Issuu

Zuzka následovala Kerry ven na dvůr. Kerry ukázala na nerovnou štěrkovou cestu vedoucí pryč od stodoly. „Po téhle cestě se dostaneš k zahradě a záhonům zeleniny, také tam má chlívek Cyntie. Prozatím ale zůstaneme tady na hlavním dvoře, s berlemi to budeš mít jednodušší. Začneme se stodolou pro menší zvířata.“ Zamířila ke kůlně, která měla na dveřích obrázky králíků a morčat. Zuzka se se smíšenými pocity belhala za ní. Bylo příjemné slyšet od Kerry, že může být něčím užitečná, koneckonců měla-li být upřímná, musela uznat, že doma ji všichni dost obskakují a nenechají ji nic udělat samotnou, ale na druhou stranu se bála, aby Kerry nezklamala. Maminka jí pořád říkala, aby nezapomněla, že není tak silná, jako byla dřív. Kerry otevřela dvířka kůlny. Uvnitř bylo teplo a Zuzka cítila pach zvířat. „Tady máme králíky a morčata,“ vysvětlovala Kerry. „Tady to není nikdy hotové, vždycky je co čistit, koho krmit, a sa-

mozřejmě, s kým se mazlit! Morčátka i králíčci jsou všichni velmi krotcí a jsou rádi, když mají pozornost.“ Uprostřed místnosti byly umístěny čtyři dřevěné ohrádky a okolo nich stály nízké skříňky, ve kterých se skladovalo krmení a podestýlka. Ve dvou ohrádkách byli králíci, v jedné morčata a jedna byla prázdná. Zvířata vypadala velmi spokojeně. V jedné ohrádce poskakovala spolu se svými dvěma malými králíčky králičí maminka. Jedno z mláďat mělo stejnou oranžovohnědou barvu jako maminka, to druhé bylo krémové. O ohrádku vedle dřímal velký mléčně zbarvený králík na hromádce sena, morčata se mezitím ve své ohrádce s pištěním honila skrz trubky, které tam měla na hraní. Jejich srst byla zlatavá s hnědými skvrnami. „Jé, ti malí králíčci jsou opravdu roztomilí!“ rozněžnila se Zuzka a na okamžik zapomněla na svoje trápení, když sledovala mláďátka, jejich hebké kožíšky a ňufající čumáčky. Kerry se usmála. „Ta maminka se jmenuje Broskvička. Mláďata jsou Drobek a Pudink. Ve vedlejší ohrádce je tatínek, tomu říkáme Smetánek.“

Kapitola třetí

„To jsem nevěděla,“ odpověděla jí překvapená Zuzka. „Proto nikdy neuvidíš králíka nebo morče s brýlemi!“ řekla s potlačovaným smíchem Kerry a Zuzka se zahihňala. „To je jeden z oblíbených vtipů Aši,“ pokračovala Kerry. „Je tady taky v rámci Sklizně naděje a má králíky a morčata moc ráda. Hlavně

tedy morčata. Je to zvláštní, ale každý tady nakonec dopadne tak, že má nějaké nejoblíbenější zvíře. Jsem zvědavá, které to bude u tebe.“ To byla Zuzka také. Milovala zvířata, ale doma nikdy žádné neměla. Byla tak zaneprázdněná běháním, že by neměla čas se o ně pořádně starat. Kerry přerušila její myšlenky: „Pojďme se podívat, jaké další obyvatele tady máme.“ Vyšly tedy ven a zamířily se podívat na dvojici kozlů v ohradě. Byli bílí, měli kudrnaté bradky a byli dost drzí. Strkali hlavy mezi plaňky v ohradě a zlostně mečeli. Větší z nich prostrčil hlavu úplně skrz a zatahal svými zuby Kerry za bundu. „Přestaň, Oline!“ hubovala Kerry. „To je Olin, dost nás zlobí. Bradáč je klidnější. Máme i kozy, Nely a Niky, ty jsou dneska venku s oslem Dastym. Ten je trochu nerudný, určitě brzy uslyšíš jeho ‚Í-Á‘, až si budeš procházet farmu.“ Zvířat, která potkaly, bylo tolik, že jejich jména Zuzce zmateně vířila v hlavě. Nakonec došly až k polorozbořenému zadnímu bloku stájí na druhém konci dvora. Se střechou napůl záplatovanou a starými vraty vypadal dost ošuntěle, ale z jedněch

„Broskvička, Pudink, Drobek a Smetánek!“ zopakovala Zuzka a nemohla se ubránit úsměvu. Kerry vzala z plastové krabičky z jedné ze skříní nakrájenou mrkev a nasypala ji do ohrádek. Mrkla přitom na Zuzku: „Věděla jsi, že mrkev je dobrá na oči?“

vrat vystrkoval hlavu hezký střapatý poník a někdo tam navíc z jednoho konce na druhý pověsil veselý červenomodrý prapor. „To vypadá, že Jack s Ašou odvedli kus práce,“ prohodila Kerry a kývla směrem k výzdobě. Pak se zamračila: „To jsem zvědavá, kde jsou.“ Hned vzápětí se rozlétla vrata poslední stáje a vyběhla z nich štíhlá dívka s kloboukem, za kterou pospíchal chlapec s pískovými vlasy a nacucanou houbou v ruce. Zuzka pocítila bodnutí závisti, když je viděla, jak se kolem nich honí. Jednou bude také moci takhle běhat a kličkovat. Teď se ale bez berlí neobejde. Chlapec hodil po dívce houbu a ta se uhnula. „Vedle!“ zvolala radostně, když houba pleskla o zem. „Počkej příště,“ sliboval jí chlapec. „Ašo! Jacku!“ zavolala Kerry. V tom si všimli, že mají společnost. Aša hned přiběhla, Jack ji následoval s mírně podezřívavým výrazem ve své pihovaté tváři. „Ahoj, ty jsi určitě Zuzka!“ vítala ji nadšeně Aša. „Kerry nám říkala, že dneska přijedeš. Vítej na Městské farmě.“

Měla tak rozzářený obličej, že se na ni automaticky usmála také Zuzka a pozdravila ji: „Ahoj.“ „Líbí se ti ten prapor?“ pokračovala v hovoru Aša. „Dali jsme ho sem kvůli tobě – a ještě teda kvůli Bleskovi. To je kůň, který dnes taky dorazí. Rory pro něj právě jel. Myslel si, že by se vám to mohlo líbit. Už se ho nemůžu dočkat. Ty, jsem ráda, že jsi tady. Určitě se ti tady bude moc líbit, Zuzko! Každý to tu miluje!“ Zuzka byla trochu zahlcená Ašiným nadšením, zamrkala a špitla: „Fajn… ehm… díky.“ „Neposlouchej ji,“ radil jí Jack, který, jak se zdálo, stihl pochopit všechno, co Aša říkala. „Aša pořád mluví a neumí mlčet.“ „Ale umím!“ vykřikla Aša. Jack na Zuzku mrknul. „No jasně, možná tak, když jíš nebo spíš!“ poškádlil Ašu. „Vůbec si ho nevšímej,“ řekla Aša Zuzce. Zuzka cítila, jak se některé z jejích obav rozplývají. Děsila se toho, až potká jiné děti a bude se s nimi snažit skamarádit, ale Jack a Aša vypadali úplně normálně a velmi přátelsky. Až se divila, co

na Městské farmě dělají. Nevypadalo to, že by měli nějaké problémy. „Ašo, mohla bys prosím ten prapor pořádně napnout, aby nepleskal ve větru, a neděsil tak Bleska?“ požádala Ašu Kerry. „Koně tyhle zvuky moc rádi nemají.“ „Jasně,“ přikývla Aša. „Dobře, teď vás tady nechám,“ usmála se Kerry. „Mám nějakou práci, musím telefonovat. Budeš v pohodě,“ obrátila se na Zuzku. „Aša s Jackem se o tebe postarají a řeknou ti, co dělat. Brzy by měl dorazit Blesk – ten nový kůň. Myslím, že zjistíš, že máte hodně společného!“ Jak bych mohla mít něco společného s koněm? pomyslela si Zuzka. Ale dřív, než mohla položit jakékoliv otázky, Kerry odkráčela směrem ke stodole. „Brzy se uvidíme,“ zavolala ještě přes rameno. „Takže, co ráda děláš?“ zeptala se Aša Zuzky. „Máme ti to tady ukázat?“ Zuzce bylo divně. Paže ji už od berlí bolely a ozývala se známá bolest v noze. Nebyla to ta dobrá bolest, jako když odběhla závod a její svaly byly unavené, ale spokojené. Tohle byla bolest hluboko

uvnitř. „Kerry mi toho už spoustu ukázala, jsem trochu unavená.“ „No, musíme dát do stáje slámu pro toho nového koně,“ prohodil Jack. „Chceš nám s tím pomoct?“ Zuzka se kousla do rtu. „Ehm… dobře, ráda bych,“ souhlasila, nechtěla hlavně, aby si mysleli, že nechce pomáhat, „ale nejsem si jistá, jak to s tou nohou zvládnu.“ Podívala se omluvně na něj a na Ašu. „Promiňte, jsem na nic, já vím.“ Nebývala jsem taková, ráda by ještě dodala. Uměla jsem fakt rychle běhat a vyhrávat závody. Ale nahlas by to nikdy neřekla. Nerada se chvástala. „Hele, můžeš si sednout a zkusit nám pomáhat i tak, co ty na to?“ navrhla Aša. „My ti budeme nosit slámu a ty ji jenom rozházíš rovnoměrně po zemi.“ „Jasně, a my ti zatím řekneme všechno o farmě,“ přidal se Jack. „Skvěle, dík!“ řekla Zuzka potěšeně. Všichni vešli do stáje. Byla čistá a prázdná a byla jemně cítit po dezinfekci. Zuzka se posadila k jedné ze zdí, nohu nataženou před sebou. Na kolečku byly dva velké balíky svázané slámy, které Jack

s Ašou položili před Zuzku. Potom opatrně rozvázali provázky, kterými byla balíky svázané, a pak všichni slámu začali roztřásat, takže se z ní stala jedna velká střapatá hromada. Když se sláma uvolňovala a ve vzduchu zářil poletující prach, Zuzka se zašklebila. „Vidělas všechna zvířata, i Cyntii?“ ptal se Jack. „Neviděla jsem ji, ale Kerry mi o ní vyprávěla. Je zrzavá, že?“ ujišťovala se Zuzka. Aša přikývla. „Která zvířata jsi viděla? A která se ti nejvíc líbila?“ „Všechna jsou moc hezká,“ přemýšlela Zuzka. Aša zářila. „Nejvíc asi ta ovečka a její malé jehňátko,“ pokračovala Zuzka. „A morčata a králíci jsou taky moc hezcí.“ „Miluju morčata!“ řekla Aša. „Ty miluješ všechna zvířata,“ zasmál se Jack a pokračoval v rozhazování slámy po podlaze. „Potřebujeme další slámu,“ pokračoval a vidlemi zkoušel, jak je vrstva podestýlky silná. „Nemělo by být slyšet žádné zvuky, když tohle děláš. A jak slyšíš, vidle skřípou o beton. Zajdu ještě pro jeden balík.“

Vzal kolečko a odjel s ním, Aša si přisedla k Zuzce. „Jaký je ten kůň, co má dorazit?“ ptala se Zuzka Aši. „Moc o něm nevím, jen to, že to je bývalý závodní kůň a že se jmenuje Blesk,“ odpověděla Aša sedící na obráceném kbelíku. „Už nemůže závodit, tak se stěhuje sem k nám.“ Bývalý závodní kůň. Zuzce začaly zapadávat kousky skládačky dohromady. Tak proto Kerry říkala, že mají hodně společného. Oba závodili, ani jeden už ale nemůže závodit dál. Zuzka se do koně vcítila. „Chudáček, vsadím se, že mu závodění moc chybí.“ „Kerry říkala, že jsi závodně běhala, než jsi měla tu nehodu,“ zeptala se Aša. „Jo.“ Zuzka se na chvíli ponořila do vzpomínek. „Bylo to úžasné. Milovala jsem to. Prostě jsem na nic nemyslela a jenom běžela a běžela. A když jsem pak dobíhala do cíle jako první…“ Odmlčela se a polkla na prázdno. „Nejspíš už ten pocit nikdy nezažiju.“ „Copak se ti ta noha neuzdraví?“ ptala se Aša. Zuzka pokrčila rameny. „Sádru mi sundají asi za měsíc, ale nejspíš budu navždy kulhat. Běhat zá-

vodně už nebudu, ne tak, jako dřív.“ V krku cítila knedlík a musela namáhavě polknout. Před Ašou brečet nechtěla. „To je hrozné,“ řekla soucitně Aša. „Aspoň ale můžeš pořád chodit.“ Zuzce bylo jasné, že Aša jí vůbec nerozumí. „Ty nevíš, jak moc jsem běhala,“ vychrlila ze sebe. „Když něco děláš den co den a je to celý tvůj život… Snila jsem o tom, že pojedu na olympiádu. Na tréninky do klubu jsem chodila každý den po škole a každý víkend jsme měli závody. Všichni moji kamarádi byli běžci. A teď už je vůbec nevídám.“ Zuzce se oči zalily slzami. „Nemohla bys za nimi zajít a třeba jim fandit na závodech?“ navrhla Aša. „A pokud by pak nešli dělat s tebou něco jiného, těžko to jsou skuteční kamarádi, nebo ne?“ „Myslím, že…“ hlesla Zuzka, hrdlo stažené. Ale to už byl zpátky Jack. „Ty sedíš, Ašo? To musí být dneska poprvé!“ Zavrtěl hlavou a podíval se na Zuzku. „Aša by se měla držet v klidu, ale to ona nikdy nedělá.“ „Nerada jen tak posedávám kolem!“ řekla Aša.

Zuzka se zvědavě podívala na Ašu. „Proč máš odpočívat?“ Aša jen pokrčila rameny a věcně řekla: „Měla jsem leukémii. Díky léčbě mi vypadaly vlasy. Proto mám pořád čepici nebo šátek.“ Rozpačitě si sáhla na čepici. „Teď už jsem zdravá, ale musím zase získat zpět svou sílu. Každý se o mě pořád bojí, ale já jsem v pohodě.“ Seskočila z kbelíku, aby to hned ukázala. „Mám hromadu energie!“ „Stejně bys měla myslet na to, že jsi byla nemocná,“ nabádal ji Jack. „Proč?“ Aša se na něj krátce podívala, protentokrát s vážným výrazem. „Proč bych na to měla myslet? Mohla bych být v nemocnici, ale nejsem. Mám štěstí. Nechci být ubohá, nemocná Aša. Nechci jen tak sedět a nervovat se. Chci prostě dělat různé věci a bavit se.“ Jack zvedl ruce. „Dobře, dobře. Proč tedy nerozbalíš ten balík?“ a sundal slámu z kolečka na zem. Když začala Aša pracovat, Zuzka se cítila kvůli tomu, jak se strachovala o svou nohu a kamarády, docela hloupě. Neměla ani ponětí, že Aša byla tak nemocná. Kromě toho, že je to vážná nemoc, toho

o leukémii moc nevěděla. Trochu zahanbená se vyškrábala na nohy a začala rozhazovat slámu po podlaze. Aša byla opravdu nemocná, ale nic nevzdává a se vším si poradí. Měla bych být také taková, pomyslela si. A potom uslyšeli Kerry, jak na ně volá: „Zuzko! Ašo! Jacku! Rory je zpátky s přívěsem.“ „Blesk je tady!“ vykřikla Aša a v jejích hnědých očích se zablesklo. „Rychle! Jdeme ho pozdravit. Jé, já jsem zvědavá, jaký bude!“

Kapitola čtvrtá Aša vyběhla ze stáje a pak se skluzem zastavila. „Promiň!“ omluvila se při pohledu na Zuzku, která se za ní belhala o berlích. „Ty nemůžeš chodit moc rychle, co?“ „To je dobré,“ rychle řekla Zuzka, která Ašu nechtěla zdržovat. „Jdi napřed.“ Ale Jack s Ašou zavrtěli hlavami. „Půjdeme s tebou,“ řekl Jack. Zuzce bylo moc příjemně, když pomalu přecházela dvůr s těmi dvěma po boku. „Víš něco o koních?“ zeptala se jí Aša. „Moc ne, i když jako malá, než jsem začala běhat, jsem do nich byla blázen,“ odpověděla Zuzka. „Já na koni ani nikdy neseděla,“ prohodila Aša. „Dřív jsem žil na farmě mojí babičky, tam jsem na koních jezdil,“ řekl Jack. „Žádný velký nadšenec ale nejsem.“ Usmál se. „Mám radši prasata. Co ty? Už jsi někdy jela na koni?“ „Jenom párkrát,“ opověděla Zuzka. „O prázdninách jsme jednou byli na několikadenní vyjížďce