0044191

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 5

Michal Viewegh

.. .. .

K

á n č e j a á B lét

s Klausem

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 7

Aktivní podíl To, co se odehrálo sedmnáctého listopadu, pro mě určitě nebylo vykolejení, nýbrž to, o čem člověk dávno snil a uvažoval. Chtěl jsem v každém případě být při tom a co nejintenzivněji a co nejaktivněji se na všem podílet.

Václav Klaus, Narovinu V pondělí 20. listopadu 1989 krátce po poledni byl Kvidův mladší bratr Paco, novopečený student prvního ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, vyslán jedním z členů Stávkového výboru (jenž se skládal prakticky výlučně ze studentů vyšších ročníků) do nedaleké Galerie u Řečických, aby se zeptal, zda schůzující disidenti a umělci z řad teprve včera založeného Občanského fóra něco nepotřebují.

Paco na sobě nedal nic znát, ale pociťoval jakousi nespokojenost. Byl připraven udělat pro revoluci prakticky cokoliv, nicméně zadaný úkol se mu zdál formální, málo konkrétní,

K

7

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 8

ba přímo alibistický – a alibismus bylo něco, čím Paco rozhodně odmítal revoluci znesvětit. Potom ho napadlo, že by mohl schůzujícím disidentům a umělcům zároveň donést dvacet nebo raději hned třicet kilo pomerančů. Takový náklad, to už by jeho cestu vysvětlovalo, říkal si. Pomerančů (v nejrůznějších papírových krabicích a igelitových taškách) byla plná fakulta a všem už začínaly lézt krkem, ale lidé jim je nepřestávali nosit. Zřejmě se domnívali, přemítal ironicky Paco, že největším nebezpečím každé revoluce je nedostatek vitaminu C, respektive kurděje. Tenhle aforismus ještě určitě použiju, umínil si v duchu. „Pomeranče?“ řekl člen výboru zprvu pochybovačně, aby tak uplatnil svou autoritu, ale vzápětí se velkoryse rozhodl, že Paca za jeho iniciativu pochválí. „Oukej. Proč ne? Dobrej nápad!“ pravil a odběhl za dalšími povinnostmi.

Paco si od jednoho ze spolužáků vypůjčil velký červený batoh, který až po okraj naložil pomeranči – vybíral jen ty velké.

Nyní už byl se svým pověřením spokojený. Trávil na fakultě třetí den bez jediné přestávky, takže se docela těšil, že se po monotónním malování hesel Svobodu! a Konec vlády jedné strany! konečně projde na čerstvém vzduchu. Byl také v pokušení stavit se cestou na nedaleké právnické fakultě za svou dív-

K

8

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 9

kou, s níž se od osudného pátku na Národní třídě ještě neviděl, ale potom onu myšlenku zavrhl, neboť si dobře uvědomoval, že by se v daném případě jednalo o ryze soukromou pochůzku – a to mu připadalo nedisciplinované.

Nakonec byl za svou revoluční kázeň víc než královsky odměněn: když se totiž o necelou půlhodinu později s červeným batohem na zádech prodral tlačenicí před vchodem do Galerie u Řečických, vůbec první člověk, na něhož narazil, byl samotný Václav Havel, jenž zrovna vycházel z toalety. Paca nečekané setkání s legendou československého disentu dočasně vyvedlo z míry, a na pár vteřin dokonce pocítil neodolatelnou touhu onomu bezmeznému obdivu, který k Havlovi už léta cítil, zcela podlehnout a poddat se osvobodivé hysterii (na přehnaném obdivu – když už na něj přistoupíme – nelze koneckonců nic moc pokazit, blesklo mu hlavou), ale potom se naštěstí vzpamatoval. Zdvořile, avšak nijak servilně nejvyššího šéfa revoluce pozdravil a informoval ho, že je zástupcem studentů filozofické fakulty a že se přichází zeptat, zda od nich v Občanském fóru něco nepotřebují. Václav Havel se zatvářil poněkud nerozhodně a poškrábal se na hlavě. Panebože, on je fakt blonďák! uvědomil si Paco. „A taky vám nesu tohle,“ řekl pohotově, s heknutím shodil ze zad čtvrtmetrákový batoh a rozvázal šněrování.

K

9

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 10

Budoucí prezident jakoby ostýchavě nahlédl dovnitř – a zdvihl oči v sloup. „Panebože, zase pomeranče!“ „Máme jich plnou fakultu,“ zrozpačitěl Paco. „Lidé jsou očividně přesvědčeni,“ řekl Václav Havel, „že demokracie vzniká masovým pojídáním citrusových plodů.“ Poprvé se pousmál. „Zřejmě se domnívají,“ osmělil se Paco, „že největším nebezpečím revoluce jsou kurděje...“ Václav Havel se upřímně uchechtl. Ten dlouhovlasý zarostlý student mu byl docela sympatický. V příští chvíli ovšem dolehl na chodbu mohutný potlesk a on trochu nervózně pohlédl k zavřeným dveřím sálu. Paco pochopil. „Takže jestli nic nepotřebujete, tak já zase vypadnu,“ donutil se říci.

Dramatik postřehl studentovo zklamání. Na okamžik se zamyslel – a potom Paca požádal, zda by ochrance na pár hodin nevypomohl s hlídáním u vchodu. „Ale jistě!“ vyhrkl Paco šťastně. „Samozřejmě!“ „Máme tam už tři kluky, ale stejně sem pořád leze fůra lidí,“ informoval ho Václav Havel. „Najednou máme revolucionářů až příliš.“

K

10

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 11

Doprovodil ho nazpět ke vchodu a představil ho mladíkům s páskami na rukávech; nakonec mu potřásl rukou a vrátil se do hlučícího sálu.

Něco takového by Paco nečekal ani v těch nejoptimističtějších snech. Nejenže mluvil s hlavní postavou revoluce, ale dokonce zůstal v samém jejím středu, uprostřed všeho dění!

Ze studenta, který tak jako většina ostatních celé dny pouze maloval transparenty, se během jediné půlhodiny změnil ve strážce čistoty revoluce – neboť přesně takto Paco chápal úlohu ochranky. Bylo nutno ochránit revoluci přede všemi, kteří by na ní chtěli parazitovat. „Bratrovo sebevědomí,“ psal Kvido, „tím pádem poněkud vzrostlo.“ Měl pravdu. Jestliže ještě cestou do galerie, na rušných ulicích, byl Paco ze svého třídenního strniště a zválených, barvou zacákaných šatů značně nesvůj, nyní si na svém zevnějšku začal naopak zakládat. To nebyly obyčejné špinavé džíny a vytahaný svetr, ve kterém spal na podlaze posluchárny – to byla uniforma revoluce. Ano, byl cítit potem, ale jeho červeno-modro-bílá trikolóra to přece vysvětlovala. Pokud ještě před půlhodinou pochyboval o užitečnosti své mise – čili také tak trochu o sobě – nyní, jako člen ochranky, už pochyboval pouze o ostatních.

K

11

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 12

Budiž řečeno, že jeho nedůvěra byla vesměs oprávněná: kromě lidí, kteří na probíhající jednání Občanského fóra bezpochyby patřili, se totiž do sálu bez přestání snažili vecpat i nejrůznější kariéristé, kteří vycítili šanci, všemožní kolemjdoucí zvědavci, novináři, jimž šlo pouze o jejich článek, úředníci, kteří si kdysi v kanceláři tajně oxeroxovali dvoje samizdatové Lidové noviny a nyní se domáhali pochvaly, či důchodci s písemnými seznamy křivd, jichž se na nich komunisté dopustili – a kteří se samozřejmě dožadovali okamžité nápravy. Podobné zkušenosti, jakož i Pacův věk (teprve nedávno mu bylo osmnáct), snad alespoň zčásti omlouvaly onen pohrdavě podezíravý výraz, který se v jeho mužně zarostlé tváři brzy usadil, i onu blazeovanost, s níž se čím dál častěji obracel na nově příchozí.

Nyní před ním stáli tři sebejistě se tvářící muži, kterým před okamžikem zastoupil cestu. „Můžeme dál?“ zeptal se jeden z nich.

Měl lehce prošedivělé vlasy a knír a velké hranaté brýle. Jeho hlas zněl navzdory jisté podrážděnosti zvláštně měkce. „A vy jste kdo?“ otázal se Paco zpříma, nic netuše o historické odpovědnosti, kterou na sebe touto větou bere.

Muž s knírem semkl rty, pokýval hlavou a pokáral Paca nesouhlasným pohledem.

Ten pohled nebyl Pacovi příjemný.

K

12

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 13

„Moje jméno je Václav Klaus a toto jsou pánové Dlouhý a Ježek,“ pravil muž pomalu, upjatě. „Jsme z Prognostického ústavu.“ O Prognostickém ústavu Paco v životě neslyšel, ale zato si ihned připomněl onoho vousatého pološíleného mladíka, který sem před chvílí přinesl rukou psaný třístránkový návod na zaručeně rychlou změnu režimu a jehož samozřejmě ihned vyhodil. „Tak moment,“ řekl.

Nahlédl do seznamu, který dostal k dispozici, ale Prognostický ústav ani žádné z uvedených jmen v něm nenašel. V duchu ho to potěšilo, ale snažil se na sobě nedat nic znát (kdyby byl v té době věděl, že Václav Klaus ještě docela nedávno odmítl podepsat petici za propuštění Václava Havla z vězení, bezpochyby by dal své škodolibé radosti průchod). „Nejste tu,“ řekl co možná neutrálně. „Lituju.“ Považoval tím celou záležitost za vyřízenou, ale budoucí premiér nespokojeně sykl a významně zakroutil hlavou. „Podíval jste se pořádně?“ zeptal se.

Pacovi šel od první chvíle na nervy, ale zároveň si instinktivně uvědomoval, že na rozdíl od všech předchozích otrapů má před sebou silného protivníka. Přikývl – a statečně čelil dotčenému pohledu zpoza velkých nemoderních brýlí. „Tak se prosím podívejte ještě jednou, pane kolego!“

K

13

VIEWEGH_KLAUS_zlom.QXD_Sestava 1 2/28/23 8:15 AM Stránka 14

Oslovení pane kolego Paca popudilo. Byl na ně sice z fakulty zvyklý, ale v dané situaci je považoval za nepřípadné, ba dokonce vypočítavé: byla to příliš laciná vstupenka mezi revolucionáře. „Už jsem se díval,“ odpověděl neochvějně. „Ne ne,“ řekl Václav Klaus. „Musíme tam být.“ Paco se té nezamýšlené dvojznačnosti musel usmát. „Pokud jsou vaše jména na onom seznamu uvedena,“ pravil ledově, „potom tak malými písmeny, že je to pod moji rozlišovací schopnost.“ Několik přítomných lidí se zasmálo.

Z výrazu v obličeji Václava Klause Paco pochopil, že zvítězil (jednalo se samozřejmě o vítězství dočasné). Otočil se k němu zády a začal rozmlouvat s jiným členem ochranky, ale koutkem oka s uspokojením sledoval, jak všichni tři prognostici rozladěně odcházejí. „Velké dějiny,“ psal Kvido, „často ovlivňují zdánlivé maličkosti.“ „To je přesně ten typ, co ho vyhodíš dveřma – a von ti vleze zpátky voknem!“ rozčiloval se Paco, když se 10. prosince večer z televizních zpráv dozvěděl, že Václav Klaus získal v nové vládě křeslo ministra financí. „Rozlišuji politiky na sportovce a nesportovce,“ napsal později Václav Klaus ve své knize Narovinu.

K

14