0242958

KAREL ADÁMEK Jsou literární osobnosti, které více než svými díly vynikají především jinými svými aktivitami, ať už se jedná o aktivity umělecké nebo veřejné. Jednou takovou osobností české literatury je i Karel Adámek, významný člen kulturního a politického života na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Narodil se 13. či 23. března 1840 (přesný den dnes bohužel nelze určit ani podle databáze Národní knihovny) v rodině Hlinského Karel Adámek živnostníka. V Chrudimi vystudoval nižší reálku, z níž přestoupil na krátký čas na vyšší reálnou školu v Praze.

Kvůli svému zdraví ji však nemohl dokončit, a tak se vzdělával doma samostudiem. Při tom pracoval v obchodě svého otce a cestoval po Evropě.

Karel Adámek, ač nebyl řádně vystudovaný, patřil rozhodně k inteligentním a vzdělaným lidem. Aktivně se účastnil kulturního života v Hlinsku a okolí, po čemž dodnes zůstaly minimálně dvě památky, železniční dráha propojující Pardubice, Chrudim a Německý Brod, jejíž stavbu spolu s dalšími osobami inicioval, a muzeum v Hlinsku založené z jeho podnětu při městské škole roku 1874. Během jeho života mu byla velkou oporou i jeho manželka Terezie (1842-1922), členka Ženského výrobního spolku a zakladatelka spolku Vlasta v Hlinsku.

Jeho oblíbenost, stejně jako průbojnost, byla zřejmá již z toho, že mezi lety 1865 a 1918 byl zvolen na pozici okresního starosty, k čemuž za šest let přibyla i funkce v okresní školské radě. Navíc byl na sklonku života v letech 1907 až 1911 předsedou Svazu českých okresů v království českém. Již to by samo o sobě stačilo, aby měl Karel Adámek nesmazatelný pomník v historii celého jeho regionu. Karel Adámek byl ale cílevědomější.

1

Adámek se stal velice aktivním členem Národní strany svobodomyslné, jíž se říkalo mladočeši. V roce 1868 se na Košumberku sjel tábor lidu, u jehož příprav byl právě Adámek. Jeho politické přesvědčení bylo ovlivněno jeho původem, a tak se zaměřoval především na prostý lid střední vrstvy řemeslníků, které považoval za páteř hospodářství (svým způsobem by dnes patřil k některé ze stran podobných ODS, tedy s voličskou základnou mezi středními vrstvami a drobnými živnostníky).

V roce 1881 byl v doplňovací volbě zvolen za poslance Českého zemského sněmu, kde nahradil Jana Rummla (staročecha).

Ve svém úřadě zůstal až do roku 1913. Během tohoto období se ale dostal ještě na vyšší post, a to do Říšské rady, kam byl zvolen během voleb 1879, kdy se mladočeši a staročeši, dvě skupiny zastupující různé úhly politického smýšlení, spojili do tzv. Českého klubu a žádali své postavení na úrovni ostatních národů monarchie. Zastupoval zde venkov, konkrétně obvody Rychnov, Žamberk a další. Ve stejném roce se účastnil také jednání s představiteli konzervativního německo-rakouského tábora v čele s Eduardem Taaffem. Jejich cílem bylo jednání s opozicí za účelem kompromisního řešení. Po úspěšných jednáních se Češi dostali do Říšské rady a získali skutečnou možnost aktivně se zapojit do politiky monarchie. Zároveň se tím přidali na protivládní stranu, což jim umožňovalo lepší pozici při jednání.

Podle některých zdrojů rezignoval Karel Adámek ze své funkce poslance Říšské rady již 30. listopadu roku 1880. Podle jiných zdrojů zde měl setrvat nejméně do roku 1883 (tento zdroj nelze spolehlivě ověřit). V tomto roce se totiž aktivně zapojuje do jednání o školských reformách, které měly být z iniciativy německorakouských poslanců upraveny a měly revidovat liberální reformy, jež vstoupily v platnost již v předchozích letech. Adámek měl patřit do skupiny poslanců (spolu s Františkem Tilšerem a Aloisem Pravoslavem Trojanem), která odmítala tyto zákony podpořit.

Nakonec zbyl pouze Tilšer, který byl za své odmítavé rozhodnutí dočasně vyloučen ze své strany.

2

Adámek se stal opětovně poslancem Říšské strany v roce 1885.

Přestože byl Adámek mladočechem, nebyl zastáncem samostatného působení této skupiny. Své názory přizpůsoboval Českému klubu, který zastřešoval všechny poslance. V roce 1887 se přesto podílel na uspořádání 4. sjezdu mladočeské strany. Mladočeši v té době zažívali hluboký propad ve své činnosti na veřejnosti i mezi členy strany. Jejich sjezd proto do značné míry oživil její aktivitu jako samostatné politické skupiny. Ta potom začala ostře vystupovat proti své opozici – staročechům. Na listině zaslané v roce 1887 Františku Ladislavu Riegerovi, jednomu z vedoucí činitelů české politické scény, v níž se požaduje rekonstrukce Českého klubu, nalezneme i Adámkův podpis. Mezi radikální křídlo mladočechů však pravděpodobně nikdy nepatřil. Spíše nevylučoval možnost provládní politiky.

Svůj post poslance obhájil i v letech 1891 a 1897, přičemž ve druhých volbách se již jednalo o křeslo poslance za všeobecnou kurii. Spolu s dalšími významnými osobnostmi, mezi něž patřil i zmíněný Rieger, se v roce 1893 účastnil jednání ve Vídni za Rakousko-Uherské vyrovnání. Mezi jeho hlavní politické zájmy patřilo především školství, kultura a sociální agenda. To platilo i o jeho účasti na nižších politických postech. V roce 1907 se stal doživotním členem Panské sněmovny, horní komory Říšské rady.

To byla nejvyšší čest, jakou si mohl za svoji politickou činnost vysloužit.

Kromě bohaté politické činnosti a kulturních snah se Adámek angažoval také v literární tvorbě. Mezi jeho největší literární díla patří čtyřdílný kulturně-politický rozbor jeho doby, vyšlý pod názvem Z naší doby. Jde o výjimečný doklad o tehdejší době, obsahující i řadu historických statisticky cenných dat. K dalším knihám patří například tituly Ozbrojený mír (1894), Upomínka na národopisnou výstavu českoslovanskou roku 1895 (1896), Paměti z poroby českého rolnictva (1898) a článek Příspěvky k dějinám nového Musea Království českého vyšlý v roce 1912 v Časopise národního muzea. Jak je vidět z názvů jeho děl, kultura a sociální 3

aspekty společnosti byly silně zakořeněným tématem pro celý jeho život.

Karel Adámek, autor sociálně a kulturně motivovaných knih, významný poslanec a především český vlastenec, zemřel 11. ledna 1918 v Hlinsku po mnoha vykonaných činech pro celý národ i svůj rodný kraj. Zanechal po sobě syna Karla Václava Adámka, který šel v jeho stopách. A ačkoliv jeho díla dnes upadla v zapomnění, jeho jméno je nesmazatelně spojeno s Českým klubem, politickým spolkem mladočechů a mnoha významnými politickými agitacemi za rovnoprávnost Čechů v Habsburské monarchii.

4

JAN MUCEK/PAVEL ALBIERI Při vnímání naší literatury často zapomínáme na to, že kromě autorů žijících a tvořících na našem území máme ještě autory další, ryze českého původu, ale žijící a tvořící v zahraničí. Možná je to tím, že často zapomínáme na naše menšiny v zahraničí celkově, přestože například v USA se jedná o početně a kulturně rozsáhlou skupinu celých rodin. Právě USA si za svoji druhou domovinu zvolil i český vlastenec a aktivní publicista Jan Mucek, známější ve své době pod pseudonyPavel Albieri mem Pavel Albieri, odkazující na latinský název pro Labe s románskou koncovkou –eri.

Nedaleko Hradce Králové leží malebné městečko Jaroměř.

Ani moderní výstavba neubírá tomuto městu na kráse, i když v dobách dřívějších bylo ještě hezčí. A právě zde se 1. srpnový den roku 1861 narodil do rodiny Mucků chlapeček, kterému dali jméno Jan. Byl horlivý ve všem, co dělal. Autorsky se proslavil již v mládí svými povídkami a novelami z vojenského prostředí, pod něž se již podepisoval jako Pavel Albieri, které byly u čtenářů oblíbené kvůli jejich rychlému spádu a jednoduchosti. Například jeho kniha 1866: Vojenské novelly ze sedmidenního tažení z roku 1882 vyšly i ve druhém vydání v dalším roce. O to hůř je přijala tehdejší literární kritika, podle níž měl Albieri příliš mělce propracovanou psychologii hlavních postav, příliš stylistických chyb a nevhodně volené výrazy. Nicméně Albieri byl první autor, který zpracoval toto historické období, a to v podstatě hned dvakrát, když v roce 1883 vydal svoji druhou knihu 1848-1866: Rakousko v Itálii. Tím jeho prezentace prostřednictvím knih na sedm let skončila.

5

V Čechách žilo v devatenáctém století značné množství Němců a i mnoho Čechů ovládalo němčinu na vysoké úrovni, včetně bohatého měšťanstva. V Čechách proto vycházelo mnoho německy psaných knih a také německých časopisů a novin. V prostředí Jaroměře a Trutnova vycházely dokonce hned dvoje. To přivedlo Albieriho k založení vlastního týdeníku, který podle Rukopisu zelenohorského nazval Ratibor (postava krkonošského vladyky). Došlo k tomu 27. září 1884 a Ratibor měl velký úspěch. Jeho náklad se postupně zvyšoval a týdeník rostl v oblibě, a to zejména díky výběru zajímavých témat i literárních příspěvků.

V červnu 1885 se Albieri oženil se spisovatelkou Pavlou Moudrou. Ta mu pomáhala s Ratiborem a také s jeho přestěhováním do Hradce Králové, Fotografie Marshallova průsmykde se z něj stal časopis vycházející ku, kterou pořídil Pavel Albieri dvakrát za týden. Ale jeho manželství během svých cest po Americe se rozpadlo brzy poté, co jim v roce 1887 zemřel prvorozený syn a hned na to, v roce 1889, časopis sloučil s jiným periodikem nesoucím název Podhořan, jež vycházel v Rychnově nad Kněžnou a téhož roku ho prodal Františku J. Peřinovi a definitivně z časopisu odešel.

Jeho ukončení práce v Ratiboru nebyl zdaleka konec jeho tvůrčí činnosti. V roce 1889 spolupracoval v Paříži s Českoslovanskou besedou a pomáhal s ubytováním a prováděním Čechů při Světové výstavě. Podnikavý Albieri si za tímto účelem zřídil dokonce vlastní firmu pod názvem Český spolek pro ubytování a provádění v Paříži Albieri and Choura. Životní dráha ho ale vedla jiným směrem. O rok později vydává dvě povídky zobrazující stavbu lázní Kuks, v nichž oživuje postavu hraběte Šporka.

6

Mnohem významnější ale byla jeho první cesta do Ameriky, kde se stal redaktorem místních českých novin a časopisů v Chicagu (Svornost) a Saint Paulu (Obzor). Přispíval také do Chicagských listů. Posílal domů četné cestopisné články a črty včetně fotografií z amerického prostředí. Do Čech se na delší dobu vrátil pouze jednou, a to v době Národopisné výstavy v roce 1895, odkud psal příspěvky do tuzemských i zahraničních českých periodik. Dva roky nato se stal členem výboru Umělecké besedy.

Albieri se vrátil v průběhu roku 1898 zpět do Ameriky k místní české komunitě. Pokoušel se začít s vydáváním vlastního časopisu, ale oba jeho pokusy (New York - Sborník americký, Cleveland – Pestré listy) skončily krachem. Nakonec se v září téhož roku oženil s May Jaegerovou, s níž se odstěhoval do Chicaga a stal se obchodním agentem Josefa Trinera, výrobce hořkého vína. Tvůrčí činnost tak pro Albieriho téměř skončila. Psal již jen velice málo. Život Pavla Albieriho zhasl předčasně roku 1901 dne 4. října.

Albieri si vybral dovolenou a na čtyři týdny vyrazil vstříc pláním Texasu, který dosud neznal a v němž mohl propagovat i výrobky své firmy. Cestou se chtěl také zastavit za svými přáteli z české menšiny, mimo jiné i za Václavem Pazdralem, který žil ve Fayetteville. Po schůzce s ním se ještě stihl zastavit v městečku New Ulm a vydal se dál vlakem na svoji cestu. Vlak zastavil na krátkou přestávku ve Smithvillu, čehož Albieri využil k návštěvě místní restaurace. Když viděl rozjíždějící se vlak, naskočil do něj, ale bohužel se jednalo pouze o odpojený vagon, který se posunoval na jinou kolej. Albieri vyskočil z poměrně rychle se pohybujícího vozu a stal se obětí nehody. Nešťastně upadl – hlavou přímo pod kola lokomotivy. Na místě byl mrtev.

Zaměstnavatel a rodina zajistili převoz Albieriho ostatků na Český národní hřbitov v Chicagu, kde byl 25. října pohřben nedaleko pomníku Františka Matouše Klácela, tedy do čestné části hřbitova. Na jeho poslední pouť se s ním přišel rozloučit početný zástup místních Čechů. Stal se oblíbeným autorem pro Čechy nejen u nás doma, ale také v Americe. Ve své době byl známý svými 7

četnými aktivitami, podnikavostí, cestopisnými příspěvky a fotografiemi. Dnes jde o pozapomenutého autora z dávno zašlých časů.

8

BOHUMIL BAUŠE Mnoho významných profesorů se zároveň stalo významnými spisovateli. Je to poměrně logické. Vzdělaní lidé měli ke kultuře vždy nejvíc blízko. Navíc řada z nich studovala v oborech, které přímo volaly po popularizaci vědy. Příkladem takového spisovatele a popularizátora je i Bohumil Bauše, středoškolský profesor.

V době, kdy v Evropě už začalo revoluční ovzduší, narodil se 17. února 1845 v Hradci králové malý Bohumil. Po hradecké základní škole a vystudování místního gymnáBohumil Bauše zia odešel studovat do Prahy na Filozofickou fakultu. Byl úspěšným studentem přírodních věd a po vystudování nastoupil jako středoškolský profesor nejprve v Jindřichově Hradci a odtud odešel do Německého Brodu.

V Táboře sepsal několik článků do programu gymnázia a druhého vyššího gymnázia novoměstského. Nakonec přesunul své působiště do Prahy, kde již zůstal nastálo.

Začal pravidelně publikovat články v odborných časopisech a dalších periodikách, například ve Vesmíru, Světozoru či Lumíru.

V roce 1882 spolupracoval na sestavení Řivnáčova Průvodce po Čechách. Přispíval také do Ottova slovníku naučného nebo Života zvířat, slavného Brehmova díla. Ve svých článcích popularizoval přírodovědecké obory. Již v roce 1886 mu vyšla jeho kniha Skály prachovské. K dalším titulům potom patří O původu savců a další. Největší úspěch zaznamenala jeho kniha Moře a jeho tvorstvo, vycházející v roce 1903, která byla první svého druhu v Čechách. Byla mimořádně graficky kvalitní a čtenářům na 9

169 stranách přinášela 141 kreseb vodních tvorů a 10 litografických tabulí, které byly ceněny již během prvního vydání. Knihovny tyto litografie pro jistotu razítkovaly, aby nebyly z knihy vyřezávány. Činnost Baoušeho byla významná i ve smyslu osvětovém. Sestavil v Praze Přehled literatury přírodopisné a stal se mezi lety 1883 a 1896 starostou Klubu přírodovědeckého v Praze. Mimo to překládal i populárně-naučné a odborné články z angličtiny a francouzštiny.

Své literární činnosti se věnoval i po roce 1905, kdy odešel do důchodu. Z té doby pochází knihy Člověk a živočišstvo, Matka země, Život a cesty dr. Emila Holuba a Ptactvo v mluvě českého lidu.

Profesor Bohumil Bauše zemřel 14. listopadu 1924 v Praze. Měl za sebou plodný život přírodovědce, pedagoga i propagátora přírodních věd. Pokud budete mít příležitost podívat se na jeho Moře a jeho tvorstvo, pochopíte, že jeho všestranné Jedna z nejvýznamnějších prací nadání a zájem o jeho obor z něj Bohumila Baušeho, jeho Herbář udělaly jednoho z nejlepších autorů populárně naučné literatury přelomu devatenáctého a dvacátého století.

10

ALBÍN BRÁF Začněme netradičně zmínkou o tom, že i významné osobnosti naší literatury, tisku a politiky měli své potomky. Konkrétně se zmiňme o tom, že Rieger, ve své době jedna z „magnetických střelek“ kulturního a politického dění, měl dceru. Přes ni se v podstatě dostáváme k hlavnímu tématu našeho článku, profesoru Albínu Bráfovi, zeti Františka Ladislava Riegera.

Albín Bráf se narodil do slušné, i když nikoli bohaté rodiny hospodářského úředníka na panství Valdštejnů v Třebíči z otcovy a měšťanské rodiny barvičů (barvířů) sukna z matčiny strany. Psalo se tehdy datum 27. února 1851. Albín byl jistě velice učenlivý už v útlém věku. Jinak by totiž nemohl začít již ve věku deseti let navštěvovat akademické gymnázium v Praze. Nastupoval sem v době, kdy se čeština jako učební jazyk teprve zaváděla. Nicméně odkaz českého jazyka v rámci výuky v něm zůstal zakořeněn po celý život Albín Bráf (německy smýšlejícího zetě by Rieger sotva toleroval). Bráf byl pilným a svědomitým studentem a gymnazium dokončil zdárně a bez problémů, načež nastoupil v roce 1869 na Právnickou fakultu v Praze. Osud k němu nebyl milosrdný.

Po smrti otce se jeho rodina ocitla v tíživé finanční situaci a Bráf si musel peníze na studia obstarávat sám. Na jednu stranu smutný a tvrdý osud, na druhou stranu cenná škola do života.

I přes všechny obtíže a nutnost vydělávat si na studia sám se Albínu Bráfovi podařilo složit roku 1874 závěrečnou zkoušku, jejímž hlavním tématem byla finanční věda a hospodářství, 11

s vyznamenáním, aniž by o tom kdokoli zaváhal. Můžeme tvrdit, že byl Bráf génius, můžeme tvrdit, že byl pouze svědomitým studentem, můžeme také říci, že měl pouze tolik přirozené inteligence, že mu hospodářství a ekonomika jednoduše přišli natolik prostými, že se v nich orientoval jako „ryba ve vodě“. Co z toho je pravda víc či míň se dnes již těžko dozvíme.

Téhož roku, kdy složil úspěšně zkoušky na univerzitě, založil ve Všehrdu národohospodářský odbor, v jehož čele několik let sám stál. Zároveň začal pracovat jako praktikant při trestním soudu.

Finanční situace prostého úředníka nebyla v té době právě nejlepší. Často vyžil sotva z výplaty do výplaty, natož aby uživil svoji rodinu. Proto se, za pomoci profesora Eberharda Jonáka, uchýlil i k profesi domácího vyučovatele a začal v několika šlechtických rodinách připravovat studenty na zkoušky. Toto prostředí ho politicky i kulturně směřovalo ke konzervativnímu křídlu české společnosti.

Ještě téhož roku, kdy tak úspěšně dostudoval, se naplnil jeho sen stát se profesorem.

Nastoupil na Českoslovanskou akademii obchodní v Praze, kde vyučoval národní hospodářství a obchodní statistiky. O tři roky později napsal habilitační práci a přednášku „O vývoji svobody hospodářské“ a na základě těchto podkladů byl roku 1877 jmenován soukromým docentem národního hospodářství na pražské České technice. Měl zde placené přednášky, většinou na téma stavebních a železničních zákonů. Po smrti svého ochránce, profesora Jonáka, se Bráf stal 12

Podobizna Albína Bráfa od Jana Vilímka

suplentem národního hospodářství na České technice. Své místo na obchodní akademii přitom neopustil.

V roce 1881 napsal Bráf jedno ze svých klíčových děl, Studii o severočeských dělnických poměrech.

Díky této úspěšné a v podstatě ojedinělé vědecké práci se stal roku 1882 mimořádným profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. O tři roky později byl definitivně potvrzen a roku 1890 definitivně jmenován profesorem politické ekonomie, čímž se stal prvním profesorem ekonomie na obnovené univerzitě KarloFerdinandově a k tomu byl prvním profesorem, který přednášel výPaměti Albína Bráfa vydané v dnes hradně v Češtině. již neexistujícím nakladatelství Vesmír

Jako profesor nevytvářel sám svoji ekonomickou filozofii, přesto je ale otcem českého ekonomického názvosloví. Mnoho jím „vynalezených“ termínů se užívá v ekonomii dodnes. Vytvořil tzv. program Dovršení národního obrození, což nebylo nic jiného než vlastenecký počin na odborném poli ekonomie a obchodu přelomu století. Předchozí generace se totiž soustředily převážně na kulturní a uměleckou či politickou samostatnost, případně na zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Bráf byl první osobou, která se soustředila i na ekonomickou rovnost, která za kulturou, uměním i politikou zaostávala.

Jako mnoho osobností Bráfovi doby se i on zapojil do politického světa. Nelze se ani divit. Vždyť Bráf byl veřejně známou a činnou osobností, což se v té době v podstatě politice rovnalo. Protože celá jeho výchova z mládí i zkušenosti s konzervativní šlechtou, stejně jako vliv jeho tchána Riegera, zanechali v Bráfovi četné do13

jmy, stal se i on členem konzervativní strany staročechů. Vzhledem k jiné době a vývoji však nepatřil k tak ostře vyhraněným konzervatistům, jako Rieger. Na rozdíl od nich byl ochoten přijmout kompromisy, pokud je v ekonomicko-hospodářském výsledku považoval za rozumné. Ekonomii totiž nevnímal jako politický prostředek, ale jako celkový fenomén. Navíc si všímal i poměrů mezi dělnictvem, což z něj v některých otázkách, převedeno na pozdější dobu, dělalo určitým způsobem socialistu. Díky své objektivitě se brzy dostal mezi vůdčí postavy své strany, což chtě nechtě vedlo k četným konfliktům s radikálnější stranou mladočechů. Členem českého sněmu byl až do roku 1895. Mezi tím byl i inspektorem rakouského obchodního školství. Politickou funkci zastával také v zemském výboru a v roce 1905 se stal doživotním členem panské sněmovny. Celkem spravedlivá odměna za plodný život politika i profesora.

Albín Bráf byl uznávanou ikonou. Jeho politické názory i úspěchy neprošly bez povšimnutí, a tak se stal v roce 1909 dokonce ministrem „orby“. Po celé funkční období se snažil být užitečný své vlasti. Nebyl ale ochotný sledovat některé politické vlivy a snahy o oklešťování své země, v tomto případě o bránění výuky v českém jazyce v alpských zemích, bez povšimnutí, a tak ještě v listopadu 1909 odstoupil a vrátil se ke své pedagogické činnosti. O dva roky později sice podlehl nátlaku a vrátil se, ale nebylo to z vlastní vůle.

Význam Albína Bráfa spočíval i v otázce českého bankovnictví a vysokého učení. Stál jak u založení Zemské banky, tak i u založení České akademie věd a umění. Podílel se i na založení obchodní akademie v Třebíči.

Až dosud jsme se téměř nezaobírali Bráfovou literární činností.

Musíme zde připomenout, že i odborné statě, články, přednášky, osnovy, politické články a programy spadají do literárního fondu.

V tomto ohledu je Bráf velice plodným autorem. Vypracoval národohospodářský program své strany. Ten je z celého programu jeho partaje hodnocen jako nejcennější a také nadčasový (mnoho teorií v dnešních učebnicích vychází právě z Bráfových článků). Kromě 14

toho po sobě zanechal obrovské množství odborných statí a článků, řadu přednášek. Perlou jsou například dlouho užívané osnovy obchodního školství, které byly zrušeny až v roce 1948! Kromě toho se aktivně projevoval v odborných časopisech, například v Atheneum, Osvětě, Právníku a dalších. Jeho práce najdeme i ve Sborníku věd právních a státních. Hlavní část celého jeho díla byla vydána posmrtně, a to v pěti svazcích z let 1922-1924 pod názvem Život a dílo. Jejich souJeden ze spisů Albína Bráfa. částí je také biografie Josefa Grubera, Tento byl vydán společně kterou Bráf napsal. s příspěvkem bratra jeho ženy, právního historika Bohuslava Riegera.

Albín Bráf zemřel 1. července 1912 v Roztokách u Prahy. Na jeho pohřeb, který se konal o tři dny později na Vyšehradě, dorazily jak přední osobnosti české kultury, literatury a vědy, tak i představitelé dvora z Vídně a zástupy dalších.

Některé principy ekonomie a především českého ekonomického názvosloví vycházejí dodnes z Bráfových odborných spisů o ekonomice. V řadě skript i odborných publikací najdete jeho jméno, přinejmenším v odkazech na použitou literaturu. I tak je dnes zapomenutou osobností české politiky, české ekonomie, českého vědeckého literárního života. Důležité je, že v širším kontextu historie po sobě zanechal nesmazatelnou vědeckou stopu a jeho jméno bude vždy spojeno s naší ekonomií a ekonomickou vědou na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

15