0255214

Táňa Kubátová

Co j e v domě

Taťána Kubátová PRAHA 2015

© Taťána Kubátová, 2015 ISBN 978-80-87805-13-8

1 Ta dvojice s obličeji i postavami zkreslenými optikou širokoúhlé špehýrky ani vzdáleně nepřipomínala zanícenou náborovou buňku nějaké náboženské sekty. Vyprávět lidem o Písmu svatém chodí většinou dvojice mladých žen s líbeznými úsměvy na rozjásaných tvářích naznačujícími, že budete-li je následovat, podobná blaženost čeká i vás, zatímco postarší narezato obarvená dáma v kostýmku se tvářila spíše unaveně než nadšeně. A vedle ní stojící vyčouhlý hubený mladík působil vysloveně otráveným dojmem. Jenže kdo jiný by zvonil za dveřmi v sedm večer, pokud to zrovna není sousedka, která za vás ráno převzala doporučený dopis? Marta zajistila dveře řetězem a pak je pootevřela, aby těm dvěma mohla stručně vysvětlit, že snažit se o spásu její duše je pustým plýtváním energií. „Paní Vaňková?“ zareagovala žena zcela v duchu té nejprimitivnější psychologické poučky, že oslovíme-li svůj protějšek jménem, částečně tím oslabíme jeho odhodlání poslat nás k čertu. A je přitom úplně jedno, že jsme si to jméno právě přečetli na dveřích a za minutu už si je nebudeme pamatovat. „No prosím?“ „Dobrý večer, já jsem Květa Slezáková ze zastupitelstva naší městské části a ráda bych si s vámi pohovořila ohledně dopisů, které jste k nám poslala,“ odrecitovala hbitě a napřáhla k ní ruku, v níž držela objemný fascikl v modrých deskách. „Aha,“ došlo náhle Martě, že boží slovo se tu dnes určitě probírat nebude, a začala přivírat dveře. „Počkejte,“ zarazila ji žena, „pět minut byste si snad najít mohla, ne?“ Marta znovu pootevřela a usmála se. „Vždyť jdu jenom sundat řetěz.“ Pak přece jen ještě zaváhala. Bradou ukázala na doposud mlčícího mladíka. „Váš kolega?“ 5

„Můj syn, pokud vám to nebude vadit.“ Marta pochopila bleskově. „Ale ne,“ zasmála se, znovu přivřela dveře a uvolnila konec řetězu. Pak otevřela dokořán. „Pojďte dál. A nezouvejte se. Právě uklízím a k podlahám jsem se ještě nedopracovala.“ Kdyby byl mladík starší a vstřícnější, možná by se před ním za své flekaté elasťáky a umolousané triko zastyděla, ale takto jej pouze počastovala shovívavým pohledem. No, já vím, hochu, že bys byl daleko raději někde na diskošce než poskytovat tělesnou stráž své máti při obcházení jejího volebního obvodu. Ale uvidíš, že matinku to zcela v duchu zásady o novém koštěti dlouho bavit nebude… Marta si matně vzpomínala, že tahle zastupitelka byla zvolena teprve nedávno. Přesněji krátce poté, co její předchůdce tiše vyšuměl z veřejného života po jisté aféře, v níž vedle obecních zakázek hrála roli firma napsaná, ó jaká náhoda, právě na jeho manželku. „Posaďte se,“ vybídla je, když za ní oba návštěvníci dopochodovali až do obytné kuchyně, a ukázala na pohovku. Poslechli ji a paní Slezáková položila modrou složku před sebe na stolek. „Můžu vám nabídnout něco k pití? Čaj? Vodu?“ Téměř zděšeně odmítli, a tak se Marta bez dalších zdvořilostních formulek posadila naproti nim. „Takže já bych začala,“ nadechla se paní Slezáková a otevřela složku. „Prosím vás, okamžik,“ zarazila ji Marta. „Tohle jsou všechny dopisy, které jste dostali? Ze kdy je ten poslední? Můžu se podívat?“ Když návštěvnice otočila složku k ní, Marta zběžně zalistovala několika horními listy. Zdálo se, že dopisy jsou řazeny chronologicky a ten poslední byl starý asi tři měsíce. Některé měly na okraji připsánu poznámku a z přeloženého dvojlistu na ni vypadl papírek psaný rovněž cizí rukou. Text na něm byl krátký: „Tímhle se vůbec nezabývat, ta ženská je evidentně pošuk.“ Marta by si ani nepomyslela, že by mohlo existovat něco, co by přimělo dámu těchto proporcí a tohoto věku k vpravdě dívčímu zapýření. „To jsou poznámky mého předchůdce,“ pospíšila si s vysvětlením. „Já si naopak myslím, že v těch dopisech je spousta užitečných podnětů a je z nich znát, že je psal někdo s nadprůměrnou 6

inteligencí, kdo dokáže výstižně popsat bariéry, které se staví do cesty postiženým a které jsou jaksi mimo rozlišovací schopnosti nás zdravých…“ Při svých posledních slovech se žena zarazila a zkoumavě se na Martu podívala. Viděla mladou ženu s živýma bystrýma očima, s čistou pletí, se zdravýma rukama i nohama a přesvědčení, že právě teď kohosi nachytala při pěkném podfuku, jí zúžilo rty do tenké čárky. Marta se usmála. „No, IQ je devadesát, ale já si také myslím, že měření beztak nebylo objektivní. A pokud jde o to postižení… víte, věc se má tak, že sice jsem Vaňková, ale Marta, a nikoliv Blanka. Prosím vás, jen se nezačněte rozčilovat, že vás zdržuju nebo vás snad vodím za nos. Blanka je totiž moje sestra, která je právě v Praze na pravidelné zdravotní kontrole, kam si ji zvou jednou ročně. Dnes jsem ji tam odvezla a než se vrátí, což bude pozítří, dělám jí tady trošku důkladnější úklid. Víte, jsem moc ráda, že se někdo konečně začal zajímat o její aktivity, ale myslím si, že by mohlo být užitečné, abych, než budete mluvit přímo s ní, trochu obšírněji objasnila, co a jak. Nebude vám vadit, když vám teď přiblížím její situaci?“ Zvuk, který paní Slezáková vydala, se dal považovat za souhlas. A každopádně zůstala sedět, ačkoliv potají zakoulela směrem k synovi očima a pozvedla obočí, jako by mu chtěla říci: no tak vidíš, jak je dobře, že jsi mě k těm bláznům raději doprovodil. „Blanka měla poprvé problém už v šestnácti,“ začala Marta s vyprávěním a dala si dobrý pozor, aby její líčení bylo spíše věcné než emotivní. „Odborně se to nazývá cévní malformace a jde o ztenčení cévní stěny, které má za následek výduť. Ta může prasknout, což se Blance v těch šestnácti stalo. Byla zrovna na lyžařském výcviku s gymplem a než ji dostali do špitálu, utekla spousta času. Naštěstí nedošlo k poškození mozku a krevní výron se po pár týdnech vstřebal bez sebemenších následků. Když jí bylo třicet, takže před devíti lety, ji to potkalo znovu, tentokrát pro změnu na dovolené v Paříži. Zasáhlo ji to bohužel výrazněji. Došlo k částečnému poškození krátkodobé paměti, což se nespravilo ani po vstřebání výronu. Navíc se při vyšetření tomografem zjistilo, že další malformace je na takovém místě, že by v případě protržení už přímo ohrozila její život. Takže v Praze udělali gama nožem zákrok, o kterém se předem vědělo, že bude problematický. Blanka 7

po něm má necitlivou polovinu těla, a navíc se to odrazilo i na jejích mentálních schopnostech. Zkrátka musí určité věci kompenzovat až do konce života užíváním medikamentů. Když jí měřili IQ na vysoké škole, kterou končila s červeným diplomem, měla něco kolem sto čtyřiceti. Po návratu z jednoho z mnoha rehabilitačních pobytů mi tvrdila, že jí tam psycholog dělal test a prý mu vyšlo devadesát. Ale to určitě jen proto, že pro ni ty testy prostě nejsou vhodné. Já bych vás chtěla ujistit, že kontinuita její osobnosti zůstala plně zachována. Blanka si z minulosti pamatuje všecko, snad jen s výjimkou pár dnů, které následovaly po těch výronech, myslí jí to v mnoha věcech stejně jako předtím a má stále velký zájem o dění kolem sebe. Například před volbami sehnala detailní informace o všech kandidátech a celou rodinu instruovala, kdo je férový a komu raději hlas nedávat. No a pochopitelně z důvodu, že má teď omezené možnosti pohybu, začala si víc všímat toho, co z našeho okolí invalidům jako ona ztěžuje život. A protože je stále plná elánu, nedalo jí, aby se nesnažila něco s tím taky udělat. Bohužel to někdy s vehemenci přehání, a tím může budit takovýhle dojem,“ objasnila Marta a položila ruku na onen lísteček se slovem pošuk. „Vím, že se taky pokouší telefonovat různým lidem, o kterých si myslí, že mají nějaký vliv na veřejné dění, a hrozně ji deptá, když se s ní odmítají bavit. Ale pochopte ji: vždycky byla v životě aktivní a… nevím, jak to říci, snad akční, zkrátka neměla ráda zdlouhavá řešení. V práci se živila jako programátorka a byla schopná sedět u počítače do noci, dokud program nedělal to, co po něm chtěla. Když se rozhodla vymalovat si byt, makala do tří do rána, protože by nesnesla odejít od rozdělané práce. Teď všude kolem sebe vidí, co všechno je potřeba udělat, jenže sama na to fyzicky nemá, a tak jediné, co může, je neustále někoho bombardovat, aby se konečně něco hnulo. Ty dopisy, co psala na obec, jsem nečetla, ale povídala mi o nich, takže tuším, co v nich je: výčet míst, kde je potřeba vybudovat bezbariérové přístupy. Kritika hospodaření obce na mnoha frontách. Návrhy, kam přidat peníze z rozpočtu a kde bez milosti ubrat. Mám pravdu, nebo ne?“ „Máte,“ přikývla paní Slezáková. „Víte, přiznám se vám, že když jsem se na její dopisy dívala a vyslovila jsem nahlas úmysl se některými podněty z nich zabývat, odrazovali mě kolegové slovy, že se jedná o duševně vyšinutého jedince, který jim neustále vyvolává a bombarduje je nereálnými nápady. Dokonce prý vaše sestra 8

komusi z radnice tvrdila, že na ni poslal špióny, kteří mají za úkol ji odstranit, protože je pro nás nepohodlná a bojíme se jí…“ Marta sklopila oči. „Je pravda,“ přiznala váhavě, „že po jistou přechodnou dobu měla trochu pocit, že jí hrozí nějaké nebezpečí, ale to už je po pohovorech s psycholožkou dávno pryč. Víte, vy si asi nedokážete představit, co taková nemoc umí udělat s psychikou, když byl člověk zvyklý žít na plné obrátky a najednou je z něj těžce pohyblivý invalida, a navíc nemůže pracovat ani duševně, protože když se o to pokusí, ke svému zděšení zjistí, že už na to nemá. A tak je zázrak, že nerezignovala a zajímá se aspoň o to, na co stačí. A můžete si být jistá, že ty tipy, co vám napsala do dopisů, jsou trefné. Samozřejmě je mi jasné, že nepřekopete všechny ulice proto, aby byly všude bezbariérové nájezdy, ale věřím tomu, že budete schopní vyřešit aspoň ty nejbolavější případy. Ale do téhle debaty se pouštět nechci, protože to už je Blančina doména. Já jsem vám chtěla jen nastínit, co má Blanka za sebou, a ujistit vás, že ačkoliv se vám nemusí líbit forma jejích sdělení, na obsahu nic vyfantazírovaného není. Blanka nikdy nebyla snílek a fantasta, vždycky byla pevně ukotvená v reálném světě, a na tom se nic nezměnilo ani po jejím onemocnění. Ty problémy, na které upozorňuje, tu opravdu jsou a bylo by škoda se nad některými z nich aspoň nepozastavit. Víte, Blanka má teď spoustu času promýšlet do detailu věci, které my jen tak přeletíme, a mnohdy z toho vyjde něco, co rozhodně stojí za hlubší úvahu.“ „Jsem ráda, že jste mi všechno objasnila,“ pravila paní Slezáková, zvedla se z pohovky a její syn se okamžitě vymrštil také, jako by byl její stín. „Určitě bych si s ní ráda promluvila. Hm, než jsme sem přišli, zkoušela jsem se ohlásit telefonicky na tom čísle, které uvedla v posledním dopise, ale signalizovalo mi to neexistující číslo. Ale vidím, že telefon tu je…“ „Nadiktuju vám nové číslo,“ ujistila ji Marta hbitě. Návštěvnice zvedla obočí. „Vyměnily jste ho?“ „No, to předtím Blanka dostala po někom, kdo byl zřejmě hodně žádaný. Unavovalo ji pořád dokola vysvětlovat, že číslo je teď její.“

—

‚Lžeš vážně moc hezky,‘ ujistila Marta samu sebe, jen co se za návštěvou zavřely dveře. 9

Jenže copak mohla přiznat, že ono přečíslování přede dvěma měsíci iniciovala Blanka proto, aby unikla telefonátům všemožných špiónů a pronásledovatelů, kteří jí vyvolávali ve dne v noci a chrlili na ni výhrůžky? Copak mohla přiznat, že s tím stihomamem bojovali půl roku a ona zmíněná psycholožka byl ve skutečnosti psychiatr, kterého Blanka odmítala poslouchat, protože ona přece není žádný blázen a na těch práškách je napsáno, že jsou pro blázny? A to jenom proto, že jí táta z jednoho balení zapomněl vyndat příbalový leták… Kdyby vyprávěla tohle, tak milá paní zastupitelka dá za pravdu všem těm, kteří ji před tím cvokem varovali, a Blanka už o ní nikdy neuslyší. Marta povzdychla a pak se šla znovu věnovat úklidu. Nemá cenu se v tom znovu babrat. Teď je Blanka stabilizovaná, jak jen to nejlépe jde, což je nejdůležitější. Snad z té její kontroly nevyplynou žádné další jobovky. A snad si tam Blanka zase nevydyndá nějaké lázně. Dopadlo by to jako stokrát předtím. Rehabilitační efekt veškerý žádný a do týdne by chytila chřipku. Na druhé straně, aspoň by trochu změnila své stereotypní prostředí. Ačkoliv v tom stacionáři, kam ji Marta denně vozí, se jí velice líbí… Z bohulibé činnosti drhnutí kachlíků v koupelně ji vyrušil telefon. „No nazdar, to jsem si mohl myslet, že jsi ještě tam.“ „Jé, ahoj, Miloši. Vždyť jsem ti říkala, že mě čekají dva gruntovací večery. Copak jsi zapomněl?“ „Jak bych mohl, prosím tě, když musím sám na tu zítřejší Mirkovu rozlúčku se svobodou.“ „Chudáčku,“ politovala ho Marta. „Ale uvidíš, že se ti tam nakonec bude líbit i beze mě,“ ujistila ho. „On se tam o tebe už někdo postará.“ „Počkej, jak to myslíš? Jako že mě tam zabaví nějaká jiná ženská?“ „No a kdyby,“ zasmála se Marta, „tak doufám, že se ti to bude líbit.“ „Ty jsi hrozná,“ zavrčel Miloš. „Vůbec nežárlit není ani trochu normální.“ Marta se znovu rozesmála. „Dobře víš, že by ti strach nedovolil vyvádět něco nepatřičného.“ „Myslíš? No, aby ses nespletla. Až ti někdo donese nějaké historky o tom, že jsem málem svedl nevěstu a porval se s ženichem, že se kvůli mně první družička zlila do němoty a že jsem se nezná10

mo proč zavřel na čtvrt hodiny do špajzky s nevěstinou prostopášnou sestřenicí, tak tomu do puntíku věř.“ „Jen tak dál, chlapče. Hezky se vybarvuješ po těch letech. Ale maminka mě varovala, že si s takovým proutníkem nemám nic začínat. Holt matky, ty mají nakonec vždycky pravdu.“ „O tom nepochybuj. Když tě moje máti viděla poprvé, tak řekla: no ale Milošku, to přece nemyslíš vážně. Ty, takový ztepilý hoch a ještě k tomu studovaný…“ „Fuj, takhle ty na mě! Takový těžký kalibr vybalit, nestydíš se? Narážky na můj metr šedesát tři a ještě opepřené propastným rozdílem v úrovni našeho vzdělání? Náš pan inženýr a nějaká taková vyšší odborná umprumačka, fuj, vždyť to zní skoro jako průjem! A tomuhle já už osm let dělám dutou vrbu, samaritánku a kurtizánu, podle toho, čeho se pánovi zrovna zachce nejvíc! Ach bože, ale tatínek mi vždycky říkal, abych nevěřila jedináčkům, inženýrům a blonďákům. A ty jsi navíc všechno dohromady.“ „Tatínek mě zase varoval před ženskýma, které mají hned na všecko odpověď. Protože správná ženuška má být tichá, skromná a promluvit jen tehdy, je-li tázána.“ „Hm, kdybys věděl, jak si tady právě živě představuju, jak by ten hadr, co držím v ruce, krásně pleskl o ten tvůj namyšlený ciferník!“ „No jasně, nemáme-li argumenty, uchýlíme se k hrubému násilí…“ „Pouze v mé fantazii, bohužel. Mimochodem, odkud voláš? Slyším na pozadí nějaké hlasy.“ „Že by dáma přece jen žárlila? Ovšem jsem nucen s lítostí konstatovat, že je to jenom autorádio. Martíku, fakt se na to vykašli a pojď k Mirkovi se mnou. Víš, že bez tebe je mě jen půlka.“ „Přední, nebo zadní? Totiž pardon, horní, nebo dolní?“ „Nezakecávej to zase. Tak co, půjdeš?“ „Uvidíme.“ „To známe. Uvidíme znamená v tvém podání ne.“ „Cože? A co tenkrát, jak ses chtěl pozvat ke mně domů? Tehdy jsem říkala uvidíme, a moc dobře víš, jak to dopadlo.“ „Jasně že vím, přišlas o věneček. Představ si, že jsem tam náhodou byl taky.“ „Fakt? A cos tam dělal?“ „No, částečně se ztrapňoval, částečně se styděl a částečně byl v sedmém nebi. Ale ty mi pořád vyklouzáváš jako úhoř. Tak co bude s tím večírkem? Jestli nepůjdeš, bude to pro mě otrava, což ty 11

moc dobře víš. Asi zavolám Mirkovi, že mi do toho něco vlezlo, a vyzuju se z toho.“ „Miloši, vždyť Mirek je přece tvůj nejlepší kamarád a mě stejně sotva zná, tak neblázni.“ „Ále, on to přežije. Bude tam mít i tak dost lidí. Já bez tebe nikam nejdu.“ „Poslouchej, nevydírej mě.“ „Nic takového přece nedělám.“ „Jak to, že ne? Dobře vím, žes to Mirkovi dávno slíbil a že ses i těšil.“ „Jo, ale to jsem myslel, že půjdeš se mnou.“ „Ne, fakticky nemůžu, říkám ti to už od začátku. Dobře víš, že když u Blanky gruntuju, jsem ráda, když mi u toho nekibicuje za zády.“ „Řekni rovnou, že tě sekýruje a šikanuje. Katastrofálně zanedbala rehabilitaci, a přitom by dobrou polovinu z toho, co pro ni děláš, mohla být schopná zvládnout sama, kdyby ten první rok po operaci pořádně trénovala. Teď abys za ni dřela ty.“ „Vždyť přece víš, jak to s tou rehabilitací bylo.“ „No jasně. Nesnášela se s matinkou. A jí natruc zůstala větším mrzákem, než by musela. Něco takového ti připadá normální?“ „Normální na naší situaci není nic. Tak proč by mělo být tohle? Ale musíme to probírat zrovna teď? Po stopadesáté zase dokola? Blanka je prostě můj závazek, který ke mně patří a vždycky patřit bude.“ „Ale nemusela by. Ten psychiatr přece nabízel, že by zařídil dlouhodobou hospitalizaci…“ „Odložit blízkého člověka do blázince jen kvůli vlastnímu pohodlí? Takovou bys mě chtěl?“ „Ale vždyť ona je blázen, uvědom si to.“ „Není blázen. Jen kvůli tomu, že na čas vysadila prášky…“ „No právě. Vidělas, co bez nich vyváděla. Dokonce i tebe už zblbla natolik, že sis myslela, že ty telefonáty jí opravdu chodily.“ „Dobře, tohle byla moje chyba. Netušila jsem, že táta nezahodí ten leták a že jí ho dá do ruky.“ „To tady přece neřešíme. Řešíme, že nebýt na práškách, tak je tvá ségra blázen, jak když vyšije, a nikdo nebude pochybovat o tom, kam patří ze všeho nejvíc.“ „Ale když je na práškách, tak je naprosto v pohodě a není důvod někam ji zavírat.“ 12

„Až na to, že ji každý večer běháš kontrolovat, jestli si ten prášek opravdu vzala a opravdu ho spolkla. Tohle bys dělala i v manželství? Nezapomeň, že nám můj táta slíbil jako svatební dar ten čtyřpokoják v Líšni, a odtud je do Krpole poněkud daleko.“ „Miloši,“ vzdychla Marta, „prosím tě, musíme všecko probírat zrovna teď a po telefonu? Moc dobře víš, že kudy chodím, tudy se snažím vymyslet nějaké přijatelné řešení, ale ty celou věc stavíš tak, jako by byla úplně bezvýchodná…“ „Na tom, že nechci, aby v tom čtyřpokojáku bydlela s náma, se ale opravdu nic nezměnilo…“ „Já vím. Ale jak jsem navrhovala tu výměnu…“ „Na to zapomeň. Jednopokoják v té nové výstavbě je dvakrát tak drahý jak celá Blančina dvougarsonka.“ „Mám přece ještě svou garsonku.“ „Tu jsme chtěli přece pronajímat.“ „Jenže kdyby se prodala…“ „I tak by to nestačilo.“ „Naši mi v sobotu řekli, že by ten rozdíl doplatili.“ „Možná by bylo lepší, kdyby ty peníze věnovali raději na pečovatelku, když je takový problém dát ji do zařízení, které je pro takové případy přímo určené.“ „Miloši, já mám někdy pocit, že ze zásady zavrhneš cokoliv, co vzejde ode mě, a uznáváš jen to, co vymyslíš ty. Vždyť ses nad tímhle řešením ještě ani pořádně nezamyslel, a už víš, že je špatné…“ „No tak dobře, jen se nerozčiluj. Slibuju, že se nad tím zamyslím. Ale ty mi zase slib, že na tu rozlúčku se mnou zítra půjdeš. Copak je ti jedno, že o to moc stojím?“ „Jasně že mi to není jedno. Ale takhle jsme se přece už dohodli…“ „Marťuli… prosím, prosím…“ „Ty jseš ale protivně umanutý loudil.“ „Bude to příjemnější než drhnout záchod…“ „Nech toho laskavě!“ „Prosím, prosím, pěkně prosím, pacičky vzpínám, ouškama stříhám…“ „Ty bestie, no tak dobře, zkusím to stihnout, ale nic neslibuju. Dnes to tady natáhnu a když skončím dřív než do půlnoci, možná…“ „Prosím tě, nic nenatahuj, vždyť já jsem na cestě k tobě.“ 13

„Na to zapomeň.“ „Prakticky jsem už před barákem.“ „Neblbni, vždyť mám hotovou sotva kuchyň, a koupelna je skoro netknutá. Říkala jsem ti přece, že tu dnes budu až do nevidím.“ „Jenže mně se po tobě stejskalo.“ „Víš, že seš hroznej?“ „Jo, říkáš to dost často. Tak za jak dlouho tu budeš?“ „Teda fakt, zabít je málo. Postav na čaj a dej mi čtvrt hodiny…“ Místo aby zafinišovala, zůstala Marta sedět u telefonního stolku a nespokojeně se mračila. Jak je možné, že bylo zase všechno po jeho? Nejenže nic nevyřešili ohledně Blanky, ale navíc mu skoro najisto slíbila ten zítřejší večírek, ačkoliv byla pevně odhodlána tentokrát své plány beze zbytku dodržet. A jako by to nestačilo, teď tady nechá všecko ležet a pokluše za ním. Hm, měla mu aspoň říci, aby přišel on sem a pomohl jí… No jo, Miloš a domácí práce. Máti ho k nim nikdy nepustí a když ho Marta zkoušela převychovat, nebyla dostatečně důsledná. K domácím pracím přistoupil s bezbranným výrazem: já bych byl tak strašně rád užitečný, jenže nemůžu za to, že jsem se narodil jako naprosté nemehlo, a s požitkem kazil, co se dalo. Měla všechny jeho začátečnické chyby přehlédnout, jenže to bohužel neudělala. Jeho nešikovnost ji pobavila a ona mu se smíchem brala všechny ty úklidové nástroje z ruky, než s nimi nadělá ještě víc škody. Prostě to všechno nějak zpackala. Na začátku byla moc měkká, a teď už se jí nedařilo přitvrdit. Miloš si s ní dělá, co chce, a ona se tomu nedokáže ubránit. Funguje to takhle v každém vztahu, nebo se opravdu někde dopustila chyby? Nebo je chyba v její povaze? Je zkrátka slaboch, který se nedokáže prosadit? Nebo příliš velký dobrák, a on tu dobrotu zneužívá? Ne, ne, to ne, ona si přece všecko líbit nenechá. Jen ať si Milošek nemyslí, že po tomhle všem bude mít ještě navíc náladu na sex…

—

„Prosím tě, co se děje? Ty to máš teď někdy dostat?“ reagoval s údivem na slzu, která Martě mimoděk vyklouzla zpod víčka. „Ale ne.“ „Tak co je? Udělal jsem něco špatně? Vždyť se mi zdálo, že se ti to líbilo, nebo ne?“ „Ale jo.“ „No počkej, chceš tím snad říct, žes mi všecko jen zahrála? Měl jsem dojem, že tohle my dva nemáme zapotřebí.“ 14

„Ale ne, mně se to fakt líbilo. Jenže jsem to nechtěla.“ „Jak nechtěla? Tohle přece nemá logiku.“ „Prostě jsem dnes na postel neměla náladu, no.“ „Ale nakonec jsme tě přemluvili,“ doplnil triumfálně. „Jenže to je právě ta chyba.“ „Proč chyba? Tomu ale vážně ani za mák nerozumím. Nechtělas, přesvědčil jsem tě, abys chtěla, a nakonec se ti to líbilo. Tak v čem je problém?“ „Proč vždycky o všem přesvědčíš ty mě a nikdy já tebe?“ „Protože to ve skutečnosti chceš taky a jen tě baví dělat drahoty.“ Marta se vymrštila a setřásla z ramene jeho ruku. „Tohle si vážně myslíš?“ „Ježíš, Marto, znásilnil jsem tě snad, nebo co? Víš přece, že bych nic takového nikdy neudělal.“ „Jenže já si tak skoro připadám… z duševního pohledu, ne fyzického.“ „Ne, prosím, ne, jen ne žádnou hlubokomyslnou filozofii,“ zakvílel a zabořil obličej do polštáře. „Dneska na to vážně nemám. Jdu rovnou z práce, kde jsem měl dvě vražedná jednání, a moje mozková kapacita už je pro dnešek vyčerpaná.“ „Něco podobného říkáš vždycky, když se snažím vysvětlit ti své pocity.“ „No dobře, tak vysvětluj.“ Marta se odmlčela. „Já poslouchám,“ ujistil ji. „Možná slyšíš, ale určitě neposloucháš.“ „Proč myslíš, že ne? Říkalas, že jsem tě psychicky znásilnil. Tak to prosím tě trochu rozveď.“ „Když to říkáš tímhle tónem, zrovna na to mám náladu,“ odsekla a otočila se k němu zády. „No nazdar, s tebou je teda dneska rozumná řeč, jen co je pravda. O co ti jde, prosím tě? Máme jeden večer, kdy nemusíš klusat kontrolovat ségru a kdy ségra nevyvolává desetkrát tobě kvůli naprostým pitomostem, a místo abychom si ho užili, děláš na mě kyselé obličeje. Dotkl jsem se tě něčím?“ „A můžu se tě něco zeptat? Od té chvíle, cos mi volal k Blance, dělali jsme něco nebo mluvili jsme o něčem, co jsem chtěla já, nebo bylo všechno výhradně po tvém?“ „Ty mi tady naznačuješ, že jsem despota, který o všem rozhoduje?“ 15

„Despota ani ne, ale spíš ten, který mě vždycky ukecá a uškemrá.“ „Nemůžu tě přece ukecat k něčemu, co bys doopravdy nechtěla.“ „No, to je zřejmě ten hlavní omyl. Můj i tvůj. Protože na ten zítřejší večírek jsem fakt nechtěla.“ „Marti, nezačínej zase. Už jsi mi ho přece slíbila.“ „Neslíbila. Jen napůl. A beru to zpátky. Prostě zítra nejdu.“ Zlehka ji pošimral na boku. „Ale jdeš, Martíku. Nic takového mi přece neuděláš. Nebo mě chceš donutit k tomu, abych taky nechodil? Víš, ale bude to vypadat dost blbě.“ „Vidíš? Zase vydíráš! Ale já prostě nejdu, a basta, a ty si dělej, co chceš.“ Miloš se zvedl. „Asi bude lepší, když půjdu. Ty jsi dneska opravdu pěkně nabroušená. Víš co, já ti zítra zavolám a ještě se domluvíme.“ „Ještě se budeš snažit mě ukecat, jinými slovy. Miloši, proč ty ode mě aspoň jednou nebereš slovo ‚ne‘?“ „Dobře víš, že večírek bude zábavnější než drhnutí kachlíků.“ „Člověk nemůže vždycky dělat jen to, co je zábavnější, ne?“ „No, v tomhle případě bych řekl, že to bude taky užitečnější. Myslím, že potřebuješ zábavu a odreagování jak ten pověstný vepřík drbání. Podívej se na sebe. Jsi naježená jak dikobraz, naše milování označíš za znásilnění a nakonec zrušíš něco, cos mi předtím skoro napevno slíbila. Tak mi netvrď, že jsi v pohodě a nic se neděje. Anebo za ty tvoje nálady může ta nová práce? Šla jsi tam přece docela s nadšením. Už si toho konečně někdo všiml, jaká jsi schopná návrhářka?“ „Čeho by si kdo měl všimnout? Tu práci jsem přece vzala s vědomím, že si tvůrčím způsobem moc nevrznu. Jedna designérka tam stačí ažaž. A Iva je navíc moc dobrá. A má na rozdíl ode mě vysokou školu. Ostatně, mě rýsování přece děsně vzrušuje.“ „Říkal jsem ti, ať to nebereš.“ „Pořád lepší než vařit šéfovi kafe a opravovat ty věčné hrubky v dokumentech.“ „Hm, škoda, žes musela nechat tu práci na výstavišti.“ „No jo… Ale kam jsme se to dostali od… o čem jsme vlastně mluvili?“ „O večírku. Ale taky o vlivu tvé práce na tvou náladovost. Tak co, vážně tě natolik zklamala, že jsi z toho celá nesvá?“ 16

„Vůbec nejsem náladová. Prostě si jen nehodlám nechat všecko líbit. A práce je v pohodě. Teda skoro. Až na některé nepříjemné jedince, ale z toho se nezhroutím. Ale dík, že ses na ni po skoro dvou měsících zeptal.“ „Ne, tak tohle vzdávám,“ odfrkl a natáhl si slipy. „Dneska prostě budu špatný, i kdybych se rozkrájel.“ „Ale s tím večírkem opravdu nepočítej. Mirka pozdravuj a popřej mu všecko nejlepší.“ „No, to teď nechme. Zítra ti ještě brnknu. Tak pá,“ prohodil a vlepil jí pusu na nos. „A nebuď protivná, nebo tam půjdu vážně sám a spustím se tam s první trochu ucházející družičkou.“ Hleděla za ním a mračila se. Něco dělá špatně. Hrozně špatně. A neví, co s tím…

2 „Nic jsi tady nezapomněla?“ Marta se ohlédla zpět do nemocničního pokoje, zatímco Blanka už pokulhávala po chodbě, opírala se o hůlku a charakteristickým způsobem přitom poškubávala svou necitlivou levačkou. Pokoj byl vyklizený dokonale, a tak se Marta shýbla pro tašku a několika kroky Blanku dohonila. Sláva, na rok zase pokoj. Kontrola neodhalila nic nečekaného ani nebezpečného, tudíž si všichni mohou oddechnout. „Chytla jsem tady chřipku, na pokoji byl hrozný průvan,“ zvěstovala Blanka, sotva jí Marta pomohla usadit se na sedadle spolujezdce a zapnout si pás. „Včera jsem měla horečku.“ „Kolik?“ „Třicet šest devět.“ „Hm, tak si vezmeš doma aspirin a zalezeš si do postele.“ Na tyhle její hypochondrické sklony už byla Marta zvyklá. Blanka si měřila teplotu třikrát denně a pokud jí rtuť vystoupila nad třicet šest a půl, zahájila léčbu a vyžadovala, aby se s ní zacházelo jako s nemocnou. Nebyl problém jí tenhle požadavek splnit. „Mám pro tebe novinku,“ ozvala se Marta, když se konečně dostala z blázince pražské dopravy do relativně klidnějších vod 17

brněnské dálnice. Byl čtvrtek krátce po poledni a ona dostala volno ve zkušební době jen díky dobré vůli svého šéfa a slibu, že si ty dva dny cestování odpracuje o víkendu. Obšírně líčila Blance návštěvu paní Slezákové, a rázem bylo po chřipce a horečce. Blanka znatelně ožila a začala Martu bombardovat svými plány, co všechno té paní řekne, na co bude klást hlavní důraz a jaké sliby z ní musí okamžitě a na místě vyrazit. „A jinak doufám nikdo nevolal,“ ujišťovala se Blanka. „Ne, nikdo.“ „Hm, zdá se, že kapitulovali a rozhodli se raději pro mírová jednání,“ pokývala Blanka hlavou. „Cha, došli na to, že jsem tvrdý protivník a že si na mě jen tak nepřijdou.“ Nereagovat bylo tím nejlepším, co se dalo dělat. „Představ si, že si táta dal konečně říct a koupil si novou bundu, i když už na konci jara,“ prohodila Marta nenuceně. „A hned jak se v ní doma předvedl, máma tu starou popadla a šupla ji rovnou do popelnice. No nediv se, nechtěla, aby to dopadlo jako minule, když tátovi visel pět let ve skříni krásný nový zimník a on nám dělal po Brně ostudu v tom rozedřeném. Pamatuješ,“ zasmála se, „jak jednou cestou do práce vynášel v igelitce odpadky a ta bába se na něj obořila, ať se jde hrabat do jiných popelnic, že u nás nechceme mít chlívek? Akorát,“ pokračovala se smíchem, „máma včera pět minut poté, co tu bundu vyhodila, klusala k těm popelnicím znovu, protože táta nemohl najít tramvajenku.“ „Ta paní by měla vůbec vždycky dřív přemýšlet, než něco udělá,“ pronesla Blanka temně. „No, tramvajenka se nakonec našla u táty mezi knížkama. Prostě jel do města bez ní. Představ si, jak se chudák vyděsil při představě, že by ho, důstojného kmeta, čapnul revizor a zostudil před celou tramvají.“ „V Praze jezdí důchodci od sedmdesáti zadarmo, jen na občanku,“ podotkla Blanka. „Jak to víš?“ „Bavila jsem se v čekárně s jednou paní. Tudíž jenom Brno musí mít tak pitomý integrovaný dopravní systém, že mu nerozumějí ani lidi na informacích. To jsem ti ani neříkala. Jednou jsem tam volala, jestli, když zapomenu průkazku ZTP, stačí to doložit dodatečně, nebo musím zaplatit pokutu, a víš, co mi tvrdila? Že stejně musím mít ten kupón, co důchodci. Tak jsem jí řekla, ať si pořádně nastuduje přepravní řád a pak teprve jde podávat informace. A ještě 18

jsem ji donutila, aby si zapsala číslo a čas té tramvaje, která mě málem převálcovala na tom přechodu.“ „To bylo zbytečné. Ženská z informací s tím stejně nic nenadělá.“ „Jsou snad jeden podnik, ne?“ „No dobře, ale úplně jiné oddělení. Jako bys to neznala.“ „Podívej se, každý zaměstnanec musí hledět, aby svou firmu reprezentoval co nejlíp, ať už je ředitel, nebo vrátný.“ Marta jí vehementně oponovala a chvíli se hlasitě dohadovaly. Věděla, že Blanka to potřebuje. Beztoho měla kolem sebe až dost lidí, kteří s ní pořád jen souhlasili, a ona nebyla až natolik hloupá, aby nepoznala, že to dělají proto, že je vlastně její názor nezajímá a ani jim nestojí za námahu o něm debatovat. „Jo, trochu jsem ti doma uklidila, tak to hned všecko nezasviň,“ načala Marta nové téma. „Nevím, cos dělala s tím sporákem, ale mezi hořákama byl zatečený jakýsi neskutečný blivajs, který vůbec nešel vydrhnout. Mlíko to nebylo, o něm vím, že ti občas zdrhne. Bylo to něco tužšího a mastného. Cos tam kdy vařila, prosím tě? Vždyť na ohřívání jídel máš mikrovlnku.“ „Já? Já určitě nic. Hm, tam se teda dějou po nocích věci. Jednou někdo nevypne plyn a celý barák vyletí do luftu.“ No, to jí zase Marta nahrála. Teď budou špióni nejen telefonovat a vyměňovat jí boty za podobné o číslo menší, ale ještě i vařit blivajsy na jejím sporáku. Marta zmalomyslněla. Proč se tohle muselo stát právě v jejich rodině? Co komu udělali, že je osud tak pronásleduje? Nejdřív Emil, jehož tragická smrt rozčísla partnerský vztah rodičů jediným definitivním ostrým řezem, pak ta Blančina malformace se vším, co následovalo po ní, a nakonec Blančin rozbroj s mámou, který rodinu rozložil tak dokonale, že už spolu netráví ani Štědrý den. Ten se odehrává natřikrát. Nejprve Marta povečeří s Blankou, pak nějakou dobu setrvá v dusné atmosféře rodičovského příbytku a nakonec odveze tátu k Blance a pobude tam s ním. Když to má všecko za sebou, oddechne si, že na celý dlouhý rok je zase pokoj. A aby své rozladění ještě přikrmila, vzpomněla si na včerejší telefonát s Milošem. Vůbec nebyl ochoten akceptovat, že na večírek skutečně nechce, a vysvětloval si to výhradně tím, že ji zřejmě ještě pořád nepřešla ta naježenost z minulého večera. „Prosím tě, o víkendu si musíme zajet na nějaký pořádný výlet a odreagovat se,“ rozhodl kategoricky. „Co bys řekla třeba Kromě19

říži? Zajdeme na zámek, skočíme na oběd do té restaurace, jak ti tam ten cizí chlap věnoval tu růži, a pak se projdeme zámeckým parkem.“ „O víkendu pracuju.“ „Kruci, na to jsem zapomněl. Oba dva dny?“ „Jeden a půl, protože do Prahy jsem Blanku vezla až odpoledne.“ „Víš, nezlob se, ale myslím si, že tvůj táta by tu cestu docela dobře zvládl taky. A je v důchodu, takže mu nehrozí, že ho vylijou z práce ve zkušební době.“ „Za prvé jsem se v pohodě se šéfem dohodla a za druhé dobře víš, že doktoři tátu před řízením na větší vzdálenosti důrazně varovali. Ono už úplně stačí, když vozí Blanku domů ze stacionáře, abych se o ně klepala strachy.“ „Ale na toho šéfa bych si dal bacha. Zdánlivě ti vyjde vstříc, ovšem později si to vezme klidně jako záminku, když tě bude chtít vyhodit.“ „Ve zkušební době beztoho žádný důvod udávat nemusí, tak co? Kdyby se mě chtěl zbavit, udělá to stejně.“ „A myslíš, že si tě nechá?“ „Pokud mám soudit z jeho a Iviny odezvy, hádala bych, že jo. No, kdyby to záleželo na mistrovi z dílny, tak letím okamžitě.“ „Proč?“ „Protože je to blbej frajírek, který mě shazuje, jak jen může.“ „Jak shazuje?“ „Prostě se chová hrozně. Arogantně. Když mu nesu výkresy do výroby, bere si je s výrazem: tak kdepak jsi to, děvečko, zase zmastila? Pak si je významně rozloží a zeptá se něco ve stylu: tahle muří noha je prosím dvě stě šedesát pět, nebo dvě stě osmdesát pět? Posledně jsem mu už naštvaně doporučila, aby si koupil brejle, ačkoliv vím, že se šéfem je víc než zadobře.“ „Asi z tebe má mindrák, že máš školu a on ne. Znám takové týpky. Nic si z něj nedělej a pošli ho někam. Ale zamluvili jsme ten večírek…“ Ačkoliv se nakonec Martě podařilo vytrvat u svého rozhodnutí, bylo to vpravdě Pyrrhovo vítězství. Když celý večer smejčila Blančin byt, provázely ji přitom výčitky svědomí i obava, že by tenhle nebývale troufalý čin mohl nějak neblaze poznamenat jejich vztah. Vlastně, když si to tak zpětně uvědomila, stalo se opravdu prvně, že si dokázala něco prosadit proti Milošově vůli, a to byla 20

pro ni natolik nezvyklá situace, že z ní byla celá nesvá. Kde se v ní ta odbojnost vzala? Narůstala v ní postupně, nebo ji vyvolala nějaká jednorázová událost? Ale která? „Víš, co jsem se nedávno dozvěděla?“ přerušila tok jejích myšlenek Blanka. „Že prý v Praze jezdí důchodci nad sedmdesát v městské dopravě zadarmo.“ „Fakt?“ zazněl Martin údiv zcela nefalšovaně. „Jo. Řekla mi to v čekárně jedna stará paní.“ „Hm, tak to mají fajn.“ „Jasně. Vůbec ten brněnský dopravní podnik je pěkný spolek. Říkala jsem ti už, jak jsem tam volala na informace?“ „Myslíš kvůli té průkazce ZTP? Tak tos mi říkala.“ „Jo? A představ si, že ta bába mi tvrdila, že musím mít ten kupón za tři sta dvacet.“ „Tos taky říkala.“ „Ale aspoň jsem jí vycinkala za tu tramvaj, co mě málem přejela.“ Marta povzdychla. Věděla, že nemá smysl se bránit a že bude lepší nechat Blanku, aby svou historku dovyprávěla do konce. Pak převedla řeč na téma, které pro ni bylo velmi ožehavé. „Poslouchej… už se tě chystám zeptat delší dobu. Co bys řekla tomu, kdyby ses přestěhovala do jednopokojáku v nové výstavbě v Líšni?“ hodila sondu. „Cože? Proč, prosím tě? Proč bych to dělala? Takový nesmysl! Doma jsem zvyklá, znám v okolí všechny bariéry, a ještě navíc mám se zastupitelstvem rozjednané ty mé připomínky. A kromě toho je pro mě jednopokoják malý. Musela bych denně uklízet postel a řekni mi, jak bych to asi tak dělala.“ „Jenže kdybychom se s Milošem vzali, dostaneme od jeho táty byt právě v té Líšni. Byly bychom od sebe hrozně daleko, což by rozhodně nešlo.“ „Proč by ses měla vdávat, propánakrále? Četlas někdy statistiky rozvodovosti v tomhle státě? Přitom jde o celostátní statistiky. Ve velkých městech je situace ještě horší.“ „I kdybych se nevdala, stejně chceme už konečně žít spolu. A mít rodinu.“ „Rodinu? Zbláznila ses? Ty chceš do tohohle šíleného světa přivádět děti? Do těch válek, znečištěného životního prostředí a AIDSu? To chceš, aby v dospělosti nedělaly nic jiného než živily aspoň čtyři důchodce, pět sociálně nepřizpůsobivých, dva přistě21

hovalce ze třetího světa a ještě splácely státní dluh, který tyhle vlády rok od roku zvyšujou?“ „Kdyby si totéž říkali naši rodiče, tak tu nejsme.“ „Jestli by to nakonec nebylo lepší,“ zpražila ji Blanka. „Pro ně i pro nás. Podívej se na ně. Tu paní tedy vynechme, ale co táta? Během deseti let ztratil syna, dcera mu skončila v invaliďáku a vlastní žena ho nenávidí za něco, co vůbec nezavinil. Co je tohle za život, prosím tě? A podívej na jejich děti. Ze mě je ochrnutá debilka s IQ devadesát a Emil je mrtvý.“ „A proč by bylo lepší pro mě, kdybych tu nebyla?“ „No nezlob se, ale ten tvůj Miloš teda taky není žádné terno. A ty místo toho, aby ses na něj podívala trochu kriticky, jen skáčeš, jak on píská, a nejsi schopná cokoliv mu odepřít. A pokud jde o tvou práci, ta minulá byla úplně mimo tvůj obor a v té současné ti pije krev jakýsi zmetek, nehledě na to, že ještě nemáš jisté, jestli tam přečkáš zkušební dobu.“ „Za prvé neskáču, jak Miloš píská,“ zavrčela Marta. „Například jsem s ním včera nešla na večírek, kam mě mermomocí chtěl dostat…“ „…Ale když zavelí, že pudeš do Líšně, tak se chystáš do Líšně. Sakra, a je takový problém ten kvartýr v Líšni vyměnit za byt tady někde poblíž, když už by vám ta tvoje garsonka byla malá?“ „Jo, jenže tamto je nová výstavba a tady v okolí jsou samé paneláky. A nezlob se na mě, ale nechceš teď náhodou ty po mně, abych skákala, jak pískáš ty?“ „Já? No dovol? Tak si klidně jdi do Líšně a mě tady nechej. Myslíš si, že si nedokážu nakoupit a uvařit? A do toho stacionáře mě klidně může vozit táta obě cesty…“ „Blanko,“ vzdychla Marta, „tátovi je sedmdesát pryč a nebude tady věčně. Nehledě na to, že by se měl po té mrtvici šetřit…“ „Jo, což mi připomnělo… představ si, že kdyby bydlel v Praze, tak má městskou dopravu úplně zadarmo,“ vzpomněla si náhle Blanka. „Jak to?“ zeptala se Marta rezignovaně. A napadlo ji, jestli snad Václav Havel předtím, než začal psát svá absurdní dramata, neabsolvoval náhodou rozhovor s její sestrou…

—

Do práce se pustila s vervou. V celé firmě byla sama, pokud nepočítala vrátného, a tak ji nerušily žádné vzdálené zvuky kladiva, cirkulárky ani vrtačky a ze dvora sem nedoléhal žádný rachot ná22

klaďáků přivážejících materiál nebo odvážejících hotový nábytek. Chyběl rovněž pokřik chlapů, které by takovýhle slunný den určitě vylákal strávit pracovní pauzu na lavičkách v kruhu zeleně uprostřed dvora a hlasitě a zevrubně přitom probrat katastrofální stav českého fotbalu. Pohled na novou várku Iviných nápadů ji navíc ujistil o tom, co tušila už delší dobu, totiž že se na ni Iva začíná více spoléhat. První měsíc jí dodávala téměř kompletní výkresy, takže bylo skoro zbytečné je do výroby překreslovat, zatímco na těch nynějších podkladech se vyskytovaly mnohdy jen náčrtky doplněné poznámkou ve stylu „ten pant bude potřeba dát trochu šikmo, však ty už budeš vědět…“ nebo „ten bokorys si k tomu doplácneš sama, že jo?…“ A Marta s potěšením ten bokorys doplácla a s pantem si rovněž pohrála. Ovšem ten dnešní jí dal docela zabrat. Skříňka, kterou jí Iva nakreslila, nejen že nebyla symetrická podle žádné ze tří os, ale žádné dvě stěny navíc nebyly ani vzájemně kolmé ani rovnoběžné. Její představivost byla podrobena perné zkoušce a když konečně onen oříšek rozlouskla, přesto se rozhodla, že si umístění pantů raději ještě nasimuluje v dílně. Sešla dolů a mezi odřezky našla vhodné kusy, které by mohly představovat boky a dvířka skříňky, a pak v zásuvkách vyhledala panty. Všechno si to nanosila na jeden z pracovních stolů a s pohledem upřeným do svého výkresu začala za pomoci nástrojů ono kritické místo modelovat. Na škole vždycky patřila k těm zručnějším, pro něž nebyl problém své nápady v hodinách praxe také zrealizovat, a tak hbitě seřízla hrany do správných úhlů, vyměřila umístění pantů a za pomoci elektrického šroubováku, s nímž se, pravda, nikdy zacházet neučila, je připevňovala na své místo. „Dělat si melouchy z firemního materiálu ještě ve zkušební době, tak to už vyžaduje skutečně velkou drzost,“ uslyšela za sebou jízlivý hlas. Lekla se natolik, že se jí smekl šroubovák a zarazil se jí do ruky. Automaticky nástroj upustila, naštěstí na stůl, a pravačkou se chytila za poraněné místo, které začalo téměř ihned prudce krvácet. Ještě než se otočila, moc dobře věděla, komu tenhle ostrý hlas patří. Nemýlila se. Ze své výšky na ni shlížel ten, který jí od prvního dne v jejím zaměstnání ztrpčoval život. Jmenoval se Sýkora, pracoval zde jako mistr a jeho funkce jej bohužel předurčovala k tomu, aby s ní byl ze všech lidí z dílny v nejčastějším kontaktu. Jejich vzájemný odpor vznikl už při prvním setkání, a od té doby se čím dál tím víc prohluboval. 23

A bodejť by ne. Na začátku šlo jen o těžko vysvětlitelnou antipatii, ale poté, co se Sýkora začal při každé příležitosti snažit o to, aby Martě dokázal její neschopnost a aby ji shodil a zesměšnil, se z nich stali nejhorší nepřátelé. Přitom se o Martě rozhodně nedalo říci, že by byla konfliktní typ. Vlastně se jí něco podobného stalo prvně v životě. Přesto však instinktivně vycítila, jaký postoj je zapotřebí k tomu člověku zaujmout. Hlavně mu nedat najevo, že se jí jeho zesměšňující poznámky dotýkají. A tak se na jeho nejapnosti velice rychle naučila reagovat ostře jízlivými replikami, aby jej ani nenapadlo domnívat se, že se mu snad povedlo ji ranit a znejistět. Tenhle způsob reakce byla však tím pádem nucena používat i v případech, kdy si byla dobře vědoma toho, že chybu skutečně udělala, ačkoliv by jí za normálních okolností nedělalo potíže svůj omyl přiznat. Tím se jejich vzájemná antipatie jen prohlubovala. Nyní stáli proti sobě a navzájem se měřili zarputilými pohledy. Ačkoliv byl dnes oblečený naprosto jinak než jak ho znala a než by si ho vůbec kdy dovedla představit, nepřátelský výraz jeho tváře zůstával spolehlivě neměnný. Dnes se však k němu ani trochu nehodil. Zatímco v dílně nosil erární pracovní kombinézu s fíremním logem a z práce odcházel v džínách a mikině nebo v kostkované flanelové košili, dnes měl na sobě cyklistické oblečení posestávající z černých elastických kraťasů se širokými modrobílými lampasy a z modrobílého přiléhavého trikotu, který doplňovaly sportovní ponožky i boty a cyklistické rukavice bez prstů. Neuspořádanost jeho tmavých vlasů zřetelně svědčila o tom, že na nich před chvílí byla přilípnutá helma, která teď zřejmě visí na řídítkách kola zaparkovaného na dvoře, a znatelná rýha na výrazném nose dokazovala, že na stejných řídítkách zůstaly viset rovněž sluneční brýle. „Tohle teda do autu zahrát nepůjde,“ promluvil tvrdě a přitom ji provrtával očima. „Myslím, že v pondělí sem už ani nemusíte chodit.“ „Pokud nedošlo k nějaké změně, o které mě nikdo neinformoval, tak propustit mě může jedině pan Velich,“ odsekla. „A vy si snad myslíte, že to neudělá? Nebo že mu snad neřeknu, co jsem tady viděl?“ „A co jste viděl? Pár blbých odřezků jste viděl, nic jiného. Tak se laskavě kolem sebe napřed pořádně rozhlídněte, než se pustíte do těch svých geniálních dedukcí.“ 24

Táňa Kubátová

Co je v domě Vydalo nakladatelství Taťána Kubátová Janského 2367/97, 155 00 Praha 5 v roce 2015 jako svou 19. publikaci (17. knižní) v edici POHODKY Vydání druhé První vydání PETRA, 2008 208 stran Obálka, grafická úprava a sazba: Taťána Kubátová Redakce: Hana Horová Tisk a vazba: Finidr, s.r.o., Český Těšín