Issuu

Robert g u F l hum

Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

JUBILEJNÍ VYDÁNÍ K 25. VÝROČÍ KNIHY A R G O

Z anglického originálu All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý. Ilustrovala Kateřina Sechovcová. Obálku s použitím ilustrace Kateřiny Sechovcové a graﬁckou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Martin Svoboda. Korektorka Michaela Šmejkalová. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2013 jako svou 1936. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání osmé, rozšířené třetí. ISBN 978-80-257-0831-6 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.ﬁrma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Č T E N Á Ř Ů M O D AU T O R A

Původní vydání této knihy začínalo slovy, která stojí za to zopakovat. Kdybych vám tuto knihu mohl dát osobně, požádal bych vás, abyste nepouštěli ze zřetele následující: To, co se chystáte číst, bylo napsáno v průběhu mnoha let, kousek po kousku, a zpravidla jsem to pak ještě promýšlel a přepisoval. Během té doby jsem bydlel na různých místech, měl spoustu různých zaměstnání a hodně jsem cestoval. Jednotlivé úvahy a příběhy byly určeny přátelům, členům rodiny, náboženské obci, studentům a mně samému – vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych to vydal jako knihu. V duchu tomu říkám „moje věci“ – je to písemná zpráva o tom, co se odehrává v mé hlavě a v mém životě. Část této knihy – tu o tom, co jsem se naučil v mateřské školce – si lidé předávali, až si nakonec začala žít vlastním životem; lidé si ji věšeli na ledničky a nástěnky. Jednou to ze školy domů v brašně přineslo dítě, jehož matka byla literární agentkou, a od té mi přišel dopis: Nenapsal jsem ještě něco jiného? No, vlastně ano. A pak už to šlo ráz na ráz, úplně jako v pohádce. Nechci se dopouštět klamavé reklamy, a tak vám rovnou řeknu, že jsem změnil některá jména a skutečnosti, abych se nedotkl lidí, kteří buď za nic nemohou, nebo jsou nedůtkliví, případně obojí. Nejsem investigativní novinář. A navíc vlastním úřední vypravěčské oprávnění. Vymyslel si ho jeden známý a přilepil mi to na stěnu nad psacím stolem. Oprávnění mi povoluje užívat vlastní představivost při přepracovávání svých zážitků za účelem vylepšení příběhu – pokud tím lépe posloužím Pravdě. Pravda poezie a podobenství nijak nesoupeří s pravdou vědy a soudních síní. Důvěřuju svým čtenářům, že je jim ten rozdíl jasný a poznají ho. A ještě něco: neuvedu teď obvyklou klauzuli „názory zde uvedené jsou výhradně mé vlastní“. Čím jsem totiž starší, tím víc si uvědomuju, že je mé myšlení taková skládanka posbíraná v supermarketu myšlenek z celého světa. Výhradně můj je zato postoj k tomu, co se v mé hlavě odehrává. Tohle bych rád ještě komentoval, a tak toto vydání,

uspořádané k 15. narozeninám knihy, začínám vážným varováním samolepky z nárazníku auta: „NEVĚŘ VŠEMU, CO SI MYSLÍŠ.“ Slova na zadním nárazníku staré modré fordky. Jedu sám autem. Santa Fe v Novém Mexiku. Je leden. Vánice za soumraku. Po několik bloků před sebou nic pořádně nevidím – s výjimkou onoho sdělení na nárazníku dodávky a ještě to podtrhává občasný záblesk brzdových světel. Ploužíme se jeden blok. Brzdíme. Červené světlo. A zase ten nápis: „NEVĚŘ VŠEMU, CO SI MYSLÍŠ.“

Ta slova už mi napořád uvízla v hlavě. Díky nim se mi teď vybavují všechny hloupé, zbytečné či naivní myšlenky, které mě celý život napadaly. Myšlenky, o nichž jsem se kdysi domníval, že je mám nesmazatelně vytetované do mozkových buněk. Myšlenky, které jsem později zahodil, protože mě nové skutečnosti a větší zkušenost přiměly ke změně názoru. Nejednou jsem si při čtení ve starých denících říkal: „Fakt nechápu, jak jsem si tohle někdy mohl myslet.“ Ale myslel jsem si to. Bylo to tak. A své názory bych tehdy při veřejném slyšení zuřivě bránil. Na druhou stranu: Jsou věci, o nichž si myslím, že v ně věřím. Takové přesvědčení bývá neochvějné – přežívá všechny tlakové výše i níže našich zkušeností. Některé myšlenky prostě přetrvávají. Je to tak. Otázkou samozřejmě je, které. A to bychom si měli odzkoušet v praxi. Knize Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce už je dnes přes patnáct let. Ve světle svého zážitku s nárazníkovou nálepkou jsem si říkal, jak by asi před kritickým zrakem obstály myšlenky ze Školky. Vážím si ještě i dnes věcí, o nichž jsem byl přesvědčený tak nezvratně, že jsem je vetkal do příběhů ve Školce? Nebo jsem snad změnil názor? A pokud ano, tak co s tím? Knihy se po patnácti letech zpravidla nepřepisují a nevydávají se v nové podobě. Jenže proč ne? Lze-li knihu vylepšit a rozšířit, pak by mohla být i nadále užitečná a smysluplná. Školka představuje životní postoj – určitý náhled na svět. Proč se tedy nepodívat znovu? A tak jsem se znovu podíval.

Jakmile jsem se pustil do práce, udělal jsem toho víc, než jsem původně očekával a chtěl. Několik příběhů jsem vypustil, protože už dnes nejsou aktuální nebo jsem v té věci opravdu změnil názor, případně teď mám nový příběh, který to, co mám na srdci, vyjadřuje lépe. Přidal jsem pětadvacet nových textů. Většinu původního materiálu jsem v zájmu větší jasnosti více či méně pozměnil. Změnil jsem také pořadí – aby to lépe plynulo. V této podobě mi teď kniha připadá ukončená. Jenže... Jaké asi budu mít nad touto knihou pocity za dalších patnáct let, pokud tu tedy ještě budu, abych vůbec mohl nějaké pocity mít? Když všechno půjde dobře, zřejmě se nad tím zamyslím znovu a zase knihu přepracuju. Doufám, že to tak bude. A důvod i pak bude stejný: změním názor, uvědomím si, že už nevěřím všemu, co jsem si kdy myslel. Anebo přijdu na to, na co jsem přišel i teď: že jsem mnohé své názory nezměnil ani o trochu a ochotně je zopakuju. Příkladem může být moje vypravěčské krédo: Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. Robert Fulghum, 2003

KRÉDO

Takže hned na začátku stojí otázka, jestli jsem se opravdu všechno, co potřebuju znát, naučil v mateřské školce. Věřím tomu ještě i dnes? Následuje můj původní text, k němuž připojuju ediční poznámku.

Po mnoho let jsem se vždycky na jaře rozhodl, že sepíšu svá osobní přesvědčení – takové krédo. Když jsem byl mladší, zabíral můj seznam mnoho stránek; snažil jsem se nic nevynechat, zabrousil jsem do všeho. Připomínalo to soudní spis, jako kdyby slova mohla vyřešit všechny rozpory smyslu bytí. V posledních letech je krédo stále kratší – někdy je cynické, někdy komické, jindy laskavé, ale pořád na něm pracuju. Nedávno jsem si předsevzal, že krédo zkrátím a vyjádřím co nejjednodušeji, aby se mi vešlo na jednu stránku. Plně si uvědomuju, jak je tohle předsevzetí naivně idealistické. Že bych měl být stručnější, mě napadlo u benzinové pumpy. Naplnil jsem nádrž svého starouška superskvělou vysokooktanovou šťávou. Ta rachotina si s ní nevěděla rady a běhal jí z toho mráz po zádech – na každé křižovatce prskala a při jízdě z kopce se ozývalo říhání. Chápal jsem to. Mému mozku a mojí duši se občas stane něco podobného. Přesycení informacemi a po zádech mi pak běhá existenciální mráz – prskám na každé křižovatce života, kde se musím nějak rozhodnout, a buď toho vím příliš, nebo naopak málo. Zmapovaný život není žádná legrace. Tehdy jsem pochopil, že už znám většinu z toho, co je ke smysluplnému životu zapotřebí – a že to není až tak složité. Všechno to znám. A znám to už velice, velice dlouho. Žít podle toho – to už je něco jiného, že? Tohle je tedy moje krédo: VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj. Každý den odpoledne si zdřímni. Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví. Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky, a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také. A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE. Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život. Vyberte si kterékoliv z těch pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte na to svůj život doma nebo v práci, na svou vládu nebo svůj svět, a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni – na celém světě – každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád světa bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. A stále ještě platí – bez ohledu na to, kolik vám je let –, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

Š KO L K A H LU B O KO V N Á S

Tohle píšu v šedesáti pěti letech. Vlastně zas tak starý ještě nejsem, ale už po světě nějaký ten pátek chodím. Školka je věcí hodně dávné minulosti. Co vím dneska? Školkové krédo není nic dětinského. Není primitivní, je jen velmi elementární. Odpovídá na otázky, jež si dříve či později položí každý člověk, který se jednou zahleděl z okna školní třídy a přemítal: Proč tu jsem? Proč musím chodit do školy? Do školy nás posílají, aby nás tam zcivilizovali – aby nás seznámili s principy fungování lidské společnosti. Hned zkraje života nás z domova pošlou do světa. Konkrétně do školy. Nemáme v tom na vybranou. Společnost našemu vzdělání přikládá takový význam, že tam prostě musíme. Je na to zákon. A ve škole nás učí základům, na nichž spočívá civilizace. Nejprve nám je vysvětlují jazykem srozumitelným malému dítěti. Nemělo by například smysl vykládat šestiletému děcku, že „je z výzkumů patrné, že lidská společnost nemůže fungovat, pokud se přírodní zdroje nerozdělí spravedlivě“. Tento výrok je sice hluboce a bolestně pravdivý, ale dítě podobný slovník nemůže chápat. A tak mu říkáme, že pro dvacet dětí máme pět míčů, jakož i čtyři stojany na malování, tři stavebnice, dvě morčata a jeden záchod. Jestli máme hrát fér, musíme se dělit. Šestileté dítě také nepochopí, že „se v podstatě ukázala kontraproduktivnost násilí pro konstruktivní interakci osob a společností“. I to je pravda. Ale dítě snáze pochopí, že zásada je ve světě i škole tatáž: Nikoho nebij. Dochází k nejrůznějším špatnostem. A dítě musí pochopit, že toto pravidlo souvisí s pravidlem prvním: Když někoho praštíš, nerozdělí se s tebou vůbec o nic a určitě nebude hrát fér. Není jednoduché vysvětlit, jaké škody obnáší znečišťování a ničení životního prostředí. Ale už dnes za to platíme hroznou daň, protože se dospělí neřídili pokyny ze školky: uklízej po sobě, vracej věci tam, kde jsi je našel, a neber si nic, co ti nepatří.

„Dějiny lidské společnosti jsou lépe určeny tím, jak tato společnost chápe nemoc, než jako formuluje ﬁlosoﬁcké a politické teorie.“ To je taky pravda. Stačí elementární hygiena. Záleží na tom, abychom si odstranili špínu z rukou i myšlení. Ale v případě dětí úplně postačí, když je naučíme, aby chodily na záchod, splachovaly po sobě a pravidelně si myly ruce. A tak dále: od prvního dne do nás vtloukají – jazykem odpovídajícím našim možnostem – to, co tvoří neocenitelné základy společnosti a kultury. Učitelka možná těmto prvním hodinám říká „jednoduchá pravidla“, ale ve skutečnosti se jedná o podstatu těžce vybojovaných a v praxi vyzkoušených zásad veškerého lidského usilování. Jakmile nám o těchto věcech povědí, rázem si uvědomíme, že nám začala praktická cvičení v laboratoři. Bude se po nás chtít, abychom tato pravidla každý den v praxi zkoušeli a procvičovali. Vědění má smysl pouze v případě, že se odrazí v každodenním životě. Lidstvo velmi nesnadno přicházelo na fakt, že jsme to, co děláme, nikoliv pouze to, co si myslíme. Platí to na děti i dospělé, na školní třídy i celé země. Někdy mě fascinuje, co všechno jsme ve školce tak úplně nepochopili. V letech pastorování mě nejednou zaskočilo, když za mnou někdo přišel a řekl mi: „Zrovna jdu od doktora. Řekl mi, že už mi moc času nezbývá.“ Chtělo se mi vykřiknout: „Jakže? Vy jste to nevěděl? Ve vašem věku jste musel zaplatit doktorovi, aby vám to řekl? Kde jste byl ten týden, kdy ve školce každý dostal kelímek s vatičkou, vodou a semínkem? Život prostě nastal – vzpomínáte? Rostlinka rostla vzhůru a kořeny dolů. Zázrak. A za pár dní pak najednou uschla. NEŽILA. Život je krátký. To jste ten týden prospal, byl jste nemocný, nebo co?“ Nikdy jsem nikomu tohle neřekl. Ale myslel jsem si to. A je to pravda. Šlo o to, abychom to hned zpočátku všechno pořádně viděli. Život a smrt. Životosmrt. Je to jedna věc. Velice krátká. Nezapomínejte na to. A ještě něco si ne každý hned uvědomí, totiž že je prakticky vyloučeno projít celým životem sám. Každý si potřebuje najít nějakou podpůrnou skupinu – rodinu, kamarády, partnera, terapeutickou skupinu, pracovní nebo jiný tým, církevní shromáždění, prostě cokoliv nebo kohokoliv. Školkové ponaučení platí, dokud dýcháme: „Když vyrazíš do světa, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.“ Venku je nebezpečno a taky si tam člověk může připadat opuštěný. Všichni někoho potřebujeme. Bez alespoň nějakého kolektivu se neobejde nikdo.

Na ponaučení ze školky narážíme pořád během celého života. Ovšem v daleko složitější a upovídanější podobě, aby nám to fakt došlo. Například při přednáškách, v encyklopediích, Bibli, ﬁremních řádech, u soudu, při kázání v kostele a v různých příručkách. Život nás ustavičně zkouší, aby bylo jasné, jestli jsme ponaučení z prvního roku ve školce pochopili a jestli jsme je také procvičovali. Po celý život se potýkáme s tím, co je správné a co špatné, co je pravda a co lež. Znovu a stále znovu se ocitáme ve výchozím bodě, totiž v místnosti, kde nám ve velmi útlém věku předali elementární představu o lidech a lidskosti. Pochopitelně to nebylo doslova všechno, co jste opravdu potřebovali znát. To určitě ne. Ale nemít do začátku tyhle základy, tak za to vy i společnost zaplatíte pořádnou daň. Ale jestliže jste se to naučili a procvičili, pak i všechno ostatní, co jste potřebovali znát, má pevné základy. Takže. Školkové krédo je teď podtržené, ale nijak se nezměnilo. Ve svých pětašedesáti tomu věřím, vím to, jsem o tom přesvědčený.