0261929

KAPITOLA 6

Josh Když jsem zabodoval u Avery, byl jsem moc našponovaný na to, abych usnul, takže jsem zahájil přípravy.

Za domem, kde jsem měl byt, jsem v cihlové boudě, poněkud nachýlené doleva, zíral na svoje potlučené a pohmožděné auto jménem Mabeline.

V porovnání s autíčkem Avery můj vůz malý náraz přestál bez větší úhony. Silová auta se takhle dělala, aby byla drsná.

Dnešní auta se zmačkají jako papírový kapesník. Vídal jsem to den co den a většina lidí zdaleka neměla takové štěstí jako Avery. Ta holka byla sama sobě králičí pacičkou pro štěstí, nebo… Zvedl jsem ruku a sevřel pod tričkem minci, kterou jsem našel na podlaze auta těsně před srážkou.

Dřepl jsem si a přejel dlaní stopy barvy zelenavé jako dětská hovínka, která mi hyzdila levý přední blatník. „Co ti to udělala?“ Ze všech sil jsem se snažil otřít skvrny od barvy a pak jsem vstal a ztěžka vydechl. Averyin prius se teď stal součástí Mabeline. Ta dvě auta se nemohla víc lišit, 67

Sladke_nic_cz.indd 67

29.03.16 10:03

Ja mie McGuire • Teresa Mummert

ale od nynějška měla společný příběh. Mohl bych to zbrousit a znovu natřít, ale tak nějak se mi líbilo mít šmouhu od Avery.

Nechala svou stopu i na mně. „Vypadá to, že se musím vydat na vrakoviště a sehnat ti nový reflektor. Takhle na rande nemůžeš.“ Vylovil jsem z kapsy telefon a přejel prstem po displeji, abych zjistil, kolik je hodin. Na vrakovišti otevřou až za pár hodin, a jak jsem znal Buda, nezačne vytahovat náhradní díly, dokud nepošle svého společníka Dustyho do obchodu k Emersonovi pro ranní kafe.

Kdybych vyrazil dřív, mohl bych se cestou stavit pro kávičku a možná i Buda rozhýbat ranním sendvičem. Měl jsem jen jeden den na to, abych dal všechno do pořádku.

Ale nedělal jsem si starosti. Prakticky jsem za posledních šest let sestavil Mabeline vlastníma rukama. Bylo to auto mých snů už od dětství a znal jsem její konstrukci do posledního centimetru. Dokážu ji zušlechtit, že bude jako nová, než se kdo naděje. Vždycky mě bavilo pracovat rukama a všechno, včetně lidí, opravovat. A navíc to bylo lacinější než psychoterapie. Neexistovalo skoro nic, co by nevyléčilo trochu mazadla a pilná práce.

Zakroužil jsem krkem od ramene k rameni a kochal se úlevou z protažení zablokovaných krčních svalů. Ještě pořád jsem byl z nehody celý rozbolavělý a v duchu jsem se ptal, proč Avery zjevně vůbec nic nebolelo. Dokonce jsem se těšil, jak to budu zjišťovat.

Nejtěžší bude naplánovat rande. Avery mi patrně nenastavila laťku moc vysoko. Jako každé sebejisté, praktické ženské jí stačil jeden pohled na můj umouněný obličej a umaštěné ruce a už tušila malér. Jenže se ve mně pletla.

68

Sladke_nic_cz.indd 68

29.03.16 10:03

SL ADKÉ NIC

Otevřel jsem dveře na straně řidiče, vklouzl jsem do auta a otočil klíčkem. Šlápl jsem na plyn, až zařvalo, a ulevilo se mi, že veškeré vzniklé škody jsou zřejmě jen kosmetického rázu.

Cesta na druhý konec města proběhla v klidu. Budovi patřil velký pozemek těsně za hranicemi Fily, a i když město bylo nablízku, působilo to tu jako v jiném světě. Silnice se hemžily amišskými valníky, mířícími na zeleninové trhy, ani neúnavný letní žár je nezpomalil.

Zamával jsem, když jsem míjel staršího pána, který držel opratě. Kývl na pozdrav a plnovous se mu přitom otřel o prostou, ručně šitou košili.

Kůň se nepolekal, když mi motor zaburácel hlasitěji, protože měl na očích klapky, díky kterým zůstával zaměřený jen na silnici před sebou.

Za třemi kopečky jsem zpomalil a zahnul na starou prašnou příjezdovou cestu k Budovu vrakovišti. Nežil jsem v Pensylvánii dlouho, ale Bud byl jeden z prvních lidí, s nimiž jsem se seznámil, když mi při příjezdu do města tekl olej a neměl jsem kde bydlet. Nechal mě spát u sebe na gauči, dokud jsem si nenašel byt a nezačal od nuly. „Nečekal jsem, že už budeš vzhůru.“ Zavřel jsem za sebou dveře auta a přešel přes prašný dvůr.

Bud se nalézal v chatrné garáži a otíral si mastnotu z rukou do starého hadru. „Blbne zapalování.“ Ukázal na starý otlučený chevrolet před sebou. „Vlez tam a já se na to mrknu.“ Vsunul jsem se do auta, otočil klíčkem, túroval motor a čekal, až mi dá Bud signál. Po několika nadávkách zabouchl kapotu a zavrtěl hlavou. Vystoupil jsem.

69

Sladke_nic_cz.indd 69

29.03.16 10:03

Ja mie McGuire • Teresa Mummert

„Co tě vede sem do divočiny takhle brzy ráno?“ Ani se na mě při těch slovech nepodíval. „Mabeline už zažila lepší časy.“ Oba jsme vykročili k mému autu a já se naklonil do okénka u řidiče, abych vytáhl dvě kávy a snídani z fastfoodu. „A sakra, synku. Cos to dělal?“ Vytrhl mi kafe z ruky a začal pít vařící tekutinu, ani mi nepoděkoval. Potlačoval jsem smích, jak mu kapala po třídenním strništi a dělala skvrny na starém šedém tričku. „Popral jsem se s priusem.“ Bud vyvalil oči a pak zavrtěl hlavou. „Moc nerad bych viděl, jak s touhle bestií dopad.“ „Myslíš, že si můžu najít nějaký reflektor?“ „Řeknu Russelovi, aby ti ho našel, a můžeš si ho vyzvednout, až se zase stavíš.“ „Abych řekl pravdu, potřebuju ho dneska. Mám… něco v plánu.“ „To musí být nějaká extra holka, když pro ni chceš přijet v Mabeline.“ Neodpověděl jsem a pokusil jsem se zastřít úsměv douškem kávy, přičemž jsem si spálil ret. „Víš, kde co je,“ zamumlal, vzal mi z ruky pytlík s jídlem a odebral se do polorozpadlého přívěsu na okraji pozemku. *** Hodiny plynuly a já byl celý zpocený a špinavý, ale Mabeline parkovala před domem a konečně vypadala jako dřív.

Vlezl jsem do sprchy a zasténal, jak mi studená voda stékala po unavených, rozbolavělých svalech. Jak jsem ze sebe smýval 70

Sladke_nic_cz.indd 70

29.03.16 10:03

SL ADKÉ NIC

celodenní těžkou práci, zmocňovaly se mé mysli myšlenky na rande s Avery. Čekal jsem, že do mě bude celý večer rýt kvůli každé maličkosti, takže všechno muselo být perfektní.

Už jsem si vybral královsky modrou košili a tmavomodré džíny. Neměl jsem italské boty jako doktor Růža, ale i tak jsem se dokázal vyšvihnout. Poté co jsem se oholil, jsem se skoro začínal podobat klukovi, kterého by holka mohla vzít domů ukázat matce. Skoro.

Spěšně jsem připravil a naservíroval Daxovi na podlahu misku jídla a pak jsem vyrazil ven.

Věděl jsem, že Avery bude po směně vyčerpaná, takže tanec nepřipadal v úvahu, aťsi jsem sebevíc toužil znovu cítit její tělo přitisknuté ke svému.

Krucinál. Zastavil jsem na parkovišti s dvacetiminutovým předstihem. Slunce už zmizelo za vysokými budovami a tlumený nářek sanitky v dálce pomáhal ztlumit bušení srdce v mé hrudi. Copak jsem opravdu nervózní? Ještě nikdy jsem se nestaral o to, abych na holku udělal dojem, a ten pocit mi byl tak cizí, až jsem uvažoval, zda to celé nemám odpískat. Když však Avery vyšla z nemocnice v džínech, které těsně obepínaly její štíhlé křivky, a v přiléhavém bílém tílku, pochopil jsem, že vycouvat nedokážu. Opřel jsem se zády o dveře auta, strčil ruce do kapes a čekal na okamžik, kdy se naše oči setkají.

Když si mě všimla, rozlil se jí po obličeji úsměv, až se jí dolíčky v tvářích prohloubily. Slyšel jsem už několik kámošů od sanitky popisovat, jaké to je, když člověka zasáhne elektrický proud, a dělal jsem si z nich tehdy legraci, ale přesně to jsem teď prožíval. Krok jí trochu zakolísal, pak pokračovala směrem ke mně, jako by taky uvažovala o tom, že se vymluví.

71

Sladke_nic_cz.indd 71

29.03.16 10:03

Ja mie McGuire • Teresa Mummert

Upravila si na rameni ucho kabelky, pár vteřin se na mě dívala bez mrkání a pak sklopila oči k zemi.

Několik kroků za Avery následovala její kamarádka Deb. Jen co si mě Deb všimla, poklepala Avery na rameno. Avery se zasmála něčemu, co jí Deb pošeptala, a pak se nahlas rozesmála, protože jí kamarádka vtiskla do dlaně peníze. Podpatky Avery zacvakaly na dláždění. Sebevědomě ke mně kráčela na dlouhých nohou, ale její výraz vypovídal o něčem jiném. Deb zahnula k vlastnímu autu a Avery se za ní ještě jednou podívala, než se zastavila pár krůčků ode mě. „Nevěděla jsem, jestli přijdeš,“ vzhlédla ke mně a nakrčila nos, jako by svých slov litovala. „Deb si vsadila proti mně?“ podíval jsem se na sežmolenou bankovku, kterou svírala v ruce. „Vlastně proti mně. Myslela, že vycouvám.“ Kývl jsem a snažil jsem se kápnout na to, co to o Avery vypovídá. „Tak to bychom tedy měli jet, než utečeš.“ Položil jsem jí dlaň na bedra, zavedl jsem ji k pravé straně auta a otevřel dveře. „Koho by napadlo, že jsi takový gentleman.“ Vklouzla dovnitř a já za ní zavřel dveře. Snažil jsem se neklusat na svou stranu, ale už jsem se nemohl dočkat, až náš večer začne.

Nastartoval jsem auto a polekalo mě, když z reproduktorů zařvalo AC/DC. „Můžeš to změnit,“ zamumlal jsem, natáhl ruku a otočil knoflíkem hlasitosti. „Ne, to je dobrý. Mám je ráda.“ Couval jsem z parkoviště a cítil na sobě její oči. Přeřadil jsem rychlost a při pohledu nalevo jsem spatřil, jak si Deb přejíždí prstem napříč po hrdle jako varování, co mě čeká, jestli její kamarádce ublížím.

72

Sladke_nic_cz.indd 72

29.03.16 10:03

SL ADKÉ NIC

„Tak… kam jedeme?“ Odkašlal jsem si a rozhlédl se ulicí, než jsem se zařadil do dopravního provozu. „Máš hlad?“ Avery kývla.

Neměl jsem zdání, co ráda dělá, ale možná to mělo být moje jediné rande s ní, takže jsem do něj chtěl zahrnout všechno. Ohlédla se na zadní sedadlo a její úsměv se ještě víc rozšířil. „Prosím tě, řekni mi, žes nevařil.“ „Nemám nic ohořelého, ne?“ řekl jsem. Zvedla jedno obočí a já si odkašlal náhlou nervozitou. Avery byla ten typ ženy, kterou přitahují chlapi jako doktor Růža. Měla pravdu, budu muset přitvrdit. „Ne, prosím. Nevařil jsem. Dneska ne.“ Vyjeli jsme z města na zapadlé venkovské silničky, klikatící se přes kopečky. Zajel jsem do zadního vchodu Budova vrakoviště. Avery vedle mě ztuhla a natahovala krk, aby viděla přes řady a řady polorozpadlých aut. „Já to věděla. Přivezls mě sem, abys mě tu zabil.“ Se smíchem jsem zařadil auto vedle ostatních a vypnul motor. Když světla vozu zhasla, rozsvítilo se zářivé světlo shora na staré bílé prostěradlo, halabala zavěšené na hromadě pokrouceného plechu. „Pojď.“ Otevřel jsem dveře a vzal ze zadního sedadla záhadnou krabici spolu s vypínacím prostěradlem, stejným jako to, co viselo před námi.

Avery zaváhala a pak mě následovala.

Rozprostřel jsem prostěradlo na řídkou trávu před autem, klekl jsem si a čekal, až se ke mně připojí. „Napadlo mě, že když oba nesnášíme lidi, co mluví v kině, bude lepší tohle. V okruhu dvou a půl hektaru nikdo není.“ „Řekl sériový vrah,“ utrousila Avery.

73

Sladke_nic_cz.indd 73

29.03.16 10:03