Issuu

JANA MORAVCOVÁ

Vražda v lázních Jana Moravcová VRAŽDA V LÁZNÍCH LUHAČOVICÍCH aneb Vrah nemá rád Vincentku Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Michal Palán Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Luhačovicích

aneb Vrah nemá rád Vincentku

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Jana Moravcová, 2004, 2017 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2004, 2017

Vydání druhé Vychází jako 263 . svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-7463-5

MOBA

JANA MORAVCOVÁ

Vražda v lázních Jana Moravcová VRAŽDA V LÁZNfCH LUHAČOVICÍCH aneb Vrah nemá rád Vincentku Odpovědná redaktorka I vana F abišiková Grafická úprava Michal Palán Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., český Těšín

VydaJaMoravskáBastei MOBA, s. r. o. , Brno 2017 www.mobaknihy.cz

Luhačovicích

aneb Vrah nemá rád Vincentku

©Jana Moravcová, 2004, 2017 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2004, 2017 Vydání druhé Vychází jako 263. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-7463-5

MOBA

,,Lázně Luhačovice! Konečná!

Vystupovat!" Volal to někdo doopravdy, nebo i tohle patří do snu? Ale vždyťje to pravda, žádný sen - vlak tady končí. Slovo ,,konečná" je ovšem možné chápat i jinak, i když sem nikdo nejezdí proto, aby tu skončilo něco jiného než jeho choroby. Prokop je ve vagonu sám - a to je divné - ztěžka otvírá dveře a seskakuje na zem. Vlak za jeho zády rázem mizí a všude kolem je jen jakýsi podivný, zlatý prostor - i nádražíc'7w se někam ztratilo. Vsáklo se do zlaté mlhy. A přece z té třpytivé vaty a gázy, která se kolem spustila, zaznívá nějaký vytrvalý hlas, někdo tam pořád opakuje: ,,Já ale chci nejbližším vlakem zpátky do Prahy! Musím zpátky!" „ To není moudré, "ozve se - a Prokop si uvědomuje, že to mluví on sám, a okamžitě se zděsí: Co je mu do toho?! Proč se do toho plete? Proč se vůbec do celé téhle záležitosti plete? Neměl sem jezdit. On je právě ten, kdo by měl okamžitě odjet zpátky do Prahy! ,,Je to jednoduché, pane," odpovídá kdosi vlídně, ,,pojedete přímým vagonem... " ,,Místenku! Chci místenku," zlobí se vytrvalý hlas a ten vlídný odpovídá: ,, To nejde. Tady se místenky neprodávají. Tady je konečná, vyberete si ve vagonu místo, jaké budete chtít. Výhoda konečné, víte?" „Dejte pozor, to bude nějaká léčka," plete se zase do hovoru Prokop. A vzápětí se znovu poleká: Proč se do té záležitosti plete? Neměl sem jezdit! 5

A vytrvalý hlas se lstivě ptá: ,, Výhoda? Jenže dál na trati se místenky prodávají, že? A kdyžjá si tu vyberu místo a sednu si dejme tomu u okýnka, může se stát, že si někdo na dalším nádraží koupí zrovna místenku na to mé vybrané místo u okýnka! A co potom? To mu pak budu muset to své vybrané místo uvolnit, že? V čem je tedy ta výhoda konečné?" „Ale, pane... " snaží se ten druhý, vlídný hlas a Prokop sám sobě poroučí: Teď už se do toho ale opravdu za žádnou cenu nepleť! Je to jasné, místenku nedostaneš, vlak se někam ztratil, tak jako tak se vrátit nemůžeš, musíš tu zlatou vatu před sebou rozhrnout! Musíšjít! Musíš najít toho vraha! To je nejdůležitější! A tak udělá pár kroků a strne: Najednou před sebou nevidí vůbec nic. To ale není možné, říká si. Jak může člověk „nevidět vůbec nic", když tu není tma? Znamená to snad, že má zavřené oči? ,, Ty jsi se zbláznil, "slyší svůj hlas. ,,Anebo se ti to prostě zase jenom zdál"

c1ověk raději vyhnul? Možná by stačilo jenom mít víc času

na rozmyšlení! Jenže co si počít s nečekanými, mezními situacemi, s vybočením ze zaběhaného chodu věcí, s oněmi pověstnými zkraty, které člověka nenadále vykolejí? Ano, tak je to: každý si dlouho jel ve své koleji... A najednou: Konečná, vystupovat! A dál? Co bude dál? Jedno je jisté: Dál tu budou - stejně jako dřív - Luhačovice. A nepotřebují být pozlacené horečnatým snem. Lázeňské uličky a domy, příjemná atmosféra kolonády... To všechno tu bude dál. Dál budou prýštit léčivé prameny... Ach ano, pověstná Vincentka - na tu Prokop nikdy nezapomene ... Vrah přece nemá rád Vincentku, vynořilo se náhle potměšile v paměti. Skoro každý v tomhle příbenu má na svém kontě kousek viny. Luhačovice ovšem ne. Tohle město za nic nemůže.

Ale tohle jsou Luhačovice, namítá umíněně. Jsou! Konádraží... Aspoň něco z toho pravda je! Něco ...

nečná,

Ale kde je pravda celá? Nejspíš v tom, že ses do téhle záležitosti skutečně neměl plést. A sen je rázem pryč. .. Užpo tolikáté. A zase zůstávajíjenom otázky. Narůsta jí - a postupně se rodí nové a nové... Jsou vinni konkrétní lidé,jejich charaktery,jejich vlastnosti, které je zavlekly do situací, jimž by se každý soudný 6

A vytrvalý hlas se lstivě ptá: ,, Výhoda? Jenžedálnatratisemístenkyprodávají, že? A kdyžjá si tu vyberu místo a sednu si dejme tomu u okýnka, může se stát, že si ne1cdo na dalším nádraží koupí zrovna místenku na to mé vybrané místo u okýnka! A co potom? To mu pak budu muset to své vybrané místo uvolnit, že? V čem je tedy ta výhoda konečné?" „Ale, pane... "snaží se ten druhý, vlídný hlas a Prokop sám sobě poroučí: Teď už se do toho ale opravdu za žádnou cenu nepleť! Je to jasné, místenku nedostaneš, vlak se někam ztratil, tak jako tak se vrátit nemůžeš, musíš tu zlatou vatu před sebou rozhrnout! Musíš jít! Musíš najít toho vraha! To je nejdůležitější! A tak udělá pár kroků a strne: Najednou před sebou nevidí vůbec nic. To ale není možné, říká si. Jak může člove1c „ nevidět vůbec nic", když tu není tma? Znamená to snad, že má zavřené oči? ,, Ty jsi se zbláznil, "slyší svůj hlas. ,,Anebo se ti to prostě zase jenom zdá!"

člove1c raději vyhnul? Možná by stačilo jenom mít víc času

na rozmyšlení! Jenže co si počít s nečekanými, mezními situacemi, s vybočením ze zaběhaného chodu věcí, s oněmi pověstnými zkraty, které člověka nenadále vykolejí? Ano, tak je to: každý si dlouho jel ve své koleji... A najednou: Konečná, vystupovat! A dál? Co bude dál? Jedno je jisté: Dál tu budou - stejně jako dřív - Luhačovice. A nepotřebují být pozlacené horečnatým snem. Lázeňské uličky a domy, příjemná atmosféra kolonády... To všechno tu bude dál. Dál budou prýštit léčivé prameny... Ach ano, pověstná Vincentka - na tu Prokop nikdy nezapomene... Vrah přece nemá rád Vincentku, vynořilo se náhle potměšile v paměti. Skoro každý v tomhle příbenu má na svém kontě kousek viny. Luhačovice ovšem ne. Tohle město za nic nemůže.

Ale tohle jsou Luhačovice, namítá umíněně. Jsou! Konečná, nádraží... Aspoň něco z toho pravda je! Něco...

ist nicht moglich, to není možné... " A vtom se ozval zvonek. ,,Je to možné," řekl si nespokojeně Prokop a ztlumil zvuk.

I. Kdyby si někdo onoho dne, kdy došlo k zvratu v Prokopově životě, dal tu práci a sesbíral o něm pár infonnací, nejspíš by se dověděl, že tenhle mladý muž vede klidný staromládenecký život, má pár přátel - a poslední dobou se stýká s jistou slečnou, která se jmenuje Sylva. že on sám je tichý člověk, od pohledu spíš dobrák, prostě takový plachý, nenápadný intelektuál... Aže měl obrovskou kliku, protože ten byt, kam se asi před rokem nastěhoval, získal snad darem ... nebo jako dědictví? Tam by možná někteří ve svých informacích zaváhali. Na celkovém dojmu by to ale nic neměnilo. O tom, že nedávno učitel jedné z pražských základních škol Prokop Krejza neslavně doučiteloval, vědělo jen pár zasvěcených. O tom, že slečna Sylva dotyčnému začíná jít na nervy, nevěděla ani ona sama. A že mu ten získaný byt vnese do života pěkný zmatek, to netušil ani on. Ba dokonce ani ten ušmudlaný chlap, co v očekává ní nějaké té stovky už stoupal do schodů k Prokopovým dveřím.

Byl příjemný den pozdního jara a Prokop Krejza sledoval z videa televizní kurz španělštiny. Kurz pro pokročilé. Byla to pro něj hračka,jenom si tak ze zábavy procvičoval španělskou slovní zásobu a doplňoval ji dalšími jazyky. ,,No es posible," ujišťoval ho z obrazovky jakýsi mladík a Prokop svižně dodával: ,,Thaťs impossible, das 8

Když ten člověk u Prokopova bytu zazvonil, nebyl žádný rozumný důvod k tomu, aby mu někdo spěchal doširoka otevřít dveře. Stačilo podívat se kukátkem. Ten chlap venku i při zcela letmém pohledu přímo signalizoval: jsem bezdomovec. To zase někdo nechal dole dveře dokořán - a každý se dostane dovnitř, pomyslel si nespokojeně Prokop. Nebyl žádný bázlivka, ale přesto otevřel jen natolik, kolik mu dovoloval jistící řetěz. Ten tu byl ještě z dob, kdy tu bydlela Edita. ,,Přejete si?" ,,Chci mluvit s paní Krejzovou." ,,Kterou?" Chlap na chodbě se podíval na papírek, který držel v ruce. ,,S paní Editou Krejzovou." „Slečna Edita Krejzová," pronesl důrazně Prokop, ,,už tady nebydlí." ,,A kde ji najdu? Něco pro ni mám." ,,Nenajdeteji. Umřela." „U-mře-la?" protáhl udiveně chlap za dveřmi. ,,To je škoda. Vy jste její manžel? Jmenujete se Krejza, ne? Tady to máte na dveřích napsaný." ,,Já jsem... příbuzný," řekl Prokop a horečně přemýšlel. Ten nenadálý návštěvník mu někoho připomíná. že by se 9

ist nicht moglich, to není možné ... " A vtom se ozval zvonek. ,,Je to možné," řekl si nespokojeně Prokop a ztlumil zvuk.

I. Kdyby si někdo onoho dne, kdy došlo k zvratu v Prokopově životě, dal tu práci a sesbíral o něm pár informací, nejspíš by se dověděl, že tenhle mladý muž vede klidný staromládenecký život, má pár přátel - a poslední dobou se stýká s jistou slečnou, která se jmenuje Sylva. že on sám je tichý člověk, od pohledu spíš dobrák, prostě takový plachý, nenápadný intelektuál... A že měl obrovskou kliku, protože ten byt, kam se asi před rokem nastěhoval, získal snad darem. .. nebo jako dědictví? Tam by možná někteří ve svých informacích zaváhali. Na celkovém dojmu by to ale nic neměnilo. O tom, že nedávno učitel jedné z pražských základních škol Prokop Krejza neslavně doučiteloval, vědělo jen pár zasvěcených. O tom, že slečna Sylva dotyčnému začíná jít na nervy, nevěděla ani ona sama. A že mu ten získaný byt vnese do života pěkný zmatek, to netušil ani on. Ba dokonce ani ten ušmudlaný chlap, co v očekává ní nějaké té stovky už stoupal do schodů k Prokopovým dveřím.

Byl příjemný den pozdního jara a Prokop Krejza sledoval z videa televizní kurz španělštiny. Kurz pro pokročilé. Byla to pro něj hračka. jenom si tak ze zábavy procvičoval španělskou slovní zásobu a doplňoval ji dalšími jazyky. ,,No es posible," ujišťoval ho z obrazovky jakýsi mladík a Prokop svižně dodával: ,,Thaťs impossible, das 8

Když ten člověk u Prokopova bytu zazvonil, nebyl žádný rozumný důvod k tomu, aby mu někdo spěchal doširoka otevřít dveře. Stačilo podívat se kukátkem. Ten chlap venku i při zcela letmém pohledu přímo signalizoval: jsem bezdomovec. To zase někdo nechal dole dveře dokořán - a každý se dostane dovnitř, pomyslel si nespokojeně Prokop. Nebyl žádný bázlivka, ale přesto otevřel jen natolik, kolik mu dovoloval jistící řetěz. Ten tu byl ještě z dob, kdy tu bydlela Edita. ,,Přejete si?'' ,,Chci mluvit s paní Krejzovou." ,,Kterou?" Chlap na chodbě se podíval na papírek, který držel v ruce. ,,S paní Editou Krejzovou." „Slečna Edita Krejzová," pronesl důrazně Prokop, ,,už tady nebydlí." ,,A kde ji najdu? Něco pro ni mám." ,,Nenajdete ji. Umřela. " „U-mře-la?" protáhl udiveně chlap za dveřmi. ,,To je škoda. Vy jste její manžel? Jmenujete se Krejza, ne? Tady to máte na dveřích napsaný." ,,Já jsem... příbuzný," řekl Prokop a horečně přemýšlel. Ten nenadálý návštěvník mu někoho připomíná. že by se 9

s ním už dřív viděl? A má se s ním vůbec bavit dál? Takhle přes ten řetěz je to trapas ... Ale na druhou stranu, Prokop není žádný pořízek. Jestli je tohle jenom fígl, jak se dostat do bytu, nikdo nemusí být zrovna bystrozraký, aby po otevření dveří pochopil , že „domácí pán " je spíš „nižší váhová kategorie" ... A najednou si Prokop vzpomněl: Viděl ho! Samozřejmě! Zrovna včera! Tenhleten chlap postával před domem ... Co když Prokopa už víckrát sledoval a co když teď za ním na schodišti číhá někdo další? Copak ale vědí, kolik nás tady v bytě je? A copak Prokop opravdu vypadá tak bezmocně? Měl na sebe za tu nerozhodnost vztek. ,,Jak moc j ste ... příbuznej?" začal ten z chodby smlouvat. Agresivní zatím tedy rozhodně nebyl. ,,Tak co doopravdy chcete?" „No ... já j sem našel něco, co jí možná patřilo," pronesl tiše muž za dveřmi. ,,Ale takhle ... Já nevím co s tím." ,,A co to je?" ,,Třeba vám do toho nic není," mávl rukou chlap a odevzdaně dodal: ,,Tak holt utřu nos." A měl se k odchodu. „Moment! Já si tady jen něco dohodnu, Lexo!" zakřičel někam za sebe Prokop. ,,Hned jsem zpátky! Vteřinku, jo?" A potom, když si myslel, že dal dostatečně najevo přítom nost další osoby v bytě, odhodlaně otevřel. ,,Můžu to od vás samozřejmě převzít. Slečna Edita Krejzová byla má sestřenice. Odevzdám to ... rodině." ,,To je těžký," pokrčil rameny návštěvník, když si o hlavu menšího Prokopa změřil očima od hlavy až k patě. ,,Chtěl jsem se nejdřív dohodnout. Kvůli náleznýmu." 10

,,No ... Tak to se ... rodiny ... musím zeptat," vykoktal za,,Kolik chcete - a za co vlastně?" ,,Nabídněte," řekl s vychytralým úsměvem chlap a bleskově se rozhlédl na všechny strany. ,,Je tady na to ale vhodný místo?" ,,Není," vyhrkl Prokop, kterému situace začala připo mínat scénu z naučného filmu o tom,jakjednat, nebo spíš nejednat s neznámými, kteří zazvoní u vašich dveří. Film se ale nějak zasekl a Prokop netušil,jak by měl pokračovat. ,,Ale snad mi můžete říct..." ,,Co jsem to našel? Deník vaší paní příbuzný. " Prokop si rázem vzpomněl na to, že Editu někdo na té lavičce, kde zkolabovala, okradl. V parku na Smíchově... 2:ádné doklady, peníze, žádnou kabelku nebo tašku neměla, jen v kapse tramvajenku a klíče. A tenhleten chlap, který se před chvílí možná trochu učesal a zapnul si utahanou bundu, aby vypadal méně odpudí vě, tehJeten šmejd ji tenkrát o tu tašku zřejmě okrad ... Ale jestli ji okrad, tak zřejmě netušil, že je mrtvá. To by se sem teď neodvážil. No jo, ale vždyť se to stalo před rokem! Bůhví,jestli něco má ... Ale co když ano? A když ho Prokop nechá odejít, ten deník nejspíš skončí někde v kanále. Co kdyby na toho chlapa Prokop zavolal policii? Zdálo se, že ten druhý uvažuje obdobně, protože s povzdechem pokrčil rameny a udělal několik kroků nazpátek. Očima si kontroloval otevřené dveře bytu. Jako by se odtud měl vzápětí někdo vyřítit. ,,Dycky se platí nálezný," pokusil se ještě. „Já ale u sebe nemám ..." Prokop měl vztek, že opravdu neví, co udělat.

skočený Prokop.

JANA MORAVCOVÁ

Rok po smrti mladé pražské knihovnice Edity Krejzové získá její bratranec Prokop deníkové záznamy, které vnášejí do posledních dnu Editina života nové světlo. Prokop má dost svých důvodu, proč se nechce do podivného případu zaplétat, avšak někdejší přítel zesnulé ho přece jen přemluví...

ISB N 978-80-243-7463-5

www.mobaknihy.cz

9 788024 374635