Moje rodina
Pět z nejdůležitějších osob mého života už nesměle vkročilo na scénu: moje manželka Paola, můj tchán Oscar, mé dvě děti, Lorenzo a Eva, a můj přítel Umberto, nenažraný veterinář bez stoličky. K nim bych přidal Corrada, mého druhého nejbližšího přítele, vícekrát rozvedeného pilota Alitalie (průhledný typ okouzlujícího velitele, který svede všechny stevardky). Ale především Paola. Paola. Paola. Moje Paola. Paola je krásná. Pro mě je krásná. Pro ostatní je sympatická. Je to ta holka ze třetí lavice s oříškovýma očima, copy a zaoblenými boky, která tě miluje, ale ty se umanutě snažíš o rozšklebenou blondýnu z první lavice. A neuvědomuješ si – a to je přímo vědecký zákon – že rozšklebené blondýny z první lavice si vybírají zásadně ty z posledního járu, co propadli. A rozhodně ne tebe, i když jsi taky v posledním járu a necháš se vyrazit, jen aby sis tak dodal kouzlo osobnosti a rozšířil své možnosti. Paola je italská Bridget Jonesová. Zářivá, sebeironická, plná lásky, s pevnými samonosnými čtyřkami. Žena vzácná stejně jako sníh na Maledivách. Miluje knihy, hltá romány jeden
100_dni_stesti_cz.indd 22
04.09.14 16:11
s to d n í š t ě s t í
23
za druhým s nenasytnou zvědavostí. Její srdeční záležitostí je Malý princ, kterého sbírá ve všech formátech a jazycích. Jak jsem vám už naznačil, je profesorkou na lyceu. Vlastně je Maradonou mezi profesorkami. Učí italštinu, latinu, dějepis a zeměpis, ale tak geniálním způsobem, že by ho tentokrát ani Leonardo da Vinci nevymyslel. Což neříkám proto, že je to moje manželka. Ona je opravdu mimořádná kantorka. Vysvětlím vám to. Nejdůležitější práce na světě, totiž práce profesora, kromě toho, že je špatně placená, je ještě navíc také ta nejmonotónnější. Každý rok dějepisář po x-té vypráví svým žákům, kdo to byli Foiničané a proč vypukla druhá světová válka, matikář vysvětluje integrály a derivace, latinář učí skloňovat a překládat Horatiovy verše, a tak dál i v dalších předmětech. I profesoři se někdy nudí a moří je to. Což způsobí, že jsou méně výkonní a empatičtí. Dvěma slovy, méně dobří. Paola, dobře si vědomá tohoto omezení, si vymyslela originální metodu, jak porazit nudu a opakování: každý školní rok „hraje“ jinou profesorku. V pravém smyslu slova. Pro každý rok si zvolí vlastnosti, způsob oblékání a mluvení a od vybrané osobnosti se neodchýlí až do konce zkoušek. V jednom roce ze sebe udělala nesympatickou starou pannu, další schopnou sportovkyni, pak zase hyperaktivní a náladovou osobu a po ní rozmarného vampa. Její žáci sledují, jak se rok od roku mění, a baví se jako blázni. Profesorka „herečka“ je jejich idolem, i když jim po zkoušení nadělí deprimující čtyřku. Ředitel jí tuhle popularitu závidí a nemá ji rád. A Paola neohroženě už patnáct let pokračuje v téhle své didaktické show a dosáhne vždycky výsledku, po němž touží všichni herci: získá si pozornost a souhlas svého publika (v jejím případě omezeném na pár desítek žáků). Já se směju, když ji vidím, jak se vrací domů v roli sexy profesorky sedmdesátých
100_dni_stesti_cz.indd 23
04.09.14 16:11
24
fau s to b r i z z i
let nebo jako slečna Rottermaierová z příběhu o malé Heidi. Říkal jsem vám to, je geniální. Byla by z ní fantastická herečka, kdyby nemilovala učení. A tahle její láska nás spojuje, i když já své kluky učím padáčky a protiútoky. Je to mimořádná žena, ale to mi nezabránilo, abych jí byl před pár měsíci nevěrný. Vím, už jsem vám začínal být trochu sympatický, a hned jsem vás zklamal. Co můžu říct na svou obranu? Možná vám můžu ukázat fotografii ženského exempláře, jemuž jsem podlehl. Ne, obávám se, že bych svou situaci jen zhoršil. Zkrátka, vážení, je zbytečné kolem toho kroužit, po jedenácti letech manželství jsem padl do banálních osidel nevěry. Je mi to líto, ale žádám vás, věřte, že mám pár polehčujících okolností. Ale popořádku. Osoby. Lorenzo a Eva. Moje děti. Rozcuchaný Lorenzo chodí do třetí třídy a je to takový třídní oslík. Jeho učitelka si zoufá a neustále mi opakuje tu nejklasičtější větu: „Je inteligentní, ale nesnaží se.“ A jako by toho nebylo dost, můj prvorozený je také značně neukázněný. Paola tvrdí, že je to moje vina, protože vůbec nejsem doma a mám v hlavě jenom fitko a pólo, a já s ní naprosto souhlasím. Ale pravda je taky to, že náš malý Lorenzo má jiné zájmy. Vůbec ho nezajímá, že Egypťané zúrodňovali poušť bahnem z Nilu, ani nechce zjistit, kde ksakru skončili Asyřané a Babyloňané, veškerý čas tráví pěstováním svých hobby. Ta dvě základní jsou: hrát na klavír a rozebírat drahé elektronické přístroje. Dvě velice kreativní činnosti. A někdy otravné. Klavír patřil mým prarodičům domovníkům a nikdo doma na něj neuměl hrát, ani oni. Asi to byl kousek zděděný po předchozích generacích. Jednoho dne jsem zaslechl téměř harmonické akordy, které zaznívaly z konce chodby třípokojového bytu, v němž bydlíme. Byl to Lorenzo, který se trápil při
100_dni_stesti_cz.indd 24
04.09.14 16:11
s to d n í š t ě s t í
25
svých prvních pokusech jako koncertní pianista samouk. Dnes je schopný zahrát podle sluchu jakoukoliv písničku, kterou slyší v rozhlase. Neříkám, že mám v obýváku Wolfganga Amadea Mozarta, ale malý hudebník pokračuje slibně. Druhý koníček nás zneklidňuje víc. Od chvíle, kdy jeho ručičky zvládly úchop, Lorenzo všechno rozebírá a pitvá s přesností patologa. Jenže on pitvá zaživa předměty, které jsou ještě použitelné. Od televizorů k myčkám nádobí, od motoru mého kombíka k automatu na svačiny ve škole, od mixéru k semaforu před domem. Má skutečně nefalšovaný zájem o mechaniku a elektroniku. Až do tohoto bodu je jeho záliba dokonce zábavná a naučná, problém je v tom, že nikdy nic nesmontuje do původního stavu a ponechá spoušť tam, kde ji vytvořil, přetvoří každý předmět do nábytku z Ikey bez návodu. Je tedy evidentní, že času na studium mu zbývá fakt málo. Moji manželku jako dobrou a pečlivou profesorku to zneklidňuje. Mě ne. Mě spíš zneklidňuje (dokonce bych řekl, že roztrpčuje), že se Lorenzo ještě nenaučil plavat a že má až strach z vody. Jeho ponor je stejný jako u Titanicu v dnešní podobě. Jakmile se ocitne ve vodě, jde okamžitě ke dnu. A nepotřebuje k tomu žádný ledovec. Bohužel. Pihovatá Eva je v první třídě a je naopak miláček všech učitelek. Je to militantní ekoložka, zatím v plenkách. Vydíráním nás donutila, abychom doma chovali zvířata, a tak spolužijeme s kulhavým a šilhavým vlčákem (kterému pro jednoduchost říkáme Lupo, Vlk), inkontinentním a kousavým bílým křečkem (Alice) a třemi extoulavými línými kočkami, které jsme pojmenovali podle Aristokoček: Bizet, Matisse a Minou. Doma je Eva uragánem slov. Mluví, mluví, mluví. Než se dostane k podstatě věci, prošpikuje svůj proslov záplavou proč a kvůli čemu a popisů a okolností, že ani Perry Mason, když
100_dni_stesti_cz.indd 25
04.09.14 16:11
26
fau s to b r i z z i
je v nesnázích, nedokáže vyprodukovat takovou spoustu kouře kolem jedné pečené sardinky. Jsem si jistý, že až vyroste, bude z ní televizní moderátorka nebo politička, což je koneckonců jedno a totéž. Aplikuje svou ekologickou vášeň na všechno, nutí nás do třídění odpadu tak tříděného, že to vypadá jako sbírka smetí rozdělená podle tvarů, materiálů, vůní a barev. Je neuvěřitelně roztomilá, ale nezneužívá toho. Využívá svého úsměvu a očí barvy srpnové oblohy, jen aby přesvědčila své bližní, že mají uspokojit její přehnaný smysl pro občanskou povinnost. Když zdraví, říká „mňau“ místo „čau“, protože tvrdí, že v předchozím životě byla kočka. Občas si vzpomene, že jí je teprve šest a půl roku, a jde se ke mně přitulit na gauč a podívat se na animovaný film v televizi. V takové chvíli se pro mě čas zpomaluje, až se úplně zastaví. Říká se, že láska k dětem je ta nejčistší, ta, pro niž se převracejí hory a píšou písně. Naprostá pravda. Když mi Eva běží naproti, nebo když v noci hřmí a ona se schová do naší manželské postele, moje srdce se usmívá, moje vrásky se vyrovnávají a mé svaly mládnou a jsou zas dvacetileté. Nejlepší ze všech léků. Eva je miláček dalšího z protagonistů tohoto příběhu. Toho nejobjemnějšího. Mého tchána Oscara. Není těžké si ho představit: Oscar je stejný jako Aldo Fabrizi, táž zakulacená postava, stejná chůze, dokonce i stejně mumlá a mručí. Jeho život je rozdělený na dobu „před nehodou“ a „po nehodě“. Asi před deseti lety jeho žena Vittoria, nejmlčenlivější a nejlepší žena všech dob, zemřela při nehodě. Srazil ji pirát silnic, když šla vyvenčit jejich bulimického labradora Gainlucu. Oscar si nikdy neodpustil, že toho večera nešel ven on, protože lenivě koukal na fotbalový zápas národního mančaftu,
100_dni_stesti_cz.indd 26
04.09.14 16:11
s to d n í š t ě s t í
27
který mimochodem prohrál dva nula s Dánskem, jak nikdy neopomine upřesnit. Od té doby se můj tchán změnil. Po prvních měsících šoku začal být společenštější, dokonce začal číst beletrii a z cukráře se stal filozofem, politikem a římským kazatelem. Každý den vehementně promlouvá ke svým klientům, jako by to byli možní voliči: „Chlapci, já vám prozradím řešení, jak změnit Itálii, jiné než ty kecy našich politiků. Svěřte moc do mých rukou a já vám to předvedu. Takže první bod: dejme do pořádku veřejné finance. Řešení je jedním slovem snadňoučké: vpadneme do San Marina a Vatikánu a obsadíme je. Bez prolití krve, stejně mají čtyři vyblejskaný švýcarský gardisty a ostatní rovnají sbírky poštovních známek. Budou nám stačit dvě minuty, deset dvacet všechny zapikáme a vyvěsíme na kupoli italskou vlajku. Papež pak od nás dostane reprezentační post, vytvoříme pro něho nějaké zbytečné ministerstvo, třeba ministerstvo náboženství. Mezitím zrekvírujeme všechny ty boží dary, které vlastní Vatikán, část darujeme třetímu světu na dobročinné účely, tak uděláme i dobrý dojem, a se zbytkem postavíme na nohy italské finance. A to samé se San Marinem, pěkně ho přeměníme na společenství vlastníků a prodáme je Japoncům. Baziliku svatého Petra dáme do dražby a prodáme ji tomu, kdo nabídne nejvíc, no dovedete si představit ty parádní garáže, co z ní budou? Důležité pak bude nepoložit Itálii znovu. Například stačí postavit pranýř pro daňové podvodníky a máme vystaráno, ne? Potom přijde na řadu Řím, to je hodně složité město. Problém číslo jedna je podle mě doprava. A nápravu máme všichni před očima: vyasfaltujeme Tiberu! Co je potřeba? Fungující vnitřní okruh kolem Tiberského ostrova ‒ a sbohem, strachu.“ Všichni v cukrárně se smějí. Odcházejí a nevšimnou si, že ten dobrák Oscar, průměrný čistokrevný Ital, jim zapomněl dát účtenku.
100_dni_stesti_cz.indd 27
04.09.14 16:11
28
fau s to b r i z z i
Nedokážu se s ním přestat dohadovat, i když začne spekulovat o smyslu života a natolik mě pobaví, že bych ho chtěl mít za svého osobního guru. Jsem si jistý, že přijde den, kdy o něm budou psát ve školních učebnicích a studenti ho budou nenávidět stejně jako jeho kolegy Sokrata a Platona. Jeho nejlepším číslem je „život po životě“. Zastává teorii, že skutečnost, kterou známe, není než druhý okruh dostihů každého z nás, ten obecně zvaný „peklo a ráj“. Kdo byl dobrý v předcházejícím životě, se sem narodí jako syn továrníka, zdravý, inteligentní a krásný. Kdo byl zlý, narodí se ošklivý, kulhavý, blbý a chudý, anebo zemře mladý, nebo onemocní. Což je teorie, která by podle něho ospravedlnila všechny nespravedlivosti světa, zkrátka kdo je šťastný, zasloužil si to, a kdo má smůlu, ten taky. Což je myslím postoj vypůjčený od Mikuláše: když jsi byl hodný, donese ti bonbony, když jsi zlobil, uhlí. A já se bavím tím, že vždycky naši diskusi podněcuju a trochu ho dráždím: „Takže se nevyplatí něco dělat? Všechno je už dané?“ Oscar vrtí hlavou a dál cukruje ciambelly. Nezná odpověď, uvádí další pochybnosti a otázky, ale nikdy neposkytuje řešení, ostatně jako všichni filozofové. „Koneckonců, můj drahý Lucio, smyslem života je zakousnout se do teplé ciambelly.“ Usměju se a jednu si vezmu. Jako vždycky má pravdu.
100_dni_stesti_cz.indd 28
04.09.14 16:11