„Co bude teď?“ zeptal se David. Pavla seděla na schodech před hotelem a mhouřila oči proti odpolednímu slunci. Bylo půl sedmé a stromům kolem přehrady se začínaly dloužit stíny. „Máš ty léky?“ „Všechny.“ Trochu čekal, že se Pavla bude zajímat, za co je koupil, ale neudělala to. Debetní účet Davidovi umožnil vybrat peníze do mínusu, a on se tak poprvé v životě stal dlužníkem. „Ostatní už jsou dole,“ řekla Pavla a vstala. Měla na sobě svoje staré tričko s obrázkem anděla, které na ní David viděl v den, kdy se potkali. Černá se už dávno seprala do šedé a Pavla ho nosila jenom tehdy, když jela někam pod stan. „Morgain říkala, že si můžeš půjčit její spacák.“ David si nebyl jistý, jestli správně pochopil, co se bude dít. „Jestli to má začít až večer, můžu dojet pozdějc. Mám doma ještě nějakou práci.“ Zavrtěla hlavou. „Uděláme to takhle.“ Společně vešli do opuštěného hotelu. V narudlém světle to vypadalo, že jeho stěny hoří. „Jak dlouho ji znáš?“ zeptal se David. „Morgain.“ „Proč tě to zajímá?“ Pokrčil rameny. „Jestli jí věříš.“ „Ona věří tobě,“ odpověděla Pavla. „Bez jejího hlasu bys tady nebyl. Chtěla tě.“ Potřásl hlavou. „Toho kluka taky chtěla.“ „Co?“ David mávl rukou a Pavla se dál neptala.
71