Kapitola první
elá řada domů byla v plamenech. Před nimi se srotil mnohohlavý zástup lidí všeho typu, nešťastných obyvatel, i těch, kteří šli pouze kolem, anebo onu zlověstnou zář viděli zpovzdálí. Onu zář, o které každý obyvatel věděl, jak dokáže být zhoubná, o které každý věděl, že pokud on sám také nepřiloží ruku k dílu, může velmi záhy zaklepat i na jeho dveře. Nikdy neplatilo, co tě nepálí, nehas. Naopak. Has, poněvadž nebudeš-li, brzy tě pálit začne. A tak jsem pomohl i já, ačkoliv můj dům je daleko a jako šlechtic bych neměl tu povinnost. Snažili jsme se zachránit, co bylo možné. Obyvatele, knihy, nábytek. Konvent kláštera křížovnického, avšak i chrám, vše se pomalu, ale jistě poddávalo ohni. Požár se rozzuřil, aniž si toho kdo včas povšiml. Tak se stalo, že zachvátil příliš velké sousto, které jsme mu již nyní nebyli schopni vyrvat. Udělali jsme řetěz z věder s vodou a snažili se alespoň vodní překážkou zachránit vedlejší stavení. Klášter byl starý a dřevo v něm bylo jaksepatří vyschlé. Do toho všeho se jako trouby Posledního soudu ozývaly pražské zvony a jejich chmurný tón jako by podtrhoval i děsivé jeviště triumfujícího požáru. Chvilku jsem se přestal soustředit na předávání plných a odnímání prázdných věder a naslouchal. Jeden z mých pomocníků si rovněž narovnával hřbet, již dosti bolavý ze záplavy věder. Napřímil svou vysokou kostnatou postavu, do špinavě bílé košile si otřel tvář, zpocenou námahou a žárem blízkého ohně. Pak s pohnutím v hlase řekl:
C
7
Vaclav_IV_KB.indd 7
11.3.16 14:46
„To jistě značí, že císař je mrtvý…“ Všichni kolem se na něj s otázkou v obličejích obrátili. „Je to tak. Má dcera slouží na hradě a povídala, že je s císařem zle.“ „Ty zvony ještě nemusejí znamenat nejhorší, Bartoloměji,“ poznamenal jeden muž, stojící vedle. Bartoloměj však vrtěl hlavou. Pak se obrátil na mne. „Co ty na to, mistře Lombarde? Tys’ u císaře častým hostem.“ Učinil jsem po jeho příkladu, abych získal čas na odpověď a rozmyšlení, utíral jsem si obličej a nechával na své bílé košili šmouhy od popílku. Pak jsem na ně pohlédl. Chtěl jsem hovořit přesvědčivě a dodat odvahy i sobě samotnému. „Doufejme v milost Nejvyššího, který snad zachová císaři zdraví. Zvony rozhoupali bezpochyby kvůli tomuto ohni, aby upozornili Pražany.“ Okolostojící si viditelně oddechli. Aby neměli času uvažovat o mých slovech, vzal jsem znovu do ruky vědro a podával je dál. „Císaři nyní nepomůžeme, avšak klášter můžeme zkusit zachovat a vzít ohni!“ Lidé se opět vrátili k práci. Po určité době bylo však patrno, že klášteru již není pomoci. Teprve pozdě v noci, téměř nad ránem, se podařilo alespoň trochu oheň zklidnit. S napětím jsme čekali, zda se neotočí vítr, který vál poměrně silně, a nezažene plameny směrem ke Starému Městu. Pak již by nezbývalo, než obrátit mysl k modlitbám. Vítr se naštěstí uklidnil a my se mohli pokusit zastavit ohnivé běsnění. Dorazil jsem domů pozdě v noci. Strhal jsem ze sebe dosti ohořelé šaty a nalil si víno. První pohár jsem vypil napůl smíšený s vodou, jak jsem se tomu naučil v Itálii. Druhý rovněž. Třetí již bylo víno samotné. Ráno jsem se probudil celý rozlámaný. Nebyl jsem již dávno zvyklý na zvedání věder a vůbec na námahu těla. Protahoval jsem se a měl v úmyslu ulehnout zpět na lůžko. Náhle se ozvalo bouchání na domovní dveře. S nevůlí jsem oblékl svrchní šat a proklínaje bolavá záda, sešel jsem ke dveřím. 8
Vaclav_IV_KB.indd 8
11.3.16 14:46
Otevřel jsem a spatřil královské páže, které mi předávalo list. Roztrhl jsem pečeť a spatřil tato slova: „Mistře Lombarde, jsi-li stále přítel království, přijď bez meškání na Hrad.“ V. V. – Václav? Nu, patrně, kdo jiný. Rychle jsem odstranil ještě zbývající stopy nočního hašení požáru, oblékl se, jak uměl nejlépe a připnuv si meč, odznak urozeného původu, odebral se, kam jsem byl pozván.
Na Hradě bylo vše vzhůru nohama. Stráž sice stála na svém obvyklém místě, avšak brána byla napůl zavřená, a stráž se rozčileně a znepokojeně rozhlížela po okolí. Naštěstí to byl muž, který mne znal a věděl, že mne smí vpustit. Jiní takové štěstí neměli. Velký zástup lidí nejrůznějších povolání a poslání se vlnil u zmíněné brány. Na prvním schodišti jsem potkal mistra Havla. Od doby, co jsme se spřátelili, neměli jsme před sebou tajemství. Viděl jsem v jeho tváři zmatek a zoufalství. „Je to tedy pravda, mistře Havle?“ „Ano, mistře Lombarde, císař již není na tomto světě.“ Šel jsem tedy dále a v císařově komnatě, kterou jsem tak dobře znal, jsem nalezl Václava. Byl oděný v šat černé barvy, tvář zrůzněnou bolestí. Neklidně přecházel po místnosti, a když mne spatřil, vrhl se ke mně, jako by očekával záchranu. „Mistře Lombarde! Jsi hodný, žes přišel. Otec…“ „Vím o tom, Milosti, přijmi ode mne…“ Václav vztáhl ruku, aby zarazil má slova. „Jeho odchod byl pro něj vysvobozením… však Alžběta, má nevlastní matka…“ „Co je s ní?“ „Jakoby se pomátla na rozumu. Nevychází z komnaty, neustále pláče a křičí nesouvislá slova. Mám o ni vážné obavy.“ 9
Vaclav_IV_KB.indd 9
11.3.16 14:46
„A její lékaři?“ „Nechce žádného. Avšak ty jsi něco jiného. Jsi lékař a nejsi lékař, avšak jsi přítel. Zkusil bys s ní promluvit?“ Přikývl jsem a rozhlédl se letmo kolem. Nikde jsem neviděl lůžko, u kterého bych se mohl císaři naposledy poklonit, na němž by spočíval. „Rád, avšak nejprve chci vzdát úctu tvému otci… u jeho lůžka.“ „Jistě, pojď se mnou.“ Václav se napřímil, zhluboka nadechl a otočil se ke dveřím do chodby. Přitom ke mně prohodil na vysvětlenou: „Trval na tom, že chce mít lůžko v komnatě královské rady…“ Císař ležel ještě na lůžku, ruce sepjaté, oči zavřené navždy. Ve tváři měl však mír a pokoj, který mu v posledních dnech tolik chyběl. Nic ho nebolelo, ani netrápilo, byl jistě ve světě, který je lepší našeho. Avšak, my, které tu zůstavil? Jak budeme žít bez něj? Poklekl jsem a sepjal ruce k prosbě za mrtvého přítele. Vanitas vanitatum… Až bolení v zádech mne vytrhlo z rozjímání a vzpomínání nad tělem našeho dozajista největšího panovníka. A měl jsem věru nač vzpomínat. Vždyť jsem měl štěstí trávit s císařem mnoho času, a to veřejně i soukromě. Neměl po mně právě skromné tužby, chtěl, abych vypsal některé události jeho vlády, i jeho samého. Chtěl, aby jeho synové, zejména Václav, v nějž skládal největší naděje, měli vodítko, mohli se opřít o jeho zkušenosti, kterých měl dozajista na rozdávání. Jenom velká škoda, že ani jeden ze tří spisů nikdo z lidí mimo jeho okolí nesmí spatřit. Stejně jako tento, kterým mne pověřil někdo další. To bych však předbíhal. Zvedl jsem se trochu ztěžka a naposledy se poklonil. Více jsem již ani jako lékař, ani jako přítel pro císaře učinit nemohl. Nyní se císařova těla ujmou ti, kteří je mají učinit věčným, balzamovači, mistři umění zachovat hříšnou schránku. Poté, co jsem vzdal poslední hold příteli a panovníkovi, šel jsem vykonat návštěvu císařovny. Když jsem vstoupil do komnaty, kde Alžběta byla, zastihl jsem ji na klekátku v modlitbách. Byla celá 10
Vaclav_IV_KB.indd 10
11.3.16 14:46
v černém odění, pouze na prsou se jí pohupoval těžký, zlatý kříž, který svírala levou rukou. Pohlédla na mne slzami podlitýma truchlivýma očima. „Karel nás všechny opustil… nechal nás na pospas zlu… Václavovi! A my tu s ním teď budeme muset pobývat a vládnout.“ Měl jsem dojem, že lituje více sebe než zemřelého císaře. „Nemáš se čeho obávat, paní, kdyby ti někdo chtěl zkřivit jediný vlas, bude mít co činit s tvými věrnými… a je nás dosti…“ Jako by mne ani neposlouchala, řekla tiše: „Ten usmrkanec mne nyní bude pronásledovat.“ Chvíli jsem váhal, avšak pak jsem pravil. „Obavy o tvé zdraví pocházejí od něho.“ „Cože?“ „Ano, sám pro mne poslal a vše mi vyjevil.“ „To je přetvářka, nejraději by mne viděl také na lůžku bradou vzhůru… a Johanna stejně tak!“ Ještě chvíli jsem se pokoušel vymluvit Alžbětě tyto myšlenky, které sice nebyly bez opodstatnění, avšak nezdály se mi pravděpodobnými. Poté jsem odešel.
Toho dne k večeru jsem v paláci zastihl také novopečeného kardinála Jana z Vlašimi. I on měl zarudlé oči, snad od bdění, snad od truchlení, a odevzdaný výraz. Bděl již bůhví kolikátou hodinu u lůžka toho, kdo nám byl tolik let a tak dobře vládcem. Byl oblečený v obyčejnou suknici a nikdo by v něm nehledal jednoho z nejvyšších hodnostářů křesťanského světa. Zaslechl mé kroky a otočil se v ústrety. „Vítám tě, Lombarde.“ „Díky, Monsignore…“ Jan se unaveně usmál. „Doufám, milý Jane Kryštofe, že můj nový titul nijak nezměnil naše přátelství. Nejsi přece osoba duchovní…“ 11
Vaclav_IV_KB.indd 11
11.3.16 14:46
„Jistěže nikoliv, avšak ty sám jsi důstojná postava a v důstojenství kardinálském…“ Vesele se rozesmál. „Jsi udivený mým veselím? Císař je v novém, lepším světě, netrpí, poslední dny, jak sám víš… Rozhodl jsem se, že počkám do říšského sněmu a poté se odeberu na odpočinek.“ Polilo mne horko. „Žertuješ?“ Zavrtěl hlavou a teď již byl zase bez úsměvu. „Ani v nejmenším. Nechci se účastnit toho, co bude následovat.“ „Co máš na mysli?“ „Václavovo vládnutí!“ Ta slova pronesl s velkým pohrdáním. „Jistě se cosi přiučil od svého otce… a také od tebe.“ Jan se smutně ušklíbl. „Od šilhavého bastarda? Asi žertuješ, Lombarde.“ „Ta slova mu kdysi vylétla z mladické nerozvážnosti.“ „A zůstala kdesi hluboko v jeho hlavě,“ dopověděl Jan a zavrtěl znovu hlavou. „Jsem rozhodnutý, Lombarde, marně brousíš a namáháš svůj důvtip. Bez císaře již není svět, čím byl. Víš, Lombarde, přijde mi, jako by nám všem odešel otec.“ „I mně, pane…“ „A já opravdu odejdu s ním.“ „Co pravíš?“ „Skončím s tím vším tady… chci si již od toho odpočinout.“ „Avšak království tě potřebuje… královna také…“ „Víš, kolik let jsem v královských službách? Královna potřebuje nové, mladé lidi… ó nikoliv, již jsem se pevně rozhodl.“ „Nemusíš přece…“ „Odchod Karlův je znamení, Lombarde…“ „Přesto tě prosím, ještě uvažuj nad dopadem svého rozhodnutí…“ Na okamžik se zarazil a pak učinil pohyb, který se dal vysvětlit všelijak, i jako souhlas.
12
Vaclav_IV_KB.indd 12
11.3.16 14:46