0257041

1. kapitola

Kevin vydržel nějakou dobu mlčet, ale teď mu došla trpělivost. Předstoupil před svůj kmen, připravený odhalit svůj velký plán. Chystal se opustit jeskyni.

Chtěl vyrazit do světa a najít toho největšího, nejstrašnějšího padoucha, aby mu mohl sloužit a aby všichni jeho mimoňští přátelé dostali zase smysl života. Mělo to jen jeden malý problém… Potřeboval pomoc. „Kdo jítse mnou?“ řekl proto, když stanul před ostatními Mimoni.

11

Ruku zvedl jeden z nejmenších Mimoňů jménem Bob. Vzrušeně poskakoval sem a tam: „Já! Já jít!“ křičel.

Kevin si toho drobečka z výšky prohlížel. Byl o polovinu menší než on. Kevin sice potřeboval dobrovolníky, ale měl strach, že Bob nemá dost síly, aby čelil všem nástrahám nebezpečné cesty. „Ehm… ne. Una jiná Mimoň?“ zeptal se Kevin.

Ale Bob nepřestával mávat Kevinovi před očima svými maličkými ručičkami. „Já! Já! Vyber mě!“ Vtom naštěstí vzadu kdosi z Mimoňů zvedl nad hlavu ukulele. Dav se rozestoupil a uprostřed se objevil ospalý jednooký Mimoň, jehož přátelé mu sebrali ukulele, aby si z něj vystřelili. Hudební nástroj byl totiž jeho.

Stuart vrávoravě vstal a zamával do davu. Všichni mu začali tleskat. „Já? Děkuji, ehm, děkuji…,“ řekl, ačkoli si nebyl tak úplně jistý, proč se na něj všichni dívají. Zmocnil se svých ukulele a začal na ně hrát, aniž by tušil, co právě slíbil: že společně s Kevinem opustí jeskyni a bude po horách i pouštích hledat zlého pána, který je může 12

klidně zabít, pokud ještě dříve neumřou žízní nebo hladem.

Třeba bylo lepší, že o tom nevěděl.

Kevin usoudil, že pozornosti pro Stuarta už bylo dost, a zakročil: „Una jiná?“ zeptal se a pozorně si prohlížel zbytek davu.

Bob mu vytrvale poskakoval před očima. Pak popadl ledový balvan a zvedl ho nad hlavu, aby ukázal, jakou má sílu. Tenoučké ručičky se mu podlamovaly pod jeho váhou. „Kevine! Kevine!“ žadonil, dokud ho balvan nezarazil do sněhu.

Byl trochu omráčený, ale zpod balvanu pořád vykukoval s očekáváním v očích. „Vyber mě, Kevine!“ Kevin se rozhlédl po ostatních Mimoních a zadoufal, že ruku zvedne někdo jiný. Ale nestalo se. Podíval se zpátky na Boba přišpendleného pod sněhem. Věděl, že jinou možnost zřejmě nemá. Potřeboval s sebou mít aspoň dva Mimoně. „Argh,“ obořil se na Boba. „Tak jo.“ 13

Bob nadšeně zatleskal rukama. Popadl svého plyšového medvídka Tima a byl připravený vyrazit. Dav Mimoňů se rozestoupil a udělal jim cestu. „Big boss! Big boss!“ skandovali, zatímco Kevin, Stuart a Bob kráčeli k východu z jeskyně.

Naposledy se ohlédli na své přátele a v duchu si říkali, za jak dlouho je asi zase uvidí. „Kumbaya!“ volali Kevin, Stuart a Bob na ostatní Mimoně. Kevin v jejich čele se přímo dmul pýchou.

Najdou nového pána… vrátí se… anebo to zkusí a přitom umřou.

Kevin pociťoval hrdost. Stane se tím, kdo zachrání jejich kmen. Stuart pociťoval většinou hlad. A tak… se stane tím, kdo jako první sní ten banán, co si vzali na cestu. A Bob se té cesty, co je čekala, trochu bál.

Kevin mu ale řekl, ať se nebojí, a to ho trochu uklidnilo. „Oukej,“ řekl nakonec. „Za la big boss!“ A tak vyrazili.

Cesta byla nesnadná. Museli překonávat zasněžené hory a prodírat se hustými lesy. Když byl Bob moc una15

vený, Kevin ho nosil na hlavě. Časem se dostali do údolí zarostlého vysokou trávou.

Nakonec, po mnoha týdnech cesty, došli až k oceánu. Kevin a Stuart vyrobili kánoi z kmene padlého stromu. Pár dní chodili po pláži, sbírali banány, ukládali je do lodě a potom se vydali na plavbu přes oceán. Z větví a listů si vyrobili vesla a veslovali a veslovali. Nechávali se uhánět proudem. Střídavě spali nebo jedli zásoby, protože měli hlad. Začínali si podivně jeden druhého prohlížet.

Když jim došlo všechno jídlo, Stuart dostal tak strašný hlad, že začal mít vidiny. K jeho velkému úžasu Kevin a Bob chvílemi vypadali přesně jako nádherné, šťavnaté banány! A tak se vrhl na Kevina a začal ho olizovat. A Bob se k němu přidal. Ale v tu chvíli uviděli něco neskutečného - v dálce se z oceánu vynořila překrásná žena. Stála na vodě s hlavou hrdě vztyčenou a prohlížela si Mimoně v jejich maličké loďce. Byla oděná do dlouhého elegantního hávu.

16

A byla… zelená?!

Jakmile ji uviděl Bob, vyskočil z kánoe a začal plavat ke břehu. „Bobe! Stop!“ křičel Kevin a zvedl hlavu k soše Svobody.

A tak Kevin a Stuart pádlovali za Bobem. Nakonec s loďkou dopluli až k molu. Před sebou měli New York City v celé své kráse. Vyškrábali se na molo a vydali se po chodníku. Všichni kolem byli do něčeho oblečení – do džín a klobouků, šatů nebo svetrů, které byly v móděokolo roku 1968. Kabáty Mimoňů byly do toho horkého podnebí příliš těžké a teplé. Jestli sem mají zapadnout, budou s nimi muset něco udělat.

Naštěstí trojice brzy doklopýtala do uličky mezi dvěma staveními, kde byly natažené prádelní šňůry. Měli na výběr z takové hory oblečení! Mimoni honem vylezli po požárním schodišti, aby se trochu vymódili. Stuart si nejdříve našel krásné barevné batikované tričko, ale bylo mu velké. Pak popadl nedaleké boxerky, ale nějak se mu 17

zamotaly přes hlavu a nešly sundat. Kevin nesouhlasně zavrtěl hlavou. Tohle nebude ten pravý styl.

Nakonec Kevin zvedl hlavu a nad ním se ve slunečním světle zatřpytilo přesně to, co potřebovali: lacláče!

To bude ono.

Troje džínové lacláče vypadaly, jako by patřily malým dětem. Mimoni si je oblékli místo starých špinavých kabátů z jeskyně a začali obdivovat svůj nový vzhled. „Bueno!“ řekl Stuart a otáčel se, aby si prohlédl svůj odraz ve skleněném okně. Vypadal teď dobře… fakt dobře.

Pak se vydali do ulic mezi obrovské budovy. Všechny ty mrakodrapy, vozíky s hot dogy a požární hydranty z nich dělaly úplné trpaslíky.

Vlastně všechno z nich dělalo úplné trpaslíky.

Dostali se až na Times Square a všechno tu bylo tak nové a nablýskané… a hrozně, hrozně velké. Vysoko nad nimi visel billboard s obrázkem muže, který kandidoval na prezidenta – chlapíka jménem Nixon.

18

Mimoni rychle utekli pryč. Možná byli v hledání nového pána příliš nedočkaví. Možná by si po stovkách let hledání mohli dovolit být trochu vybíravější. Rozhlíželi se po ulicích a přemýšleli, kam vyrazit. Protlačili se davem hippies, kteří protestovali proti válce. V rukou drželi cedule s nápisy MÍR a LÁSKA. „Lásku, ne válku!“ křičela jedna dívka s květinami ve vlasech. „Bú-ja! Bú-ja!“ přidali se k nim Bob a Stuart a zvedali do vzduchu zaťaté pěsti.

Kevin je musel odtáhnout pryč.

Pak dlouho postávali na chodníku a civěli do výkladní skříně obchodu s hudebními nástroji.

Stuart obdivoval nádherné elektrické kytary. Představoval si sám sebe na plakátech slavných rockových legend. Boba spíš zaujala 19

dáma v šatech s banánovým potiskem. Vydal se za ní a nastoupil k ní do taxíku, který je najednou odvážel pryč. Stuart a Kevin se za nimi rozběhli. Měli strach, že ho ve velkém městě navždy ztratí. Nakonec ho ale uviděli vcházet do nedalekého obchodního domu. „Zlevňujeme dámské zvonové džíny a batikovaná trička!“ říkal právě hlas z tlampače, zatímco dva Mimoni pobíhali po obchoďáku a hledali Boba. „Vyzkoušejte si naši bohatou kolekci kozaček a minisukní.“ Prohledali celý obchodní dům, až nakonec našli Boba v převlékacích kabinkách. Smutně zíral na stovky Mimoňů v okolních zrcadlech, jako by ho obklopoval celý jeho kmen. Bobovi chyběli kamarádi, ale Kevin mu připomněl jejich důležité poslání a Bob se hned začal cítit trochu lépe.

Ale najednou zhasla všechna světla. Mimoni vyšli z kabinek a zjistili, že celý obchodní dům je náhle opuštěný.

Východy byly zamčené. Zdálo se, že tu uvízli na celou noc.

A tak si udělali pohodlí. Kevin našel velikánskou postel s výhledem na televizi. Byla o tolik pohodlnější než tvrdá 20

podlaha v mimoňské jeskyni! Všichni se schoulili pod měkoučké deky a pustili si televizní show s názvem Randění. Vystupoval tam chlapík jménem Bob pod označením „SVOBODNÝ MLÁDENEC Č. 1“. Byl malý a měl kulaté bříško. „Jo, go, Bob!“ fandil mu Bob. „Kevin!“ řekl potom moderátor. Objevil se další pán – svobodný mládenec číslo dva. Byl vysoký a vychrtlý a měl strnulý, podrážděný výraz. Vypadal tak trochu jako Mimoň Kevin… jen byl o něco vyšší. „Kevin!“ zvolal Kevin. „To já!“ „Anebo to bude Stuart?“ dodal moderátor. Na scénu vešel malý, stoicky klidný muž, kterému spadaly vlasy přes jedno oko. „Jo, Stuart!“ vykřikl Stuart.

Když se svobodná dívka už už chystala rozhodnout, s kým z nich vyrazí na rande, televizní obrazovku pokryl šum. Stuart marně mával anténou, nemělo to smysl. Vyskočil na televizi, ohýbal anténu jako králičí 21

uši dopředu a dozadu a vtom se objevil úplně jiný program…

TKP: TAJNÝ KANÁL PADOUCHŮ, stálo tam.

Kamera zabrala muže v černém obleku. „Sledujete Tajný kanál padouchů,“ řekl hlasatel a pozorně se zadíval do publika. „Jestli o tom někomu ceknete, je po vás.“ Kevin se usmál: ten zlý chlapík mu byl sympatický.

Neuplynulo ani pár vteřin a už publiku vyhrožoval.

Obrazovkou se prohnala řada fotek. Byly to obrázky nejrůznějších padouchů. Mladá dívka v kostýmu černé kočky. Velikánský obr s dřevěnou palicí. Dva šílení vědci se zkumavkami, ze kterých se rudě kouřilo. Kevin nikdy neviděl tolik padouchů naráz. „Program TKP již celých devětaosmdesát let v kuse sponzoruje Sjezd padouchů, největší setkání podlých kriminálních živlů na světě,“ pokračoval muž z obrazovky.

Mimoni se se zájmem předklonili k televizi a pozorně naslouchali každému jeho slovu. „To ono! Tady la big boss!“ zvolal Kevin.

22

„Navštivte přednášky uznávaných zloduchů!“ pokračoval hlasatel. „Seznamte se s největšími esy podsvětí.

A letos vám vůbec poprvé nabízíme vystoupení královny světového zločinu, Scarlet Odkráglové!“ Na obrazovku se mezi ostatní zločince vkradla ženská silueta. Už její stín naháněl divákům strach. Zlikvidovala hromadu dalších zloduchů a podívala se přímo do kamery. „Je zlá,“ okomentoval to muž. „Velmi zlá,“ odpověděla Scarlet. „Geniálně prohnaná,“ pokračoval hlasatel. „Dáma si musí umět poradit,“ poznamenala Scarlet. „Z cesty, pánové! Ve městě řádí nový padouch,“ řekl hlasatel. „A je to… žena!“ Scarlet vylezla na hromadu udolaných darebáků a zasmála se. „Zločin není nic hezkého,“ řekl hlasatel. „Ale je,“ usmála se Scarlet.

Mimoni se už mnoho let necítili tak šťastní. Zalila je stejná vlna radosti, jako když poprvé uviděli tyrrano23

saura. Štěstí, které cítili, když bojovali po boku Napoleona a spali v rakvi společně s Drákulou.

Tohle bylo ono… ten padouch, kterého hledali. Jejich veliký, strašlivý pán. „Přijeďte tento víkend na Sjezd padouchů. Adresa je Orange Grove Avenue 545 v Orlandu na Floridě. S námi se bav, zločin slav!“ řekl hlasatel.

Kevin na posteli vyskočil na nohy: „Padouši! Orlando!

La big boss!“

24