0229172

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 253

39 Potom Když uprostřed noci zazvoní telefon, ještě nespím – jenom ležím na posteli a dělám si starost o tátu, myšlenky mi sviští hlavou jako nákladní vlak, který se nedá ubrzdit. Vrhnu se na druhou stranu matrace, abych ho zvedla. „Tak co?“ vyhrknu okamžitě vystrašeným pronikavým hlasem. „Co? Co? Mluv.“ „Reeno,“ řekne tiše Soledad a já mám pocit, že co jsem na světě, ještě nikdy jsem neměla takový strach. „Reeno. Všechno v pořádku.“ Všechno v pořádku.

Je naživu, hlásí mi klidně. Má za sebou operaci, je v kritickém stavu, ale dýchá. Momentálně nezbývá než ho nechat odpočívat. „Mám tě ráda,“ dodá ještě, než zavěsí. Ruku, v níž svírám sluchátko, mám zpocenou, klouby celé bílé, bradu ve tmě opřenou o koleno. „A ať se stane, co se stane, zlatíčko – i táta tě má rád.“ Zavěsím. Chvíli pláču. Mlčky sedím veprostřed matrace, jako by to byl ostrůvek v moři.

Nakonec z postele vylezu.

253

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 254

K A T I E

C O T U G N O

Otevřu dveře a zalapám po dechu: na podlaze v chodbě sedí Sawyer, hlavu opřenou o ozdobnou lištu, lokty na kolenou. Svlékl si košili, v níž přišel na večeři – jako by už od chvíle, kdy s Rogerem a Lydií vstoupil do našeho domu, hloupost a odvaha sama, uběhla řada dní – a zpod rukávu tílka mu vykukuje kříž na bicepsu. „Čau,“ zpozorní náhle. „Jak to vypadá s tátou?“ „Snad je v pořádku. Říkala to Soledad.“ Dřepnu si na bobek, abych ho měla v úrovni očí, a tiše, abych nevzbudila malou, hlesnu: „Co tady děláš?“ Sawyer tak trochu v rozpacích pokrčí rameny. „Dávám bacha.“ „Na nezvaný hosty?“ „Spíš na tebe,“ ušklíbne se. „Promiň. To jsem říkat neměl. Nechci tě děsit.“ „Mě neděsíš.“ „Spíš trochu děsím sám sebe.“ Pokrčím rameny. „Táta je v pořádku,“ řeknu mu. „Aspoň prozatím.“ Sawyer se usměje. „Soledad je na telefonu?“ Přikývnu. Popravdě řečeno mě nepřekvapuje, že jsem ho tady našla – jako by to bylo jaksi nevyhnutelné, přirozený běh věcí.

Možná je to holub, co se vrací domů. Možná jsem jeho domovem já. „Taky si někdy říkáš, že tohle místo pro nás není to pravý?“ zeptá se.

Mírně přimhouřím oči, nejsem si úplně jistá, jak to myslí. „Každej den,“ opáčím. „Ale jak už jsem řekla, kam se mám vrtnout?“ „Ne ty,“ namítne naléhavě, jako by mi něco nedocházelo. „My.“ „My?“ „Co takhle odsud vypadnout?“ nadhodí. „Myslím, až na tom bude tvůj táta líp. Prostě… co vzít malou a zmizet?“ Polykám srdce, které mi vystoupalo až do hrdla. „A kam?“ vyzvídám.

254

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 255

U M Ě T

M I L O V A T

Sawyer se na mě zpříma podívá a nasadí úsměv, širokánský a prostý jako atlas světa. „Kamkoliv,“ odvětí.

Kamkoliv. „Sawyere.“ Hned začnu myslet na všechny důvody, proč to nepřipadá v úvahu, na místa, kde jsem jaktěživa nebyla, a na všechno, co jsem ještě nedělala. Myslím na silnici táhnoucí se přes celou zem a myslím na všechny noci, které jsem trávila sama, a když si všimnu, že pořád čeká na odpověď, dám mu tu jedinou, která mi dává smysl. „Pojď si lehnout tam, kam patříš.“ Mezi obočím se mu utvoří svislá rýha, jeho oči získají sytě smaragdový odstín, podobají se ve tmě měsíčním kamenům. „Určitě?“ zeptá se po chvilce hlasem hlubším, než jaký jsem u něj kdy slyšela. „Neříkej to, pokud si tím nejsi jistá.“ „Mhm.“ Samotnou mě překvapuje neochvějnost vlastního hlasu.

Zatne a zase uvolní prsty; uchopím jednu z jeho dlaní, otevřu mu ji a vložím do ní svou ruku. „Jsem si jistá.“ Zvednu ho na nohy a vedu ho do ložnice. Otevřeným oknem slyším, že venku začíná pršet. Dusno tady vlastně ani na okamžik nepolevuje. Páteř se mi tiše zaboří do lůžkovin.

Sawyer mi téměř neslyšně cosi brouká u spánku. Křivka jeho lebky pod měkkými ježatými vlasy mi připadá povědomá i cizí současně. Beru ho kolem krku, abych se neroztrhla v kloubech, a objímáme se, jako by to byl náš poslední den, když vtom Sawyer zničehonic zcela strne. „Řekni, že mě miluješ,“ nakáže mi tiše. Nehne ani brvou. „Hmm?“ hlesnu mu do ramene. Zvednu oči. Spočívá celou váhou na předloktích, balancuje nade mnou a já si všimnu pih v jeho tváři. „Cože?“ „Řekni, že mě miluješ,“ zopakuje a v tmavém záblesku jeho zelených očí zahlédnu, že je to pro něj moc důležité, jakýsi slib, který dal sám sobě. Nechce, abych ho k tomuhle ponoukala, aniž 255

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 256

K A T I E

C O T U G N O

bych ta slůvka vyřkla. „Reeno.“ Skoro žadoní. „Řekni, že mě miluješ.“ Tohle mi nedělej, mám chuť mu říct. To nemůžeš. Ani já ne. Když odjel, svírala jsem to miluju tě ve zpocené dlani, schované pod tričkem jako talisman. Miluju tě. To jediné, co jsem od něj měla a co jsem mu desateronásobně nevrátila. To jediné, co jsem si nechala pro sebe. „Sawyere,“ řeknu a palcem ho hladím po obočí, abych získala čas. „Nech toho.“ Zpříma se na mě podívá. „Řekni to.“ Pokud to řeknu a znova ho ztratím, mohlo by mě to zabít.

Pokud to neřeknu, mohla bych ho ztratit teď hned. Srdce mi v hrudi tluče jako o závod. „Nemůžu,“ zašeptám nakonec a připadám si jako ten nejhorší zbabělec. „Promiň.“ Na chvíli zavře oči a já strnu, jako bych čekala úder, a plně počítám s tím, že se ode mě odvrátí, oblékne si džíny a jednou provždy se odsud vypaří. Stane se však něco jiného. „To nic,“ řekne Sawyer a dlouze, tiše vydechne. Cítím na prsou, jak se mu roztahují a zase smršťují žebra. „To nevadí.“ „Jestli chceš, můžeme přestat,“ nabídnu mu pitomě. „Pochopím, jestli chceš přestat.“ Sawyer se na mě usměje, krátce a prchavě. „Nechci přestat.“ A tak pokračujeme.

Dělat to s ním po tolika událostech, k nimž došlo, je zvláštní a srdceryvně povědomé: zničehonic si vybavím sto různých věcí, na něž jsem se přiměla zapomenout, jeho trhaný dech i jizvu uprostřed hrudníku. Když mu položím chodidlo do podkolenní jamky, má ji teplou. Celou dobu se na mě dívá.

Když je po všem, snad celé dny ležíme na boku tváří k sobě, za oknem šedivé světlo a šelest větru v korunách palem. Tíhu jeho pohledu vnímám jako něco fyzického, pleť mám pokrytou vrstvičkou 256

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 257

U M Ě T

M I L O V A T

potu. Nakonec to už v sobě neudržím; i pouhé dýchání se podobá hurikánu. „Seattle,“ utrousím.

On povytáhne obočí. „Seattle?“ „Podle mě by to kamkoliv mělo začínat v Seattlu.“ „Tak v Seattlu,“ prohlásí, jako by to byla jistá věc, a pak usneme.

257

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 258

40 Předtím To, že Sawyer chodil na mejdany beze mě, bylo snad ještě horší, než když jsem chodila s ním. Občas se pak objevil u nás před domem, blikal reflektory džípu a čekal ve tmě, než sejdu dolů a pustím ho dovnitř. Když jsme stoupali do schodů, dělala jsem na něj „pst“, jelikož jsem se pokaždé bála, že právě dneska nás táta načapá. Radši jsem nedumala nad tím, kde byl a co tam dělal. Leželi jsme v posteli a bavili se o všem možném: o muzice, našich rodinách, nejrůznějších vědeckých poznatcích, které Sawyer načerpal v raném dětství, kdy prý horlivě louskal knihy o počasí. „Povídej mi o bouřkách,“ šeptala jsem mu ospale. O tornádech. O suchách.

Možná ty problémy začaly právě tehdy, když jsem vyčerpala meteorologické jevy, na které bych se ho mohla vyptávat, anebo možná začaly už mnohem dřív, ještě před tou nocí, kdy se u nás objevil daleko později než obvykle, zpocený a rozverný, podroušený a pobledlý. „Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se, když jsem za námi zamkla dveře pokoje, kde jsme se mohli skrýt před spícím světem.

Sawyer zemdleně přikývl. „Mhm.“ 258

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 259

U M Ě T

M I L O V A T

„Určitě?“ „Říkám, že jo, puso.“ Vždycky spával neklidně a trhaně, ale dneska sebou házel víc než obyčejně, muchlal přikrývku a ztěžka dýchal. Hladila jsem ho po zádech a snažila se ho zklidnit, on jako by ale čekal, že se na něj cosi vrhne. Jako by chtěl vstát a vydat se na číhanou. „Kolik?“ zeptala jsem se nakonec, když potřetí zabral a pár okamžiků nato zase prudce procitl. Znervózňoval mě. Věděla jsem, že ve volném čase tíhne Sawyer k nezákonným aktivitám, ale takovéhohle jsem jej ještě nezažila. Snažila jsem se rozpomenout, co jsem četla o tom, jak snadno se člověk pilulkami předávkuje. „Sawyere. Hej. Kolik jich bylo?“ „Cože?“ odtušil rozmrzele. „Nic. Jsem v pohodě.“ „Sawyere–“ „Reeno.“ Hlas mu zněl ostře. „Nech to plavat, jo?“ Tak proč jsi sem vůbec jezdil? měla jsem chuť se ho zeptat. Nakonec jsem to vzdala a otočila se ke stěně. „Jasně,“ odsekla jsem nevlídně. Ráno mě čekala písemka z matiky; zmáhala mě větší únava, než jsem si byla ochotná přiznat. „Tak se aspoň snaž neumřít, jo?“ Po těch slovech zpozorněl. „Hele,“ řekl, posunul se blíž, celým svým tělem se mi přitiskl k zádům a zabořil mi tvář do vlasů. „Hele.

Mně nic není, jasný? Promiň. Neboj, neumřu. Choval jsem se dneska jako vůl. Už se to nestane.“ Nic jsem mu na to neřekla. Nechápala jsem, co na Sawyerovi vidím: nemohla jsem přijít na to, jak ve mně dokáže probouzet pocit takového štěstí i ztrápenosti současně. I tak jsem se od něj nechala objímat, naše pulzy tepaly v synkopickém rytmu a dech se nám nakonec zklidnil. Několik minut jsem měla zavřené oči, když to náhle řekl: „Miluju tě,“ špitl nesmírně tiše, jako modlitbu šeptanou do šíje. „Hmm?“ Už jsem skoro spala, obrysy rozmazané; stoprocentně jsem byla přesvědčená, že jsem se přeslechla.

259

UMETMILOVAT_sazba 7/24/13 9:01 AM Stránka 260

K A T I E

C O T U G N O

„Miluju tě.“ Řekl mi to znova, tentokrát zřetelněji, přímo do ucha, až mě dechem polechtal. Připadala jsem si jako vodíková puma. Snažila jsem se zachovat klid, ale bylo mi jasné, že Sawyer cítí, jak jsem celá strnula, jako běžkyně připravená vyrazit na start.

Pozor!

Teď.

Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela.

Panebože.

Nejhorší na tom bylo, že já jeho milovala taky. Milovala jsem Sawyera už od sedmé třídy, kdy jsme si s Allie začaly psát seznam míst, kde jsme ho zahlédly. Milovala jsem jeho rychlé mozolnaté ruce muzikanta i upřímnou duši, kterou bezpečně skrýval pod suverénním zevnějškem, a milovala jsem i to, jak jsem se ho ještě pořád, den co den, učila poznávat. Milovala jsem jeho potrhlou, tajně ztřeštěnou stránku i to, jak ve mně pouhým pohledem do tváře uměl probudit pocit, že jsem vysoká jako strom. Milovala jsem Sawyera LeGrandea tolik, že jsem někdy samou silou toho citu nedokázala v klidu posedět, ale když jsem otevřela pusu, abych mu to řekla, nic ze mě nevyšlo.

Udělala bych pro něj cokoliv, došlo mi najednou. Dala bych mu cokoliv. Ale tohle ne. Bylo mi jasné, že kdybych mu to řekla, už by to nešlo vzít zpátky. „Běž už spát,“ zašeptala jsem a on už to znova neřekl.

260