Na záda mi dopadla váha a srazila mě k zemi. Koleny a dlaněmi jsem sklouzla po drsné vozovce a rozedrala si kůži. Silnou bolest však okamžitě přemohla narůstající hrůza. Můj výkřik se ztlumil do zachroptění, jak mi něco narazilo do zad a omráčilo mě. Paže mě přestaly podpírat a skončila jsem tváří na silnici. Rychle jsem se převalila na záda a hleděla do obličeje zastíněného temnou kapucí. Zahlédla jsem odlesk zipu, ovšem pod kapucí jako by nebylo nic než temnota. Okamžitě jsem se pod ním zavrtěla, házela boky a snažila se ho ze sebe setřást, ale z obou stran do mě tlačily silné nohy a držely mě na místě. Kolem krku jsem ucítila ruce, které uťaly můj křik. Přišla jsem o dech dřív, než jsem si uvědomila, že jsem se nadechla naposledy. Otevřela jsem ústa, abych do sebe nasála kyslík, ale jen jsem naprázdno rozlepila rty. Nic. Ani doušek vzduchu. Tlak sílil, hrdlo mě bolelo. Cítila jsem, jak mi svaly a kosti v krku vřískají bolestí. Plíce jsem měla v křeči. Jako studený závan ledového větru se přese mě převalila realita. Ať už mi chtěl v temném lese udělat cokoli, tohle bylo horší. Chystal se mě zabít. Proboha, ne, takhle ne. Takhle nechci umřít, na kraji cesty, pro nic za nic. Nechci vůbec umřít. Probudila se ve mně nová panika. Ohnala jsem se rukama, mlátila ho do paží a hrudi, jenže nic nezabíralo. Odtáhl se a vyhnul se tak úderu do obličeje, ale prsty jsem mu dosáhla na kapuci a silou ji stáhla. Hrůza mě připravila i o poslední kapku kyslíku, díky níž se mé plíce zoufale snažily přežít. Zíralo na mě něco jako vystřižené z hororu. Obličej útočníka zakrývala maska klauna – tvrdá, plastová. Bí28
lá jako duch s malými červenými kolečky na tvářích. Vyděšeně jsem na ni hleděla. Otvory pro oči byly široké s třemi namalovanými černými řasami. Nad očima byly dva černé obloučky. Špička nosu byla nakreslena červeně a rty v širokém obscénním úsměvu odhalovaly falešné přerostlé zuby. Zcela vystrašená jsem sáhla po masce, jenže ten, kdo mě držel, ucukl. Kapuce mu spadla dál dozadu a odkryla červenou kudrnatou paruku. Celé tělo jsem měla jako v křeči a házela jsem sebou na cestě. Tohle… tohle bude to poslední, co uvidím, uvědomila jsem si hloupě, když jsem se ho snažila znovu udeřit, moje ruce se mnou však nespolupracovaly. Nečinné svaly dopadly vedle mě, ležely jakoby v nepřirozeném úhlu. Jak se ke mně naklonil, maska se ke mně přiblížila a zastavila se sotva tři centimetry od mé tváře. Bušení v hrudi zpomalovalo, on natočil hlavu na stranu a sledoval mě odněkud zpoza těch temných děr. Moje rty se pokoušely zpracovat slovo, které jsem nemohla pronést. Prosím. Opakovala jsem si to pořád dokola. Prosím. Vrtěl hlavou a zpoza masky se ozval tichý opovržlivý zvuk. Do očí mi vhrkly slzy a kutálely se mi po tvářích a ta maska se přede mnou v temnotě, která se mě snažila pohltit, rozpíjela. Pak jeho ruce zmizely a moje plíce se zoufale naplnily, lapaly po vzduchu. Nerozuměla jsem tomu, ale mohla jsem dýchat! Chytil mě kolem ramen a zvedl jako mrtvou váhu a – Cestu zaplavila jasná světla a útočník ztuhl. Vteřinu se nehýbal a vzápětí mě pustil. Temenem jsem se praštila do vozovky, oslepilo mě to a kolem mě se rozprostřela temnota. 29
Znovu jsem ucítila něčí paže. Ozývaly se hlasy – hlasy, které jsem rozeznávala a které měly znamenat určité bezpečí. Někdo zakřičel. Slyšela jsem dusot nohou. Nedokázala jsem zvednout hlavu, ale zase jsem viděla. Viděla jsem hvězdy. Jak se nade mnou rozpíjely, pořád vypadaly jako maličké pochodně. Někdo mě sevřel v náruči, zvedl mě k nim a do ucha mi drsně zašeptal: „Mám tě.“
30
2. kapitola
Pokus o vraždu přitáhl všechny policajty odevšad.
Pokusila jsem se v nemocničním lůžku posadit a nevšímala si slabého pnutí na žebrech ani tupé bolesti v hlavě. Máma stála vedle mě a jemně mě zatlačila zpátky. Její jindy vyčesané blond vlasy jí padaly ve volných vlnách na ramena a v oříškových očích, spíš zelených než hnědých, se zračila starost. „Zlato, jenom lež a odpočívej,“ napomenula mě a uhladila mi po stranách tenkou modrou přikrývku. „Moc se nehýbej.“ „Poslechni mámu,“ ozval se hlas z okraje postele. Střelila jsem pohledem k tátovi. To, že byli oba ve stejném pokoji, navíc na délku paže od sebe, dokazovalo, jak vážná tahle situace je. Očividně to, že mě někdo málem uškrtil, bylo pro většinu lidí důležité a přivedlo to rozvedené rodiče do stejné místnosti. Bolela mě hlava. „Mami,“ vydechla jsem a pohlédla na dva důstojníky státní policie, kteří stáli za ní. Ještě víc jich čekalo na chodbě – městští, okresní a státní. Od chvíle, co jsem se v sanitce probudila, mě policajti a další lidi zahrnovali otázkami. „Jsem v pořádku. Opravdu jo.“ 31
Máma zavrtěla hlavou a posadila se vedle mě. „Skoro tě…“ Roztřeseně se nadechla. „Mohla jsi být…“ Žaludek se mi bolestivě sevřel. I když nedokázala tu větu dokončit, věděla jsem, co myslí. Táta natáhl ruku a položil ji na moji nohu, která se rýsovala pod přikrývkou. Mohla jsem umřít, jenže on mě škrtit přestal a zvedl mě, jako by mě plánoval odnést z cesty – omráčenou, ale ne mrtvou. A to mě děsilo víc než cokoli jiného. V krku mi uvízl knedlík a opřela jsem se zpátky do plochých polštářů naskládaných za mou hlavou. Zachvěla jsem se a pomalu vydechla. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem zadržovala dech. Za mámou přešlápl z nohy na nohu policista Ritter. „Omlouvám se, že vám pokládám otázky. Vím, že jste vyčerpaná…“ „To nic.“ Zvedla jsem ruce a začala si otírat obličej, než jsem se zarazila. Pokožku jsem měla poškrábanou, jak jsem se tváří odřela o vozovku. Spustila jsem ruce. „Tohle je důležité, já vím.“ „Pořád mluvíte o útočníkovi, jako by to byl muž, ale proč jste si jistá, že to byl muž?“ zeptal se s čepicí pod paží. „Řekla jste, že útočník měl masku a paruku.“ „Masku klauna?“ zamumlal táta a prohrábl si rukou pečlivě zastřižené hnědé vlasy. „Co se s tímhle městem děje?“ Městem? Spíš s tímhle světem. Ztěžka jsem polkla a trhla sebou. Klauni mě nikdy dřív neděsili, jenže teď už se nebudu schopna na žádného podívat. „Zvedl mě, jako bych nic nevážila, a já rozhodně vážím dobrých –“ „Zlato,“ ozval se tiše táta a zadíval se na mě. „Myslím, že to pochopil.“ 32
Policista přikývl. „Existuje ale i spousta silných žen, Ello. Jenom na to upozorňuju, protože si chceme být jistí, že víme vše, abychom tu osobu našli.“ Shlédla jsem na svoje rozedřené ruce. V záblesku jsem je viděla, jak sahají po klice. Byla jsem tak blízko k tomu, abych se dostala do auta – do bezpečí. Vzpomínka na to, jak mě zvedl a nesl pryč, byla příliš čerstvá. Roztřeseně jsem se nadechla. „Ello,“ zašeptala máma a položila mi třesoucí se ruku na paži, zatímco mi táta sevřel nohu. „Jsi v pořádku?“ Přikývla jsem a zvedla oči k policistovi. „Když mě poprvé popadl, přitáhl mě zády k sobě.“ Kousla jsem se do rtu. Táta pustil moji nohu a odsunul se. Tělo měl ztuhlé. Vydýchanou místností kolovalo napětí. „Necítila jsem žádná… víte…“ Prsa. Ňadra. Kozy. Cecky. Poprsí. Nedokázala jsem se přimět nic z toho před tátou vyslovit, obzvlášť když vypadal, jako by se nejradši vrhl pod postel. Naštěstí policista chápavě přikývl a nemusela jsem to dál rozvádět. Položil mi ještě pár otázek a pak jednu, kterou mě překvapil. „Docházíte za doktorem Oliverem, je to tak?“ „Ano.“ Pohlédla jsem na rodiče, ovšem jim asi ta otázka divná nepřipadala. „Můžu se vás zeptat, proč navštěvujete psychiatra?“ Do tváří se mi nahrnulo horko. Bylo hloupé cítit se kvůli tomu v rozpacích, když vezmete v úvahu, že jsem málem umřela na odloučené silnici, ale nelíbil se mi výraz, který se mihl policistovi v obličeji. Jako by se divil, co je se mnou špatně, že musím navštěvovat terapeuta. „Trvali jsme na tom, aby k němu docházela po našem rozvodu,“ odpověděla máma a no, nebyla to tak 33
úplně lež. Ne docela. „Prostě se s tím neuměla snadno vyrovnat.“ „Dobrá.“ Ritter se zadíval na svého kolegu. Široká ramena mu napínala zelenou uniformu. „Mám na vás ještě jednu otázku, ano?“ Když jsem zlehka přikývla, usmál se na mě – asi mě tím chtěl uklidnit – já jsem se však znepokojeně zavrtěla. „Byla jste si blízká s Vee Bartolovou?“ Táta si na posteli poposedl. S pobledlým výrazem se obrátil k policistovi. „Není to ta holka, co se ztratila?“ „Před dvěma týdny,“ zašeptala jsem, zvedla ruku a lehce se dotkla konečky prstů hrdla. „Neznala jsem ji moc dobře. Sice jsme spolu v podstatě vyrůstaly, ale nebyly jsme kamarádky, a když jsme se potkaly, jenom jsme se pozdravily.“ Máma nakrčila čelo, naklonila se ke mně a bezmyšlenkovitě mi odhrnovala prameny vlasů dozadu. „Slyšela jsem ve zprávách, že se policie domnívá, že možná utekla. Tak co to má s tímhle společného?“ „Myslíme si, že utekla,“ odpověděl policista klidně. „Ale v těchto případech se musíme na situaci dívat ze všech úhlů. Její zmizení a tento útok sice nemusí mít nic společného, přesto to musíme prověřit.“ „To je pochopitelné,“ promluvil táta a potřásl hlavou. „Moje dcera je v bezpečí, je to tak?“ Zatímco policista zodpovídal otázku, tělo jako by mi zkamenělo. V myšlenkách jsem se vrátila k Vee Bartolové. Domnívala se policie, že se jí stalo něco jiného, a neříkali veřejnosti celou pravdu? Nevěděla jsem to. A taky jsem nerozuměla tomu, jak by to, co se mi stalo, mohlo souviset s Vee. „Ještě si musíme promluvit s několika lidmi – s těmi, kteří byli na tom večírku a odcházeli, když došlo k útoku,“ pokračoval Ritter. 34
Jakmile jsem si vzpomněla na ten hlas – na jeho hlas, jak říká: Mám tě – zase jsem ztuhla. Sevřela se mi hruď. Domnívala jsem se, že s ním už mluvili. Zadívala jsem se na dveře, kdovíproč jsem čekala, že uvidím stát na chodbě i jeho, ale nebyl tam. „Jestli vás napadne cokoli dalšího, neváhejte a zavolejte nám, prosím.“ Ritter podal mámě malou bílou vizitku. Otočil se a pak se u dveří zastavil a ohlédl se na mě. „Měla jste velké štěstí, slečno.“ Zadrhl se mi dech a pevně jsem zavřela oči. Nepotřebovala jsem, aby mi to říkal. Věděla jsem to moc dobře. Oficiálně jsem se stala jednou z malého procenta těch, kdo se štěstím útočníkovi unikli. Měla jsem štěstí. „Viděla jsi zprávy?“ Z mého pokoje se sem nesl Lindsin hlas. „Jsi všude. Dokonce se jim dostala do rukou školní fotka z loňského roku. Ta, jak sis myslela, že je dobrej nápad vyčesat si dva prasečí ocásky. Vypadáš na ní, jako by ti bylo dvanáct.“ Můj odraz v zrcadle sebou škubl a zabručela jsem. Pokožka na mé pravé tváři vypadala, jako bych na ni vypotřebovala celou tvářenku. Když jste se zadívali ještě pozorněji, moje tvář připomínala jahodu. Fakt hrůza. Odtáhla jsem se a vzala do ruky řasenku. Ani bez té obří rudé skvrny můj obličej obvykle moc make-upu nesnesl. Kdybych použila víc než lesk na rty a řasenku, vypadala bych jak klau– Nedokázala jsem tu myšlenku dokončit. Všechno na mém obličeji bylo v podstatě moc velké. Moje oči, lícní kosti i ústa. Díky božímu milosrdenství nebo tátově DNA jsem měla malý nos. Na to, abych udělala cokoli speciálního se svými vlasy, jsem 35
dnes ráno neměla náladu. Spadaly mi tak v blond vlnách kolem tváře. Přetřela jsem si rty leskem a zamračila se, protože se mi třásla ruka. Skálopevně jsem si namlouvala, že jsem připravená jít do školy, že nepotřebuju žádné volno. Jak jsem zírala na svou bledou tvář, přesvědčovala jsem samu sebe, že jsem v pořádku. Úplně v pohodě. Jsem naživu. Zachvěla jsem se, když jsem si představila ty prázdné temné díry místo očí. Ztěžka jsem polkla a v krku mě zabolelo. Zadívala jsem se na otevřené dveře koupelny. Lindsin hlas neumlkal. Pořád mluvila o zprávách. Minulou noc jsem sotva spala. Tělo mě bolelo a tepalo mi v místech, kde by mě to ani nenapadlo. A malá… maličká část mě do školy jít nechtěla. Nechtěla ani vystrčit nos z domu. V žaludku se mi převaloval mrazivý strach. Nejvíc mě děsilo to, že jsem se mu nebyla schopná bránit. Bojovala jsem s tím útočníkem jako zvíře zahnané do kouta, určené k porážce. Neuměla jsem se zkrátka bránit. A kdyby při mně v sobotu v noci nestálo štěstí… Musím na to přestat myslet. Zhluboka jsem se nadechla, odtáhla se od umyvadla a pospíšila si z koupelny do svého pokoje, který byl hned vedle. Náš dům na Rosemont Avenue byl starý, jako by tu stál už za občanské války, možná takový ten starý strašidelný typ, ale před rozvodem a předtím, než trh s nemovitostmi zkolaboval a než… no, než se změnilo všechno, máma s tátou celý dům předělali, takže se z malé zbytečné ložnice vedle té mojí stala koupelna. Linds seděla na mé posteli s nohama složenýma pod sebou. V ruce držela starého modrého medvídka, kte36
rého jsem nikdy neměla to srdce se zbavit, přestože jsem neměla tušení, který ze Starostlivých medvídků to je. Malinko se na mě usmála. „Ach, Ello…“ „Copak? Vypadám strašně, že jo? Moje tvář?“ Povzdychla jsem si a stáhla si lem trička níž. Linds měla na sobě roztomilé šaty, já jenom džíny a tričko. Kvůli ní jsem měla pocit, že bych se měla na první školní den obléct líp. „Nejde o tvoji tvář.“ Kousla se do rtu a sklouzla pohledem níž. Na můj krk. Dělala jsem všechno možné, abych se na něj nedívala a nemyslela na to, protože když jsem se poprvé zahlédla v nemocnici, podlomila se mi kolena. Obě strany hrdla mi pokrývaly podlitiny, fialovočerveně zbarvené – bolestivá připomínka rukou, které mě pevně svíraly a odřízly mě od kyslíku. Zavrtěla jsem hlavou a nechala vlasy spadnout dopředu. Konečky mi sahaly až pod hrudník. „Co takhle? Na to, abych si vzala šátek, je moc teplo.“ „Lepší.“ Odložila medvídka stranou, rozmotala nohy a vyskočila. „Vlastně na tom nezáleží. Vypadáš skvěle.“ „A taky všichni v celém statě vědí, že mě někdo škrtil, co?“ Přinutila jsem se lhostejně pokrčit rameny. „Není důvod to skrývat.“ Linds s pevnými kudrnami na hlavě dotančila až ke mně, objala mě kolem ramen – opatrně, aby se vyhnula mým žebrům, i když ta mě už ve skutečnosti nebolela. „Bože, Ello, jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“ Sevřela mě a hlas se jí prohloubil. „Nevím, co bych dělala. Celá ta věc je tak zatraceně šílená a strašidelná.“ 37
Objala jsem ji na oplátku. „To teda je.“ Což byla svatá pravda. V neděli večer se u nás zastavil Rit ter, jen aby mě zkontroloval. Ten mladý policajt věřil, že ten, kdo na mě zaútočil, pravděpodobně zmizel z města, a že nemám důvod k obavám, ale včera večer ve zprávách jiný policejní důstojník varoval lidi, zejména mladé ženy, aby na sebe dávaly víc pozor a všímaly si svého okolí. Podle statistiky bych měla být v bezpečí. Na koho asi dvakrát zaútočí tentýž šílenec? Uvnitř jsem však pořád cítila strach, ležel mi v žaludku jak studený balvan. „Jsi v pořádku?“ zašeptala, přilepená na mě jako stahovací fólie. „Jo.“ Byla jsem v pořádku díky tomu, že jsem nemyslela na to, co by se mohlo stát, kdyby nezasvítily ty reflektory. Včerejší noc však byla zlá. Jak jsem ležela vzhůru a zírala do stropu, nedokázala jsem myslet na nic jiného než na ty dlouhé chvíle, kdy jsem nemohla dýchat a nedokázala dělat nic, abych se ubránila. Celá jsem se zachvěla a odtáhla se od Linds, než to mohla ucítit. Zhluboka jsem se nadechla. „O něčem jsem přemýšlela.“ „O čem?“ Zvedla svoji tašku. Já jsem tu svou popadla z podlahy. „Řeknu ti to cestou do školy. Jestli hned nevyrazíme, přijedeme pozdě.“ Máma stála v kuchyni a nalívala si do hrnku kávu. Když se ke mně otočila, v černých kalhotách a bílé halence, ta rozhozená žena ze včerejška byla pryč. Jako vedoucí pobočky místní banky měla máma volnou pracovní dobu a ráno, než jsem odjela do školy, byla vždycky doma. Jen středy byly horší. Každý čtvr38
tek ráno musela být v Huntingtonu, takže tam vždycky ve středu odpoledne po práci jela a vracela se domů až ve čtvrtek pozdě večer. Jinak se ta společně trávená rána stala tradicí od chvíle, co nás táta opustil. Natáhla se za sebe a podala mi zapečené sladké tousty zabalené v ubrousku. Jeden pro mě a jeden pro Linds. „Připravená na všechno?“ zeptala se. „Na cokoli,“ odpověděla jsem a vzala si od ní tu sladkou dobrotu. „Děkuju.“ Linds se k mámě naklonila a políbila ji na tvář. „Jste super. Zapečené tousty. Moje máma mi dělá jenom hrnek kafe.“ Máma se zasmála. „Ach, s kávou počkej, jak nejdéle to dokážeš.“ Opřela se bokem o linku a otočila se ke mně. „Víš určitě, že chceš jít do školy už dnes? Vím, že by pochopili, kdyby ses tam neukázala, a já bych mohla zavolat do banky. Taky by to pochopili.“ Včera se o mě starala celý den jako nějaká kvočna. I když se mi líbí, když mě někdo obskakuje, rozhodně nezmeškám první den školy. „Jsem v pořádku. Vážně. Chci jít do školy.“ Linds se kolem mě protáhla a ušklíbla se. „Hele, už musíme jít,“ oznámila jsem a couvla. „Mám tě ráda.“ „Já tebe taky.“ Hrudník se jí zvedl, jak se zhluboka nadechla. Pak z opěradla židle sebrala svoje sako. „Napiš mi, až dojedeš do školy a pak až odtamtud budeš odjíždět, dobře?“ Přikývla jsem. Došlo mi, že se jí v nadcházejících měsících budu muset častěji hlásit. Venku už brzy ráno svítilo slunce. Nasadila jsem si sluneční brýle a seběhla schody z verandy po dvou. Jakmile jsem došlápla na chodník, ucítila jsem v zá39
dech divný pocit. Chloupky na pažích se mi postavily do pozoru. Ten pocit… Sevřela jsem pevněji školní brašnu. Navzdory pražícímu slunci jsem si najednou připadala jako zasazená v ledu. Dech se mi ve vyschlém hrdle zadrhl. Linds se vedle mě zastavila a zamračila se. „Co je?“ Otočila jsem se. Čekala jsem, že máma stojí ve dveřích a dívá se za námi, ale nikdo tam nestál. Veranda byla prázdná a na jejím konci se v mírném větru kolébala stará dřevěná houpačka. Zadívala jsem se před sebe a rozhlédla se po trávníku a chodníku před domem. Viděla jsem odsud střechu své jetty. Mrazivý pocit nezmizel, ale přiměla jsem se nadechnout a udělat krok. Svedla jsem to na paranoiu, což se rozhodně dalo pochopit. Před necelými osmačtyřiceti hodinami jsem čelila něčemu, co mě nikdy v životě nenapadlo, že se mi stane. Jasně že jsem trošinku paranoidní. Usmála jsem se na Linds, která se začala nervózně kroutit. „Nic.“ Upírala na mě pohled, chvíli váhala a pak se vydala k autu. Setřásla jsem ten divný pocit, nadechla se vůně čerstvě posečené trávy a přešla trávník. Na chodníku u auta jsem se prudce zastavila. Zatracenej hajzl. Na mém čelním skle seděl ten smradlavý hnědý brouk. Zapištěla jsem jak malá holka, oběhla kapotu jetty a prudce otevřela dveře. Skočila jsem do auta a okamžitě za sebou dveře zabouchla pro případ, že by ten brouk byl rychlý jak ninja, což skoro byl. Nastartovala jsem a zapnula stěrače. Když odhodily brouka na druhý konec světa, křenila jsem se jak šílenec. 40