Issuu

Prolog

Tak tady mám pro vás seznam některých věcí, které poslední dobou dělávám a za které může můj věk. Je mi čtyřicet šest. Seznam: a)

Když si sedám nebo když se shýbám, vydávám nějaké zvuky. Většinou je to „uuf“. A to i přesto, že mi sedání a shýbání nezpůsobují ani ten nejmenší problém. Fyzicky jsem naprosto v pořádku. Dokonce by se dalo říct, že jsem ohromně ohebná. A přitom si i pokládám dlaň na bedra. To pro důraz. A taky potěšeně vzdychám, a to hodně hlasitě — „Ááááách“ — když lezu do vany nebo do postele. b) Když si čtu nějaký časopis plný drbů, nahlas a pohoršena se ptám: „Co to je proboha za lidi?“ Do fotografie příslušného člověka občas i rozčíleně píchám prstem. A to jsem ještě tak před třemi lety v těchto časopisech znala úplně všechny včetně jejich detailních životopisů. „A tohle je Dyamondé. Ta, co nakopala do zadku Loinovi, tomu, co chodil s Pipette, víš, ne? Tou, co se jí podělaly silikony. Co je? Ty se nechytáš?“ 9

c) Sem tam v těch časopisech někoho poznám. A to si pak mumlám: „Ne, ne, tohle nemůže dobře skončit.“ d) Když vcházím do nové restaurace, pronáším: „Teda! Tady je ale hrozná akustika!“ Jako kdybych nedoslýchala. Ale já doslýchám, a jak dobře! A ještě se k tomu klidně i ostentativně nakloním, to abych své pointě dodala na důrazu. A řvu u toho. Přehnaně gestikuluju a artikuluju. To abych neverbálně sdělila existenci své neexistující nedoslýchavosti. e) Naprosto mě nezajímají noví lidi. Sice se s nimi u večeře klidně pobavím, ale že bych si s nimi vyměňovala telefonní čísla/emaily? To ne. Dokonce se už ani nesnažím předstírat třeba jen sebemenší zájem. f) Na svatby jsem už stará. Říkávám si: „Měla bych jít, ale, uuuuf, to zase bude dlouhý den!“ Plus viz e). g) A taky, což je hrůza, si na mnoha — i když ne na všech — svatbách říkávám: „No, jasně, tak si to užijte. Haha.“ Nelida! h) Začala jsem zapomínat jména. Přála bych si, abych byla dostatečně afektovaná na to, abych ze sebe zvládla vypustit: „Zlato, seznam se tady se Zlatem.“ Ostatně trochu ze své afektovanosti jsem už taky ztratila, to je pravda. i) Mívám dvoudenní kocoviny. Někdy i třídenní. A to tady spolu mluvíme o zatemněné místnosti, pocitu sekyry zaseknuté v hlavě a temazepamu, nikoli o Nurofenu Rapid, a „dostatečném množství vody“. 10

j) Jsem zmatená z toho, že lidi ve vedoucích pozicích bývají mladší než já. Toto zmatení je často doprovázeno silným pocitem, že někde se stala hrůzná chyba — trhlina v nepřetržitém sledu událostí časoprostoru, groteskní a výrazně anomální anomálie — které by si měl někdo všimnout a napravit ji. k) Došlo mi, že mladí dnes mluví o osmdesátých letech stejným způsobem, jakým jsem já mluvívala o letech padesátých, tj. přistupují k dané tematice s antropologickým nádechem, jako kdyby mluvili o dějinách pravěku. A taky jsem si všimla, že mezi filmové remaky se teď dostaly filmy mého mládí. To stejné platí i o oblečení. l) Vypěstovala jsem si zájem o počasí. Hodně o něm mluvím a přemýšlím. Reaguju na ně, jako kdyby to byl člověk. No, spíš přítel: naštvu se na déšť, na to jeho chování, a pak přemýšlím, proč to asi udělal. Mívám strach, že uklouznu na sněhu. A to je sníh mým oblíbencem a podrážky mám taky sněhu odolné a skluzu vzdorné. m) Vyvinul se ve mně silný zájem o přírodu. A to i přesto, že jsem bývala ultraměstská mladá žena, která neměla nejmenší ponětí o tom, k čemu vlastně příroda je. Mám radost, když vidím houbu. Usmívám se na stromy. Prohlížím si okvětní lístky. Přemýšlím o ovcích. Fotografuju si uskupení mraků na obloze a učím se jejich jména. n) Mimina mě zajímají minimálně. Nejsem-li teda s nimi nějak spřízněná. Taky mi někdy 11

o) p)

lezou docela na nervy. To se mi dřív nestávalo. Miminka jsem zbožňovala. Když konečně odejdou, řeknu si „uuuf“ a jdu si udělat čaj. Jo, vlastně, čaj. Litry čaje. Hektolitry. Řeky. Rozvinula se u mě docela nehezká fascinace vlastními střevními pochody. Mám radost, když „se mi to podaří“, a jsem mrzutá, když mi je potěšení z ranního hovínka upřeno. Dokonce k tomuto svému novému zájmu (téměř koníčku) přistupuju úplně uvolněně. S holkama si o něm žoviálně vykládám. A to i přesto, že všechny muže, se kterými jsem kdy spala, jsem přivedla k myšlence, že jsem princezna vyrobená ze zvláštních materiálů — nečůrám a nekakám, a to nikdy. Zdává se mi, že všeho je nějak moc, že mám nějak příliš na výběr. Přála bych si, aby v obuvi bylo jen dvacet párů bot, a ne dvě stovky. Taky bych byla moc ráda, kdyby káva byla káva. Kdybych měla na výběr jen ze tří druhů, maximálně. A mléko by mohlo být klidně jen jedno. Mám radši malé obchody. A to jsem kdysi v supermarketech zažívala nirvánu. A taky toužím po tom, aby v krámech prodávaly pořádné ženské, a ne verze mých vlastních dětí. Občas, to když někde zaslechnu mladé lidi, nejsem zrovna nadšená. Neříkám si, jaká je to paráda, že se ten jazyk tak vyvíjí a roste, že je to živý organismus a tak dále a tak dále. Místo toho mě napadá: „Jazyk ti zemřel v ústech. Zavraždil/a jsi slova.“ Pravopisné chyby ve mně vyvolávají záchvěvy tyranské intolerance. 12

Rovnají se imbecilitě. Stal se ze mě gramatický pedant. Dokonce říkávám: „Jak můžeš myslet, když ani neumíš psát?“ Básně, které jsem se před třiceti lety musela naučit nazpaměť, mi nekontrolovatelně zaplňují mysl. A to i přesto, že se mi tam posledních třicet let ani jednou neukázaly. Není to nepříjemné. A to stejné platí pro chvalozpěvy. Á, ano, taky občas zabloudím do kostela, posadím se a naplní mě pocit hlubokého klidu. A to i přesto, že nejsem nijak zvlášť věřící. Vadí mi špatné způsoby, což není žádná novinka. Novinkou je ale ten vztek, který mě zpravidla zaplaví, když někdo neřekne prosím nebo děkuju. Pronáším pak ta slova místo něho. A to hrozným a sarkastickým tónem zatrpklé staré báby. A když už o tom mluvíme, všimla jsem si, že když jakoukoli nadávku předsadím slovem „starý“, dodám jí ještě mnohem urážlivějšího efektu. Vím, že jsem za půlkou… znáte to … život a tak… a snažím se tu myšlenku vší silou zatlačit někam do pozadí. Jsou dvě věci, které mě dokážou pěkně nažhavit: 1) odpadky a 2) psí výkaly. Jdu po lidech, co je neuklízejí. Pokud si mě nevšimnou, zpěvným a stále se zvyšujícím tónem vykřikuju: „Promiňte, promiňte!“ Občas si ještě maličko a mimoděk zaflirtuju s číšníkem. Nemůžu si ale nepovšimnout, že je mírně zmatený. Až po chvíli mi dojde, že bych mohla být jeho matkou. 13

x) A taky vím, že jednou to prostě už přijít musí: někdo se mého nejmladšího dítěte zeptá, jestli jsem jeho babička. y) Potěžkávám si svá ňadra a ohrnuju nad nimi nos. z) No, vlastně ne. To poslední neplatí. Ale nejspíš je to stejně jen otázka času.