0226204

Ček ání.

To je ta nejnamáhavější část.

Jeden úkol jsem splnil a brzy má přijít další. Mezitím je jen černá díra plná ničeho, které se říká čekání.

Teď už zpět do Naticku nemůžu. Dům, ve kterém jsem tam žil, je teď už vyčištěn a všichni, kdo mě tam znali, už vědí, proč jsem musel odjet. Žil jsem tam sám dva měsíce, zatímco moji rodiče byli pracovně v zahraničí.

To jsem aspoň všem říkal.

Teď se ale stala strašná nehoda a já musím za rodiči.

To je důvod, proč jsem odjel tak narychlo.

Je načase změnit město a čekat. V tomhle případě se černá díra jmenuje Providence.

Cestuju vlakem, kdykoli můžu. Je sice pomalý a trochu staromódní, ale i to mi může být k dobru. Téměř žádné zabezpečení, nepotřebujete se nikam přihlásit a koupit lístek pod falešným jménem je hračka. A kromě 47

Mise_cz.indd 47

2.5.13 12:51

toho mě to baví. Když jsem na cestě, připadám si v bezpečí.

Jedu vlakem společnosti Acela Express a skoro za hodinu už se přihlašuju v hotelu Marriott v centru Providence. Když je vám šestnáct, ubytovat se v hotelu není úplná hračka. Mám sice průkazy i kreditní karty dospělého člověka, ale na výběr oblečení si vždycky musím dávat pozor. Nemůžu jen tak vejít dovnitř a vypadat jako teenager.

Všichni by měli spousty otázek.

Ne, že by měli o mě snad strach, to ne. Ale bojí se o pokoj, který bych si pronajal. Šestnáctiletý kluk uspořádá večírek, opije se do bezvědomí a vedení hotelu čeká velmi nepříjemný rozhovor s policií.

Někdy zavolám předem a rezervuju si pokoj pro syna, ale to zase vyžaduje příběh v pozadí a příběhy vždycky přitahují pozornost.

Příběh si zapamatujete. To, že se někdo prostě přihlásí, to ne.

Snažím se všechno držet v normálu. Velká města jsou ideální. A obchodní řetězce. A kluby. V klubu pro stálé zákazníky řetězce hotelů Marriott jsem přihlášen pod deseti jmény.

Vykročím k recepci. Na chodbě před restaurací postává rozmanitý hlouček lidí, asi od dvaceti do padesáti let.

Všichni vypadají nadšeně a šťastně, jako by je zrovna propustili z vězení.

Podívám se na desku s programem konference, kvůli které tu nejspíš jsou. „Vítejte, knihovníci!“ čtu jeden z nápisů na tabuli. „Vy patříte k nám?“ přitočí se ke mně dobře oblečená žena v podivných brýlích. „Kéž by,“ hlesnu.

48

Mise_cz.indd 48

2.5.13 12:51

V duchu se tomu musím smát.

Přejdu kolem nich k recepci a podávám recepční svou kreditku. Vezme si ji ode mě a projede jí čtečkou u pokladny. „Vítejte zpět, pane Gallante,“ říká mi a přitom se na mě zkoumavě zadívá.

Ten pohled znám. Nejsi na pana Gallanta trochu mladý, chlapče?

Hlupák by řekl: Pan Gallant je můj otec. Snažil by se tvářit, že je všechno v pořádku, když se kluk přihlašuje do hotelu pod otcovou kreditkou. „Díky, jsem rád, že jsem zase zpět,“ povídám chladně.

Chovej se jako starší. Vypadej starší. „Zůstanete u nás dlouho?“ „Když budu mít štěstí, tak jen na krátko.“ „Možná tady v Providence najdete něco, co se vám zalíbí.“ Zářivě se na mě usměje a já si ji konečně pořádně prohlédnu. Tmavé vlasy, kouřově šedé oči a upnutá černá uniforma, která nedokáže úplně schovat perfektní tělo, které se pod ní rýsuje.

Možná bychom se spolu mohli trochu pobavit, ale já si teď nemůžu dovolit rozptýlení. Místo toho, abych využil její nabídky, se radši už od začátku tvářím, že ji neberu vážně. „Pochybuju, že se najde někdo, komu by se tady líbilo,“ pokusím se o žert.

Předstírá uraženou, ale hned se zase směje. „Měl byste vědět, že urážíte mé rodné město.“ „A sakra, to jsem si asi právě vysloužil pokoj s výhledem na parkoviště, co?“ Rychle přesměrovat konverzaci zpět na pokoj.

49

Mise_cz.indd 49

2.5.13 12:51

Jen obchod. O nic víc tady nejde. Nic osobního. „Ale ne, to bych vám neudělala,“ zavrtí hlavou.

Chvíli něco píše do počítače a pak se na mě zase podívá těma šedýma očima. „Náhodou tady ve městě máme spoustu zajímavých věcí. Mohla bych vám něco z toho ukázat, kdybyste měl zájem.“ To, že zase změníš téma, na mě nezabere. Musím sledovat svůj cíl a ukončit tenhle rozhovor. „Zájem bych i měl,“ připustím. „Ale čas ne. Jsem tady jen na krátko pracovně.“ „To je ale škoda.“ „To ano.“ Podá mi malou obálku s kartou od pokoje. „Je to pokoj 759. A výhled je krásný. To vám garantuji.“ „Díky.“ Na její jmenovku se radši nepodívám. Nechci ji oslovovat jménem a zbytečně mezi námi vytvářet nějaké pouto.

Pouta, která vás pojí k jiným lidem, si také zapamatujete. Proto je pro mě nebezpečné je vytvářet.

Ještě kývnu na pozdrav a ustoupím stranou, aby se mohl zapsat člověk za mnou. Možná s ní on bude moct dělat to, co já nemůžu. Navštíví všechna ta zajímavá místa a užije si výlet do Providence.

Pevně sevřu obálku s kartou v ruce a vyrazím.

Takže pokoj 759. Tady budu čekat.

50

Mise_cz.indd 50

2.5.13 12:51