Issuu

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA

Jan Šťovíček ŠPICBERKY ,

KRALOVSTVI LEDNICH MEDVEDU Fotografie Jan Šťovíček a archiv Svalbard expeditions Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10, jako 1087. publikaci Obálka Q point, Praha Odpovědná redaktorka Tereza Tomášková Technická redakce Vlast a Machová Sazba Patricie Císlerová Tisk a vazba Finidr, s.r.o., Český Těšín Stran 544 + 48 barevná příloha Vydání první Praha 2017 info@brana-knihy.cz

www.hrana-knihy.cz

Připojte se k

nám na Facebooku

Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením

Špicberky

Kapitola první Ryby na suchu

O létání nikdo nestál. Na Špicberky jsme chtěli plout na plachetnici. Potíž byla v tom, že kapitána naší lodi jsem viděl naposledy šest týdnů před stanoveným termínem vyplutí v hospodě, kde pouštěl snad až zbytečně působivé video z plachtění v okolí Špicberků.

,.A to si vážně myslíte, že po čtrnácti dnech v takovémhle náklonu," ukázal pomocí předloktí asi pětačtyřicetistupňový úhel, ,.půjdete někam na lyžích, jo?!" Obličejové svaly, oční víčka a koutky úst nám při podívané na ledové záběry trochu nervózně zacukaly, ale zhluboka jsme se nadechli a odpověděli pevným hlasem: .,Jo." Jestliže jsem kapitána tehdy viděl naposledy, jeho loď, jež s námi měla doplachtit na Špicberky a zpátky, jsem neviděl vů bec. Od podzimu mě ujišťoval, že loď koupil v Americe a teď pluje přes Atlantik do Evropy. Zpočátku se mi to zdálo jako dobrá testovací plavba. Každá další kapitánova zpráva obsahovala informaci, že stále ještě pluje, což byla v zásadě zpráva dobrá. Dnes si myslím, že naše loď - pokud vůbec kdy existovala a opravdu plula přes Atlantik do Evropy, pluje po něm dodnes a jmenuje se Bludný Holanďan.

Odjezd se každým dnem blížil - a našeho kapitána náhle nebylo možné žádným způsobem kontaktovat.

Jan Šťovíček

Během pětiletých příprav

se polární expedice nafoukla do obrovských, jen stěží organizačně zvládnutelných rozměrů a teď náhle praskla jako mýdlová bublina.

*** Většinu

z uplynulých pěti let příprav zabralo právě hledání kapitána a vhodného plavidla. Mluvil jsem s námořníky, cíleně i náhodně potkával lidi různých národností, kteří měli s podobnými projekty nějaké zkušenosti, zkoumal jsem mapy i veškerou dostupnou literaturu od dob Amundsena až po současnost. Postupně jsem dospěl k názoru, že by to mělo jít. Setkával jsem se s legendami českého jachtingu, chodil na přednášky a zúčastnil se sportovní přeplavby Jadranu s jediným cílem: narazit na někoho, kdo se i v jedenadvacátém století ztotožní s naší trochu nepochopitelnou snahou vyměnit moderní pohodlné a rychlé letadlo za několikatýdenní plavbu severním Atlantikem a potom Barentsovým mořem. Prodral jsem se až ke skutečnému esu českého polárního jachtingu - ke slavnému Rudolfu Krautschneiderovi, který už před třiceti lety doplul až do Antarktidy. Jenomže s Rudou byla vždycky těžká domluva. Zrovna byl plně vytížen projektem repliky Magalhaesovy Victorie, jímž se zabýval víc, než si byl sám ochoten připustit. Jako vždy chtěl všem vyhovět a musel tak sedět u více kormidel naráz. To vedlo k tomu, že nás přehazoval od jednoho svého polského kamaráda ke druhému a zoufale ztrácel na věrohodnosti. „Já vás tam odvezu," říkal Ruda zpočátku, ,,ale musí to být už příští rok." Probral jsem celou situaci s lidmi, o jejichž účast v expedici jsem měl zvláštní zájem. VVR, Bob a Kreuz. Vyjma Kreuze nikdo z nich v roce 2006 vyplout nemohl. Já tam ale své věrné přátele bytostně chtěl a stálo mi za to na ně počkat. Nakonec jsme se proto s Rudou

Špicberky

nedohodli - a expedici odložili. Nikdy potOI na Špicberky tak blízko na dosah jako tehdy. Když se krátce potom naše cesty zkřížily : zdálo se, že nejožehavější problém - jak set pustit z hlavy. Do chvíle, než kapitán neček čtyřicet pět dní před vyplutím ... na suchu.

***

V té chvíli jsme mohli expedici odložit, r reagovat. Odkládat ji znova jsem nechtěl a vl. pravy už příliš pokročily na to, abychom všec zpátky a hodit za hlavu. Měli jsme zapůjče1 na jaro toho roku, stejně jako satelitní tel1 vybavení. Firma Warmpeace nás vybavila : tchovými triky s emblémem expedice a p1 na další vybavení, jako stoupací pásy a péř, měli jsme, alespoň v jádru, perfektně sehr, si v té době myslel, že je nejlepší na světě. · společníci na všech předchozích expedicícl to zřejmě naše poslední společná expedic se nadále budou ubírat směrem spíše rodil svérázným způsobem sama našla a tolik do Albánie, se mohla každou chvíli sebrat a světa. Kreuz si vyhradil jedno jediné obdo· vém životě, kdy hodlal přerušit úspěšnou š adventure race". V zaměstnání ,· sme měl " dovolené nebo za sebe sehnali záskoky. Pan obtížné stanovit termín a shodnout se na : než by se stejná nebo aspoň podobná parta stát, že by se nesešla nikdy. Odložit expedici v tomto případě znam soudit k zániku a už nikdy ji neuskutečnit

příprav se polární expedice nafoukla do obrganizačně zvládnutelných rozměrů a teď ná-

lová bublina.

***

ých pěti let příprav zabralo právě hledání ) plavidla. Mluvil jsem s námořníky, cíleně idi různých národností, kteří měli s podobé zkušenosti, zkoumal jsem mapy i vešketuru od dob Amundsena až po současnost. ;l k názoru, že by to mělo jít. Setkával jsem ého jachtingu, chodil na přednášky a zúpřeplavby Jadranu s jediným cílem: narazit · jedenadvacátém století ztotožní s naší trosnahou vyměnit moderní pohodlné a rychlé rdenní plavbu severním Atlantikem a po1ořem. Prodral jsem se až ke skutečnému .o jachtingu - ke slavnému Rudolfu Kraut1ž před třiceti lety doplul až do Antark-

yla vždycky těžká domluva. Zrovna byl plně >liky Magalhaesovy Victorie, jímž se zabýval wten připustit. Jako vždy chtěl všem vyhou více kormidel naráz. To vedlo k tomu, že 1oho svého polského kamaráda ke druhému rohodnosti. ," říkal Ruda zpočátku, ,,ale musí to být už

tuaci s lidmi, o jejichž účast v expedici jsem TR, Bob a Kreuz. Vyjma Kreuze nikdo z nich mohl. Já tam ale své věrné přátele bytostně a ně počkat. Nakonec jsme se proto s Rudou

Špicberky

nedohodli - a expedici odložili. Nikdy potom už jsem neměl loď na Špicberky tak blízko na dosah jako tehdy. Když se krátce potom naše cesty zkřížily s kapitánem Buřtem, zdálo se, že nejožehavější problém - jak se tam dostat - můžeme pustit z hlavy. Do chvíle, než kapitán nečekaně zmizel a my byli čtyřicet pět dní před vyplutím ... na suchu.

*** V té chvíli jsme mohli expedici odložit, nebo na novou situaci reagovat. Odkládat ji znova jsem nechtěl a vlastně ani nemohl. Pří pravy už příliš pokročily na to, abychom všechno mohli jen tak vzít zpátky a hodit za hlavu. Měli jsme zapůjčené polární saně pouze na jaro toho roku, stejně jako satelitní telefon a další nezbytné vybavení. Firma Warmpeace nás vybavila kvalitními powerstretchovými triky s emblémem expedice a poskytla výrazné slevy na další vybavení, jako stoupací pásy a péřové bundy. A hlavně měli jsme, alespoň v jádru, perfektně sehraný tým, o němž jsem si v té době myslel, že je nejlepší na světě. Bob s VVR, moji věrní společníci na všech předchozích expedicích, se netajili tím, že je to zřejmě naše poslední společná expedice, jelikož jejich životy se nadále budou ubírat směrem spíše rodinným. Frenkí, která se svérázným způsobem sama našla a tolik osvědčila na expedici do Albánie, se mohla každou chvíli sebrat a zmizet na druhý konec světa. Kreuz si vyhradil jedno jediné období ve svém adrenalinovém životě, kdy hodlal přerušit úspěšnou šňůru vítězných závodů „adventure race". V zaměstnání jsme měli vyjednané neplacené dovolené nebo za sebe sehnali záskoky. Pamatoval jsem si, jak bylo obtížné stanovit termín a shodnout se na něm. Mohlo trvat roky, než by se stejná nebo aspoň podobná parta sešla znova, a mohlo se stát, že by se nesešla nikdy. Odložit expedici v tomto případě znamenalo ji v podstatě odsoudit k zániku a už nikdy ji neuskutečnit.

Jan Šťovíček

Měli jsme dokonalý plán cesty. Naplánovali jsme, kde se vylodit,

kde se dozásobit, kde se nalodit a kudy v případě nutnosti z určené trasy utéct. Počítali jsme s tím, že loď bude náš pohyblivý centrální sklad. Měli jsme domluvené skupiny kamarádů, jež měly sloužit jako posádky lodí. Jedna skupina měla přiletět na Špicberky a převzít službu na lodi při plavbě kolem Špicberků, až my vystoupíme na břeh. Jiná skupina měla v době návratu přijet autem do Troms0 a převzít loď na dlouhou plavbu podél Skandinávie na jih, na kterou my už neměli čas; předpokládali jsme také, že na ni po celé expedici nebudeme mít ani sílu. Všechny tyto skupiny jsme museli odvolat, zklamat a námořní část expedice poslat ke dnu. Podle původního plánu jsme měli mít na lodi skladiště potravin, různých náhradních dílů a záložního vybavení. Na jednotlivé, asi desetidenní etapy bychom si brali jen to nezbytné. Náhle před námi stála minimálně třicetidenní polární expedice bez jediné možnosti dozásobení. Bylo jasné, že od chvíle, kdy vyrazíme, musíme být naprosto soběstační. Palivo do vařičů, náhradní součástky, nářadí, rezervní lyže, zásobní tulení pásy, záložní stan, hůlky, vařiče, spacáky, lana a karabiny, mačky, cepíny, lékárnička ... nic z toho na váze ošidit nešlo. Jediné, co jsme mohli ně jak odlehčit, bylo jídlo. Minimalizovali jsme denní dávku potravin a pro jistotu s sebou vzali zásoby na čtyřicet dní, kdyby nás zdrželo počasí nebo jiná nepředvídatelná polární překážka. Nakonec to vlastně bylo docela jednoduché. Poslali jsme leteckým cargem z Prahy jenom ta nejtěžší zavazadla, která by se nevešla do letadla s námí. Čím kratší doba zbývala do odjezdu, tím dražší byly letenky. Ale času na cestu jsme vzhledem k tom, že nepoplujeme, náhle měli dost. Rozhodli jsme se proto termín expedice přizpůsobit a dojet co nejdál na sever - v tomto případě do Troms0 - po zemi a letět až ze Skandinávie, kde se na nějakou nadváhu zase tak přísně nehledí. Každý s plným dvacetikilovým batohem a minimálně stejně těžkým kabinovým zavazadlem.

Špicberky

Hmotnost materiálu pro cargo, kde stál kaž1 se nám tak podařilo zredukovat na polovinu Koupili jsme letenky z Troms0 do Longye, nezbytný na cestu, odeslali půltunové cari na 19. dubna 2007.

lý plán cesty. Naplánovali jsme, kde se vylodit, ie se nalodit a kudy v případě nutnosti z ur1čítali jsme s tím, že loď bude náš pohyblivý i jsme domluvené skupiny kamarádů, jež měly V lodí. Jedna skupina měla přiletět na Špic)U na lodi při plavbě kolem Špicberků, až my . Jiná skupina měla v době návratu přijet auvzít loď na dlouhou plavbu podél Skandinávie r už neměli čas; předpokládali jsme také, že ci nebudeme mít ani sílu. Všechny tyto sku'olat, zklamat a námořní část expedice poslat

>lánu jsme měli mít na lodi skladiště potralních dílů a záložního vybavení. Na jednot~tapy bychom si brali jen to nezbytné. Náhle imálně třicetidenní polární expedice bez je)bení. Bylo jasné, že od chvíle, kdy vyrazíme, 1soběstační. Palivo do vařičů, náhradní souvní lyže, zásobní tulení pásy, záložní stan, cy, lana a karabiny, mačky, cepíny, lékárváze ošidit nešlo. Jediné, co jsme mohli ně1. Minimalizovali jsme denní dávku potravin ,zali zásoby na čtyřicet dní, kdyby nás zdr:iepředvídatelná polární překážka. bylo docela jednoduché. Poslali jsme letecenom ta nejtěžší zavazadla, která by se ne1i. Čím kratší doba zbývala do odjezdu, tím .le času na cestu jsme vzhledem k tom, že :ěli dost. Rozhodli jsme se proto termín exiojet co nejdál na sever - v tomto případě t letět až ze Skandinávie, kde se na nějakou ně nehledí. Každý s plným dvacetikilovým ě stejně těžkým kabinovým zavazadlem.

Špicberky

Hmotnost materiálu pro cargo, kde stál každý kilogram pět euro, se nám tak podařilo zredukovat na polovinu. Koupili jsme letenky z Troms0 do Longyearbyenu, spočítali čas nezbytný na cestu, odeslali půltunové cargo a stanovili odjezd na 19. dubna 2007.

Jan Šťovíček

Špicberky

Nastartoval jsem Modrou, zařadil jedničkt se pomalu rozjíždělo mezi rozestupující se řé

Kapitola druhá Na sever!

Týdny a zejména poslední dny před odjezdem na expedici byly hektické. Zabalit nadměrný náklad, nacpat ho do auta, odvézt na letiště a odeslat cargem. Muselo se poslat vše, co bychom později nemohli vzít do letadla. Zároveň tam nesmělo být nic, bez čeho bychom několik prvních dní nepřežili, jako stany, spacáky, vařiče a nádobí, protože nikdo nedokázal garantovat, že cargo dorazí na Špicberky před námi. Fakt, že se mi nepovedlo realizovat plavbu lodí, jsem považoval za obrovskou prohru. Pět let jsme připravovali úplně jinou expedici a nakonec jsme ztroskotali dřív, než jsme vyrazili. Od té doby jsme se jen snažili zachránit, co se dalo. Předpokládali jsme - ba co víc, z ověřených polárnických zdrojů jsme věděli - že za čty řicet dní bychom naplánovanou trasu měli pohodlně stihnout. Měli bychom ji stihnout i za třicet. Zbývajících deset dní bylo vyhrazeno dnům na odpočinek nebo nezbytnou opravu materiálu a na horské výstupy a především jsme měli proviantní rezervu právě na deset dnů pro případy špatného počasí, které nás uvězní ve stanu. Měli jsme potraviny přesně na čtyřicet dní. V časovém plánu jsme rezervy měli, v potravinách potom už ne. nesmírně

Deník, 19. dubna Za necelé tři hodiny odjíždíme na sever. Sedím uprostřed rozkvetlé zahrady u kafe a zkouším nový teploměr... Máme krásných jarních 19 ale to se už dnes večer začne měnit.

·c,

.,Hodně štěstí!!!"

Vstříc jarní noci uhánělo šest lidí ve dvou

svým způsobem luxus, který jsme si při nap dice mohli stěží dovolit. Jenomže šestičlen vyprosili. Šestého člena námořního týmu s hnat, a když jsme ho konečně měli, dost de zase vyřadit, nebo dokonce metat los, kdo nomická stránka věci byla jedna věc a logi Rozhodně bylo lepší vypravit na cestu dloub auto navíc a mít pak tři lidi na tahání či říze po ztrátě lodi a nemožnosti dozásobení n ztěžkly.

** *

Právník Bob a jeho životní partnerka , ličtiny nazývaná i v běžné řeči zkratkot na samém počátku polárních projektů a b se mnou dílem osudu ocitli tak podivuhod1 jeli jsme spolu od té doby Skotsko, Island a hranicím. Byl jsem přesvědčený, že je oba d oni znají mne. Měli jsme podobný smysl p: stup k řešení problémů. Oni dva byli hlavn odmítl nabízenou loď Rudy Krautschneide .,Rádi bychom jeli a je to náš cíl číslo je< na jednání v jeho kanceláři, .,ale nemůžer vodně domluvili." Stál jsem o ně a stálo m Kreuz, skvělý horolezec, vítěz několika kategorie Adventure race, se kterým jse jako sportovní instruktor v Českém ráji, l tuace, s nimiž si moje horolezecké já nebu

Kapitola druhá Na sever!

oslední dny před odjezdem na expedici byly :abalit nadměrný náklad, nacpat ho do auta, deslat cargem. Muselo se poslat vše, co byli vzít do letadla. Zároveň tam nesmělo být 1 několik prvních dní nepřežili, jako stany, obí, protože nikdo nedokázal garantovat, že erky před námi. vedlo realizovat plavbu lodí, jsem považoval Pět let jsme připravovali úplně jinou expe:roskotali dřív, než jsme vyrazili. Od té doby :hránit, co se dalo. Předpokládali jsme - ba olárnických zdrojů jsme věděli - že za čty Jlánovanou trasu měli pohodlně stihnout. ut i za třicet. Zbývajících deset dní bylo vypočinek nebo nezbytnou opravu materiálu a především jsme měli proviantní rezervu J případy špatného počasí, které nás uvězní Jtraviny přesně na čtyřicet dní. V časovém ili, v potravinách potom už ne.

djíždíme na sever. Sedím uprostřed rozkvetlé fím nový teploměr... Máme krásných jarních

ečer začne měnit.

Špicberky

Nastartoval jsem Modrou, zařadil jedničku a sešlápl plyn. Auto se pomalu rozjíždělo mezi rozestupující se řadou kamarádů. ,,Hodně štěstí!!!"

Vstříc jarní noci uhánělo šest lidí ve dvou automobilech, což byl svým způsobem luxus, který jsme si při napjatém rozpočtu expedice mohli stěží dovolit. Jenomže šestičlenný tým jsme si skoro vyprosili. Šestého člena námořního týmu se dlouho nedařilo sehnat, a když jsme ho konečně měli, dost dobře jsme ho nemohli zase vyřadit, nebo dokonce metat los, kdo nepojede. Navíc ekonomická stránka věci byla jedna věc a logistická stránka druhá. Rozhodně bylo lepší vypravit na cestu dlouhou tři tisíce kilometrů auto navíc a mít pak tři lidi na tahání či řízení každých saní, které po ztrátě lodi a nemožnosti dozásobení náhle několikanásobně ztěžkly.

*** Právník Bob a jeho životní partnerka Veverka, učitelka angličtiny nazývaná i v běžné řeči zkratkou VVR, se mnou stáli na samém počátku polárních projektů a byli to právě oni, kdo se se mnou dílem osudu ocitli tak podivuhodně na Špicberkách. Projeli jsme spolu od té doby Skotsko, Island a Turecko až k íránským hranicím. Byl jsem přesvědčený, že je oba dokonale znám, tak jako oni znají mne. Měli jsme podobný smysl pro humor, podobný pří stup k řešení problémů. Oni dva byli hlavním důvodem, proč jsem odmítl nabízenou loď Rudy Krautschneidera o rok dříve. „Rádi bychom jeli a je to náš cíl číslo jedna," řekl mi tehdy Bob na jednání v jeho kanceláři, ,,ale nemůžeme dřív, než jsme se pů vodně domluvili." Stál jsem o ně a stálo mi za to na ně počkat. Kreuz, skvělý horolezec, vítěz několika vytrvalostních závodů kategorie Adventure race, se kterým jsem strávil spoustu času jako sportovní instruktor v Českém ráji, byl tajnou zbraní pro situace, s nimiž si moje horolezecké já nebude vědět rady. Přes zimu

Jan Šťovíček

byl vedoucím lyžařské půjčovny a skiservisu pod Medvědínem, kde jsme se všichni často scházeli před tréninkem na hřebenech, což všechno byly vlastnosti a zkušenosti, které nás celkem vzato měly sbližovat. Frenkí, díky své malé výšce s trochu ironickým podtitulem Dlouhán, se nominovala v podstatě sama. Jednou jsem našel v e-mailové schránce dopis od neznámé dívky, která si přečetla knihu o naší expedici na Island, rozhodla se mě kontaktovat, a o dva měsíce později už jsme spolu odjeli na malou expedici do Albánie 1>. Byla ještě lepší, než jsem čekal. Bez váhání jsem jí nabídl účast v připravované polární expedici a nikdy toho nelitoval. Abych byl spravedlivý, je potřeba říct, že expedicí prošla bě hem pětiletých příprav celá řada lidí. Polární expedice takového druhu by se chtěl zúčastnit každý, nebo skoro každý - nebo si to alespoň myslí. K tomu však nestačí jenom dobře lyžovat, mít sílu, vytrvalost nebo být dobrým horolezcem. Nejdůležitější je opravdu chtít a mít neutuchající nadšení pro věc. Jako u každého velkého podniku i zde byla často přání otcem myšlenky a pravda je taková, že na začátku roku 2007, kdy se začal lámat expediční chleba, měl náš stabilní tým pět spolehlivých lidí - nepočítaje v to spoustu obětavých dobrovolníků, sympatizantů, pomocníků a členů pomocných družstev. Jeden z nich, Honza Bednář, 2>nám půjčil dvoje velké, skoro dvacetikilové polární saně. Naším cílem byl šestičlenný tým - tedy tři lidi na obsluhování každých saní. Teprve v době, kdy byly tréninky v plném proudu a už jsme s tím ani nepočítali, jsme se dočkali. Šestého „Medvěda" zprostředko vali vlekaři z Davidovek, kde jsme trénovali. Jako cvičný prostor jsme využívali okolí Dvořákovy boudy v Krkonoších, protože jakkoli byla zima 2006/2007 chudá na sníh, ve výšce 1 200 metrů to byl jediný stoprocentně přírodní sníh. Trénovat na technickém sněhu kvůli jeho krystalickým vlastnostem nejde a tady nám navíc přátelé vlekaři každou chvíli vyrobili rolbou ledovcovou trhlinu, most nebo jinou překážku, co jsme si zrovna vymysleli.

Špicberky

Jestliže se na expedici vůbec dalo připra· tady. Střep, jak mu říkali, byl dobrovolným čl ské služby a lyžařským instruktorem v dt jsem se do té doby setkával spíše s elitou h členství v této organizaci dostatečným d naprosto minimálním zkušenostem jak z ' pediční praxe. Celá naše expedice, jejíž přesun na sev sezónu, přesně parafrázovala letní motto ,,Prodlužte si zimu na lyžích v Arktidě!" Bob, Frenkí, Kreuz, Střep, VVR a já, S jsme si sotva mohli přát lepší tým.

Poznámky k textu

1. Expedice Scorpio IV, poslední výprava s O seznámení s Frenkí podrobně v knize Sper vala pod přezdívkou Otík (2008). 2. Jan Bednář z Chýnova, s nímž jsem se St přednášek o Špicberkách. Letec, polárník a ' letu. Na svou vlastní sólovou expedici si nech; a od té doby mu ležely na půdě. Po několika uvolil nám je bezplatně zapůjčit, prostě prot Důvěrně jsme mu říkali Jenda Bedna, v mraz

ké půjčovny a skiservisu pod Medvědínem, často scházeli před tréninkem na hřebenech,

stnosti a zkušenosti, které nás celkem vzato malé výšce s trochu ironickým podtitulem vala v podstatě sama. Jednou jsem našel e dopis od neznámé dívky, která si přečetla ·ci na Island, rozhodla se mě kontaktovat , ěji už jsme spolu odjeli na malou expedici ě lepší, než jsem čekal. Bez váhání jsem jí naané polární expedici a nikdy toho nelitoval. ivý, je potřeba říct, že expedicí prošla bě v celá řada lidí. Polární expedice takového častnit každý, nebo skoro každý - nebo si mu však nestačí jenom dobře lyžovat, mít být dobrým horolezcem. Nejdůležitější je utuchající nadšení pro věc. Jako u každého byla často přání otcem myšlenky a pravda u roku 2007, kdy se začal lámat expediční "lní tým pět spolehlivých lidí - nepočítaje ·h dobrovolníků, sympatizantů, pomocníků užstev. Jeden z nich, Honza Bednář, 2>nám o dvacetikilové polární saně. Naším cílem tedy tři lidi na obsluhování každých saní. y tréninky v plném proudu a už jsme s tím dočkali. Šestého „Medvěda" zprostředko k, kde jsme trénovali. Jako cvičný prostor ořákovy boudy v Krkonoších, protože jak07 chudá na sníh, ve výšce 1 200 metrů tně přírodní sníh. Trénovat na technickém talickým vlastnostem nejde a tady nám aždou chvíli vyrobili rolbou ledovcovou u překážku, co jsme si zrovna vymysleli.

Špicberky

Jestliže se na expedici vůbec dalo připravit v Čechách, bylo to tady. Střep, jak mu říkali, byl dobrovolným členem krkonošské horské služby a lyžařským instruktorem v dětské školičce. Protože jsem se do té doby setkával spíše s elitou horské služby, bylo jeho členství v této organizaci dostatečným doporučením, navzdory naprosto minimálním zkušenostem jak z vysokých hor, tak z expediční praxe. Celá naše expedice, jejíž přesun na sever navazoval na zimní sezónu, přesně parafrázovala letní motto zájezdů CK Adventura: Prodlužte si zimu na lyžích v Arktidě!" " Bob, Frenkí, Kreuz, Střep, VVR a já, Sorrel. Na první pohled jsme si sotva mohli přát lepší tým.

Poznámky k textu: 1. Expedice Scorpio IV, poslední výprava se škodovkami typu 1201. O seznámení s Frenkí podrobně v knize Spermie ze zmije, kde vystupovala pod přezdívkou Otík (2008). 2. Jan Bednář z Chýnova, s nímž jsem se seznámil na jedné ze svých přednášek o Špicberkách. Letec, polárník a vůbec člověk velkého rozletu. Na svou vlastní sólovou expedici si nechal vyrobit saně na zakázku a od té doby mu ležely na půdě. Po několika přátelských návštěvách se uvolil nám je bezplatně zapůjčit, prostě proto, že jsme to potřebovali. Důvěrně jsme mu říkali Jenda Bedna, v mrazu potom Jedna Bedna.