Cover photo © Aliaksei Lasevich / Fotolia.com
Sergej Kuzněcov
Kniha rozhodně není vhodná pro každého, čtení není snadné, ani příjemné, na obálce by mělo být varování „POUZE PRO ČTENÁŘE S PEVNÝMI NERVY“.
Nechutné, krásné, hladké, ostré, odporné, elegantní, vzrušující, ulepené...
9 788074 626982
psychothriller ze současné Moskvy
Autorovi se podařilo napsat temný thriller, zalidněný výraznými, realistickými postavami, které žijí v nelítostném velkoměstě.
Motýlí kůže
Recenzenti prokázali románu Sergeje Kuzněcova medvědí službu tím, že ji přirovnávali k Mlčení jehňátek.
Motýlí kůže
psychothriller ze současné Moskvy
Sergej Kuzněcov
SERGEJ KUZNĚCOV je ruský spisovatel, novinář, kulturolog a jeden z průkopníků ruské online žurnalistiky. Vystudoval chemickou fakultu na Moskevské státní univerzitě. V první polovině 90. let se věnoval filologii – je autorem monografie o poetice Josifa Brodského i komentářů k ruským překladům amerického spisovatele Thomase Pynchona, přeložil knihy Stephena Kinga i Susan Sontagové. Od r. 1995 se zaměřil na práci v prostředí ruských médií. Pracoval jako novinář, psal především o filmech a knihách pro módní časopisy i respektované listy (Kommersant, Vedomosti). V r. 2001 získal jako první ruský novinář stipendium Johna S. Knighta na Stanfordské univerzitě v Kalifornii. Od r. 2003 se věnuje především internetovým novinářským projektům – založil Content Group i stránky zaměřené na židovskou kulturu (Buknik). Napsal několik populárně naučných knih a pět románů – mimo jiné i Motýlí kůži a Ne (spoluautorka Linor Goralik). Román Motýlí kůže se v Rusku mezi mladými čtenáři stal kultovní knihou. Byl zatím přeložen do 4 jazyků (němčina, polština, holandština, maďarština) a v r. 2014 vyjde také anglický překlad.
V Moskvě řádí masový sadistický vrah žen a Xenie, cílevědomá ambiciózní novinářka pracující v on-line deníku, vytvoří portál věnovaný nejen jemu a jeho obětem, ale všem masovým vrahům v dějinách. Pomáhá jí věčný loser Alexej, novinář, sukničkář a zamilovaný podřízený, Marina, mladičká matka-samoživitelka a nymfomanka, a Ola, pečlivě udržovaná a výkonná podnikatelka. Xenie je tématem fascinována nejen profesionálně, ale i ryze osobně – vedle snění o zářné žurnalistické kariéře se v soukromém životě oddává masochistickému sexu. Internetový portál, který Xenie vymyslela, má obrovský ohlas, ale jaký bude mít vliv na život jednotlivých postav? Xenie na síti navazuje virtuální vztah s osobou, která si říká Alien... SERGEJ KUZNĚCOV píše o mladé generaci Rusů, která se vyrovnává s novou životní realitou v Moskvě, jednom z největších moderních světových měst, v němž ale stále přežívá i minulost hlavního města ruského impéria. Svět těchto Moskvanů je zaměřený hlavně na konzum a tělesné požitky, které mají vyplnit intelektuální prázdnotu.
Originally published in Russia in 2005 as Shkurka Babochki. Copyright © Sergey Kuznetsov, 2005 Translation © Jitka Dědicová, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-698-2
1
Je ti deset roků, možná trochu míň. Jedeš s maminkou metrem, přes prosklené dveře vagonů se díváš dopředu. A najednou si toho všimneš: tam, kdesi vepředu, se něco stalo, lidé v nepochopitelném zděšení vyskakují a běží proti směru jízdy, chtějí se zachránit, běží, dokud nenarazí do zamknutých dveří mezi vagony a lomcují klikou, lomcují, lomcují... ale vtom se jejich tváře začnou deformovat, panika z nich stírá normální rysy, tak jako vítr rozhání vlnky na hladině rybníka. Něco neviditelného se blíží, bezejmenného, beztvarého, hrozivějšího než smrt, děsivějšího než noční můra. Něco, o čem věděli celý život – a celý život se na to snažili zapomenout. Najednou se přední vagony pomalu zanořují do průzračné stěny zhmotnělého strachu, už si nemůžeš prohlížet obličeje rozmáznuté po skle, ústa otevřená v němém výkřiku, oči vylézající z důlků – přesuneš svůj pohled na cestující, kterých se hrůza ještě nedotkla, sedí ve vedlejších vagonech, a opět vidíš, jak se lehounký stín neklidu mění v paniku, jak vyskakují a běží, běží a cloumají zamčenými skleněnými dveřmi... a ta neviditelná zeď je pořád blíž a blíž, neodvratně, jako ve snu. Ale ty sám neopouštíš svoje místo, nehledáš maminčinu ruku, jen s úlevou myslíš na to, jak krátký čas zbývá. Jsou to jen moje fantazie. Bylo mi deset, možná i trochu míň, a často jsem si představoval tuto scénu. Až jsem byl starší,
obraz se změnil: už to nebyla zeď, ale spíš vlna, vlna vzdáleného studeného moře, která zmrazí krev, vlna se valila vlakem od prvního vagonu až po poslední. Ale tentokrát nikdo nevy skakoval z místa, všichni zůstali sedět, dokud jim hrůza úplně nezmačkala obličej, tak jako prsty zmačkají papírový kapesník. Je to tak, byl jsem chlapec s bohatou fantazií. Když jsem dospěl, začal jsem vyprávět, čemu jsem věřil už jako dítě: v metru existuje místo, kde přes tenkou vrstvičku strachu do tunelu prosakuje peklo – ale vlaky projíždí tímto místem tak rychle, že jen mimořádně citliví lidé něco zaznamenají. U slov „mimořádně citliví“ jsem se na dívky významně podíval, občas to na ně zabralo. Dnes vím, že citlivost v tom nehraje žádnou roli. Je to moje soukromé peklo, můj vlastní strach, moje koncentrovaná noční můra. Cestující si ničeho nevšimnou, nic jim neznetvoří tváře, ani vlásek se jim nezkřiví. Jen já si všímám náznaků, jen já cítím přibližování, jen já rozumím jazyku věcí a předmětů, které mě marně varují, že se to už blíží. Chloupky na vlněné šále se naježí, na koženém kabátě se objeví praskliny, z péřových bund leze peří, jako by se pokoušelo o útěk, punčochy se přisávají k nohám, barvy na reklamních plakátech blednou, okna ve vagonech se každou chvíli roztečou po sedadlech, držadla se kroutí pod rukama, dveře vřískají strachem. Všechno umlká, čas se zastavil, utichlo rachocení kol a ty najednou slyšíš, o čem si vykládají dvě dívky u zavřených dveří. Jedna je maličká, hubeňoučká, má černé rozcuchané vlasy, druhá – dlouhé nohy, štíhlá, světlovlasá. Ještě před chvilkou se smály, pošťuchovaly se, probíraly, za co utratí své první vydělané peníze, najednou jejich tváře zastárly o deset roků a slyšíš, jak světlovláska říká: „Nemůžu uvěřit, že už není.“ A utírá si oči kapesníkem, sežmoulaným jako tvoje tvář, ta maličká ji chytne za ruku a odpovídá: „Ale já se pořád nedokážu rozbrečet.“ Vtom začnou být zvuky přidušené, zorné 10 | Sergej Kuzněcov
pole se na okrajích začíná kroutit jako staré tapety na vlhké zdi, před očima máš černo, jakoby celý svět mizel v točících se černých spirálách: sbíhají se, honí se, valí se. Ztěžka se dýchá, tělo ztrácí svoje obrysy, stává se z něho černý chuchvalec, zámotek, zoufalství a beznaděj houstnou: stačí natáhnout ruku a dotkneš se jich. Dávný dětský strach? Ne, to není strach – je to smutek, koncentrovaný smutek, lapání po dechu, neutichající šumění v uších, proudění vlastní krve, tma, tma, temný mrak schovaný v záhybech oblečení, zachytávající se na nerovnostech obličeje, ve vlasech přilepených k čelu, na okousaných nehtech. Ten chuchvalec, ten mrak si odnášíš s sebou, když vycházíš z metra. Budeš mluvit s lidmi, projednávat záležitosti, rozhodovat, vyřizovat pracovní poštu. Budeš flirtovat s dívkami, hrát si se svými dětmi, usmívat se na známé, snažit se žít jako obvykle. Ale právě v takové dny stačí natáhnout ruku a můžeš se dotknout hranice pekla: utrpení se protahuje pootevřenými dveřmi, stéká po stěnách domů, křupe pod nohama jak střepy z rozbitých lahví; každé gesto působí bolest, každý dotek vyvolává křeč, tvoje kůže se rozpouští, zůstává obnažené krvácející tělo, jen zčásti zakryté šedým mrakem smutku. V takové dny mi bývá moc těžko. Abych to aspoň trochu překonal, začnu vzpomínat na ženy, které jsem zabil.
MOTÝLÍ KŮŽE | 11
2
Pulzující elektrický signál. Žádné kovové rachocení, ani cinkání zvonečku, ale umělé pípání mikročipu. Zvoní budík z Ikei, dětský budíček, hodně barevný, plyšový, s velkým ciferníkem, žlutými ručičkami. Zpod přikrývky se vysune ruka, hubená ručka se stříbrným kroužkem na ukazováčku a se sotva patrným šrámem nad loktem. Ručička plácne do modrého, hebkého knoflíku, zvonění zmlkne, ruka zmizí. Nechce se ti otevírat oči, nechce se ti probouzet se. Pootevřenýma očima vidíme růžek polštáře, pramen vlasů, okraj přikrývky. Spát s hlavou přikrytou, spát, zabalená, schovaná, zachumlaná, úplně jako zakuklená larva, spát si jen tak, dlouho, už od dětství. „Dobrý den!“ Komu vlastně zastřeným rozespalým hlasem říkáš „dobrý den“? V pokoji nikdo není. Na barevném koberečku u postele sedí zajíček zářivě žluté barvy, aby ladil s ručičkami budíku, na matné obrazovce otevřeného laptopu se nic neodráží, mezi zdí a tvým tělem je zasunutý chlupatý růžový zajíc. Dobré ráno – snažíš se sama sebe probudit. Opravdu dobré ráno, Xenie. Ano, jmenuješ se Xenie, bydlíš v bytě pronajatém za 250 dolarů měsíčně, je to laciné, po známosti. Nájem spolkne třetinu tvé výplaty, stejně jako na Západě, stejně jako u dospělých lidí.
Však ty už jsi taky dospělá, máš 23 roků, pracuješ v oddělení zpravodajství v internetovém deníku Večcher.ru. Ví-í-sí-ejč-íar, tečka ru, naše noviny nejsou moc známé, spíš druhá liga, možná jste o nich ještě neslyšeli, ale zpravodajství máme skvělé. Za oknem déšť, venku vládne prosinec, nebe šedivé, ani jediná vločka. Sluneční zajíčci patří jen do snu. Vklouzni do huňatých papučí, z křesla stáhni bílý župan, prstem klepni na tlačítko Play, zvuk dej hlasitěji. Gotan Project hraje remix Gata Barbieriho. Takhle začíná ráno. Po cestě do koupelny to nevydržíš a koukneš se na e-mail. Pět zpráv, čtyři spamy, dva z nich nabízejí zvětšení penisu nebo prsou. Nepotřebuješ ani jedno – penis nemáš a prsa jsou dobrá tvoje vlastní. Jak vypadáš? Hubená, spíš menší, střapaté černé vlasy, ještě od spánku nateklé rty, velké oči, které se po ránu nějak nechtějí rozevřít. Otevíráš pátou zprávu. Aha, píše ti kamarádka Olja, bezva, že to není nic pracovního. Vlastně, jak by to mohlo být z práce, šla jsi spát ve tři, vstáváš v osm, mezi tím všichni spali, v této době nikdo nevyřizuje služební věci. Mizíš v koupelně, pouštíš sprchu, před zrcadlem se zarazíš, snažíš se srovnat si v hlavě dnešní den. Takže, co nás čeká? Každodenní pracovní kolotoč se dnes ráno rozjede trochu dřív než obvykle, potom si promluvím s Pašou o penězích, pak lunch v Coffee House, taky máminy narozeniny, chtěla, abych přišla kolem sedmé a neopozdila se. Povzdechneš si, shodíš župan, prohlížíš se v zrcadle, které už je orosené kapičkami páry; je pěkně vlhko, zapařeno a teplo, tak jak to máš ráda. Podlitiny na prsou a na pažích už nejsou skoro vidět, ale na stehnech – ajajaj. A kromě toho šrámy na zadku citlivě reagují na horkou vodu. Ale ty máš ráda, když si tělo dlouho pamatuje milostnou schůzku. Líbí se ti, když ti někdo působí bolest. Doma máš menší zásobu různých zábavných věciček, černých kožených hraček, důtky, roubíky, skřipce na bradavky. Když máš dobrý den, nevidíš na svých zálibách nic zvláštního. Vidíš MOTÝLÍ KŮŽE | 13
je asi takhle: někdy si zajdu zatancovat boogie-woogie do klubu na Koropotkinské a jindy žadoním, aby mě bil a ubližoval mi. Ať už při sexu, nebo při tancování – nejdůležitější je dobrý partner. Takhle přemýšlíš, když máš dobrý den, ale ve špatné dny si připomeneš, že sex není tancování a člověk s tvými sklo ny jen těžko hledá odpovídajícího partnera. Není to jednoduché, ale ty to zvládáš. Víceméně. Vlastně, budeš-li upřímná, zvládáš to těžko. S posledním milencem ses rozešla před týdnem, mezi vámi je teď konec, a proto tě šlehy na kůži pálí ne sladkou připomínkou rozkoše, ale trpkou bolestí z rozchodu. Zastavuješ sprchu, utíráš se ručníkem, odřená místa tupě bolí. Už se trochu usmíváš, přejdeš do kuchyně, chystáš si čaj. Hudba z pokoje není téměř slyšet. Koukneš na hodiny, kávu už si vypít nestihneš. Tak takhle začíná den. Za oknem se bledé slunko prodírá trhlinami v prosincových mracích. Hezké ráno, milá Xenie. Nezapomeň se teple obléct, dneska bude hodně foukat. Nezapomeň doma dárek pro mámu, mobil, peníze, doklady, průkazku na MHD. Nezapomeň – dnes toho máš hodně. A dávej na sebe pozor, milá Xenie, opatruj se. Ach jo, ještě klíče. Ty taky nezapomeň, prosím tě.
14 | Sergej Kuzněcov
3
Tak začneme. Žilo bylo jedno děvčátko s mámou a tátou, chodilo do školky, potom do školy, tancovalo, smálo se, nikdy neplakalo. Maminka s tatínkem se rozvedli, škola skončila, děvčátko začalo chodit do práce a za šest roků už sedí v kancelářském boxu, vytrénované prsty buší do klávesnice, rozcuchané vlasy ledabyle sepnuté sponkou, namalovaná pusu pevně sevřená soustředěním, v hlase už ani stopa po ranní uvolněnosti. „Xenie, dáme zprávu o Běrezovském na hlavní stránku nebo už všechny sere?“ „To spíš oni posrali jeho. A co máme dalšího kromě Běrjozky?“ „Hned se mrknu.“ Dneska je obyčejný den. Velká šéfová na malém pískovišti. Funkci se snad ani nedá říkat vedoucí redaktor zpravodaj ského oddělení, podřízených má žalostně málo – tři lidi plus nějací externisté. Jsou o trochu starší než ona, někteří dokonce i žurnalistiku vystudovali. A hned si myslí, že jsou profíci, sakra. Žraloci pera, šakalové klávesnice, příživníci s počítačovou myší. Zpočátku bylo potřeba je srovnat, ale teď už je z nich tým, pracují na plné obrátky. Alexej od vedlejšího stolu se ptá přes ICQ: „máš se?“, odpovídáš: „ok“, a hned přiletí: „ten rozhovor bude kdy?“„Teď
ho píšu“, a je to pravda – se sluchátky na hlavě ho právě dáváš dohromady. Každodenní práce se nutně stává rutinou: pohlídat, aby vybrali důležité události, opravit chyby, vynadat překladatelkám, vybrat, kdo by dneska mohl napsat komentář. Několikrát za týden se podaří nachystat dobrý materiál, na který jsi pyšná, za který se nestydíš. Ostatně to, co je na stránkách každý den, taky není k zahození, i když se zatím nemůžeš pochlubit ničím výjimečným, snad jenom úspěšným začátkem kariéry: je ti třiadvacet a už jsi hlavní redaktorkou oddělení. Vedoucí. Spíš je to k smíchu. Xenie má svou práci ráda. Líbí se jí probírat se čerstvými informacemi, ale ještě víc ji táhne možnost koordinovat, řídit, kontrolovat. Za pár let z ní bude perfektní manažer, i když zatím netuší kde. Možná se stane opravdovým šéfredaktorem, možná zamíří do tištěných médií, pokud si ovšem Putin neochočí všechny noviny, tak jako si omotal kolem prstu televizní kanály. Anebo se zaměří na čistý IT byznys. IT znamená Information Technologies a přidává se to ke všemu, co je nějak spojeno s internetem. V USA na to mají písmenko „e“ od slova electronic, ale to se v ruštině ke všemu připojit nedá. Třeba ke slovu „byznys“ se vůbec nehodí. A proto je fajn, že existuje zkratka „aj-tý“, protože jak jinak by šikovné moskevské slečny vysvětlovaly rodičům, v jakém oboru vlastně pracují? Xenie má ráda svou práci. Je příjemné cítit se sebejistě, úspěšně, schopně. Líbí se jí, že se dá dělat naráz tolik věcí: redigovat rozhovor, komunikovat přes ICQ, procházet zprávy. Před polednem se první dávka materiálů pošle do sítě a pak bude mít čas zajít s Alexejem na kávu, přečíst si na Anekdot.ru nový vtip, zajít za Pašou a promluvit si o penězích. Paša Silverman, přímý nadřízený Xenie, šéfredaktor a zakladatel novin „Večer.ru“, se až do třiceti sedmi let o žurnalistiku vůbec nezajímal. 16 | Sergej Kuzněcov
Na konci osmdesátých let se přesunul z Grozného do Moskvy – byl nejvyšší čas. Nejdřív ve městě nezůstali žádní Rusové, potom ani Čečenci, až nakonec zmizelo celé město. Kolem poloviny devadesátých let se Paša zaměřil na reklamu, ale v okamžiku dalšího přerozdělování trhu ho vyhodili z televize i z venkovní reklamy, takže na začátku nové dekády mu z někdejšího impéria zůstala jen internetová agentura, kterou nahoru vynesla vlna investičního boomu v roce 2000. Když začínal Paška na internetu, základní formou reklamy byly bannery, obdélníkové obrázky umístěné nahoře, dole nebo na okraji internetové stránky. Obrázek přitáhne pozornost, člověk na něj klikne myší a dostane se na reklamní stránku. A v tom právě spočívá ten vtip. Peníze se inkasují za lidi, kteří banner uvidí (tomu se říká „za zhlédnutí“), a za lidi, kteří si ho rozkliknou (tedy „za kliky“). Od té doby se objevily různé nové formáty bannerů – čtvercové, flash, vyskakovací okénka a jiné kouzelné technické a grafické novinky – ale základní princip se neměnil. Nové technologie umožnily předvést reklamu cílovému návštěvníkovi na vybraném webu, začal se používat termín targeting, ale ať už se tomu říká jakkoliv – Paša vydělával peníze na tom, že lidi na svých obrazovkách koukali na malinké obrázky a občas na ně kdoví proč klikali. Paška ze všech stran slyšel, že reklama je obchodování s falešnými iluzemi. Ale to ho neodrazovalo; už před mnoha lety mu vysvětlili, že imaginární čísla, kvadratické kořeny ze záporných veličin jsou v matematice stejně důležité jako běžná čísla. Obchodování s reklamou ve virtuálním světě bylo kla mem dvojnásobným, ale tak, jako neexistující číslo na číselné ose umožňovalo řešit rovnice a sestavovat grafy, iluzorní reklama dovolovala Pašovi upevňovat jeho podnikání a ostatním vytvářet jejich byznys. Paša si navíc oblíbil ten pocit, že pracuje s iluzemi možná i proto, že z města, ve kterém strávil dětství, už nezůstal kámen na kameni. MOTÝLÍ KŮŽE | 17
Před několika lety směr vývoje podnikání přivedl Pašu na myšlenku, že by nebylo špatné mít vedle obchodování se zobrazováním reklamy na cizích webech také nějaký vlastní prostor, kde by umisťoval svoje bannery. Rozhodl se založit noviny a měl v úmyslu občas v nich publikovat skrytou reklamu i články na objednávku – tím spíše, že se blížil čas získat i něco z rozpočtů na předvolební kampaně, jejichž výše sice od devadesátých let trochu poklesla, ale ještě stále šlo o hodně lákavé částky. Paša, coby zkušený pracovník v reklamě, byl přesvědčen, že pro vysokou návštěvnost stránek – vysoký traffic – stačí při spuštění dobře připravit kampaň. Za půl roku už věděl, že online noviny nejsou ani prací prášek ani nový model mobilního telefonu. Konkurence mezi internetovými masmédii byla obrovská, od Paši odešli téměř všichni spolupracovníci a místo nich nabral nové zaměstnance. Mezi nimi byla i Xenie – a dnes už si je Paša vědom toho, že právě díky jejímu talentu a energii chodí číst zprávy na jeho stránky mnoho návštěvníků, i když třeba Lenta.ru má daleko širší záběr. Xenie má cit pro styl; libovolnou událost dokáže proměnit v zajímavý příběh, zpravodajství z ekonomiky se věnují těm nejpodstatnějším věcem a v komentářích expertů zaznívají nečekaná odhalení souvislostí. V posledním roce jí Paša dvakrát zvedl plat, ale když ji teď vidí, jak si sedá do křesla a přehazuje jednu nohu přes druhou, už lituje, že byl svého času tak vstřícný. Už nepřidám ani kopějku, říká si v duchu, a laskavě se usmívá: „Jakpak se máme, Xenuško?“ „Děkuju, dobře, “ odpovídá Xenie. Rozcuchané vlasy, panovačné rty, pevné hubené ruce obemykají kolena. Nemá ráda Pašovo oslovení „Xenuško“, pro všechny je Xenie, i pro své milence. Nikomu, kromě Olji, nedovolí, aby ji oslovoval dětskou zdrobnělinou Ksjuša. Jenom Olja dokáže vyslovit Ksjuša tak, že to připomene Aljonu Apinu, plyšovou sukýnku, pátou třídu, dětské rýmovačky. 18 | Sergej Kuzněcov
Cover photo © Aliaksei Lasevich / Fotolia.com
Sergej Kuzněcov
Kniha rozhodně není vhodná pro každého, čtení není snadné, ani příjemné, na obálce by mělo být varování „POUZE PRO ČTENÁŘE S PEVNÝMI NERVY“.
Nechutné, krásné, hladké, ostré, odporné, elegantní, vzrušující, ulepené...
9 788074 626982
psychothriller ze současné Moskvy
Autorovi se podařilo napsat temný thriller, zalidněný výraznými, realistickými postavami, které žijí v nelítostném velkoměstě.
Motýlí kůže
Recenzenti prokázali románu Sergeje Kuzněcova medvědí službu tím, že ji přirovnávali k Mlčení jehňátek.
Motýlí kůže
psychothriller ze současné Moskvy
Sergej Kuzněcov
SERGEJ KUZNĚCOV je ruský spisovatel, novinář, kulturolog a jeden z průkopníků ruské online žurnalistiky. Vystudoval chemickou fakultu na Moskevské státní univerzitě. V první polovině 90. let se věnoval filologii – je autorem monografie o poetice Josifa Brodského i komentářů k ruským překladům amerického spisovatele Thomase Pynchona, přeložil knihy Stephena Kinga i Susan Sontagové. Od r. 1995 se zaměřil na práci v prostředí ruských médií. Pracoval jako novinář, psal především o filmech a knihách pro módní časopisy i respektované listy (Kommersant, Vedomosti). V r. 2001 získal jako první ruský novinář stipendium Johna S. Knighta na Stanfordské univerzitě v Kalifornii. Od r. 2003 se věnuje především internetovým novinářským projektům – založil Content Group i stránky zaměřené na židovskou kulturu (Buknik). Napsal několik populárně naučných knih a pět románů – mimo jiné i Motýlí kůži a Ne (spoluautorka Linor Goralik). Román Motýlí kůže se v Rusku mezi mladými čtenáři stal kultovní knihou. Byl zatím přeložen do 4 jazyků (němčina, polština, holandština, maďarština) a v r. 2014 vyjde také anglický překlad.
V Moskvě řádí masový sadistický vrah žen a Xenie, cílevědomá ambiciózní novinářka pracující v on-line deníku, vytvoří portál věnovaný nejen jemu a jeho obětem, ale všem masovým vrahům v dějinách. Pomáhá jí věčný loser Alexej, novinář, sukničkář a zamilovaný podřízený, Marina, mladičká matka-samoživitelka a nymfomanka, a Ola, pečlivě udržovaná a výkonná podnikatelka. Xenie je tématem fascinována nejen profesionálně, ale i ryze osobně – vedle snění o zářné žurnalistické kariéře se v soukromém životě oddává masochistickému sexu. Internetový portál, který Xenie vymyslela, má obrovský ohlas, ale jaký bude mít vliv na život jednotlivých postav? Xenie na síti navazuje virtuální vztah s osobou, která si říká Alien... SERGEJ KUZNĚCOV píše o mladé generaci Rusů, která se vyrovnává s novou životní realitou v Moskvě, jednom z největších moderních světových měst, v němž ale stále přežívá i minulost hlavního města ruského impéria. Svět těchto Moskvanů je zaměřený hlavně na konzum a tělesné požitky, které mají vyplnit intelektuální prázdnotu.