0258258

2

Grace

„Ty nemůžeš být těhotná,“ řekla jsem. Když jsem se ale natáhla, abych si sáhla na Nevino zakulacené bříško, viděla jsem, že je. A už docela dlouho. Pupík byl zarovnaný s okolním bříškem. Prsa měla plná a já si byla jistá, že kdybych se jí podívala pod nemocniční košili, našla bych je protkaná červenomodrými žilkami. „A jak… jsi daleko?“ Neva nepatrně zrůžověla v obličeji. „V třicátém týdnu.“ „V třicátém –“ Zavřela jsem pevně oči a vzápětí je znovu otevřela, jako kdyby mě díky tomu zpráva tolik nešokovala. „V třicátém týdnu.“ Měla jsem pocit, že to není možné. Tvář měla krásně čistou, bez pupínků a vůbec nevypadala, že by zadržovala vodu. Zápěstí měla drobná. A ani náznak dvojité brady. Bylo to tak, že kromě toho nyní zjevného hrbolku jsem na ní neviděla žádné známky těhotenství, natož třetího trimestru. Bylo velice těžké tomu uvěřit. „Ale… tvoje polycystické vaječníky!“

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 20

04.11.15 22:10

Tajemství porodních bab

21

„Neznamenají, že nemůžu otěhotnět,“ řekla Neva. „Jen že je to trochu míň pravděpodobné.“ To jsem samozřejmě věděla, ale na to, abych to pochopila, toho bylo trochu moc. Moje dcera byla těhotná. Já byla porodní bába. Jak mohlo dojít k tomu, že jsem to nevěděla?

Nepřetržitý čůrek ledové vody kapal přes hranu stolu k Neviným nohám. Podle toho, jak se na něj dívala, byste si řekli, že ještě nikdy vodu neviděla. „Ten stůl ti zrezne, babi,“ řekla pomalu. „Máš papírové utěrky?“ Vytřeštila jsem na Nevu oči. „Papírové utěrky?“ „Já pro papírové utěrky dojdu,“ řekla máma. „Grace, vem Nevu do obýváku. Udělám čaj.“ Šla jsem za Nevou do obýváku a pozorně jsem si ji prohlížela. Její kolébavá chůze byla najednou tak nápadná. Nemohla jsem uvěřit, že jsem si toho nevšimla. A když se pak sesunula do křesla, všimla jsem si, jak je bledá. Její pleť byla průhledná – tak krásně čistá. Bylo to skoro jako kdybych viděla, jak jí pod pokožkou proudí krev. Když byla malá, byla taková pleť nevýhodná. V létě jsem vždycky musela zakrýt každičký její kousek, což bylo samozřejmě v rozporu s mým pocitem, že by měla běhat nahatá. Teď jsem ale musela v duchu uznat, že se to vyplatilo, když jsem měla před sebou pleť přímo alabastrovou, bez jediné pihy. Neva si prohrábla rukou kaštanový ohon, který byl hustý a lesklý. Taky další ukazatel jejího těhotenství, kterého jsem si nevšimla. „Omlouvám se,“ řekla Neva. „Chtěla jsem vám to říct už dřív, jen mi to trochu trvalo, než jsem si na to zvykla. Neřekla jsem to nikomu kromě Susan, a to jen proto, že mi zajišťuje prenatální péči.“ Přikývla jsem, jako kdyby bylo naprosto pochopitelné tajit třicet týdnů těhotenství. I když svým způsobem to byla celá Neva.

Jednou, když byla na základní škole, mě u školních dveří pozdra-

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 21

04.11.15 22:10

22

Sally Hepworthová

vil její učitel a zeptal se mě, proč jsme nepřišli na školní představení pohádky o Holčičce a třech medvědech. Vyšlo najevo, že Neva hrála jednoho ze tří medvědů. Když jsem se jí zeptala, proč nám nic neřekla, Neva prostě jen řekla: „Chystala jsem se.“ „Takže… máte určitě spoustu otázek,“ řekla Neva. „Tak do toho.“ Má mysl začala okamžitě chrlit jednu za druhou. Proč nám to neřekla už dřív? Má dostatečnou prenatální péči? Uvažuje o tom, že by rodila doma? Jsem poslední, kdo se to dozví? Ale jedna z otázek byla naléhavější než všechny ostatní, takže jsem ji musela risknout vyslovit jako první. „Kdo je otec?“ Něco v Nevině výrazu zaujalo mou pozornost. Bylo to, jako kdyby se najednou uzavřela. Bylo to zvláštní. Vždyť to nebyla žádná těžká otázka. A řekla přece, že se máme zeptat na to, co chceme vědět. Zaváhala a pak sjela pohledem do klína. „Žádný otec není.“ Zamrkala jsem. „Chceš říct… že nevíš, kdo je otec?“ „Ne,“ řekla Neva opatrně. „Chci říct… že budu tohle dítě vychovávat sama. Prostě a jasně, žádný otec není. Jen já.“ Podnos zařinčel o stolek a já se po očku podívala na mámu.

Jestli to slyšela, nedala to najevo. „Já vím, že je to šok,“ připustila Neva. „Pro mne to byl taky šok. Obzvlášť s ohledem na to –“ „– že dítě nemá otce?“ Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že to odsuzuju, ale obávám se, že to tak vyznělo. Nemohla jsem si pomoct. Byla to ještě daleko méně uspokojivá odpověď, než kdyby nevěděla, kdo je otcem. Jak může dítě nemít otce? Jedině že by… „Chceš říct, že je to dárce spermatu?“ „Ne.“ Neva zavrtěla hlavou. „Není to dárce spermatu. I když ho tak můžete brát, jestli chcete. Protože se stejně nebude vyskytovat.“

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 22

04.11.15 22:10

Tajemství porodních bab

23

„Ale –“ „No, je to velká novina,“ řekla máma a začala nalévat čaj. „A jak se cítíš, drahoušku?“ Nevě se vrátila do tváří trocha barvy. „Řekla bych… že jsem taková rozechvělá. A taky trochu smutná, že na to budu sama.“ „Ale ty na to sama nebudeš, drahoušku,“ řekla máma a podala mi šálek čaje. „Samozřejmě že nebudeš,“ opakovala jsem po ní. „Otec se možná bude chtít taky zapojit, až mu to řekneš. Stávají se různé věci. A když ne, taky dobře. Tvůj otec a já uděláme všechno, abychom tě maximálně podpořili.“ „Díky, Grace. Ale jak už jsem řekla –“ Bouchla jsem šálkem o stůl a vylila trochu čaje na podšálek. „Nevo. Drahoušku, nemusíš být tak tajemná. Mně je upřímně jedno, kdo je otcem. Tohle je moje vnouče. A tohle dítě nepozná nic než lásku, i když jeho otec nebude součástí jeho života.

Ale aspoň nám řekni, kdo to je.“ Neva viditelně stiskla rty. Do očí se mi podívala téměř vzdorovitě. A já jsem pochopila, že už se o tom nebudeme bavit. A i přes šok a zklamání mnou proběhla vlna adrenalinu.

Ten pocit se mi začal šířit od hrudní kosti a pak příjemně dál do celého nitra jako zmrzlina do horkého krému. Neva takové věci nikdy nedělala. Nikdy se nedostala do žádného problému, do žádného zajímavého problému. Vždycky se chovala tak strašně jako podle učebnice, že jsem se těšila na její dospívání. Byla jsem si jistá, že se konečně najde a vybuduje si místo na světě. Jenomže jak její dospívání přišlo, tak zas odešlo, a od dvaceti to bylo snad ještě horší. Nesmírně pilně studovala a pak loajálně následovala mě a matku v profesi porodní asistentky, kde nás zakrátko obě předčila ve znalostech i úspěších. Teď, v devětadvaceti, začala Neva vzdorovat. A já, navzdo-

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 23

04.11.15 22:10

24

Sally Hepworthová

ry zoufalé touze vědět, kdo je otcem mého budoucího vnoučete, jsem byla nadšená. „Jsem unavená,“ řekla Neva. „Můžeme si promluvit zítra?“ Trochu namáhavě vstala a odtáhla si mokrou košili od těla.

Látka se ale okamžitě znovu přilepila na kůži. „Večeře byla výtečná. Zavolám vám oběma zítra.“ „Počkej!“ Vyskočila jsem na nohy. Nevěděla jsem, co říct, ale věděla jsem, že ji nemůžu nechat jít. „To si ani… nerozbalíš ten dárek?“ Neva se zastavila pod obloukem, který vedl do chodby. „Ach. No ano… jistě. Promiňte.“ Vyrazila jsem kolem ní do jídelny a vrátila se s krabicí, kterou jsem jí podala. „Tentokrát rozbaluješ ty, Nevo.“ Zvedla jsem ruce a významně je od krabice odtáhla. „A já ti do toho nebudu zasahovat. Slibuju.“ Neva balíček opatrně otevřela a do nastavené ruky jí vklouzl stříbrný rámeček.

Byla to stará fotografie, focená, když obrázky byly malé, v hnědém tónu a se zaoblenými rohy. Máma na ní seděla ve svém houpacím zahradním křesle na zápraží, vlasy barvy pepř a sůl stočené do uzlu v týle. V popředí jsem klečela já a před sebou jsem držela asi tak čtyř nebo pětiletou Nevu. Měla jsem vykasaný lem sukně a schovávala jsem se za něj, zatímco Neva – seriózní a podmračená už jako dítě – se rozhořčeně dívala na babičku. Náhodou jsem na tu fotografii narazila v rodinném albu, a přestože Neva řekla, že žádné dárky nechce, myslela jsem si, že snad udělá výjimku.

Do Neviny tváře se vkradl úsměv. „Kdo to fotil?“ zeptala se s pohledem upřeným na obrázek. „Asi tvůj otec. Líbí se ti?“ Bedlivě jsem ji pozorovala. Oči měla suché, ale plné emocí. Že bych se aspoň jednou u své dcery trefila?

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 24

04.11.15 22:10

Tajemství porodních bab

25

„Je kouzelná, Grace,“ řekla Neva a zvedla hlavu. „A omlouvám se. Vím, že je to šok. Potřebuju jen trochu času. Je to v pořádku?“ Co jsem na to mohla říct? Jestli šlo o to smířit se s tím, že dítě nebude mít otce, tak ne, to dobře nebylo. A já jsem neslyšela nikdy v životě nic, co by bylo víc v nepořádku.

Ale slyšela jsem se, jak říkám: „V pořádku, drahoušku.

Hlavně abys byla spokojená.“ Když jsem odbočila na příjezdovou cestu, byla jsem ráda, že se v ložnici svítí. Věděla jsem, že bych určitě neusnula, kdybych nemohla poreferovat, co se večer událo. Zamkla jsem za sebou vchodové dveře, vyklouzla z bot a spěchala do ložnice.

A přesně ve chvíli, kdy jsem sáhla na kliku a otevřela, lampička na nočním stolku zhasla.

Vcupitala jsem do temné místnosti a rozsvítila. „Nespi. Nebudeš věřit, co se dneska stalo.“ Robert zabručel něco jako „hmmm“, ale oči měl zavřené.

Zacloumala jsem s ním. „Robe. Potřebuju s tebou mluvit.“ Zamumlal něco, co vypadalo jako „nech to na ráno“, a převalil se na bok. „Neva je těhotná,“ vypálila jsem na něj.

Chvilku se nedělo nic, ale potom se překulil zpátky a otevřel oči. „Už šest měsíců,“ pokračovala jsem. „Zjistily jsme to s mámou jenom proto, že si polila košili vodou a už se to dál nedalo zakrýt.“ Čekala jsem, že to Roberta zaujme a bude žadonit o další informace. Nebo že aspoň dá zřetelně najevo překvapení.

Ale Robert se choval přesně ve svém stylu, takže se pohyboval pomalu. Vážil každičký krok. Kdysi to byla jedna z věcí, kte-

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 25

04.11.15 22:10

26

Sally Hepworthová

ré jsem na něm měla ráda. Teď jsem měla chuť mu dát jednu do zubů. „A kdo je otec?“ zeptal se konečně. „Říká, že žádný není.“ Navzdory frustraci, kterou jsem zakoušela, mi přinesla určité uspokojení skutečnost, že jsem to řekla. A bylo dokonce velmi překvapivé, když se i Robert posadil a sáhl po brýlích, které měl na nočním stolku. Teď jsem konečně získala jeho pozornost. „Co tím, ho háje, myslíš?“ vyjel na mě. „Já nevím, co to znamená. Ale Neva to tak říká. Že není žádný otec.“ „Jako při neposkvrněném početí?“ „Kdo ví? Ale ať je to, jak chce, ona o tom nechce mluvit, a čím víc na ni naléhám –“ „Tím víc se uzavírá, ano.“ Robert si povzdechl a zamyslel se. „No nic, tady nemá smysl spekulovat. Ráno jí zavolám, abych se dostal k jádru věci.“ Robert si sundal brýle a vrátil je na noční stolek. „A ty nejdeš spát, lásko?“ Zhasnul a mě nechal ve tmě. Jeho představa, že jedním telefonátem zjistí všechno, co jsme potřebovali, mi šla na nervy, ale současně jsem tak trochu tušila, že to tak bude. Neva se často svěřovala otci, a proto mě to asi taky tak rozčilovalo. Stejně jsem ale doufala, že to Robertovi nakonec prozradí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Nutně jsem potřebovala vědět, kdo je otcem toho dítěte. A čím dřív, tím líp.

Nic na práci už jsem neměla, tak jsem si stoupla a vyklouzla z šatů i spodního prádla. Byla jsem ale příliš rozpumpovaná, než abych usnula. A ze zkušenosti jsem věděla, že s takovým přebytkem energie v tuto noční hodinu mi může pomoct jen jediná věc. Odhrnula jsem přikrývku a vklouzla do postele na manželově straně. Jeho kůže byla drsná a teplá a já se k němu přitulila.

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 26

04.11.15 22:10

Tajemství porodních bab

27

„Grace,“ zaprotestoval Robert, ale já ho umlčela polibkem a překulila na záda. „Jen hezky lež.“ Sledovala jsem jeho ochlupení v barvě pepř a sůl směrem dolů. Než si šel lehnout, tak se osprchoval – cítila – a chutnala – jsem mýdlo na jeho kůži. O to víc jsem ho začala chtít. Potřebovala jsem intimitu. Potřebovala jsem někoho, kdo bude chtít mne. Věděla jsem, že s rozespalým manželem to bude těžká práce, ale měla jsem své způsoby, jak ho přesvědčit. Dostala jsem se na úroveň pupku, když jeho ruce sevřely má ramena. „Grace, musím ráno do práce. A upřímně, po tom, cos mi teď řekla, jsem trochu mimo.“ Popotáhl mě k sobě a přitiskl si mou tvář na prsa. „Proč si na chvilku nezdřímneš? Dneska je úplněk – každou chvíli začne nějaká z tvých klientek rodit.

Měla by sis trochu odpočinout, než ti budou volat.“ Jeho hlas byl věcný a naprosto neovlivněný žádnou touhou. Byl to tón, jakým mluví páníček na svého psa. Dneska večer už žádný aport, Fido. Tyhle výpadky byly poslední dobou čím dál častější. Náhlá migréna, rytmické dýchání přesně ve chvíli, kdy jsem vlezla do postele. Ta odmítnutí byla ale naprosto neskrývaná. Kolikrát jsem seděla v čtenářském klubu a poslouchala, jak si kamarádky stěžují, že to jediné, na co jejich manželé myslí, je sex, sex a sex? A když jim vyhoví, tak jsou to tři minuty misionářské polohy, žádná předehra, žádná felace. Byla jsem připravená poskytnout manželovi celou škálu a... Byla jsem snad tak odpudivá? Kdysi mi Robert nedokázal odolat. Byli jsme pyšní na to, že patříme mezi ty dvojice, které si mezi sebou uchovají tu správnou „jiskru“. Co se to s námi stalo?

Ležela jsem v jeho náruči tak dlouho, jak jsem jen mohla, asi ne víc než minutu, a pak jsem zašeptala: „Myslím, že si dojdu pro vodu.“

Tajemstvi_porodnich_bab_text.indd 27

04.11.15 22:10