0255926

Do malého koše, který jsem si přinesla z koupelny, jsem vyhodila obálku. Probírala jsem se poštou, kterou mi před odjezdem předala Anna.

Potřebovala jsem místo v tašce, kam jsem si balila šaty na dva dny. „Kolik kreditek člověk vůbec potřebuje?“ povzdechla jsem si, vytáhla další obálku a chystala se ji poslat do koše za tou první. Pak jsem si všimla rukopisu. Normálně bych dopis od ní vyhodila stejně jako ty předchozí. Ale teď jsem nemohla. Teď ne.

Vytáhla jsem složený bílý list a rozložila ho. Srdce mi sevřela úzkost. Zprudka jsem vydechla, ale znovu se nadechnout jsem už nedokázala.

Zaklepal jsem na vchodové dveře a čekal. Emma neodpovídala.

Znovu jsem zaklepal a znovu jsem nedostal odpověď. Rozhlédl jsem se po prázdné příjezdové cestě. Pak jsem vzal za kliku a zkusil otevřít dveře.

Nebylo zamčeno. Na chvilku jsem zaváhal, ale pak jsem otevřel. „Emmo?“ zavolal jsem a opatrně, abych ji nevylekal, jsem vešel dovnitř. „Emmo?“ Ticho.

Zavřel jsem dveře a pokračoval do obývacího pokoje. Nakukoval jsem přes sklo, ale nebyla tam. Vykročil jsem směrem k ložnici, když jsem uviděl její chodidla na okraji postele. „Hej, Emmo!“ zavolal jsem na ni, když jsem přišel blíž. „Sara říkala…“ Když jsem ji uviděl, zmlkl jsem. Musel jsem se chytit obrubně dveří, abych neztratil rovnováhu. „Emmo, co se stalo?“ Celé její tělo se třáslo. Oči měla zakalené a slepě zírala na papír, který svírala v rukou. Ústa měla trochu našpulená a nepravidelně dýchala. Hrudník se jí křečovitě zdvíhal. „Emmo?“ řekl jsem a pokusil se k ní dostat. Brada se jí chvěla a bezhlesně pohybovala rty. „Ukaž.“ Vzal jsem jí z ruky papír. Rychle se na mě podívala a já se celý otřásl při pohledu na bolest, která se v nich skrývala. Nevydala ani hlásku. Z nehybných očí jí stékaly slzy. Vypadala, jako by se topila.

Podíval jsem se na papír a hned, jak jsem uviděl první slovo napsané spěšným rukopisem – „Emily“, zaťal jsem zuby. Pohlédl jsem zpátky na Emmu. Ustrnula ve své bolesti.

Emily, možná si nakonec tenhle dopis přečteš.

Teď se konečně dozvíš, cos mi udělala. Ano, to ty jsi mi to způsobila. Už jsem nedokázala dál snášet tu bolest. Bolest ze samoty.

Bolest způsobenou tvým nezájmem. Bolest způsobenou tím, že mě nemá ráda moje jediná dcera. Bolest ze ztráty jediné osoby, která mě kdy skutečně milovala a kterou jsem ztratila kvůli tobě. Tu lásku jsi zničila v den, kdy ses narodila.

Nikdy ses neměla narodit. Lidem, se kterými ses v životě setkala, jsi přinesla jenom bolest. I těm dvěma nevinným malým dětem, které tě chtěly mít rády. Vidíš, co jsi zač? Jak se na sebe vůbec můžeš dívat do zrcadla, když víš, kolik zla jsi způsobila?

Zabila jsi mě těmi chladnými, nenávistnými slovy, která jsi mi řekla. Zabila jsi mě každým dopisem, který jsem ti poslala a na který jsi nikdy neodpověděla. Jak můžeš být tak chladná a nenávistná k vlastní matce? Tolik jsem ti toho dala, a tobě je to úplně jedno. Teď s tím budeš muset žít celý život, celý život budeš žít s vědomím, že jsi mě připravila o ten můj.

Tvoje milující matka Zvedl se mi žaludek. „Ne,“ řekl jsem naléhavě. „Emmo, tohle ne!“ Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou.

Posadil jsem se vedle Emmy, ale ona pořád neodpověděla. Ruce i nohy se jí třásly a zuby drkotaly. Upustil jsem dopis na podlahu. Nemohl jsem se ani dotknout těch ničemných slov, kterými byl list papíru popsaný.

Položil jsem Emmě ruku kolem ramen a přitáhl ji k sobě. Zhroutila se a opřela se mi o hrudník. Pevně jsem ji stiskl. „Neposlouchej ji,“ požádal jsem ji a najednou jsem viděl rozmazaně. „Neposlouchej ji, Emmo. Nevěř jí jediné slovo.“ Ale ona mě neslyšela.

23. Tichá bolest Jediné, čeho byla schopná, bylo pravidelné dýchání. Nedokázala se přestat třást, ať jsem ji k sobě tiskl, jak jsem chtěl. Neodporovala, když jsem ji položil na postel. Opřel jsem se o měkkou opěrku a opřel si Emmu o hrudník. Pevně jsem ji k sobě přitisknul oběma rukama. „Emmo, dobře víš, že každé slovo, které napsala, je lež. Nedovol jí, aby tě dál zraňovala.“ Prosil jsem ji a rty se zlehka dotýkal jejích vlasů.

Pořád se třásla. Měl jsem pocit, jako by mi hruď prorazila planoucí pochodeň. Nenáviděl jsem tu sobeckou, mstivou ženu. Pojistila se, aby poslední skutek v jejím životě zničil jedinou osobu, která se ji kdy

opakovaně pokusila mít ráda. Zhluboka jsem se nadechl, abych ze sebe setřásl opovržení. To Emma právě teď vůbec nepotřebovala.

Leželi jsme tak mlčky v tiché bolesti, dokud jsem nezaslechl, že se otevírají hlavní dveře. „Emmo?“ zavolala Sara. „Evane?“ Otevřel jsem ústa, abych jí odpověděl právě ve chvíli, kdy se objevila ve dveřích. Podívala se na Emmu ležící v mém náručí a pak na mě. „Co to…“ Zmlkla. Přimhouřila oči a pozorně si prohlédla Emmu.

Potom se k nám opatrně přiblížila. „Co se stalo, Emmo?“ Sara se na mě vyděšeně podívala. „Evane, co se jí stalo? Co jsi jí udělal?“ Zavrtěl jsem hlavou na její obviňování. „Podívej se na ten dopis.

Je někde na podlaze.“ Sara z nás opatrně spustila oči a rozhlédla se po podlaze. Pak se sehnula a zdvihla kus papíru. Nedokázal jsem se na ni dívat, když to četla. „Zatracená mrcha!“ vykřikla Sara, až jsem se lekl. Podíval jsem se na Emmu. Pořád ke mně byla přitisknutá, netrhla sebou. „Jak může…“ Sara zmačkala papír a vyběhla z místnosti. Slyšel jsem, jak bouchá dvířky od zásuvek a mumlá si pro sebe pořád dokola „mrcha jedna“. Pak jsem ucítil kouř a bylo mi jasné, co udělala.

Sara se zase objevila u nás v pokoji. Vlezla si do postele na druhou stranu, aby viděla Emmě do tváře. Sklonila se k ní, podívala se jí do jejích nepřítomných očí a rukou ji pohladila po tváři. „Emmo,“ řekla laskavě, „byla to příšerná osoba a šlo jí jen o to, aby ti ublížila. A to jí nesmíš dovolit. Em, nesmíš! Jsi silná, tohle zvládneš. Ty víš, že jo. Prosím, Emmo.“ Sara našpulila rty a oči se jí zalily slzami. Podívala se na mě a řekla: „Tomu nesmí uvěřit. Evane, nesmíme dopustit, aby ji ta ženská zlomila.“ „Já vím,“ odpověděl jsem tiše a rukou jsem pohladil Emmu po zádech.

Emma sebou při mém dotyku trhla. Otočil jsem k ní hlavu, aby jí viděl do obličeje. „Emmo?“ Se vzlyknutím se nadechla. Hruď se jí zdvíhala. Pak se ode mě odtáhla a stočila se do klubíčka. „Ne!“ vykřikla.

Sara ztuhla. „Ne! Ne!“ Emma sevřela pěst a začala bušit do matrace. Oči měla pevně zavřené. Znovu a znovu vykřikovala: „Ne! Ne! Ne!“ Následoval hysterický záchvat. Řvala ze všech sil a celé tělo se jí zmítalo v křeči.

Sara se podívala na mě a ve tváři se jí objevil strach.

Sklonil jsem se k Emmě a jemně jsem ji vzal za rameno. „Emmo, to je v pořádku.“ „Ne, není,“ křičela. „Ona je mrtvá! Je mrtvá!“ Zhroutila se na postel a nekontrolovatelně se rozvzlykala. Pak ochable hlesla: „Moje matka je mrtvá.“ „Emmo,“ povzdechla si Sara. Klekla si na podlahu vedle postele.

Její tvář se zkřivila bolestí, když bezmocně sledovala utrpení své přítelkyně.

Otočil jsem se za ní a přitiskl se k ní, abych ji pevně držel.

Vstřebával jsem její křečovité vzlyky. Pevně mi sevřela paže, jako bych ji mohl zachránit před tím, co ji hrozilo stáhnout.

Neřekli jsme ani slovo. Sara a já jsme s ní zůstali a nechali ji se vyplakat. Plakat pro matku, která si ji vůbec nezasloužila. Věděl jsem, že truchlí, protože ji ztratila. Nejspíš poprvé od chvíle, kdy se dozvěděla o její smrti. Přál jsem si jedno jediné – uchránit Emmu před vším, co ji zraňovalo. Připomínalo mi to noc, kterou mi proplakala v náručí, když si znovu prožila tatínkovu smrt. Nemohl jsem jí ulevit od bolesti a věděl jsem, že to nemůžu udělat ani teď. A i když jsem znovu a znovu prohrával, nedal jsem se odradit a nepřestal to zkoušet.