K A P I T O L A
První
Jistě se vám, milí čtenáři, někdy v životě přihodí – popravdě řečeno, stává se to dost často – že začnete číst nějakou knížku a najednou zjistíte, že už první věta vám napoví, o čem bude. Tak třeba v knížce, která začíná slovy: „Byla jednou jedna rodinka vykutálených veveřiček, které žily v dutině starého rozložitého dubu,“ bude zřejmě příběh o mluvících zvířátkách, která tropí neplechu a páchají celou řadu nejrůznějších darebností. Knížka, jež začíná větou: „Emily se posadila a pohlédla na mísu plnou borůvkových palačinek, které pro ni máma připravila, ale byla z odjezdu na tábor tak nervózní, že nedokázala pozřít ani sousto,“
K A P I T O L A
První
Jistě se vám, milí čtenáři, někdy v životě přihodí – popravdě řečeno, stává se to dost často – že začnete číst nějakou knížku a najednou zjistíte, že už první věta vám napoví, o čem bude. Tak třeba v knížce, která začíná slovy: „Byla jednou jedna rodinka vykutálených veveřiček, které žily v dutině starého rozložitého dubu,“ bude zřejmě příběh o mluvících zvířátkách, která tropí neplechu a páchají celou řadu nejrůznějších darebností. Knížka, jež začíná větou: „Emily se posadila a pohlédla na mísu plnou borůvkových palačinek, které pro ni máma připravila, ale byla z odjezdu na tábor tak nervózní, že nedokázala pozřít ani sousto,“
O H AV N A
bude jistě pojednávat o skupině uhihňaných dívek, které si bezvadně užívají prázdnin. A knížka, jejíž první věta zní: „Gary přivoněl ke kůži své nové baseballové rukavice a netrpělivě vyhlížel, kdy už se konečně objeví jeho nejlepší kamarád Larry,“ bude asi příběhem o skupině propocených kluků, kteří propadli kouzlu nějakého sportu. Podle toho, jestli máte rádi darebnosti, prázdninové radovánky nebo sportovní soutěže, snadno rozpoznáte, kterou knihu si přečíst a kterou naopak odložit. Tato kniha ovšem začíná větou: „Sourozenci Baudelairovi seděli ve vlaku, špinavým oknem pozorovali ponurou temnotu Konečného lesa a přemýšleli, zda je někdy opustí jejich smůla.“ Měla by vám napovědět, že příběh, který po ní následuje, se bude velmi lišit od vyprávění o Garym, Emily nebo o rodince vykutálených veveřiček. Důvod je prostý: život Violet, Klause a Sunny Baudelairových se totiž velice liší od toho, co prožívá většina ostatních lidí. Hlavní rozdíl spočívá v míře neštěstí, hrůzy
10
P I L A
a zoufalství, jež je potkala. Ti tři nemají čas tropit neplechu, protože všude, kam se hnou, je provázejí pohromy a neštěstí. Zábavu nezažili od doby, kdy jejich rodiče uhořeli za strašlivého požáru, a jediná soutěž, v níž by měli jakous takous naději na vítězství, by bylo mistrovství v zoufalství. Je samozřejmě ukrutně nespravedlivé, že sourozence Baudelairovy stíhá tak hrozná nepřízeň osudu, ale takový už je náš příběh. Takže když jsem vám teď prozradil, že první věta našeho příběhu zní: „Sourozenci Baudelairovi seděli ve vlaku, špinavým oknem pozorovali ponurou temnotu Konečného lesa a přemýšleli, zda je někdy opustí jejich smůla,“ máte možnost volby: Jestliže právě netoužíte přečíst si něco velmi tragického a smutného, máte teď poslední možnost tuto knížku odložit, neboť příslovečná smůla sourozenců Baudelairových začíná už v následujícím odstavci. Sourozenci Baudelairovi seděli ve vlaku, špinavým oknem pozorovali ponurou temnotu
11
O H AV N A
bude jistě pojednávat o skupině uhihňaných dívek, které si bezvadně užívají prázdnin. A knížka, jejíž první věta zní: „Gary přivoněl ke kůži své nové baseballové rukavice a netrpělivě vyhlížel, kdy už se konečně objeví jeho nejlepší kamarád Larry,“ bude asi příběhem o skupině propocených kluků, kteří propadli kouzlu nějakého sportu. Podle toho, jestli máte rádi darebnosti, prázdninové radovánky nebo sportovní soutěže, snadno rozpoznáte, kterou knihu si přečíst a kterou naopak odložit. Tato kniha ovšem začíná větou: „Sourozenci Baudelairovi seděli ve vlaku, špinavým oknem pozorovali ponurou temnotu Konečného lesa a přemýšleli, zda je někdy opustí jejich smůla.“ Měla by vám napovědět, že příběh, který po ní následuje, se bude velmi lišit od vyprávění o Garym, Emily nebo o rodince vykutálených veveřiček. Důvod je prostý: život Violet, Klause a Sunny Baudelairových se totiž velice liší od toho, co prožívá většina ostatních lidí. Hlavní rozdíl spočívá v míře neštěstí, hrůzy
10
P I L A
a zoufalství, jež je potkala. Ti tři nemají čas tropit neplechu, protože všude, kam se hnou, je provázejí pohromy a neštěstí. Zábavu nezažili od doby, kdy jejich rodiče uhořeli za strašlivého požáru, a jediná soutěž, v níž by měli jakous takous naději na vítězství, by bylo mistrovství v zoufalství. Je samozřejmě ukrutně nespravedlivé, že sourozence Baudelairovy stíhá tak hrozná nepřízeň osudu, ale takový už je náš příběh. Takže když jsem vám teď prozradil, že první věta našeho příběhu zní: „Sourozenci Baudelairovi seděli ve vlaku, špinavým oknem pozorovali ponurou temnotu Konečného lesa a přemýšleli, zda je někdy opustí jejich smůla,“ máte možnost volby: Jestliže právě netoužíte přečíst si něco velmi tragického a smutného, máte teď poslední možnost tuto knížku odložit, neboť příslovečná smůla sourozenců Baudelairových začíná už v následujícím odstavci. Sourozenci Baudelairovi seděli ve vlaku, špinavým oknem pozorovali ponurou temnotu
11
O H AV N A
Konečného lesa a přemýšleli, zda je někdy opustí jejich smůla. Hlas z praskajícího reproduktoru jim právě oznámil, že za několik minut dorazí do Mizerova, kde žil jejich nový opatrovník, a děti se stále nemohly zbavit dojmu, že je to nejspíš pořádný podivín, když se dobrovolně usídlil v tak děsivé krajině. Čtrnáctiletá Violet, nejstarší z trojice sourozenců, hleděla na vysoké stromy, které téměř neměly větve, takže se zdálo, že projíždějí spíš lesem kovových trubic než skutečných živých stromů. Violet byla vynálezkyně. Hlavu měla neustále plnou nejrůznějších přístrojů a zařízení, a když něco promýšlela, stahovala si vlasy stuhou, aby jí nepřekážely. Jak tak pozorovala ony podivné stromy, začal se jí v hlavě rodit vynález zařízení, s nímž by bylo možné vylézt na jakýkoli strom, dokonce i kdyby byl úplně bez větví. Dvanáctiletý Klaus, který byl vášnivým čtenářem, při pohledu na lesní půdu pokrytou nahnědlým mechem vzpomínal, co četl o povaze mizerovských mechů, a uvažoval,
12
P I L A
je-li některý z nich jedlý. Sunny byla vlastně ještě batole. Pozorovala kouřově šedou oblohu, která nad lesem visela jako mokrý svetr, a zajímalo ji, zdali je v okolí něco, do čeho by stálo za to se zakousnout. Sunny totiž měla čtyři ostré zuby a ze všeho nejvíc ji zajímalo hryzání do nejrůznějších věcí. Ale i přesto, že Violet začala vymýšlet svůj nový vynález, Klaus myslel na výzkum mechů a Sunny otvírala a zavírala pusu, jako by se připravovala zahryznout do něčeho úžasného, Konečný les vypadal stále pochmurněji. Všichni tři začali chtě nechtě uvažovat o tom, bude-li jejich nový domov vůbec příjemným místem k žití. „To je ale krásný les, že?“ poznamenal pan Poe a odkašlal si do bílého kapesníku. Pan Poe byl bankovní úředník a přítel rodiny Baudelairových a od požáru jejich domu a smrti rodičů se staral o všechny záležitosti sirotků. Musím však přiznat, že si v tomto ohledu nevedl příliš dobře. Jeho dvěma hlavními úkoly bylo najít dětem domov, kde by se cítily dobře, a chránit
13
O H AV N A
Konečného lesa a přemýšleli, zda je někdy opustí jejich smůla. Hlas z praskajícího reproduktoru jim právě oznámil, že za několik minut dorazí do Mizerova, kde žil jejich nový opatrovník, a děti se stále nemohly zbavit dojmu, že je to nejspíš pořádný podivín, když se dobrovolně usídlil v tak děsivé krajině. Čtrnáctiletá Violet, nejstarší z trojice sourozenců, hleděla na vysoké stromy, které téměř neměly větve, takže se zdálo, že projíždějí spíš lesem kovových trubic než skutečných živých stromů. Violet byla vynálezkyně. Hlavu měla neustále plnou nejrůznějších přístrojů a zařízení, a když něco promýšlela, stahovala si vlasy stuhou, aby jí nepřekážely. Jak tak pozorovala ony podivné stromy, začal se jí v hlavě rodit vynález zařízení, s nímž by bylo možné vylézt na jakýkoli strom, dokonce i kdyby byl úplně bez větví. Dvanáctiletý Klaus, který byl vášnivým čtenářem, při pohledu na lesní půdu pokrytou nahnědlým mechem vzpomínal, co četl o povaze mizerovských mechů, a uvažoval,
12
P I L A
je-li některý z nich jedlý. Sunny byla vlastně ještě batole. Pozorovala kouřově šedou oblohu, která nad lesem visela jako mokrý svetr, a zajímalo ji, zdali je v okolí něco, do čeho by stálo za to se zakousnout. Sunny totiž měla čtyři ostré zuby a ze všeho nejvíc ji zajímalo hryzání do nejrůznějších věcí. Ale i přesto, že Violet začala vymýšlet svůj nový vynález, Klaus myslel na výzkum mechů a Sunny otvírala a zavírala pusu, jako by se připravovala zahryznout do něčeho úžasného, Konečný les vypadal stále pochmurněji. Všichni tři začali chtě nechtě uvažovat o tom, bude-li jejich nový domov vůbec příjemným místem k žití. „To je ale krásný les, že?“ poznamenal pan Poe a odkašlal si do bílého kapesníku. Pan Poe byl bankovní úředník a přítel rodiny Baudelairových a od požáru jejich domu a smrti rodičů se staral o všechny záležitosti sirotků. Musím však přiznat, že si v tomto ohledu nevedl příliš dobře. Jeho dvěma hlavními úkoly bylo najít dětem domov, kde by se cítily dobře, a chránit
13
O H AV N A
ohromný majetek, který po sobě zanechali jejich rodiče. Prozatím však byl každý z těchto nových domovů katastrofou. Za tímto slovem se v tomto případě skrývají beznadějná smůla a podvody hraběte Olafa, příšerného a zlého člověka, který touží zmocnit se dědictví sourozenců Baudelairových. Vyzkoušel už nejeden ohavný trik a neštítí se ani těch nejodpornějších metod. V minulosti se mu už několikrát málem podařilo majetek získat, avšak Violet, Klaus a Sunny mu doposud vždy dokázali překazit jeho zločinné plány. Hrabě Olaf pak pokaždé v poslední chvíli unikl, zatímco pan Poe se zmohl jen na bezradné kašlání do kapesníku. Nyní pan Poe doprovází sourozence Baudelairovy do Mizerova a já vám musím s nemalým zármutkem oznámit, že na scéně se znovu objeví hrabě Olaf s dalším ze svých podlých plánů, kterému pan Poe opět nedokáže účinně zabránit. „To je ale krásný les, že?“ opakoval pan Poe, když si odkašlal. „Myslím, že se vám tu bude líbit. Pevně doufám, že ano,
14
P I L A
protože já jsem v bance postoupil a stal jsem se viceprezidentem celého úseku mincí. Budu teď mít mnohem méně času než dřív. Kdyby se váš zdejší pobyt z nějakého důvodu nevyvedl, nezbylo by mi nic jiného než vás dát do internátní školy, kde byste museli zůstat tak dlouho, dokud bych neměl čas najít vám nový domov. Snažte se proto ve vlastním zájmu chovat co nejlépe.“ „Samozřejmě, pane Poe,“ odpověděla Violet. Už však nedodala, že se všichni tři pokaždé snažili chovat co nejlépe, ale že jim to nikdy nebylo nic platné. „Jak se vlastně jmenuje ten náš nový opatrovník?“ zajímal se Klaus. „Ještě jste nám to nestačil říct.“ Pan Poe vytáhl z kapsy kus papíru a chvíli na něj upřeně zíral. „Jmenuje se Wiz... nebo Qui... Nedokážu to jméno vyslovit, je velmi dlouhé a složité.“ „Můžu se podívat?“ požádal ho Klaus, „snad by se mi to podařilo přečíst.“
15
O H AV N A
ohromný majetek, který po sobě zanechali jejich rodiče. Prozatím však byl každý z těchto nových domovů katastrofou. Za tímto slovem se v tomto případě skrývají beznadějná smůla a podvody hraběte Olafa, příšerného a zlého člověka, který touží zmocnit se dědictví sourozenců Baudelairových. Vyzkoušel už nejeden ohavný trik a neštítí se ani těch nejodpornějších metod. V minulosti se mu už několikrát málem podařilo majetek získat, avšak Violet, Klaus a Sunny mu doposud vždy dokázali překazit jeho zločinné plány. Hrabě Olaf pak pokaždé v poslední chvíli unikl, zatímco pan Poe se zmohl jen na bezradné kašlání do kapesníku. Nyní pan Poe doprovází sourozence Baudelairovy do Mizerova a já vám musím s nemalým zármutkem oznámit, že na scéně se znovu objeví hrabě Olaf s dalším ze svých podlých plánů, kterému pan Poe opět nedokáže účinně zabránit. „To je ale krásný les, že?“ opakoval pan Poe, když si odkašlal. „Myslím, že se vám tu bude líbit. Pevně doufám, že ano,
14
P I L A
protože já jsem v bance postoupil a stal jsem se viceprezidentem celého úseku mincí. Budu teď mít mnohem méně času než dřív. Kdyby se váš zdejší pobyt z nějakého důvodu nevyvedl, nezbylo by mi nic jiného než vás dát do internátní školy, kde byste museli zůstat tak dlouho, dokud bych neměl čas najít vám nový domov. Snažte se proto ve vlastním zájmu chovat co nejlépe.“ „Samozřejmě, pane Poe,“ odpověděla Violet. Už však nedodala, že se všichni tři pokaždé snažili chovat co nejlépe, ale že jim to nikdy nebylo nic platné. „Jak se vlastně jmenuje ten náš nový opatrovník?“ zajímal se Klaus. „Ještě jste nám to nestačil říct.“ Pan Poe vytáhl z kapsy kus papíru a chvíli na něj upřeně zíral. „Jmenuje se Wiz... nebo Qui... Nedokážu to jméno vyslovit, je velmi dlouhé a složité.“ „Můžu se podívat?“ požádal ho Klaus, „snad by se mi to podařilo přečíst.“
15
O H AV N A
„Ne, ne,“ zavrtěl pan Poe rázně hlavou a opět papír schoval. „Když je to obtížné pro dospělého, bude to pro dítě ještě mnohem obtížnější.“ „Gánd!“ zvolala Sunny. Jako všechny malé děti se vyjadřovala útržkovitým jazykem, jemuž bývá obvykle dost složité porozumět. Tentokrát měla zřejmě na mysli něco jako: „Ale Klaus přece čte spousty velmi těžkých knih!“ „On už vám poví, jak mu máte říkat,“ pokračoval pan Poe a nevěnoval Sunny vůbec pozornost. „Najdete ho na ředitelství Mizerovské pily, která je, jak mi bylo řečeno, jen kousek cesty od nádraží.“ „Vy tam s námi nepůjdete?“ zeptala se Violet nevěřícně. „Ne,“ zavrtěl pan Poe hlavou a opět si odkašlal do svého kapesníku. „V Mizerově totiž staví vlak jen jednou denně, takže kdybych šel s vámi, musel bych tu přespat a nemohl bych být zítra v bance. Proto vás tu jen vysadím a budu pokračovat dál do města.“
16
P I L A
Sourozenci Baudelairovi vyhlédli se smíšenými pocity z okna. Nelíbilo se jim, že je pan Poe hodlá ponechat na neznámém místě jako nějaké krabice pizzy od donáškové služby. „Co když se tu objeví hrabě Olaf?“ nadhodil tiše Klaus. „Přísahal, že si nás znovu najde.“ „Dal jsem panu Wiz... panu Qui... prostě vašemu novému opatrovníkovi podrobný popis hraběte Olafa,“ odvětil pan Poe, „takže i kdyby se tu nějakou záhadnou náhodou hrabě Olaf objevil, uvědomil by o tom váš opatrovník okamžitě příslušné úřady.“ „Ale hrabě Olaf vystupuje vždy v přestrojení,“ připomněla Violet. „Bývá velmi obtížné ho poznat. Vlastně stoprocentně si člověk může být jistý jedině tehdy, když vidí oko, které má vytetované na levém kotníku.“ „To tetování jsem v popisu samozřejmě nevynechal,“ zamával pan Poe netrpělivě rukou. „Ale co jeho kumpáni?“ zeptal se Klaus. „Vždycky si s sebou přivede aspoň jednoho, aby mu pomáhal s jeho podvody.“
17
O H AV N A
„Ne, ne,“ zavrtěl pan Poe rázně hlavou a opět papír schoval. „Když je to obtížné pro dospělého, bude to pro dítě ještě mnohem obtížnější.“ „Gánd!“ zvolala Sunny. Jako všechny malé děti se vyjadřovala útržkovitým jazykem, jemuž bývá obvykle dost složité porozumět. Tentokrát měla zřejmě na mysli něco jako: „Ale Klaus přece čte spousty velmi těžkých knih!“ „On už vám poví, jak mu máte říkat,“ pokračoval pan Poe a nevěnoval Sunny vůbec pozornost. „Najdete ho na ředitelství Mizerovské pily, která je, jak mi bylo řečeno, jen kousek cesty od nádraží.“ „Vy tam s námi nepůjdete?“ zeptala se Violet nevěřícně. „Ne,“ zavrtěl pan Poe hlavou a opět si odkašlal do svého kapesníku. „V Mizerově totiž staví vlak jen jednou denně, takže kdybych šel s vámi, musel bych tu přespat a nemohl bych být zítra v bance. Proto vás tu jen vysadím a budu pokračovat dál do města.“
16
P I L A
Sourozenci Baudelairovi vyhlédli se smíšenými pocity z okna. Nelíbilo se jim, že je pan Poe hodlá ponechat na neznámém místě jako nějaké krabice pizzy od donáškové služby. „Co když se tu objeví hrabě Olaf?“ nadhodil tiše Klaus. „Přísahal, že si nás znovu najde.“ „Dal jsem panu Wiz... panu Qui... prostě vašemu novému opatrovníkovi podrobný popis hraběte Olafa,“ odvětil pan Poe, „takže i kdyby se tu nějakou záhadnou náhodou hrabě Olaf objevil, uvědomil by o tom váš opatrovník okamžitě příslušné úřady.“ „Ale hrabě Olaf vystupuje vždy v přestrojení,“ připomněla Violet. „Bývá velmi obtížné ho poznat. Vlastně stoprocentně si člověk může být jistý jedině tehdy, když vidí oko, které má vytetované na levém kotníku.“ „To tetování jsem v popisu samozřejmě nevynechal,“ zamával pan Poe netrpělivě rukou. „Ale co jeho kumpáni?“ zeptal se Klaus. „Vždycky si s sebou přivede aspoň jednoho, aby mu pomáhal s jeho podvody.“
17
O H AV N A
„Popsal jsem je panu... prostě majiteli pily všechny,“ prohlásil pan Poe a začal na prstech vypočítávat: „Vyzáblý chlap, který má místo rukou kovové háky, holohlavý muž s dlouhým nosem, dvě ženské s neustále napudrovanými obličeji, které vypadají jako chodící mrtvoly, a konečně ten podivný tvor, u něhož se nedá určit, zda je to muž nebo žena. Váš nový opatrovník o všech dobře ví, ale kdyby se přesto objevil nějaký problém, můžete přece zavolat mně anebo kterémukoli z mých spolupracovníků do banky.“ „Kaska,“ pronesla Sunny zamračeně. Zřejmě tím myslela něco jako: „To nezní moc přesvědčivě,“ ale její hlas zanikl v hlasitém hvízdání píšťaly, jímž strojvůdce oznamoval příjezd na mizerovské nádraží. „Tak jsme tady!“ zahlaholil pan Poe, a než se Violet, Klaus a Sunny nadáli, stáli na nástupišti a dívali se, jak se vlak zase rozjíždí a mizí v temnotě Konečného lesa. Hluboké dunění motoru lokomotivy postupně sláblo a trojici
18
P I L A
dětí pomalu docházelo, že na liduprázdném nádraží osaměla. „No dobrá,“ povzdechla si Violet a chopila se kufříku, v němž bylo jejich veškeré oblečení, „půjdeme hledat Mizerovskou pilu. Tam se setkáme s naším novým opatrovníkem.“ „Nebo aspoň zjistíme, jak se vlastně jmenuje,“ dodal Klaus zachmuřeně a vzal Sunny za ruku. Jestliže jste, milí čtenáři, už někdy plánovali nějakou dovolenou, určitě jste poznali, jak užitečná věc jsou turistické průvodce. Tak se nazývají knížky, v nichž je seznam zajímavých míst, která stojí za to navštívit, a moudré rady, co dělat, když někam přijedete. O Mizerově se ovšem v žádném turistickém průvodci nepíše, a když sourozenci Baudelairovi procházeli jeho jedinou ulicí, bylo jim hned jasné proč. Po jedné straně spatřili několik obchůdků, ale žádný z nich neměl ani sebemenší výkladní skříň. Došli k poště, ale místo vlajky visela na žerdi stará děravá bota. Naproti se až na konec
19
O H AV N A
„Popsal jsem je panu... prostě majiteli pily všechny,“ prohlásil pan Poe a začal na prstech vypočítávat: „Vyzáblý chlap, který má místo rukou kovové háky, holohlavý muž s dlouhým nosem, dvě ženské s neustále napudrovanými obličeji, které vypadají jako chodící mrtvoly, a konečně ten podivný tvor, u něhož se nedá určit, zda je to muž nebo žena. Váš nový opatrovník o všech dobře ví, ale kdyby se přesto objevil nějaký problém, můžete přece zavolat mně anebo kterémukoli z mých spolupracovníků do banky.“ „Kaska,“ pronesla Sunny zamračeně. Zřejmě tím myslela něco jako: „To nezní moc přesvědčivě,“ ale její hlas zanikl v hlasitém hvízdání píšťaly, jímž strojvůdce oznamoval příjezd na mizerovské nádraží. „Tak jsme tady!“ zahlaholil pan Poe, a než se Violet, Klaus a Sunny nadáli, stáli na nástupišti a dívali se, jak se vlak zase rozjíždí a mizí v temnotě Konečného lesa. Hluboké dunění motoru lokomotivy postupně sláblo a trojici
18
P I L A
dětí pomalu docházelo, že na liduprázdném nádraží osaměla. „No dobrá,“ povzdechla si Violet a chopila se kufříku, v němž bylo jejich veškeré oblečení, „půjdeme hledat Mizerovskou pilu. Tam se setkáme s naším novým opatrovníkem.“ „Nebo aspoň zjistíme, jak se vlastně jmenuje,“ dodal Klaus zachmuřeně a vzal Sunny za ruku. Jestliže jste, milí čtenáři, už někdy plánovali nějakou dovolenou, určitě jste poznali, jak užitečná věc jsou turistické průvodce. Tak se nazývají knížky, v nichž je seznam zajímavých míst, která stojí za to navštívit, a moudré rady, co dělat, když někam přijedete. O Mizerově se ovšem v žádném turistickém průvodci nepíše, a když sourozenci Baudelairovi procházeli jeho jedinou ulicí, bylo jim hned jasné proč. Po jedné straně spatřili několik obchůdků, ale žádný z nich neměl ani sebemenší výkladní skříň. Došli k poště, ale místo vlajky visela na žerdi stará děravá bota. Naproti se až na konec
19
O H AV N A
ulice táhla vysoká dřevěná ohrada. Uprostřed ji rozdělovala vysoká dřevěná vrata, na kterých byl nápis MIZEROVSKÁ PILA. Písmena vypadala kostrbatě, jako by je někdo napsal roztřesenou rukou. Místo aleje stromů se podél chodníku vršily stohy starých novin. Zkrátka vše, co může nějaké místo dělat zajímavé a příjemné, bylo v Mizerově nudné nebo nepříjemné. A kdyby byl Mizerov přece jen v nějakém turistickém průvodci uveden, jediná užitečná rada, co dělat, když tam přijedete, by nejspíš zněla: „Okamžitě odtud odjeďte.“ Baudelairovi však samozřejmě této rady uposlechnout nemohli, a tak si Violet opět povzdychla a zamířila k dřevěným vratům. Už natahovala ruku, aby na ně zaklepala, když tu se Klaus náhle dotkl jejího ramene a zašeptal: „Podívej se.“ „Já vím,“ mávla rukou. Myslela si, že ji Klaus upozorňuje na písmena, která tvořila nápis MIZEROVSKÁ PILA. Jelikož teď stáli přímo před vraty, pochopili, proč písmena vypadala kostrbatě. Nápis se totiž skládal ze stovek
20
P I L A
kousků žvýkaček přilepených na vrata. Kromě nápisu POZOR, který jsem kdysi spatřil a jehož písmena tvořila těla mrtvých opic, je nápis MIZEROVSKÁ PILA vyvedený z použité žvýkací gumy snad tím nejodpornějším, co znám. Violet si myslela, že její bratr má na mysli právě tuto skutečnost, jenže když se k němu otočila, zjistila, že Klaus si neprohlíží vrata, ale vzdálený konec ulice. „Podívej se,“ opakoval Klaus, ale Violet to už spatřila také. Oba zůstali beze slova stát a hleděli na budovu tyčící se na konci jediné mizerovské ulice. Sunny právě zkoumala některé otisky zubů na žvýkačkách, ale když její sourozenci tak náhle ztichli, vzhlédla a uviděla to také. Několik dlouhých minut všichni tři jen tiše zírali. „To musí být náhoda,“ pronesla Violet konečně. „Jistě,“ přikývl Klaus nervózně, „náhoda.“ „Tikko,“ souhlasila Sunny, ale nevěřila tomu. Nikdo ze sourozenců tomu nevěřil. Budova na
21
O H AV N A
ulice táhla vysoká dřevěná ohrada. Uprostřed ji rozdělovala vysoká dřevěná vrata, na kterých byl nápis MIZEROVSKÁ PILA. Písmena vypadala kostrbatě, jako by je někdo napsal roztřesenou rukou. Místo aleje stromů se podél chodníku vršily stohy starých novin. Zkrátka vše, co může nějaké místo dělat zajímavé a příjemné, bylo v Mizerově nudné nebo nepříjemné. A kdyby byl Mizerov přece jen v nějakém turistickém průvodci uveden, jediná užitečná rada, co dělat, když tam přijedete, by nejspíš zněla: „Okamžitě odtud odjeďte.“ Baudelairovi však samozřejmě této rady uposlechnout nemohli, a tak si Violet opět povzdychla a zamířila k dřevěným vratům. Už natahovala ruku, aby na ně zaklepala, když tu se Klaus náhle dotkl jejího ramene a zašeptal: „Podívej se.“ „Já vím,“ mávla rukou. Myslela si, že ji Klaus upozorňuje na písmena, která tvořila nápis MIZEROVSKÁ PILA. Jelikož teď stáli přímo před vraty, pochopili, proč písmena vypadala kostrbatě. Nápis se totiž skládal ze stovek
20
P I L A
kousků žvýkaček přilepených na vrata. Kromě nápisu POZOR, který jsem kdysi spatřil a jehož písmena tvořila těla mrtvých opic, je nápis MIZEROVSKÁ PILA vyvedený z použité žvýkací gumy snad tím nejodpornějším, co znám. Violet si myslela, že její bratr má na mysli právě tuto skutečnost, jenže když se k němu otočila, zjistila, že Klaus si neprohlíží vrata, ale vzdálený konec ulice. „Podívej se,“ opakoval Klaus, ale Violet to už spatřila také. Oba zůstali beze slova stát a hleděli na budovu tyčící se na konci jediné mizerovské ulice. Sunny právě zkoumala některé otisky zubů na žvýkačkách, ale když její sourozenci tak náhle ztichli, vzhlédla a uviděla to také. Několik dlouhých minut všichni tři jen tiše zírali. „To musí být náhoda,“ pronesla Violet konečně. „Jistě,“ přikývl Klaus nervózně, „náhoda.“ „Tikko,“ souhlasila Sunny, ale nevěřila tomu. Nikdo ze sourozenců tomu nevěřil. Budova na
21
konci ulice byla zvláštní. Stejně jako všechny domy v Mizerově neměla žádná okna, jen kulaté dveře uprostřed. To však nebyl důvod, proč na ni Violet, Klaus a Sunny tak nevěřícně civěli. Zarazil je její nezvyklý vzhled a výzdoba. Budova měla vejčitý tvar a nahoře u střechy se ježila řada prohnutých tenkých tyčí. Stěny domu byly z větší části natřeny hnědavou barvou, ale uprostřed byl velký bílý kruh a v něm menší zelený kruh. K malým kulatým dveřím uprostřed zeleného kruhu vedly černě natřené schůdky. Také dveře měly černou barvu, takže se zdálo, jako by se v zeleném kruhu nacházel ještě menší černý kruh. Celá budova byla řešena tak, aby připomínala oko. Sourozenci pohlédli nejdříve jeden na druhého, potom na dům na konci ulice a pak opět na sebe navzájem a kroutili přitom hlavami. Ať se snažili sebevíc, nemohli uvěřit, že v místě, kde mají bydlet, stojí dům, který se jako vejce vejci podobá tetování na kotníku hraběte Olafa.
22
konci ulice byla zvláštní. Stejně jako všechny domy v Mizerově neměla žádná okna, jen kulaté dveře uprostřed. To však nebyl důvod, proč na ni Violet, Klaus a Sunny tak nevěřícně civěli. Zarazil je její nezvyklý vzhled a výzdoba. Budova měla vejčitý tvar a nahoře u střechy se ježila řada prohnutých tenkých tyčí. Stěny domu byly z větší části natřeny hnědavou barvou, ale uprostřed byl velký bílý kruh a v něm menší zelený kruh. K malým kulatým dveřím uprostřed zeleného kruhu vedly černě natřené schůdky. Také dveře měly černou barvu, takže se zdálo, jako by se v zeleném kruhu nacházel ještě menší černý kruh. Celá budova byla řešena tak, aby připomínala oko. Sourozenci pohlédli nejdříve jeden na druhého, potom na dům na konci ulice a pak opět na sebe navzájem a kroutili přitom hlavami. Ať se snažili sebevíc, nemohli uvěřit, že v místě, kde mají bydlet, stojí dům, který se jako vejce vejci podobá tetování na kotníku hraběte Olafa.
22