0245938

4.

Dar síly

Jednou tygřice napadla stádo koz. Z dálky ji zpozoroval lovec a zabil ji. Tygřice byla březí, a když umírala, narodilo se jí mládě. Tygří mládě začalo vyrůstat ve společnosti koz. Nejprve pilo mléko od samic, později, jak rostlo, se začalo pást a mečet jako kozy. Postupem času z mláděte vyrostl velký tygr, stále se však živil trávou a mečel. Při útoku jiných zvířat utíkal stejně jako kozy. Jednoho dne stádo napadl divoce vypadající tygr. S úžasem si uvědomil, že uprostřed stáda koz se pase a pak i prchá tygr. Nechal kozy být a místo nich chytil býložravého tygra, který začal mečet a pokoušel se o útěk. Divoký tygr jej však dotáhl k vodě a povídá mu: „Podívej se do vody na svou tvář. Vidíš?

Máš tvář tygra, stejnou jako já.“ Pak mu do tlamy vecpal kus masa. Býložravý tygr nejprve maso odmítal, pak jej však ochutnal a zachutnalo mu. Nakonec divoký tygr povídá býložravému: „Taková hanba! Žil jsi s kozami a živil se trávou jako ony!“ A druhý tygr se za sebe skutečně styděl. hinduistický mudrc devatenáctého století Šrí Rámakrišna1

The Gospel of Sri Ramakrishna

1

Mapa_vecnosti_cz_text.indd 84

17.10.14 13:01

M a p a vě č n o s t i

85

K

dyž jsem byl malý, miloval jsem Supermana, hlavně černobílý televizní seriál z padesátých let s Georgem Reevesem. Stejně jako spousta dalších dětí jsem Reevesova Supermana nejen obdivoval, já se s ním identifikoval. Když mi bylo šest nebo sedm let a vešel jsem ke svým sestrám do pokoje s kápí z kuchyňské utěrky zastrčenou za límec pyžama a ony si hleděly svého, sám pro sebe jsem se zasmál.

Copak si neuvědomují, koho to přímo mezi sebou mají?

Nešlo však jen o Supermanovu sílu, schopnost létat, jeho rentgenové vidění, i když to vše se mi samozřejmě zamlouvalo. Podstatné bylo, že Superman pocházel odjinud. Přestože se mu celkem dařilo zapadnout mezi zbytek lidstva, nebyl ze Země. Stejně jako tygr v příběhu mudrce Rámakrišny, citovaném výše, žil ve světě, kde měl věřit tomu, že je jedním druhem bytosti, přestože pod povrchem byl celou tu dobu bytostí jinou.

Samozřejmě jsem nebyl jediné dítě na světě, které zbožňovalo Supermana. Spousta kamarádů ve škole si oblíbila i další superhrdiny. Spidermana. Iron Mana. Hulka. Když se však ohlédnu zpět (a vezmu v potaz opětovnou popularitu těchto hrdinů u dnešních dětí), uvědomuji si, že téměř všech těchto postav se týkají stejná základní témata. Tyto postavy mají tajnou identitu. Svět je považuje za něco jiného, než ve skutečnosti jsou. „Člověk je padlý bůh,“ zní velmi slavný citát Ralpha Walda Emersona z eseje „Příroda“. I když zní zdánlivě negativně, ve skutečnosti naznačuje totéž, co Rámakrišna v citátu, kterým začíná tato kapitola: že jsme něčím obrovským, co omylem začalo věřit tomu, že je velmi maličké. Až se znovu naučíme vidět se, jací skutečně jsme, budeme silnější. Mnohem silnější.

Mapa_vecnosti_cz_text.indd 85

17.10.14 13:01

86

eben alexander, m.d.

Psychologové na konci devatenáctého století učinili pozoruhodný objev: když potlačujeme pravdu, přináší nám to utrpení. Když v hloubi duše víme, že je něco pravdivé, ale předstíráme, že tomu tak není, vzniká konflikt. Tento konflikt dále brání tomu, aby spolu jednotlivé části nás samých efektivně komunikovaly. Některé části jsou odříznuty a zůstávají bez povšimnutí. Čím více je ignorujeme, tím rozzlobenější jsou – a jejich frustrace narůstá. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům, jak říkal Ježíš, a rozdělený dům nemůže stát.

Toto Ježíšovo tvrzení je nejen jedním z největších duchovních prohlášení, patří i mezi největší tvrzení psychologická.

Francouzský sociolog Emile Durkheim (1858–1917) napsal: „Věřící není pouze člověk, který spatřil nové pravdy, které nevěřící nezná. Je to člověk, jenž je silnější. Cítí v sobě větší sílu, ať již sílu zkoušky života vydržet, či překonávat.

Jako by byl povznesen nad trápení světa, protože je povznesen nad svůj úděl jako pouhý člověk.“2 Víra hory přenáší. Dnes však panuje názor, že víra je sice užitečná z pragmatického hlediska, abychom však víru mohli mít, musíme být naivní. Je třeba potlačit svou realistickou, aristotelskou stránku a ponořit se do své vnitřní, snové, platónské stránky. Musíme zkrátka sami sebe ošálit. „Věda“ zapříčinila, že je skutečný optimismus ve vztahu k tomu, kým jsme a kam směřujeme, nemožný.

Právě proto byli mnozí čtenáři tak zaskočeni tím, že jsem se jim v knize Jaký je život po životě (Proof of Heaven) snažil předložit důkaz o nebi. „Něco takového přece nelze dokázat,“ tvrdili.

Emile Durkheim, Elementary Forms of Religious Life, citováno v Har-

2

dy, The Spiritual Nature of Man, str. 8

Mapa_vecnosti_cz_text.indd 86

17.10.14 13:01

M a p a vě č n o s t i

87

Zajímavé je, že stejný názor zastávali i nábožensky založení čtenáři. Domnívají se totiž, že víra a vše, co s ní souvisí (nebe, milující Bůh), nejsou subjekty experimentů, které by bylo možné prokázat. Vzít duchovní záležitosti a pokusit se je prokázat pomocí metod, vhodných výhradně pro fyzické situace – snížit vznosné duchovní otázky na úroveň chemického pokusu – je nanejvýš nestoudné.

Souhlasím. Duchovní otázky nelze vyvrátit či potvrdit za použití staromódního, agresivního stylu vědeckého bádání, který má původ v šestnáctém století. Co kdybychom však pro zkoumání těchto záležitostí zvolili jiný vědecký přístup?

Přístup, který není založen na braní, ale na žádosti, prosbě?

Přístup, který by možná schvalovali vědci, jako byli Pascal, Fechner, Goethe či Swedenborg?

Myslím, že je zajímavé, že stejně jako je tomu u těchto vědců, i když se podíváme na životy a učení mnoha největší duchovních učitelů, vědomost a víra si nikdy nejsou příliš vzdáleny. Ukazuje se, že víra se zaobírá dokazováním mnohem více, než si často uvědomujeme. Epištola Hebrejským v nejvýznamnějším prohlášení o víře ve veškeré literatuře říká, že víra je „podstatou toho, v co doufáme, důkazem neviděného“.

Podstata. Důkaz. Tato slova znějí nezvykle vědecky. Pravdou je, že věda a víra, dva způsoby poznání světa, které definují naši kulturu, jsou mnohem provázanější, než si obvykle myslíme. Celá představa „víry“ v jednom rohu místnosti a „vědy“ v opačném je jen výplodem fantazie. Lidské vědomosti se nedrží uspořádaných, čistých linií, bez ohledu na to, jak moc by si to uspořádaní, metodičtí lidé přáli. „Abys mohl vědět, musíš věřit,“ napsal sv. Anselm z Canterbury v jedenáctém století. Jeho výrok rezonuje s názory sv. Augustina,

Mapa_vecnosti_cz_text.indd 87

17.10.14 13:01

88

eben alexander, m.d.

který téměř o tisíciletí dříve řekl: „Věř, abys mohl porozumět.“ Bez prvotní víry v řád světa, který můžeme poznat, věda nemůže zjistit o pravé podstatě vesmíru zhola nic. Vědomosti skutečně vyžadují víru, jak napsal sv. Anselm – víru založenou na základní jednotě řádu, s nímž se setkáváme „venku“ ve vesmíru a „uvnitř“, v nás samých. Abychom porozuměli světu, musíme věřit, že dává smysl a že je otevřen našemu porozumění. Právě to je skrytý komponent víry ve veškerém vědeckém bádání.

To je jen jeden z mnoha zajímavých aspektů velmi zvláštní a velmi vzrušující doby, v níž žijeme. Pokroky ve vědě – zejména ve fyzice, ale i v oblastech jako jsou vzdálené pozorování, telepatie a superfyzikální uspořádávající struktury, jejichž vliv na růst živočišných i rostlinných organismů prokázali biologové, jako je Rupert Sheldrake – a navíc i stále rostoucí množství důkazů o skutečnosti prožitků blízké smrti, nutí vědu a „neviděné“, o němž mluví Pavel v Hebrejských, stále blíže k sobě navzájem.

V zásadě se tu objevuje rostoucí ponětí o tom, že bez ohledu na počet přístupů k ní je pravda jen jedna, není jich mnoho. A jedná se o pravdu starého duchovního světa, s níž jsme si tak dobře rozuměli, než ji zahalily argumenty dogmatického náboženství a dogmatické vědy.

Skutečnost je taková, že můžeme dokázat, že nebe existuje. Duchovní svět je skutečný a lidé se s ním denně setkávají. I vám se to nejspíš stalo. A v hloubi duše to víte. Bylo vám však řečeno, že váš prožitek, který jste vnímali jako reálný, ve skutečnosti vůbec reálný není. Toto negativní dědictví nám zanechal Newton spolu s ostatními otci vědecké revoluce. Ve vědě – skutečné vědě – však jde o to, že když něco nesedí, když nějaká teorie již neplatí, věda ji opraví či opus-

Mapa_vecnosti_cz_text.indd 88

17.10.14 13:01

M a p a vě č n o s t i

89

tí. Ať se to materialistické vědě líbí, či nikoliv, přesně to se teď děje.

Vážený dr. Alexandře, v roce 1952 ve věku 8 let mi byl diagnostikován absces na mozku. Podstoupila jsem operaci, po níž jsem byla dva měsíce v kómatu. Domnívám se, že v té době jsem měla prožitek blízké smrti. Když jsem se probudila, má matka byla po mém boku a já se jí zeptala, proč vypadá tak ustaraně. Vysvětlila mi, jak nemocná jsem byla, a já odpověděla, že si nemusí dělat starosti, že jsem byla s tetou Julií. Tato prateta nedlouho předtím zemřela. Živě si vybavuji, jak sedím na jejím klíně a ona mě utěšuje. Ano, mohl to být sen, já si to však nemyslím.

I po takto dlouhé době to v duchu zřetelně vidím. Po operaci jsem se plně zotavila a prožila jsem dobrý život. Vaše kniha Jaký je život po životě je mému prožitku tak podobná, že jsem se o něj s Vámi musela podělit.

Jane-Ann Rowley

Platónův učitel Sókratés je známý tím, jak prokázal svou sílu – sílu, pocházející ze skutečného přijetí nebe tváří v tvář názoru veřejnosti – když byl za to, že „kazil“ aténskou mládež, odsouzen k smrti otrávením. Kromě smrti Ježíše je Sókratovo úmrtí nejvýznamnějším v západních dějinách.

Platónův popis hrdinského – snad i nadlidského – klidu, s nímž Sókratés vypil bolehlav, který mu podali jeho aténští věznitelé, je jedním z nejsilnějších výjevů světové literatury. Platón věděl, že takovou smrt není možné přičítat jen síle charakteru – i když ta Sókratovi zcela jistě nechyběla.

Mapa_vecnosti_cz_text.indd 89

17.10.14 13:01

90

eben alexander, m.d.

Sókratova naprostá vyrovnanost tváří v tvář smrti pramenila z vědomí, co smrt je: nikoliv konec, ale návrat do našeho pravého domova.

V samém srdci veškeré duchovní víry leží tušení, že nejsme těmi, za něž se považujeme. Že nejsme jen bytostmi stvořenými ze země, jimž je předurčeno nějakou dobu kráčet po zemi a pak zmizet. Právě toto tušení – skryté, ale vždy připravené vynořit se na povrch – se v nás duchovní tradice světa (a zejména iniciační aspekty těchto tradic) neúnavně snaží probudit. Máte pravdu, říkají nám skrze svou nepřebernou zásobárnu mýtů a dramatických iniciačních příběhů.

Nejste těmi, za něž se považujete. Jste něčím mnohem, mnohem větším. Abyste se však těmito většími bytostmi mohli stát, budete muset, jakožto prostá pozemská bytost, zemřít. Budete se muset stát i bytostí nebeskou. Tyto tradice nám pokládají otázku, kterou jsem slyšel od instruktora při svém prvním seskoku s padákem.

Jste připraveni?

Mapa_vecnosti_cz_text.indd 90

17.10.14 13:01