Issuu

BRNO „Vojto, jak to můžeš tvrdit? Tys toho doktora neposlouchal?“ křičela jsem hystericky na svého muže a uvědomila si, že mi z pusy vystřelují kapičky slin. „Jdi se bodnout. I s doktorama. Já vím nejlíp, co mi je. Jestli chceš někomu vykládat nějaké báchorky, tak buď od té lásky a dobroty a najdi si na to někoho jinýho,“ řval na mne pateticky pro změnu můj manžel. „Ty jsi vážně vůl,“ chtěla jsem rezignovat a hádku ukončit. Otočila jsem se směrem ke kuchyni a hodlala jsem odejít. „No, prosím. Jen si ještě posluž. Jak je libo.“ Unaveně jsem povzdechla. „Nezapomeň dodat, že jsem nezodpovědný workholik, který si neváží svého zdraví, je lehkovážný, všechno podceňuje a ničemu nedává váhu. Na prvním místě je moje práce a zbytek mě nezajímá.“ Vojtěch zalapal po dechu. „A vůbec. Dej mi pokoj.“ Odešla jsem z obýváku do kuchyně a netušila, co tam vlastně budu dělat. Z Klárčina pokojíčku byla udělaná ložnice a obývák okupoval Vojta. Moc jiných možností jsem de facto neměla. Sedla jsem si za stůl a tupě zírala před sebe. Když jsem na pravé straně dřevěné desky zaregistrovala zaschlý otisk skleničky, naslinila jsem si prst a začala jsem ho nesmyslně rozmazávat. Další z veselých večírků. Přestože jsme už tolikrát luštili lékařské zprávy, tolikrát jsme vše konzultovali s ošetřujícím lékařem a tolikrát jsem si všechno sama studovala na 5

internetu, můj manžel Vojta měl jasno. Lékaři u něho nepoznali rakovinu tlustého střeva. „Pojď sem,“ zavolal na mne přikazovacím tónem z obýváku. „Ne.“ „Pojď sem, něco ti ukážu,“ změkl mu neznatelně hlas. Neochotně jsem se zvedla ze židle a šla jsem za ním k počítači. „Čti,“ znovu přikázal. „Jestli mi chceš něco přečíst, tak to udělej sám. Číst snad umíš, ne?“ uvědomila jsem si svoji jízlivost a bylo nade vše jasné, že tento večer už zachránit nepůjde. „Průjem, únava, bolest břicha, zvýšená tělesná teplota, stolice s příměsí krve, svalová slabost, zvracení. To všechno jsou příznaky rakoviny tlustého střeva.“ Jeho výraz byl paradoxně celé situaci vítězoslavný. „Jdi do háje,“ chtěla jsem se vrátit do kuchyně. „Přiznej, že mi všichni lžete,“ chytil mne za paži a jedním prudkým pohybem mě vrátil zpět na místo. „Nalháváš věci sám sobě. Víc k tomu nemám co dodat. Věříš tomu, čemu sám chceš. Aby ses mohl litovat a vyžadovat soucit od jiných.“ „Jasně! No jasně. Co jsem chtěl vlastně slyšet? Od zdravého člověka?“ Moje trpělivost přetekla. „Uhni,“ opřela jsem se bokem do ramena svého muže, sklonila jsem se nad klávesnici a počkala jsem, až poodjede na židli a udělá mi prostor u počítače. Chvíli jsem klikala myší a hledala stránku, kterou jsem už znala prakticky nazpaměť. „Tady je to,“ podařilo se mi najít, co jsem potřebovala. „Příznaky Crohnovy choroby,“ začala jsem číst 6

a musela jsem si přizpůsobit pořadí výčtu jednotlivých symptomů. „Průjem, únava, bolest břicha, zvýšená tělesná teplota, stolice s příměsí krve, svalová slabost, zvracení. To všechno jsou příznaky chronického nespecifického střevního zánětu.“ „Jsem anemický. Nemám železo, tady to je,“ ťukal rozčileně Vojta ukazováčkem na monitor, když si překlikl zpět na svoji stránku. „Aha. Jenomže anemický jsi už deset let. Nebo mi vysvětli, proč už nedaruješ krev?“ „Protože moje výsledky neodpovídaly jejich požadavkům. Mám málo železa.“ „Jo. Protože jsi chudokrevný. Už deset let.“ „No a co?“ neovládl se Vojtěch a skutečně na mne zařval. Začal divoce rozhazovat rukama a prskal víc než já před chvílí. „Na co si to tu pořád hraješ, proboha? Jdi si tu svoji inteligenci předvádět do školy. Tam rozdávej ty svoje rozumy a hraj si na paní nejchytřejší. Tam ti to ostatní žerou. Pro mne za mne, ať se těmi tvými moudry klidně udáví. Ale tady to nezkoušej. Tady na to není nikdo zvědavej. I ta Klára kvůli tobě odešla bydlet na privát.“ „Tak, tos přehnal,“ chtěla jsem na něho neméně silně zakřičet, ale hlas se mi zlomil a z očí mi vytryskly slzy. Otočila jsem se jako na obrtlíku, vzala jsem si mobil a práskla jsem za sebou dveřmi od bytu. „Ahoj Klárko,“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl pokud možno klidně. „Jak se máš?“ „Děje se něco, mami?“ Hm, tak s tím hlasem jsem to asi nezvládla. „Proč se ptáš?“ „Protože se něco děje. Zajímalo by mě, co.“ „A to ti nemůžu zavolat jenom tak a zeptat se tě, jak se máš?“ 7

„V jedenáct v noci?“ „To už je tolik?“ neuvědomila jsem si, jak rychle posunula čas moje a Vojtova výměna názorů. „Jo.“ Obě dvě jsme byly najednou zaskočeny. Mlčely jsme. „Něco s tátou?“ probrala se nakonec jako první moje dcera a její hlas byl ostražitý. „Jo. Ne.“ „Tak jo, nebo ne?“ proměnil se její tón v autoritativní a já jsem uslyšela sama sebe v období, kdy jsem se snažila Kláru dobře vychovat. „Prakticky nic nového. Jen si prostě vymodeloval představu, že má rakovinu tlustého střeva a všichni mu lžeme.“ „Myslela jsem si, že už je relativně v pohodě.“ „Byl. A už zase není.“ „Hm. Co s tím uděláme?“ „To kdybych tušila, tak už na tom dávno pracuji.“ „Zajdu si s ním na víno,“ napadlo dceru. „Řekne ti, že víno nesmí. Že nic nesmí. Že už je úplně odepsaný a měla by sis na to začít zvykat.“ „Třeba ne. Uvidíme,“ dávala šanci sobě i jemu Klára. „A ty jsi v pohodě?“ „Tak nějak. Měla bych si na to začít zvykat.“ „Je to dobrý, mami. Smysl pro humor ještě neztrácíš,“ povzbudila mne moje a Vojtova dcera a popřála mi dobrou noc. „Dobrou,“ řekla jsem do telefonu, ve kterém to vzápětí cvaklo. Měla jsem pocit, že jsem na světě najednou úplně sama. Na to, jestli odešla z domova kvůli mně, jsem se jí zeptat zapomněla. 8

„Mileno! Je to tady. Já jsem to říkala. Je to hajzl. Vyškrábu mu oči. Já ho zaškrtím, bolestivě ho umučím“ střílela do telefonu slova Lenka a její salva mne zasáhla uprostřed ticha nemocniční čekárny. Měla jsem pocit, že její slovní přestřelka prochází mojí hlavou a bez jakékoliv újmy pokračuje dál prostorem a rozptyluje se mezi ostatní pacienty. V hlavě mi duněla její slova, na těle mě pálily pohledy přítomných čekajících. „Nekřič,“ byla moje přirozená reakce, ta se však minula účinkem. „On má nějakou bokovku,“ umocnila Lenka svoji slovní ofenzívu výbuchem a propukla v srdceryvný pláč. Až jsem měla pocit, že mi její slzy za chvíli začnou tryskat z telefonu přímo do ucha. „Zavolám ti,“ uťala jsem příliv jejích slov i slz nemilosrdně a ukončila jsem hovor. Omluvně jsem se rozhlédla po čekárně. Ve tváři nepřirozeně naondulované paní s úzkými sytě oranžovými rty jsem viděla očekávání. Měla snad pocit, že chci kamarádce šetřit kapsu a obratem vytočím její číslo zpět? Usmála jsem se. Naštěstí pro mne se vzápětí otevřely dveře ordinace a z lékařova pracovního teritoria vyšel můj muž. „Tak co, dobrý?“ zeptala jsem se nedočkavě ještě v čekárně. Doufala jsem, že moje vnitřní nervozita na mně není příliš patrná. „Pojď,“ vzal mě za ruku Vojta a mlčky mě táhl pryč z neatraktivního prostředí. Když jsme vyšli z pavilonu chirurgie, sedli jsme si spolu v nemocničním parku na lavičku. Vojta mě pořád držel za ruku. Instinktivně jsem cítila, že pokud se chci něco dozvědět, nemám se ptát. 9

„Měl jsem umřít,“ zašeptal Vojtěch a nejhorší na tom byl fakt, že se tvářil naprosto vážně a v očích se mu odrážela jakási rezignace. Odevzdanost. Apatie. Tak to je gól. Vojtěch měl umřít a Jáchyma Lenka zabije. To se nám to, panečku, pěkně vyvíjí. Stiskla jsem Vojtovu ruku a podívala jsem se směrem jeho pohledu. Po cestě přes miniaturní parčík nemocničního areálu vezla asi třicetiletá žena malého chlapce školou povinného. Dítě nemělo nohu a jedna jeho ruka končila kdesi uprostřed rukávu. Mířili do pavilonu, který jsme právě opustili. Pomalu jsem se zvedla z lavičky a vytáhla jsem z kabelky klíče od auta. „Půjdeme?“ zeptala jsem se bezelstně a Vojtovu pohledu jsem se vyhnula. Chápala jsem, že právě absolvovaná konzultace se stomasestrou, byť sebevíc profesionální a erudovanou, nedělá jeho chlapskému egu dobře.

* „Byla tu dopoledne Klárka,“ vítal mě následujíc den slovy manžel a já jsem s radostí zaznamenala, že se mu zračí ve tváři úsměv. „Jo?“ měla jsem upřímnou radost. Z ní i z něho. „A co chtěla?“ „Nic. Pozdravuje tě.“ „Co škola?“ Vojta na mne vykulil oči. „Jé, a víš, že jsem se jí na to ani nezeptal?“ Moc mne to nepřekvapilo. Znala jsem ho. „A o čem jste si spolu povídali?“ „Tak. Různě.“ S uspokojením jsem si všimla ve dřezu dvou hrníčků od kávy. 10

Položila jsem v kuchyni na stůl tašku s nákupem a začala jsem se věnovat pravidelnému odpolednímu rituálu. Vojta si sedl ke stolu a sledoval moje chování. „Řekl jsem jí, že nemám rakovinu tlustého střeva,“ oznámil jen tak mimoděk. Překvapeně jsem se na něho podívala a přestala jsem s vyklízením nákupu. Sedla jsem si ke stolu vedle něho. Mým cílem se najednou stalo udržet jeho dobrou náladu co nejdéle. „Měla radost?“ „Pochopitelně.“ „Vojto, něco bych od tebe potřebovala,“ nasadila jsem zkroušený tón i pohled. „Co?“ „Všiml sis, že nám protéká záchod?“ „Jo. No, a?“ „Kdybys to mohl spravit. Ať neplatíme tolik za vodu.“ Vojta se zamyslel. „Vůbec nevím, jak se ten plovák v nádržce dá vyměnit.“ „Na tom nic není,“ řekl Vojta a já jsem věděla, že mám vyhráno. „Jenom se tam vymění ten jeden segment.“ „No. Vidíš. Tomu já vůbec nerozumím.“ Vojta se podíval z okna a zhodnotil, že je krásný den. „Můžeme pro to zajet hned, jestli se ti chce.“ „Paráda,“ zavýskla jsem. „Potřebovala bych zrovna koupit i hnojivo na kytky.“ „Sama jsi kytka. Někdy mi připomínáš růži.“ Zdálo se mi, že taková dávka jeho rozjařenosti už hraničí s nenormálností. On mne přirovnává k růži? „Krásná? Vznešená?“ zkoušela jsem. „To ani ne. Spíš jsem myslel pichlavá.“ 11

„Sám jsi pichlavý.“ Vojta se zarazil. „No, musím uznat, že v poslední době to píchání trošku zanedbávám, ale počkej, až se uzdravím. To ti ukážu, zač je toho loket.“ Zasmála jsem se. Upřímně. Z radosti nad jeho vyrovnanou psychikou. „Tak, co ještě po mně budeš potřebovat?“ zeptal se rozmarně, když hledal v šatníku čisté tričko. „Kdybys mi nabrousil nože. Jsou tupé, že se s nimi nedá krájet,“ zaprosila jsem. „Jestli potřebuješ nakrájet plátky pravé svíčkové k večeři, jdu na to hned,“ usmál se. „Až spravíš záchod,“ dala jsem si podmínku. „Bez práce nejsou koláče, to neznáš?“ „Jo? Budou i koláče? Tak to je skvělé, to abychom si pospíšili.“

* „Tys mi dnes dopoledne vyměnila manžela?“ ptala jsem se Klárky v telefonu, když jsem na chvíli osaměla. „Je v pohodě, že?“ „V naprosté. Co jsi s ním udělala?“ „Nic. Potřebovala jsem vědět, jak si nainstaluji do komplu dva programy, co má on.“ „A jak to dopadlo?“ „Mám vzít noťas a přijet.“ „A kdy máš naplánovanou další návštěvu?“ „Zítra.“ „Dopoledne?“ „Jo.“ „A nechceš přijet odpoledne? Taky bych tě ráda viděla.“ „Už něco mám, mami. Promiň.“ 12

„To je v pořádku. Tak hlavně přijeď kvůli tátovi.“ „No právě. O to jde,“ vycítila jsem, že se Klárka do telefonu usmívá. „Příští týden si na něho taky něco vymyslím.“ „Jsi bezvadná holka,“ musela jsem uznat a v duchu jsem blahořečila její inteligenci. „Jo, to bude asi tím, že jsem se vyklubala z vašeho vajíčka.“ Klárčina dobrá nálada umocňovala tu moji. „No, dovol? Pokud mluvíš o vajíčku, byla bych více adresná.“ „Jasně. Jsem prostě po tobě,“ chtěla se mi zavděčit dcera a já jsem měla pocit, že se vznáším. „A ty dobrý vlastnosti mám zase po tátovi,“ vrátila mě obratem zpátky na zem. „Jsi potvora.“ „Mami? Vypadá to, že se teď budeš muset s tou mojí charakteristikou poprat a nějak ji mezi vás dva přerozdělit.“ „Budu muset. A ty se někdy ukaž, když budu doma i já. Špatně snáším, že má táta taková privilegia.“ „Ty to sneseš. Ale budiž. Píšu si do diáře. A teď už musím letět. Pozdravuj ho. Pa.“ „Pá.“ Slabiku jsem do telefonu štěstím téměř zazpívala.

* „Pomůžeš mi ráno s výměnou sáčku?“ zeptal se mne Vojta, když jsme ulehali ke spánku. „Samozřejmě,“ ujistila jsem ho a dala jsem mu pusu na tvář. „Děkuji za ten opravený záchod.“ „Maličkost.“ „Zapomněli jsme na ty nože,“ vzpomněla jsem si najednou a chtěla jsem to připomenout spíš sobě než jemu. 13

„Neboj, až tě budu chtít přeříznout, nějak si poradím,“ usmál se a pusu na tvář mi vrátil. „Dobrou noc.“ „Dobrou.“

* Jaro se válelo v rušných ulicích města i v jeho dvorních traktech. Parky uprostřed bloků ožívaly dětskými hlásky a na periferiích Brna se začaly prohánět dunící motorky. Jihomoravská metropole žila dál svým zaběhlým způsobem života a pomalu se připravovala na nenápadně se blížící příchod prázdninového režimu.

* „Měl by ses začít chystat,“ zavolala jsem jednou v podvečer na svého muže z koupelny a dál jsem se věnovala líčení. Snažila jsem se být bezprostřední a veselá, přestože Vojtovo odevzdané chování v posledních dnech mi dělalo starosti. Byl téměř permanentně zamlklý, po bytě chodil od ničeho k ničemu, nedokázal se přimět k žádné smysluplné činnosti. Na moje otázky mi odsekával a rovnocennou komunikaci odmítal. Degradoval sám sebe tím, jak hodnotil svůj zdravotní stav a prohlašoval se za mrzáka. Pohrdal všemi zdravými lidmi a ublíženě kňučel jako ztracené štěně uprostřed tmavého lesa. Pomalu ale jistě ztrácel v mých očích punc chlapa. „Nikam nejdu,“ uslyšela jsem, a v tu chvíli jsem si udělala řasenkou černou šmouhu nad pravým obočím. „Vojto, myslela jsem, že po konzultaci v nemocnici, která vyzněla, promiň mi ten výraz, relativně optimisticky, jsi v pohodě,“ zkusila jsem opatrně. 14