0258695

1. kapitola Logan Duben Být blázen do holky nejlepšího kámoše je vždycky na hovno.

Zaprvý občas nastanou docela nepříjemný situace. Jako fakt svinsky nepříjemný. Nemůžu mluvit za všechny chlapy, ale jsem si docela jistej, že nikdo nechce vyjít z pokoje a narazit na holku svých snů poté, co celou uplynulou noc strávila v posteli jeho nejlepšího kámoše.

A navíc se ještě budete nesnášet. Tomu se nedá vyhnout, protože je docela těžký nebýt na sebe naštvanej za to, že sníte o životní lásce nejlepšího kamaráda.

Právě teď zažívám další nepříjemnou situaci. Víte, bydlím v domě, který má dost tenký zdi, což znamená, že slyším každý Hannino zasténání. Slyším každý její vzdech, slyším, kdykoli zalapá po dechu.

Fakt legrace.

Ležím na posteli a zírám do stropu. Ani se už nesnažím předstírat, že si projíždím směs písniček v iPodu. Narazil jsem si do uší pecky, abych neslyšel zvuky, který ve vedlejším pokoji Garrett s Hannou vydávají, ale zatím jsem nestiskl přehrávání. Asi mám chuť se chvíli mučit.

Hele, nejsem idiot. Vím, že miluje Garretta. Vidím, jak se na něj dívá a jak k sobě pasujou. Jsou spolu už 7

půl roku, a ani já, ten nejhorší kámoš na celý týhle všivý planetě, nemůžu popřít, že jsou pro sebe jako stvořený.

A Garrett si rozhodně zaslouží být šťastný. Před cizíma si hraje na velkýho frajera, ve skutečnosti je ten kluk ale svatej. Nejlepší centr, s jakým jsem kdy hrál, a nejlepší člověk, jakýho jsem kdy poznal. Jsem si svou orientací dost jistej, takže vám s klidem povím, že kdybych „hrál za druhý tým“, Garretta Grahama bych nevojel. Já bych si ho vzal.

A tím je to všechno milionkrát těžší. Nemůžu nenávidět chlapa, co brousí holku, kterou chci. Nemůžu proti němu ani kout pikle, protože mám Garretta rád a necítím k němu nenávist. Ani zdaleka ne.

Zaskřípou dveře, v chodbě se ozvou kroky. Modlím se k bohu, aby Garrett ani Hanna nezaklepali na moje dveře. A aby ani neotevřeli pusu, protože i slyšet jejich hlasy by mě teď bolelo.

Na dveře naštěstí zabuší Dean, můj další spolubydlící, který ihned a bez pozvání vpadne dovnitř. „Párty na Omega fí. Jdeš?“ Vystřelím z postele rychleji, než byste řekli ubožák, protože představa párty mi teď přijde jako ten nejlepší nápad na světě. Ožrat se je jistej způsob, jak z hlavy vyhnat myšlenky na Hannu. Vlastně ne – chci se ožrat a vyšukat nějaký holce mozek z hlavy. Protože jestli něco z toho selže a nepřestanu na Hannu myslet, budu mít v záloze ještě druhou věc. „No jasně,“ odpovím a hrábnu po triku.

Přetáhnu si ho přes hlavu a nevšímám si bolestivého škubnutí v levé paži, kterou mám ještě pořád zatraceně citlivou, protože mě minulý týden na mistrovství narazili na mantinel. Ale ta srážka za to stála – už třikrát za sebou si briarský hokejový tým připsal titul mi8

stra. Asi by se tomu dalo říkat totální hattrick. Všichni hráči, včetně mě, si dosyta užívají výhod toho, že jsme trojnásobní národní mistři.

Dean, můj spoluhráč a obránce, tomu říká „tři vítězná P“: párty, pičky, pochvaly.

Je to docela přesnej popis situace, protože od našeho posledního vítězství mám nadbytek všech tří zmíněných výhod. „Budeš řídit?“ zeptám se, když si přes triko přehodím černou mikinu a zapnu ji. Kámoš si odfrkne. „Fakt se mě na to ptáš?“ Obrátím oči v sloup. „Jasně, jak mě to vůbec mohlo napadnout.“ Dean Heyward-Di Laurentis byl na párty střízlivej naposledy… nikdy. Ten chlap chlastá první ligu, kdykoli vyleze z baráku, sjetej je za chvíli víc než lyže, a jestli si myslíte, že to nějak ovlivňuje jeho výkon na ledu, tak se zamyslete pořádně. Je jednou z těch vzácných hříček přírody, který paří jak Robert Downey Junior z dob minulých, a nějak se jim daří být úspěšný a uctívaný jako Robert Downey Junior z dob současných. „Neboj, Tuck se nabídl, že bude řídit,“ poví mi ­Dean. Tucker je náš další spolubydlící. „Ten nic nevydrží, má kocovinu ještě ze včerejška. Povídal, že potřebuje pauzu.“ Jo, ani se mu nedivím. Předsezónní tréninky nám začnou až za pár týdnů, takže si to volno užíváme o něco víc, než by asi bylo zdrávo. Ale tak to bejvá, když jste ještě pořád v rauši z dalšího úspěšnýho mistrovství.

Po loňské výhře jsem byl namol dva týdny v kuse.

Na tréninky se moc netěším. Je dost makačka udržet si sílu a kondici, ale ještě větší makačka to je, když při tom musíte pracovat desetihodinové směny. Ne že 9

bych měl na výběr. Posilování je nutný, abychom byli na nadcházející sezónu připravení, a co se práce týče, no, slíbil jsem to bráchovi, a i když se mi jenom při tý představě zvedá žaludek, necouvnu. Jeff by mě stáhl z kůže, kdybych svoji část dohody nesplnil.

Když s Deanem sejdeme do přízemí, u dveří už čeká náš dnešní řidič. Tucker má celej obličej schovanej pod tmavohnědými vousy. Vypadá trochu jako vlkodlak, odmítá se ale oholit od chvíle, kdy mu holka, kterou minulej týden poznal na párty, řekla, že má tvářičku jak dětskou prdelku. „Víš, že takhle zarostlej stejně nevypadáš o nic mužnějc, že jo?“ poznamená zvesela Dean, když vyjdeme ze dveří.

Tuck pokrčí rameny. „Spíš jsem myslel, že drsnějc.“ Uchechtnu se. „No, tak ani to ne, chlapečku. Vypadáš jak šílenej vědátor.“ Na to mi jenom ukáže prostředník a obejde auto ke dveřím řidiče. Posadím se na sedadlo spolujezdce a Dean si vyleze na korbu, protože podle svých slov chce trochu čerstvýho vzduchu. Spíš si říkám, že jenom chce, aby mu vítr rozcuchal vlasy – holkám to přijde rajcovní. Abyste věděli – Dean je nechutně ješitnej. Jenže taky vypadá, jako kdyby sestoupil z přehlídkovýho mola, takže na to má asi právo.

Tucker nastartuje a já si bubnuju prsty do stehna, protože se už nemůžu dočkat, až odtud vypadneme. Hodně studentů v Řecký čtvrti mě sere tím, jak nosej nos nahoru, ale jsem ochotnej to přehlídnout, protože… no, kdyby se v pořádání večírků soutěžilo na olympiádě, pak by si koleje všech bratrstev a sesterstev na Briaru odnášely zlatou medaili.

Jak Tucker couvá z naší příjezdovky, pohled mi zalítne ke Garrettovu černýmu džípu, který stojí na svým 10

parkovacím místě, zatímco jeho majitel tráví večer s tou nejskvělejší holkou na světě a – A stačí. Ta moje posedlost Hannou Wellsovou už mi začíná lízt na mozek.

Potřebuju ženskou. CO NEJDŘÍV. Tucker je celou cestu k Omeze fí nějak podivně zticha. Mám pocit, že se i mračí, ale těžko říct, když někdo oholil komplet celýho Hugha Jackmana a ty chlupy přilepil Tuckovi na obličej. „Co seš tak zticha?“ zeptám se, aby řeč nestála.

Hodí po mně nahořklým pohledem a pak se zadívá zpátky na silnici. „Ale no tak. To seš uraženej, že si tě dobíráme kvůli těm tvým vousům?“ Začínám být podrážděnej. „Protože je to jak vystřižený z první kapitoly učebnice Vou­ sy pro začátečníky, kámo – když se necháš zarůst jak dřevorubec, tvý kámoši si z tebe budou dělat prdel.

Konec kapitoly.“ „Nejde o ty vousy,“ zamumlá.

Zamračím se. „Fajn. Ale něco tě sere.“ Když neodpoví, zatlačím na něj. „Co je s tebou?“ Střelí po mně otráveným pohledem. „Se mnou? Nic. Ale s tebou? Tam ani nevím, kde začít.“ Tiše zakleje. „Musíš s tím už praštit, kámo.“ Tak teď fakt netuším, která bije, protože pokud vím, jediný, co jsem dělal posledních deset minut, je, že jsem se těšil na párty.

Tucker z mýho obličeje pozná, že nechápu, o čem je řeč, tak to tiše upřesní: „S tím ohledně Hanny.“ Ramena mi sice ztuhnou, přesto se pokusím zachovat lhostejnej tón. „Nemám tucha, o čem mluvíš.“ Jo, rozhodl jsem se lhát. Což u mě není žádná novinka. Přijde mi, že od chvíle, co jsem nastoupil na Briar, jenom lžu.

11

Jsem předurčenej pro NHL. Na sto procent chci k profíkům!

Je paráda pracovat přes léto jak cvičená opice v tá­ tově krámě. Super brigáda!

Netoužím po Hanně. Chodí s mým nejlepším kama­ rádem!

Lži, jen lži a samý lži, protože ve všech třech případech stojí pravda za hovno, a to poslední, co chci, je, aby mě moji kámoši a spoluhráči litovali. „Tyhle kecy si nech pro Gara,“ houkne Tucker. „Jo, a mimochodem máš zatracený štěstí, že je z něj teď úplná hrdlička, protože jinak by si určitě všiml, jak se chováš.“ „Jo, a jak se teda chovám?“ odseknu, ale pak zatnu zuby. Je mi nanic, že Tuck ví, co cítím k Hanně. Je mi nanic o to víc, že tohle téma po takový době vůbec otevřel. Proč to nemohl nechat bejt? Už tak je celá tahle věc na hovno, tak mi v tom ještě nemusí máchat čumák. „To jako vážně? Fakt chceš, abych ti to všechno vyjmenoval? Jak je libo.“ Oči mu potemní, když začne vypočítávat do puntíku všechno, kvůli čemu se už tak cítím dost provinile. „Odcházíš z místnosti, kdykoli do ní ti dva vejdou. Schováváš se u sebe, když je Hanna u nás přes noc. A když přece jenom jste v jednom pokoji, zíráš na ni, kdykoli si myslíš, že se nikdo nedívá. Máš –“ „Fajn,“ přeruším ho. „Chápu.“ „A to nemluvím o tom tvým děvkaření,“ dodá Tucker. „Nikdy ses v tomhle směru nedržel zpátky, ale, kámo, tenhle týden jsi spal už s pěti holkama.“ „No a?“ „No a je čtvrtek. Pět holek za čtyři dny. Tak si to spočítej, Johne.“ K sakru. Řekl mi křestním jménem. Tucker mi říká Johne, jenom když je na mě pořádně nasranej.

12

Jenže teď sere on mě, proto mu odseknu s jeho křestním jménem. „A co je na tom, Johne?“ Jo, oba jsme Johnové. Říkám si, jestli bysme neměli složit pokrevní přísahu nebo založit klub nebo něco. „Je mi jednadvacet,“ pokračuju otráveně. „Mám právo si užívat. Ne, měl bych si užívat, protože o tom je vysoká. Na vysoký se máme bavit, šukat a užívat si, protože pak vylezeme tam ven do skutečnýho světa a život půjde do hajzlu.“ „Fakt chceš předstírat, že se všema těma holkama spíš jenom proto, že je to součástí života na vysoký?“ Tucker potřese hlavou, pak vydechne a zklidní tón. „Je fuk, kolikrát si zašukáš, stejně ji tím z hlavy nevyženeš, brácho.

Klidně by ses dneska mohl vyspat se stovkou ženských, žádný rozdíl by v tom nebyl. Musíš si konečně připustit, že s Hannou tě nic nečeká, a zapomenout na ni.“ Má pravdu. To bez debat. Vím moc dobře, že se utápím v lítosti a šukám s holkama hlava nehlava, jenom abych na ni nemyslel.

A stejně tak dobře vím, že bych měl omezit tyhle večírky. Že bych se měl konečně pustit té poslední špetky naděje, že mezi námi k něčemu dojde, a přijmout, že se to prostě nikdy nestane.

Tak s tím hned od zítřka začnu.

Ale dneska? Dneska se budu držet původního plánu.

Ožrat se. Zašukat si. A k čertu se vším ostatním.

Grace Do prváku jsem nastoupila jako panna.

A pomalu si začínám myslet, že jako panna i odpromuju.

13

Ne že by bylo něco špatného na holce, co se svého panenství drží zuby nehty. Co na tom, že mi už bude devatenáct? Sotva se o mně dá říct, že jsem „stará“ panna, a pochybuju, že by měl někdo potřebu mě vyválet v dehtu a peří, protože mám ještě pořád neporušenou panenskou blánu.

Navíc letos nemám nouze o příležitosti, při kterých bych mohla o svoje panenství konečně přijít. Co jsem nastoupila na Briarovu univerzitu, moje nejlepší kamarádka mě vzala na víc večírků, než bych mohla spočítat. Kluci se mnou flirtovali. Pár z nich se mě vyloženě pokoušelo svést. Jeden mi dokonce poslal fotku svého penisu se vzkazem: „Je jenom tvůj, kotě.“ Což bylo… no dobře, bylo to supernechutný, ale vím, že kdyby se mi opravdu zalíbil, možná by mě to gesto, hm, potěšilo? Že by?

Ani jeden z těch kluků mě ale vůbec nepřitahoval.

A z těch, kteří mě zaujali, se na mě bohužel ani jeden nepodíval.

Až dnes.

Když Ramona prohlásila, že jdeme na párty na kolej bratrstva, nedělala jsem si velké naděje, že bych tam někoho potkala. Přijde mi, že kdykoli se vydáme do Řecké čtvrti, kluci z bratrstev se na nás s Ramonou nalepí jenom proto, že se chtějí pomuchlovat. Dneska jsem ale konečně potkala kluka, který se mi docela zamlouvá.

Jmenuje se Matt, je milý a nevypadá jako kretén.

Nejen že není nalitý, ale navíc mluví v celých větách a od chvíle, kdy jsme si začali povídat, nevypustil z pusy slovo „bratřík“, jak si na některých kolejích bratrstev kluci občas říkají. Nebo spíš tedy od chvíle, kdy on začal povídat. Já jsem toho moc nenamluvila, ale stačí mi jenom stát a poslouchat, protože tím pádem mám 14

možnost obdivovat jeho ostře řezanou čelist a blonďaté kudrny, které se mu roztomile kroutí pod ušima.

Abych byla upřímná, je asi lepší, že se nedostanu ke slovu. Z milých kluků jsem nervózní. Jazyk mi ztuhne, mozek přestane fungovat. V puse se mi vypnou všechny filtry a často se pak přistihnu, že mluvím o tom, jak jsem si v třetí třídě při exkurzi v továrně na javorový sirup načurala do kalhot, nebo že mě děsí loutky a že mám lehkou formu obsedantně kompulzivní poruchy, takže mívám nutkání uklízet lidem v pokojích, sotva se ode mě na vteřinu odvrátí.

Takže je lepší, když se jenom usmívám, přikyvuju a občas pronesu „opravdu?“, aby věděli, že nejsem němá. Jenže i to je někdy nemožné, zvláště když ten kluk řekne něco, co ode mě vyžaduje delší odpověď. „Co jít ven a dát si tohle?“ Matt z kapsy košile vytáhne brko a ukáže mi ho. „Zapálil bych to tady, ale náš prezident by mě vykopl z bratrstva.“ Rozpačitě se ošiju. „No… díky, ale ne.“ „Nehulíš?“ „Ne. Teda ano, ale ne moc často. Jsem po tom taková… uvolněná.“ Usměje se a na tvářích se mu objeví dva dolíčky. „O to taky jde.“ „Jo, to asi jo, ale taky po tom bývám ospalá. Navíc kdykoli si to dám, vzpomenu si na jednu prezentaci, na kterou mě donutil kouknout táta, když mi bylo třináct. Bylo to plné statistik o tom, jak tráva působí na neurony v mozku a že je na rozdíl od rozšířeného názoru vysoce návyková. Při každým slajdu se na mě podíval a řekl: ‚Chceš přijít o neurony, Grace? Chceš?‘“ Matt na mě zírá a mně se v hlavě rozezní poplašná siréna. Jenže je pozdě. Můj vnitřní filtr znovu selhal, a tak mi slova sama padají z pusy.

15

„Ale to asi není tak hrozný jako to, co mi udělala máma. Ta se snaží být takový ten pohodový rodič.

Když mi bylo patnáct, zajela se mnou na jedno potemnělé parkoviště, vytáhla brko a prohlásila, že si spolu zahulíme. Bylo to jako v tý scéně ve Špíně Baltimoru – počkat, vlastně jsem nikdy Špínu Baltimoru neviděla. Je to o drogách, že jo? No nic. Prostě jsem tam seděla, celou dobu totálně vyděšená, protože jsem už viděla, jak skončíme za mřížemi. Máma se mě pořád dokola ptala, jak se cítím a jak mi ‚travka chutná‘.“ Jako zázrakem mi pusa zmlkne.

Ale to už mě Matt nevnímá. „No, jo, no.“ Neohrabaně mávne brkem. „Půjdu to vykouřit. Tak zatím.“ Potlačím povzdech, dokud neodejde, pak ztěžka vydechnu a v duchu se plácnu přes pusu. Kruci. Nevím, proč se vůbec obtěžuju s kluky mluvit. Pokaždé se nervuju, že se před nimi ztrapním, a potom se před nimi ztrapním, protože jsem nervózní. Od začátku odsouzena k neúspěchu.

S dalším povzdechem zamířím do přízemí, abych našla Ramonu. Kuchyň je plná beček piva a studentů.

Stejně tak i jídelna. Obývák přetéká řvoucími a nalitými kluky a záplavou holek, které toho na sobě moc nemají. Docela je obdivuju za jejich odvahu, protože venku mrzne a vchodové dveře se za celý večer zavřely sotva na vteřinu, jak jimi pořád někdo prochází, takže domem proudí studený vzduch zvenčí. Já jsem naštěstí spokojeně navlečená v džínách a upnutém svetru.

Kamarádku nikde nevidím. Z reproduktorů duní ohlušující hip hop. Vylovím z kabelky telefon, abych zkontrolovala čas, a k vlastnímu překvapení zjistím, že už bude půlnoc. I po osmi měsících na Briaru mám 16

pořád takovou dětinskou radost, kdykoli se mi povede zůstat venku po jedenácté. V tolik jsem doma mívala večerku. Táta se toho pravidla o večerce striktně držel. Vlastně se držel jakýchkoli pravidel. Nevěřím, že by někdy nějaké v životě porušil, až si říkám, jak se jim vlastně s mámou povedlo vydržet spolu tak dlouho. Moje volnomyšlenkářská máma je naprostým protikladem upjatého, zkostnatělého táty. Možná je to ale jenom další důkaz, že se protiklady přitahují. „Gracie!“ uslyším přes hlasitou hudbu výkřik, pak už se Ramona objeví přímo přede mnou a pevně mě objímá.

Když se odtáhne, stačí mi jediný pohled na její třpytící se oči a zrůžovělé tváře, abych věděla, že je opilá.

Taky je polonahá stejně jako většina ostatních holek v pokoji, krátká sukně jí sahá sotva po stehna a červený top má hodně hluboký výstřih. Podpatky jejích lodiček jsou navíc tak vysoké, že nechápu, jak v nich vůbec dokáže chodit. Vypadá ale skvěle a přitahuje mnoho obdivných pohledů. Popadne mě pod paží.

Je mi jasný, že když nás lidi vidí bok po boku, musí se tázavě škrábat po hlavě a přemýšlet, jak vůbec můžeme být kamarádky. Někdy si říkám totéž.

Na střední byla Ramona drsňačka, která za školou kouřila cigarety, a já jsem byla slušňačka, co pracovala pro školní časopis a organizovala všemožné charitativní akce. Kdybychom nebyly sousedky, nejspíš bychom s Ramonou ani netušily, že ta druhá existuje. Každodenní společná docházka do školy ale přerostla v kamarádství a to pak v hluboké pouto. Tak hluboké, že když jsme se rozhlížely, kam jít na vysokou, podaly jsme si přihlášky na stejné školy. Když jsme se obě dostaly na Briar, poprosila jsem tátu, aby si promluvil s kolejní správou a dohodl nám společné bydlení.

17

Ale i když jsme si byly ještě na začátku roku blízké, nemůžu popřít, že jsme se trochu odcizily. Ramona začala být posedlá kluky a nade všechno se chtěla dostat do kruhu oblíbenců. O ničem jiném ani nemluví a v poslední době jsem z ní už… otrávená.

Kruci. I jenom při tom pomyšlení si připadám jako mizerná kamarádka. „Viděla jsem tě jít nahoru s Mattem!“ sykne mi do ucha. „Vlítli jste na to?“ „Ne,“ vydechnu rozmrzele. „Spíš mám pocit, že jsem ho vyděsila.“ „Ach jo, že tys mu začala povídat o tý svý fobii z loutek, co?“ Ztěžka si povzdechne. „Zlato, nemůžeš o sobě v jednom kuse prozrazovat takový šílenosti. Myslím to vážně. Nech si to na později, až budeš mít s klukem vážný vztah a bude pro něj těžší od tebe utéct.“ To mě rozesměje, nemůžu si pomoct. „Díky za radu.“ „Tak jsi připravena vyrazit, nebo tu chceš ještě zůstat?“ Ještě jednou se rozhlédnu po místnosti. Můj pohled zabloudí do koutu, kde se spolu dvě holky v džínách a podprsenkách líbají, zatímco kluk z Omegy fí to jejich vášnivé dostaveníčko natáčí na iPhone.

Při tom pohledu jenom potlačím zasténání. Vsadím se o deset babek, že se ta nahrávka objeví na některé z těch stránek, co nabízejí porno zdarma. Chudinky holky to nejspíš zjistí až za pár let, až si jedna z nich bude chtít vzít senátora a novináři se na ni budou snažit vyhrabat všechnu špínu. „Klidně půjdu,“ přiznám. „Jo, to já taky.“ Povytáhnu obočí. „Odkdy zrovna ty odcházíš z párty před půlnocí?“ 18

Svraští obočí. „Nemám proč tu zůstávat. Stejně mě u něj už nějaká předběhla.“ Ani se neptám, o kom to mluví – od začátku semestru totiž nemluví o nikom jiném.

Dean Heyward-Di Laurentis.

Ramona byla tím fešáckým třeťákem posedlá od chvíle, kdy na něj narazila v univerzitní kavárně.

A tím posedlá myslím těžce posedlá. Tahá mě skoro na každý zápas briarského hokejového týmu, který se hraje na domácím ledě, jenom aby mohla sledovat Deana v akci. Musím přiznat, že ten kluk je fakt kus.

A taky je, alespoň podle školní šeptandy, docela děvkař, ale bohužel pro Ramonu Dean s prvačkami nechodí. Ani s nimi nespí, a o to jí jde především. Ramona nikdy s nikým nechodila déle než týden.

Na dnešní večírek chtěla jít jenom proto, že se doslechla, že tu Dean možná bude. Ten kluk si ovšem očividně dává záležet, aby to svoje pravidlo o prvačkách ani omylem neporušil. Přestože se mu Ramona skoro vrhá k nohám, vždycky si najde jinou. „Jenom si nejdřív zajdu na záchod,“ povím jí. „Sejdeme se venku?“ „Fajn, ale pohni. Řekla jsem Jasperovi, že odcházíme, a už na nás čeká.“ Vydá se k hlavním dveřím a já mám co dělat, abych potlačila nechuť. Je fajn, že se mě zeptala, jestli chci odejít, když už nám stejně domluvila odvoz. Spolknu to a připomenu si, že to Ramona vždycky dělala a že mi to nikdy předtím nevadilo. Upřímně řečeno, kdyby za mě nerozhodovala a nenutila mě tak vylézt z ulity, nejspíš bych celou střední strávila v redakční místnosti školních novin a psala pro ostatní studenty sloupky s radami a tipy do života, aniž bych si cokoli z toho prožila na vlastní kůži.

19

Ale přesto… někdy si přeju, aby se mě Ramona alespoň zeptala, co si myslím, než se za nás za obě rozhodne, co budeme dělat.

V přízemí je před dveřmi koupelny dlouhá fronta, tak se proderu davem a zamířím nahoru, kde jsem si předtím povídala s Mattem. Už se blížím ke koupelně, když se dveře rozrazí a ven vyklopýtá hezká blondýnka.

Trhne sebou, když mě uvidí, pak se samolibě pousměje a upraví si lem šatů, které by se daly jednoduše popsat jako obscénní. Jsou krátké tak, že jí doslova vidím růžové kalhotky.

Okamžitě zčervenám a rozpačitě odvrátím oči. Počkám, dokud není až u schodiště, a pak teprve vezmu za kliku. Sotva se jí dotknu, dveře se otevřou podruhé a vyjde z nich další člověk.

Pohled se mi zaboří do těch nejjasnějších modrých očí, jaké jsem kdy viděla. Trvá mi jenom vteřinu, než si uvědomím, kdo to přede mnou stojí, a v tu ránu mi hoří celý obličej.

Je to John Logan. John Logan alias hvězdný obránce univerzitního hokejového týmu. Vím to nejen proto, že Ramona už měsíce pálí za jeho kamarádem, ale protože byla tahle pohledná a ostře řezaná tvář minulý týden na obálce univerzitních novin. Od chvíle, kdy hokejový tým vyhrál mistrovství, otiskly noviny rozhovory se všemi hráči, a nebudu lhát – zaujal mě jenom rozhovor s Loganem.

Protože ten kluk je k zešílení sexy.

Stejně jako blondýnka se i on zarazí, že někdo stojí na chodbě, a podobně jako ta holka se rychle vzpamatuje a střelí po mně širokým úsměvem.

A pak si zapne kalhoty.

Bože můj.

20