0274761

1

S

eděla proti němu už skoro hodinu v pohodlném křesle, afektovaná a zmalovaná. A nijak nespěchala. Předváděla se. Kvokanda na ni hleděl bez zájmu, s profesionálně nasazeným šklebem, těžko definovatelným, něco mezi útrpností a přehnanou účastí. Nedalo se mu nic vytknout. Jak já nesnáším hysterky, opakoval si v duchu. Přímo ho provokovalo, jak se nepřirozeně pitvořily a tvářily, jak všechno přeháněly a vyžadovaly ve všem souhlas. Ať je celý svět lituje anebo obdivuje, to je jedno, hlavně když se něco děje. „Opravdu?“ zeptal se a lehce zvedl hlavu. „No ovšem,“ pokračovala hysterka a drmolila dál cosi o svém trápení se světem. Kvokandovi se všechno vzdalovalo. Její slova se proměnila jenom v nejasné zvuky, které ho pozvolna uspávaly. Ach, hysterky! Ano, byl alergický na jejich projevy i gesta a nesnášel jejich pofňukávání. Očividně trpěl. A většinou je už vůbec neposlouchal. Omlouval to většinou tvrzením, že to je průvodní jev chronického vyčerpání, který postihuje všechny intelektuály. Jiří Kvokanda byl doktor psychologie 7

a píejčdý. Ani to nezabránilo, aby ho nevytáčely některé typy osobností. Veřejnost se naivně domnívá, že psycholog musí všechno vydržet a se vším si moudře poradit. Kdepak. Prý kdysi slavný doktor Plzák, ještě jako začínající lékař, na ranní poradě kliniky u pana profesora Vondráčka, položil šéfovi psychiatrické kliniky zvídavou otázku: „Řekněte, pane profesore, jak je možné, že vy tak klidně a vstřícně posloucháte všechny ty nesmysly a blbosti, co na vás pacienti valí, a ještě se usmíváte. Posloucháte a posloucháte a posloucháte!“ Profesor Vondráček zvedl hlavu a překvapeně se rozhlédl kolem sebe. „Kdo poslouchá?“ Na to si pokaždé Kvokanda vzpomněl, když ho řeči pacientů či – jak se módně v poslední dobře říkalo – klientů zmáhaly. Ale naučil se dokonale předstírat zájem a občas přikývl. Za maskou vlídného psychologa však bylo prázdno. „Co myslíte, pane doktore?“ Naučil se reagovat neurčitě, nezaujímat jasné postoje. Nechával otázky volně plynout a jen pokyvoval, nechávaje prostor pro jakoukoli možnost. I tentokrát jen tak sešpulil rty a něco zabručel. Zřejmě to stačilo, aby dáma dál pokračovala ve stejném tempu a kadenci. Byla spokojená, že ji doktor poslouchá. Ve skutečnosti však v doktoru Kvokandovi narůstalo napětí. A v hlavě se mu začaly objevovat nejsprost­ ší nadávky, které znal, a čím hrubší a sprostší byly, tím víc se usmíval. Neproniknutelně. A čím častěji a intenzivněji se tento stav objevoval, tím víc myslel na důchod. Upínal se k tomu stále víc. Snil o tom, jak 8

ve volném čase bude dělat všechno, co v životě nestihl, jak se někam uzavře a nebude muset každý den někoho poslouchat a někomu radit. Nebude se tvářit moudře a vyrovnaně! Bude volný a svobodný. „Co mi radíte, pane doktore?“ Probralo ho to z úvah a zase zvolna a pomalu pokýval hlavou. Takhle začínal pokaždé, když vůbec nevěděl, o čem byla předtím řeč, a hledal nějaký obecný odrazový můstek. „To je závažné, co jste říkala,“ začal slibně a zadíval se na ni zpříma, „dám vám do příště úkol. Vezměte si papír a na jednu polovinu napište, co pozitivního vám tento stav přináší, a na druhou, co vám bere a znemožňuje. Je to jasné?“ Pohlédla na něj zklamaně a možná i vyčítavě. „Já myslela, že mi řeknete, co mám dělat!“ „Ne, ne. Na to musíte přijít sama.“ A aniž by jí poskytl příležitost dále polemizovat, vstal, aby dal najevo, že seance skončila, a pozvolna ji vytlačil ze dveří. Když byla venku, konečně si oddychl. Každé sezení ho čím dál víc vyčerpávalo. Někdy si připadal, jako by právě vyskládal vagon brambor. Věděl, že je otázkou, kdy si toho někdo povšimne a jeho stav pojmenuje. Zatím se mu to podařilo skrývat. Věděl, že mu hrozí syndrom vyhoření, připouštěl dokonce, že už v tom plave! První opatření, jak se z toho dostat, učinil před několika lety, kdy přestal kupovat noviny. Vadilo mu, že místo zpráv čte jen komentáře a často takové, které vůbec nesouhlasily s jeho pocity. Sám se v politickém spektru situoval velice neurčitě, nebyl nalevo ani napravo, nebyl ani liberál, ani pří9

znivec silné ruky. Jako by ho psychologické vzdělání dovedlo až k jakémusi nadhledu a poznání, že žádný směr ani systém není k životu. Postupně vyřadil ze sféry zájmu ze stejného důvodu i sledování televizního zpravodajství. Uvědomoval si stále častěji, že není možné žádnou, byť i banální událost komentovat, protože společnost se do té míry polarizovala, že vlastní názor okamžitě narazí na ostrý nesouhlas druhých. A nedá se předvídat proč. Nenávistná reakce se začala projevovat i při zcela nevinných příležitostech. Stávalo se, že i ti, které pokládal za blízké a možná i v něčem spřízněné duše, zareagovali negativně, někdy až fanaticky, bez snahy uvažovat, hodnotit. Jako by ve společnosti začala převažovat extrémně jasná polarita, buď bílé, anebo černé a nic mezi tím. Žádná tolerance! Někde při brouzdání po internetu našel vyjádření televizní rady, a to ho – vlastně ani nepřekvapilo. „Rada ČT jednala o kritice, týkající se neobjektivity zahraničního zpravodajství. Radní Michal Janovič prohlásil: ,Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení. Česká televize se na to nesmí dívat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo.‘“

Už se ani nesnažil s takovými informacemi polemizovat, paradoxně z nich pociťoval tělesnou bolest 10

a snažil se je odsunout, nevnímat. Stále víc na něj doléhalo, že žije ve světě, kterému už nerozumí, do něhož možná ani nepatří. Do příchodu dalšího pacienta zbývala asi čtvrthodinová pauza. Smířil se s tím, že bude další dvě hodiny ukazovat tabulky a zapisovat odpovědi a pak vyhodnocovat testy. Mimoděk pohlédl na nástěnný kalendář, kde měl červeně zatržené datum 30. června. To byl totiž den, kdy konečně odejde do důchodu. Upnul se k tomuto datu jako ke světlu na konci tunelu. Co se vlastně stalo? Mohla se na něho jako infekce přenést nějaká deprese, která ho zcela spoutala a vyčerpala? Připravil si před sebe na stůl testovací sady, Wechslerův test, Ravena a Rohrschacha, přidal dva dotazníky na úzkost a jen tak seděl se zavřenýma očima a nechal plynout čas. Zřejmě jsem už vyhořelý, prostě nemoc z povolání, napadlo ho, měl bych se sám vyšetřit… A začal si v duchu klást otázky. Příznaky syndromu burnout znal nazpaměť, stačilo si je jen pojmenovat. Tak popořadě. Za prvé: Vnitřní smutek, sklíčenost, pocity marnosti, nejasné úzkosti a strachu, ničemnosti. Tak to všechno pociťoval už dlouho a ani se nesnažil s tím bojovat. V noci se brzy budil a už nemohl usnout. Kdyby přiznal, jaké divoké sny má a jaké myšlenky se mu honí hlavou, musel by se sám poslat rovnou na psychiatrii. Za druhé: Byl stále víc podrážděný, popudlivý. Vytočilo ho i něčí hlasité telefonování při jízdě v tramvaji, nesnášel zvuky vyzvánění, i když to byly třeba příjemné melodie, a mnohokrát se musel držet, aby 11

se neozval, párkrát dokonce raději vystoupil, aby se vnitřně uklidnil. Za třetí: Neviděl žádnou perspektivu, uvědomoval si, že ani odchod do důchodu nic nevyřeší, že bude sice v klidu, ale sám. Žil odedávna sám, děti neměl, s nikým se vlastně nestýkal. A přátelé? Nikoho nevyhledával a ani z druhé strany za ním nikdo nepřicházel. Samota mu nevadila, ale osamělost pociťoval, to bylo horší. Připadalo mu, že je docela bezmocný a že svůj osud nemůže změnit, ani kdyby chtěl. A vůbec nejhorší bylo za čtvrté, že ztratil chuť a motivaci k práci. Kdysi ho snad každý případ nějak zaujal, inspiroval, těšil se na každou změnu, malinký úspěch, ale teď mu připadalo, že ho všechno ubíjí. Musel se neustále nutit, aby vyvinul jakoukoli iniciativu. Vydržel bezmyšlenkovitě sedět a civět před sebe a zdálo se mu, že v hlavě má prázdno. I to, co ho dříve dojímalo anebo rozesmálo, se ztenčilo, vymizelo. Emoce se někam vytratily, a kdyby měl upřímně říci, kdy se naposledy zasmál, nevěděl by. Stále víc mu jakákoli práce připadala zbytečná, i skutečné problémy, s nimiž občas někteří přicházeli, vnímal s odstupem a často s narůstajícím cynismem. Za páté ho dost děsil fakt, že zapomíná. Zprvu to bylo jen tak občas, nenápadně. Přičítal to své roztržitosti a faktu, že myslel vždycky na víc věcí najednou a míchalo se mu to, čímž někdy pro jedno zapomínal to druhé. Když si začal psát na papír, co by měl zařídit, často si nemohl vzpomenout, kam si papír schoval. Zlobilo ho, že si nemůže vybavit některá jména hned, a trávil dlouhé hodiny tím, že se snažil přinutit paměť, aby vydala informaci. Nešlo to. Ale po několika hodinách nebo dnech se najednou potřebná věc vynořila sama na povrch, jako by vyplavala ode dna. Několikrát 12

se mu stalo, že ovšem docela zapomněl na to, co slíbil, a to i tehdy, když to měl zapsané ve svém diáři. Za šesté se přistihoval, že i ve své práci, při pohovoru s pacientem, se nedokáže dostatečně soustředit, že mu myšlenky ujíždějí jinam. Dalo mu stále víc námahy, aby se dokázal zaměřit na konkrétní údaj, projev, na jasně formulovanou potíž. A i když jen vyhodnocoval některou z testovacích metod, což dříve zvládal úplně bez problémů, vyžadovalo to nyní nezměrně více času a musel navíc po sobě stále všechno opakovaně kontrolovat. Nebyl si jistý, že jeho výsledky jsou správné. Pochyboval. Za sedmé si uvědomoval, že má stále menší chuť setkávat se a mluvit s lidmi, vyčerpávalo ho s nimi i jen sedět a poslouchat je. Všechno nahrazoval jakousi navyklou rutinou. To ho vedlo za osmé k tomu, že se začal vyhýbal i ostatním lidem, přicházel do práce brzy, aby nikoho nepotkával, a odcházel, teprve když ostatní ordinace utichly a jen někde bylo slyšet uklízečku, jak naráží smetákem do nábytku. Z práce chodil domů a i tam se stále častěji stávalo, že jen tak seděl a hleděl někam do prázdna. Vydržel tak dlouhé hodiny, než šel spát. Snad jen konflikty s nikým neměl. Jak by také měl, když se s nikým nesetkával, jako psycholog pracoval samostatně, neměl žádného šéfa, nepotřeboval sestru ani asistentku, aby pracoval v týmu. Všechno si obstaral sám. Stačil mu počítač… Devátý příznak ovšem měl a trpěl jím: byla to nespavost, přesněji řečeno neschopnost usnout, a i když nakonec usnul, byl to jen povrchní spánek, často se budil. Jídlo odbýval, jak jinak. Že by si snad pro sebe vařil, nepřicházelo v úvahu, a že by se chodil někam pravidelně stravovat, to také ne. Někdy nejedl celý den 13

a ani si nevzpomněl. A úplně nejhorší příznak, který na sobě pociťoval, byla chronická nedospalost a hlavně únava. Vyčerpávalo ho snad už úplně všechno. „No prosím,“ řekl polohlasně, jako by to někomu vysvětloval, „úplně ukázkový případ vyhoření.“ Čekal ještě půl hodiny, ale objednaný pacient nepřišel. Ani se neomluvil. To byla také ukázka dnešní doby: vytrácela se elementární slušnost. Když toho dne došel domů, posadil se k počítači a chvíli jen tak mechanicky hleděl na ztichlou obrazovku. A najednou se obrazovka, jakoby nějakou vnější silou, impulzem, rozsvítila. Když Kvokanda pohladil myš, objevila se silueta hradu Houska. Kvokanda sice nechápal, jakým mechanismem k tomu došlo, na zázraky anebo tajná znamení nevěřil, možná zapomněl počítač vypnout a ten se sám uvedl do odpočinkové polohy, rozhodně hrad Houska Kvokandu lákal a na internetu o něm hledal nejrůznější podobnosti. Že by tam byla brána do pekla anebo vidina, kterou popisoval Mácha v dopise příteli, nevěřil, ale lákalo ho tajemno. Vlastně to bylo jediné, co ho dokázalo zaujmout a vzpamatovat. Vzdělání psychologa ho přece jen limitovalo, nevěřil na báchorky, ale nevysvětlené věci ho dráždily a chtěl jim přijít na kloub. Co mohlo být racionálním jádrem tady? Mohlo se stát, že hrad Houska stál na nějakém sopečném útvaru a že pohybem zemských ker vznikla trhlina, ze které šla pára a byla cítit síra? Možná. Předkové trhlinu ucpali, a protože si to vysvětlovali jako bránu do pekla, postavili pro jistotu nad ní kapli svatého Michaela, který je velitelem nebeské jízdy. Pro jistotu. Záhady přinášely zvláštní stimulaci. Kvokanda odmítal realitu, utíkal z ní a bránil se. Kdyby žil ve středověku, možná by volil život poustevníka, stranou 14

od lidí, v meditaci a přemítání. Ve třetím tisíciletí byla nabídka mnohem omezenější a společnost striktnější. A jako bezdomovec skončit nechtěl. Ideální život si tedy dovolil promítat pouze ve své hlavě a zpestřoval si jej záhadami. Možná také jeden rys profesionální deformace: všechno vyřešit… Mimoděk kliknul myší. Nebylo to cílené, spíš jen tak o ni zavadil, ale stránka, která se otevřela, ho okamžitě zaujala. Terakotová armáda v Číně. Když v roce 1974 nějaký místní zemědělec začal na svém políčku kopat studnu, po dvou metrech do hloubky objevil úlomky soch. Když na místo přišli archeologové a začali dál kopat, postupně objevili celou hliněnou armádu. Ta neuvěřitelná sbírka dnes obsahuje osm tisíc soch bojovníků a 600 koní. Tihle bojovníci jsou jako živí, do nejmenšího detailu, jen jen obživnout… Měří jako dospělý člověk, některé sochy mají i 190 cm do výšky. Každá má svůj osobitý výraz a svou zbraň. Podle posledních informací bylo odkryto celé vojsko zatím pouze z jedné třetiny! Tahle informace Kvokandu zcela vzpamatovala, ožil a začal pociťovat zvláštní touhu a puzení, zájem proniknout do této záhady. Bylo to mnohem vtíravější a nevypuditelnější než zatím kdykoli dřív. V rychlosti si připravil hrnek s čajem a opět si sedl k počítači. Měl jedinou potřebu – najít klíč k téhle záhadě, a tak hledal dál, na Wikipedii. Věděl, že informace, které se v ní dají získat, jsou mnohdy jen přibližné a někdy i zkreslené, ale i tak to byla pro jeho potřebu důležitá stopa. V podvědomí se mu totiž začala objevovat důležitá otázka, a než ji sám sobě položí, chtěl získat co nejvíc ostatních informací. Pro inspiraci hledal jen nepochybná fakta. A tady je našel:

15

…Císařská hrobka Prvního císaře, nalézající se poblíž západočínského města Si-anu, patří mezi mauzolea největšího rozsahu, nejzvláštnější konstrukce a nejbohatšího obsahu na celém světě. Terakotová armáda, tvořící posmrtný doprovod císaře, si vysloužila označení „osmý div světa“. Císař Čchin Š’-chuang-ti (259–210 př. n. l.) byl prvním císařem čínské feudální společnosti. Podařilo se mu sjednotit celou Čínu, zavedl řadu opatření, sloužících k rozvoji ekonomiky a kultury, současně za účelem zabránění invazí severních kmenů vybudoval dlouhou zeď – prostředek proti nepřátelskému pronikání. Na budování hrobky využil práce 700 000 lidí z celé země. Celková plocha pohřebního areálu zabírá 46 kilometrů čtverečních a původně měla tvar pyramidy. Stavební práce na hrobce trvaly 38 let…

Právě tato informace ho téměř nadzvedla. Tak velkorysá hrobka! Kolik, jistě mnohem menších, hrobek je rozseto po světě! V Egyptě, na starých keltských územích, v Bretani, ve Velké Británii, u jihoamerických indiánů… A co když je něco takového i u nás, v Čechách? Copak nemáme slavnou pověst o blanických rytířích? Jak asi vznikla? Nemůže to být v jistém smyslu obdoba toho, co se našlo v daleké Číně? Vždyť informace se šířily i tehdy a k našemu překvapení i lidé se pohybovali světem a přinášeli různé zprávy. Nejen Marco Polo. Co kdyby se nějaký český panovník nebo velmož zhlédl v čínském císaři a rozhodl se, že bude kopírovat, samozřejmě v menším, jeho funerální výbavu? Proč by to nebylo možné?! Blaník je legendární vrch, o němž se mluví už od dob keltského osídlení. Tyčí se asi do výšky šes16

ti set metrů poblíž obce Louňovice ve středních Čechách, nedaleko od Vlašimi. Ale hlavně je to místo opředené pověstmi o „blanických rytířích“. Podle této pověsti uvnitř hory odpočívá velké vojsko, zřejmě menší než to v Číně, ale je dostatečně početné, aby v případě potřeby mohlo zasáhnout a pod vedením samotného svatého Václava pomoci vyhrát rozhodující bitvu. V tom je malý rozdíl, tady vojsko nestřeží mrtvého panovníka… Anebo střeží a jen pověst mluví o něčem jiném? Podle pověsti, kterou zaznamenal Alois Jirásek, se ve chvíli, kdy bude česká země potřebovat pomoc a vlast bude v největším nebezpečí, zazelená suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vytryskne, studánka se přeplní a voda poteče dolů po stráni. V hoře se otevře Veřejová skála, rytíři se probudí a vyrazí do boje. Samozřejmě zvítězí… To ovšem už Kvokandu tolik nezajímalo. Nehledal hrdinské eposy, ale racionální zrníčka pravdy. Může být uvnitř Blaníku pohřben nějaký keltský panovník? Je Blaník přirozenou hrobkou? Z úvah ho probralo táhlé zazvonění zvonku u dveří. Trvalo mu nějakou chvíli, než se zorientoval a uvědomil si, odkud zvuk přichází. Byl nerad, když ho někdo tak neurvale vytrhoval z jeho myšlenek. Došel ke dveřím a pootevřel. Za nimi stála sousedka Vopičková. Bába, co pokaždé šmíruje za dveřmi a hlídá, kdy se vrátí domů. Jako by ho podezřívala, že si domů tajně přivleče nějakou prodejnou ženskou! A možná to dělala jen z dlouhé chvíle a aby měla co povídat ostatním drbnám v domě. „Copak chcete?“ zavrčel na ni Kvokanda. Vopičková udělala drobný krůček, jako by čekala, že otevře dveře dokořán a bude moci vejít. „Já jsem se jen přišla zeptat, jestli byste mi nemohl 17

půjčit trochu hladké mouky…“ Kvokandovi se zdálo, že se na něj dívá trochu potměšile. „Hladké mouky? Kde bych ji vzal?“ „Jenom trošku…,“ smlouvala a naléhala Vopičková, „…já potřebuju jen na zaprášení do omáčky a nechce se mi do večerky…“ Díval se na ni nechápavě. Jak ji mohlo napadnout, že zrovna u něho by mohla dostat nějakou mouku? Copak v domě není víc vhodnějších osob? „Říkám, že nemám,“ odpověděl Kvokanda rázně a snažil se zavřít dveře. Bylo to pro něho vyřízené. Zaslechl již jen zvenčí, jak sousedka zavrčela. „Snad se tolik nestalo! Nafoukanec jeden, nezdvořák! Myslí si o sobě, že je něco lepšího!“ Některé situace Kvokandu stále překvapovaly. Naštěstí měl svoje představy a dokázal se rychle od vnějšího světa odpoutat, stačilo si trochu postesknout. „Baba jedna, vem ji čert!“ Tím vygumoval poslední zážitek a mohl se přenést do jiného světa, ze kterého byl vyrušen. Myšlenka na hliněné vojsko v Číně a paralelu s Blaníkem mu vrtala v hlavě, usídlila se pevně a nechtěla usnout. Vracela se mu v různých variantách a stále víc si začínal představovat, že tahle dvě vzdálená místa mají něco společného. To nebyla jen fantazie a science fiction, ale vzrůstající podezření. Od této chvíle všechny ostatní starosti a myšlenky ustoupily do pozadí, zůstaly jen dvě utkvělé touhy: ta první, aby čas rychle utíkal a přiblížil se den, kdy bude definitivně volný. A druhá: aby počínající důchod byl signálem pro nový život, který bude spojen s novým poznáváním. Sliboval si od toho zásadní změnu. Kdyby měl po ruce krejčovský metr, možná by 18

z něj odstříhával jako na vojně, den po dni. Začal ještě intenzivněji hledat v knihách, průvodcích a mapách, začal si vypisovat, pátral po internetu a čím dál víc ho to ujišťovalo a přesvědčovalo, že za tím vším něco musí být. Jak je možné, že to ještě nikoho nenapadlo, vždyť to přímo vybízí! A protože nechtěl nic ponechat náhodě a patřil k lidem, co mají rádi precizní přípravu, ještě než se poprvé vydal do krajiny pod vrchem Blaník, začal shánět podrobné a historické mapy. Trochu mu nahrál inzerát, který náhodou našel při pravidelném večerním brouzdání po různých serverech na internetu. Byla to nabídka na odprodej historických map, s uvedeným telefonním číslem, na které se může zavolat. Lákalo ho to. Věděl, že třeba takové staré vojenské speciální mapy, velice podrobné, by mu mohly přinést inspiraci a navést ho snadněji na místo, kde začít pátrat. A i když nerad volal neznámým lidem, našel v sobě odvahu a vytočil to uvedené telefonní číslo. „Dobrý večer,“ začal slušně, „tady Kvokanda, máte také nějaké staré mapy Louňovicka?“ Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Hele, děláš si prdel?“ „Pardon?“ „Nedělej si srandu, blbečku! Kvokanda, jo? Na to já nejsem zvědavej!“ A zavěsil. Bylo to. Doktor Jiří Kvokanda, píejčdý, zůstal sedět s mobilem v ruce. Už se dlouho nikomu nepředstavoval a nenapadlo ho, že by ho někdo mohl podezřívat z nějaké klukovské lumpárny! Jako dítě zažil leccos. Věděl, že jeho příjmení vyvolává často posměch, kvokali na něj, kdákali. Ale to už skoro zapomněl. 19

Netroufal si zavolat podruhé, ale myšlenka, že musí získat co nejvíc podkladů, zůstala uhnízděná v centru veškerých jeho úvah. Jak se k nim dostat? A když tak večer uvažoval a přemítal, vzpomněl si na malý zastrčený antikvariát, kde se vždycky vykupovaly staré učebnice, slovníky, ale i grafiky. Co se tam zeptat? Majitelka ho poznala, chodíval tam kdysi dost často. „Ale pane doktore, copak vás přivádí?“ uvítala ho upřímně jako starého známého. „Dlouho jste se neukázal!“ „Chystám se do důchodu,“ přiznal se. „Aha, tak začnete cestovat, co? Do vaší zamilované Francie?“ Zarazil se. Ta stará paní si pamatovala, že vždycky měl slabost pro všechno, co mělo něco společného se zemí galského kohouta! „Ne, budu cestovat po Čechách. Je tu spousta míst, která neznám…“ „A v čem vám mohu pomoci?“ nabídla se okamžitě antikvářka. „Začal jsem sbírat staré mapy Čech. Napadlo mne, že byste mohla nějaké mít. Víte, speciálky, podrobné…“ Zamyslela se. „Něco tu mám. Je to v té velké krabici v posledním regále, podívejte se.“ A doktor Kvokanda se ponořil do zaprášených a složených map. Měl štěstí, hned na vrchu našel tu, co potřeboval. Vlašimsko a Louňovicko. Naplnilo ho to takovou radostí, že se úplně rozzářil. Měl totiž pocit, že to je jakési řízení osudu. Pokyn shůry, který se dostane vždy jen tomu vyvolenému. Asi jako tehdy 20