0232560

Obsah

Seznam vyobrazení

VII

Předmluva

IX

I Úvod: Tovil v tykvi

1

II Léčebné systémy na Srí Lance

5

III Setkání s léčiteli

17

IV Kulturně specifická psychologie 4. 1 Osobnost jako proces 4.2 Metoda a prostředky překonávání utrpení

V Léčebný rituál jako psychoterapie 5.1 Terapeutický formát 5.2 Léčebné jednání 5.3 Prožívání a názory

VI Kulturní kontext léčebného rituálu Tovil 6.1 Historické souvislosti 6.2 Sociální vlivy 6.3 Mýty a kosmologie

39 43 55 61 62 71 79 87 89 94 99

V

VII Polemika nad buddhistickým kontextem léčebných rituálů 7.1 Dovednost nebo podvod 7.2 Důvěra nebo víra

VIII Tovil na vysočině Kandy IX Příklady léčení Tovilem 9.1 9.2 9.3 9.4

Tovil pro Situ Krátká verze Tovilu pro Simona Tovil pro Duvu Jednotlivé prvky Tovilu

X Dovednost Upaseny Gurunnanse 10.1 10.2 10.3 10.4

Diagnostický rozhovor Terapeutické prostředky Analýza Tovilu pro Duvu Proces léčby

111 116 120 129 141 142 160 171 189 209 210 222 230 255

XI Etika Upaseny Gurunnanse

259

Dodatek: Rozhovor s Upasenou Gurunnanse

267

Poznámky

279

Rejstřík

303

Bibliografie

319

VI

Seznam vyobrazení

Mapka 1: Tabulka 2: Tabulka 3: Tabulka 4: Obrázek 5: Obrázek 6: Tabulka 7: Tabulka 8: Obrázek 9: Tabulka 10: Tabulka 11: Obrázek 12: Obrázek 13: Tabulka 14: Obrázek 15: Obrázek 16: Obrázek 17: Obrázek 18: Obrázek 19: Obrázek 20:

Výzkumné oblasti a etnograficky významná místa Kategorie léčebných systémů Dimenze lidského bytí a oblasti působení léčebných systémů Specialisté různých léčebných systémů, kteří využívají prvky Tovilu Osobnost jak proces Cyklus podmíněného vznikání - samsāra Metodické rozdělení oblastí prožívání Části terapeutického formátu Pracoviště léčebného rituálu Kategorie jednání Ochranní králové čtyř nebeských směrů Rozdělení světů Rovnováha mezi důvěrou a moudrostí Tradice Tovilu na vysočině Kandy Místo Tovilu I Konstrukce z květů a betelových listů Scéna z rituálu Místo Tovilu II Mahā-Sohona, velký démon pohřebišť (Sarachchandra 1966:27) Ochranná yantra (ārakshāvata-yantraya)

Seznam fotografi í Fotografie 1: Fotografie 2: Fotografie 3: Fotografie 4:

Akka při práci v devāle Demberalava Hamuduru při Dehi-kapanava Tittapajjala Gurunnanse (vpředu vpravo na obrázku) při Kohomba-kankāriya Upasena Gurunnanse pronáší úvodní proslov před oltářem bohů

VII

TOVIL Fotografie 5: Fotografie 6: Fotografie 7: Fotografie 8: Fotografie 9: Fotografie 10: Fotografie 11: Fotografie 12: Fotografie 13: Fotografie 14:

VIII

Léčebný rituál jako psychoterapie Upasena Gurunnanse dostává deviyange-varam Upasena Gurunnanse si vsunuje hořící pochodeň do úst Sita s matkou na rohoži Sita následuje žezlo démonů a podlézá pod židlí Upasena Gurunnanse vede rozhovor s bhūtou, který posedl Situ Nedočkavě se usmívající Duva s dětmi a strýcem, hlavou rodiny Příbuzní podávají Duvě vodu k pití Mahāsohona se objevuje na rituálním jevišti Duva provádí sedm kroků Buddhy Duva prokusuje krk kohoutovi a pije jeho krev

Předmluva

Pojednání o „Dovednosti a důvěře“1* je výsledkem tříletého etnopsychologického výzkumu (1985–1988) léčebného rituálu, který je tradiční léčbou duševních nemocí na vysočině Kandy na Srí Lance. Léčebný rituál Tovil byl zkoumán jako psychoterapeutická metoda v kontextu buddhistické kultury Srí Lanky. Výchozím bodem pro analýzu psychických procesů během léčebného rituálu Tovil je jednání léčitele a jeho léčebné působení na pacienta, které je dostupné zevnímu pozorování.

Jako psychoterapeutku mne oslovily myšlenky a názory zakladatele psychodramatu a sociometrie Jakoba Levi Morena. Terapeutický formát psychodramatu mi v praxi velmi působivě zprostředkovala Zerka Morenová v letech 1979–1981. Když jsem potom byla poprvé konfrontována s formou a průběhem srílanského léčebného rituálu, napadlo mne, že mezi rituálem a psychodramatem lze najít podobnosti v psychoterapeutických technikách i v terapeutickém uspořádání a formátu. Zapůsobil na mne především veřejný charakter této léčby. Můj první výzkumný koncept, s nímž jsem přijela na Srí Lanku, byl zaměřen na nalezení základních myšlenek, principů metody léčebných rituálů a způsobů jejich účinku. Tehdy jsem se domnívala, že je možné vysvětlit terapeutické intervence léčitele a jejich působení v pojmech moderní psychoterapie – s důrazem na Morenovu metodu psychodramatu.

Na základě prvních předvýzkumů při své prázdninové cestě po Srí Lance v letech 1982 a 1984 jsem věděla, že léčitelé při výkladu léčebné metody užívají pojmy pocházející z buddhistické psychologie. Tyto pojmy jsou formulovány především v kanonických textech Abhidhammy. Ve stejné době mi tento postřeh potvrdila Kapfererova kniha A Celebration of Demons (1984).

Léčebné rituály buddhistické kultury Srí Lanky mají jistě své místo na buddhistické emancipační stezce Dhammy. Dosavadní výzkumy však neobjasňovaly, jak v tomto buddhisticko-etickém kontextu náboženství chápou funkci rituálů sami léčitelé. Všemi těmito mlhavě nastíněnými, přesto však slibně znějícími, otázkami, jsem byla ovlivněna před odjezdem ze západní kultury.

1* (pzn. překl.): v německém originále je práce nazvána Können und Vertrauen, doslova tedy dovednost a důvěra

IX

TOVIL

Léčebný rituál jako psychoterapie

Mé bádání by mělo být považováno za průzkum neznámého pole cizí kultury. Teprve během výzkumu jsem musela nalézt způsob smysluplného kladení otázek, které mohly odhalit skutečné souvislosti v dané kultuře. V prvním stádiu zkoumání jsem chtěla zmapovat léčebné rituály, které se konají na vybraném území, a zjistit, kdo a jak o těchto rituálech hovoří.

V druhém stádiu terénního výzkumu jsem si vybrala jednoho léčitele a zaměřila jsem se na jeho léčebné jednání a koncepty, abych formulovala relevantní závěry o léčebných psychických procesech. Způsob práce léčitele jsem musela zkoumat intenzivněji. Úzce spolupracovat s větším množstvím pacientů se nejevilo jako příliš smysluplné. Je třeba předeslat, že pacienti si nepamatují nic z dění celého léčebného rituálu, v němž hráli po celou noc hlavní roli.

Stala jsem se žákyní Upaseny Gurunnanse z Amunugamy, abych mohla přímo při léčebném rituálu zkoumat psychické procesy, ovlivňované léčitelem. Upasenův léčebný rituál Tovil mi nejvíce připomínal formát metodické psychoterapie: při nočním léčebném rituálu je pacient v kruhu rodiny a celé vesnice vybízen ke ztělesnění démona, který je příčinou jeho nemoci. Dlouho do noci se tancuje, bubnuje a zpívá. Jednání i komunikace jsou spontánní a rozmanité, podobně jako v psychodramatu dochází k výměně rolí a následujícího rána je pacient vyléčen. Chtěla jsem pochopit, proč tomu tak je a jak si léčitel sám toto uzdravení vysvětluje. K nalezení odpovědí na tyto otázky jsem se musela vpravit do léčitelových představ o světě a člověku hlouběji, než jsem původně zamýšlela.

Jako žákyně Upaseny Gurunnanse jsem byla uvedena do umění tanců a bubnování. Jeho léčených rituálů jsem se účastnila nejprve jako divačka a později jako asistentka – bubenice. Zažila jsem i pohled pacientky – v roce 1987 prováděl Upasena Gurunnanse v našem domě Tovil pro zdárný průběh mého těhotenství. V pravidelné výuce mne Upasena Gurunnanse seznámil s jednotlivými částmi a prostředky metody Tovil, mezi něž patří mantry (kouzelné formule), yantry (kouzelné obrazce) a kavi (mytické verše).

Náš vztah byl nerovný ve dvojím slova smyslu: na jedné straně on byl mým moudrým učitelem a já jeho pilnou žačkou, na druhé straně já jsem byla zámožnou „cestovatelkou“ a on méně zámožným vesničanem. Setkání právě těchto nerovných vztahových aspektů se na Srí Lance pokládá za cvičné pole pro spirituální nebo takzvané ušlechtilé přátelství (kalyāna mittatā). Takový vztah má za cíl duchovní růst žáka a připravuje podmínky pro uspořádání šťastného života obou zúčastněných. Na dosažení tohoto cíle se nejdůležitější měrou podílí poctivost, velkorysost, důvěryhodnost, loajalita a respekt. Širší vztahové pole spoluvytvářel i můj muž, můj odborný asistent, naši přátelé i rodinní příslušníci, žáci a přátelé Upaseny Gurunnanse.

Jasné vystupování, odpovídající sociální roli v daném kontextu, napomáhalo našemu vztahu a zároveň do něj vnášelo dynamiku: při bubnování ve vesnici jsem vystupovala jako přijímající žačka, zatímco během společného oběda v našem domě jsem hrála pečující, ale odtažitější roli domácí paní a vytváření atmosféry důvěrnosti a blízkosti jsem přenechávala svému muži. V zásadě šlo o neustálé uvědomování si daných sociálních rozdílů a o posilování pozice slabšího ve vlastní mocenské sféře místo jeho X

Předmluva zahanbování či pokořování. Kultivování společenského styku v ušlechtilém přátelství mezi nerovnými je podle srílanského pojetí bytostným principem vzájemného podporování štěstí.

Dva a půl roku učení Upaseny Gurunnanse bylo základem pro zkoumání metodické dovednosti léčení, odrážející se v terapeutickém formátu léčebného rituálu Tovil.

Nejpodstatnější prvek této dovednosti spočíval v kultivaci pacientovy důvěry. Důvěru chápal léčitel jako duševní schopnost, kterou má člověk neustále k dispozici a vyvažuje ji ostatními schopnostmi mysli. Dovednost a důvěra jsou klíčové pojmy mých vědeckých poznatků. Metodická dovednost léčitele a přiměřená důvěra pacienta se považují za podmínky léčebných psychických procesů při rituálu Tovil. A podle Upaseny Gurunnanse také rozhodují o úspěchu léčby. Kazuistiky uvedené v této knize ilustrují, čím konkrétně je tato dovednost utvářena a jak ovlivňuje důvěra pacientovu léčbu.

Psychologická analýza Tovilu vychází z pojetí a vysvětlení léčitele, který není obeznámen s pojmy a koncepty vědecké psychologie. Analytický popis léčitelových pojmů vyžadoval jejich podrobné prozkoumání v rámci buddhistické psychologie, kanonické Abhidhammy a následné porovnání s empirickým pozorováním. Má práce se nezabývá otázkou shody mezi pojmy konceptuálního vědění léčitele a podobně znějícími pojmy Abhidhammy. Vycházela jsem však z faktu, že oba systémy vědění epistemologicky odrážejí obraz světa, předurčený shodnou kulturou.

K analýze psychických procesů v léčebných rituálech jsou využity výkladové rámce dané kultury, čímž je naplněn požadavek, který se v etnologických kruzích ozývá stále hlasitěji: Učme se od cizích kultur a nevykládejme je pomocí našich vědeckých, náboženských či sociálně politických hodnotových systémů, kterými se tyto kultury neřídí.

Metodickým záměrem předkládané práce je rovněž podniknout krok tímto směrem.

Výsledek jednoznačně ukazuje, že jsme ještě stále vzdáleni době, kdy budeme moci z empirických podkladů vyvozovat transkulturální závěry o psychických nemocech a jejich léčbě.

Následující výklad odráží chronologický průběh bádání i nárůst znalostí o použití a mechanismu účinku léčebné metody Tovil: po úvodním nastínění léčebného rituálu Tovil s využitím populární srílanské pohádky jsou v druhé kapitole představeny rozdílné způsoby léčení, vyskytující se na Srí Lance. Příklady setkání s léčiteli v třetí kapitole završují první fázi mých terénních výzkumů. Volba Upaseny Gurunnanse za mého učitele, vedla neodvratně – jak bylo již řečeno - k intenzivnímu seznámení s kulturně specifickými psychologickými koncepty, systematizovanými v Abhidhammě, třetí části buddhistického kánonu (Tipitaka). Čtvrtá kapitola prezentuje koncepty, důležité pro psychologii Tovilu, analyticky odvozené z Abhidhammy. Pro lepší porozumění předkládám v páté kapitole pojetí západní psychologie korespondující s pojetím Abhidhammy a psychologie Tovilu. Čtvrtá a pátá kapitola obsahuje heuristiku mého výzkumu, vědeckou metodiku objevování, která do jisté míry stojí proti empirickým faktům předmětu výzkumu. Zkoumala jsem a analyzovala adekvátní způsoby kladení otázek i teoretická pojmová paradigmata, která respektují pojetí psychických procesů ve srílanské kultuře a zároveň zohledňují XI

TOVIL

Léčebný rituál jako psychoterapie

koncepty západní psychologie. K epistemologii řadím rovněž výpovědi o metodice nalézání a poznávání ve vědecky precizní formě. Jinými slovy, mé pojednání je pokusem o přiblížení epistemologie srílanské buddhistické kultury, odrážející se ve zkoumání pojetí léčitele jako nositele vědění této kultury. Ústředním bodem buddhistické epistemologie je na Srí Lance otázka etiky léčitele. Šestá a sedmá kapitola přibližují kulturní kontext léčebného rituálu z historického, sociologického, religiózního a etnologického hlediska. Představují práce příslušných odborníků a historické, společenské i mytické vědecké koncepty, které jsou následně porovnány s mými globálními poznatky i odpovídajícími otázkami. Vedlejším cílem bylo také zdůraznit některá etnocentrická pojetí srílanských léčebných rituálů, včetně soudobých vědeckých výkladů a dichotomických štěpení oblasti srílanské vesnické kultury. Tyto koncepty podle mého názoru neodpovídají autochtonnímu myšlení obyvatel Srí Lanky. Svou prací a heuristikou výzkumu ukazuji, že lze tato „importovaná“ pojetí opustit a zkoumat léčebný rituál jako terapeutickou metodu léčby duševních nemocí pomocí původních kulturních konceptů.

Dovednost Upaseny Gurunnanse popisuji a analyzuji v deváté a desáté kapitole na případových studiích tří pacientů léčených metodou Tovil. Kazuistiky pacientů a jejich léčby předkládám nejprve ve formě jednoduchých protokolů a přepsaných rozhovorů.

Následující analýza se pokouší nalézt vztah mezi způsobem vyjadřování léčitele v analytickém vztažném rámci buddhistické psychologie a pojetím západní psychologie a psychoterapie. Tato analýza mimo jiné rozpracovává terapeutický formát léčebného rituálu Tovil a metodicky ukazuje jednání léčitele i psychické procesy, které léčitel ovlivňuje.

Jedenáctá kapitola přibližuje, jak tato dovednost souvisí s buddhistickým pojetím etického a tedy i léčebného jednání. To poskytuje léčiteli spolehlivá subjektivní východiska a orientaci při léčení.

Moje práce by nevznikla bez cenných podnětů a podpory nejrůznějších osob. Na prvním místě bych chtěla vyjádřit svůj dík a respekt léčiteli a učiteli Upasenovi Gurunnanse z Amunugamy. S trpělivostí a tolerancí mne během dvou a půl roku učil svému umění a vědění psychologie Tovilu. Dík patří také Suramegovi Rajapaksovi, mému učiteli bubnování a tance, kterého Upasena Gurunnanse pověřil vyučováním těchto komponent léčby.

Z vědeckého hlediska se mi dostalo cenné podpory od prof. Padmasiri de Silva, profesora fi lozofie a psychologie na univerzitě Peradeniya, na Srí Lance, který mi srozumitelně přiblížil epistemologické zákonitosti. On i jeho spolupracovníci tvořili důležité fórum pro průběžnou diskusi svých výsledků. Buddhistický učenec a mnich dr. Nyānaponika Mahāthera se mi opakovaně věnoval a přečetl si a prodiskutoval se mnou ty části práce, obsahující výklad Dhammy a Abhidhammy a jeho vztah k léčebnému rituálu – za což mu patří můj srdečný dík a úcta. Sociolog a expert na Jižní Asii, prof. Detlef Kantowsky z univerzity v Konstanci mě při svých návštěvách v Kandy stále znovu a znovu povzbuzoval, abych pokračovala ve svém ne zcela obvyklém interdisciplinárním příspěvku. Rovněž děkuji svému výzkumnému asistentovi Laxmanu Weerasinghovi, který hrál rozhodující roli zprostředkovatele mezi oběma kulturami.

XII

Předmluva Nejdůležitějším partnerem v diskusi mi byl můj muž, Dr. Mirko Frýba, který se v době našeho pobytu na Srí Lance zabýval studiem Abhidhammy a velmi přispěl k tomu, aby mi koncepty buddhistické psychologie byly snáze přístupné. Jemu patří můj nejsrdečnější dík za to, že se mnou spoluprožíval všechny vzestupy i pády mého výzkumu, i za jeho podporu. Rovněž děkuji našim srílanským přátelům, kteří nám při mnoha rozhovorech a společných aktivitách ukázali vlastní pojetí kultury a mezi nimiž jsem se cítila jako doma. Seznam všech osob, které podporovaly mou práci na Srí Lance, by mohl být velmi dlouhý.

Ráda bych ještě zmínila nedávno zemřelého Bertie Seneviratne a jeho ženu Rosy Seneviratne, Bertie a Deepthie Jayasingheovi, Prof. Lily de Silva, Godwina Samararatnu, Dr. Nihala a Suvimalii Karunaratnovi, Harilala a Visakhu Wickramaratnovi, Dr. Philipa Weerasinghama, Lincolna Weerasekeru, Jayasiri a Lee Gajanayakaovi, Bandulu Fernado, Ven. Piyadassi Mahātheru, Dr. Piya Wijemanu, Prof. Anuradha Seneviratnu, prof. L. G. Hewagu a Dr. Tissu Kariyawasama.

Poděkování také patří pedagogickému ředitelství kantonu Bern za půjčku, která naší rodině usnadnila pobyt na Srí Lance. Závěrem vřele děkuji Prof. Hansu-Peterovi Müllerovi za podstatné podněty pro definitivní podobu mé disertace a Prof. Detlevu von Uslarovi za jeho odhodlání promovat mě s mým interdisciplinárním příspěvkem v oboru antropologické psychologie na univerzitě v Zürichu.

Rothenfluh, na jaře roku 1991

XIII

TOVIL

Léčebný rituál jako psychoterapie

Výjev z léčebného rituálu (nástěnná malba, chrám Telwatta Vihāra na vysočině Srí Lanky)

XIV

Úvod: Tovil v tykvi

1

I

Na léčebné rituály Srí Lanky lze nahlížet z různých perspektiv. Tamní badatelé se snaží především o uchování „čistého“ dědictví vlastní kulturní tradice. Rituály jsou pro ně cenným kulturním majetkem. Obávají se brzkého zániku tohoto dědictví. Pozornost znalců umění upoutává estetická stránka rituálu, tance a bubnování, umělecké masky z jihu Srí Lanky, kostýmy a rekvizity. Formu, průběh a výpravu tohoto exotického či „primitivního“ léčebného umění zkoumají etnologové a antropologové. Postavení a obliba léčebného rituálu v různých společenských vrstvách jsou předmětem sociologických studií. V neposlední řadě se o rituál zajímají religionisté jako o formu lidového náboženství. Dosud nepovšimnuto zůstávalo vědění léčitele a jeho psychoterapeutické dovednosti, které jsou předmětem předkládané práce.

Jako uvedení do tématu mé práce převyprávím pohádku „Tovil v tykvi“ (labugediye yagaya), která je mezi obyvateli Srí Lanky velmi dobře známá. Přibližuje léčebné rituály jako nedílnou součást venkovského kontextu Srí Lanky. Ukazuje také, jaký postoj k Tovilu zaujímají domorodí obyvatelé. Tak jako v každé pohádce, je také v „Tovilu v tykvi“ obsažena univerzální výpověď, která zprostředkovává archetypální zpracování kulturně specifických fenoménů. Atmosféra i jednání v pohádce nesou svou hodnotu: umožňují rozumět bez vysvětlování.

Tovil v tykvi Rodinu Gamarāly postihlo veliké neštěstí. Gama Mahāge ležela již několik dní v posteli a nemohla vstát. Práce v domě stála a všichni čekali, že se paní domu brzy uleví. Čekání však nebralo konce, přestože již byly přineseny oběti domácím božstvům. Gama Mahāge měla vysokou horečku, chvěla se po celém těle a často vydávala zvuky, kterým nikdo nerozuměl.

Tak se Gamarāla s ostatními členy rodiny rozhodli pozvat Kattādiyu, kněze démonů, a požádat jej o léčbu Gama Mahāge. Kattādiyā okamžitě poznal, že manželka Gamarāly je posedlá démonem yakā a doporučil co nejrychleji uspořádat Tovil s démonickými tanci.

O konání Tovilu se ve vesnici vždy každý hned dozví. Lidé zjistí, že Gama Mahāge posedl démon yakā, přijdou na Tovil a očekávají, že budou pohoštěni. Proto Gamarāla 1

TOVIL

Léčebný rituál jako psychoterapie

řekl: „Uspořádejme Tovil doma! Nikdo se o tom nemusí dozvědět!“ — „Jak to ale udělat?“, přemýšleli ostatní, „Tovil trvá velmi dlouho, tanec a bubnování je slyšet v celé vesnici!“ Na to odvětil Gamarāla: „V mojí zahradě leží obrovská tykev. Když ji vydlabeme a uspořádáme Tovil uvnitř tykve, nikdo se nic nedozví!“ Ostatní s Gamarālovým nápadem souhlasili a pověděli o něm Kattādiyovi. Když i on s nápadem souhlasil, započali s prací. Vydlabali tykev, krásně ji uvnitř vyzdobili, uprostřed vystavěli taneční parket a připravili všechno potřebné.

Následujícího večera přišel Kattādiyā se svými asistenty, tanečníky a bubeníky. Všichni vstoupili do tykve, úplně poslední šel Gamarāla a nesl svoji ženu. Ostatní za ním zavřeli zvenku dveře a vrátili se do domu, protože obřad měl trvat celou noc.

Krátce na to, když byl démonický tanec už v plném proudu, se objevily na obloze temné mraky a začala příšerná bouře. Tak vydatný déšť snad ještě nikdy nikdo z vesnice nezažil. Kattādiyā, Gamarāla, ani ostatní v tykvi však nic netušili. Hlasité bubnování a dupání na podlahu přehlušily i bubnování deště na tykev.

Po nějaké době byla celá zahrada zaplavena vodou. Nikdo si nevšiml, že tykev se náhle zvedla a pomalu odplouvá pryč. Gamarāla myslel, že přišel démon yakā. Tanečníci vířili v divokém transu v rytmu bubnů. A tykev se hnala pryč, nejprve přes celou vesnici, potom přes pole až k řece. Vplula do ní a proud ji unášel do moře. Brzy už ji nebylo vůbec vidět.

Když se členové Gamarālovy rodiny chtěli příštího rána podívat, jestli už Tovil skončil a Gama Mahāge byla uzdravena, s hrůzou zjistili, že tykev zmizela. „Ó běda, ubohá Gama Mahāge! Ubohý Gamarāla!“ naříkali příbuzní. Vrhli se na zem, váleli se po ní, trhali si vlasy a bědovali: „Určitě přišel Yakā a všechny je pohltil!“ Celý den pátrali za pomoci ostatních vesničanů po tykvi, ale ta jako by se do země propadla. Navečer si byli všichni jisti, že Gamarālu a Gama Mahāge už nikdy nespatří.

Přiblížil se šestý den od zmizení tykve. Podle zvyku tento den pozvali mnicha z vesnice, aby vzpomněli na zemřelé a připravili dānu - jídlo darované jako almužna. Příbuzní Gamarāly se věnovali úklidu domu a ženy odešly na trh nakoupit rýži a ostatní věci potřebné pro dānu. Nakupovaly jen to nejlepší, vybraly i tu největší rybu, jakou bylo možno na tržišti nalézt, a donesly ji domů do kuchyně. Tam již čekaly další ženy z vesnice, které chtěly při přípravě pomáhat. Ženy rozřízly břicho ryby, aby ji mohly vykuchat. Náhle hlasitě vykřikly. Všichni z domu se rychle seběhli a zůstali stát s otevřenými ústy ve dveřích kuchyně. Z útrob ryby vyšli postupně Gamarāla, Gama Mahāge, Kattādiyā, tanečníci i bubeníci. Gamarāla prohlásil, že Kattādiyā vyhnal démona yakā a Gama Mahāge je opět zdráva. Všichni se radovali a utíkali do vesnice, aby tuto novinu všem oznámili (vyprávěno dle Schlebergera 1985:126ff). * * * Jen těžko bych na Srí Lance našla člověka, který by tuto historku neznal. Často už jen název vyvolá pobavení. Tovil se ve skutečnosti nikdy neodehrává v tykvi, ve skrytu, kam by se člověk mohl schovat. Naopak, Tovil je veřejným léčebným rituálem a obyčejně se 2

I. Úvod: Tovil v tykvi koná v domě pacienta. Po celou noc naplňuje vesnici hlasité bubnování, cinkání zvonků na kotnících tanečníků a hlasitý zpěv. Za takové noci usnou stěží i ti, kteří se nechtěli dění v pacientově domě účastnit.

Léčení psychických nemocí neprobíhá na srílanské vesnici v tajnosti. A právě proto je pohádka tak zábavná. Lehce si zahrává s myšlenkou podržet záležitost, která je pro rodinu pacienta tak bolestná, kdesi ve skrytu. Démonem posedlý pacient se totiž chová během Tovilu podivně a hanebně: tančí jako smyslů zbavený, tluče se tvrdými předměty do hlavy, dokonce se plazí po zemi po čtyřech, když mu to léčitel přikáže. Sousedé by se nic nedozvěděli a pacient by byl ráno vyléčen - jaká kacířská myšlenka! Bolestné, ohrožující a nechtěné části, byť jsou to třeba části našich vlastních příbuzných – kdyby tak na ně šlo jednoduše zapomenout, oddělit je od sebe nebo je před sebou samým schovat, ne snad přímo do psychiatrické léčebny, třeba jako v pohádce do vydlabané vodní tykve1.

Takhle jednoduché to ale není, nelze se jednoduše zbavit bolestných a ohrožujících aspektů, i kdyby třeba již byly v nedohlednu ve velikém moři nevědomí. Ztráta a zármutek by nám pak přinesly ještě větší utrpení. Příbuzní dostávají další šanci k velkorysosti a laskavosti, šanci, jak se vypořádat s neštěstím, aby nakonec nalezli zklidnění. Při vzpomínce na zemřelé provádí mnich léčebný rituál Pirit. Během tohoto rituálu vede soucit a štědrost (dāna) rodiny ke koupi drahé ryby, která jim jako zázrakem ztracené příbuzné opět navrátí. Samotní účastníci Tovilu si všech potíží kolem vůbec nepovšimli.

Jimi prožívaná skutečnost průběhu události byla jiná.

Na tomto příběhu je krásné to, jak pozorovatelné vnější změny zároveň symbolizují vnitřně prožívané procesy psychického léčení: vstoupit do chráněného, psychoterapeutického prostoru, ponořit se do nevědomí, užít si ho a nakonec být znovuzrozen – ve světě svornosti. Vraťme se ale ještě na chvíli do tykve. Co se dělo s účastníky během jasně ohraničené doby Tovilu?

Učitel démonů yakädura 2 spolu s několika pomocníky přichází den předem do domu pacienta, tam se věnují přípravě rituálního pracovního prostoru, připravují oltáře bohů a démonů i jiné rekvizity pro noční rituál. Musí se také uvařit speciální obětní pokrm.

Po setmění podává rodina léčiteli noční jídlo. Poté přítomní příbuzní, přátelé a sousedé odvádí učitele démonů a jeho pomocníky, bubeníky a tanečníky v kostýmech, před dům, na vyzdobené rituální jeviště. Léčitelé recitací chválí Buddhovy ctnosti (buduguna), zapalují olejové lampičky na hlavním oltáři a rozšiřují vůně vonnými tyčinkami a vonným prachem. Poté jsou tancem a bubnováním před oltáři vzýváni bohové (deva). A do této společnosti je nakonec uveden i pacient. Je usazen naproti oltáři, učitel démonů yakädura jej ujišťuje, že bude vyléčen. Tanečníci se pohybují mezi sedícím pacientem a oltářem, recitují a tančí sem a tam. Tak vytváří a udržují vztah pacienta k bohům.

Následně jsou silným a stupňujícím se rytmem přivoláni i démoni. Všude kolem je plno kouře a ohně. Léčitelé tančí — jako v transu — a nakonec se ze svého místa zvedá i pacient a přidává se k tanci.

Asi o půlnoci, po přestávce na čaj, nastupuje fáze spontánních interakcí a jednání, při níž na sebe bere roli určitého démona někdy pacient, jindy léčitel. Stává se dokonce, 3

TOVIL

Léčebný rituál jako psychoterapie

že do transu upadne některý z přihlížejících. Démoni a léčitel se usmiřují nad přinesenými obětními dary. Démon, představující nemoc, si určuje čas (zpravidla za svítání), kdy pacienta nechá na pokoji a zmizí z jeho dosahu (disti).

Po další přestávce k občerstvení následuje vyvrcholení (mahā-samayama) Tovilu. Léčitel uléhá před pacienta na rohož a přikrývá se červeným šátkem. Pomocníci mu na břicho postaví oltář démonů, mumlají se kouzelná zaříkávadla (mantra) a krájejí citrony nebo tykev. Ležící léčitel náhle zcela ztuhne a začne sebou škubat. To znamená, že na sebe přijal všechny démonické energie, působící nemoc. Léčitel podstupuje ve svém těle boj s démony. Na jeho konci vystupuje z transu a s laskavostí se věnuje pacientovi.

Asistenti odnášejí oltáře démonů a tanec s bubnováním pokračuje.

K ránu, v předem dohodnutý čas, opouští démon pacientovo tělo definitivně; zvolá ústy pacienta hlasité „huu“, až se všichni přihlížející vyděsí. V této chvíli začnou léčitelé vtipkovat a přitom stále tancují, recitují příběhy ve verších (kavi) a vyzývají pacienta k rozmanitému rituálnímu jednání. Nálada je nyní uvolněná, diváci i pacient se smějí vtipům a pózám tanečníků. Potom pacient oznámí, že je opět zdravý. Nakonec se léčitelé loučí s bohy tancem na jejich počest. Řady diváků od půlnoci již trochu prořídly a nyní odcházejí i ti poslední. Bubeníci a tanečníci dostávají snídani a je jim vyplacena odměna. Od této chvíle se pacient navrací zpět k běžným denním činnostem. Několik dní po léčebném rituálu navštíví léčitele a poděkuje mu za své vyléčení. *

*

*

V čem tedy vlastně spočívá pacientovo vyléčení? Jaká jsou na Srí Lance kriteria duševního zdraví?

Na tyto otázky nám poskytuje tradiční pojetí obyvatel Srí Lanky jednoznačnou odpověď: Vyléčení spočívá v čištění mysli od znečištění chtivostí a nenávistí, zkreslujícího skutečnost, a v rozvíjení a harmonizaci duševních sil ke zvýšení schopnosti být šťasten.

Kriteria duševního zdraví odpovídají principům buddhistické etiky, která tvrdí, že veškeré jednání, mluvení a myšlení, jež je motivováno chtivostí nebo nenávistí, způsobuje utrpení a je proto neblahodárné a neetické, zatímco postupné překonávání chtivosti a nenávisti spolu s kultivací štědrosti (dāna) a dobrotivosti (mettā) charakterizuje dušev3 ní zdraví . Toto stručné shrnutí buddhistického pojetí vzniku duševních onemocnění a jejich překonávání však ponechává otevřené otázky, jak se uskutečňuje očištění mysli při léčebném rituálu Tovil a jak se přitom uplatňují etické principy. V této knize je mým cílem uvedené souvislosti psychologicky vysvětlit.

4

Léčebné systémy na Srí Lance II

Na Srí Lance můžeme nalézt rozmanité léčebné postupy. Některé z nich vycházejí z odlišných systémů vědění a mnohdy i ze systémů, které si vzájemně protiřečí. Pozoruhodná je přitom jejich přátelská koexistence i skutečnost, že mnohý pacient při další léčbě stejného onemocnění využije odlišnou metodu (Amarasingham l980, Obeyesekere l977b). Medicínsko - etnologická literatura hovoří o „pluralitním systému zdravotní péče“ nebo o „pluralitním lékařském systému“ kultury či národa a v jeho rámci rozlišuje mezi „tradiční“ čili „domorodou“ medicínou a medicínou „kosmopolitní“ nebo „západní“ (Pfleiderer & Bichman l985)4.

Většina dosavadních výzkumných prací o léčebných metodách v různých kulturách se zabývá výhradně institucionálními vztahy uvnitř lékařských systémů či globálně demografickými otázkami péče o zdraví a kulturně podmíněnými aspekty diagnózy nemocí (Kleinmann 1978, Leslie 1980, Waxler 1977, 1984)5. V oblasti Srí Lanky byla zkoumána i problematika výběru léčitele a metody léčení (Amarasingham 1980, Fritz 1987, Obeyesekere 1970c, 1977b). Otázka výběru léčitele se zdála na počátku mého výzkumu zajímavá, neboť mohla přispět k vysvětlení terapeutického cíle informacemi o názorech pacientů na nemoc a její léčbu. Na základě těchto názorů nastíním v následujícím textu systém zdravotní péče na Srí Lance. Celonoční rituál Tovil neboli „psychotanec“ ( yak-nätum), který jsem si zvolila jako nejvhodnější léčebnou metodu pro má psychoterapeutická bádání z důvodu aktivního a spontánního jednání pacienta, je součástí tohoto systému.

Mé pojetí „léčebných systémů“ se liší od pojetí výše uvedených autorů, kteří popisují spíše institucionální „lékařský systém“ národní péče o zdraví. Léčebný systém definuji jako metodicky uspořádaný soubor technik určitého léčebného postupu, do něhož se promítá koherentně uspořádané vědění léčitelů dané učitelské linie. V tomto vymezení nemají otázky výběru nemocí vhodných k léčení primární význam, a to ani v rámci našeho nosologického chápání ani v rámci domorodého rozdělení nemocí. Mým cílem tedy není katalogizace nemocí ani jejich statistické zpracování. Ústřední téma mé práce je vymezeno dvěma směry: a) psychologická analýza léčebného postupu, s důrazem na dovednost léčitelů, a b) názory pacientů, které stojí v pozadí rozhodnutí a volby léčitele a vlastní angažování v procesu léčení.

5

TOVIL

Léčebný rituál jako psychoterapie

Mapka 1

6

Výzkumné oblasti a etnograficky významná místa

II. Léčebné systémy na Srí Lance

VYSVĚTLIVKY K MAPCE SRÍ LANKY Celkový počet obyvatel Srí Lanky: cca 16 000 000 Náboženství:*

69% buddhisté 15% hinduisté 8% muslimové 7% křesťané

Oblasti, v nichž se nevyskytují buddhistické léčebné rituály Tovil: I

šamanské léčebné rituály kmenové kultury Veddů (většina Veddů se však považuje za buddhisty) II hindusticko-buddhistické smíšené formy rituálů (v oblasti Batticaloa žije 70% východních Tamilů)* III křesťanské a hinduistické rituály (v oblasti Nuwara-Eliya žije 47% jihoindických přistěhovalců a 13% srílanských Tamilů)* IV hinduistický šivaismus (v oblasti Jaffna žije 95% severních Tamilů*, v této oblasti již od roku 1985 neexistuje sinhálská menšina) nejdůležitější poutní místa buddhistů: 1, 2, 3, 4, 5 6, 7

čistě buddhistická poutní místa poutní místa společná s ostatními náboženstvími

Oblasti dosavadních výzkumů léčebných rituálů A, B, C, D E *

oblasti zmiňované v citované literatuře oblast vlastního výzkumu

sčítání lidu z roku 1981

Psychologii léčení budu vysvětlovat na základě konkrétních skutků léčitele s využitím teorie jednání jako jeho dovednost a zároveň přiblížím kurativní procesy, které, podle mých zjištění, značnou měrou rostou s pacientovou důvěrou6. Koncept „důvěry“ se objevil na podkladě mých empirických dat. Při plánování výzkumu jsem se domnívala, že je možno do výzkumu zahrnout i „kognitivní a emoční procesy“ pacienta, což se posléze ukázalo jako metodicky velmi obtížné. Pacienti Tovilu si nevzpomínají, co jako démoni dělali, jak se cítili ani co si mysleli. Koncept důvěry je ve stručnosti chápán jako proměnná určující vztah pacienta k léčiteli a k jeho postupu.

Nejprve bych ráda představila zkoumanou část populace pacientů a léčitelů, včetně sociálně kulturních souvislostí, čímž zároveň ohraničím platnost výsledků svého bádání. Na Srí Lance žije přibližně 16 milionů obyvatel, kteří jsou rozděleni do čtyř skupin se značně odlišnými nábožensko-kulturními tradicemi: buddhisté, hinduisté, muslimové a křesťané (viz mapka 1 a vysvětlivky na předcházejících dvou stranách).

Vzhledem k tématu byly z mého výzkumu vyloučeny nebuddhistické skupiny i městské 7

TOVIL

Léčebný rituál jako psychoterapie

vyšší a střední vrstvy, ovlivněné západní kulturou, odkázané na farmakologickou pomoc asi dvaceti západně vzdělaných psychiatrů Srí Lanky (Fryba, 1988). Městské i tradiční venkovské obyvatelstvo využívá služeb západně vzdělaných lékařů při léčbě tělesných nemocí (Fritz 1987). Mé bádání probíhalo na vysočině ve vnitrozemí Srí Lanky, jejíž kulturní tradice zkoumal již dříve Gombrich (1971a). Výsledky tohoto výzkumu sociálního a kulturního kontextu účastníků léčebných rituálů se široce překrývají s nálezy v jiných oblastech Srí Lanky (viz kapitola 6.2 a 6.3), přesto své výsledky primárně vztahuji na obyvatelstvo tradičních buddhistických vesnických pospolitostí na vysočině (Udaratta) západně a severně od Kandy (viz mapa 1). Slovním spojením „obyvatelé Srí Lanky“ v následujícím textu označuji zemědělce, řemeslníky, majitele obchodů a jejich zaměstnance, učitele, nižší úředníky a jiné zaměstnance různých povolání ve městech Kandy, Kegalla, Kurunägala, Matale nebo v okolí.

Na stejném geografickém území prováděl terénní výzkum chování pacientů (Patientenverhalten in einem singhalesischen Dorf 1987) německý sociolog Harald Fritz. Ve vesnici Gonigoda, reprezentující danou oblast, žije 171 rodin s 924 členy, dále 2 společenství buddhistických mnichů (čtyřčlenný a tříčlenný) a 1 společenství mnišek (2 osoby). Z toho 50 rodin nemá žádnou půdu, 2 rodiny vlastní více než 5 akrů (cca 2,5 ha) půdy. Jedna rodina (devítičlenná) jsou malajští muslimové a další rodina (šestičlenná) jsou indičtí Tamilové. Všechny ostatní rodiny tvoří sinhálští buddhisté. Venkovská škola je relativně velká (500 žáků), navštěvují ji také děti ze sousedních vesnic okrajových oblastí.

Ačkoliv v této vesnici sídlí 22 léčitelů odlišných tradic, obyvatelé vyhledávají i léčitele ze širšího okolí. Velmi oblíbený v celé oblasti je známý buddhistický mnich Demberalāva Hāmuduruvo z Pūjapitiyi, který kromě Ájurvédy a astrologického poradenství provádí i léčebné rituály Tovil (více viz příklady léčitelů v kapitole 3). Západní medicína je dostupná ve státní zemské nemocnici v sousední vesnici Medawala, v samotné Gonigodě nemá praxi ani jeden lékař se západním vzděláním.

Fritz (1987) jako první krok při sběru dat zvolil zadání písemné práce školákům na téma „Jak se stoná v mojí vesnici“, aby poznal pohled běžných obyvatel na nemoc a její léčbu. Podle dalších rozhovorů s jinými skupinami obyvatel dospěl k názoru, že obecné povědomí o různých léčebných systémech je velmi diferencované, podrobné a široce se překrývá s výsledky rozhovorů přímo s léčebnými specialisty. Při analýze a srovnávání jednotlivých dimenzí různých metod léčby použil jako heuristického nástroje Frýbova systému kategorií (1982), který je uveden v lehce pozměněné formě v tabulce 2.

V úvodu k výše uvedenému systému kategorií rozebírá Frýba (1982) různé dimenze lidské existence (viz tabulka 3), které jsou imanentní pojetí zdraví a nemoci na Srí Lance a na jejichž základě se rozlišují jednotlivé léčebné systémy. Uvádí rovněž, že kněží bohů (kapurāla) a učitelé démonů 2* ( yakädura) „jsou kněží autonomního (poly-) teistického náboženství, i přesto, že všichni jsou převážně buddhisté“. Dále v textu ukážu, 2* (pzn. překl.): v něm. originále der Dämonenmeister (angl. the demon master) – zde přeloženo jako učitel démonů, neboť tento termín nejlépe odráží aspekt terapeutické práce léčitele spíše než další možné překlady - vládce démonů nebo krotitel démonů

8

II. Léčebné systémy na Srí Lance že z hlediska příslušných léčitelů se jedná o neudržitelný výrok, vycházející ze západní etnocentrické dichotomie mezi „čistým náboženstvím“ a „jeho magickými formami“, který se často vyskytuje v antropologické a religionistické literatuře o Srí Lance7. Integrální součástí buddhistického učení, tvořícího základ léčebných rituálů, jsou srílanské mýty (kavi, katāva) a nauka o duchovních3* bytostech (bhūta-vidya). Srílanští venkované, podobně jako Buddhova nauka, považují všechny bytosti, lidské i nelidské, za nestálé, pomíjivé a bez jakékoliv já-identity. Mytické bytosti jsou personifikacemi psychických komplexů a zároveň reálnými osobami. Obyvatel Srí Lanky však neusiluje o rozlišení mezi oběma pohledy. Jména mnohých bohů a démonů nejsou v buddhistickém kánonu konkrétně uvedena, přestože se v rituálu Tovil objevují ve specificky buddhistickém kontextu. Toto buddhistické zacházení s duchovními, v Jungově pojetí archetypálními, bytostmi je pro léčebné rituály, kterými jsem se zabývala charakteristické (viz kapitola 6.3).

Tabulka 2 LÉČEBNÝ SPECIALISTA

Kategorie léčebných systémů

SYSTÉM VĚDĚNÍ

PROSTŘEDKY LÉČBY

1. lékař (západní)

přírodní věda

různé techniky teoretické medicíny a alopatie

2. vedarāla (tradiční lékař)

Ájurvéda „učení dlouhověkosti“

tělesné manipulace, léčivé byliny, diety, homeopatie atd.

3a. yakädura (učitel démonů)

Bhūtavidya vědění o duchovních bytostech doplněné o mýty (kavi) o démonech (yaka) a bozích (deva)

rituál Tovil, tanec démonů, usmíření bohů, humoristické a výkladové písně aj.

3b. kapurāla (kněz bohů)

kavi (mýty) v kombinaci s texty v sanskrtu (shāstra)

Pūja – obětování záslib (bāra) a sebeodříkání

4. shāstrakarāya

sanskrtské texty astropsychologie mystika atd.

psychosociální poradenství, věštění, léčba duše atd.

5. bhikkhu (theravādový mnich)

pāli texty psychologie Abhidhamm

etické poradenství, duchovní vedení a meditace

3* (pzn. překl.): z německého originálu die Geistwesen (angl. the spiritual beeings) je možno přeložit jako duchovní bytosti, duchové, duševní bytosti, označuje v makrosvětě (makrokosmu) mytickou bytost a zároveň v mikrosvětě (mikrokosmu) psychiky vnitřní bytost, autonomní prožitkový komplex, který může být zdrojem psychické patologie.

9