0244403

JOZEF TISO KNĚZ, POLITIK, KOLABORANT James Mace Ward

Copyright © 2013 by Cornell University Czech edition © 2018 Nakladatelství Slovart Translation © 2018 Zdeněk Huml Z anglického originálu Priest, Politician, Collaborator: Jozef Tiso and the Making of Fascist Slovakia přeložil Zdeněk Huml.

Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze roku 2018 Redakce Jan Sušer Korektury Jiří Kettner Editorka Marie Iljašenko Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v knižní, elektronické ani jakékoli jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 ISBN 978-80-7391-875-0 www.slovart.cz

Obsah

Předmluva Jana Rychlíka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Předmluva autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1 2 3 4 5 6 7 8

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Za Boha a naši vlast“, 1887–1918 . . . . . . . .

Osobní převrat národní a politický, 1918–19 . „Za Boha a za národ“, 1919–25 . . . . . . . . . .

Selhání „aktivismu“, 1925–33 . . . . . . . . . . . .

Pokušení světa, 1933–38 . . . . . . . . . . . . . . .

Boj za pravdu, 1938–39 . . . . . . . . . . . . . . . .

Svatá přesvědčení, 1939–44 . . . . . . . . . . . . .

Prohrané bitvy, 1944–2011 . . . . . . . . . . . . . .

Závěr. Trnová koruna . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. 17 . 29 . 59 . 86 113 157 190 234 282 323

Poznámka ke zdrojům .

Zkratky . . . . . . . . . . . .

Poznámky . . . . . . . . . .

Rejstřík . . . . . . . . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

330 334 339 404

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

Úvod

Pýchou slovenské Bytči je její zámek. Tuto úchvatnou ukázku italské renesance v Uherském království nechal postavit v šestnáctém století Franciscus Thurzo, původně katolický biskup, který přestoupil na luteránství. Thurzova rodina pevnost využívala jako sídlo pro dohled nad svými rozsáhlými pozemky ve Felvidéku neboli Horních Uhrách, jak se tehdy území Slovenska říkalo. Dnes zámek patří mezi národní kulturní památky a sídlí v něm jeden ze slovenských státních archivů.

Cesta do hlavní čítárny vede nejprve přes impozantní vstupní bránu a dále po omšelých schodech nahoru do druhého podlaží arkádového nádvoří. Stěny tu zdobí nástěnné malby vyobrazující válečné hrdiny, a jejich morální poselství ještě posilují latinské nápisy. Žádné z dětí, které se stejně jako já v onen podzimní den roku 2004 po zámku procházely, pravděpodobně latinsky neumělo, přesto se domnívám, že na některé z nich tato památka významným způsobem mravně zapůsobila. Slovenskou historiografií bývá František Thurzo či Turzo považován za uherského magnáta slovenského původu, dokonce i proto-slovenského nacionalistu. Pro své slovenské obdivovatele představuje symbol odolnosti jejich kultury vůči maďarským snahám ji asimilovat.

Maďarská historiografie si naopak Františka přivlastňuje pod jménem Thurzó Ferenc a považuje jej za Magyara. Toto dobové označení nerozlišovalo mezi Maďary a Slováky, ale dnes se většinou chápe pouze ve smyslu Maďar.

Naproti bytčanskému zámku se oku naskytuje ošklivý pohled – na polorozpadlou synagogu. Tu dal postavit v osmdesátých letech devatenáctého století německy mluvící židovský zakladatel místního pivovaru baron Popper. V den mé návštěvy se před vstupem do uzavřené synagogy těsnaly zaparkované automobily a novinový stánek. Zchátralost budovy bila do očí, obzvlášť v porovnání se sousední, o dost starší stavbou. Z fasády synagogy již opadaly velké kusy omítky. Mnoho oken bylo rozbitých. Na střeše se zakořenil malý stromek. Když jsem klopýtal po zarostlém pozemku, objevil jsem na zadní zdi svastiku a drobným písmem vyrytý nápis Juden raus. I přes léta zanedbávání,

18

J OZ EF TI SO

ba i znesvěcování, označují zástupci města synagogu za součást místního dědictví. Na internetových stránkách města svatyně figuruje v seznamu kulturních památek na čtvrtém místě, předcházejí jí kostely a následuje náměstí.1 Židovská obec, jejíž členové se na toto místo chodili modlit, nejprve vzkvétala a poté zmizela v politickém prostoru, který prošel zásadními proměnami. Roku 1890, kdy byla země ještě součástí Uherského království a město neslo název Nagybittse, tu v rámci celkového počtu 2885 obyvatel žilo 535 Židů. Roku 1921 byla země již demokratickým Československem, město se nazývalo Veľká Bytča a žilo tu 486 Židů.

Roku 1940 za fašistické Slovenské republiky bydlelo v okresu Veľká Bytča 413 Židů. Roku 1950 ve znovuzřízeném, komunistickém Československu měl okres Bytča čtyřiadvacet židovských obyvatel. V roce 2001 v nové, demokratické Slovenské republice v okresu žili Židé dva.2 Kromě bytčanské synagogy se na druhé straně města nacházelo další významné místo života židovské obce – starý hřbitov. Historické fotografie hřbitov zachycují jako skromný, ale půvabný. Roku 1979 byl zrušen, ostatky převezeny a na vyčištěné půdě vyrostlo sídliště. Jeho prefabrikované panelové domy stvrzovaly komunistický závazek sociální spravedlnosti – vizi finančně dostupného, pohodlného a funkčního bydlení pro masy. Podle západních standardů byly byty stísněné, jednotvárné a laciné. Začalo se jim přezdívat králíkárny a již v letech sedmdesátých se staly symbolem selhání režimu. Po pádu komunismu roku 1989 sponzoroval potomek bytčanských Židů postavení pomníku uprostřed sídliště. Památník vyrobený z leštěných žulových desek má tvar rovnoramenného trojúhelníku a nese vyryté nápisy ve slovenštině, angličtině a hebrejštině. Část nápisu ve slovenštině zní: „Nech je tento pomník aj pamiatkou na duše mučeníkov zo židovskej obce v Bytči, ktorí boli deportovaní do táborov smrti v rokoch 1942–1944 a nemohli byť pochovaní podľa židovských obradov.“ Většina lidí, kteří dnes projdou okolo pomníku, jsou katolíci. Ti tvoří více než 90 % místní populace.3 Jejich hlavním chrámem je kostel Všech svatých. Ačkoliv kostel pochází rovněž ze šestnáctého století, nenese stejně významný dějinný ráz jako zámek. Výhodu mu však poskytuje jeho poloha. Zatímco zámek stojí na okraji Bytči, kostel poblíž řeky, náměstí a radnice symbolizuje střed města. Jakmile se o sobotních ránech rozezní zvony robustní kostelní věže, lze snadno uvěřit, že celé město je katolické a slovenské a že tomu tak bylo vždy. Pro oddané slovenské katolíky takové chvíle potvrzují přetrvávání náboženských a nacionalistických hodnot i přes dlouhá desetiletí nepřízně, pronásledování a perzekuce. Jedná se o převažující, sebeoslavující představu o víře, na Slovensku živenou zejména návštěvami charismatického slovanského papeže Jana Pavla II.

ÚV O D

19

Hned za rohem od radnice se nachází dům, kde se Jozef Tiso, protagonista tohoto životopisu, narodil. Jde o nízkou stavbu, charakteristickou pro místní rodinné domky, se střechou z červených tašek a omítkou v barvě lila s bílým lemováním. Kovové dvoukřídlé dveře, dostatečně široké i pro automobil, vedou na dvorek rozdělující dům na dvě části.V devadesátých letech slovenští nacionalisté budovu proměnili v muzeum připomínající život Tisa, římskokatolického kněze, teologa a prezidenta Slovenské republiky v letech 1939–45. Tato upomínka zatím úspěch neslaví. Webové stránky města se zmínce o muzeu i Tisovi pečlivě vyhýbají, třebaže se jedná o nejslavnějšího místního rodáka.4 Na venkovní zdi domu visí pamětní deska s basreliéfovým portrétem Tisa, s profilem pro jeho zavalitý obličej ne příliš lichotivým. Když jsem tam přišel, byl dům zavřený a návštěva se musela sjednat předem. Pod pamětní deskou visel velký seschlý květinový věnec a poblíž hořela jedna svíčka. Nápis věnovaný Tisovi při výročí jeho narození roku 1991 zahrnuje i jeho prezidentské motto: „Verní sebe – svorne napred.“ Při pohledu zpět byla většina Tisova života příběhem slovenských a katolických úspěchů. Jako vynikající student mohl navštěvovat nejelitnější seminář, jaký mohly tehdejší Uhry nabídnout, a v církevní hierarchii postupoval takovým tempem, že se už jako třicetiletý zdál být předurčen stát se biskupem. Po vzniku Československa v roce 1918 Tiso započal svou neméně úspěšnou politickou kariéru. Pomohl založit Slovenskou ľudovou stranu, největší slovenskou politickou stranu meziválečného období. Pod vedením Andreje Hlinky, rovněž kněze a politika, neúnavně pracoval po dvacet let, aby zvýšil životní úroveň v Československu, bránil katolické zájmy a získal pro Slovensko autonomii. Ačkoliv jej neustále zaneprazdňovaly politické úkoly, vždy si našel čas, aby se postaral o duchovní potřeby svých farníků. Když například v letech 1927–29 působil ve funkci československého ministra zdravotnictví a tělesné výchovy, trávil obvykle týden zčásti ve svém politickém úřadu v Praze a zčásti ve svém úřadu náboženském v dalekých Bánovcích nad Bebravou. V rámci strany reprezentoval politicky umírněné křídlo. Jako významný představitel parlamentu zdůrazňoval, že se politické boje musejí vést zákonnou a nenásilnou cestou, a celkově měl raději, když byla jeho strana součástí koaliční vlády. Pro mnoho katolíků představoval vzorového kněze, pro mnoho Čechů zase tu nejlepší naději toho, že se jeho strana začlení do politického systému Československa. Záhy poté, co se Tiso dostal po Hlinkově smrti roku 1938 do čela strany, dosáhl svého největšího vítězství, totiž autonomního Slovenska. Po vzniku samostatného státu roku 1939 ho slovenský sněm jednohlasně zvolil prezidentem. V této funkci Tiso setrval pět let.

Královec

Gdaňsk

0

100

0

100

200 mi

200

300 km

Poznaň

N Ě M ECK O

Varšava

S

R USK Á Ř ÍŠE

SLEZSKO Praha

ČECHY

Krakov

HALIČ

Brno

MORAVA Vídeň

Veľka Bytča HORNÍ Trenčín UHRY

Nitra Prešporok

BUKOVINA

Budapešť

RAKOUSKO

BESARÁBIE

UHERSKO

Lublaň Záhřeb

CHORVATSKO-SLAVONSKO

Rijeka (Fiume)

Bělehrad

RUMUNSKO

BOSNA A HERCEGOVINA DALMÁCIE

Sarajevo

Bukurešť

SRBSKO

Sofie

BULHARSKO

OSMANSKÁ Istanbul

Soluň

ŘÍŠE

Janina

Hranice impérií Hranice států Hranice polo-nezávislých království, vojevodství a knížectví Hranice provincií

Ř E CK O

Atény

Mapa 1: Střední a východní Evropa roku 1910. Zpracované podle BEREND, Ivan T.: History Derailed: Central and Eastern Europe in the Long Nineteenth Century.

Berkeley: University of California Press 2003), str. 18.

NĚMECKO POLSKO S

SL E ZSKO

Praha

ČE CH Y

Žilina

M OR AVA

Martin

Brno

ž Trencín Holícž Trnava Vídeň

RAKOUSKO

Bratislava

TAT RY

Ružomberok

Užhorod Košice

Banská Bystrica

POD KA R PATSK Á RUS

SL OV E N SKO Nitra

MAĎARSKO

Nové Zámky Komárno

Budapešť

RUMUNSKO 0 10 20 30 40 50 mi 0 20 40 60 80 km

Mapa 2: První Československá republika, 1918–1938

SUDETY (1938 odstoupené Německu)

S TĚŠÍN (1938 odstoupený Polsku)

Karlovy Vary

PODKARPATSKÁ RUS (16. 3. 1939 připojená k Maďarsku)

Praha

ČECHY (od 16. 3. 1939 německý protektorát)

Brno

MORAVA (od 16. 3. 1939 německý protektorát)

Žilina SLOVENSKO (od 6. 10. 1938 autonomní, od 14. 3. 1939 samostatné)

Košice

Užhorod

Banská Bystrica PRVNÍ VÍDEŇSKÁ ARBITRÁŽ (1938 odstoupené Maďarsku)

Trnava Nitra Bratislava SUDETY (1938 odstoupené Německu)

Vídeň DĚVÍN (1938 odstoupený Německu)

Budapešť

0

30

60 mi

0

50

100 km

Mapa 3: Druhá Česko-slovenská republika 1938–1939. Zpracované podle CRAMPTON, Richard – CRAMPTON, Ben: Atlas of Eastern Europe in the Twentieth Century. London: Routledge 1997, str. 66.

0 10 20 30 40 mi

Osvětim

N ĚM ECK O

0

20

40

60 km

Dukelský průsmyk

S ž Velká Bytca

Brno

Martin

Holícž

ž Trencín

Pieštany

Bánovce nad Bebravou

Javorina

Kežmarok

Ružomberok Banská Bystrica

Košice

Užhorod

Trnava Vídeň

Bratislava

Nitra Nové Zámky Komárno

M A ĎA R SK O Budapešť

Hranice Slovenska roku 1938 Státní hranice roku 1939 Odstoupené Maďarsku roku 1938 Připojené k Maďarsku roku 1939 Odstoupené Polsku v letech 1920 a 1938, opětovně připojené ke Slovensku roku 1939 Odstoupené Německu v letech 1938 a 1939 Hranice Ochranného pásma Hlavní území Slovenského národního povstání

Mapa 4: Slovenská republika 1939–1945. Zpracované podle MANNOVÁ, Elena ed.: A Concise History of Slovakia. Bratislava: Historický ústav SAV 2000, str. 272; KOVÁČ, Dušan: Dejiny Slovenska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998), str. 211.

24

J OZ EF TI SO

Tento příběh plný úspěchů však samozřejmě nebyl bez poskvrn, z nichž většina se pojí s Tisovým celoživotním zvykem kolaborace.

Jako studentovi a mladému duchovnímu se mu s Maďary spolupracovalo tak snadno, že ho mnozí považovali za jednoho z nich. Během revoluce roku 1918 přeběhl od Maďarů k Čechům, ale nikdy nedostál tomu, co si od něj někteří Češi slibovali. Místo toho na Slovensku zlikvidoval demokracii, a dokonce z jeho území tisíce Čechů vyhnal.

Jeho klíčové úspěchy, tedy autonomie a samostatnost Slovenska, byly nerozlučně spjaty s rozdělením a zničením Československa Adolfem Hitlerem. Tisova kariéra tak vyvrcholila spoluprací právě s Führerem, jedním ze symbolů zla dvacátého století.

Největší, nesmazatelnou skvrnou na Tisově příběhu je jeho účast na holocaustu a dalším porušování lidských práv. Například roku 1942 se Tiso v západoslovenském Holíči takto krátce vyjádřil k židovské politice svého státu: Vraj, či je to kresťanské, čo sa robí? Je to ľudské? Nie je to rabovka? Ale pýtam sa ja: Je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zbaviť svojho večného nepriateľa, Žida? Je to kresťanské? Láska k sebe je príkazom božím, a tá láska k sebe mi rozkazuje, aby som od seba odstránil všetko to, čo mi škodí, čo mi ohrožuje život. A že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, myslím, o tom nikoho netreba presvedčovať…

Mali sme zistené, že… 5 % Židov malo 38 % národného dôchodku…!

Bolo by to vyzeralo ešte horšie, keby sme sa neboli vzchopili včas, keby sme sa neboli od nich očistili. A urobili sme tak podľa príkazu Božieho: Slovák, zhoď, zbav sa svojho škodcu!5

V době tohoto prohlášení již Slovenská republika vydala svému spojenci, nacistickému Německu, kolem 55 tisíc Židů. Do zastavení deportací na podzim roku 1942 Tisův režim Německu předal dalších 2800 Židů. K dalším přesunům došlo až s vypuknutím Slovenského národního povstání roku 1944, občanské i vojenské vzpoury proti Tisovu režimu a jeho nacistickému patronovi. Tiso Němcům pomohl povstání potlačit a tento čin pro mnoho Slováků znamenal největší zradu na národu. Během následné okupace země Němci za pomoci Slováků deportovali dalších asi dvanáct tisíc Židů. A další pravděpodobně dva tisíce byly zavražděny přímo na slovenském území. Do roku 1945 tak zahynuly více jak tři čtvrtiny slovenského židovstva. Nežidovští obyvatelé trpěli rovněž, zvlášť při potlačení povstání, i když proporčně šlo o mnohem menší ztráty.

Prohlášení z Holíče se stalo Tisovým morálním epigrafem, pro Tisovy podporovatele mělo však jeho vedení ještě jinou stránku. Ve vzniku státu viděli zlomový bod pro národní uvědomění a sebevědomí

ÚV O D

25

Slováků. V očích svých zastánců Tiso bránil přirozené právo národa na sebeurčení, dosáhl pro Slováky spravedlnosti, kterou jim meziválečné Československo dlouho odpíralo, a rozumně vedl zemi během nebezpečných válečných let. Navzdory nevlídným časům (jak jejich argument pokračuje) slovenský národ prosperoval a slovenská kultura vzkvétala. I kdyby Tisova menšinová politika nedostála jeho záměrům, tvrdý postoj diktovala realita Hitlerovy Evropy. Tisova politika se přesto ukázala humánnější než u jiných válečných vůdců. Tiso také obrátil osud katolíků k lepšímu tím, že církvi navrátil ztracené výsady i majetek, znovu upevnil postavení Boha jakožto zdroje svrchovanosti v uspořádání země a vytvořil prostředí, ve kterém katolictví mohlo prospívat. Ačkoliv v moderních dějinách Evropy vedli vlády i v jiných zemích katoličtí kněží, hlavou státu se – s výjimkou papeže – stal pouze Tiso, což znamenalo nebývalý úspěch v církevním boji proti osvícenskému dědictví a jeho dominanci ve veřejném životě. V případě tohoto pohledu na Tisa jsou důležitá jiná fakta z válečné zkušenosti: že slovenský stát nikdy nevykonal jediný trest smrti, že domnělý diktátor Tiso svobodně cestoval napříč Slovenskem bez početné tělesné stráže nebo že využíval svůj úřad k ochraně židovských jednotlivců.6 Po druhé světové válce byl Tiso souzen Národním soudem, ve kterém převažovali komunisté, za kolaborantství, vlastizradu a zločiny proti lidskosti (právně klasifikované jako vlastizrada). Dne 15. dubna 1947 byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a o tři dny později oběšen. Zatímco mimo Slovensko rozhodnutí soudu jako zhodnocení Tisových činů a motivů dostačovalo, na domácí scéně se rozsudek nestal zároveň verdiktem dějin. Většina Slováků souhlasí s tím, že Tiso nese zodpovědnost za spolupráci s Německem a genocidu, avšak obvykle se neztotožňují s pohledem soudu na Tisa coby zrádce Československa, prospěcháře, jenž vrazil nůž do zad svým českým druhům. Tito Slováci rovněž odmítají pozdější komunistickou redukci jeho osoby na „klerofašistu“ či nacistu v kněžském kolárku. Malá část Slováků jde dokonce ještě dál: odmítá Tisovu zodpovědnost za kolaborantství i genocidu a vidí jej jako obhájce slovenských zájmů a oběť okolností. V nejextrémnějších případech o něm jeho zastánci smýšlejí dokonce jako o národním hrdinovi, oběti bolševismu, ba i potenciálním katolickém světci.

V této knize sleduji Tisův život skrze měnící se kontexty, které jej utvářely. První kapitola se zaměřuje na jeho formaci v římskokatolické církvi a zkušenosti z Uher. Druhá a třetí kapitola popisují Tisův vstup do politiky, zejména jeho působení v Nitře. Čtvrtá a pátá kapitola Tisa následují na národní scénu československé politiky. V šesté a sedmé kapitole, kde je Tiso již hlavou slovenského státu, se dostává

26

J OZ EF TI SO

do popředí mezinárodní kontext. Poslední, osmá kapitola zaznamenává jeho přechod ze života do paměti v podobě dvou protichůdných morálních symbolů: válečného zločince a světce. Stěžejním tématem, jež vyvstává z těchto měnících se kontextů, je internacionalizace místní politiky. Tiso sice prosazoval provinční zájmy, ale roku 1939 se ocitl uprostřed evropské krize. Další hlavní téma pramení z toho, jak tyto kontexty zapadly pro Tisa do duality časových režimů: revolučního a běžného. V revolučním čase (1918–19, 1938–47) se Tiso řídil jinými pravidly než v čase běžném. Tento rozdíl se zcela zásadně projevil v jeho přístupu k Židům.

Tato kniha je prvním hloubkovým rozborem tohoto důležitého života z jiné než slovenské nacionalistické či katolické perspektivy.

Přesto neberu Tisovu oddanost nacionalismu a katolicismu na lehkou váhu. Na rozdíl od jeho dřívějších životopisců uplatňuji přístup přísně chronologický, nikoliv tematický. Tato metoda přináší určitá překvapení, jako například Tisův vytrvalý vzdor vůči lákadlům antisemitské politiky v hodinách soumraku první Československé republiky. Zároveň zasazuji Tisovo zapojení do holocaustu do kontextu vzorců jeho celoživotního politického chování, kterým říkám „zvyky popírání“.

Do vědecké diskuse o Tisovi přináším dosud nejpádnější argumentaci nejen pro jeho podporu zničení a vypuzení slovenských Židů, ale i pro jeho pravděpodobnou účast na zahájení deportací roku 1942.

Oproti doposud dostupným publikacím provádím také jasnější analýzu Tisova záhadného chování během krátce trvající druhé Česko-Slovenské republiky v letech 1938–39. Třebaže Tiso vedl vleklé mocenské boje s radikály ze své vlastní strany, rovněž rivaly využíval k tomu, aby se vyhnul zodpovědnosti za politická rozhodnutí, která ohrožovala jeho postavení kněze, což byl například případ jeho podpory války proti Sovětskému svazu. Odborníci v této knize narazí na řadu nových pramenů o Tisovi, zejména co se týče jeho působení ve funkci prezidenta a rané kariéry v Nitře. Mezi zdroje, ze kterých tato studie vychází, patří i Tisovy dokumenty z prezidentského úřadu a záznam poválečného procesu, záznamy československé policie, německá a maďarská diplomatická korespondence, dokumenty katolické církve a středoevropský tisk. Tyto materiály jsem sesbíral z více než dvacítky národních a regionálních archivů Slovenska, České republiky, Maďarska, Rakouska a Spojených států.

Vedle těchto empirických příspěvků k bádání o Tisovi předkládám několik argumentů, někdy teoretické povahy, které by ostatní odborníci mohli shledat cennými. Co se týče studia nacionalismu, můj popis Tisovy proměny z Uhra s převážně katolickou identitou ve slovenského nacionalistu naznačuje, že je užitečné při zkoumání takovýchto procesů věnovat větší pozornost právě náboženství. Podobně pro

ÚV O D

27

studium politického katolicismu zdůrazňuji důležitost vazby teologie a politického chování. Badatelé v oblasti dějin Československa v knize naleznou Tisův Gleichschaltung autonomního Slovenska v letech 1938–39 nejen jako případ imitace fašistického systému, ale i jako odraz kultury budování státu za rané Československé republiky. Stejně jako práce Holly Case pomáhám prosadit regionální přístup ke studiím holocaustu a tvrdím, že genocida na Slovensku musí být chápána v kontextu maďarského a slovenského soupeření.7 Pro Tisa se totiž židovská otázka, zejména v období nestability na podzim roku 1938, zásadně sloučila s úvahami o bezpečnosti státu. Co se týče literatury o fašismu, v závěru se ohrazuji proti termínům „klerofašista“ či „konzervativní autoritář“ a místo nich navrhuji novou kategorii podtrhující rozpolcený postoj k revoluci, jenž byl pro politiky Tisova typu charakteristický. Pro učence zajímající se o problematiku postkomunismu má práce objasňuje dynamiku pokusů Tisa rehabilitovat, proč obecně neuspěly a proč lidé často dávají přednost zjednodušenému morálnímu závěru o účasti tohoto kněze a vlastence na holocaustu.

Jako celek se tato biografie snaží přispět k lepšímu porozumění tomu, jak mohou zkušenosti z katolicismu, nacionalismu a budování státu v kombinaci s mezinárodním systémem zplodit genocidu a proč památka této tragédie zůstává na Slovensku stále tak kontroverzní.

Konečně tato práce přispívá k přehodnocení vztahu katolíků k modernitě. Velká francouzská revoluce a její dědicové totiž katolíky od modernity odtrhli jakožto nepřátele pokroku a národa. Katolíci pak toto obvinění ve své reakci mnohdy přijali za své. Tomuto konceptu propadá řada odborníku i dnes, když píší například o církvi a její konfrontaci či smíření s moderním světem. Takový přístup katolíky implicitně z modernity vylučuje, a ta se pak stává synonymem pro pokrokové hodnoty. Tuto tendenci v případě východní Evropy ještě umocňují tvrzení, že se jedná o zaostalý region.8 Dle mého názoru by se však modernita měla chápat spíše jako soutěžení a dialog mezi odlišnými vizemi (včetně katolické), jak dostát kategorického imperativu pokroku. V období mezi lety 1789 a 1945 spolu katolíci a pokrokové elity v Evropě zarputile bojovali kvůli dvěma sporům: sekularizaci veřejné sféry a vytváření centralizovaných států. Katolíci první souboj prohráli, avšak druhý vyhráli, jelikož po válce křesťanští demokraté sice slevili z náboženské politiky, ale zároveň ukotvili decentralizaci v strukturách Evropské unie.9 Místo o smíření katolíků s moderním světem tedy můžeme stejně snadno hovořit o smíření pokrokářů s katolickou modernitou. V této práci jsem se snažil Tisa vnímat jako v podstatě moderního činitele. Jeho život ukazuje, jak katolíci zapadají do tak stěžejních moderních témat, jako jsou demokratizace, nacionalismus, fašismus a genocida. Jeho křesťansko-národní stát i přes

28

J OZ EF TI SO

svůj nezdar představuje jedinečnou katolickou vizi modernity. A proto, ačkoliv v textu používám historický termín „pokrokáři“, by čtenář měl mít na paměti, že pokrok byl stěží pouze sekulární oblastí.

Toto je tedy příběh Tisova života a jeho životů – respektive historií, ať už je vyprávějí odborníci na univerzitách, či rodiče v kuchyních.

Chronologicky příběh pokrývá Tisovo narození až první roky Slovenska v EU, tematicky vliv katolicismu na jeho politiku až po vliv jeho odkazu na slovenskou identitu a vizuálně procházku pamětí v Bytči až po návštěvu Tisova bratislavského hrobu pokrytého svíčkami z dušičkové noci roku 2004. Kontext tomuto vypravování tvoří zkušenost střední Evropy z konstrukce, destrukce a rekonstrukce: komunit, identit, politických uspořádání a morálky. Tento příběh pluje řečištěmi vzpomínání i zapomínání, jejichž břehy lemují značky náboženství, nacionalismu a lidských práv. Jedná se o příběh života, ale také toho, jak takový život chápat.

1 . K API T OLA

„Za Boha a naši vlast“ 1887–1918

Proste svého věrného věrozvěsta sv. Štěpána, aby příznivě pohlížel na své Uhersko a zachoval svatost a nedotčenost přínosu našeho svatého náboženství.

– Lev XIII.: Constanti Hungarorum (1893)

První polovinu svého života prožil Jozef Tiso v Uherském království a v náručí římskokatolické církve. Zemi sjednotil kolem roku 1000 maďarský válečník István neboli Štěpán. Do roku 1918 pod uherské panství spadala rozsáhlá území pozdějšího Československa, Rumunska, Jugoslávie a Rakouska. Od roku 1526 království tvořilo polovinu habsburské říše, která se v roce 1914 rozprostírala od Čech po Sedmihradsko a od Haliče po Bosnu. Impérium církve, k níž se Tiso hlásil, mělo miliony stoupenců po celém světě, a zůstalo tak dominantním evropským náboženstvím i přes schizma, reformaci a sekularizaci.

Dějiny Tisova státu a náboženství se vzájemně proplétaly. Štěpán svou říši přidružil k církvi latinského obřadu, čímž si vysloužil kanonizaci. V období reformace se však v Uhersku rozšířilo protestanství a kalvinisté si vytvořili trvalé vazby na maďarskou šlechtu. Během protireformace si katolicismus vydobyl stejně úzké vazby na Habsburky, kteří se o církev opírali, aby si udrželi nad Uherskem nadvládu. Obojí vývoj ovlivnila osmanská invaze v šestnáctém století, kdy Osmané na sto padesát let dobyli většinu Uher. V důsledku toho se Horní Uhry (zhruba území dnešního Slovenska) staly převážně katolickými, zatímco sedmihradský kalvinismus před rekatolizací chránila osmanská nadvláda. Kolem roku 1900 byl katolicismus v Uhersku nejrozšířenějším a nejprivilegovanějším vyznáním. Až polovina obyvatelstva se však hlásila k protestanství, pravoslaví či judaismu.1 Habsburská vláda v Uhrách vyvolávala spory. Roku 1848 situace vyústila v moderní nacionalistický konflikt, jenž podnítil revoluci.

I když se ji mladému habsburskému císaři Františku Josefovi podařilo

30

J OZ EF TI SO

za pomoci Rusů potlačit, maďarský vzdor potřít nedokázal. A tak se uchýlil ke kompromisu. Roku 1867 proměnil císařství v soustátí – Rakousko-Uhersko. Císař byl nadále uherským králem a obrana spolu s financemi a zahraniční politikou zůstávaly oběma zemím společné.

Jinak ale bylo Uhersko autonomní.

Liberálové, kteří se dostali do čela dualistických Uher, se z nich snažili vytvořit moderní národní stát. Chtěli je zindustrializovat, vzdělat místní národy a prosadit ve světě maďarskou kulturu. Uhersko však bylo převážně rurální, zemědělskou, nevzdělanou a mnohonárodnostní zemí. Za Maďary se považovala méně než polovina obyvatelstva.

Národopisci tu evidovali více než deset různých národností včetně Slováků. To uherskou vládu znepokojovalo, a proto spojila národní jednotu s modernitou v naději, že tak podryje habsburskou nadvládu a překoná domácí zaostalost. Maďarizace se projevila zejména ve vzdělávání: školy „vyráběly“ Maďary za pomoci metody cukru a biče.

V devatenáctém století katolíci zápasili s jinými problémy, které přinesla modernita. Osvícení myslitelé a socialističtí revolucionáři byli ráznými zastánci antiklerikalismu. Němečtí a italští nacionalisté se s katolickou církví přeli o území a loajalitu. Stále vlivnější liberálové ztotožňovali sekularismus s pokrokem. Od roku 1789 evropské státy konfiskovaly majetek církve, odnímaly jí privilegia, a někdy dokonce vraždily kněze. Liberální vlády se snažily katolickou církev oslabit, postavit ji na úroveň ostatních náboženství a víru zatlačit do soukromé sféry. V Německu na katolíky útočil Kulturkampf jako na ultramontány či papežskou pěchotu. Obecněji představovaly kulturní boje období, kdy vlády omezovaly práva církve, na což katolíci reagovali tím, že si nárokovali veřejnou sféru. Rétorika těchto konfliktů byla vyhraněná a agresivní. Liberálové odsuzovali jezuitské konspirace proti racionalismu a katolíci láteřili na židovské intrikánství vůči Bohu.

V praxi však církev i stát obvykle hledaly kompromis, třebaže katolíci většinou takovými dohodami tratili. Pro katolickou víru bylo přínosnější, že se církev těšila nárůstu členské základny i zintenzivnění náboženské praxe, stejně jako posílení papežské autority vůči národním hierarchiím. Objevil se tak „nový katolicismus“, charakteristický energickým tiskem, rozvojem spolků a sdružení, společenským aktivismem a masovou politikou – ve své podstatě všemi rysy moderního vývoje. Ačkoliv katolíci od papeže po laiky rádi modernitu odsuzovali, uvítali její výhody a přijali pokrok jako dobrý. S liberály nesouhlasili pouze v tom, co pokrok představuje a zda by měl veřejné sféře vládnout on, nebo Bůh.2 V Uhersku tento spor o svrchovanost splynul s obavami liberálů o jednotu národa. Liberálové doufali, že nastolením náboženské rovnosti podpoří maďarskou identitu obyvatel. Proto vytvořili hierarchii

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

31

vyznání, ve které byl katolicismus vedle protestanství a pravoslaví „přijímaným“ náboženstvím, zatímco judaismus a islám byly jen „uznané“. Jiné opatření mělo za cíl nestranně vyřešit problém vyznání u potomků ve smíšených manželstvích, a to dle pohlaví: chlapci přijímali víru otce, dívky vyznání matky. Tyto zákony byly pro liberály, kteří požadovali oddělení církve od státu, kompromisem. Pro katolíky zase znamenaly degradaci církve a hrozbu, že se jejich potomci oddají falešné víře. Uhersko si tak připravilo půdu pro kulturní boj.3 Dvojí kontext církve a státu tvoří rámec této kapitoly, která je věnována Tisovu životu do roku 1918. Jak prožíval dualistické Uhersko? Co pro něj znamenal katolicismus? Jak skloubil požadavky, jež na něj obě zmíněné instituce kladly, a příležitosti, které mu nabízely?

Tvrdím, že katolicismus byl pro mladého Tisa základním kamenem.

Poskytl mu identitu a světonázor a nadchl jej k celoživotním posláním. Naopak nacionalistický diskurz dualistického Uherska na něj měl obecně jen malý vliv.

Žák vzbuzující ty nejvznešenější naděje Podle myšlení osmdesátých let devatenáctého století bylo Uhersko „zaostalé“. Země zůstávala pozadu za západní Evropou co do industrializace, urbanizace i demokratizace. Kolem přelomu století činil národní příjem na hlavu třetinu příjmu anglického. Více jak polovina budov v Budapešti měla jen jedno podlaží, oproti tomu v Berlíně jen jedna z dvaceti. Ve Francii mělo volební právo asi třikrát více lidí než v Uhersku.4 Ačkoliv se uherská elita obecně stavěla proti demokratickým reformám, po roce 1867 nicméně následovala příklad Západu. Do roku 1910 Uhersko výrazně snížilo, až dohnalo náskok Západu v průmyslu, infrastruktuře, vzdělání a urbanizaci. V hospodářství ale i nadále dominoval potížemi zmítaný zemědělský sektor, zatímco lehký průmysl se zde neuchytil. Početná nižší sociální vrstva Uherska žila převážně v chudobě. Župa Trencsén (neboli Trenčianská župa) ve Felvidéku (neboli Horním Uhersku) si na tyto poměry vedla průměrně. Roku 1890 to byla převážně venkovská oblast a v jejím stejnojmenném hlavním městě žilo pouhých pět tisíc obyvatel. Z politického hlediska se jednalo o seskupení „prohnilých čtvrtí“ – volebních okrsků, kde korupce a omezené volební právo favorizovaly vládní kandidáty. Maďarizace tu příliš neuspěla. Valná většina obyvatel župy nahlásila, že hovoří pouze slovensky. Byli to převážně katolíci, venkované, malí zemědělci a měšťané nižší střední třídy. Většina byla i negramotná, a ti, kteří měli vzdělání, se obyčejně v maďarské kultuře asimilovali.5 Sociálně

32

J OZ EF TI SO

i ekonomicky se často dařilo lépe maďarsky a německy mluvícím občanům, zejména Židům. I když Židé tvořili jen pět procent uherské populace, představovali „[12,5] procent průmyslníků v zemi, 54 procent obchodníků a 43 procent zaměstnanců úvěrových institucí“.6 Většina Židů Felvidéku byla ortodoxní, ale města měla rovněž početné neologické obce. Židovští neologové se asimilovali snadno. Ortodoxní Židé již méně, především na východě, kde převládala nad němčinou spíše jidiš.7 Jozef Gašpar Tiso se narodil v Nagybittsi (Veľké Bytči), v srdci Trenčianské župy, 13. října 1887. Jeho otec, rovněž Jozef, byl řezníkem a potomkem majetné rolnické rodiny. Matka Terézia pocházela z méně zámožné rodiny hrnčířů. Oba rodiče mluvili slovensky, ale údajně už ne maďarsky. Jozef mladší byl druhé z jejich sedmi dětí, jež se dožily dospělosti. Starší z jeho dvou bratrů, Pavol, převzal po otci obchod a dům, zatímco mladší bratr Ján se stal knězem. Jejich čtyřem sestrám se na místní poměry také dařilo, jelikož se všechny dobře provdaly.8 Tisovi se hlásili ke katolictví, což mladému Jozefovi zpočátku vtisklo jistý systém obřadů, slovník víry a identitu. Několik dní po narození se mu dostalo první katolické svátosti, totiž křtu. Během dětství přijal další tři (eucharistii, smíření a biřmování) a stal se svědkem minimálně jedné ze tří svátostí zbývajících (manželství, kněžství a pomazání nemocných). Pravidelně se účastnil mší i dalších katolických obřadů a sdružování, od procesí o Božím těle až po členství v katolických spolcích. Jak již bylo řečeno, v této době se Evropou šířilo nadšení pro katolictví, zejména mezi ženami. Věřící strhávalo nové zapálení pro zjevení (často mariánská), poutě (např. do Lurd) a kulty (jako ten Nejsvětějšího srdce Ježíšova). Domácnost Tisových řídil katolicismus a děti byly vychovávány „prísne a po kresťansky“.9 Tisův dědeček měl tu čest, že spravoval místní kostel, kde mladý Jozef sloužil jako ministrant.

Kulturní boje zasáhly Uhersko, když byly Tisovi tři roky. Roku 1890 se vláda rozhodla pokutovat katolické kněze za křtění dětí ze smíšených manželství, které podle zákona náležely k jinému vyznání. Jeden hornozemský duchovní zdvihl hozenou rukavici a tomuto zákazu se vzepřel, čímž ze sebe udělal žijícího mučedníka. Ve výsledném sporu se angažoval tisk, vláda i císař. Odpor uherských kněží podpořil papež Lev XIII. Liberálové prosadili legislativu, podle níž měl být civilní sňatek povinný, záznamy o narození a uzavřených manželstvích státní záležitost a judaismus „přijímané“ náboženství. Jejich opatření odstranila poslední překážky židovské asimilace. Z pohledu katolíků tyto zákony znehodnocovaly svátosti a popíraly, že by katolická církev byla zdrojem pravdy. Reagovali proto nevídanou mobilizací svých

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

33

sil, zapojovali se do polemik v tisku, využívali církevní kruhy k budování hnutí odporu a pořádali masové demonstrace. Přišli s akcemi jako například Katholikentage (katolické dny) – největší se ve Felvidéku konaly právě poblíž Veľké Bytči.10 Odpor katolíků však nezabránil tomu, aby zákony v letech 1894–95 prošly. Kulturní boj v Uhersku tím skončil, katolický aktivismus však nikoliv.

Katolicismus se rychle stal Tisovou budoucností. Jeho rodiče brzy odhadli, že jako knězi (ve Felvidéku atraktivní povolání) se mu bude dařit. Zajistili mu odpovídající vzdělání – nejprve na místní katolické lidové škole, kde se mu dostalo jeho jediné průpravy ve slovenštině, a poté na katolickém gymnáziu v nedaleké Zsolně (Žilině), kde vystřídal bratra Pavola. Ačkoliv Žilina nebyla o mnoho větší než Veľká Bytča, silně se rozvíjela díky novým železničním tratím a vládním investicím. Maďarizace zde přinášela své ovoce. Zatímco v roce 1880 hovořilo maďarsky pouhých 9 % nemaďarského obyvatelstva města, kolem roku 1910 již téměř 37 %. V Žilině Tiso bydlel u dvou rodin, jednou zde pobýval v rámci dětského výměnného pobytu. Ve škole se vyučovaly jazyky, základní předměty, uherská občanská výchova a katolicismus, zejména pro místní mládež jiného vyznání. Tisovi se ve škole dařilo. Výborně mu šly jazyky (maďarština, němčina a latina), pokulhával jen v tělesné výchově. Ve třídě jej předčil pouze jediný žák, a byl to Žid. Židé představovali skoro 20 % žilinské populace.

Ve vzdělání vynikali, jako i jinde v Uhersku, a tvořili téměř polovinu Tisovy třídy.11 Po dokončení studií v Žilině se Tiso odstěhoval na jih, do poměrně vzdálené Nyitry (Nitry), kde nastoupil na střední školu a zapsal se na teologický seminář. Nitra byla kdysi sídlem středověkého slovanského knížete Pribiny, jenž tu roku 828 nechal postavit první kostel.

Brzy nato se z Pribinovy říše stala polovina říše Velkomoravské. Slovenští nacionalisté a felvidéčtí křesťané – zejména slovanští katolíci – proto město považovali za kolébku své kultury. Třebaže vláda dualistického Uherska tolerovala katolickou minulost Nitry, zaměřila se na její slovanské dědictví a do města zasadila sídlo klíčového nástroje maďarizace – Hornouherského maďarského vzdělávacího spolku, čili FEMKE dle maďarské zkratky. FEMKE podporoval maďarskou kulturu prostřednictvím projektů na zvyšování gramotnosti a v Nitře měl velký úspěch. Počet Slováků při sčítání lidu mezi lety 1900 a 1910 klesl o více než 6 %, jelikož programy spolku byly mezi nemaďarským obyvatelstvem populární. Místní školka například přijímala děti hlavně z německých, slovenských a židovských rodin a mnohé z nich nemusely platit školné.12 Panoramatu města vévodil hrad, z něhož nitranský biskup Imre Bende řídil svou diecézi. Přípravní seminář, kde Tiso pobýval, sídlil hned pod hradem.

34

J OZ EF TI SO

Jako seminarista Tiso studoval zejména na nitranském katolickém gymnáziu, které vedli piaristé. Řadil se mezi několik studentů, kteří obdrželi prospěchové stipendium. Přesto se jeho známky v prvních ročnících zhoršily. Možná si na nové prostředí nemohl zvyknout. Byl to koneckonců teprve dospívající mladík, který žil v odloučení od rodiny a byl konfrontován s kněžským životním stylem. Přesto byly jeho závěrečné známky v prvních dvou letech vzorné, a v posledních dvou letech přímo vynikající. Ve druhém ročníku měli lepší výsledky jen dva spolužáci, opět z místní početné židovské obce. Ve čtvrtém ročníku se již dělil o nejlepší výsledky jen s jedním z nich. Vynikal i mimo školu v Dugonicsově kroužku, spolku pro sebevzdělávání, který pod heslem „za Boha a naši vlast“ pěstoval morálku a vlastenectví prostřednictvím řečnictví v maďarštině.13 Pod vedením nitranského Malého semináře se stal katolicismus Tisovi životním posláním. Seminář byl založen roku 1888 a navazoval na tři století trvající „nábor mladíků do Boží svaté armády“.14 Dle zakládací listiny tato instituce měla za cíl, aby v ní „mladíci vychovávaní od útleho veku v zbožnosti a v cirkevnej disciplíne poskytli našej diecéze mužov vzorného života a príkladných mravov, vzdelaných inteligentov, ktorí by úspešne čelili útokom zla a šírili kráľovstvo Božie na Zemi“.15 Tato mládež, tato naděje na lepší katolický svět, v ulicích města ve svých modrých sutanách vyčnívala. Chlapce navíc od společnosti oddělovaly zdi semináře, které je „měly chránit před nebezpečím [a] izolovat od všeho světského“.16 Ve skutečnosti byl seminář něco mezi kolejí a klášterem. Poněvadž ale Tiso i jeho „bratři“ chodili do školy spolu s laickými i nekatolickými studenty a trávili léto doma, nežili zcela odříznutí od světa. Jinak se však seminaristé nejčastěji zdržovali uvnitř semináře.17 Tiso dle rozvrhu, jenž žáky zaměstnával úkoly téměř na každou hodinu, vstával ještě před svítáním. Úkoly měly za cíl trénovat jeho vůli, vštípit mu kněžskou disciplínu, udržet jeho myšlenky u víry a chránit ho před nečistými vlivy. Každodenní „cvičení zbožnosti“, jako například meditace či přijímání, z něj měla udělat „atleta Páně“. „Trenérem“ mu byl spirituál semináře. Tomuto duchovnímu otci se Tiso musel svěřovat s rozpoložením své duše a řídit se jeho metodami pěstování kněžského charakteru.18 Vzorem pro takový výcvik byla Duchovní cvičení zakladatele řádu jezuitů Ignáce z Loyoly. Jeho kniha představuje jeden ze tří náboženských textů rozebíraných v této kapitole. Pomáhají totiž porozumět tomu, jak Tiso chápal katolicismus. Zbylé dvě knihy jsou Následování Krista a Teologická summa. Tiso roku 1947 vypověděl, že Duchovní cvičení skutečně tvořila základ jeho kněžské průpravy. Ve zkratce se jednalo o měsíc dlouhý kurz, během nějž účastníci prozkoumávali své svědomí, učinili volbu či rozhodnutí změnit svůj život, a poté se snažili

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

35

o mystické spojení s Kristem. Prostředkem k jeho dosažení byly modlitba, meditace, učení se církevním zvyklostem a sebereflexe. Ignác vyzdvihoval vojenský zápal a katolickou disciplínu, což Tisa ovlivnilo.

Jádro Cvičení tvořily „dva prapory“: Lucifer „na vysokém trůnu z ohně a kouře“ spolu s démony se „sítěmi a řetězy“ ve svém područí a Kristus s armádou „apoštolů, učedníků apod.“. V této představě života věřící každý den bojovali s nepřáteli využívajícími slabosti člověka, za účelem zničit jeho spojení s Kristem. Zbraně, jež si mohli křesťané v tomto zápase zvolit, zahrnovaly upřednostnění „chudoby před bohatstvím…, pokory před pýchou a pohrdání světskou ctí“. Připojená pravidla nařizovala katolickou jednotu a disciplínu. Člověk musel „mít ochotného ducha k hledání důvodů… k obraně všech církevních přikázání a v žádném případě k boji proti nim“. Katolíci by měli velebit symboly své víry od „výzdoby a budov kostelů“ až po žalmy. Neohroženost katolického frontu byla klíčová, neboť „nepřítel se chová jako žena.

Jeho síly jsou slabé proti ráznosti a odvaze… Je ženě vlastní v hádce…, když se muž proti ní rázně postaví, pozbývá odvahu a dává se na útěk. Naopak když muž začne uhýbat a pozbývat odvahu, stává se hněv, mstivost a zuřivost ženy takřka bezmeznou“. Nakonec Cvičení přikazovala slepou poslušnost vůči katolickým autoritám: „Musíme se pevně držet, abychom si správně ve všem počínali: věřit, že bílé, které vidím, je černé, když to hierarchická církev tak rozhodne.“ Taková představa všudypřítomného, neurčitého nepřítele katolíky konce století, mezi něž patřil i Tiso, velmi přitahovala, i když tato paranoia nebyla čistě katolickou záležitostí. Tiso bral vážně i Ignácova pravidla týkající se disciplíny a později sám sebe nazýval vojákem Božím.19 Tiso trávil, jak se na takového válečníka sluší, Vánoce nikoliv v rodinném kruhu, nýbrž se svými novými bratry seminaristy. Eugen Filkorn, který seminář dokončil jen pár let před Tisem, ve své vzpomínce popsal, že i když se mladíkům stýskalo po domově, pořádala se „radostná“ oslava se „štedro prestretým… stolom“, rozdávaly se dárky (zejména knihy) a hrály společenské hry.

Později zahlaholil zvonec. Pripraviť sa na polnočnú! Široký čierny plášť – larga, biela košeľa – superpellícium, čierny biret… Hore tmavým chodníkom sme kráčali do osvetlenej katedrály v ústrety Salutári nostro (nášmu Spasiteľovi).

Sedíme v laviciach pred zábradlím sanktuára. Zahľadel som sa do mohutného mramorového oltára, jeho vysočizných stĺpov, umeleckých sôch, zlatého svätostánku a cítil som, aký som malý… Zapojili sme sa do spevu… velebné gregoriánské žalmové melódie … spievali ich s kňazstvom i teológovia… Christusnatusestnobis, veniteadoremus – narodil sa nám Kristus, poďte, pokloňme sa mu!20

36

J OZ EF TI SO

Tato společnost překypovala rituály, bratrstvím, učeností a vírou; méně vlídně lze na seminář pohlížet jako na čtyřletý kurz indoktrinace či výcvikový tábor „Boží svaté armády“. Mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem, kdy člověk snadno podléhá vlivům okolí, formoval a podněcoval Tisa převážně nitranský seminář. Toto školení muselo mít na jeho psychiku nesmírný dopad. Tiso se jistě tomuto životu oddal a na konci seminárního studia obdržel vynikající ohodnocení.

Při bohoslužbách byl „velmi zapálený“ a choval se „příkladně“. Byl „neúnavný“, „ukázněný“, obdařený nesmírným talentem, zkrátka žák „vzbuzující ty nejvznešenější naděje“.21 Malý seminář Tisa rovněž poučil o politickém katolicismu. Seminaristé sloužili jako propagátoři první uherské katolické strany Néppárt, čili Katolické lidové strany, jež chtěla vyměnit zákony z let 1894–95, upravující vztah státu a církve, za katolickou autonomii. Přestože se strana ve Felvidéku těšila značné podpoře, uherský politický systém do parlamentu katolických lidovců propustil jen málo. Jednou z významných osobností strany Néppárt, které ve volbách neuspěly, byl Ottokár Prohászka, nitranský rodák a od roku 1905 biskup. Prohászka proslul jak svou snahou hlásit se v rámci katolicismu k modernitě, tak svou vizí války mezi „židovským světonázorem“ a „vítězným světonázorem“ katolicismu. Další Nitran spojený se stranou Néppárt, jezuita P. Béla Bangha, se stal otcem katolického tisku, jenž se upínal k podobné dichotomii. V semináři měl Tiso rovněž možnost získat přehled o křesťanském socialismu, tedy o hnutí katolických sdružení.

Křesťanští sociálové vycházeli z encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891. Odsuzovali kapitalismus za jeho individualismus a chamtivost, a socialismus za jeho ateismus a násilnost. Snažili se vyřešit dělnickou otázku pomocí katolických odborů a svépomocných organizací, často však při plnění těchto cílů užívali demagogie a antisemitismu. Obecně tvořil politický katolicismus část uherské nové pravice, jež se cítila ohrožena kapitalismem i jeho volným trhem a rozčarována z liberální oligarchické vlády. Obdobné důvody k nespokojenosti měla rovněž nová levice, tvořená zejména nepočetnými, avšak vlivnými sociálními demokraty.22 Je zjevné, že jednou stránkou katolické politiky byl antisemitismus – masová politika založená na odporu vůči domnělé semitské rase. Po hospodářské krizi v sedmdesátých letech se Uhersko zdálo pro toto směrování zralé. Petice z roku 1882 odsoudila příliv ruských Židů prchajících před pogromy. Označila je za lichváře a překupníky alkoholu s cílem rychle zbohatnout. Následující rok podnítilo obvinění z rituální vraždy rozsáhlé nepokoje a založení Národní antisemitistické strany. Její program volal po „zničení židovské síly a zamezení vlivu Židů na politiku, společnost a hospodářství“.23 V katechismu

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

37

slovenské kampaně se psalo, že antisemitismus neodporuje Kristovu výroku „miluj bližního svého“, neboť nechat někoho, aby nám ubližoval, znamená milovat bližního více než sebe sama – což Ježíš údajně na mysli neměl. Ačkoliv byly tyto argumenty, jak ukázal John Connelly „zcela v mezích morální teologie [své] doby“, získal si politický antisemitismus jen málo uherských voličů.24 Liberální vláda bouření jeho zastánců potlačila, vysmívala členy parlamentu, kteří jej zastávali, a označila ho za zpátečnický. Náboženští vůdci, včetně těch katolických, násilí vůči Židům odsoudili. Spojenectví liberálů a Židů přestálo i konec liberální vlády roku 1905. Do té doby se již z neúměrného množství Židů stali prominentní socialisté. Naproti tomu strana Néppárt převzala roli antisemitů a dařilo se jí ve stejných oblastech jako straně z let osmdesátých.

Nitra měla na uherský politický antisemitismus obzvlášť úzké vazby. V Nitranské župě žila nezvykle početná židovská populace, z velké části německy mluvící a ortodoxní. Nejvýznamnější noviny města, židovské Nyitrai Lapok (Nyitranské listy), byly zprvu skálopevně liberální a později stejně skálopevně sociálnědemokratické. Židé tvořili většinu obchodníků ve městě. Antisemitismus sem začal ve velkém pronikat v osmdesátých letech. Například obvinění z rituální vraždy v roce 1883 vyvolala v župě vlnu antisemitských incidentů. Následující rok byli ve volbách tři ze dvaačtyřiceti antisemitských kandidátů z celé země a dva ze sedmnácti vítězů katoličtí kněží z Nitranské župy, včetně Ignácze Zimándyho, spoluautora výše zmíněného volebního katechismu. Zimándy tvrdil, že chce nalézt nenásilný, legální způsob, jak se „oslobodiť… od židovského vplyvu a úžery“. V parlamentu prohlašoval, že Židé jsou spojenci svobodných zednářů a revolucionářů, a nazval uherského liberálního premiéra „Rothschildovým agentom“.25 Třebaže kolegové v parlamentu mohli Zimándyho výroky odsuzovat, jeho myšlenky našly odezvu u nitranských Slovanů a nižšího duchovenstva. Filkorn například spojil „recepcii“ judaismu s urážkou katolicismu, když popsal, jak povolili „rabínovi v budove katolíckeho gymnázia vyučovať náboženstvo. Rabín zakryl kríž vreckovkou… zvesil ho zo steny a s dešpektom hodil pod katedru“.26 Poslední politický směr, s nímž se Tiso na semináři setkal, byl slovenský nacionalismus, který nevznikl dříve než v osmnáctém století.

Mezi slovenské nacionalisty patřili zejména vzdělanci a protestanti, kteří našli společný výchozí bod v přesvědčení, že Slováci nebyli jednoduše Uhři mluvící jiným jazykem, jak tvrdilo základní dogma uherské státní ideologie. Za Tisova mládí se přední slovenští nacionalisté dělili na dvě školy. Starší martinská škola hledala podporu v Rusku a upřednostňovala pasivní odpor. Mladší politická skupina, soustředěná kolem časopisu Hlas, dávala přednost spolupráci Slováků s Čechy

38

J OZ EF TI SO

a aktivismu své členské základny. Slovenský nacionalismus znepokojoval maďarskou elitu i uherskou katolickou hierarchii, jež se považovala za opěrný pilíř Habsburků. Vláda tudíž dala zavřít slovenské školy a kulturní spolky, hrozila, že učitele neovládající maďarštinu nechá propustit, a poslala nemaďarské nacionalistické aktivisty do vězení.

(Roku 1903 tak Tiso mohl zblízka sledovat známý „nitranský politický trestní proces“ – stíhání slovenských politiků na základě vykonstruovaných obvinění.)27 Církev rovněž potlačovala „panslavisty“ (tedy slovenské nacionalisty), jejich zastánce mezi kněžími neustále přesunovala a seminaristy vylučovala. Ačkoliv se někteří nitranští seminaristé odvážili s kněžskými slovenskými agitátory komunikovat, většina studentů, kteří se slovenským nacionalismem či s prosazováním slovenského jazyka sympatizovali, si nechávala své názory pro sebe.28 Zdrojů je sice poskrovnu, ale zdá se, že Tiso se v těchto sporech příliš neangažoval. Nejspolehlivějším dostupným důkazem Tisova raného nacionalistického cítění je novinový článek z roku 1939 od jeho celoživotního přítele Jozefa Randíka a soudní svědectví obou mužů po roce 1945. V těchto zdrojích se však projevuje snaha vyvrátit nařčení, že byl Tiso maďarón, resp. pomaďarštělý Slovák. Důkazy pro proces s Tisem z let 1946–47 (důležité zdroje napříč celou touto prací) byly shromažďovány v jízlivém ovzduší plném touhy po odvetě, které dávalo bohatý prostor přehánění a smyšlenkám. Odhlédneme-li od těchto výhrad, zobrazují Randíkův článek a výpovědi obou mužů mladého Tisa jako výrazně pomaďarštělého Slováka, jenž se z tohoto vychování vymanil. Tiso na rovinu přiznal, že jako student v Žilině slovenské národní uvědomění postrádal, zatímco Randík řekl, že mezi sebou většinou mluvili maďarsky. To nebylo pro slovensky hovořící obyvatele Trenčianské župy příliš typické (roku 1900 maďarsky údajně uměla jen 3 % z nich), což naznačuje, že Tiso s Randíkem jednali spíše o své vůli než z donucení. Oba však trvali na tom, že Tiso v sobě jako mladík měl jisté slovenství, které se projevovalo například tím, že na túrách zpíval slovenskou hymnu „Hej, Slováci“ nebo že u svého jména používal slovenský pravopis. Tisův vztah k této etnické příslušnosti byl prý natolik silný, že jej učitelé v Žilině, všichni maďarizátoři, označili za „malého pansláva“. V Nitře Tisovo národní uvědomění údajně rostlo pod vlivem staršího seminaristy Jozefa Koptáka, který ho seznámil se slovenskou nacionalistickou literaturou.

Tiso, Randík i Kopták sledovali počiny slovenských nacionalistických kněží, včetně Tisova budoucího učitele Andreje Hlinky.29 Tiso se však choval vždy opatrně, tak aby slovenské národní cítění neohrozilo jeho kariéru. Randík uvedl, že když jeho příteli v Žilině nařídili používat maďarský přepis jeho jména (Tiszó József), Tiso „mal na to len úsmev, práve tak, ako to robieva teraz, keď na neho

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

39

útočia. Tento úsmev neminie sa cieľa. Držal sa svojho“.30 To je možná pravda, ale zároveň přepis svého jména změnil. Zatímco své křestní jméno psal v maďarské, německé, slovenské či latinské podobě v závislosti na společnosti, v níž se nacházel, u svého příjmení používal téměř vždy maďarskou verzi „Tiszó“. Tisova obezřetnost je rovněž patrná z jeho sporu o panslavismus s vedením školy v roce 1906. Kopták tehdy Tisovi předal dopisy od politického kněze Františka Jehličky, který verboval zastánce pro slovenskou věc. Tisovi nadřízení se o dopisech dozvěděli během razií v několika seminářích. Například z elitního vídeňského semináře, Pázmánea, poté vyloučili tři kněží za to, že mluvili slovensky, „propagovali slovenské národní myšlenky“ a udržovali „nevlastenecké“ spojení s Jehličkou.31 Tiso údajně dopisy nejvíce kompromitující Koptáka (a tudíž i jeho) zničil, zbylé však vedení předal. Staršího z obou studentů tak ze semináře vyloučili. Když jej Tiso utěšoval, vyjádřil „poľutovanie“.32 To pravděpodobně pramenilo zčásti z úlohy, kterou ve vyloučení sehrál, a ze skutečnosti, že sám trestu unikl.

Tiso studia v Nitře opravdu dokončil všemi opěvován. Biskup Bende ho poslal studovat do Pázmánea. Jelikož nitranská diecéze měla ve Vídni obvykle pouze jednoho studenta, jednalo se snad o tu největší poctu, jaké mohl místní katolický chlapec dosáhnout.

Tiszó József ve Vídni fin de siècle Pokud by Horní země osmdesátých let byla „zpátečnická“, pak Vídeň období fin de siècle byla líhní modernismu. Právě zde Otto Wagner učinil obrat v pojetí architektury, která dosud lpěla na dekorativitě, a nasměřoval ji k funkcionalismu. Arnold Schönberg svrhl vládu melodie ve prospěch avantgardních hudebních forem. Sigmund Freud prozkoumával podvědomí, aby vysvětlil, proč si člověk stvořil Boha.

Gustav Klimt pokoušel měšťáckou morálku smělým erotismem, jako v případě veřejné nástěnné malby s ústředním motivem odhaleného klína svůdné krásky.33 Poblíž vídeňské univerzity sídlil tábor odpůrců modernismu – Pázmáneum. Seminář založil roku 1623 jezuita Péter Pázmány, čelný představitel uherské protireformace, a instituce sloužila jako první „nepřetržitá líheň“ uherských kněží.34 Seminaristé sice docházeli na kurzy na univerzitu, jinak ale žili a školili se v nově postaveném klášteře. Ten patřil svou architekturou k novorománskému slohu. Mezi jeho zdmi zněla jen harmonická sakrální hudba. Řešení psychologických problémů spočívalo v modlení, zbožnosti a pastýřské péči. Ústředním motivem oltářního obrazu kaple bylo hořící srdce Ježíšovo.

40

J OZ EF TI SO

Na Pázmáneu měl Tiso náročný rozvrh. Obvykle vstával v pět hodin. Poté meditoval, možná se modlil růženec. V šest hodin se účastnil mše, než se odebral v naprosté tichosti na snídani, klášter byl totiž „místem svatého ústraní“. Do tři čtvrtě na osm se učil, oblékl se do školy a sešel se se spolužáky venku, odkud se společně vydali na univerzitu. V neděli si namísto přednášek vyslechl kázání a účastnil se svatých úkonů, například zpovědi. Ve všední dny mu končily kurzy na univerzitě v půl jedné. Potom se vždy vrátil do semináře, četl Nový zákon a navštívil kapli. V jednu hodinu obědval, následoval polední klid. Mezi druhou a čtvrtou hodinou chodil na společnou procházku (během níž mohl tlumeně rozmlouvat se svými vrstevníky) nebo se v tichosti učil. Mezi pátou a sedmou hodinou se vždy věnoval studiu.

Poté četl Starý zákon a opět navštívil kapli. Pak přišla na řadu večeře a volný čas. Večer spirituál stanovil v latině body pro ranní rozjímání. Před spaním Tiso znovu meditoval. Podle stanov semináře se měl modlit za dobrodiní, od habsburských vládců až ke svým učitelům.

Aby spal osm hodin, musel uléhat kolem deváté.35 Tomuto přísnému, zbožnému životu Tisa vyučovalo mnoho rádců, tím nejvýznamnějším však pravděpodobně bylo dílo Následování Krista. Ve svém prohlášení z března roku 1946 (Březnovém prohlášení) Tiso uvedl, že knihu objevil ve Vídni a zapůsobila na něj natolik, že si ji čítal nahlas každý den.36 Dílo, jehož autorství se připisuje nizozemskému mnichu Tomáši Kempenskému, pochází z patnáctého století a jedná se o klasiku katolického hnutí Devotio moderna, které kladlo důraz na duchovnost oproti materialismu. Tomáš vybízel čtenáře, aby se zřekli marností a materiální zkaženosti světa ve prospěch „přeblaženého přebývání nebeského města“. „Opásej se jako muž proti ďábelským nepravostem; kroť sklony labužnické a snadněji budeš krotit všecku smyslnost. Nikdy nebývej zcela bez zaměstnání, ale buď čti, buď piš, nebo se modli, nebo rozjímej, nebo něco užitečného pro celek pracuj.“37 Podle Tomáše měl člověk nastoupit na cestu „vnitřního života“ skrze meditaci, modlitbu, zbožnost a obřady. Přijmout zkoušky tak, jako Kristus přijal kříž, uvítat smrt jako osvobození z tohoto „vyhnanství… na zemi“. Dát přednost „prosté a nepochybné víře“ před „marnou a světskou učeností“ a „stát se bláznem pro Krista“. Zanícení na tomto světě spočívalo na svazku s Kristem skrze eucharistii čili svaté přijímání: Ó šťastná mysl a blažená duše, která si zasluhuje Pána Boha svého zbožně přijímati a v přijímání tebe duchovní radostí býti naplňována! Ó, jak velikého přijímá Pána, jak milého k sobě uvádí hosta, jak příjemného dostává společníka, jak věrného vítá přítele, jak půvabného a vznešeného objímá Ženicha, hodného, aby přede všemi milými

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

41

a nade všecky věci žádoucí byl milován. Umlknětež před tváří tvou, nejsladší můj milý, nebesa i země a všechna ozdoba jejich; neboť cokoliv mají chvály a krásy, mají z laskavosti tvé štědrosti, aniž kdy dostihnou krásy jména tvého, jehož moudrosti není počtu.38

Tiso nepochybně toto uchvácení cítil. Později horlivě hájil kněžský asketismus jako vyjádření vnitřního života. Výtisk Následování Krista patřil mezi několik z mála osobních věcí, které byly po Tisově popravě předány jeho příbuzným, což naznačuje, že od Tomáše čerpal rady celý život.39 Zatímco se Tisova duchovní formace povětšinou odehrávala v Pázmáneu, jeho průprava intelektuální naopak probíhala mimo seminář v neklidném hlavním městě císařství. Ve Vídni fin de siècle vzrůstal význam kategorií třídy a národnosti a začala se prosazovat masová politika. Například roku 1905 zmobilizovala místní sociálnědemokratická strana dvě stě tisíc demonstrujících na podporu všeobecného volebního práva pro muže. František Josef ho pro Rakousko schválil, zatímco jeho výhrůžky, že podobně „pustí z řetězu“ národnosti v Uhersku, donutily v nejhorší ústavní krizi dualistického státu, vyvolané nejprve požadavky maďarských nacionalistů souvisejícími se společnou armádou, vzpurné členy budapešťského parlamentu ustoupit.

Nacionalistické napětí vzrůstalo napříč celým císařstvím. Maďarizace v uherských školách dosáhla svého vrcholu roku 1907 kontroverzními Apponyiho zákony, které popudily slovanské a rumunské učitele k defenzivě. Roku 1908 byl český zemský sněm uzavřen poté, co se čeští a němečtí poslanci nedokázali shodnout v otázce jazykových práv a začali po sobě házet kalamáři.40 Téhož roku srbští nacionalisté přísahali, že se pomstí Habsburkům za anexi Bosny, po níž prahlo Srbské království.

Na vídeňské univerzitě se Tiso vypořádal s náročným studijním plánem, definovaným kategorickými jistotami. Vedle podrobného studia Písma se věnoval celé řadě předmětů, mimo jiné církevní historii a kanonickému právu, filosofii a pedagogice. Jeho hlavní teologické kurzy zahrnovaly dogmatiku („systematický výklad víry, potvrzující církev jakožto depozitář zjevené pravdy“), etiku („studium lidských činů ve světle nadpřirozeného osudu člověka“) a pastoraci (studium „péče o duši“). V rámci dalších kurzů Tiso hloubal nad „otázkami kosmologickými a psychologickými“, poznával panteismus, učil se rozdílu mezi „přirozeným náboženstvím a zjeveným křesťanstvím“ a seznamoval se s církevní architekturou. Jazyky, které ovládal, rozšířil o hebrejštinu, aramejštinu a arabštinu. Cvičil se v exegezi („hledání a výkladu pravého významu posvátných knih“), hermeneutice („pravidlech správné interpretace posvátných knih“), apologetice („vědě

42

J OZ EF TI SO

hájící a vysvětlující křesťanské náboženství“) a homiletice („umění a vědě o kazatelství“). Učil se rovněž praxi, například jak vysluhovat svátosti či jak provést žáka katechismem. Připravoval se na své pastýřské povinnosti – „starost o chudé, nemocné a o děti“ – zčásti angažováním se v „sociální otázce“, tedy diskusi o tom, jak zmírnit všeobecně rozšířenou chudobu.41 Vídeňští profesoři byli povětšinou liberální katolíci, kteří šli ve stopách Lva XIII. a jeho přizpůsobivého přístupu k výzvám stojícím před církví. Lev sice roku 1893 radil uherským katolíkům se liberálnímu státu postavit, ale sám dával přednost spolupráci s umírněnými liberály před větší hrozbou socialismu.42 Lvovy encykliky jako Immortale Dei (1885) upustily od církevní oddanosti monarchii. Daly tak katolíkům možnost svobodně podporovat demokracii a nakonec se i účastnit masové politiky. Papežova encyklika Rerum novarum zavázala církev k sociální spravedlnosti. Na svět této encyklice pomohl Franz Martin Schindler, vedoucí teologické fakulty Vídeňské univerzity a Tisův učitel morální teologie. Schindler a Ignaz Seipel (další jeho žák) o ní vedli seminář, který Tiso, jak se zdá, navštěvoval.

Oba vyučující vyzdvihovali sociální teorii – trend mezi rakouskými duchovními zaměřený na přesvědčování věřících, že nejsou přisluhovači Habsburků, nýbrž moderní, aktivističtí vůdci. Přání oživit či ochránit křesťanskou misii také přimělo kněze jako Schindlera či Seipela vstoupit do politiky. Schindler se stal průkopníkem rakouského klerikalismu a dostal se až do čela vídeňské křesťansko-sociální strany, zatímco Seipel byl ve dvacátých letech dvakrát rakouským kancléřem. Schindler považoval moderní stát za prostředek ke katolickému korporativismu. Seipel sledoval katolické cíle skrze politický realismus a domníval se, že ideál představoval „normu, která by měla proniknout do reality, aniž by bylo možné očekávat, že bude s realitou totožná“.43 Jako politický kněz Tiso také zastával realismus a prosazoval katolický korporativismus a křesťanský socialismus, což naznačuje, že mnohé z učení těchto vídeňských profesorů v něm zarezonovalo.44 Třetím křesťansko-sociálním vlivem formujícím Tisa byl kontroverzní vídeňský starosta Karl Lueger. Lueger pomohl rozvinout nový typ masové mobilizace, které dal jeden historik nezapomenutelnou přezdívku „politika v nové tónině“.45 Pro Luegera byla politika nejen povoláním, ale i způsobem života, všepohlcujícím posláním, jež vykonával prostřednictvím dramat a skandálů. Hrubá verze jednoho jeho proslovu z roku 1891 výstižně zachycuje jeho styl: „Cílem křesťansko-sociálního programu není pobuřovat, ale smiřovat; nejedná se o boj všech proti všem, ale o harmonické utváření různých zájmových skupin proti rozvrstvení lidské společnosti podle profese a zaměstnání.“

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

43

Lueger tuto olivovou ratolest hned proměnil v bič a ostře útočil na „liberální tisk, někdy také nazývaný židovský liberální či židovský…, nejnestoudnější tisk na světě…, spojence a komplice všech loupeží a krádeží spáchaných na… křesťanech“.46 Využil energie a kontaktů nižšího duchovenstva a vybudoval mohutný stranický aparát. Luegerův antisemitismus, ačkoliv někdy až otevřeně rasistický, se obyčejně dovolával katolické oprávněnosti skrze náboženské, sociální a ekonomické argumenty. Starosta rovněž měl pověst schopného správce, který se zajímá více o rozvoj infrastruktury, než že by se řídil svými radikálními výroky.47 Třebaže Tiso Luegerovi později přiznal jen nepatrné zásluhy, politický styl obou mužů se podobal natolik, že není možné neshledat mezi nimi souvislost.48 Ve Vídni se Tiso setkal rovněž se silnými proudy ultramontanismu a katolického integralismu. Druhý zmíněný proud viděl církev uvězněnou v boji na život a na smrt s modernitou. Tisův učitel dogmatické teologie Ernst Commer byl oddaným příznivcem papeže Pia X., proslulého především svými útoky na katolické liberální kněží a jejich „modernistické omyly“. Ani v tomto případě problém nespočíval v modernitě samotné, nýbrž v pokrokové představě modernity, podle které byla například víra irelevantní pro vědu. Roku 1910 Pius přinutil kněze složit „protimodernistickou přísahu“. Zatímco se většina profesorů vídeňské univerzity stavěla proti tomuto slibu, Commer ho nejen bránil, ale vstoupil i do „církevní špionážní skupiny“, zaměřené na vypuzování liberálů.49 Ještě neslavněji však proslul tím, že sloužil jako papežův dobrman ve sporu o zesnulém liberálním knězi Hermanu Schellovi, jenž nazval katolicismus „spojencem pokroku“.50 Commer sdílel obavy konzervativců, že by podobné trendy mohly vyvolat schizma. Proto vydal polemiku, jež překroutila Schellovo teologické učení a vláčela jeho jméno blátem. Jeden rozumný kritik knihu odsoudil a označil ji za „odporný, sprostý a fušerský pokus“.51 Pius za něj však Commera pochválil. I kdyby na Tisa tato epizoda příliš nezapůsobila, Commera hluboce obdivoval a později uvedl, že on a Seipel na něj měli stěžejní vliv.52 Pod vedením Commera Tiso prozkoumával dílo, které se stalo jeho morální příručkou: spis Theologická summa Tomáše Akvinského. Jádro díla tvoří jednoduchý příběh o pádu člověka a jeho návratu k Bohu skrze Krista. Podle Tomáše Akvinského se člověk Bohu vzdaluje či přibližuje zejména svými svobodnými rozhodnutími, zároveň však i božskými či ďábelskými vlivy. Bůh člověka učí a podporuje prostřednictvím práva a milosti, zatímco Satan jej svádí z cesty pokušením. Schopnost jednotlivce navrátit se k Bohu závisí na vypěstování správných „návyků“ či sklonů. Dobré návyky – ctnosti teologální (víra, naděje a láska) a kardinální (moudrost, spravedlnost, statečnost

44

J OZ EF TI SO

a mírnost) – člověka nasměrovávají k Bohu. Špatné návyky – hlavní neřesti (pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost a smilstvo) – člověka od Boha odvracejí.53 Akvinský tato prostá témata rozebírá do hloubky. Jak by měl Tiso rozumět například přikázání „milovati budeš bližního svého jako sám sebe“?

Způsob pak lásky se udává, když se praví „jako sebe“. Což se nemá rozuměti tak, aby někdo miloval bližního stejně jako sebe, ale podobně jako sebe. A to trojmo: nejprve totiž se strany cíle; aby totiž někdo miloval bližního pro Boha, jakož i sebe má milovati pro Boha, aby tak láska k bližnímu byla svatá. Za druhé se strany pravidla lásky, aby totiž někdo nepovolil bližnímu v něčem zlém, ale jen v dobr[ém], jakož i své vůli má člověk vyhověti jen v dobr[ém]; aby takto láska k bližnímu byla spravedlivá. Za třetí se strany důvodu lásky, aby totiž někdo nemiloval bližního kvůli vlastnímu užitku nebo potěšení, ale tím způsobem, že [přeje] bližnímu dobro, jako chce dobro sám [pro sebe]; aby takto láska k bližnímu byla pravá…54

Tomáš prohnal podobnou analytickou odstředivkou i hřích, aby od něj oddělil nuance provinění. Pokud je největším hříchem nevěřit, neměli by být kacíři, pohané a Židé k víře přinuceni? To záleží na okolnostech a pohnutkách. Kacíři ano, protože již uznali Krista za mesiáše. Pokud by se i poté vzpouzeli, měli by být popraveni: „Odříznouti shnilé maso…, odehnati od stájí prašivou ovci, aby celý dům, všechno tělo a dobytek se nezanítil, nenakazil, nehnil, nezašel.“55 Naopak pohané, kteří Krista neznají, nemohou být vinni svou nevírou, jelikož hřích je svou podstatou dobrovolný akt. Mělo by se jim však zabránit, „aby víře… překáželi“.56 Židé představovali nejednoznačný případ. Tím, že vědomě popírají zjevnou pravdu o Zmrtvýchvstání, se stávají smrtelnými hříšníky. Nikdy však plně nepřijali Krista, a proto je není možné vinit z kacířství. Akvinský se domníval, že rituály této tvrdošíjné víry by se měly tolerovat jakožto menší zlo.

Jinak by stvoření ztratilo to dobro, že „od nepřátel máme svědectví o naší víře“, poněvadž judaismus předznamenal křesťanství.57 Je nejspíš zřejmé, že svou komplexností a sebejistým tónem Summa působila jako právní kodex. A Tisa podle všeho bavilo rozebírat její spletité argumenty.

Summa, Tisova morální příručka, se stala i jeho „vodítkom v politike“.58 V interpretaci vlivného švýcarského jezuity Viktora Cathreina, Tisova oblíbeného autora, byla Akvinského politická filosofie hierarchická, konzervativní a autoritářská. Cathrein si představoval uspořádaný vesmír, v němž vše mělo své určené místo. Například v jeho

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

45

teorii práv se božské právo projevovalo v nižší hodnotě práva přirozeného, které zase stavěl nad člověkem vytvořené právo pozitivní.

Stejně jako u všech novotomistů Cathreinovým úvahám dominovalo právo přirozené. Podle něj lidská sociální povaha vede k zakládání společenství, jako např. států, zajišťujících veřejné blaho. Jelikož obecné blaho zahrnuje i veřejnou morálku, měl by stát zabránit narušování spořádaného společenského života. Veřejní činitelé by měli být počestní a vedení nejlépe jedním člověkem. Stát by měl pomáhat jednotlivcům získat jmění poskytováním prostředků, které jim společnost dát nemůže. Veřejná správa by měla lidem zajistit občanská práva, a to na základě přirozeného zákonu dát „každému, co jeho jest“, ať již dle principu rovnosti, či dle zásluh. Občané musí přijmout kolektivní břemeno, rozdělené podle stejného principu spravedlnosti, a dodržovat zákony pozitivního práva, vydané oprávněnými orgány, pokud však nejsou v rozporu s právem přirozeným. I kdyby ano, občané nesmějí těmto orgánům odporovat násilím.59 Ačkoliv se Tiso všech těchto zásad přesně nedržel, zcela zřejmě tvořily základ jeho politické filosofie.

Vzhledem k tomu, jak intenzivně Tiso pracoval na cvičení ducha a zvládnutí studia ve Vídni, vzácných chvil oddechu si musel velmi cenit. Každý den si našel krátkou chvíli například na to, aby poseděl v čítárně, kuřárně či místnosti pro poslech hudby. Tam mohl potichu rozprávět v maďarštině či latině nebo číst „katolicky zaměřené noviny“. Dalším denním rozptýlením byly procházky. I když společníci a oblečení (cylindry) se seminaristům přidělovali, mohli si vybrat kam jít z řady míst. Příležitostně dokonce zašli do „podniku dobré pověsti“ na pivo. Zábavu uvnitř kláštera nabízel humoristický kroužek „Úsvit“.

Kroužek pořádal přednášky, inscenoval divadelní představení a také podporoval nejbujařejší oslavu v roce – první máj –, během které se všichni odebrali do zahrady a závodili ve skákání v pytlích či hráli šachy a kuželky (používali gumové míče a polštáře k utlumení hluku). Oslavy odstartovaly šprýmařské „dělové rány“ – vodou naplněné cylindry házené dolů z druhého poschodí kláštera. Tiso se čtyři roky po sobě umísťoval mezi vítězi.60 Tiso vynikal rovněž jako kněz. Jeho posudky překypovaly nadšením nad jeho „povzbudivě pobožnou“ povahou, „příkladným“ chováním, „hojným“ talentem a „neúnavnou“ pílí.61 Ve čtvrtém ročníku působil na Pázmáneu jako zástupce prefekta, tj. byl nejvyšší studentský představitel. Byl mu udělen dispens, a tak jej roku 1910 mohli vysvětit na kněze, přestože ještě nedosáhl požadovaného věku. V porovnání s těmito úspěchy byla Tisova disertační práce zklamáním. Psal v ní o vzniku mariánského kultu. Výsledný rozvleklý latinský text sice svědčil o jeho pracovitosti a ctižádosti, ale postrádal brilantnost.

46

J OZ EF TI SO

Tiso však znovu zazářil u závěrečných zkoušek a roku 1911 získal doktorát.62 Záznamy o Tisovi z Pázmánea měly jen jeden opravdový černý bod: roku 1909 ho nařkli z toho, že je panslavistou, příznivcem oné hrozby katolickému univerzalismu a habsburské jednoty. Obvinění vypovídalo spíše o paranoii v maďarských hierarchických kruzích než o Tisově národním uvědomění. Rektor semináře už dávno předtím obdržel varování, že Tiso pochází z města „infikovaného“ slovenským nacionalismem, a tak jej bedlivě sledoval. Viděl však jen studenta, který měl jistý cit pro slovenství, ale dobře přijímal i maďarství. Když se Tiso zapisoval do předmětů, uváděl jako svůj rodný jazyk „slovanštinu“ či „slovenštinu“, přesto se vždy podepisoval jako Tiszó. Také kázal v maďarštině i slovenštině, po své první mši dokonce rozdával mementa s textem ve slovenštině a jménem „Jozef Tiso“. Představitelé církve však takovou jazykovou kompetenci od někoho, kdo měl působit mezi Slováky, očekávali. Neexistuje žádný důkaz, že by se Tiso otevřeně stýkal s panslavisty. Jeden z nich, Rudolf Kubiš z Veľké Bytči, roku 1946 prohlásil, že Tiso byl naopak plně pomaďarštělý: „Ako študent medzi nás do tejto skupiny národne uvedomelých študentov nechodil… Je len samozrejmé, že my sme sa medzi sebou len slovensky rozprávali. Ale práve tak samozrejmé bolo, že Jozef Tiso v kruhu svojich známych… sa rozprával len maďarsky.“63 Obvinění z panslavismu pramenilo z Tisova přátelství s Randíkem, v té době nitranským seminaristou. Poněvadž Tisovi začínal školní rok o měsíc později než Randíkovi, obvykle končil své letní prázdniny návštěvou Nitry. Roku 1909 však Randík Tisa informoval o „zhoršených národnostných pomeroch“ v semináři. Randíka nejmenovali zástupcem prefekta, což si vysvětloval jako důsledek svého slovenského národního uvědomění. Tiso proto znenadání zrušil svou cestu do Nitry a místo toho poslal jen pohlednici v maďarštině následujícího znění: „Jelikož ve Felvidéku kolují špatné zprávy o zmatku panujícím na vašem semináři, nerad bych ti působil další potíže, a proto jsem nepřijel. Jsem teď dost zaneprázdněn – jmenovali mě zástupcem prefekta!

Bůh s tebou. József.“64 Tento nevinný vzkaz způsobil Tiszó Józsefovi těžkosti, protože jej objevilo vedení nitranského semináře. Rektor Antal Bartossik poslal do Pázmánea stížnost, že Tiso „neustále znevažuje [náš] seminář, možná… proto, že nedovolím, aby [zde] zakořenil slovenský nacionalismus… Podle toho, co jsem slyšel, má v [této záležitosti] hodně prstů“. Bartossik požádal svůj protějšek z Pázmánea, Antala Drexlera, aby si Tisa pozval na kobereček: „Pokud [se prokáže, že] má plnou hlavu slovenských národních myšlenek, vysvětlete mu, prosím, jak jsou nebezpečné, a důrazně mu zakažte o [takových věcech] psát.“

„ Z A BOH A A NA ŠI V LAST“ 18 87 – 19 18

47

Bartossik si však nepřál žádný tvrdší zákrok, jinak by musel celou věc nahlásit nitranskému biskupskému koadjutorovi, hraběti Vilmosu Batthyánymu. Drexler případ svědomitě prošetřil. Tiso mu musel napsat odpovědi na otázky typu: Co přesně mínil „panujícím zmatkem“? Tiso se vyhnul formulacím v národním duchu a napsal jen, že „slyšel…, že [nitranští] seminaristé [jsou] rozděleni do frakcí“, a popřel, že by „někdy někoho podněcoval či znevažoval“.65 Spokojený Drexler uvědomil Bartossika, že nikdo z Pázmánea „nemůže říct křivého slova“ na adresu tohoto „příkladného žáka… [Tiszó] se – stejně jako jeho [rodina] – distancuje od národních hnutí…, chápe, že jsou nebezpečná“.66 Drexler odhadl Tisův vztah k slovenskému nacionalismu správně.

Tisova rodina například podporovala ve sporech se slovenskými nacionalisty maďarónského kněze Józsefa Teszelszkyho. Stejně jako on byl Tisův otec členem městského zastupitelstva a rodina ho podporovala při volbách. (Ironií je, že Teszelszky roku 1906 zvítězil v boji o křeslo v parlamentu nad kandidátem z pozdější Tisovy Slovenské ľudové strany, která se tehdy odštěpila od strany Néppárt.) Tisovi Teszelszkyho podpořili také v boji s místními hlasisty (pokrokovými nacionalisty) o vedení katolického spolku.67 Během většiny těchto konfliktů Tiso zrovna pobýval v semináři, a když byl doma, držel se od hlasistů dále. Jak později řekl Kubiš: „Mladý Jozef Tiso bol príkladný študent a ako klerik vzorom všetkým v náboženskom ohľade, preto myslím, že naša skupina… odpudzujúco pôsobila na neho svojim voľnejším správaním sa… [Bylo rovněž důležité,] že sme platili všeobecne za ‚panslávov‘ a on bol na opačnej strane. Ale ani proti nám nepracoval ako politický odporca.“68 Výraz „panslavista“ v tomto případě nezahrnoval pouze politické, ale i náboženské hodnoty. Československá orientace hlasistů znamenala hrozbu oživení hornozemského zájmu o husitství. Jako spojenectví s východními Slovany (například Rusy) se panslavismus pojil s esoterickými křesťanskými doktrínami hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého, jímž se hlasisté inspirovali. Většina slovanských nacionalistů ve Felvidéku se hlásila k protestantství, zatímco jiní, jako například přední slovenský hlasista a zastánce antiklerikalismu Vavro Šrobár, byli odpadličtí katolíci. Konečně většina hornozemských katolíků považovala ideového vůdce hlasistů a populárního pražského profesora sociologie Tomáše Garrigua Masaryka za „ztělesnění ateismu“.69 Pro Tisa jako kněze měly tyto náboženské námitky největší váhu. V jednom z jeho periodik se později psalo: „Slovenská vec pokrokárstvom bola [do roku 1918] priamo kompromitovaná. Katolícky kňaz nemohol pre stavovskú svoju česť ísť spolu s ľuďmi, ktorí boli otvorenými protivníkmi všetkého, čo upomínalo na náboženstvo.“70