Issuu

PRVNI CAST

Obezita: Kdo za ni může? ,,To, co lidé nechápou je, že: obezita je ... nikoli životní styl, který si lidé vyberou tím, že jen jedí a necvičí. Ale problém, který vzniká příjmem prázdných kalorií - velkého množství kalorií - avšak bez nutriční hodnoty. " 1 Tom Coliccho, známý americký šéfkuchař 2

KAPITOLA 1

Jaký to je pocit být tlustý ,,Stalo se vám to někdy? Procházíte se po supermarketu buď sami, nebo s kamarádem, a najednou se zahlédnete v zrcadle ... a zjistíte, že přemýšlíte: ,Kdo to tam je a jak se mohlo ze mne stát tohle?"' Diane Carbonellová' ,,Podívejte na tu hromadu tuku," zaslechli jsme mladého studenta šeptat směrem k jeho kamarádům. ,,No, není hnusná!" Většinu lidí by taková poznámka urazila. My jsme však měli radost! Úspěch či neúspěch naší studie, kterou jsme připravovali, závisel na realistické a spontánní reakci našeho publika. Toto otřesné chování pouze posloužilo jako důkaz, že „fatismus" (diskriminace lidí s nadváhou) je skutečný a krutý. Naše oblast vědeckého výzkumu spočívá v psychologických a neurokognitivních aspektech přibývání na hmotnosti. Studujeme faktory, které u lidí rozhodují, které potraviny nakoupí a kolik jich sní, tedy faktory, které jsou často choulostivé, nebo skryté. Ale zatímco z vědeckého hlediska obezitě rozumíme objevil se jeden aspekt, kterého jsme si vůbec nebyli vědomi. 2

Jaký je to pocit být tlustý. Dnes se snažíme tuto mezeru v našich znalostech napravit, i když pomalým a limitovaným způsobem. Jednu z nás (Margaret) jsme přeměnili ze štíhlé, atletické mladé ženy na jedince nikoli s trochou nadváhy, ale skutečně obézního. Margaret si oblékla „tlustý" oblek lemovaný kapokem, který si vyrobila již během své předchozí práce ve Výzkumném institutu obezity při Univerzitě v Albertě. Chtěla si pomocí něj vyzkoušet,

OBÉZNÍ

PLANETA

jaký je to pocit být tlustý. Jenže nyní to nebylo proto, aby zůstala mezi zdmi výzkumného ústavu, ve kterém lidé s Body Mass Indexem (BMI) nad 50 jsou všem známí, ale aby vyrazila ven, do ulic mezi cizí lidi. Město Brighton je se dvěma významnými univerzitami a velkou gay komunitou přímořské, živé a pulzující místo, kde fitness a vlastní image představuje pro mnohé to nejdůležitější. Předpokládali jsme, že tamní lidé budou ke skutečně obézní osobě kritičtí a možná i otevření. Margaret se chystala strávit celý den ve městě. Proč jsme uskutečnili tuto studii? Určitě jsme nechtěli zesměšňovat či ponižovat lidi, kteří mají skutečně problém s nadváhou. Nechtěli jsme ani bagatelizovat jejich každodenní obtíže. Spíše jsme doufali, že z první ruky získáme vnitřní náhled na fyzické a duševní výzvy, kterým musí čelit obézní lidé. Abychom zajistili přesný záznam všech událostí, ke kterým mělo dojít, byla Margaret „napíchnutá" skrytým mikrofonem, který zaznamenával vše, co lidé kolem ní říkali, a stejně tak umožnil zachytit okamžité komentáře jejích myšlenek, pocitů a zážitků. Současně ji sledoval filmový štáb, který z diskrétní vzdálenosti zaznamenával, jakým způ sobem na ni reagovali lidé na ulici, ve veřejných dopravních prostřed cích a při nakupování. Následně vám předkládáme to, co se nakonec ukázalo být jedním z nejvíce únavných a deprimujících dnů Margaretina života.

Mindlabská laboratoř: 8.50 Snažím se natáhnout si své supervelké džíny. A začínám pociťovat první skutečné praktické problémy obézních lidí. Věděla jsem ještě před začátkem projektu, že psychické a fyzické přizpůsobení mému supervelkému tělu bude obtížné, ale při mojí nezkušenosti s obezitou jsem ohromena tím, jak je těžké se obléknout. Natáhnout si džíny přes moje značně zesílené nohy se ukazuje mnohem těžší a časově nároč nější než jsem očekávala. Nemohu uvěřit, jak málo se do nich vejde.

JAKÝ

POCIT

BÝT

TLUSTÝ

9.25 Natáhnout si džíny mi zabralo přes dvacet minu a vyčerpávající boj jsem završila stejně obtížným zapnutím kalhot. Zatímco přetáhnout si volnou halenku přes hlavu je snadné, tak obout si boty je frustrující zážitek, a zavázat tkaničky ještě mnohem těžší. Možná jsem si měla koupit boty na suchý zip.

9.55 Jsem konečně oblečená. Nemám čas se obtěžovat s účesem, nebo líče ním, ale pro jednou mi je to skutečně jedno. Trochu se zdráhám podívat se na sebe do zrcadla. Není pravda, že bych se nějak styděla, ale spíše mi najednou některé aktivity připadají méně důležité než ostatní. Přistihla jsem se, že přijímám jakýsi utilitární pohled na své priority. Zabývat se vlastním vzhledem se mi zdá nicotné a zbytečné, zejména když jen samotné oblékání se ukázalo být takovým velkým počinem. Možná to vysvětluje, proč mají někteří obézní lidé problém vnímat svoji nadváhu; mnozí z nich se vyhýbají zrcadlům, jen aby se ochránili před připomínkou na svůj skutečný fyzický vzhled. 3 Lidé s nadváhou, se kterými jsem hovořila, mi potvrdili, že někdy skutečně používají tento psychologický obranný mechanismus. „Popírám, že obraz, který vidím v zrcadle, jsem já, i přesto, že tam uvnitř to vím," napsala Elizabeth Hawksworthová na svém blogu Jaké to je žít každý den jako skutečně obézní člověk. A pokračuje: ,,Už jsem popřela, že mám problém. Ve své hlavě vidím sebe sama jako hubenou a štíhlou. Dovedu si představit, jak bych vypadala v určitých šatech anebo oblečení, a když sním některé potraviny, v mysli zcela potlačím, jaký důsledek budou mít pro moje tělo. Někdy si představuji, jak si odřezávám tlusté části svého těla. Zcela popírám, že vypadám jinak než zbytek světa, dokud mne neudeří do tváře znechucený pohled, nebo zdánlivě neškodná poznámka." 4

OBÉZNÍ

PLANETA

Zatížena svými novými, naprosto neznámými rozměry, bude pro mne těžké vykonávat věci, které normálně dělám bez rozmýšlení. Každodenní činnosti jakými jsou chůze, chůze do schodů, cestování veřejnou dopravou, nebo stravování na veřejnosti. Když o tomto dnu přemýšlím dopředu, zajímalo by mě, jestli mne skutečně „udeří znechucený pohled do tváře"? Uvidíme, čas nám to ukáže.

Areál Univerzity v Sussexu: 10.20 Procházející student mne šokoval svou poznámkou, jak jsem „nechutně" tučná, kterou pronesl ke svým společníkům, sice šeptem, ale přesto tak, abych ji slyšela. Zaslechla jsem tuto kousavou poznámku, zatímco se pokouším převázat si tkaničky na botách, které nemohu vidět - moje vyboulené břicho mi brání v pohledu na vše pod mým pasem. Do tohoto okamžiku jsem si nikdy neuvědomila, jakou koordinaci očí arukou potřebuji k zavázání bot. Ani jak ošidným se tento úkon stane, když vaše nohy jsou neviditelné. Jsem obézní teprve něco málo přes hodinu a už začínám pociťovat, že zvládnout mé nové tělo, je čím dál těžší. Přestože můj nový dvacetikilový „obézní oblek" je daleko lehčí než stejné množství tukové tkáně, i tak mne značně limituje v pohybu.

Mířím

na nádraží: 10.45

Mým dalším úkolem je vykonat strmý sestup ze schodů, které vedou z patra, kde je naše laboratoř, na ulici. Sestupovat po nich vyžaduje určitou míru pečlivosti a víry. Vše se zdá být tak daleko ... moje nohy, ruce i zábradlí. Rozhodla jsem se neopírat se o madlo, ale raději celou svou pozornost soustředím na schody. Najednou se zděsím, že ztratím rovnováhu a při pádu se zraním. Myslí mi neustále prochází fráze: ,,Méně jídla, více pohybu." Ale jak, když i chůze se přeměnila ve skličující a vyčerpávající úkol?

JAKÝ

Příchod

POCIT

BÝT

TLUSTÝ

na nádraží: 11.20

Ujít vzdálenost, kterou normálně zvládám za patnáct minut, mi trvá přes půl hodiny. Když před nádražím procházím kolem stánku s občerstvením, zahlédnu dva elegantně oblečené podnikatele, kteří na mne civí. Než bych jim opětovala pohled, jak to normálně dělám, raději se rychle dívám jinam. Stejnou zkušenost zažívám, když si kupuji jízdenku. Vyhýbám se pohledu pokladního z obavy, že v něm uvidím pohrdání, nebo soucit. Dalším utrpením je dostat se přes turniket na nástupiště. Jsem vděčná, že mne nikdo nesleduje, zatímco se snažím propasírovat skrz něj.

Na nástupišti: 11.25 ženy, které sedí na lavičce, a přemýšlím, jestli hledí mým směrem. Přesto se raději vyhnu přímému očnímu kontaktu. Když si později prohlížím videozáznam, vidím, že na mne zíraly s výrazem pobaveného údivu. Přede mnou je lávka, na kterou musím vyjít, přejít a sestoupit, abych se dostala na druhou stranu na moje nástupiště. Pokud mne sestup ze schodů bezprostředně po odchodu z laboratoře naplňoval hrůzou, výstup se ukáže naprostým utrpením. Vyjdu jenom půl tuctu schodů a už se musím zastavit, protože nemůžu popadnout dech. Zbývá mi ještě dvacet schodů. Mám pocit, že šplhám na Everest. Nejsou to zatím ani tři hodiny a už se cítím vyčerpaná, v rozpacích a znechucená. Míjím

tři

Na nástupišti: 11.30 Někteří

cestující na mne zírají. Tak takové to je, když vypadáte jinak! Dostávám šanci zjistit, jak obtížné je udržet si pozitivní vnímání sebe sama, když máte výraznou nadváhu. Vidím jinou obézní ženu, jak se-

OBÉZNÍ

PLANETA

O~r. 1.1 Margaret při čekání na vlak. stupuje po schodech. Přátelsky se na ni usměji, ale ona mne nevnímá a dívá se jinam. Do stanice přijíždí můj vlak. Zatímco zastavuje, nějaký mladík na mne přes okno vagónu dělá obličeje. Cítím nával hněvu. Jak se jen opovažuje! Vím však, že takové projevy nepřátelství proti obézním lidem jsou časté a že lidé s výraznou nadváhou považují odsuzující pohledy, hrubé a pohrdavé poznámky za běžnou součást svého života. Emma Burnellová, populární bloggerka, která celá léta bojovala s morbidní obezitou, popisuje vlastní bolestné zkušenosti. Upozorňuje právě na tento druh „poukazování, pošklebování. .. a odsuzování," které jsem právě zažila. Jenže ona to zažívá „každý den, hodinu - vlastně po celý život". 5

Ve vlaku: 11.34 Měla

bych nastoupit do vlaku, ale místo toho váhám na nástupišti. Mám pocit, že musím dát přednost všem ostatním cestujícím a nechat

JAKÝ

POCIT

BÝT

TLUSTÝ

je nastoupit přede mnou. Skutečně hluboce přemýšlím, jestli nebudu působit příliš neomaleně, když půjdu první, nechci totiž ostatní cestující nějak omezovat nebo na sebe upozorňovat. Naštěstí v tuto denní dobu je vlak poloprázdný. Pomýšlím na to, jak strašné by bylo cestovat ve špičce. Napadá mne, že spolucestující, který by musel sedět vedle mne, by se určitě cítil rozpačitě, naštvaně nebo podobně. Donutím se nemyslet na dopravní špičku, která možná bude při mém návratu. Vybrala jsem si sedadlo jen sama pro sebe. Nechám se kolébat vlakem a při tom koukám z okna.

Nádraží v Brightonu: 11.50 Právě

jsme dojeli. Nemůžu jen tak vyskočit z vlaku na nástupiště, jak bych to udělala jakýkoli jiný den. Místo toho vystupuji opatrně a při držuji se madla. Na nástupiště jsem se spíše vykolébala, než vystoupila. Blížím se k turniketu, ale k jeho projití potřebuji jízdenku, a tak začnu šmátrat po kapsách. Zatím si teprve zvykám na své úplně jiné tělo, proto nemohu uvěřit, jak skutečně nepohodlné je použití vlastních kapes. Později se rozhoduji, že nemám jinou možnost než dávat si všechny věci do tašky, kterou mám přes rameno. Jsem na hlavním nádraží, proto je u turniketů mnohem více cestujících než ve stanici, kde jsem nastupovala. Za mnou je plno lidí, kteří čekají, až přijdou na řadu a budou sledovat mou zoufalou snahu protáhnout se na druhou stranu. Přemýšlím: Měla bych raději projít přes speciální turniket určený pro pasažéry s objemnými zavazadly, nebo se pokusit procpat přes ty běžné? Rozhoduji se, že raději počkám, dokud neprojde dav stojící za mnou, a potom se teprve protáhnu přes běžný turniket, jen abych nemusela přes celé nástupiště k tomu prostornějšímu.

Zdá se, že cestující, kteří stojí před nádražím, na mne zírají. Nejsem si však jistá, poněvadž se vyhýbám očnímu kontaktu. Mohla bych totiž uvidět. .. Co? Údiv, šok, překvapení? Možná začínám být přecit-

OBÉZNÍ

PLANETA

livělá, ale současně si uvědomuji tíhu neustálých kompromisů, které

musí obézní člověk neustále dělat. Muset čekat na semaforu, dokud autům naskočí červená, zatímco ostatní přebíhají ulici pokaždé, když je mezi auty mezera s vědomím, že to stihnou; mít pocit, že se musím schovat v zadní části kavárny, abych se vyhnula kritickému pohledu cizích lidí; přemýšlet předem o každé akci než ji uděláte, protože nemůžete dělat bezprostřední rozhodnutí jako štíhlý člověk.

Prohlížení výloh:

12.25

Pomalu procházím městem, když náhle zahlédnu svůj obraz ve skle výkladní skříně. Pomyslím si jak neatraktivně a jednotvárně vypadám. Nabídka a ceny oděvů, které jsou k dispozici průměrně velkým a štíhlým ženám, jsou záviděníhodné. Moje vlastní oblečení, které předsta vují kalhoty, halenka a kabát, mne přišlo celkem na 125 liber. Nemohla jsem sehnat bundu, do které bych se vešla, za méně než 70 liber, ale v nabídce obchodu Top vidím spoustu věcí pro štíhlé, kabáty za 25 liber a džíny za 30 liber. Nejsou jen levné, ale také elegantní a v různých barvách. Ze všech oděvů, které jsem doposud viděla a ve svém současném stavu oblékla, jsem našla jen fádní pončo a lacinou halenku - je skutečně těžké si představit, že bych se v tom mohla cítit atraktivně.

Odpočinek na lavičce: 13.10

Procházka po ulici a prohlížení výloh byla sice únavná zkušenost, ale zatím mne příliš nestresovala. Lidé si mne většinou vůbec nevšímali. Teprve teď, když jsem si sedla na lavičku, abych trochu popadla dech a odpočinula si, neuvěřitelně vzrostl počet odsuzujících pohledů namířených proti mně. Někteří kolemjdoucí se zastaví a otevřeně na mne

Dr. David Lewis & Dr. Margaret Leitchová

OBÉZNÍ PLANETA Z anglického originálu Fat Planet přeložila Hana Šuláková. Vydalo nakladatelství NAŠE VOJSKO, s.r.o., Nad Vinným potokem 1148/4, 101 oo Praha 10, e-mail: info@nasevojsko.eu, WWW.NASEVOJSKO.EU, tel.: +420224313071, v roce 2017 jako svou 7580. publikaci. Odpovědná redaktorka Eva Štěpánková.

Obálka, typografická úprava a sazba Michal Dočkal. Tisk a vazba Finidr, s. r. o.

ISBN 978 -80 -206 -1648-7 Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována, kopírována v podobě mechanické a elektronické ani šířena jakýmkoliv jiným informačním systémem bez předchozího souhlasu držitelů autorských práv.

NAŠE PLANETA JE RUKOJMÍM PANDEMIE OBEZITY Více než jedna miliarda lidí celého světa trpí nadváhou a přes 600 milionů lidí je obézních. Žijeme v obezogenn ím prostředí, ve kterém je snazší ztloustnout než zůstat štíhlým. Jak se to mohlo stát? Kdo za to může? Co s tím můžeme udělat?

Dr. David Lewis a Dr. Margaret Leitchová se v knize OBÉZNÍ PLANETA snaží odhalit důvody pandemie obezity zkoumáním jejích sociálních a psychologických aspektů . Využívají k tomu průkopnický způsob výzkumu, který klade důraz na chování různých korporací specializovaných na prodej potravin s vysokým obsahem cukrů, tuků a soli. Současně prezentují šokující důkazy o tom, že potraviny „rychlého" občerstvení mají podobný neurologický efekt jako tvrdé drogy. Mají také za to, že problémem je i rozsah potravních pobídek a podnětů, které bez našeho vědomí stimulují touhu po jídle. Současně odhalují mýtus redukčních diet a přípravků na hubnutí s doporučením praktických a snadno implementovatelných strategií vedoucích ke snížení hmotnosti.

ISBN 978-80 - 206-1648-7

ID NAŠE VOJSKO

11 1111111111111111li ll II

9 788020 616487