Deset
jakmile křišťálově průzračná čepel meče vyjela z kamenného kvádru, vzduch kolem nich byl náhle jako nabitý elektřinou. Proudy energie vířily místností a Laurel byla nucena o krok couvnout. Narazila ramenem do Tamaniho hrudi. Flor ji chytil rukama za lokty a pomohl jí udržet rovnováhu, za což mu byla opravdu vděčná. David stál bez hnutí s pohledem upřeným na meč ve své ruce a s hloubavým výrazem v obličeji. Zaslechli, jak Jamison zalapal po dechu, a když se k němu obrátili, spatřili, jak se mu po tváři rozlévá široký úsměv. „Nestydím se přiznat, že jsem si nebyl tak zcela jist, jestli to bude fungovat. Po všech těch letech mi to připadá, jako by se mi splnil sen.“ Pak si odkašlal a zvážněl. „Musíme jednat rychle. Každou chvíli tu bude královna. Tamani, ty budeš taky něco potřebovat.“ Pokynem ruky vyzval mladého flora, aby přistoupil k malé sbírce třpytících se zbraní, visících na východní zdi komnaty, kde stál nyní už prázdný žulový kvádr. 87
Osud_cz.indd 87
04.12.12 13:42
„Ty jsou ale krásné,“ vydechl Tamani tak tiše, že Laurel pochybovala, že to někdo kromě ní zaslechl. Tamani udělal ještě pár kroků, natáhl ruku a uchopil kopí se dvěma hroty. Oba konce zbraně vypadaly ostré jako břitva. Laurel nebylo tak zle, jako když se jednalo o střelné zbraně, ale o moc líp se necítila. Tamani se obrátil a vyvážil kopí v pravé ruce, několikrát je pozdvihl a pak pomalu, rozvážně přikývl hlavou. „Tohle je pro mě ta správná váha,“ pronesl vážným hlasem. Byl to hlas kapitána stráží, známka, že je oficiálně připraven k boji. A to Laurel vyděsilo mnohem víc než nabroušené kopí. „Pane?“ Všichni se tázavě podívali na Davida. Navzdory nadpozemské síle, která z něj vyzařovala, vypadal poněkud nejistě a ztraceně. „Ano, Davide?“ pronesl Jamison. „Já to… já to tak úplně nechápu. Co mám vlastně dělat?“ Jamison udělal krok vpřed a chtěl Davidovi položit ruku na rameno, dlaň mu však sklouzla. David se na něj nechápavě podíval a starý flor ruku stáhl a usmál se, jako by právě objevil něco nádherného. „Věř mi, je to naprosto jednoduché. Budeš prostě máchat mečem a ten tě povede a vyrovná všechny tvoje chyby a nedostatky. Avšak tak jako Artuš před sebou musíš mít odvahu vykročit vpřed a sílu zůstat stát.“ Na chvíli se odmlčel. „Žádám od tebe vskutku obtížnou věc, ale tvé schopnosti na to rozhodně stačí, to ti zaručuju. Nyní pojďte,“ obrátil se ke všem dohromady. „Měli bychom vyrazit.“ Nikdo nepromluvil celou cestu, kdy procházeli horními komnatami, scházeli ze schodů a vyšli do palácové zahrady. 88
Osud_cz.indd 88
04.12.12 13:42
Když došli k mramorovému oblouku na konci pěšiny, Jamison konečně prolomil ticho. „Jestli se vrátíme stejnou cestou, jakou jsme sem přišli,“ pronesl a ohlédl se na svou skupinu, „možná se královně úplně vyhneme.“ „A pročpak bys to chtěl dělat, Jamisone?“ ozval se tichý hlas královny Marion, která právě procházela bílým mramorovým obloukem. Za jejími zády Laurel viděla dlouhou řadu zeleně oblečených stráží se zbraněmi na ramenou. Mezi nimi šli i královští Am Fear-faire. Jamison se na okamžik zarazil a zdálo se, že ho sebedůvěra opouští, ale ihned se zase vzpamatoval. „Protože na mě budete mít velikou zlost,“ řekl prostě. „A na nějaké rozčilování prostě nemáme čas.“ Marion se zatvářila tázavě a Laurel viděla, jak už už otevírá ústa. Na nic se však nezeptala a prohlížela si členy Jamisonovy skupiny jednoho po druhém. Když jí padl zrak na Excalibur, ve tváři se jí objevilo zděšení. „Jamisone, cos to udělal?“ „Přesně to, o čem Mlčenliví věděli, že ty neuděláš,“ pronesl flor vyrovnaně. „Musíš si uvědomit důsledky svého činu.“ „Jsem si vědom, jaké důsledky by to mělo v minulosti, avšak rovněž vím, že minulost nemusí vždy diktovat to, co se stane v přítomnosti.“ „Jamisone, ty budeš jednou příčinou zániku Avalonu.“ „Pokud ty jej ovšem nezničíš ještě předtím,“ pronesl Jamison a v hlase mu zněla chladná zuřivost. 89
Osud_cz.indd 89
04.12.12 13:42
V královniných očích se zlostně zablesklo, ale pak se v nich objevilo cosi, co Laurel připadalo jako lítost. „Když ty jsi tak neoblomný,“ řekla. „I Cora mluvila o tom, jak umíš být ne ústupný, když si umíníš, že něco uděláš. Dělej si tedy, co chceš. Pamatuj si však, že větev, která se neohne, je tou první, kterou srazí bouře. Odmítám nést jakoukoli zodpovědnost za tvou smrt. Pojď, Yasmine.“ Mladičká florela od ní odstoupila a vzala Jamisona za ruku. „Chci zůstat s tebou,“ řekla rozhodným hlasem a v očích jí plálo. Jamison však vrtěl hlavou. „To nemůžeš.“ Vrhl pohled na Marion a pak se sklonil k Yasmine a zašeptal jí do ucha. „Kdybychom tu byli oba, abychom tě chránili, pak možná. Ale nevěřím, že to zvládnu sám.“ „Nebudeš na to sám,“ vyhrkla rázně. „Já ti můžu pomoct.“ „Nemůžu riskovat, že se ti něco stane,“ prohlásil Jamison a znovu zavrtěl odmítavě hlavou. „Ty ale doopravdy neumřeš, že ne?“ zeptala se mladá florela a vyčítavě se na Marion podívala. „To tedy rozhodně nemám v úmyslu.“ Yasmine krátce pohlédla na Laurel a Tamaniho a pak ztišila hlas. „Můžu udělat ohromné věci,“ pronesla tak tiše, že ji Laurel sotva slyšela. „Už léta mi přece říkáš, že můžu provést velké věci, a to taky udělám.“ „No a právě proto musíš zůstat tady,“ vysvětlil Jamison a jemně se dotkl její tváře dlaní. „To, co se chystáme teď udělat, není nic velkého, je to jen nutné. Víc než kdy jindy je v tuhle chvíli důležité, abys zůstala naživu a mohla dělat ty velké věci. Avalon si nemůže dovolit tě ztratit. Jinak by bylo 90
Osud_cz.indd 90
04.12.12 13:42
všechno naše úsilí marné, a to právě ve chvíli, kdy se blíží k rozkvětu.“ Ať už Yasmine Jamisonově tajemné řeči rozuměla nebo ne, přikývla, otočila se a odcházela za Marion, která na ni ani nečekala. Jamisonův pohled sledoval obě Zimní florely, dokud nedošly k paláci a nebyly bezpečně uvnitř, chráněné svými Am Fear-faire. Pak se obrátil ke své skupině. „Pojďte,“ pronesl napjatým hlasem a vedl je dolů ze svahu. „Je jich takové množství,“ řekla cestou dolů Laurel Tamanimu překvapeně, když je míjely řady strážců, kteří stále ještě pochodovali vzhůru po stezce vedoucí k Zimnímu paláci. „Plus minus dvě stovky,“ zavrčel Tamani. „Dvě stovky?“ zvolala Laurel a dech se jí zadrhl v hrdle. „Vážně jich potřebuje tolik?“ „Samozřejmě že ne,“ zamračil se flor. Laurel zaváhala, ale pak jí to přece jen nedalo a pokračovala: „A může jich Avalon tolik postrádat?“ „Samozřejmě že ne,“ opakoval zachmuřeně. „Tak jdem.“ Vzal ji za ruku a společně spěchali za Jamisonem, Davidem a Chelsea. Laurel připadalo, že se její nohy samy od sebe pohybují, jak je zemská tíže táhne dolů z kopce směrem k zahradě u brány. Řada strážců stoupajících proti nim konečně skončila a po chvíli už slyšeli jen jejich kroky a těžké oddechování. Náhle Laurel škubla hlavou, protože vzduchem zničehonic zaburácel zvuk výstřelů. „Jdeme moc pozdě,“ vykřikl Tamani zoufale. „Už jsou tady?“ zděsila se Laurel. To je ale příliš brzo! 91
Osud_cz.indd 91
04.12.12 13:42
„A mají pušky,“ dodal Tamani a zbledl. „To nevadí,“ snažil se je povzbudit Jamison. „My máme něco lepšího. Vy mladí byste asi měli běžet napřed. Obávám se, že vás moje staré stonky zdržují.“ Všichni se ohlédli na jiskřící ostří meče a Davidovu bledou tvář. Tamani však pevněji sevřel své kopí a prohlásil: „Tak jdem zabít nějaké trolly.“ Všichni čtyři se rozběhli dolů ze svahu do zahrady, z níž se ozývala bitevní vřava. Na vrcholu zdi stáli florové jeden vedle druhého, někteří drželi luky či praky, jiní podávali ostatním kopí a nože. Vypadalo to, že mezi strážemi vládne panika, a celá operace působila poněkud chaotickým, neorganizovaným dojmem. „Caesafum na ně nezabírá!“ křičel jeden ozbrojený strážce na Jarní florelu v obyčejném oblečení, která vezla trakař plný lektvarů. „Nic z toho, co nám Lektváči posílají, nefunguje. Jeď zpátky k Jarním a řekni jim, že potřebujem víc zbraní!“ „Ale já…“ Odpověď neznámé florely však zanikla v rachotu padajících kamenů asi patnáct metrů od vstupu do zahrady. Okamžitě se ozval křik: „Probořená zeď!“ „Musíme tu zeď opravit,“ řekl Tamani. „Po bráně je druhé kritické místo právě zahrada. Musíme to ohrožené místo zajistit do doby, než dorazí Jamison. „Davide, jdi kupředu!“ David jen zíral. „Chci po tobě, abys šel první. Nic se ti nemůže stát.“ „Jseš si jistý?“ ptal se David. Hlas se mu zpočátku zachvěl, ale pak se ovládl. 92
Osud_cz.indd 92
04.12.12 13:42