0263780

Kate Hamer

D ívk a v čer ven é m k ab átk u

10

Maminčin hlas je najednou ostrý a studený jako ta mlha. Jdeme po louce k největšímu stanu ze všech, ve kterém se prodávají knihy. Mlha se šine spolu s námi ke stanu, jako kdyby to byl opravdu dým. Kromě toho taky mrholí. Je to takový ten deštík, ve kterém člověk opravdu hodně promokne, takže všichni jdou dovnitř. Zdá se mi, že vevnitř mámu lépe slyším. Rozumím přesně, co mi její hlas říká: „Carmel, zůstaň tady. Zůstaň tady, ať na tebe vidím. Skoro ses mi už ztratila.“ A to nedělám nic jiného, než že se zastavuji, abych se podívala na knížky. Jsou jich tady vysoké hromady a máma mi dvě kupuje. Zatímco platí, já se otočím a v tu chvíli se dívám na břicho jakéhosi muže. Podívám se nahoru na jeho hlavu a je to zase ten pán z toho stanu a z mého obrázku. Je vysoký a jakýmsi způsobem, který nedokážu vysvětlit, se mi zdá tak nějak staromódní. Není na něm nic takového jako třeba cylindr, dlouhé vlasy nebo něco podobného, ale přesto vypadá úplně jinak než ostatní muži kolem. Působí na mne, jako kdyby sem vstoupil z nějakých starých časů. Na sobě má dokonale vyžehlenou bílou košili bez límečku a černý oblek z hrubé látky. Znovu se na něj usměju, ale on už je zase pryč. Obracím se k mamince, která právě bere od paní ve stánku igelitovou tašku s knížkami. Máma mne chce ale i tady, uvnitř ve stanu, držet pevně a v jednom kuse za ruku. Nejdřív mi to nevadí, ale když se chci zastavit u nějakého stánku a prohlédnout si knížku, je to otravné. 44

„Podívej se,“ ukazuji. „Podívej se tam.“ Visí tam loutky rytířů a koní, které se samy pohybují. Chci jít k nim a podívat se, jak to funguje. Ona mne ale neposlouchá. Její ruka je zpocená a klouže a já ohnu dlaň jako klepeto, aby bylo pro mámu těžké moji ruku držet. „Jestli se mne nebudeš držet za ruku, tak pojedeme okamžitě domů.“ Její hlas zní unaveně a rozladěně a já jsem na ni už opravdu naštvaná, že takhle kazí náš nádherný den. Snažím se ale zlost potlačit a místo toho vysvětluji: „Já bych se jenom chtěla podívat na knížky, ale nemůžu, protože ty mě nepustíš.“ „No dobře. Tak se nemusíme držet za ruce, když přijdeme ke stánku. Co ty na to?“ Pousměje se. Její úsměv je ale strnulý a není upřímný. „Tak dobře,“ odtuším. Cítím se pořád naštvaná, protože teď už to není žádná zábava, když vím, že ona si to neužívá. Přicházíme ke stánku s hromadou knížek. „Pojďme se tam podívat!“ Říkám to ale jenom proto, že si od ní chci odpočinout. Dívám se na knížky, ale je to pro malá děcka. Jako třeba Kde je Flíček? a podobné věci. Nechce se mi ale jít dál, aby mě zase sekýrovala, a tak si knížku pomaličku a pečlivě prohlížím. Flíček se svou kostí. Flíček na výletě. Z knížek pro mrňata jsem sice ještě naštvanější, ale dál si je prohlížím, hezky jednu po druhé. „Proč se chceš dívat na takové knížky, Carmel? Tohle je pro malé děti.“ „Chtěla bych se podívat na ty pohádky tamhle.“ Přejdu kolem stolu o kousek dál. Listuji pohádkovou knížkou. Ilustrace nejsou nijak zvlášť dobré, ale přesto si je všechny prohlížím. Princezna na hrášku. Popelka v hadrech. Vlk vypadající přihlouple v nabíraném červeném plášti. Popojdu, abych se 45

podívala ještě na něco dalšího. Lidé se na mě tlačí a kdosi mne zezadu praští taškou do hlavy. Teď už mám skutečně špatnou náladu. Nestává se mi často, abych se tak cítila, a nemám to ráda. V takových chvílích mám dojem, že je všechno špatně – a hlavně já. Nejraději bych byla sama. Vrátit se do toho rána u mě v pokojíčku, kdy bylo nebe modré a všechno se zdálo krásné. Teď, když je v předčítání pohádek přestávka na oběd, zamířili všichni lidé sem do tohoto stanu. Chtějí si něco koupit a taky se schovat před deštěm. Mačkají se na mě, až mám strach, že mě stůl přeřízne na dvě polovičky. A pak dostanu nápad. Skrčím se a jdu těsně u země, jak jsem to jednou viděla dělat ropuchu, až se ocitnu pod stolem. A jsem tam. Ubrus sahá jen do poloviny vzdálenosti k zemi, ale cítím se tam přesto v bezpečí a schovaná. Rozhoduji se, že vykouknu a zkusím najít máminy boty, do kterých má zastrčené džínsy, a pak zase vylezu ven. Je tam krabice s knížkami a já do ní nakouknu. Uvidím hromadu výtisků knížky, kterou jsem čítávala, když jsem byla malá. Funnybones. O kostrách. Beru si jednu a nepřipadám si jako předtím, když jsem si prohlížela knížky o pejskovi Flíčkovi. Nepřipadám si jako mrně. Cítím se sice, jako kdybych se trochu vrátila do mladšího věku, ale ten pocit, který to ve mně vyvolává, se mi líbí. A tak čtu legrační příhody pro mrňata a prohlížím si obrázky. Občas si na ně taky sáhnu, i když vlastně nevím proč. Když knížku dočtu, uvědomuji si, že už možná uběhla celá věčnost. Nejsem si ale jistá. Občas se mi stane, že mám pocit, jako kdybych byla někde úplně jinde. Jako tehdy, jak o tom mluvil ředitel naší školy, když jsem tam seděla na lavičce a dívala se na strom ve větru. Můj mozek prostě sklouzl do světa, kde jsem byla jenom já a ten strom. A pak sklouzl ještě o kousek dál a já se ocitla ve strašidelném tmavém tunelu, kde jsem už byla i před46

tím, ale nikdy ne na tak dlouho. O tom se mi ale nechtělo řediteli ani mámě nic říkat. A teď se stalo to samé. Byla jsem tam jenom já a ta kniha, ale do žádného tunelu jsem se tentokrát nedostala. Vrátila jsem se zpátky do doby, kdy jsem měla pět let, a byl to hezký pocit. Kolem vidím méně nohou, a tak vylézám ven. Trochu se bojím, že jsem tam byla dlouho. Nejsem si jistá. Rozhlížím se kolem a nikde nevidím mámu. Dál se hrabu v knížkách. Nevím, co jiného bych mohla dělat. Pak se rozhoduji, že bych měla maminku hledat. Možná že ji najdu, jak na mě čeká na konci stolu, ale když se tam dostanu, není tam. Chvilku tam zůstanu. Pak mne napadne, že ji možná lidé zatlačili dozadu. Snažím se rozhlížet, ale lidé se pořád mění a všechno vypadá úplně jinak než předtím. Toužím po tom, abych maminku zase uviděla. Dech se mi začíná zrychlovat, protože bych ji chtěla strašně moc najít. Chvilku chodím po stanu. Jdu zpátky k tomu stolu, kde jsem ji ztratila – dvakrát, třikrát – ale ona tam stále není. A tak vycházím ze stanu ven a jdu přes louku. Venku už skoro nevidím vršky stanů ani vlajky. Jenom lidi vycházející z mlhy. A to jenom tehdy, když jsou blízko. Všechny zvuky jsou tlumené a tiché, jako když si dám doma peřinu přes hlavu. Strkám si ruce hluboko do kapes, jak se snažím nebát se. Myslím na to, že náš krásný den skončil a že bychom už mohly jít na vlak a jet domů. Zastavuji se a uvažuji, co bych měla dělat. Kolem slyším mumlání lidí, které nevidím. Pak se přímo přede mnou z mlhy vynoří muž s kulatými brýlemi, kterého jsem viděla už předtím. Díky mlze se tady objevil úplně zčistajasna jako duch. „Zlatíčko moje.“ Vypadá rozrušeně, tvář má zachmuřenou. „Co se děje?“ ptám se. Hluboko v hrdle mám příšerný pocit. Je mi zle a nemohu polknout. 47

„Zlato moje, zlato moje…,“ opakuje muž. „Stalo se něco hrozného.“ Mumlání lidí v mlze zní jako bručení včely ráno u mne v pokoji. Vší silou svírám dlaně a tlačím nehty do kůže, protože mám pocit, že bych se mohla složit. „Kde je moje maminka?“ Chci skoro křičet, ale vyjde ze mne jen slabý hlásek, protože mám stažené hrdlo. Zatváří se o něco méně rozrušeně a už se ani tak moc nemračí. „Musím si jenom něco zkontrolovat. Jak že se jmenuješ celým jménem?“ „Carmel Summer Wakefordová,“ říkám a snažím se nebrečet, ale přesto cítím, jak se mi z hrdla dere vzlykot a jak mi začíná téct z nosu. Přikyvuje, jako že našel, koho hledal, a říká tichým hlasem: „Carmel, tak to tedy je tvoje matka. Potkala ji hrozná nehoda.“ Mé uši přestávají vnímat okolní zvuky a mlha nás odřízne od zbytku světa. Jsem zde jenom já a on. „A kdo jste vy?“ ptám se. A on mi odpoví: „Já jsem tvůj dědeček.“

48

11 Den 1

Bude to jako tehdy toho dne v labyrintu, pomyslela jsem si. Budu pobíhat po louce, hledat ji, strachy bez sebe, ale nakonec se zase najdeme. Mlha byla stále chladnější a hustší a já jsem neustále klopýtala o prázdné plastové láhve a hrbolatý terén. „Carmel!“ křičela jsem, seč mi hlas stačil. „Kde jsi?“ Nepřestávala jsem křičet do mlhy, ale nikdo mi neodpovídal. Jen můj hlas mizel v prázdnotě. Ze všeho na světě jsem toužila nejvíce po tom, abych zahlédla záblesk červené barvy, jako když se vlčí mák pyšně předvádí uprostřed obilného lánu. Jenže všude kolem jsem viděla jen míchanici barev přecházející do mléčně bílého odstínu, jako kdybych se dívala na svět skrz svatební závoj. Napadlo mne, že bych mohla zajít ke vchodu a požádat o pomoc tam. Že by mohli dát hlášení do amplionu. Nebo do stanu první pomoci pro případ, že snad upadla a právě jí tam dávají náplast na koleno, zatímco ji kdosi v uniformě utěšuje: „A je to. A teď půjdeme najít tvoji mámu.“ Lidé začínali být otrávení a chtěli odejít. Louka se vyprazdňovala – všichni mířili ke vchodu tvořenému provizorním klenutým obloukem z překližky, do kterého byly vyřezané zuby, takže vypadal jako část hradeb. Musela jsem se mezi návštěvníky tlačit. Bylo mi jedno, že narážím do těl kolem sebe, a jen jsem přes rameno mumlala „já jsem tady ztratila svoji malou holčičku“, když se někdo ozval „dávejte pozor“. Několik lidí se mne zeptalo, jestli jsem v pořádku, ale nedokázala jsem se zastavit, 49

abych jim odpověděla. Příliš jsem myslela na to jedno jediné. „Carmel, kde jsi? Kde jsi?“ Pokladny vedle vchodu byly prázdné. Organizátoři se pravděpodobně domnívali, že tak pozdě už dnes nikdo nepřijde. Musela jsem se proto zase vrátit. Po celou tu dobu jsem nepřestávala křičet: „Carmel! Carmel!“ Dokud jsem neochraptěla. Nakonec jsem se dostala do stanu, kde jsem ji viděla naposledy. Ještě je příliš brzy, přesvědčovala jsem samu sebe. Je příliš brzy na paniku. Přestaň s tím. Přestaň s tím. Okamžitě! Stůl, u něhož předtím stála, byl zpola prázdný. Mnoho knih se mezitím prodalo. Napadlo mne, že bych se zeptala muže s pokladnou, jestli ji tady neviděl, jenže nyní zde nikdo nebyl. Pomyslela jsem si, že zbývající knihy, které zde byly takhle ponechané, by někdo mohl snadno ukrást. „Carmel!“ zavolala jsem. „Kde jsi?“ Jakýsi muž mi položil dlaň na paži. „Co se děje, zlato?“ „Moje holčička. Nemůžu ji najít.“ Uvědomila jsem si, že mám vlhko v očích, a na okamžik jsem se odmlčela. „Propáníčka, zlatíčko! To musíte jít do hlavního stanu. Oni vám tam pomohou. Dcerka tam na vás už nejspíš čeká.“ „Ano – děkuji vám. Děkuji. Kde to je?“ „Zeptejte se někoho z personálu. Oni vám to poví.“ Otřela jsem si oči. „Žádné strachy, zlato,“ řekl. „Najdete ji. Ty moje se vždycky ztrácely, když byly malé.“ Dala jsem na jeho radu a vyšla ven, abych našla někoho z personálu. Má pravdu, pomyslela jsem si. Musí tady být nějaký stan pro organizátory nebo místo vyhrazené pro ztracené děti. Mlha už ale byla tak hustá, že stany nebylo skoro vůbec vidět. Žaludek se mi znovu sevřel v panice. I mezi tolika dalšími lidmi jsem se najednou cítila v téhle nové a děsivé realitě sama. 50

Co když, co když… ji už nikdy neuvidím? Ne. Ne, to ne. Klopýtla jsem a hned zase nabrala rovnováhu. Přestaň tak uvažovat. Zkusila jsem znovu zakřičet, ale můj hlas se zadrhl v zapištění. Zalila mne náhlá vlna hrůzy. Natáhla jsem se a beze slova chňapla po červeném rukávu jakési ženy. „No tak, pusťte mě!“ ohradila se. „Pusťte!“ Setřásla mne a mlha ji pohltila. Pak kolem mne prošel jeden z mužů na chůdách. Jeho chůdy byly dost blízko, abych se jich mohla dotknout. Cítila jsem, jak se mému hrdlu navrátil hlas, a zavolala jsem: „Prosím, pomozte mi! Pomoc!!“ Nestarala jsem se už o to, co říkám, nebo jestli vypadám jako pomatený cvok. Chůdy se zastavily a pak se opět daly do pohybu. Znovu jsem zakřičela, načež se chůdy zase zastavily a v následující minutě z nich seskočil mladík s účesem z bezpočtu copánků a zůstal stát vedle mne. „Vy jste volala o pomoc?“ Měl oblečení z patchworku a pod pestrobarevnou bundou se mu rýsovaly silné svaly. Vzpomněla jsem si na muže s vlněnou čepicí u bludiště a pocítila jsem úlevu. Muž s chůdami patřil k organizátorům. Mohl by mi poradit, kam bych měla jít. „Moje holčička… Ztratila se mi,“ řekla jsem. „Kde jste ji viděla naposledy?“ „Na tom místě, kde se prodávají knížky.“ „Vsadím se, že v tomhle se ztratí fůra lidí. Je to smůla, že se to muselo stát zrovna dneska, kdy jsme to chtěli táhnout tak dlouho. Mlha od moře je vždycky nejhorší. Muselo ji přivolat to horko, které bylo dopoledne.“ Cítila jsem se o něco lépe, když mluvil o tom, jak podle něho se v té mlze ztratila spousta lidí. Znělo to, jako kdyby se jednalo o banální nehodu, která se zase vyřeší. „Zavedu vás do organizačního stanu. Tam můžou dát hlášení do amplionů. Najdete ji a pak se spolu obě rády vrátíte domů.“ Pak mne vedl přes louku s chůdami pod paží. 51

Mlha se již vplížila i do stanu a držela se tam v tenké vrstvě těsně nad zemí, kterou jsme za chůze rozkopávali do malých obláčků. Uviděla jsem tam ženu s vlasy nabarvenými na jasně červený odstín. Jednalo se o červenou, u níž nešlo nikdy o to, aby působila přirozeně. Žena chodila tam a zpátky a mluvila do malé vysílačky. Všimla jsem si, že se jí na podpatek boty přilepil kus hnědého papíru. Další lidé ve stanu zatím balili věci do beden rozložených na udusané trávě. Muž v pestrobarevné bundě mne nasměroval k zrzce s vysílačkou. „Tady té paní se ztratila dcera,“ řekl. Pak odešel ven a vzápětí se vrátil se skládací stoličkou, abych se mohla posadit. Já si ale sedat nechtěla. Pohlédla na mne ostrýma modrýma očima a zdráhavě zasunula vysílačku do koženého pouzdra na opasku, který vypadal, jako kdyby byl původně určený k nošení koltů. „Podle mě se prostě ztratila někde mezi těmi davy tady. Jak je to dlouho, co jste ji viděla naposledy?“ Když promluvila, zablýskl se jí na jazyku stříbrný piercing. Chovala se, jako kdyby ztracená dcera byla jen banální svízel, kterou ona dokáže vyřešit lusknutím prstů – aby se mohla věnovat něčemu důležitějšímu. Podívala jsem se na hodinky a v tu chvíli se mi sevřelo hrdlo, neboť jsem si uvědomila, že už to musí být více než hodina. „Už je to celá věčnost. Půl druhé hodiny. Nejméně.“ Chtěla jsem to zveličit, neboť jsem cítila, že mne nebere dost vážně, protože sama dceru nemá a myslí, že děti utíkají pořád. Přešlápla a najednou si všimla papíru na podpatku. Pohybem jako baletka zanožila, jednou rukou si nohu chytila a druhou sloupla papír. Když byla hotová, řekla: „Můžu to vyhlásit.“ 52

„Prosím. Šlo by to? Jmenuje se Carmel a na sobě má červený vlněný kabátek.“ „Kolik má roků?“ „Osm. Má osm let.“ Přešla ke stolu na dřevěném podstavci, na němž byl zvukový systém napojený na amplion. Muž s účesem z copánků na mě hleděl s doširoka otevřenýma očima a řekl: „Nedělejte si zbytečně velké starosti. Je to tady trochu chaotické kvůli tomu počasí.“ Beze slova jsem přikývla. Uslyšela jsem zapraskání elektřiny, když zapnuli amplion, načež zvenčí zaduněl ženin hlas. „Hlášení pro návštěvníky. Ztratilo se dítě. V areálu se ztratilo dítě. Jmenuje se Carmel. V červeném kabátku. Má osm let. Pokud ztracené dítě najdete, doveďte je, prosím, do velkého stanu na konci louky. Ztratilo se dítě…“ Vyběhla jsem ven a snažila se přehlédnout louku, třebaže toho nebylo moc vidět. Když jsem se vrátila dovnitř, věnovala se žena bednám, do kterých ukládala rekvizity ke zrušeným programům. „Zopakujte to ještě jednou!“ vykřikla jsem. „Vy sem ale nesmíte takhle…“ Mezi očima se jí objevila rýha vyjadřující podráždění. Muž v pestrobarevné bundě pochopil, že se schyluje ke střetu, a vložil se do toho. „Ty budeš opakovat to hlášení. A my projdeme louku,“ řekl jí. Pak se obrátil ke mně. „Já jsem Dave.“ Uchopil mou ruku a jeho hnědé prsty mi připadaly tvrdé a silné. „Jak se jmenujete vy?“ „Beth,“ zamumlala jsem. Země venku byla rozšlapaná a změnila se v bahno – v hustou směsku s dřívky od lízátek, letáky a pomačkanými plastovými kelímky. Od země stoupal pach bahna. Temný, nasládlý a studený s odérem čehosi obnaženého, čeho by si nikdo raději neměl všímat. Zvenčí jsem slyšela znovu opakované hlášení, ale nezdálo se, že by si ho 53

někdo příliš všímal. Dave mi při zpáteční cestě pomáhal. Přidržoval mne za paži. Když jsme se ocitli ve stanu, kde se prodávaly knihy, zavolal hlubokým zvučným hlasem jméno Carmel a díval se pod stoly. Udělala jsem totéž. „Tak dobře,“ prohlásil. „A teď projdeme louku.“ Po každém kolečku kolem louky jsme zašli do stanu za ženou s vysílačkou, abychom se podívali, jestli není Carmel s ní. Pokaždé jsem toužila, abych uviděla tu zářivě červenou skvrnu, která na mne bude čekat u krabic. Nebo jak na mne vykoukne s obavami ze vchodu do stanu. A pak se mi vždy udělalo zle od paniky, když tam nebyla. Panika narůstala postupně, takže to bylo, jako když někdo zpívá stále stejný tón, ale o oktávu výš. Ztratila jsem pojem o čase a nedokázala bych říci, zda uplynula jen krátká chvilka, nebo celá věčnost. Zkusila jsem se podívat na hodinky, když jsme znovu spěšně obcházeli louku, ale můj mozek byl v takovém šoku, že jsem jen s obtížemi dešifrovala, co vlastně poloha zlatých ručiček znamená. Zase ve stanu. Nic. V duchu vidím titulky. Nebylo to… Ne, ne, ne. Ano, stalo se to – bude to skoro pět let. Nepamatuji si, jestli ji našli. Myslím, že ano. Je hrozné, že si to nepamatuji. Paul… Musím mluvit s Paulem. Musím mu to říct. Musím mu zavolat, aby mi pomohl. Bude mít určitě strach. A bude se zlobit, že jsem ji ztratila. Na to ale teď nedokážu myslet. Chci jen, aby se… „… vrátila.“ Neuvědomila jsem si to, ale slovo mi se zakvílením vylétlo z úst. „Cože?“ zeptala se mě zmateně žena s vysílačkou. „Máte telefon?“ Bylo to těsně před dobou, kdy již měl každý mobilní telefon. Já jsem s jeho pořízením kvůli nákladnosti vyčkávala. „Ano.“ „Zavolejte policii. Už je to příliš dlouho,“ řekla jsem přes rameno, zatímco jsem už zase zamířila ze stanu, 54

abych se podívala ven. Pak jsem se vrátila znovu dovnitř. Nezavolala nikam. Měla jakýsi problém se signálem. Říkala tomu „díra v pokrytí“, i když já jsem slyšela, že tísňové hovory lze uskutečnit i tak. Měla jsem za to, že se s tím vůbec neobtěžovala, protože mne měla prostě jen za hysterickou ženskou. Ona si pak ale uvědomila, že problém způsobila vybitá baterie, a tak zavolala z telefonu jednoho z mužů, kteří balili věci do krabic. Louka už byla skoro prázdná. Podívala jsem se na hodinky a zamyslela se. Čas nabral krystalicky jasnou podobu: už to byly skoro dvě hodiny. Skutečně dvě hodiny. Žádný smyšlený časový údaj, který jsem jí sdělila předtím. „Povězte jim, že už to jsou skoro dvě hodiny. Řekněte jim to,“ požádala jsem ji. „Ano, ta matka je se mnou, přímo tady,“ říkala do telefonu. „Ano, přesně tak…“ Vyškubla jsem jí mobil. „Prosím, prosím, přijeďte sem, co nejrychleji je to možné. Už je to celá věčnost, co se ztratila. A ona to nemá ve zvyku, nedělá takové věci,“ říkala jsem ne zcela podle pravdy. Řekla bych jim ale cokoli, jen aby mne brali vážně. Můj hlas stoupal stále výš a výš do bolestivého pištění, až mi žena telefon zase vzala a sdělila jim podrobnosti o tom, kde se festival konal a jak nás najdou, až dorazí na místo. Atmosféra ve stanu se změnila. Několik lidí kolem mne pokračovalo v balení věcí. Počínali si tiše a vyhýbali se mi pohledem, jako kdyby zde došlo k jakési nehodě, kterou se nyní snaží ignorovat. Cítila jsem, jak se pode mnou třesou nohy, a zhroutila jsem se na židli, kterou mi Dave přistrčil. Žena se posadila vedle mne. Teď už se netvářila podrážděně. „Už jsou na cestě,“ řekla. Do večera se louka vyprázdnila a nikdo na ní nebyl. Já jsem to ale věděla jen díky tichu, které se rozhostilo. Vše 55

kolem zakrývala mlha. Byla jako bílá tma, do níž se zařezávaly silné baterky policistů. Nezdálo se mi, že by přijelo dost policejních vozů. Já bych chtěla, aby sem dorazila celá flotila. Nebo armáda. Některá auta nechávala občas zapnutá světla, která se rovněž zařezávala do mlhy a střílela do vzduchu modré záblesky. Bílá tma dávala všemu snovou atmosféru. Měla jsem podivný dojem, jako kdybych se ocitla pod vodou nebo se brodila lepidlem. Ovládal mne pocit, že jakmile se mlha zvedne, mou dceru najdou. Bude stát uprostřed louky, strnulá strachy a s kapičkami vlhkosti ze vzduchu lepícími se jí na kabátek. Měla jsem pocit, že to vše je dramatický kus, který nás využívá jako postavy a který se odehrává na plátně z mlhy a vzduchu uprostřed temné louky – a že se na tom plátně míhá červená barva Carmelina kabátku. „Měla bych jít domů.“ Kolem sebe jsem slyšela konejšivé hlasy. Tři nebo čtyři lidé připravení zbavit mne mého hrozného strachu. Aby mohli postupovat v operaci tak, jak potřebovali. Bylo pro mne obtížné stát v klidu na místě, a tak jsem pokrčila jednu nohu. „Musím jet domů, kdyby tam už náhodou byla. Ona nemá klíče. Nemohla by se dostat dovnitř.“ Znovu promluvil jeden z konejšivých hlasů. Byl to vysoký kostnatý muž se zrzavými vlasy, který se zde objevil před půlhodinou a nyní akci podle všeho velel. Jakže se jmenoval? Má mysl se snažila vzpomenout si. Byl to jakýsi detektiv… Andy. „My to uděláme tak, Beth, že tam někoho pošleme. Vy nám dovolíte, abychom si vzali klíče, a někoho tam pošleme. A bylo by vynikající, pokud byste nám ještě pověděla, kde bychom mohli najít nějakou fotografii Carmel. Co říkáte?“ Povzbudivě se na mne usmál, jako že to je skvělý nápad a chce, abych se na celém plánu podílela. V mdlém 56

světle vypadala jeho tvář jako z vosku. Možná se nakonec rozpustí a já se s trhnutím a pocitem úlevy probudím. Místo toho mnou ale projela hrozná vlna strachu. „Prosím! Prosím, najděte ji. Prosím, prosím, najděte ji.“ Slyšela jsem vlastní hlas, jak blábolím. Podívala jsem se na hodinky. Čtyři a půl hodiny. On ale už zase mluvil o fotografiích. „Nějaká z poslední doby. Co možná nejnovější. Odvezeme vás domů, ale zastavíme se na stanici a sepíšeme protokol.“ „To ne, ne, ne.“ Představa, že bych měla opustit toto místo, ve mně vyvolala narůstající pocit paniky. Připadalo mi to, jako kdybych tím uznala, co se stalo: přijely jsme sem dvě, ale odjíždím už jen sama. „Beth, chci, abyste si zapamatovala tohle…“ Jeho světle hnědé oči – s měkkými řídkými řasami – se na mne zadívaly. „Chci, abyste věděla, že v tom nejste sama. My všichni tady jsme.“ Ukázal gestem kolem sebe. Baterky, tlumené hlasy ozývající se z mlhy, modré policejní majáčky blikající proti obloze. „My všichni jsme tady s vámi.“ Odevzdala jsem jim klíče a nechala se odvést k policejnímu autu. Andy mne přidržoval za paži a nesl baterku, kterou svítil na cestu. V její záři se scéna kolem rozpadala na jednotlivé fragmenty. Rozšlapané bláto s odpadky. Povlávající prázdné stany. Ve dne festival, teď krajina po bitvě. Personál musel počkat s balením. Když jsem přišla blíž, viděla jsem jejich siluety, jak pokuřovali a přešlapovali u vchodu. V mlze jsem viděla oranžové tečky jejich cigaret a slyšela jejich smích, přerušovaný šepotem: „Pssst… pssst… ona je tady… to je ta matka.“ Ve skutečném životě mohou být ošklivé věci pro někoho fascinující – a pro jiné zase velice nepříjemné –, pokud se na ně může člověk dívat. Někteří odvraceli pohledy a dívali se do země, zatímco druzí na mne civěli, když jsem procházela kolem nich. Jeden muž v plstěném klo57

bouku s úzkou krempou zavolal s polským přízvukem: „Bůh vám žehnej, matko. Bůh žehnej vám a vaší dcerušce. Modlím se za vás k Panně Marii…“ A pak už jsem seděla na zadním sedadle policejního vozu. Andy vklouzl na místo vedle mne. Po tváři mu přelétaly modré a červené záblesky policejních majáčků. „Snažte se nepropadat panice,“ pronesl velice tiše a klidně. „Děti se někdy zatoulají.“ „Ona by to neudělala. Ona by mne neopustila. Ne na tak dlouho.“ Otočil se ke mně a usmál se. Koutky úst měl ale ztuhlé. „Pak to ale znamená, že bude v pořádku, nebo ne?“ Nic ale nebylo v pořádku. Na policejní stanici bylo jasné, že vůbec nic není v pořádku. Andyho fráze byly pouhou lstí, jak uklidnit mou hysterii. Dobře jsem viděla, že už se dává do pohybu jakýsi plán. Protože oni to věděli… oni dobře věděli, že bystrá osmiletá holčička se prostě jen tak nezatoulá, aby se už nevrátila. Oni nevěděli, jak to probíhalo v minulosti. Neměla jsem v úmyslu jim to povědět. A na stanici mne čekaly další oči. Ukrývající za víčky obavy a lítost stejně jako výčitky: žena za přepážkou, muž odemykající dveře výslechové místnosti, žena míjející mne v chodbě osvícené zářivkou, odcházející ze služby, když si předtím pečlivě nanesla stíny kolem očí před zrcadlem na dveřích skříňky v šatně. Dva krátké záblesky tyrkysové barvy, když zamrkala víčky a zabodla pohled do podlahy. „Potřebujeme sepsat protokol,“ řekl Andy. Za stolem ve výslechové místnosti již seděla jakási žena. S kulatým obličejem. Hezká. „Tohle je Sophie. Je to taková naše důstojnice pro styk s rodinami. Je zde pro vás, Beth. Postará se o cokoli, co budete chtít…“ Podívala se na mne. Trvalo to jen chvíli, ale byl to hluboký, skutečně hluboký pohled. Měla jsem pocit, jako 58

kdyby do mne pronikla a ohodnotila si mne. V následující chvíli se usmála. „Beth, pokud máte jakoukoli otázku, ptejte se. Cokoli potřebujete… Určitě mi to řekněte.“ To, co já potřebuji, je, abych dostala zpátky svou holčičku. „Dobrý den, Sophie,“ řekla jsem. „Děkuji vám.“ Seděla jsem proti nim za zjizveným dřevěným stolem. Začali mne vyslýchat, zapisovali si mé odpovědi do zápisníků a nahráli je na magnetofon. Snažila jsem se odpovídat nejlépe, jak jsem to dokázala. Pokoušela jsem se udržet mozek co nejsoustředěnější na tento úkol, jenže ten v narůstající panice odbíhal v myšlenkách stále někam jinam, a tak jsem se musela opětovně soustředit a požádat je, aby zopakovali otázku. „Povězte nám o Carmelině otci. Potřebujeme se s ním co nejrychleji spojit. Zkoušeli jsme číslo, které jste nám dala, a zastavili jsme se tam, ale nikdo nebyl doma.“ V té chvíli jsem k nim pocítila soucit, k Paulovi a Lucy. Růžovoučké lístky jejich vášně se měly proměnit v cosi tvrdého a křehkého: v jeden z těch děsivých věnců z keramických růží, jaké se nosí na hřbitov. „Panebože, mám mu zavolat?“ začala jsem se přehrabovat v kabelce pro diář, v němž jsem měla jeho mobilní číslo naškrábané na první stránce. Uvědomila jsem si, že to je jediný kontakt, který mám. Žádná pevná linka. Připadalo mi to jako tenounké vlákno. Sophie mi položila zlehka dlaň na paži. „My se o to postaráme. Říkala jste, že žijete odloučeně. Jsou mezi vámi nějaké problémy?“ „Ne, vážně ne. Chci říct, že se moc neukazoval. Měl se s ní vídat každý týden, ale neviděly jsme ho celé měsíce. Pak se najednou objevil a vyrazil si s ní.“ „Měli jste tedy neshody, pokud jde o kontakt s dcerou?“ „Asi ano. Ale ne, to s tím nemá nic společného… Jde jenom o to, že má novou přítelkyni. A právě jsme spolu zase začali komunikovat. Normálně. Je to obtížné.“ 59

Vyměnili si pohledy. „Existuje podle vašeho názoru možnost, že ji unesl on?“ zeptal se Andy. „Já vím, že je těžké si to představit, ale tátové se někdy dokážou po rozvodech chovat ne­uvěřitelnými způsoby. Zčistajasna seberou dítě a neřeknou o tom živé duši.“ „To není Paulův styl. On je příliš… příliš laxní, než aby provedl něco takového. A kromě toho si nejsem ani jistá, zda vůbec věděl, že jsme tady. Ne, ne, ne, ne. Tohle berete za špatný konec. On za tím není. Musíte se poohlédnout někde jinde.“ Současně jsem se ale v duchu chytila možnosti, že jsem mu to třeba řekla a on si vzal do hlavy, že naši dceru tajně unese. Zadívala jsem se do tmy. „On teď bude nejspíš doma. Nemyslím, že by po večerech někam moc chodili.“ Sophie odešla na okamžik z místnosti. Nejspíš aby dala pokyny týkající se kontaktování Paula. Nebude trvat dlouho a u jejich dveří se objeví policejní vůz. Modrá světla budou blýskat do okna a přejíždět po stěnách v obývacím pokoji. Moje hodinky: bylo osm. Připadalo mi těžké jen tak klidně sedět. Nemožné. Každou chvíli jsem měla pocit, jako kdybych byla připojená k elektrické zásuvce a nápor elektřiny mnou měl škubnout dopředu nebo mne mohl dokonce donutit vstát a já se na ně pak budu dívat shora. Panika ve mně narůstala. Nasměrovala jsem ji do svého těla, aby aspoň mysl fungovala normálně a já jim mohla říct, co potřebovali. Byli tak vlídní, že nic nekomentovali. Nechali mne, abych si chodila, tloukla se rukou do hlavy anebo sebou žuchla na židli s rukama svěšenýma volně podél těla. Nebránili mi v ničem, dokud jsem mluvila a říkala jim to všechno. Kdy, kdo, škola, kamarádi, táta, mé intimní známosti, oči, modré nebo hnědé, vlasy, jaká barva, tenké, silné, kudrnaté, rovné, krátké, dlouhé. 60

Když na stanici dorazila fotografická alba, připadalo mi podivné vidět je zde, vykořeněná z polic u nás doma, jak leží vedle blikajícího diktafonu. Přinesli je právě ve chvíli, kdy jsem ji popisovala. Chmuřila jsem čelo a snažila se co nejpřesněji charakterizovat barvu jejích vlasů. Ani blond, ani hnědé, až jsem se nakonec rozhodla: „Byla to přesně barva, jakou má hnědá dopisní obálka.“

61

12

„Rychle, rychle.“ Běžíme k parkovišti a on mne vybízí, abych zrychlila. Je vysoký a má dlouhé nohy, takže dokáže utíkat mnohem lépe než já. Neustále se ohlíží přes rameno a opakuje hlasem plným paniky: „Nemůžeme ztrácet čas. Musíš běžet co nejrychleji.“ Já opravdu běžím tak rychle, jak to dokážu, ale nedokážu zabránit tomu, abych neklopýtala. Je to těžké, když brečím a teče mi z nosu. Nemám ani čas, abych si našla papírový kapesník, o kterém vím, že ho mám v kapse. Pak se dostaneme k jeho autu. Je bílé a já ho uvidím až ve chvíli, kdy se ocitneme u něj, neboť má stejnou barvu jako mlha. „Pojedeme rovnou do nemocnice,“ říká mi. Pak odemyká dveře. Vklouznu na sedadlo vedle něj. Auto je velmi čisté a sedadla jsou lesklá a mají rovněž bílou barvu. Startuje a já si otírám dlaněmi tváře, abych z nich setřela nudle a slzy. Jenomže místo toho se to všechno jenom smíchá a ztvrdne a je to, jako kdybych měla na tváři nějakou masku. Jedeme pomalu, protože před námi jsou i jiná auta, která se odtud snaží dostat. „C-co se sta-stalo?“ ptám se. Je mi, jako kdyby se celý svět kolem mne zhroutil. Myslím, že jsem nikdy v životě nebyla tak vystrašená. Připadám si, jako kdybych se ocitla v nějakém televizním programu nebo v nějaké cizí zemi, kde mají bomby a sopky. 62

Nevidím mu do očí, protože bílá mlha zvenčí se mu odráží na brýlích. „Zlatíčko,“ promluví tichým a laskavým hlasem, „ona tě hledala na parkovišti a přejel ji nějaký náklaďák.“ „To ne, ne, ne.“ Chytám si hlavu do dlaní, jako kdyby na mne mělo shora cosi spadnout. „A je… je naživu?“ Jeho ústa se stáhnou do rovné čáry. „Ano, je naživu. Jenže má těžké zranění, Carmel. Ona si nejspíš myslela, žes utekla.“ „Já nic takového neudělala,“ vykřiknu a otáčím se na sedadle, abych to křičela rovnou na něj. „Já jsem ne­utekla. My jsme se prostě jedna druhé ztratily.“ Pak ale posmutním, protože se mne zmocní zase ten odporný pocit. Jenže tentokrát to není jenom jeden malý kámen v žaludku. Tenhle je obrovský, zabírá spoustu místa a tlačí se mi do krku. Mám příšerný pocit, že to všechno je moje vina, protože jsem se jí nechtěla držet za ruku a být hodná. A pokud mám mluvit pravdu, tak jsem hodná nebyla. Představuji si ten náklaďák, jak zpod něj čouhají její hnědé boty. Jako když celý dům přistál na čarodějnici v příběhu Čaroděj ze země Oz. Jenže tohle je samozřejmě něco úplně jiného, protože tady to je skutečné a hrozné a moje máma není žádná čarodějnice. Je báječná, třebaže jsme se trochu pohádaly, na čemž vůbec nezáleží. Dlouho brečím, ale můj dědeček nic neříká. Brečím tak dlouho, až se mi zdá, že mám oči větší než hlavu. Vylovím z kapsy kapesník a smrkám do něj. Jenže mám příliš plný nos a všechno mi to protéká mezi prsty. „Na, vezmi si ještě jeden.“ Dědeček se natahuje na zadní sedadlo a podává mi balíček papírových kapesníků. V té chvíli si uvědomuji, co je tak zvláštní na jeho hlasu. Mluví, jako kdyby pocházel z Irska nebo tak odněkud, a já nevím nic o tom, že mámin táta byl Ir. Už jsme vyjeli na silnici, já na okamžik přestávám brečet a poprvé se na něj pořádně podívám. Věc, kte63

ré si na jeho hlavě všímám ze všeho nejvíce, je fakt, jak je naprosto celá bledá. Má bílé, pečlivě zastřižené vlasy a na brýlích se mu odráží mlha, takže jeho tvář vypadá jako bílý list papíru, jehož plochu narušují pouze stříbrné lesknoucí se obroučky brýlí. Najednou mne napadne, že vypadá jako duch, a zeptám se: „Proč jsi se s námi nepozdravil, když jsme se viděli předtím?“ „Ach, Carmel. Víš, jak jsme se s tvou matkou rozhádali.“ Obrací se, aby se na mě podíval, třebaže řídí. „Nevděk dětí je něco, co se špatně snáší.“ Třebaže tomu moc nerozumím, moc se mi to nelíbí, protože to zní, jako kdyby nemluvil moc hezky o mé mámě. Nepřipadá mi správné říkat o ní něco špatného, když ji právě přejel náklaďák. „A jak jsi vůbec věděl, že tady budeme?“ ptám se. Předtím mne to vůbec nenapadlo. Teď – když jsem přestala brečet – se můj mozek snaží pochopit, jak se celý tenhle den mohl proměnit v jednu děsivou rozbitou skládačku, jejíž dílky mají roztřepené okraje a některé navíc chybí. „Nevěděl jsem to. Prostě jsem vás uviděl a napadlo mne – tohle je moje malá Carmel.“ „Jak jsi ale věděl, že to jsem já?“ Máma mi o své mamce a tátovi nic moc neříkala. Jenom cosi jako „nevycházíme spolu, škoda“. Chybělo mi, že nemám babičku ani dědu, když kamarádky vyprávěly o tom, co všechno dělají se svými prarodiči. O tom, jak chodí na výlety, pečou sušenky a tak. „Tvoje máma mi posílá každý rok fotografie. Na Vánoce.“ „Vážně?“ „Ano. A občas si telefonujeme. Rád si poslechnu, co je nového, i když se nevídáme.“ Napadá mne, že se to musí odehrávat, když už jsem v posteli, protože jsem ji nikdy neslyšela. 64

Obrací se a pousměje se na mě. V té chvíli vidím jeho oči. Jsou světle modré a jako by v nich byla mlha. V té modři ale vidím vlídnost a z jeho hlasu je znát, že jej to, o čem si povídají po telefonu, skutečně zajímá. „Vím, že teď máš určitě spoustu otázek. Ale právě teď nemáme moc času. Je štěstí, že jsem byl náhodou tady. Mám skutečně velkou radost, že jsem tady byl.“ Vůz drkotá mlhou, takže ani nevidím, kam vlastně jedeme. Zmocňuje se mne podivný pocit, že jsme jedinými dvěma lidmi na celém světě a že se nepohybujeme po silnici, ale že projíždíme skrze mraky. Zdá se, jako kdyby dnes bylo možné úplně všechno. S mámou jsme už viděly i ptáky mizející v klobouku jednoho muže. Ucítím pod prsty jakési uzlíky. Sklopím pohled a uvidím na bílých sedadlech černé stehy. Přejíždím po nich znovu a znovu prsty. Dýchám pomaličku a zhluboka, jak mi to maminka ukazovala, abych to dělala, když jsem jako malá spadla a všude kolem byla krev. „Budeme už brzy v té nemocnici?“ „Ano, už tam skoro budeme.“ Jenže jedeme pořád dál, je to už celá věčnost, a mě se začíná znovu zmocňovat panika. „Pověz mi, za kolik minut tam budeme,“ říkám. Krátce se zasměje a z hrdla mu vyjde chraplavý zvuk. „Víš co, zlato? Co kdybych do té nemocnice zavolal a zeptal se, jak na tom je? Není to dobrý nápad?“ Obrací hlavu a usmívá se. „Ano, prosím.“ Můj hlas zní v autě tiše. Zajíždí k okraji silnice a parkujeme na trávě. Vytahuje z kapsy telefon a otevírá dveře. „Venku je lepší signál,“ říká. Začíná vystupovat, ale pak se zarazí. „Ty máš telefon, zlato?“ „Ne.“ Přikývne a vyleze ven z auta. Vidím ho okénkem – jenom dolní polovinu, jak ­drží 65

v ruce telefon a mačká tlačítka. Pak mi zmizí v mlze. Přesně takový telefon jsem chtěla k narozeninám, jenže máma i táta řekli NE. Na telefon si budu muset počkat, až ještě trochu vyrostu, protože dětem vypaluje mozky. Pověděla jsem o tom Saře, a ta udělala zvuk, jako když se smaží fazolky, a chytila se za hlavu, protože ona ho dostane k příštím narozeninám. Zaparkoval auto jen několik centimetrů od kamenné zdi, takže toho z okénka moc nevidím – kromě hrbolaté stěny a kousků, které se vydrolují mezi kameny. Napadá mne, že bych vystoupila, ale kvůli té zdi nemohu dveře na své straně otevřít. A nechci ušpinit ta bílá sedadla, kdybych přes ně lezla, abych se dostala na druhou stranu. Strnule sedím a teď, když je dědeček venku, a ne se mnou, dostávám strach, protože ho neznám. Přemýšlím, co by si asi myslela máma o tom, že s ním jsem. Při pomyšlení na to, že máma neví, kde jsem, se celá roztřesu. Pak se otevřou dveře. Celá poskočím a dědeček vidí, že se bojím. Vidí to v mé tváři a z toho, jak držím dlaně – jednu schovanou v druhé. „Poslechni, Carmel, já bych tě nerad nějak děsil,“ mluví tichým vlídným tónem. Přikývnu. Cítím se o něco lépe, protože je zase zpátky a ví taky, co je třeba udělat, kam musíme jet a všechno ostatní. „Já bych tě nerad nějak děsil, ale musím ti povědět… Obávám se, že ti musím říct, že v tuhle chvíli do nemocnice nemůžeme.“ Jeho slova mne donutí, abych se na sedadle napřímila. „Ale proč? Proč?“ S klapnutím zavírá dveře na své straně. „Tvoji matku vzali na sál. Teď za ní nemůžeme.“ V mé skládačce zeje další velká díra. „Sál? Proč by měla do nějakého sálu?“ Usmívá se. Jeho úsměv je trochu pokřivený na jednu stranu. 66

„To ne, zlato. Nemyslím žádný taneční sál. Sál se říká místu, kde lékaři provádějí operace. Pokusí se ji tam dát do pořádku. Není to vlastně dobrá zpráva?“ Unaveně se opírám. „Aha.“ Nezdá se mu, že mám dostatečně velkou radost. „To je velice dobrá zpráva, Carmel.“ „Asi jo,“ zamumlám. Nelíbí se mi ale představa, jak moji mámu budou operovat, zatímco na ni bude svítit jakési velké světlo a ona bude spát. „Nemá smysl, abychom tam teď jezdili. Řekli mi, že zítra zavolají. Nemáš žízeň, zlato?“ Přikývnu. Mám pocit, jako bych měla hrdlo celé rozdrásané. Otevírá přihrádku na rukavice a vytahuje láhev s vodou. Je jen poloprázdná, jako kdyby z ní už předtím někdo pil. Ta představa se mi nelíbí, a tak se snažím pít, aniž bych se jí příliš dotýkala ústy. „Zatím pojedeme ke mně domů. Dokud nebudeme vědět víc. Nachystám ti pak něco k jídlu.“ „Dobře,“ říkám, i když to, co mi právě sdělil, nebylo míněno jako otázka. Znovu nastartuje auto a vyrazí na silnici. Něco mne napadá. „A co táta?“ „S ním jsem teď mluvil taky. Je na cestě do nemocnice a je moc rád, že se našel někdo, kdo se o tebe postará. Řekl, že zrovna teď není schopný moc uvažovat.“ „Jasně.“ To zní jako tátova slova. Opírám se. Cítím se ospalá, třebaže se snažím neusínat. Jediné, na co dokážu myslet, je, kéž bych byla doma s mámou a všechno bylo zase normální. A že ta hloupá pohádka o víle, která si musela zasloužit svá křídla, za tohle všechno nestála. Ani setkání se skutečnou spisovatelkou ne. Kde jsou všechny víly a všichni spisovatelé teď, když by je člověk potřeboval? Kdybych teď byla s mámou a všechno bylo v pořádku, nepokoušela bych se jí znovu utíkat. Neustále bych se držela u ní. A nezkoušela bych se ani dívat přes tu zeď u nás doma. Už nikdy. 67