Nepokoล enรก
PRAHA 2014
Přeložila: VĚNCESLAVA LEXOVÁ
Bertrice Small: Nepokořená Vydání druhé Copyright © 1982 by Bertrice Small This translation published by arrangement with Ballantine Books, an imprint of Random House, a division of Random House, LLC All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1880. publikaci Přeloženo z anglického originálu Unconquered vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, a division of Random House, LLC, New York v roce 1982 Český překlad © 2001, 2014 Věnceslava Lexová Korektor Oldřich Šetrný Ilustrace na přebalu © 2014 Jon Paul Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-970-2 BARONET Praha 2014
Bertrice Small
Nepokořenå
Všem těm, pro něž existuje pouze jediná láska...
OBSAH
Část I Wyndsong, 1811 ...................................................................
9
Část II Anglie, 1812–1813 ............................................................... 147 Část III Rusko, 1813–1814 ............................................................... 221 Část IV Istanbul, 1814 ....................................................................... 333 Část V Anglie, 1814–1815 ............................................................... 379 Epilog Wyndsong, červen 1815 ....................................................... 435
ฤ รกst I
WYNDSONG 1811
Kapitola 1
vědomujete si,“ řekl zvolna lord Palmerston, „že to, co vy a já děláme, mohou obě naše vlády považovat za zradu? Mě, jak víte, v jistém smyslu mají za individualistu, zvyklého jednat na vlastní pěst, který dává přednost přímému jednání před vším tím řečněním, jaké probíhá na půdě parlamentu a v kabinetu Jeho Veličenstva.“ Na okamžik se odmlčel a pozoroval temně rudý klaret ve své sklence. Venku za okny narušoval půlnoční ticho slabý hvizd zdvihajícího se větru, který přinášel od pobřeží cáry mlhy. „Přesto,“ pokračoval Henry Temple, lord Palmerston, „jsem přesvědčený, kapitáne Dunhame, stejně jako ti, jejichž zájmy reprezentujete, že naším skutečným nepřítelem v téhle situaci je Napoleon, nikoli vy nebo já. Napoleona je třeba zničit!“ Jared Dunham se otočil od okna a kráčel zpátky ke krbu. Byl to vysoký, štíhlý, tmavovlasý mladý muž. Svou postavou podstatně převyšoval svého společníka, a to Henrymu Templeovi nechybělo moc do sto devadesáti centimetrů. Jared měl zvláštní, temně zelené oči a těžká víčka vyvolávající dojem, že jsou stále přivřená, protože je dolů stlačují husté, tmavé řasy. Jeho dlouhý, štíhlý nos a úzké rty dodávaly mužovu obličeji zdání sardonického pobavení. Měl velké, elegantní ruce s pečlivě udržovanými zakulacenými nehty. Byly to silné ruce. Jared se teď posadil na jednu ze dvou polstrovaných židlí s opěradlem stojících před vesele plápolajícím ohněm a naklonil se k lordu Palmerstonovi, britskému ministru války. „A jestli se vám podaří úspěšně zaútočit na svého nepřítele zepředu, mylorde, nebudete chtít mít dalšího nepřítele za zády. Mám pravdu?“ „Absolutní!“ konstatoval naprosto otevřeně lord Palmerston. Chladný úsměv nepatrně zkřivil koutky Američanových úst, aniž dosáhl k jeho lahvově zeleným očím. „Žasnu nad vaší poctivostí, sire!“
U
11
BERTRICE SMALL „Vzájemně se potřebujeme, kapitáne,“ dostal upřímnou odpověď. „I když je vaše země už dvacet let nezávislá na Anglii, své kořeny nemůžete zapřít. Přebíráte anglická jména, styl nábytku i oblékání, vaše vláda se jako vejce vejci podobá naší, samozřejmě bez krále Jiřího. Nemůžete popřít svazky, které nás spojují. I vy, dostalo-li se mi správných informací, máte jednoho dne zdědit nějakou anglickou půdu a titul.“ „Na své dědictví si ještě nějakou dobu počkám, mylorde. Můj bratranec, Thomas Dunham, osmý lord z Wyndsong Islandu, se těší výbornému zdraví, Bůh buď pochválen! Za těchto okolností netoužím zaujmout jeho místo.“ Po kratičké odmlce pokračoval: „Amerika musí získat odbytiště pro své zboží a Anglie nám ten trh skýtá, stejně jako nezbytné i přepychové věci, které naše společnost požaduje. Už jsme se zbavili Francouzů koupí obrovského území Louisiany, ale tímhle činem jsme my, obyvatelé Nové Anglie, připustili, že nad námi nabyla početní převahu skupina mladých horkokrevných nadšenců, kteří si vymýšlejí přehnané historky, jak jsme v šestasedmdesátém Angličanům nařezali, a proto teď dychtí po boji. Já jako obchodník válku neschvaluji. Jistě, proražením blokády bych mohl vydělat značnou sumu peněz, ale nakonec by obě strany tratily, protože bychom nesehnali tolik lodí, aby se po proražení blokády uspokojily požadavky obou stran. Právě teď v Savannah a Charlestonu plesniví v docích bavlna, kterou naše továrny zoufale potřebují. Tkalci pracují pouze tři dny v týdnu a nezaměstnaní se bouří. Situace v obou našich zemích je hrozivá.“ Henry Temple souhlasně přikývl, ale Jared Dunham ještě neskončil. „Ano, lorde Palmerstone,“ pokračoval, „Amerika a Anglie se vzájemně moc potřebují, a ti z nás, kdo to vidí jasně, vám pomohou – tajně – zničit našeho společného nepřítele, Bonaparta! Nechceme v naší vládě žádné cizince, a vy, Angličané, nejste v tuhle chvíli schopní vést válku na dvou kontinentech. Ale pan John Quincy Adams mě žádal, abych vám oznámil, že vaše vládní nařízení, zakazující Americe obchodovat s jinými zeměmi až do chvíle, kdy se poprvé vylodíme v Anglii nebo v jiném britském přístavu, musí být zrušeno. Považuji to za neuvěřitelnou drzost! Jsme svobodný národ, pane!“ 12
NEPOKOŘENÁ Henry Temple, lord Palmerston, si povzdechl. Nařízení anglického parlamentu považoval za mimořádně svévolný a zoufalý krok. „Dělám, co mohu,“ odpověděl, „ale i my máme pár horkých hlav v Dolní i Horní sněmovně. Většina z nich nikdy nedržela v rukou meč nebo pistoli ani se nezúčastnila žádné bitvy, ale všichni jsou informovanější než vy nebo já. Stále považují vaše vítězství nad námi za nestoudné koloniální štěstí. Dokud se nám tyto pány nepodaří přesvědčit, že osudy obou našich národů jsou spolu spjaty, budu se i já muset vydat po pěkně svízelné cestě.“ Američan přikývl. „Za pár dní odjíždím do Pruska a potom do Sankt Petersburgu. Ani Bedřich Vilém, ani car Alexander nejsou Napoleonovými nadšenými spojenci. Uvidím, jestli má zpráva o možné anglo-americké spolupráci dokáže tyhle aliance ještě víc podrýt. Ten Korsičan je ale stejně hoden obdivu. Nahnal celou Evropu div ne do jednoho chumlu.“ „Ano, šíp zacílil na srdce Anglie,“ odpověděl lord Palmerston se sžíravou nenávistí v hlase. „Jestli nás přemůže, Yankee, tak se brzy dostane přes moře a půjde po vás.“ Jared Dunham se zasmál, ale byl to spíš trpký než veselý smích. „Vím lépe než vy, sire, že Napoleon nám prodal svá území v Louisianě z toho důvodu, že zoufale potřeboval zlato, které mu Amerika zaplatila, aby si mohl udržet své pluky. Nemohl si ani dovolit držet tak rozlehlé území obydlené většinou anglicky mluvícími Američany a divokými rudými indiány. Dokonce i francouzsky mluvící kreolové z New Orleansu mají v sobě víc amerického než francouzského. Jsou to konečně příbuzní Ancient Regime, předrevoluční francouzské monarchie, smetení revolucí, která pomohla Napoleonovi k moci. Kdyby si císař myslel, že by mohl mít obojí, americké zlato i americké území, určitě by to vzal. Ale nemůže, a tak by udělal dobře, kdyby měl na paměti výsledek americké války s Anglií.“ „Zatraceně, vy ale umíte klepnout hřebíček na hlavičku, pane! Žádné okolky!“ „Vysloveně americká vlastnost, mylorde.“ „Na mou věru, Yankee, líbíte se mi!“ prohodil lord Palmerston. „Mám dojem, že se celkem dobře shodneme. Na kolonistu si vedete docela obstojně,“ se smíchem se předklonil a z karafy u svého lokte doplnil hostovu sklenku. „Musím vám poblahopřát k vašemu zvolení k Whitovi. Tohle je poprvé, co se tak stalo. 13
BERTRICE SMALL Nejen Američan, ale navíc někdo, kdo si na živobytí sám vydělává! Světe, zboř se!“ Jared přijal jeho slova s úsměvem. Líbil se mu Palmerstonův smysl pro humor. „Pochopil jsem, že patřím k těm několika málo Američanům, jimž bylo kdy dovoleno vstoupit do toho posvátného háje.“ Palmerston se rozesmál. „Je to tak, Yankee, ale jistě si uvědomujete, že od skutečného gentlemana se očekává, že právě odtamtud plyne jeho bohatství. Bez ohledu na to, že spousta našich gentlemanů je silně zadlužená a má hodně hluboko do kapsy, tito pánové si přesto nepošpiní ruce prací. Musíte mít mocné přátele, Yankee.“ „Tam, kde teď jsem, jste mě dostal vy, mylorde, tak se spolu nepřeme; a mimochodem, jmenuju se Jared, nikoli Yankee.“ „A já jsem Henry, Jarede. Má-li být naše poslání úspěšné, musíte se tady v Londýně dát dohromady s patřičnými lidmi. Vypadalo by opravdu podivně, kdyby nás viděli spolu bez nějaké očividné, neškodné spojitosti. Váš bratranec, sir Richard z Dunham Hallu, posloužil jako vhodný výchozí bod, a navíc je tu vaše eventuální dědictví po současném majiteli z Wyndsong Manoru.“ „A v neposlední řadě,“ poznamenal uštěpačně Jared, „má nabitá peněženka.“ „Kterou nepouštějí ze zřetele maminky všech debutantek téhle sezony,“ zakuckal se lord Palmerston. „Dobrý Bože, ne! Obávám se, že bych pro všechny ty mamá byl velkým zklamáním, Henry. Na to, abych se už usadil, si příliš cením svého mládeneckého života. Příjemné rozptýlení, prosím, ale manželka? Ne, díky!“ „Doneslo se mi, že váš bratranec, lord Thomas, nedávno přijel z Ameriky se svou ženou a dvěma dcerami. Už jste je navštívil? Jedna z jeho dcer je prý naprosto dokonalá a muži z vysoké společnosti už na ni skládají básně.“ „Znám jen Thomase Dunhama,“ odpověděl Jared. „Na ostrově Wyndsong Manor jsem nikdy nebyl ani jsem se nesetkal s jeho rodinou. Je mi známo, že má dvě dcery – dvojčata, ale nic o nich nevím, a v tuhle chvíli na chichotavé debutantky zrovna nemám čas ani náladu.“ Vyprázdnil svou sklenku a okamžitě změnil téma. „Mám na Baltu k dispozici dříví na stavbu stěžňů. Předpokládám, že by Anglie mohla nějaké použít.“ 14
NEPOKOŘENÁ „Bože, ano! Napoleon může mít v tuhle chvíli nad námi převahu na pevnině, ale Anglie si dosud udržuje vládu na moři. Bohužel jediné kvalitní dřevo na stěžně pochází z baltské oblasti.“ „Uvidím, co se dá dělat, Henry.“ „Vrátíte se pak do Anglie?“ „Ne. Z Ruska odjedu rovnou domů. Upřímně řečeno, očekává se ode mě i viditelné vlastenectví, a proto jakmile se dostanu domů, musím vyplout na hlídku se svým baltimorským kliprem. Převezmu americké námořníky z anglických lodí.“ „Vážně to uděláte?“ protáhl lord Palmerston. „Ano,“ zasmál se Jared Dunham. „Někdy si říkám, jestli se celý svět nezbláznil, Henry. Tady pracuju jako tajný agent pro svou vládu ve spolupráci s vaší vládou, a pak, až splním tohle své poslání v Evropě, pospíším domů, abych bojoval s britským námořnictvem. Nezdá se vám to trochu šílené?“ Henry Temple se ke svému americkému hostu připojil s upřímným smíchem. „Určitě máte jednoznačnější názor než já, Jarede. Je to všechno šílené, díky Napoleonovi a jeho neuhasitelné touze stát se vládcem světa. Jakmile ho porazíme, znovu bude mezi námi všechno v pořádku. Jen počkejte a uvidíte, můj americký příteli. Počkejte a uvidíte!“ Oba muži se vzápětí rozloučili. Lord Palmerston jako první vyklouzl ze soukromé místnosti ve Whitově klubu, kde se setkali, a Jared Dunham vyšel pár minut nato. Cestou ve svém kočáře Jared na sametovém sedadle sáhl po ploché etuji od klenotníka, kterou tam začátkem večera odložil. Byl v ní přepychový diamantový náhrdelník jako dárek na rozloučenou s Gillian. Uvědomoval si, že nebude spokojená, protože očekává mnohem víc než nějaký náhrdelník. Chtěla něco, co jí nemohl dát. Gillian očekávala, že až ovdoví, vyjeví jí okamžitě své úmysly, ale on se nemínil oženit – aspoň ne teď, a už vůbec ne s Gillian. Gillian Abbottová spala s polovinou elegantních i méně elegantních frajerů v Londýně a předpokládala, že on tohle neví. Dneska naposled vychutná projevy její přízně, předá jí dárek a po vysvětlení, že se musí vrátit do Ameriky, se s ní rozloučí. Ten diamantový náhrdelník by ji měl uklidnit. Nedělal si sebemenší iluze o tom, proč si ho Gillian Abbottová chce vzít. Jared Dunham byl bohatý muž. Asi by se jím nikdy nestal, nebýt prozíravosti jeho babičky z matčiny strany. Sarah Lightbodyová milovala všechna svá 15
BERTRICE SMALL vnoučata, ale objektivně si musela přiznat, že pouze jedno z nich – Jared – její bohatství potřebuje. Její dcera Elizabeth měla tři děti, a ač ona milovala všechny stejnou láskou, její nepříjemný manžel John Dunham – podle Sarah pobožný licoměrník – si vždycky zasedl jen na mladšího syna Jareda. Zpočátku Sarah Lightbodyová nechápala důvody zeťova jednání, které hraničilo s krutostí. Jared byl hezký hoch. Po pravdě řečeno se on a jeho starší bratr Jonathan podobali jako vejce vejci. Jared byl slušně vychovaný a velice inteligentní, ale když ti dva chlapci něco provedli, vždycky to odnesl jen Jared a Jonathan vyklouzl pouze s napomenutím. Jared slízl kritiku přesně za to, zač Jonathan dostal pochvalu. A pak jednoho dne Sarah náhle všechno došlo. Dunhamovým dědicem mohl být pouze jeden z chlapců, a John si představoval, že když se mu podaří nějak zlomit Jaredovu osobnost, zajistí tím dědictví a postavení Jonathanovi. Až později Jonathan převezme Dunhamovy loděnice, v Jaredovi bude mít poslušného a špatně placeného úředníčka. Naštěstí oba bratři měli naprosto odlišné ambice. Jonathan zdědil lásku Dunhamů ke stavbě lodí a stal se z něho šikovný, vynalézavý a tvořivý lodní projektant. Z Jareda ale vyrostl obchodník s dobrodružnými sklony po příbuzných z matčiny strany. Zjistil, že získávat peníze je úžasná hra. Líbilo se mu mazaně se stavět proti nepřízni osudu a vyhrávat. Jeho vynikající instinkty ho nezklamaly a zřejmě nikdy neprohrál. Jelikož dům i srdce Sarah Lightbodyové byly pro Jareda vždycky otevřené, babička byla jediná, k níž se obracel. Jediná, která se cítila poctěná jeho důvěrou a sdílenými sny. V mládí si nikdy nestěžoval na nespravedlivé jednání svého otce, bral všechno se stoickým klidem, i když babička byla mockrát v pokušení rozbít svému zatvrzelému zeťovi hlavu pohrabáčem. Sarah nikdy nepochopila, jak její dcera mohla milovat tak hrozného člověka. Těsně před smrtí Sarah sepsala závěť. Pak k sobě zavolala Jareda, aby mu sdělila své rozhodnutí. Nejdřív užasl, pak pocítil vděčnost, ale nesnažil se nijak protestovat. Všimla si, že jeho bystrý mozek už spřádá plány, jak s dědictvím naloží. „Investuj a své investice obměňuj, jak jsem tě to naučila,“ poradila mu. „Vždycky si nechávej jedno nebo dvě esa v rukávu, 16
NEPOKOŘENÁ chlapče, a pamatuj, abys měl vždycky po ruce určitý fond pro strýčka Příhodu.“ Přikývl. „Nikdy nenechám dojít k tomu, aby mě někdo ožebračil, babi. Jistě víš, že on se pokusí shrábnout tvé peníze. Ještě mi není jednadvacet.“ „Ale za pár měsíců bude, chlapče, a do té doby ti tvůj strýc a moji právníci pomohou udržet ho na uzdě. Neustupuj, Jarede. Bude řvát, že je na mizině, ale já bezpečně vím, že Dunhamovy loděnice se nikdy nenacházely v lepším stavu. Nenech se jím oblafnout. Díky mému jmění se od něj osvobodíš.“ „Chce mě oženit s Chastity Brewsterovou,“ poznamenal. „To není partie pro tebe, hochu! Ty potřebuješ nějakou vášnivou bytost, která si udrží tvůj zájem. Pověz mi, jaké jsou tvé nejbližší plány?“ „Cestování. Studium. Chci odjet do Evropy. Přeju si zjistit, jakou mají představu o americkém zboží a co na oplátku chtějí nabídnout nám. Chci se dozvědět něco o Dálném východě. Mám pocit, že s Čínou by se dalo fantasticky obchodovat, a můžeš se vsadit, že jestli tahle možnost existuje, Angličané budou první, kdo se jí chopí.“ „Ano.“ Staré ženě se zarosily oči při pomyšlení na sny, které se jí už nepodaří uskutečnit. „Pro tuhle zemi nadchází významné století. Zatraceně! Tolik bych si přála zažít to, co přijde!“ Pár týdnů nato zemřela pokojně ve spánku, a když vešla ve známost zpráva o jeho dědictví, Jaredův otec se pokusil nárokovat to jmění pro své loděnice. „Ještě nejsi plnoletý,“ prohlásil chladně, aniž vzal v úvahu skutečnost, že syn dosáhne plnoletosti už za několik týdnů. „Proto je na mně, abych spravoval tvé peníze. Co ty bys mohl vědět o investicích? Jen bys všechno rozmařile rozházel.“ „A jak si představuješ svou správu mých peněz?“ zeptal se Jared stejně chladným tónem. Jonathan šel před hrozícím konfliktem radši z cesty. „Na otázky nějakého výrostka nemusím odpovídat,“ zněla ledová odpověď Johna Dunhama. „Ani penny, otče,“ prohlásil syn. „Do tvých loděnic nevložím jedinou penci. Je to moje, všechno patří mně. A navíc, ty to nepotřebuješ.“ „Jsi přece Dunham!“ zahřměl John. „Loděnice jsou naším životem!“ 17
BERTRICE SMALL „Mým ne! Moje ambice jsou úplně jinde, a díky štědrosti babičky Sarah můžu teď být svým pánem – osvobozeným od tvých zatracených loděnic i od tebe! Dotkni se jen jediného centu z mého dědictví a já ti ty tvé loděnice podpálím přímo před očima!“ „A já mu pomůžu,“ ozval se k překvapení svého otce Jonathan. John Dunham nadul tváře a v obličeji téměř zfialověl. „Nepotřebujeme Jaredovy peníze, otče,“ uklidňoval otce Jonathan. „Podívej se na to z mého pohledu. Kdybys jeho peníze investoval do rodinného podniku, byli bychom na něm závislí, a to nechci. Zůstane ti po mně jako dědic můj malý syn John. Nech Jareda jít vlastní cestou.“ Jared zvítězil a okamžitě po svých jednadvacátých narozeninách odplul do Evropy. Pobyl si tam několik let, nejprve studoval v Cambridgi a pak své znalosti upevnil v Londýně. Nikdy nezahálel. Uvážlivě investoval a sklízel zisky, aby je okamžitě vkládal do nových investic. Měl neomylný čich a jeho londýnští přátelé mu přezdívali Zlatý Yankee. Ve vybrané společnosti se stalo zvykem pátrat a zjišťovat, do čeho Jared Dunham naposledy investoval, aby zájemci mohli vložit své peníze tam kam on. Pohyboval se v nejlepších kruzích, a ač pronásledován ženami na každém kroku, vychutnával svou volnost a zůstal svobodný. Koupil si elegantní městský dům na malém moderním náměstí nedaleko Green Parku, který zařídil s vynikajícím vkusem a do něhož najal velice schopné sloužící. Několik následujících let cestoval sem tam mezi Amerikou a Anglií, bez ohledu na problémy panující mezi oběma zeměmi, a navštěvoval i Francii. Během jeho nepřítomnosti v londýnské rezidenci se o dům velice kompetentně staral jeho tajemník Roger Bramwell, bývalý důstojník amerického námořnictva. Při svém prvním návratu do Plymouthu v Massachusetts Jared našel občany Nové Anglie ve značném rozčilení nad koupí Louisiany. Ač federalista jako jeho otec a bratr, Jared Dunham nesdílel jejich názor, že expanze na západ podřídí komerční zájmy Nové Anglie zemědělskému Jihu. Spíš viděl větší odbytiště pro své zboží. Uvědomoval si, že politici a bankéři se nejvíc obávají definitivní možnosti ztráty jejich politické nadřazenosti a vlivu, a to opravdu stálo za vážnou úvahu. Národy Východu se lišily od svých jižních a západních protějšků. Majitel obrovské plantáže mohl stěží sdílet stejný názor ne18
NEPOKOŘENÁ bo mít tytéž zájmy jako massachusettský obchodní magnát; pak se ale jeho názory také úplně lišily od názorů horala zabývajícího se odchytem kožešinové zvěře. Jared v těchto odlišnostech nespatřoval žádný vážný konflikt, zatímco ostatní federalisté ano. V Evropě znovu vypukla válka. Anglie se v Sankt Petersburgu, Vídni a Berlíně neustále bouřila proti francouzskému císaři a snažila se přemluvit cara Alexandra, císaře Františka a krále Bedřicha Viléma ke spojení do společné aliance proti Bonapartovi. Žádný z těchto vládců jim nenaslouchal, zřejmě doufali, že když zachovají neutralitu, Francouzi se uráčí nevšímat si jich a odtáhnou. Kromě toho se francouzská armáda zdála neporazitelná, i když Británie dosud ovládala moře, což Bonaparta rozčilovalo. Nicméně střední Evropa byla většinou ovládána z pevniny, nikoli z moří, takže od Angličanů nekynula žádná velká pomoc. Poté co se Anglie úspěšně postavila na odpor spojenému francouzskému a španělskému námořnictvu v bitvě u Trafalgaru, Napoleon se rozhodl pro hospodářskou válku proti svému největšímu nepříteli. Z Berlína vydal dekret nařizující zabavení veškerého britského zboží na jeho území nebo na území jeho spojenců a zakazující připlutí anglických lodí z jeho nebo spojeneckých přístavů. Domníval se, že Francie dokáže sama vyrobit všechno zboží, které jí předtím dodávala Anglie; zásoby neevropských výrobků budou dodávat neutrální národy, především Spojené státy. Anglie na kontinentální blokádu velice pohotově zareagovala svými vlastními vládními nařízeními. Neutrální lodi dostaly zákaz kotvit v přístavech, z nichž byli Britové vypovězeni bez předchozího zastavení v britských přístavech, kde získaly konsignaci na britské zboží. Dalším Napoleonovým krokem bylo prohlášení, že každá neutrální loď řídící se vládními nařízeními podléhá konfiskaci, a spousta amerických lodí byla skutečně zabavena. Dost jich ale prorazilo různé blokády a americké obchodní zájmy vcelku nebyly vůbec ohrožené, naopak, došlo ke značné prosperitě. Jared Dunham byl mezi těmi, kdo z toho měli zisk. Začátkem roku 1807 vlastnil pět obchodních lodí. Jedna z nich byla na Dálném východě, kde nakládala koření, čaje, slonovinu a šperky. Další čtyři nechal ustavičně brázdit Atlantik a Karibik. Tučné podplácení obvykle umlčelo kteréhokoli příliš horlivého francouzského úředníka, protože v Karibské oblasti už 19
BERTRICE SMALL Francouzi neměli tak silnou pozici. Jared Dunham však viděl malovat čerta na zeď. Válka se blížila tak jistě jako jaro a on rozhodně netoužil přijít o své lodě. Až dosud se mu dařilo udržovat dobré vztahy s Angličany, vyhýbal se Francouzům a díky tomu, že svůj baltimorský klipr udržoval na vlastní náklady, mohl zachránit dost námořníků na to, aby si vysloužil zdání vlastence a zamaskoval své daleko nebezpečnější úkoly. Kdyby se vlády spíš řídily zásadami obchodu, říkal si rozčileně, neměly by tolik problémů, ale bohužel, nad vládami vždycky měli vrch jedinci a osobnosti. Kočár Jareda Dunhama zastavil před městskou rezidencí Abbottových. Nařídil kočímu, aby počkal, a vešel do panského domu. Dole mu sluha odebral pláštěnku a Gillianina služebná ho odvedla po schodech nahoru. „Miláčku!“ zvolala Gillian. Seděla na posteli a vztáhla k němu ruce. „Nevěděla jsem, že dneska večer přijdeš.“ Políbil jí ruku a překvapila ho její zřejmá nervozita; neušlo mu, jak rafinovaně tiskne hedvábnou pokrývku ke svým obnaženým ňadrům. „Přišel jsem se rozloučit, má drahá.“ „Proč žertuješ, Jarede?“ „Zakrátko se vracím do Ameriky.“ Roztomile našpulila rty a prudce potřásla svými temně rudými kadeřemi. „To nemůžeš! Nenechám tě odjet, můj miláčku!“ Nechal ji, aby ho stáhla k sobě na lůžko; ucítil její obvyklý parfém vonící pižmem. „Ach, Jarede!“ zašeptala chraptivě. „Abbott nemůže už dlouho vydržet, a až tu nebude... Miláčku, je nám spolu přece tak dobře!“ Vyvinul se z jejích paží ovíjejících jeho šíji a řekl pobaveně: „Jestli je nám spolu tak dobře, Gillian, proč tedy považuješ za nutné mít další milence? Já opravdu trvám na věrnosti svých milenek, aspoň pokud si je vydržuji. A tebe jsem si vydržoval až moc dobře, Gillian.“ „Jarede!“ Snažila se vypadat ublíženě, ale když poznala, že to na něj nijak nezapůsobilo, nebezpečně přimhouřila své topasové oči a zasyčela: „Jak se opovažuješ mě vinit z něčeho takového?“ Zkřivil rty. „Gillian, má drahá, v tvých pokojích se vznáší pach zvláštního indického rumu. Tohle rozhodně není vůně ani tvého, ani mého parfému. Z toho usuzuji, že jsi obšťastňovala nějakého jiného gentlemana. Jelikož jsem přišel jen proto, abych ti odevzdal tenhle projev svého obdivu a dal ti sbohem, jsi na20
NEPOKOŘENÁ prosto volná a můžeš pokračovat jako předtím.“ Ledabyle před ni položil etuji od klenotníka, vstal a zamířil ke dveřím. „Jarede!“ V jejím hlase zazněl prosebný tón. Otočil se. Shrnula si přikrývku a odhalila svá nádherná ňadra. Vybavil si to potěšení, které mu skýtala. Neušlo jí jeho zaváhání. „Nemám opravdu nikoho kromě tebe, můj drahý,“ zamumlala. Marnivost ho nutila uvěřit, ale pak zahlédl zmačkanou pánskou vázanku visící z opěradla jejího čalouněného křesílka. „Sbohem, Gillian,“ řekl chladně. Rázným krokem seběhl ze schodů, vyžádal si svůj plášť a vyšel z městského domu Abbottových.
21
Kapitola 2
ch, papá!“ Chrpově modré oči Amandy Dunhamové se zalily slzami a blonďaté lokýnky se zatřásly. „Vážně musíme teď odjet z Londýna?“ Thomas Dunham pobaveně pozoroval svou mladší dceru. Amanda se tolik podobala své matce. Jelikož si za uplynulých dvacet let dokázal tak úspěšně poradit s Dorotheou, zvládne to teď i s Amandou. „Obávám se, že ano, holčičko,“ řekl rozhodně. „Jestliže neodjedeme hned, budeme nuceni buď přestát zimu v Anglii, právě v době, kdy to mezi našimi zeměmi dost vře, nebo podniknout nepohodlnou, velice pravděpodobně bouřlivou plavbu.“ „Zůstaňme přes zimu! Prosím! Prosím! Prosím!“ Amanda jako malá holčička tancovala kolem svého otce. „Adrian říká, že se na jezeře ve Swynford Hallu pořádají báječné bruslařské večírky a o Vánocích od domu k domu chodí maškary a koledníci. Všude mají obrovský vánoční strom, pije se lahodný punč a k vánočnímu obědu bývá švestkový pudink a pečená husa! Ach, papá, zůstaňme! Prosím!“ „Přestaň, Mandy! Nebuď takový rozmazlený blázínek!“ ozval se ostrý hlas a jeho majitelka se vynořila ze stínů, kde seděla u okna. „Papá se musí vrátit na Wyndsong. Má tam své závazky, a jestli sis kvůli svým společenským zábavám náhodou nevšimla, připomínám ti, že v současné době mezi Anglií a Amerikou nepanují zrovna moc srdečné vztahy. Londýnskou návštěvu nám otec dopřál jako pamlsek, ale teď bychom se měli radši vrátit domů.“ „Mirando!“ zakvílela Amanda Dunhamová. „Jak můžeš být tak krutá? Víš přece, jaké hluboké city chovám k Adrianovi!“ „Nesmysl!“ vyhrkla Miranda Dunhamová ostře. „Pořád se do někoho zamilováváš, a to od svých dvanácti let. Před několika měsíci ses nechtěla hnout z Wyndsongu, protože sis myslela, že
A
22
NEPOKOŘENÁ miluješ Roberta Gardinera – nebo to byl Peter Sylvester? Za dobu, co jsme v Anglii, jsi měla slabost nejmíň pro šest mladých mužů. Lord Swynford je jen tvým nynějším kavalírem.“ Amanda Dunhamová propukla v pláč a se srdceryvnými vzlyky se vrhla do klína své matky. „Mirando, Mirando!“ Dorothea Dunhamová jemně pokárala svou druhou dceru. „Nesmíš se takhle chovat ke svému dvojčeti.“ Miranda s pohrdlivým odfrknutím pevně stiskla rty; tohle gesto jejího otce pobavilo. Dvě dcery – dvojčata, pomyslel si; tak často o nich přemýšlel. Moji jediní legitimní potomci, a ani nevypadají jako příbuzné, natož dvojčata. Amanda byla drobná, baculatá, s dolíčky ve tvářích jako její holandsko-americká matka, růžovobílý obraz ženskosti s obrovskýma modrýma očima a narcisově žlutými vlasy. Byla to něžná a dost jednoduchá bytost, stvořená k tomu stát se roztomilou manželkou a milující matkou. Rozuměl Amandě, jako vždycky rozuměl její matce. S Mirandou, starší z dvojčat, si nebyl tak jistý. Byla mnohem složitější, rtuťovitá a plná ohně. Narodila se o dvě hodiny dřív než Amanda a teď se svými téměř sto sedmdesáti centimetry převyšovala svou sestru o deset centimetrů. Její tvary byly zatím spíš hranaté než oblé. Ty obliny, doufal otec, se objeví později. Amandin obličejík byl kulatý, ale Mirandin, s vysokými lícními kostmi, rovným elegantním nosem, širokými šťavnatými rty a malou umíněnou bradou s pikantním důlkem měl tvar srdce. Modrozelené oválné oči lemovaly husté tmavé řasy. Po kom zdědila tyhle oči barvy mořské zeleně? On i Dorothea byli modroocí. I její vlasy byly záhadou – svou barvou připomínaly měsíční svit. Dvojčata se lišila nejen vzhledem, nýbrž i povahou. Miranda byla prudká, sebejistá a odvážná. Své pohotové názory vyjadřovala pěkně ostrým jazykem. Postrádala trpělivost, ale byla laskavá. Obával se, že její nespoutané chování zavinil on sám, protože ji rozmazloval. Miranda však měla hluboký smysl pro spravedlnost. Nesnášela krutost a lhostejnost a vždycky se okamžitě stavěla na obranu bezmocných. Proč, říkal si v duchu smutně, proč jen se nenarodila jako syn, po němž toužil. Nesmírně ji miloval, ale přepadalo ho zoufalství při pomyšlení, jak pro ni najde manžela. Potřebovala by muže, jenž by pochopil její nesmírně silné tíhnutí k dunhamské nezávislosti. Muže, jenž by ji vedl pevnou rukou, ale s něhou a láskou. 23
BERTRICE SMALL Mladému baronu Adrianu Swynfordovi oznámil, že jeho formální zasnoubení s Amandou musí počkat do doby, než se zasnoubí starší Miranda. V Anglii Thomas Dunham nenašel nikoho, koho by považoval za vhodného manžela pro své starší dítě. Měl sice v téhle věci určitý nápad, ale především tu bylo něco, co musel změnit ve své závěti. Usmál se. Drahá malá Amanda! Byla tak sladká a něžná. Stane se ozdobou rodinného stolu Swynfordů a s grácií bude nosit swynfordské rodinné šperky. Nikdy sice nebyla nijak zvlášť dobrá ve společenské konverzaci, ale krásně hrála na piano a malovala docela pěkné akvarely. Bude skvělou matkou a poslušnou manželkou, která si nikdy nepostěžuje, když se její manžel občas pobaví s nějakým křehkým stvořením. V Amandě s Dorotheou zplodili dokonalé dítě, pomyslel si domýšlivě. Zato ve druhém z dvojčat si vychovali tvrdohlavou, nezávislou dračici, a kdyby byl sám neviděl, jak vyklouzla z rozbolavělého lůna své matky, mohl by přísahat, že jim ji podstrčili. Jak dvojčata vyrůstala, právě Miranda se stala očividnou vůdkyní téhle dvojice. Začala chodit o plných pět měsíců dřív než její dvojče a před dovršením prvního roku věku zřetelně mluvila. Amanda žvatlala snad dva roky, než bylo možné označit její mluvu za srozumitelnou. Úplně jí rozuměla pouze Miranda, která někdy ostatním překládala její dětské brebty a jindy zase uhádla, co chce její sestřička vyjádřit němou formou komunikace, jež každého překvapovala. Amanda byla nekomplikovaná, Miranda složitá – a přesto mezi sestrami panovala hluboká vzájemná láska. Miranda mohla na Mandy pouštět hromy a blesky, ale běda, kdyby se kdokoli jiný zachoval natolik pošetile, že by něžnější z dívek nějak ublížil! Miranda chránila své dvojče jako tygřice vlastní mláďata. Teď ale byla na Mirandě patrná netrpělivost. „Prokrista, Mandy, přestaň kvílet!“ vybuchla, nemohouc potlačit rozčilení. „Jestli tě Adrian Swynford opravdu miluje, požádá o tvou ruku ještě před naším návratem do Ameriky.“ „Už to udělal,“ ozval se Thomas Dunham klidným hlasem. „Ach, papá!“ Amanda vyskočila s očima zářícíma radostí. „Vidíš? Říkala jsem ti to!“ prohlásila Miranda, jako by se tím všechno vyřešilo. „Pojďme, děvčátka moje,“ vybídl je otec. „Posaďte se tady se mnou a s maminkou a já vám všechno povím.“ Usadil své dcery 24
NEPOKOŘENÁ mezi jejich matku a sebe na dlouhou hedvábnou pohovku. „Lord Swynford,“ začal, „požádal o Amandinu ruku, chce si ji vzít. Opatrně jsem vyslovil svůj souhlas za podmínky, že se v novinách neobjeví formální oznámení zásnub, dokud nenajdu vhodného partnera pro Mirandu. Je starší, tudíž se musí vdát dřív.“ „Cože?“ vykřikla dvojčata unisono. „Já se nechci vdávat!“ zaječela Miranda. „Neodejdu z Wyndsongu a nemíním otročit nějakému zatracenému povýšenci!“ „A já nechci odkládat svatbu s Adrianem!“ zvolala Amanda. Tenhle projev odporu byl u ní překvapivým jevem. „Jestli Mirandě nevadí, že se vdám první, proč by to mělo vadit tobě?“ „Amando!“ vykřikla překvapeně její matka. „Je rodinnou tradicí, že se nejdřív vdá ta starší. Tak tomu bylo vždycky a je to tak jen správné.“ Otočila se k Mirandě. „Ty se samozřejmě vdáš, dítě. Co jiného bys dělala?“ „Jsem starší,“ odpověděla pyšně Miranda. „Nemám snad zdědit Wyndsong? Nemám se stát příští paní usedlosti? Nic jiného nepotřebuju, a už vůbec ne manžela! Kromě otce jsem nikdy nepoznala žádného muže, kterého bych měla opravdu ráda!“ „Počestná žena vždycky potřebuje buď manžela, nebo otce, Mirando. Já tu nebudu věčně, abych tě ochránil.“ Thomasovi Dunhamovi nebylo dobře po těle při představě, co řekne dál, přesto pokračoval. „Jsi mé starší dítě, Mirando, ale nejsi syn. Nemůžeš zdědit Wyndsong, protože patent týkající se panství stanoví, že neexistuje-li přímý mužský dědic, současný pán usedlosti musí jmenovat někoho ze svých mužských příbuzných. Učinil jsem tak před lety, kdy lékaři řekli, že tvá matka už nikdy nemůže mít další děti. Příští pán na Wyndsongu bude z plymouthské větve rodiny. Ty a tvá sestra můžete zdědit mé soukromé bohatství, ale nemůžete zdědit Wyndsong.“ „Nezdědit Wyndsong?“ žasla Miranda. „Nemůžeš ho přece jen tak odevzdat cizímu člověku, papá! Kdo je tenhle bratranec? Známe ho? Bude Wyndsong milovat jako já? Ne! Ne!“ „Mým dědicem je mladší syn mého bratrance Johna Dunhama. Na Wyndsongu nikdy nebyl. Jmenuje se Jared.“ „Nikdy nedovolím, aby dostal Wyndsong! Nikdy, papá! Nikdy!“ „Mirando, kontroluj se!“ ozvala se rozhodným hlasem Dorothea. „Musíš se vdát. Všechny mladé dámy z tvé společenské třídy se vdávají. Možná teď, když víš, že nemůžeš zůstat na Wyndsongu, se vážně pokusíš získat vhodného manžela.“ 25
BERTRICE SMALL „Neexistuje tu nikdo, koho bych milovala,“ zněla ledová odpověď. „Není zapotřebí hned milovat toho, koho si vezmeme, Mirando. Láska se často dostaví později.“ „Amanda Adriana miluje,“ namítla dcera. „Ano, to je pravda. Měla štěstí, že objekt jejích citů ji požádal o ruku, a je to vhodný partner. Kdyby nebyl, moje milá, ani přemíra lásky by tady nehrála roli.“ „Milovala jsi našeho otce hned od začátku manželství?“ naléhala Miranda na odpověď. Dorothea cítila, jak v ní narůstá vztek. Takovéhle jednání bylo pro její starší dceru typické – vždycky šla za svou věcí tak umíněně, dokud druhého nepřivedla do rozpaků. Proč prostě nepochopila, jak to ve společnosti chodí? Amanda byla jiná. Dorothea začala Mirandu podezírat, jako ostatně často při diskusích s ní, že její tvrdohlavá dcerka všechno chápe docela dobře, ale úmyslně situaci ztěžuje. „Když mě s tvým otcem zasnoubili, neznala jsem ho. Ale tvoji prarodiče, poté co mi vybrali vhodného partnera, nám dali čas vzájemně se poznat. V době, kdy jsme se s tvým otcem vzali, už jsem ho začala milovat. A od té chvíle po celých uplynulých dvacet let moje láska den ode dne sílila.“ „Neměla jsi zlost, že musíš odjet z Torwycku? Byl to tvůj domov.“ „Ne. Wyndsong bylo otcovo panství a já chtěla být s ním. Amanda nebude litovat, že opouští Wyndsong a odjede do Swynford Hallu, viď, má drahá?“ „Vůbec ne, mamá! Přeju si být tam, kde je Adrian!“ dostala okamžitou odpověď. „Vidíš, Mirando? Jakmile si zvolíš manžela, bude málo záležet na tom, kde bydlíš, jen když budeš s ním.“ „Ne,“ namítla zatvrzele Miranda. „U vás dvou je to úplně jiné. Ani jedna z vás nevyrůstala v takové lásce k domovu jako já, nebo jste si nemyslely, že ho zdědíte, jako si to myslím já. Já Wyndsong miluju, všechno tam z celého srdce miluju! Znám to líp než kdokoli z vás. Wyndsong je můj, bez ohledu na to, co tvrdí nějaký původní patent, a já nikdy nedopustím, aby ho dostal jeden z těch domýšlivých a škrobených plymouthských Dunhamů! Ne a ne!“ S očima plnýma slz Miranda vyrazila z pokoje. Nikdy neplakala, a teď ji vlastní ukázka takové ženské slabosti přivedla do rozpaků. 26
NEPOKOŘENÁ „Ach, mami! Není spravedlivé, aby byla Miranda tak nešťastná, když mně štěstí tolik přeje.“ Amanda se zvedla a pospíšila za svou sestrou. „Nuže, Thomasi?“ Dorothea Dunhamová upřela na svého manžela obviňující pohled. Nejistě sebou zavrtěl. „Neuvědomil jsem si, že jsou její city tak hluboké, má drahá.“ „Thomasi, vždyť jsi Mirandu sám k nim vedl. Ale nevyčítám ti to. Vždycky s ní byly potíže. A musím přiznat, že jsem jí nevěnovala takovou pozornost, jakou by byla potřebovala. Vždycky bylo snazší nechat ji jít svou cestou. Teď vidím, že jsme se oba dopustili vážné chyby. Miranda se na Wyndsong tolik upnula, že v její mysli už na nic jiného nezbylo místo. Musíme pro ni najít vhodného manžela, Thomasi,“ pokračovala Dorothea Dunhamová. „Lord Swynford je pro Amandu dokonalá partie, ale on nebude čekat donekonečna. Nechápu, proč nedovolíš uveřejnit tu zprávu o jejich zasnoubení už teď.“ V modrých očích jí zajiskřilo. „Podpořila jsem tvé rozhodnutí, že starší se musí vdát jako první, ale jsem na rozpacích. Kdy se v téhle rodině s tím zvykem vlastně začalo?“ Po kratičké pauze pokračovala: „Oč jde, Thomasi? Co považuješ za důležité pozměnit, než dovolíš uveřejnit oznámení o Amandiných zásnubách?“ Thomas Dunham se na svou ženu rozpačitě usmál. „Ty mě opravdu dobře znáš, má drahá. Jedná se o jedinou věc, kterou jsem vždy před tebou tajil. Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad, ale... musím změnit svou poslední vůli, než ohlásíme Amandino zasnoubení s lordem Swynfordem!“ Prsty si projel šedé vlasy a jeho modré oči vyjadřovaly obavy. „Víš, Doro, když jsem mladého Jareda Dunhama ustanovil příštím pánem Wyndsongu, bylo v tom trochu osobní ješitnosti. Podle poslední vůle se Jared stane mým dědicem, ale mé osobní jmění připadne tobě a děvčatům. Jared ale nemůže udržovat ostrov bez peněz, takže testament obsahuje klauzuli, že v případě, kdybych zemřel dřív, než se dívky vdají, a on bude svobodný, mé bohatství – kromě tvého vdovského podílu – připadne jemu, ovšem za předpokladu, že se ožení s jednou z mých dcer – podle své volby. Ne že bych už teď myslel na smrt, ale přál jsem si, aby moje krev kolovala v žilách příštích pánů na Wyndsongu. Jelikož má poslední vůle zajistí velkorysé věno zbývající dceři, komu tím 27
BERTRICE SMALL ublížím? Teď ale musím svou závěť změnit, protože když si Amanda má vzít lorda Swynforda, padá v úvahu pouze Miranda.“ „Ach, Thomasi!“ Dorothea přitiskla svou boubelatou ručku k ústům, aby potlačila pobavený úsměv. „A to se říká, že ženy jsou ješitné!“ Pak zvážněla. „Možná jsi tím, má lásko, nevědomky vyřešil problém s Mirandou. Proč ji nedat dohromady s Jaredem Dunhamem? Pak se Miranda vdá jako první, tvá krev bude proudit v žilách budoucích pánů na Wyndsongu a Amanda si může vzít lorda Swynforda.“ „Bože, Doro, ty jsi hlavička! Proč mě tohle nenapadlo? Je to skvělé řešení!“ Nadšeně se plácl do stehen. „Je to skvělé, pokud ovšem není Jared Dunham už zasnoubený, ženatý nebo nemá nějaké jiné závazky.“ „Vím, že zasnoubený ani ženatý není. Nedávno mi přišel dopis od jeho otce, v němž mě žádá, abych mu pro manželku k narozeninám sehnal jídelní servis ze žluté jaspisové kameniny. Zmínil se, že se jeho nejstarší syn Jonathan potřetí stal otcem, ale že má starost o mladšího, Jareda, který se ne a ne usadit. Jaredovi je teď třicet. Tenhle plán by jeho otci udělal nesmírnou radost. Teď nemám čas posílat mu dopis, protože za pár dní odplouváme, ale jakmile dorazíme domů, okamžitě ode mě dostane zprávu.“ „Pak bys ještě před naším návratem domů mohl oznámit Amandino zasnoubení, aspoň soukromě, našim rodinám. Bylo by chybou to neudělat, Tome. Stará lady Swynfordová si přeje, aby se Adrian brzy oženil. Obávám se, že by se mohla poohlédnout jinde, kdyby se tahle událost nijak neoznámila.“ „Nestál by za nic, kdyby jí dovolil takhle jednat,“ poznamenal Tom Dunham. „Thomasi, je mu teprve dvacet. A jeho mamá na něm visí, vždyť ho měla tak pozdě – považ, až ve čtyřiceti! Kdyby ještě žil jeho otec, bylo by mu teď přes sedmdesát. Chudák Adrian se teprve stává mužem, ale je to čestný člověk a Amandu opravdu miluje. Jestli to zasnoubení ohlásíme rodinám teď,“ pokračovala, „a pak oficiálně letos v zimě, mohli bychom svatbu uspořádat v červnu příštího roku v kostele svatého Jiří na Hannover Square.“ „Co když Miranda odmítne spolupracovat, má drahá?“ „Miranda je velice inteligentní dívka, Tome, aspoň mi to pořád tvrdíš. Jakmile bude postavená před skutečnost, že nemůže 28
NEPOKOŘENÁ zdědit Wyndsong a že se musí vdát, pochopí rozumnost našeho plánu. Pouze sňatek s Jaredem Dunhamem jí skýtá naději stát se paní na Wyndsongu. Nevěřím, že by dovolila nějaké jiné ženě usadit se na panství, které právoplatně považuje za své.“ Dorothea Dunhamová se na manžela usmála. „Jsi liška podšitá, Tome, mimořádně chytrá, a já tě miluju.“ Později, když osaměl a oddal se svým myšlenkám, Thomas zavřel oči a snažil se v duchu vybavit si Jaredovu podobu. Neviděl toho mladého muže už tři roky. Byl vysoký, ano, hodně vysoký, aspoň sto devadesát centimetrů. Štíhlý, s oválným, ostře řezaným obličejem, podobou spíš do matčiny rodiny než s rysy Dunhamů. Tmavé vlasy, a... Dobrý bože! Ten hoch měl zelené oči! Ne modrozelené jako Miranda, ale takové zvláštní, lahvově zelené. Měl v sobě určitý šarm, přesto se mezi londýnskou smetánkou objevil v starém usedlém bostonském obleku, vzpomněl si Tom s úsměvem. Bylo vidět, že je svérázný a cení si své nezávislosti. V sedmadvaceti, kdy ho Thomas viděl naposledy, byl Jared dokonale vychovaný, vzdělaný muž vybraného chování. Bude ho teď ve třiceti lákat sedmnáctileté děvče? Uvítá Jared Dunham tuhle partii, nebo by si radši našel nevěstu jinde? Jestli měl Thomas Dunham nějaký důvod k obavám, nechal si ho pro sebe a místo toho se pustil do příprav k návratu do Ameriky. Zamluvil plavbu pro celou rodinu na lodi The Royal George. Tohle plavidlo popluje na jih za obchodem, nejprve zakotví u ostrovů Barbados a Jamajka a pak na Karolínách, v New Yorku a v Bostonu. Thomas se domluvil s majiteli lodi, že učiní mimořádnou zastávku na Long Islandu u Orient Pointu, kde by se Dunhamova rodina mohla nalodit na vlastní jachtu, která by je všechny dopravila kolem Pointu na ostrov Wyndsong, dvě míle vzdálený od vesnice Oysterponds v Gardiner’s Bay. Rodina uspořádala večeři na rozloučenou a šťastné oznámení zásnub mladého lorda Swynforda se slečnou Amandou Dunhamovou se odbylo v soukromí. Ovdovělá vévodkyně z Worcesteru byla jediným hostem mimo rodinu. Patřila k nejmocnějším arbitrům společnosti a bylo nemyslitelné ji nepozvat. Dorothea se rozhodla obléci svá dvojčata do úplně stejných šatů z bleďounce růžového mušelínu. Amanda samozřejmě vypadala naprosto neodolatelně se svými plnými mladými ňadry, provokativně se dmoucími nad hlubokým čtverhranným výstři29
BERTRICE SMALL hem, a půvabnými pažemi, tak běloučkými a měkkými pod úzkými okraji nadýchaných rukávů. Dekolt, rukávy a dolní lem šatů zdobila rozkošná výšivka – drobná tmavěrůžová poupátka růží. Pod šaty splývající ke kotníkům si dívky oblékly bílé hedvábné punčochy a černé kožené sandálky bez paty. Šperky, které jim pečlivě vybrala jejich matka, byly patřičně skromné a decentní – náušnice z růžových perliček a k tomu stejné náhrdelníky. Amanda si do svých žlutozlatých lokýnek vetkala věneček z růžových poupat, ale Miranda tuhle ozdobu rázně odmítla. Vůbec se jí nelíbily její dětsky růžovoučké šaty s tou sladkou holčičí výšivkou. Uvědomovala si, že jí světlerůžová nesluší, nejde k neobvyklé barvě její pleti, ale byla módní, a tak si ji Dorothea prosadila, aby děvčata šla s módou. Jakmile však matka přišla s návrhem, že by si Miranda měla dát zastřihnout své dlouhé, husté, stříbrozlaté vlasy, dívka se vzepřela s takovou vehemencí, že Dorothea musela ustoupit. Když už ji matka oblékla do směšných šatů, prosím, ale v žádném případě se nenechá ostříhat jako ovce nebo nadělat na hlavě hloupé lokýnky. Protože Dorothea nedovolila Mirandě účes, jaký nosí dospělé ženy, například drdol, tvrdíc, že se něco takového nehodí pro neprovdanou ženu, a protože Miranda nenosila dětské copy, byla nucena nechat si své dlouhé vlasy rozpuštěné, svázané pouze prostou stuhou z růžového hedvábí. Jediným Mirandiným potěšením z celého toho večera byla sestřina radost. Její mladší sestřička zářila štěstím a Miranda byla přesvědčená, že opravdu miluje Adriana Swynforda, hezkého, ne moc vysokého mladého blonďáka. S pocitem štěstí a úlevy pozorovala, jak ten mladý anglický šlechtic city své snoubenky opětuje stejnou měrou; ochranitelsky Amandu objímal a tajně jí kradl polibky, když si myslel, že se nikdo nedívá. Amanda vrhala na svého nápadníka zbožňující pohledy a za celý večer se od něho téměř nehnula. To chudáka Mirandu nuceně uvěznilo do těsné blízkosti jejích tří sestřenic. Caroline Dunhamová, která také právě končila svou první společenskou sezonu, byla namyšlená, průměrně hezká mladá žena. Její blížící se sňatek s nejstarším synem a dědicem hraběte z Aftonu v ní vyvolal ještě větší pocit sebevědomí. Domnívala se, že její sestřenice Amanda neudělala se svým snoubencem moc velké terno v porovnání s jejím drahým Percivalem. Ale ko30