Claire Contreras
PAPÍROVÁ srdce
Poznámka autorky Abyste si plně vychutnali příběh Papírových srdcí, je nutné, abyste si nejprve přečetli dějově předcházející novelu Rozdělená srdce. Tuto novelu najdete na následujících stránkách.
Rozdฤ lenรก srdce novela
Claire Contreras
1. kapitola
R
ande?“ zeptala se máma, když jsem vešla do kuchyně. „Ano, rande.“ Shrnula jsem svoje dlouhé vlhké vlasy, smotala si je do drdolu a zamířila ke košíku s ovocem. „Hm,“ zamumlala, čímž upoutala moji pozornost. Opírala se do dřevěné židle u snídaňového stolku, v ruce noviny, a sjížděla mě pohledem, jako bych na sobě měla bikiny, a ne upnuté džíny a květovaný top. „Co?“ „Nic. Sluší ti to,“ odpověděla a vrátila se zpátky k novinám. Vypadala jako sexy učitelka. Tohle o ní říkaly všechny děti, když jsem vyrůstala – že s těmi svými dlouhými vlnitými blond vlasy a knihovnickými brýlemi vypadá jako sexy učitelka. „Tak spusť, Bettino. Víš, že to chceš,“ vybídla jsem ji a vzala si láhev vody. Usmála jsem se, když zasténala. Nesnášela, že jí říkám křestním jménem. Otočila jsem se, když jsem uslyšela, jak skládá noviny, a posadila se naproti ní. Stejně jsem měla ještě čtvrt hodiny čas. 11
„Nikdy na rande nechodíš, nikdy jsi ani žádného muže nezmínila, tedy co Jensen odešel,“ přešla rovnou k jádru věci. Máma nikdy nechodila kolem horké kaše. Sklopila jsem pohled k novinám na stole a odvrátila se od jejího tázavého modrého pohledu. Hlavní zpráva na titulní stránce se týkala Clark Estate… zase. „Možná jenom až doteď nikdo nestál za zmínku,“ namítla jsem a znovu k ní zvedla pohled. Povytáhla obočí. „Opravdu? Tak kdopak je ten muž, který za tu zmínku stojí?“ Naježila jsem se. Jako by mě přistihla při lži. Co Jensen odešel, byla jsem s pár kluky na schůzce. S tím posledním to bylo rozhodně vážnější než s tímhle, ne že by v tom byl pro ni nebo kohokoli jiného nějaký rozdíl. „Proč na tom vůbec záleží? Nezamlouvalo se vám, že chodím s Jensenem.“ „Nikdo přece neřekl, že se nám to nezamlouvá,“ opáčila. „To ani nemusel. Bylo to docela jasné. Tátovi se nelíbil, protože byl na mizině, a tobě se nelíbil, protože jsi věděla, že z něj nikdy nebude doktor nebo právník, nebo koho sis představovala, že si jednoho dne vezmu.“ „Mio, to prostě není pravda!“ „Opravdu? Protože si docela jasně vzpomínám, jak jsi mi řekla, ‚Mio, on se k tobě nehodí. Máš na víc,‘“ připomněla jsem. Dlouze se na mě zadívala a nadechla se. „Vyzvedával tě na motorce. Vypadal, jako by přijel rovnou z filmu Sin City. Co jsem na to měla říct? Navíc vím, jakou má pověst. Kdykoli jsem u Hanny na návštěvě, slyším, jak se spolu s Victorem baví.“ Nakrčila jsem nos. Odvrátila jsem se, nechtěla jsem vědět, o co v těch rozhovorech šlo. Věděla jsem, jakou má Jensen pověst. Znám ho celý svůj život. Nikdy 12
jsem mu nevyčítala ani jeho minulost, ani to, kým je. Je to dobrý člověk s dobrým srdcem, přestože se občas choval jako kretén a působil jako drsňák. „Je to dobrý člověk,“ namítla jsem. Jako obvykle jsem cítila nutkání ho bránit. „Souhlasím. Je to dobrý člověk a uznávám, že jsem se v něm předtím mýlila. Pokud je ale tak dobrý člověk, jak říkáš, proč ses s ním rozešla?“ zajímala se. Cítila jsem, jak pod jejím pohledem rudnu. „Protože odjel na školu do New Yorku, mami, a já nesnáším vztahy na dálku.“ „Nesnášíš vztahy na dálku, nebo se ti nelíbí představa, že je tam mezi spoustou dalších dívek a ty nemůžeš nijak ovlivnit, co se stane?“ zeptala se, když jsem vstala, abych si vzala kabelku. „Já…“ Zarazila jsem se. Uhodila hřebík na hlavičku a to mě štvalo. „Nepotřebuju, abys mě tu rozebírala. Díky moc. Jestli se jako žena v domácnosti nudíš, měla by ses vrátit do práce,“ prohodila jsem cestou kolem ní. „Díky za povzbuzení,“ dodala jsem přes rameno, než jsem vyšla z domu. Až v autě několik bloků od domu se mi začala její slova vracet. Nejradši bych praštila do volantu a rozkřičela se. Než jsem dorazila do kina, stihla jsem se však uklidnit. Poslala jsem Adamovi textovku a navrhla mu, aby se se mnou sešel až tady, místo aby mě vyzvedl doma u rodičů, což by bylo dost rozpačité. Potřebovala jsem si popovídat s Robem a přemluvit ho, aby mi dovolil se k němu nastěhovat. Měla jsem pocit, že další takové řeči už nesnesu, i když jsem jimi nebyla obtěžována moc často. Kdyby to bylo na mámě, získala bych titul, seznámila se s bohatým mužem, zůstala v domácnosti a svůj život věnovala péči o děti, nad kterými by se mohla rozplývat. 13
S Jensenem to bylo složité. Často jsme spolu mluvili po telefonu, psali si textovky a e-maily. Shodli jsme se, že bychom se mohli vídat i s jinými lidmi, zatímco bude pryč, ale osobně jsem se na randění s někým jiným necítila. On mi o žádné jiné holce neřekl, nebyla jsem však hloupá. Věděla jsem, že se s někým vídá. Možná i s více holkami. Občas se mě jen tak ledabyle zeptal: „Tak co, potkala jsi v poslední době někoho?“ Asi aby zmírnil můj šok, kdybych se ho zeptala na totéž a on mi po pravdě odpověděl. To jsem ale udělat nehodlala. Nechtěla jsem to vědět. Posadila jsem se v potemnělém sálu kina, v kterém měli co nevidět začít promítat Počátek, když jsem od něj dostala zprávu, že je ve městě a chtěl by mě vidět. Srdce mi poskočilo. Snažila jsem se soustředit na film, jenže myšlenkami jsem byla jinde, což byla škoda, protože Leonarda DiCapria zbožňuju. Když film skončil, neměla jsem vůbec tušení, co jsem to právě viděla. Adam z něj byl ale naopak totálně na větvi. Pořád opakoval: „Bože můj, jsem z toho na větvi!“ „Co zajít na večeři?“ navrhl, když jsme vyšli ven. Automaticky jsem mobil sevřela ještě pevněji. Od chvíle, co mi přišla zpráva od Jensena, jsem ho neodložila. „Možná jindy. Musím ještě zařídit pár věcí,“ odmítla jsem. „Mio, víš, že se mi líbíš, že jo?“ zeptal se Adam tiše. „I ty se mi líbíš,“ řekla jsem a vzhlédla k jeho jasně modrým očím. „Ale,“ pokračoval. Uchechtl se a prohrábl si blonďaté vlnité vlasy. „Prostě…“ „Pořád jsi zamilovaná do Jensena.“ S Adamem jsme se vídali se stejnou sortou lidí – s umělci – stejně jako Jensen. 14
„Já…“ Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. „Mohli bychom i přesto zůstat přáteli?“ S úsměvem přikývl a potom potřásl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsi mě na třetím rande hodila do škatulky ‚kámoš‘.“ „Omlouvám se.“ „To nemusíš. Bylo mi jasný, že bude těžký tě přimět, abys na něj přestala myslet. Stejně o něm mluvíš, kdykoli jsme spolu.“ Pokrčil rameny. Zamračila jsem se. „To přece není pravda.“ „Hele, mně to nevadí. Beru to. Má motorku, kouří, nosí pilotky.“ To nebyl ten důvod, proč jsem měla Jensena ráda, i když mi neušlo, jak je přitažlivý. Proto jsem se do něj ale nezamilovala. Pevně jsem Adama objala a slíbila mu, že si spolu zas někdy vyjdeme, protože jsem s ním opravdu ráda trávila čas. Potom jsem nastoupila do auta a rozjela se k Jensenovi. Cestou k Patty domů – kde jsem věděla, že bude – jsem myslela na všechno, co na něm miluju: na to, jak se na mě dívá, jak se mnou mluví, jak umí naslouchat, jak bývá zlomený i jak nádherné má ruce. Na to, jaký pocit ve mně dokáže vyvolat, kdykoli se mě dotkne. Na to, jak mě umí rozesmát a jak měl ruce věčně od křídy, kterou maloval. Čím víc věcí jsem si vybavovala, tím víc jsem se usmívala. Náš příběh nebyl hezký. Někdo by mohl říct, že to bylo právě naopak, ale podle mě byl krásný. Ty myšlenky ve mně vyvolaly dávné vzpomínky na to, jak jsem poprvé spatřila toho puberťáka, za kterým se otáčely všechny holky – mě nevyjímaje. Často jsem ho potom vídávala. Šíleně mě přitahoval, ale Jensen se za holkami nikdy nehonil, a já se za ním honit nehodlala. 15
Zaparkovala jsem před domem a na okamžik zavřela oči, když jsem si vybavovala tu pitomou hru, kterou jsme hráli o jarních prázdninách, když jsem byla v prváku na vysoké, a která všechno změnila.
16
2. kapitola Před dvěma lety
S
balila sis plavky?“ houkla na mě Estelle z vedlejší kabinky. „Jo. Ty ne?“ odpověděla jsem. Potom jsem zasténala. „Nemáš u sebe toaleťák?“ Mezerou pod oddělující stěnou mi podala papír a spláchla. „Jo, sbalila. Jenom jsem nechtěla být jediná, kdo si myslel, že fakt půjdeme do vířivky.“ Zasmála jsem se, vyšla ven a opláchla si ruce. „O tom pochybuju. Corinne řekla, že jí to potvrdilo už deset lidí – čtyři kluci, šest holek – a to jenom od těch, co tu zůstanou přes noc.“ Estelle se rozzářeně usmála. „To bude teda něco.“ „Jarní oraz, holka,“ připomněla jsem jí. Původně jsme chtěly vyrazit do Cancúnu, jenže Estellin táta skončil v nemocnici, proto od něj raději nechtěla jet nikam daleko. Nakonec to s ním dopadlo dobře, domů ho propustili jen s varováním, aby si dal pozor na cholesterol, ale potom už bylo na rezervaci v Cancúnu pozdě, tak jsme se rozhodly vyrazit na víkend do Malibu. Rodina naší kamarádky Corinne tam má rozlehlý prázdný dům, navíc to je, co by kamenem dohodil, tedy dokonalé řešení. 17
Potom, co jsme dorazily a všechno připravily – ručníky do každého pokoje, víc alkoholu, než byste našli v kdejakém baru, a salsy víc než v mexické restauraci – jsem se chtěla trochu prospat. „Kdo přijede?“ zeptala jsem se Corinne, když jsem se vzbudila a viděla, jak se v koupelně společné pro naše pokoje maluje. „No, samozřejmě Fern,“ oznámila s širokým úsměvem. „Jak jinak,“ usmála jsem se při zmínce o jejím novém příteli, do kterého byla zakoukaná celou střední školu, přestože měl vždycky přítelkyni. „Myslím, že ještě dorazí Carlos, Logan a taky Jensen. Co se holek týče, tak ty, já, Elle, Pamela a Danika.“ Několikrát jsem zamrkala. „Jensen Reynolds?“ Corinne se zarazila uprostřed nanášení oční linky a přes zrcadlo po mně střelila pohledem. „Jo, proč? Bože můj, že ty ho nesnášíš?“ „Nesnáším? Ne!“ ohradila jsem se zamračeně. „Jenom mě to překvapilo. Teda, občas jsem ho s Carlosem vídávala, ale nedošlo mi, že jsou si blízcí. Znám jeho nejlepší kamarády,“ vysvětlila jsem. „Estellin bratr a celá ta jejich banda – s těmi se obvykle vídá.“ „Aha,“ řekla a vrátila se zpátky k nanášení make-upu. „Mám pocit, že se Estelle zmínila, že se tu její bratr později staví. To by to vysvětlovalo.“ Přikývla jsem a počkala, až odejde, abych se připravila. Ve škole jsem Jensena viděla často, a kdykoli se na mě podíval, srdce se mi zachvělo. Nebylo mi jasné, proč na něj takhle reaguju, ale nebyla jsem z toho nadšená. Měla jsem v sobě už tři piva ze soudku, který přivezli kluci ještě před Jensenovým příjezdem, a když 18
dorazil, Estelle mě – velmi nápadně – kopla pod skleněným stolem. Hodila jsem po ní ošklivý pohled, což ji rozesmálo (byla už hodně opilá). „Co?“ houkla, pokrčila rameny a schovala rozesmátou tvář do dlaní, které měla sice malé, na každém prstě však měla prsten, takže se jí skrýt obličej povedlo. „Jsi blbá,“ zamumlala jsem. „Hele, tamhle je Oliver!“ vyjekla jsem a zachechtala se, když okamžitě celá zvážněla. Pomalu a co nejledabyleji se otočila a střelila po mně smrtonosným pohledem, jakmile jí došlo, že si z ní dělám legraci. Pokrčila jsem rameny. „Co?“ „To není vtipný,“ zabručela, ale bylo vidět, jak úporně se snaží nesmát. Zadívala jsem se jí přes rameno, když se zadní dveře otevřely, a znovu se zasmála, protože dovnitř opravdu vešel Oliver. „Fajn, hele, tohle je fakt blbá náhoda, ale Oliver teď vážně přišel,“ oznámila jsem. Estelle protočila panenky. „Jasně.“ „Myslím to vážně,“ pokračovala jsem se smíchem. „Jasně že jo, Meep. Určitě.“ „Culík – má. Bílé tričko s Nirvanou – má. Kruci, v těch plátěných šortkách vypadá fakt dobře,“ povzdechla jsem si. Bylo vidět, že má co dělat, aby se neohlédla přes rameno, proto jsem pokračovala. „Hm. Má žabky. Nevzpomínám si, že bych ho někdy viděla v žabkách…“ „Aby bylo jasno, nesnáším tě,“ zamumlala Estelle, než konečně podlehla a ohlédla se přes rameno. „Říkala jsem ti to!“ S úsměvem se otočila zpátky. „Tos říkala. Chceš se tím směrem vydat?“ Zasmála jsem se. „Ne. Zůstanu tady a vypiju si další pivo.“ 19
„Takhle ti brzo naroste panděro,“ varovala mě při pohledu na můj červený kelímek. „A co piješ ty, chytrolíne?“ opáčila jsem. „Vodku přece,“ odpověděla, popadla svůj kelímek a vstala. „Chceš taky?“ „Jasně,“ pokrčila jsem rameny a ještě jednou se rozhlédla po místnosti. Oliver mluvil s Victorem, který právě přišel, a s nějakou holkou, jež vypadala, že se kvůli němu co nevidět svleče. Na ni jsem se zadívala obzvlášť upřeně a doufala, že zachytím její pohled. Lepší já než Estelle – ne že by jí snad záleželo na holkách, které s nimi flirtovaly. Asi to tak bylo vážně lepší už proto, že jsem pěnila dost za nás za obě. Potom jsem však venku zahlédla Jensena. Vstala jsem, popadla Estellin kelímek a vzala ji za ruku. „Myslela jsem, že tu chceš zůstat?“ divila se. Slyšela jsem v jejím hlase úsměv, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. Pozdravily jsme se s kluky a chvíli poslouchaly Victora, který měl snad pořád na všechno vlastní názor. Vydala jsem se k zadnímu vchodu dřív, než jsem nad tím vůbec přemýšlela. „Ahoj, šašku,“ pozdravila jsem, když jsem vyšla ven. Zakřenil se a vzhlédl od mobilu, zatímco druhou rukou odklepl cigaretu. „Jak je, Ptáku Uličníku?“ Usmála jsem se trochu moc zeširoka. „Vtipný, žes mi dal přezdívku, a nějak se jí nedokážeš sám držet.“ Jensen pokrčil rameny. „Rád plavu proti proudu.“ „To je jedna z tvých básní?“ zeptala jsem se. „Ne,“ odpověděl. „Ale…“ Nechal ta slova viset mezi námi. Típl cigaretu, zalovil v zadní kapse pro ohmataný černý zápisník, který s sebou všude nosil, a něco si zapsal. 20
„To si takhle ty svoje sešity už kupuješ?“ zajímala jsem se. „Jak takhle?“ „Celý potrhaný. Viděla jsem tě snad s milionem různých sešitků a vždycky vypadaly, že se co chvíli rozpadnou,“ vysvětlila jsem a kývla na zápisník v jeho ruce. Uchechtl se. „Jsou tak trochu jako baseballová rukavice. Čím odrbanější, tím lepší.“ Přikývla jsem a prohlédla si ho. Měl na sobě černé džíny, boty a bílé triko s nápisem „Jsem“. Pod rukávem trika nebyla vidět jeho tetování. Nejradši bych tu látku vyhrnula, abych zjistila, jestli mu nějaká nepřibyla. Obličej měl hladce oholený a vlasy rozcuchané, nevěděla jsem, jestli od větru, nebo od jeho motocyklové přilby. Hlavní bylo, že vypadal dobře – líp než dobře – a já jsem na něj otevřeně zírala. Musím s tím zíráním přestat. „Čau, Jensene,“ ozvala se skupinka holek, co kolem nás právě procházely. Na vteřinu se ode mě odvrátil, aby jim kývl, ale potom se ke mně znovu otočil. „Chceš se jít s námi napít? Hodláme si zahrát hru,“ nadhodila jedna z nich. Pořád na mě koukal. Srdce mi bušilo, jako by mělo záchvat. „Raději zůstanu tady,“ řekl nakonec, aniž by ode mě odvrátil hnědé oči. „Klidně jdi,“ zašeptala jsem, když byly holky mimo doslech. „Mně to vadit nebude.“ „A ztratit svoji múzu? Tak to ani nápad, Ptáku Uličníku,“ opáčil s úsměvem a máchl sešitkem. „Bojíš se, že se mnou neudržíš krok?“ zeptala jsem se. Jeho smích mě celou zahřál. Při pohledu na mě ale zvážněl, až mě z toho zamrazilo. „Po pravdě docela jo.“ 21
3. kapitola Současnost
H
lasité zaklepání na okno mého auta mě probralo ze zamyšlení. Zalapala jsem po dechu a narovnala se. Vyhlédla jsem ven a uviděla Jensena, který se na mě zmateně mračil. Soudě podle jeho výrazu bylo něco špatně. Vystoupila jsem a zabouchla za sebou dveře. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Neodpověděl – jen si mě přitáhl do náruče a pevně objal. „Víš, že ti nezmizím, že jo?“ řekla jsem pobaveně. Ztěžka vydechl do mých vlasů, sevřel mě ještě pevněji a potom mě pustil. „Ale ano, zmizíš,“ zamumlal. Z jeho slov mi pokleslo srdce. „Co se děje?“ zopakovala jsem a tentokrát se od něj odstrčila. Několikrát zamrkal a potom se na mě podíval, jako by zapomněl, jak vypadám. Napadlo mě, že možná za těch pět měsíců, co byl pryč, jsem i já zapomněla, jak vypadá. Zvedla jsem ruku a přitiskla mu ji na tvář. Zadívala jsem se na něj. Můj pohled se zarazil na vybledlé jizvě na jeho levé tváři, než jsem očima sjela na plné rty. „Dlouho se nezdržím,“ prolomil ticho. Zvedla jsem k němu oči. 22
„Kdy odjíždíš?“ „V neděli večer.“ Přikývla jsem a odtrhla od něj pohled. Koukla jsem přes jeho rameno na pootevřené dveře domu. Štvalo mě, že sem vždycky jezdil na návštěvu jen na den nebo dva, ale chápala jsem to. Jeho život patřil do New Yorku. Kdyby nebylo jeho adoptivní mámy Patty, moc často by sem určitě nejezdil, pokud vůbec. „Je Patty doma?“ zajímala jsem se a kývla směrem k domu. Jensen zavrtěl hlavou. Na tváři mě polechtal jeho roztřesený dech. „Před chvílí odešla.“ Položil ruku na můj pas. Dotek dlouhých prstů svírajících můj bok ve mně podnítil jiskru ohně. Nejradši bych ho odvedla do toho domu a strhala z něj oblečení. Něco mi napovídalo, že by to také chtěl. Že by to bral mnohem víc, než abych ho nutila mluvit o tom, co ho tak tíží. Takže jsem se rozhodla, že se ho ptát nebudu. Stejně bych ho nedonutila, aby se mnou mluvil; to jsem ze zkušenosti věděla moc dobře. Taky jsem však věděla, že sexu, který měl jen smazat jeho bolest, podlehl Jensen zamlada, a ráda bych si myslela, že pro něj můžu udělat mnohem víc. Říkala jsem si, že jednoho dne toho nespoutaného drsňáka, co se v něm skrývá, nakonec zkrotím. A už se mi to i v určitém smyslu povedlo. Vztah se mnou byl zatím jeho nejdelší. „Šla bys se mnou někam?“ zeptal se najednou, až jsem překvapeně zamrkala. „Někam jako kam?“ vyhrkla jsem zmateně. „Pryč. Mohli bychom se dneska ubytovat v nějakém hotelu. Potřebuju…“ Vydechl. „Potřebuju s tebou být,“ pokračoval. I druhou rukou mě chytil kolem pasu, potom oběma dlaněmi vyjel až k mému obličeji. „Chci být s tebou sám. Jenom ty a já.“ 23
Klidně by po mně mohl v tu chvíli žádat, abych pro něj zabila papeže, a já bych to udělala. Když se na mě Jensen takhle podíval, těma šedýma očima, jež žádaly, aby mu alespoň někdo rozuměl, nedokázala jsem ho odmítnout. Položila jsem ruce na jeho a stáhla si je na ústa. Zavřel oči, když jsem ho políbila do mozolnaté dlaně. „Šla bych s tebou kamkoli,“ zašeptala jsem. Má slova jako by jím otřásla, protože když otevřel oči, vypadal rozpolceně, zlomeně. Takový taky Jensen byl, a vzhledem k tomu, co měl za sebou, jsem se ani nedivila. Nic nedodal – jenom přikývl a odvedl mě do domu. Chodila jsem po jeho pokoji sem a tam, zatímco si balil tašku. Zaměstnala jsem se tím, že jsem zvedala a zas pokládala věci, které ležely na nočním stolku, pracovním stole i na podlaze. Jeho pokoj vypadal tak jako vždycky, jako by bydlel tady, a ne tisíce kilometrů daleko. „Jaký jsi měl let?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála, zatímco otevíral a zase zavíral zásuvky. „Dobrý.“ Podívala jsem se na něj. Mračil se a rozrušeně se přehraboval v cestovní tašce. „Něco jsi ztratil?“ zajímala jsem se. Ruce mu znehybněly, povytáhl koutek rtů. „Našel.“ Pousmála jsem se, ale pátrala jsem v jeho tváři po náznacích, co mu je. Chtěla jsem se zeptat, jestli mluvil se svojí matkou nebo jestli přišel o práci nebo jestli agenti odmítli dětskou knihu, kterou se snažil prodat, nechtěla jsem však na něj tlačit a nerada bych, aby se přede mnou uzavřel, proto jsem mlčela. Jeho úsměv zakolísal, když se na mě podíval. Čím déle na mě hleděl, tím spíš jsem se toužila pohnout. 24
„Pojď sem,“ vybídl mě hlasem, v němž se nesla touha. „Víš, že pro mě znamenáš celý svět, že jo?“ Za normálních okolností bych z jeho slov celá roztála, jenže z jeho výrazu, když ta slova říkal, se mi sevřelo srdce. „Co se pro všechno na světě stalo?“ zeptala jsem se. „Pomalu se začínám bát.“ Ztěžka vydechl a přitiskl si mě k sobě. „Bože, Mio, ani nevím, kde začít. Mohli bysme se k tomu vrátit později?“ Odtáhla jsem se, podívala se na něj a přikývla. „Ale povíš mi to,“ ujišťovala jsem se. Nechtěla jsem, aby tohle byla jedna z těch chvil, které jsem tolik nenáviděla, kdy jsem z něj musela informace v podstatě tahat násilím. Doufala jsem, že je to mezi námi konečně takové, kdy si můžeme navzájem říkat všechno a nebát se, co špatného by si o nás ten druhý pomyslel. „Všechno ti povím, zlato. Všechno,“ zašeptal, když mi palcem přejel po spodním rtu. „Bože, jak jsi mi chyběla,“ vydechl a přitáhl si mé rty ke svým. Rozhodně jsme si potřebovali promluvit, byla jsem však ochotná to odložit o pár hodin, pokud byl právě tohle způsob, jakým chtěl odvést moje myšlenky.
25