Issuu

Poslední dny královen Jean-Christophe Buisson, Jean Sévillia a kolektiv Z francouzského originálu LES DERNIERS JOURS DES REINES Vydaného nakladatelstvím Perrin, department of EDI8, Paris, 2014 Přeložil Michal Šťovíček Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 4, 101 00 Praha 10, jako svou 1086. publikaci Obálku navrhla Diana Delevová Odpovědná redaktorka Nicole Škorpilová Technická redakce Vlasta Machová Sazba Patricie Císlerová Tisk 999, Pelhřimov Stran 352 + 16 stran barevná příloha Vydání první Praha 2017 info@brana-knihy.cz www.brana-knihy.cz Připojte

se k nám na Facebooku

Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením

978-80-7243-975-1

Úvod Královna je mrtva, ať 2 Roztříštěný

sen Kleopatra. Alexandrie, Pierre Renucci 1.

2. Zavražděná vražedl< Agrippina. Neapolský Jean-Louis Voisin

3. Umučená královna Brunhilda. Reneve, 613 Xavier de Marchis

4. Energie vysokého vĚ Eleonora Akvitánská. I Georges Minois

5. Velice křesťanská SIT' Isabela Katolická. Med Marie-France Schmidte

6. Popravená královna Marie Stuartovna. Fotr Didier Le Fur

7. Konec v osamění Kateřina Medicejská. B Jean-Fran<;ois Solnon

8. Předlouhé umírání Anna Rakouská. Paříž, Simone Bertierová

Poslední dny krá love n

Obsah Úvod Královna je mrtva,

tiv

,REINES ,, Paris, 2014

ním

oddělením

9 ať

žije královna!

1. Roztříštěný sen Kleopatra. Alexandrie, srpen roku 30 př. n. 1. Pierre Renucci

2. Zavražděná vražedkyně Agrippina. Neapolský záliv, Jean-Louis Voisin

37 březen

3. Umučená královna Brunhilda. Reneve, 613 Xavier de Marchis

4. Energie vysokého věku Eleonora Akvitánská. Poitiers, 31. března 1204 Georges Minois

5. Velice křesťanská smrt Isabela Katolická. Medina del Campo, 26. listopadu 1504 Marie-France Schmidtová

6. Popravená královna Marie Stuartovna. Fotheringay, 8. února 1587 Didier Le Fur

105

7. Konec v osamění Kateřina Medicejská. Blois, 5. ledna 1589 Jean-Fran~ois Solnon

123

8. Předlouhé umírání Anna Rakouská. Paříž, 20. ledna 1666 Simone Bertierová

139

Jean-Christophe Buisson, Jean Sévillia a kolektiv

9. Protestantka, která zemřela jako katolička Kristina Švédská. Řím, 19. dubna 1689 Didier Le Fur

155

18. Poslední francouzs Evženie de Montijo. M Éric Anceau

10. Příkladná smrt Marie Terezie Rakouská. Jean-Paul Bled

169

19. Šedesát let se zaterr Charlotta Belgická. Zá Jean-Louis Thiériot

11. Z letohrádku na popraviště Marie Antoinetta. Paříž, 16. října 1793 Jean Sévillia

185

20. Hrozně nespravedl Královna Astrid. Kiiss Pascal Dayez-Burgeon

12. Synova pomsta Carevna Kateřina II. Petrohrad, 6. listopadu 1796 Lorraine de Meaux

205

13. Dvakrát mrtvá císařovna Josefína de Beauharnais. Rueil-Malmaison, 29. Jean Tulard, člen Institutu

221

Vídeň,

29. listopadu 1780

května

1814

14. Odlet bloudící týrané duše Alžběta Rakouská, zvaná Sisi. Ženeva, 10. září 1898 Jean des Cars

237

15. Konec jedné epochy Viktorie. Osborne House, ostrov Wight, 22. ledna 1901 Arnaud Teyssier

253

16. Prokletá královna Draga Obrenoviéova. Bělehrad, 11. Jean-Christophe Buisson

273 června

17. Křížová cesta poslední carevny Alexandra Fjodorovna. Jekatěrinburg, 17. Irina de Chikoff

1903

289 července

1918

Poslední dny královen

155

18. Poslední francouzská císařovna Evženie de Montijo. Madrid, 11. července 1920 Éric Anceau

305

169

19. Šedesát let se zatemnělým rozumem Charlotta Belgická. Zámek Bouchout, 19. ledna 1927 Jean-Louis Thiériot

319

185

20. Hrozně nespravedlivá smrt Královna Astrid. Kiissnacht am Rigi, 29. srpna 1935 Pascal Dayez-Burgeon

337

205

221 :větna

1814

237

898

253 1901

tCe

273

289 1918

Poslední dny královen

Kleopatra. Alexandrie, srpen roku 30 př. n. 1. Pierre Renucci

Legendárním historickým výjevem, smrtí Kleopatry, se uzavírá politicko-sentimentální mýtus, v němž hraje hlavní úlohu panovačná a svůdná egyptská královna po boku Marka Antonia, podléhajícího jejímu kouzlu stejnou měrou jako alkoholu. Do značné míry se o to zasloužil pochopitelně film, zejména když je oba ztělesnil jiný bouřlivý pár - Elisabeth Taylorová a Richard Burton v Mankiewiczově režii. Mýtus v etymologickém smyslu, to jest nepravda, je však dávnější, je dílem propagandy Octaviana, vítěze nad Antoniem, obratného politika, který se pod jménem Augustus stane prvním římským císařem. Realita je odlišná. Kleopatra byla vazalkou, královnou podrobenou pánům Říma a zmítanou jejich spory. V Caesarovi a pak v Marku Antoniovi našla dva mocné ochránce, kteří učinili z Egypta přednostního spojence až do doby, kdy Octavianus učinil konec jejímu vládnutí i její dynastii.

Pro pochopení konce je nutno vrátit se na začátek. Když byla Kleopatra v r 51 př. n. 1. korunována, ptolemaiovský Egypt byl posledním z velkých helénistických království, vzešlých z pomíjivého Alexandrova impéria. Dynastie sama i egyptské království byly však již dlouhá léta zmítány vnitřními krizemi a bez ochrany Říma, který měl zájem na jejich přežití, by byly dávno zanikly. I Kleopatra málem velice brzy zmizela ze scény. Sotva usedla na trůn, byla hned v r. 51 př. n. L svržena svou sestrou Arsinoe a v r. 49 př. n. 1. znovu svým bratrem Ptolemaiem XIII. V r. 48 př. n. 1. se vrátila díky Caesarově intervenci, téměř náhodou. Když totiž Caesar po bitvě u Farsalu pronásledoval poraženého Pompeia, vylodil se v Alexandrii, kde uprchlík doufal nalézt azyl. Našel tam pouze smrt, neboť rádci mladého Ptolemaia XIII. spěšně Pompeia zabili, aby se zalíbili novému pánu Říma. Přepočítali se. Caesar byl rozhodnut využít pří17

Jean-Christophe Buisson, Jean Sévillia a kolektiv

ležitosti a uspořádat protektorát nad Egyptem ku svému prospěchu. Začal tím, že nutil Ptolemaia a Kleopatru ke smíru. Ptolemaiův klan však odmítl a vyvolal válku, kterou Caesar v březnu r. 47 př n. 1. nakonec vyhrál. Zbývalo nastolit poslušnou egyptskou vládu. Kleopatra by vyhovovala, pokud by se zbavila rodinné konkurence. Jelikož Ptolemaios XIII. v boji padl, Caesarovi stačilo už jen vyexpedovat Arsinoe do Říma a podle místního zvyku oženit mladičkého Ptolemaia XIV. se sestrou. Kleopatra se tak chopila moci, ovšem pod dohledem tří římských legií, které zůstaly v Egyptě. Caesar odjel v červenci 47 př. n. l., když předtím pravděpodobně přivedl Kleopatru do jiného stavu1. V létě 46 př. n. 1. při jela mladá královna na pozvání svého pána a milence do Říma. Na programu oficiální návštěvy byl čtyřnásobný Caesarův triumf - nad Galií, Pontem, Numidií a samozřejmě Egyptem. Kleopatra tak mohla spatřit přemožené soupeře, projíždějící v řetězech na voze za posměšků davu: Vercingetorixe, sotva čtyřletého Jubu II.2, místo svého otce, který po porážce spáchal sebevraždu, a hlavně svou vlastní sestru Arsinoe. Egypt byl takto pozván do Říma, aby byl svědkem svého úpadku! Titulární královna Kleopatra i sesazená královna Arsinoe zde byly z vůle vítěze, který jedné z nich vsadil korunu na hlavu a druhou spoutal řetězy. Obě představovaly svou přemoženou zemi. Pro Kleopatru to musela být krutá lekce, vidět svou veřejně potupenou sestru, poníženou cizincem! O patnáct let později měla určitě při svém posledním rozhodnutí před očima obraz spoutané Arsinoe drkotající na voze. Caesarovo zavraždění 15. března r. 44 př. n. 1. donutilo Kleopatru k útěku z města, kde jí hrozilo nebezpečí. Pro královnu nadcházelo období nejistot: nová římská občanská válka jí zajisté ponechávala více volnosti, ale její výsledek mohl ohrozit politické postavení Egypta. V průběhu r. 43 př. n. 1. Cassius a Brutus na čele republikánské armády ovládli Orient - právě s výjimkou Egypta, kam nestačili vkročit. Jejich přátelé naproti tornu neuspěli na západě. Po četných peripetiích se pánem Západu stal Antonius 3 se spojencem, bez něhož by se byl rád obešel - s Octavianem, Caesarovým prasynovcem, jehož Caesar ke všeobecnému překvapení v závěti adoptoval. Bylo mu sotva devatenáct, ale již podal důkazy mimořádného politického nadání, bez něhož se nebylo možno obejít. Spolu s Antoniem a Lepidem vytvořil takzvaný druhý triumvirát'. Zbývalo skoncovat s republikány, což se hlavně díky Antoniovi podařilo v bitvě u Filip5 v říjnu 42 př. n. 1. 18

Triurnvirové si oka1 s Hispánií a Lepidus s i převzal zbytek, Itálie z hodnut jako přechodný velmi příznivý Antonie Koncern r. 40 př. n. 1. ] vládu, pouze Itálie si , lem zpečetění této doh Octavií. O čtyři roky p< Lepida a připojil ke sv: stal duumvirát a oba m

Antonius se věnoval : bohatší z nich, Egypt. t ho zachovat jako klient druhému řešení, méně třebí jen patřičně snáš byla inteligentní a vědě bylo sloužit věrně Řím po Caesarově vzoru uc byl ženatý s Octavií, m nogamie totiž nepřizná v Římě. Svazek trium\ mezi nimi mohlo exist, milovanosti do „nenas řina nymfomanie a její výplodem propagandy četné údajné portréty 1

t ku svému prospěchu. ZalÍru. Ptolemaiův klan však ·znu r. 47 př n. 1. nakonec ,u vládu. Kleopatra by vyurence. Jelikož Ptolemaios :pedovat Arsinoe do Říma Ptolemaia XIV. se sestrou. hledem tří římských legií, :i 47 př. n. 1., když předtím tavu 1. V létě 46 př. n. l. při milence do Říma. Na proesarův triumf - nad Galií, leopatra tak mohla spatřit 1 voze za posměšků davu: to svého otce, který po po;tní sestru Arsinoe. Egypt L svého úpadku! Titulární 1oe zde byly z vůle vítěze, ruhou spoutal řetězy. Obě Kleopatru to musela být stru, poníženou cizincem! >sledním rozhodnutí před oze. n. 1. donutilo Kleopatru 1 královnu nadcházelo obl zajisté ponechávala více ké postavení Egypta. na čele republikánské arpta, kam nestačili vkročit. iě. Po četných peripetiích n, bez něhož by se byl rád rcem, jehož Caesar ke všeJ mu sotva devatenáct, ale 1dání, bez něhož se nebylo vytvořil takzvaný druhý . což se hlavně díky Antol.

Poslední dny královen

Triumvirové si okamžitě rozdělili vládu. Octavianus se spokojil s Hispánií a Lepidus s Afrikou6 . Antonius, proslulejší než jeho kolegové, převzal zbytek, Itálie zůstala nerozdělena. Triumvirát byl původně dohodnut jako přechodný, ale trval deset let, přičemž poměr sil, zpočátku velmi příznivý Antoniovi, se postupně vyvíjel ve prospěch Octaviana. Koncem r. 40 př. n. 1. přešel dohodou z Brindisi celý Západ pod jeho vládu, pouze Itálie si uchovala teoretický statut kondominia. Za úče lem zpečetění této dohody se Antonius oženil s Octavianovou sestrou Octavií. O čtyři roky později, 36 př. n. 1. Caesarův adoptivní syn sesadil Lepida a připojil ke svým svěřeným územím Afriku. Z triumvirátu se stal duumvirát a oba mocní muži měli záhy stanout proti sobě.

Souboj Antonia a Octaviana

Antonius se věnoval reorganizaci svých států, přičemž se opíral o nejbohatší z nich, Egypt. Nabízely se mu dvě možnosti: anektovat ho nebo ho zachovat jako klientský čili podřízený stát. Řím často dával přednost druhému řešení, méně konfliktnímu a méně nákladnému. Bylo zapotřebí jen patřičně snášenlivého a schopného vládce. Kleopatra ovšem byla inteligentní a věděla, že jedinou šancí, jak si zachovat korunu a vliv, bylo sloužit věrně Římu. Ihned po vítězství u Filip tedy z ní Antonius po Caesarově vzoru učinil svou konkubínu. Neví se, jestli se vzali. Ač byl ženatý s Octavií, mohl se oženit s cizí vládkyní: římská zásada monogamie totiž nepřiznávala druhému sňatku občanskou platnost pouze v Římě. Svazek triumvira s královnou byl především politický, i když mezi nimi mohlo existovat citové pouto. Nebylo v něm nic z šílené zamilovanosti do „nenasytné venuše': jak popisuje Cassius Dio. Kleopatřina nymfomanie a její pověst odbornice na nápoje lásky byly pouhým výplodem propagandy, který čas zveličil. Pokud jde o vzhled, její nečetné údajné portréty dávají za pravdu spíše Plútarchovi, podle něhož

Jean-Christophe Buisson, Jean Sévillia a kolektiv

sice měla kouzlo a byla kultivovaná, ale „její krása sama o sobě nebyla nedostižná, ani neoslňovala nikoho, kdo ji spatřil"... V r. 34 př. n. 1. dokončil Antonius vybudování vládní struktury Východu kolem nové dynastie, již možno nazvat ptolemaiovsko-caesarovskou. Kleopatra byla prohlášena za „královnu králů" a každé z jejích tří dětí, které měla s Antoniem - dvojčata Alexandr Hélios a Kleopatra Seléné i nejmladší Ptolemaios Philadelphos - dostalo spolu s královským titulem kousek území. Po rozporcování helénistických států zůstalo ně kolik drobných králů, ale stali se leníky egyptských vládců. I když nová dynastie byla usazená v Orientu, byla povolána k vládě nad celou říší. Na vrcholu pyramidy se přece nacházel Říman Antonius, jehož poslouchali všichni orientální monarchové, včetně Kleopatry. Také a zejména však proto, že milenka zesnulého Caesara byla nyní prezentována jako jeho manželka a mladý Ptolemaios XV. jako jejich syn. Sama chlapcova přezdívka Caesarion byla Antoniovým nápadem za účelem popularizace dynastie. Caesarion, skutečný nebo smyšlený diktátorův syn, byl tedy především důmyslným výtvorem propagandy, snahou získat západní veřejné mínění. Navíc Antonius povolal z Říma svého nejstaršího, čtrnáctiletého syna Antylla7 ze svého prvního manželství s římskou aristokratkou Fulvií. Nepochybně mu vyhradil hlavní úlohu, možná ho zamýšlel jako svého následníka. Celá konstrukce se objevila v době, kdy se vztah s Octavianem opět zhoršil. Antonius mu zazlíval, že mu jako posilu armádě proti Parthům poslal pouze 2000 vojáků místo 16 000 dohodnutých v Brindisi. Snadno si představíme Octavianovu rozmrzelost: on, Caesarův adoptivní syn, jehož přijaté zvučné jméno zakládalo nárok na všemocnost, má náhle bratříčka, syna z krve Caesarovy, a s ním ptolemaiovsko-caesarovskou dynastii! Ptolemaiovsko-caesarovskou, to jest řecko-římskou, historicko-politickou syntézu Západu a Východu, Caesara a Alexandra. Tato dynastie si také nárokovala moc, a v tom spočívalo vše: když Antonius vyhlašoval v Alexandrii své nové dynastické zřízení, obracel se k Říma nům a Italikům spíše než k Alexandrijským. Prezentoval Caesara jako zakladatele nové dynastie a sám sebe jako jeho nástupce v říši i v Kleopatřině ložnici. Oba mocní muži tak rozpoutali na Západě propagandistickou válku. Navzdory popularitě, kterou si zachoval v Římě, ji Antonius prohrál. Octavianus byl na místě a pevně držel celý Západ, pročež dokázal pře20

svědčit veřejné mínění

vém střetu nevyhnuteL vydával za boj proti E! trou, která hodlala vlá nevěřil, že nebezpečí Antonia jako zvrhléhc ské konkubíně, jejíž ozl zhmotňoval.

Antonius chybně ne1 síly v Arménii část jaderského pobřeží Navzdory zobecněné ] 2. září 31 př. n. 1. sama unikli s více než sto lo anus však opanoval mi Již druhého dne se mu zálivu (na území řecké pozemní vojsko. Důsle Asie. Postupně dezerto středil

líčků.

Antonius už pozbyl plán inspirovaný taŽE války - zmocnit se Hi Hispánie baštou pomi: díl od Pompeia neměl nehledě na to, že ztrát lovna tudíž dospěla k armádou i královskýrr každopádně mimo zór

Poslední dny královen

krása sama o sobě nebyla atřil"... vání vládní struktury Výt ptolemaiovsko-caesarovkrálů" a každé z jejích tří hdr Hélios a Kleopatra Sestalo spolu s královským istických států zůstalo ně ských vládců. I když nová ~na k vládě nad celou říší. n Antonius, jehož poslouleopatry. Také a zejména Ía nyní prezentována jako ejich syn. Sama chlapcova dem za účelem popularišlený diktátorův syn, byl gandy, snahou získat zál z Říma svého nejstaršího, o manželství s římskou il hlavní úlohu, možná ho vztah s Octavianem opět ilu armádě proti Parthům nutých v Brindisi. Snadno , Caesarův adoptivní syn, a všemocnost, má náhle lemaiovsko-caesarovskou řecko-římskou, historicaesara a Alexandra. Tato vívalo vše: když Antonius řízení, obracel se k Říma Prezentoval Caesara jako o nástupce v říši i v Kleoropagandistickou válku. ímě, ji Antonius prohrál. 'pad, pročež dokázal pře-

svědčit veřejné mínění

unavené občanskými válkami, které byly při novém střetu nevyhnutelné. Jeho geniální tah spočíval v tom, že střetnutí vydával za boj proti Egyptu ovládanému zlovolnou a lascivní Kleopatrou, která hodlala vládnout říši místo Říma a Itálie. Jelikož nikdo by nevěřil, že nebezpečí představuje samotný Egypt, propaganda líčila Antonia jako zvrhlého římského vojevůdce podléhajícího své egyptské konkubíně, jejíž ozbrojenou paží se stal. Mýtus zlořečeného páru se zhmotňoval.

Antonius chybně neodhadl rozhodnost svého kolegy. Zatímco soustředil síly v Arménii k invazi do Parthie, Octavianus obsadil velkou část jaderského pobřeží. Zaskočený Antonius se rázem ocitl v nevýhodě. Navzdory zobecněné představě nebyla slavná námořní bitva u Actia 2. září 31 př. n. 1. sama o sobě rozhodující, neboť Antonius i Kleopatra unikli s více než sto loďmi a pozemní vojsko zůstalo netknuté. Octavianus však opanoval moře a získal rozhodující psychologickou výhodu. Již druhého dne se mu vzdaly lodi, které se uchýlily do Ambrakijského zálivu (na území řeckého Épeiru), o týden později přešlo k Octavianovi pozemní vojsko. Důsledkem byla ztráta Řecka, Makedonie, záhy i Malé Asie. Postupně dezertovaly legie v Kyrenajce8 i většina orientálních králíčků.

Poslední boj

Antonius už pozbyl téměř všech iluzí, ale jeho žena vypracovávala plán inspirovaný tažením proti Hannibalovi během druhé punské války - zmocnit se Hispánie. Vzpomněla si také, že ještě později byla Hispánie baštou pompejovců proti Caesarovi. Avšak Antonius na rozdíl od Pompeia neměl žádnou klientelu, která by ho mohla podepřít, nehledě na to, že ztráta afrického pobřeží operaci znemožňova la. Královna tudíž dospěla k radikálnímu rozhodnutí: opustit Egypt s celou armádou i královským pokladem a usadit se zatím neznámo kde, ale každopádně mimo zónu římského vlivu. Putování mělo začít vlečením 21

Jean-Christophe Buisson, Jean Sévillia a kolektiv

lodí Suezskou šíjí až do Rudého moře a odtud do Ománského moře nebo Perského zálivu. Tento zdánlivě neuvěřitelný plán byl realistič tější než první, a dokonce se začalo s jeho prováděním. Ztroskotal kvůli další zradě: guvernér Sýrie Didius si také uvědomil, co je v jeho zájmu. Dohodl se s Beduíny z okolí Petry, kteří byli odedávna tradičními nepřáteli Kleopatry, a navrhl jim, aby napadli výpravu, až budou lodi vlečeny po souši. Nemusel je dvakrát prosit: několik jezdeckých útoků celé těžkopádné procesí zlikvidovalo. Dominový efekt, spuštěný bitvou u Actia, byl završen. Antonius a Kleopatra se ocitli bez spojenců v izolaci. Antonius zřejmě zpovzdálí sledoval partnerčiny plány. Tento kdysi tak veselý a společenský muž propadal depresi. Na konci přístavního mola si nechal postavit rezidenci, nazval ji „Timoneión" podle známého aténského misantropa Timóna z Aristofanových časů, uzavřel se tam a vzácné návštěvy krmil sentencemi o lidském nevděku. Octavianovy nečekané nesnáze v Itálii mu však znovu dodaly trochu naděje. První starostí vítěze od Actia byla totiž částečná demobilizace armády, jejíž početní stav neobyčejně vzrostl přívalem dezertérů od nepřítele. Již sto let vyplněných občanskými válkami a výboji si vůdcové nepřetr žitě lámali hlavy s přidělováním půdy a odměnami veteránům. Davy těchto proletářů ve zbrani byly vždy ochotny prodat se nejvyšší nabídce a představovaly neustálé nebezpečí. Octavianus nejprve odeslal první kohorty veteránů do Itálie a nic jim nedal. V listopadu a prosinci, právě když začal řešit záležitosti Orientu, se dozvěděl, že v Itálii vypukly nepokoje, které vyžadují jeho okamžitou přítomnost. Ihned napnul plachty a vyplul k Brindisi, aby se ujal velení sestavených vojenských útvarů a snažil se uklidnit vzbouřence. Vše se záhy minulo účinkem: desítky tisíc vojáků čekala demobilizace a bylo nutno je propustit a okamžitě zaplatit. Octavianus se nezdržel v Brindisi ani měsíc, potřeboval peníze k vyplacení legionářů i veteránů, a prostředky k tomu se nacházely v Egyptě. Proto potřeboval rychle skoncovat s ptolemaiovským královstvím, jehož dnešní terminologií hrubý domácí produkt a rezervy nebyly žádným přeludem. Udeřila hodina zúčtování s Antoniem i Kleopatrou. Oba využili oddechového času díky italským záležitostem a posilovali obranu Egypta. Jeden ani druhý přirozeně již nepomýšleli na porážku římského impéria, jemuž nyní vládl pouze Octavianus. Manželský pár si však zachovával fasádu před veřejným míněním. Například 22

u příležitosti zapsání 1 naly okázalé veřejné o byl cítit blížící se kom Antonius a Kleopatra světáků pro několik mé smrti". Proslýchalo se souzencích účinnost r sobil jed zmije skvrniti ještě před jeho dokonč livo, které mělo slouži nepřátelé.

Jedinou naději skýta sil příliš velký, diplom dírání. Tak lze vysvětl straně záležitost s jedy jit. Octavianovou jedir mohl vyvolat vzpouru tedy dát na vědomí, ŽE vést další nákladnou v, by královna před sebe· jednávat bez Antoniov. proto, aby nedráždila F zachován systém vybu plynul u Actia - ale že římského impéria a s ji: vítězi, poslala Octavia a trůn. Mladý císař již rozho řino vyhrožování sebe

tud do Ománského moře '.řitelný plán byl realistič váděním. Ztroskotal kvůli ·<lomil, co je v jeho zájmu. odedávna tradičními nevýpravu, až budou lodi několik jezdeckých útoků JVý efekt, spuštěný bitvou ocitli bez spojenců v izonerčiny plány. Tento kdysi ·esi. Na konci přístavního moneión" podle známého -ých časů, uzavřel se tam m nevděku. Octavianovy daly trochu naděje. První emobilizace armády, jejíž ezertérů od nepřítele. Již ýboji si vůdcové nepřetr něnami veteránům. Davy prodat se nejvyšší nabídce 1us nejprve odeslal první istopadu a prosinci, právě [ěl, že v Itálii vypukly netost. Ihned napnul plachty ených vojenských útvarů minulo účinkem: desítky o je propustit a okamžitě l měsíc, potřeboval peníze lky k tomu se nacházely t s ptolemaiovským kráomácí produkt a rezervy tování s Antoniem i Kleo-

rm záležitostem a posiloně

již nepomýšleli na pomze Octavianus. Manželným míněním. Například

Poslední dny královen

u příležitosti zapsání Caesariona a Antylla na seznam efébů9 se konaly okázalé veřejné oslavy. Naproti tornu při soukromých recepcích byl cítit blížící se konec vlády. Za časů prosperity a nádhery založili Antonius a Kleopatra „Spolek nenapodobitelného života': jakýsi klub světáků pro několik málo privilegovaných. Nyní se nazýval „Bratrstvo smrti". Proslýchalo se rovněž, že královna nechávala testovat na odsouzencích účinnost různých jedů, z nichž nejmilosrdnější smrt pů sobil jed zmije skvrnité. Zahájila rovněž stavbu svého mauzolea, kam ještě před jeho dokončením navezla své největší drahocennosti a palivo, které mělo sloužit k jejímu pohřbu žehem, kdyby ji ohrožovali nepřátelé.

Vyjednávání a vydírání

Jedinou naději skýtala již pouze diplomacie. Ale když je nepoměr sil příliš velký, diplomacie se pro slabší stranu omezuje na gesta a vydírání. Tak lze vysvětlit na jedné straně zpevnění hranic a na druhé straně záležitost s jedy a mauzoleem, která se samozřejmě nemohla utajit. Octavianovou jedinou nevýhodou byl nedostatek hotovosti, který mohl vyvolat vzpouru veteránů i aktivních vojáků. Potřebovalo se mu tedy dát na vědomí, že pokud nepřistoupí na kompromis, bude muset vést další nákladnou válku bez naděje na získání hotových peněz, které by královna před sebevraždou zničila 10 • Podle Cassia Diona začala vyjednávat bez Antoniova vědomí. Možná, pokud ovšem nejednala sama proto, aby nedráždila protistranu. Přičemž zajisté nedoufala, že zůstane zachován systém vybudovaný triumvirern Antoniem - tento sen se rozplynul u Actia - ale že alespoň přežije ptolemaiovská dynastie v rámci římského impéria a s jistou autonomií. Aby dala najevo poddajnost vůči vítězi, poslala Octavianovi odznaky královské moci - žezlo, korunu a trůn. Mladý císař již rozhodl o osudu ptolemaiovské dynastie, ale Kleopatřino vyhrožování sebevraždou a požárem mauzolea vzal velice vážně. 23

Jean-Christophe Buisson, Jean Sévillia a kolektiv

Proto zatáhl drápky a začal jednat v rukavičkách. Oficiálně zaslal Kleopatře ultimátum: kapitulace a abdikace výměnou za život. Potají jí však oznámil, že si podrží království, pokud zabije Antonia. Dokonce jí dal na vědomí, že by s ní rád navázal milostný vztah. Nenechme se však zmást tímto návrhem, jehož dosah je výlučně politický. Dynastické svatby a konkubináty byly v Orientu obvyklé: tím, že jí předestřel takový svazek a návrh vystřídat v její posteli Caesara i Antonia, Octavianus sliboval Kleopatře, že jí ponechá trůn. Aby ji přesvědčil, poslal k ní Thyrsa, obratného propuštěnce, který si dokázal získat její důvěru. Jejich dlouhé rozhovory vzbudily podezření Antonia, jemuž se nelíbila ani povýšenost, kterou mu tento emisar dával najevo. Nakonec ho nechal zbičovat a poslal ho zpět jeho pánovi se vzkazem: ,,Pokud se ti to nelíbí, máš u sebe mého propuštěnce Hipparcha: nech ho zbičovat a budeme vyrovnáni." Kousavou ironií zde byl fakt, že Hipparchos, jemuž zcela důvěřoval, byl první z jeho propuštěnců, který přešel k Octavianovi. Antonius si mohl tuto drzost dovolit, neboť mu toho k vyjednávání už mnoho nezbývalo. Nazdařbůh požádal svého bývalého kolegu, aby ho nechal usadit se v Aténách a vést tam život prostého soukromníka. Dokonce pro záchranu Kleopatřina trůnu nabídl svůj život. Mohl při hodit na váhu pouze vzpomínky na společné mladické výstřelky a pří buzenství. Vůči všemocnému Octavianovi to byly bídné argumenty... Antonius mu vydal Turullia, jednoho z Caesarových vrahů a jednoho z velitelů u Actia. Bylo to stejně neúčinné jako nevkusné. Octavianus spěšně nechal Caesarova vraha popravit, ale odesílateli neodpověděl. Antonius učinil poslední pokus: vyslal Antylla s nákladem zlata. Octavianus si zlato ponechal a Antylla poslal zpět bez jakéhokoli vzkazu. Věděl, co dělá, když vyjednává s královnou a Antonia ignoruje. Mezi milenci vzniklo napětí. Antonius začal být Kleopatře při zachraňování trůnu na obtíž a on tušil Octavianovy machinace a začal ji podezřívat. Navzdory několika politicko-mileneckým hádkám k roztržce nedošlo, ale neklid a nespokojenost byly reálné a Kleopatra ve snaze o zklidnění uspořádala 14. ledna okázalé oslavy narozenin svého druha. Oba zů stali spojenci z donucení. Kleopatra nemohla riskovat a zbavit se Antonia. Nebýt jeho posledních kohort, její království by bylo už dávno napadeno a tato vojska by navíc neodpustila cizí královně velitelovu vraždu. Pro Antonia byl Egypt posledním políčkem na šachovnici před hrozícím matem. 24

Přišlo jaro, doba, kd~ pod velením Cornelia C (dnešní egyptský přísta městečko bylo strategie žil dobýt zpět, ale tato mena. Zhruba ve stejné , voru - zmocnil se Pelus od dnešního Port Saidu dala Kleopatra příkaz 1 velitele posádky Seleub intervence je velmi pr2 formální instrukce otev pochopilo. Nicméně dy s Římem. V té době Kl nictvím Octavianovy u hrána, i kdyby Pelusiu1 drie byl otázkou dní, ta Octavianus okamžitě z Paraitonionu, měl sot slední boj. Ze svého vel drie sledoval Antoniu: vým lodím. On sám v námořní bitva. Ale k Žé dopluly na dostřel, zan nepřátelských lodí uděl k Alexandrii. Antonim mu věrná pouze pěchc Antonius hrál partii až se nedočká. S posledn ulicích řval, že Kleopa i všechny, kteří za ni bc děl, že Kleopatra práv, že také se vším skončí