0228138

Výsledek všichni známe. Dva miliony sedm set tisíc hlasů ve druhém kole prezidentské volby pro Miloše Zemana a první přímo zvolený pre­ zident, který navíc do necelého půlroku po zvolení dostal i šanci vstou­ pit do hry o premiéra a vládu. Ale co tomuto výsledku předcházelo?

9

Kniha mého dlouholetého kolegy Jiřího Kubíka, mimochodem aktuál­ ně možná nejlepšího autora politických rozhovorů v českém tisku, sklá­dá na sérii 21 interview zajímavý obrázek o tom, co předcházelo Zemanově vítězství. Je to čtení zajímavé a dalo by se říci, že přinejmen­ ším pro mnohé politiky i poučné. Vedle samotných rozhovorů pak stojí za pozornost zejména to, co je doprovázelo v zákulisí a co Jiří popisuje v dosud nepublikovaných textech v jednotlivých dovětcích.

Chceme-li chápat výsledek, měli bychom znát co nejlépe průběh hry.

Troufnu si říci, že právě k tomu kniha, kterou laskaví čtenáři právě otevírají, pomůže více než dobře. Příjemné čtení.

Robert Čásenský šéfredaktor MF DNES

Kubik_Jiri_Na_hrade_a_v_podhradi_07.indd 9

26.9.2013 15:10:44

Úvod: Paměť v novinách

11

Prý není nic staršího než včerejší noviny. Jste-li i vy zastánce této teorie, která velí použít starý tisk leda na vycpání mokrých bot, pak se vás tato knížka asi dotýkat nebude. Vrací se totiž k rozhovorům, které od konce roku 2010 vycházely na stránkách deníku Mladá fronta DNES. Neboli vyšly ve „starých novinách“.

Dáte-li mi šanci, pokusím se vás přesvědčit, že i zdánlivě staré no­ viny mají svou cenu. Je v nich uložena naše společná paměť, která jinak přirozeně tu a tam uvadá, leccos překryje čas a nové a novější noviny…

Až si nakonec ani neumíme vzpomenout, jak to ve skutečnosti bylo. „Velmi mne těší, že média mají paměť,“ řekl mi bývalý prezident Václav Havel v rozhovoru, kterým kniha začíná. Reagoval tím na otáz­ ku, proč na podzim roku 2010 použil na adresu stran bývalé opoziční smlouvy slogan Kdo seje vítr, sklízí bouři, tedy stejnou větu, kterou na sklonku komunismu použil ideolog Jaroslav Kojzar v režimním plátku Rudé právo na adresu Václava Havla a dalších autorů a signatářů pe­ tice Několik vět. Jako by těch jedenadvacet let, které první výrok dělí od druhého, něco změnilo i na významu slov, a proto se stejná slova rozhodl použít ten, proti němuž byla původně namířena.

Kubik_Jiri_Na_hrade_a_v_podhradi_07.indd 11

26.9.2013 15:10:44

12

Faktem je, že v čase se mění leccos. Nejen jazyk. I názory. Nálady.

Zkušenosti. Zcela jistě se změnil taky přístup novinářů k politikům.

A to jak ve smyslu možnosti normálně si povídat, vést dialog, tak i ve smyslu vzájemné důvěry či respektu. Začalo to nadějně porevolučním souzněním mezi novináři a hlavním proudem politiků reformujících zemi z totalitního státu do podoby demokratické společnosti s fungu­ jící tržní ekonomikou. Když se však na cestě začaly objevovat různé zádrhele a překážky, včetně finančních skandálů politických stran, ko­ rupce a klientelismu, novináři si jich všímali a začali dávat politikům „protivné“ otázky a někdy i vinu za to, co špatného se děje. Vztahy politiků a novinářů se změnily. V některých případech jen ochladly, v jiných se vyhrotily do naprosté nenávisti.

I těchto proměn a jejich příčin si tato kniha všímá. Zachycuje ob­ dobí od parlamentních voleb v roce 2010 do doby po první přímé vol­ bě prezidenta. Období velmi vzdálené reformnímu nadšení z doby po listopadu 1989, zato prosycené narůstající frustrací veřejnosti z toho, že věci nejdou, jak by měly, dávné iluze o zodpovědných politicích se rozplynuly, a najednou je těžké se upnout k nějaké nové naději. „Jenom papírové noviny mění svět,“ říká Russell Crowe coby in­ vestigativní reportér Cal McCaffrey v americkém filmu Na odstřel a já mu při vší skromnosti dávám za pravdu. Noviny mají, na rozdíl od televize či internetu, sílu nejen přinášet zásadní odhalení, ale svou vytrvalostí či urputností také přimět kompetentní osoby k adekvátní reakci. Často tak noviny určují agendu i pro ostatní média. Právě to jim dává velký vliv a významnou roli prostředníka mezi těmi, kteří rozhodují a ovlivňují, a těmi, kteří jejich počínání pozorují, prožívají, kritizují – a často nechápou. Voliči.

Vlivu novin na mínění veřejnosti jsou si vědomi i ti politici, kteří jinak práci novinářů vesměs kritizují. Proto i oni novinám poskytují rozhovory – přes noviny mohou oznámit světu, co dělají a co chystají.

Pro novináře jsou zase rozhovory možností to vše podrobit kritickému pohledu, jestli nás politici netahají za nos a jestli dokážou vysvětlit sporné momenty svého programu či politického jednání. Taková kon­ frontace pak dodává rozhovorům na dramatičnosti a ve vyhrocených případech, jako u prezidenta Zemana, to může vést až k oznámení, že žádné další rozhovory nebudou. I s tím se počítá a dá se s tím vcelku dobře žít.

Kubik_Jiri_Na_hrade_a_v_podhradi_07.indd 12

26.9.2013 15:10:44

Noviny se ani tak své role nevzdají. Čtenáři platí své peníze za to, aby jim zpravodajové, investigativní reportéři a komentátoři přináše­ li takové informace, které zdarma nejsou k mání, které musí nejdřív někdo najít, odhalit, ověřit – a napsat. Vážně pochybuji, že by papírové nezávislé noviny neměly v dobách internetu a rychlých médií budouc­ nost. Mají vliv, mají paměť, mají čtenáře. Proto mají budoucnost.

Během dvaadvaceti let u novin jsem si toho i já do své paměti dost uložil. „Své“ první politiky jsem potkával coby novinářský elév Lidových novin ještě ve federálním parlamentu před rokem 1992.

Vybavují se mi mé první drzé otázky například na ministra financí Klause nebo poslance-sólistu Zemana. Vzpomínám si na svou první novinářskou zahraniční cestu s poněkud nejistě a nervózně působícím šéfem parlamentu Alexandrem Dubčekem do Istanbulu. Sice jej tam všichni vítali jako ikonu pražského jara 1968, ale já těm jeho kostrba­ tým proslovům čteným z papíru nebyl schopen nějak přijít na chuť.

Po třech letech v Lidových novinách jsem pak coby politický re­ portér sbíral zkušenosti v Mladé frontě DNES mimo jiné popisová­ ním vzestupu a pak pádu Klausovy ODS i Klausovy vlády, Zemanova nástupu k moci a později jeho odchodu na Vysočinu… Zvolna jsem se přenesl k investigativní neboli pátrací žurnalistice, neboť v politických kuloárech bylo čím dál tím víc věcí, po nichž jsme mohli s mou tehdejší kolegyní Sabinou Slonkovou krásně pátrat.

Posléze jsem se dostal k šéfování reportérům, čímž jsem si nutně rozšířil obzory i o jiná témata – čtenáři totiž nežijí jen a pouze poli­ tikou, zaplaťpánbůh. No a ještě později, v roce 2009, jsem se pustil do přípravy pravidelných velkých rozhovorů pro sobotní vydání novin.

V nich jsem mohl zúročit nemálo z předchozích zkušeností a politic­ kých setkání z minula, z paměti, z toho, co bylo dřív a k čemu se zpoví­ daní občas už ani nehlásí. Rozhovory byly hlavně příležitostí zachytit po dvaceti letech od revoluce, čím společnost žije, proč je zklamaná, proč věci nejdou, jak jsme čekali… A jak z toho všeho ven. V čem je ona naděje.

Mluvil jsem s politiky i nepolitiky, s prezidenty i spisovateli, s eko­ nomy i slavnými zpěvačkami. Chronologickým seřazením výběru těchto rozhovorů, které tato kniha přináší s dodatečnými komentáři, vznikl jakýsi časosběrný dokument o lidech, kteří měli a mají veřej­ nosti co říct, ať už jako ti, co rozhodují, nebo jako ti, kteří žijí život

Kubik_Jiri_Na_hrade_a_v_podhradi_07.indd 13

13

26.9.2013 15:10:44

14

běžných lidí, ale věhlas jim dává tu (ne)výhodu, že jejich názory jsou slyšet. A oni tak mohou ovlivnit druhé. V knize se potkávají všichni tři dosavadní čeští prezidenti – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman – s umělci Zdeňkem Svěrákem, Martou Kubišovou či Michalem Vieweghem, povídání s adepty na hlavu státu Janem Švejnarem, Karlem Schwarzenbergem, Janem Fischerem či Vladimírem Franzem doplňují rozhovory s kardinálem Dominikem Dukou, psychiatrem Cyrilem Höschlem, olympioničkou Věrou Čáslavskou či zlatou slavicí Lucií Bílou.

Celkem jsou v knize zachyceny novinové rozhovory s osmnácti osobnostmi, včetně polského novináře Mariusze Szczygieła, autora slavné knihy Gottland. Bonusem, rozhovorem pořízeným přímo pro tuto knihu, je povídání s česko-francouzským politologem Jacquesem Rupnikem, který knihu s podtitulem Česko na cestě od Havla k Ze­ma­ novi uzavírá.

Rozhovor je speciální žánr, kdy novináři nestačí jen tiše pozorovat a dělat si poznámky a zpovídaný si zase nevystačí jen s naučenými frá­ zemi – pouští si novináře blízko k tělu, tak musí být připraven odkrýt nejen názory, ale i emoce, které v něm některé otázky mohou probudit.

Zpovídaný zároveň tuší, že – obrazně řečeno – „cokoliv řekne, může být použito proti němu“. Jakákoliv neprozřetelná věta, hloupá replika, natož výbuch vzteku by mu po přetištění do novin neudělaly dobrou službu. Proto se zpovídaní před zapnutým diktafonem tak soustředí, často mluví nezvykle pomalu, někdy se zvláštními zámlkami. Nikdy nezapomenu například na setkání s vycházející star Tomášem Klusem, autorem veleúspěšného protestsongu Pánubohudooken, který při roz­ hovoru nepůsobil jako festivalový suverén s kytarou, ale jako nervózní student u maturity, jenž v paměti doluje ty správné věty a z nich skládá svou odpověď.

Je samozřejmě velký rozdíl, s kým rozhovor vedete. Suverénního Miloše Zemana ani moc nezajímají vaše námitky na jeho odpovědi.

Mluví v bonmotech a z každého vyřčeného, kterým vás jakoby setře, se mu dělá dobře po těle. Blahosklonný úsměv ve tváři ho prozradí.

Václav Klaus zase při rozhovorech nasazuje nečekaně klidný, ve­ mlouvavý hlas, velmi nepodobný razantním výrokům do televizních kamer. Navíc hraje očima: už při položení otázky občas vidíte ten „děs“ z toho, na co se to ptáte. Škoda že oči ani pohyby hlavou se na ­diktafon

Kubik_Jiri_Na_hrade_a_v_podhradi_07.indd 14

26.9.2013 15:10:44

nenahrají. Do výsledku předkládaného čtenářům se to tím pádem nepočítá.

Václav Havel byl při rozhovoru takový, jak jej popisují všichni jeho blízcí spolupracovníci: vstřícný, tichý, zdvořilý. Až jsem si říkal, že ta plachost k hlavě státu, byť bývalé, snad ani nepatří. Ale názory měl silné a jasné, do nich se plachost nepromítla.

I Karel Schwarzenberg je vstřícný a věcný, hned nabízí kávu, čaj, prohodí nějaký vtípek… A naslouchá otázkám, které kvůli jeho nedo­ slýchavosti musíte pronášet mnohem hlasitěji než jindy. A pak se taky musíte pekelně soustředit na jeho odpověď – vinou jeho „žbrblání“, jak on říká, je mu někdy velmi špatně rozumět. Přebíjí to však humorem, který vkládá do svých odpovědí. Takže povídání s ním bývá i zábavné.

Velmi vstřícným „naslouchačem“ otázek je kardinál Dominik Duka. S ním jsem zažil nečekaně příjemné setkání, kdy jsem se já laik vyptával na volbu nového papeže a on mi velmi lidským, srozumitel­ ným způsobem a s úsměvem na tváři vyprávěl o zážitcích ze Sixtinské kaple a volbě svého nového „šéfa“. Se spikleneckým výrazem se mnou pak probíral, jak chápe Zemanovo gesto, kdy se jako deklarovaný „to­ lerantní ateista“ v rámci inauguračního projevu pomodlil.

Setkání s lidmi, kteří ústavní funkci – v případě kardinála tedy funkci církevní – mají či ji chtějí získat, pro mě nakonec po dvaadvaceti letech v novinách nebyla tak výjimečná jako rozhovory s „lidmi bez funkcí“. S těmi jsem se dříve jako politický a investigativní reportér neměl důvod ani příležitost potkávat, ale musím říct, že je to v posled­ ních letech pro mě zpestření velmi vítané. Ti lidé jsou jedním slovem normální. Nebo možná svobodní. Nemusejí naplňovat očekávání voli­ čů, nemusejí se tudíž bát, že lidi zklamou, nemusejí rozumět všemu, co se kolem nich děje. Mohou jen prostě a jasně vyložit, jak věci vnímají, co je těší, co rozčiluje, na koho nadávají, koho si váží. A přitom i těmito názory třeba ovlivní řadu jiných lidí.

Při takových rozhovorech se cítím o něco líp. Bývá to upřímněj­ ší povídání. Méně hra na to, co by se mělo říct, a víc skutečnost, jak to dotyčný cítí. Rozhovor s Věrou Čáslavskou, režisérem dokumentů Tomášem Kudrnou nebo kreslířem Štěpánem Marešem jsem si doslo­ va užil. Jako by se sešli parťáci s podobným pohledem na svět, i když v případě Štěpána jde už skoro o karikaturu světa kolem nás, ale tak to u karikaturisty nejspíš být má. Takové rozhovory nepojímám jako

Kubik_Jiri_Na_hrade_a_v_podhradi_07.indd 15

15

26.9.2013 15:10:44

16

konfrontaci názorů. Spíš naslouchám a vyzvídám, pobízím k dalším tématům a úvahám.

Vzpomínám si například, jak nerad se nechal vtáhnout do poli­ tických otázek Zdeněk Svěrák a přitom nakonec jeho srovnání „dvou Václavů“ na Hradě bylo velmi originální. S velkou chutí jsem si ne­ chal od Lucie Bílé vyložit její postoj ke všem třem našim prezidentům, a i když jsme se v některých názorech neshodovali, cenil jsem si vzá­ jemného respektu, který jsem mezi námi cítil.

Jiné bylo zase povídání se spisovatelem Michalem Vieweghem, kte­ rý naopak na svých velmi radikálních názorech na politiku vystavěl román Mráz přichází z Hradu, a já mu musel během rozhovoru často oponovat – to když se mi zdálo, že některé informace, které zpracoval v knize, mají pochybný původ. Ale i tento rozhovor dnes nabízí svědec­ tví o své době, době, kdy i slavné celebrity propadly frustraci z vývoje ve společnosti a hledaly novou naději. Viewegh šel v románu cestou výsměchu mocným, další šli zase cestou podpory prezidentských kan­ didátů. Jiní se i po volbách hlavy státu upínají na naděje další.

Kniha, kterou držíte v ruce, zachycuje hlasy, jež zněly na Hradě i v podhradí, nabízí svědectví o době, která – slovy Václava Havla – byla předehrou velkých změn.

Když se začtete, ponoříte se do paměti, kterou mají a umějí i po letech nabídnout noviny. Ty, které prý už zítra budou starší než cokoliv jiného.

Kubik_Jiri_Na_hrade_a_v_podhradi_07.indd 16

26.9.2013 15:10:44