0044168

Alena Mornštajnová Petra Dvořáková Anna Bolavá Marek Epstein Jakuba Katalpa Viktorie Hanišová Irena Hejdová Stanislav Beran Lidmila Kábrtová Kateřina Rudčenková

VE ŠKOLE I ZA ŠKOLOU

Ve skole i za skolou.indd 5

08.03.23 14:38

Ve skole i za skolou.indd 8

08.03.23 14:38

ALENA MORNŠTAJNOVÁ kuchyně slečny irmy Slečna Irma měla ty nejpomněnkovější oči, jaké jsem kdy viděla, a vařila ta nejlepší jídla, jaká jsem kdy jedla.

Bydlela sama v domku s velkou zahradou, ale osamělá nebyla, protože měla ráda lidi a lidé měli rádi ji. Když jsem slečnu Irmu poznala, bylo jí už hodně přes šedesát let, ­vlasy nosila ostříhané do slušivého mikáda a nikdy ne­vyšla před branku oblečená jinak než v elegantním kostýmku.

Nevelký důchod si vylepšovala pronajímáním malého pokojíku v prvním patře. Okouzlil mě na první pohled stejně jako slečna domácí.

Psala se sedmdesátá léta a já jsem začínala studovat první semestr vytoužené historie. Rodiče by mě raději viděli na praktičtějším oboru, ale vzhledem k mým výsledkům v matematice a nedělnickému původu byl téměř zázrak, že jsem se na vysokou školu – a humanitní obor k tomu – dostala.

9

Ve skole i za skolou.indd 9

08.03.23 14:38

„Stejně skončíš jako učitelka,“ řekl táta a měl pravdu. Nutno poznamenat, že jsem mohla dopadnout i hůř.

Koleje jsem nedostala a u slečny Irmy jsem bydlela celá studia. Domek uprostřed zahrady se pro mě stal druhým domovem a jeho šedovlasou majitelku jsem i přes léta, která nás dělila, považovala za svoji přítelkyni.

Dodnes na slečnu Irmu ráda myslím a vzpomínky mi pokaždé zavoní vůní jídla. Svým kuchařským uměním byla drobná slečna proslulá po celé čtvrti, daleko za plotem udržované zahrádky. Protože jsem bývala hubené a neduživé dítě a rodiče si dělali starosti o mé zdraví více, než mi bylo milé, byla jsem u slečny Irmy „na byt i stravu“. Večer co večer mě čekala teplá večeře a příjemné povídání. Polévky, jídla masitá i bezmasá, slaná i sladká, vařená, pečená, zapékaná i smažená, nákypy, pudinky i koláčky. Každý chod byl uměleckým kouskem z galerie skvělé kuchařky.

Nejvíce jsem se těšila na středeční večeře. Toho dne mívala slečna Irma hosty a připravovala jídla ze zahraniční kuchyně. Hosté pocházející z řad početných přátel slečny domácí se posadili okolo stolu a hostitelka řekla: „Dnes jsem uvařila ochutnávku z francouzské (italské, mexické, thajské, libanonské, indické či africké) kuchyně,“ a začala nosit na stůl. U polévky nebo předkrmu povyprávěla něco o historii země, u hlavního chodu zabrousila do zeměpisu a u moučníku pohovořila o zvláštnostech dané ­kuchyně.

10

Ve skole i za skolou.indd 10

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

08.03.23 14:38

Viděla jsem, že někteří hosté poslouchají jen ze zdvořilosti a větší pozornost věnují jídlu, ale převážná většina – včetně mě – se na vyprávění těšila, protože slečna Irma byla příjemná vypravěčka. „Slaný koláč neboli quiche se připravuje všude ve Francii, ale já si myslím, že úplně nejlepší je ten lotrinský. Není nad propečenou křupkavou slaninu. V Alsasku dělají cibulovou variantu, ta je taky moc dobrá, udělám ji někdy příště. A teď přijde dezert – doufám, že máte rádi čokoládu. Připravila jsem čokoládovou pěnu.“ Věřte, že i ten, kdo čokoládu rád neměl, si Irminu čokoládovou pěnu zamiloval.

Po večeři jsem slečně pomohla sklidit ze stolu a umýt nádobí. Při práci jsme si povídaly. Nejčastěji mi znovu vyprávěla o jídle, ale i hostech, kteří se toho večera sešli u stolu, o sousedech nebo svých bývalých nájemnících. O všech mluvila s láskou, nikdy o nikom neřekla nic špatného. „Víš, ta paní Jiřinka, co seděla proti tobě, je moc hodná paní,“ vyprávěla o hubené světlovlasé padesátnici. Na mě moc dobrý dojem neudělala, protože za celý večer skoro nepromluvila a jenom se mračila. „Jejího manžela dva měsíce po svatbě srazilo a­ uto a od té doby byl na vozíku. Když vloni umřel, Jiřinka celé dny nevyšla z bytu. Všimla sis, jak jí dnes chutnal moučník? Nabalila jsem jí dvě mističky krému s sebou.“ Slečna Irma byla přesvědčená, že jídlo je lék na všechny bolesti a smutky.

Po každém vyprávění jsem měla chuť se zeptat: „A co vy, slečno Irmo, jaký je váš příběh?“ Ale nikdy jsem k tomu kuchyně slečny irmy

Ve skole i za skolou.indd 11

11

08.03.23 14:38

nenašla odvahu. Bylo zřejmé, že o sobě slečna Irma mluvit nechce.

Ukončila jsem vysokou školu a z domku uprostřed velké zahrady jsem se – ač nerada – odstěhovala zpátky do rodného města. Pár měsíců jsem pracovala v muzeu, pak jsem se vdala a v duchu předpovědi svého otce jsem začala učit na místním gymnáziu. Se slečnou Irmou jsem si každý měsíc vyměnila jeden nebo dva dopisy. Psala mi o všem, co se v sousedství přihodilo, kdo k ní přišel na večeři, co uvařila a co plánuje na příště, a vždycky přiložila zajímavý recept.

Pokaždé jsem podle něj uvařila a pokaždé jsem měla úspěch.

Jednoho měsíce dopis nepřišel. Slečna Irma umřela.

Vypravila jsem se na pohřeb. Na smuteční hostině jsem se posadila vedle Irminy neteře, jediné pokrevní příbuzné.

Měla stejně pomněnkové oči jako teta a nedůvěřivě se vidličkou přehrabovala na talíři. „Tohle by teta uvařila mnohem lépe.“ „Měla jsem slečnu Irmu moc ráda, ale kromě toho, že to byla moc hodná paní a výborná kuchařka, o ní vůbec nic nevím,“ řekla jsem.

Pomněnkové oči se na mě usmály. „Neskrývala žádné tajemství. Jenom nechtěla unavovat lidi povídáním o sobě. Myslela si, že by to nikoho nezajímalo. Víte, ještě před válkou byla zasnoubená a měla se vdávat. Její snoubenec byl moc chytrý pán. Vystudoval ekonomii a pracoval pro Baťovy závody v Jižní Americe.“ 12

Ve skole i za skolou.indd 12

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

08.03.23 14:38

„Proč neodjela s ním?“ „To měla v plánu, ale nechtěla opustit maminku. Už byla moc nemocná a brzy nato umřela. Teta se se svým snoubencem dohodla, že za ním přijede hned, jak to bude možné, ale to se jí nepodařilo. Nejdříve přišli Němci a pak komunisti. Čekal na ni deset let a potom se oženil s nějakou Američankou.“ Smutně se usmála. „Teta Irma mu napsala, ať nezůstává sám. Moc dobře se v Americe uchytil. Zpočátku dělal obchodního zástupce, a potom si dokonce založil vlastní firmu. Věděl, že Irma moc ráda vaří, a odevšad, kde byl, jí posílal koření a zvláštní přísady. Tehdy teta začala se svými slavnými zahraničními středami. Psali si, dokud neumřel. Není to tak dlouho, možná pět let. Celou tu dobu jí posílal přísady, které u nás nejsou k dostání. A pak je posílala dokonce i jeho paní.“ Smuteční hosté se začali loučit a jeden po druhém se rozcházeli do svých domovů. Neteř slečny Irmy si potřásla rukou s posledním hostem a vyrovnala účet. Společně jsme vyšly ze dveří. „Teta se těšila, že bude jednou cestovat po světě. Říkala, že by chtěla ochutnat všechna ta jídla, která uvařila, a přesvědčit se, že je připravila správně.“ Neteř slečny Irmy si povzdechla. „To se jí nesplnilo.“ Toho roku na podzim komunistická vláda padla a hranice se otevřely. Následujícího jara jsem s manželem vyrazila do Francie a za uškudlené franky jsem ochutnala opravdový lotrinský koláč a čokoládovou pěnu. Další rok jsem kuchyně slečny irmy

Ve skole i za skolou.indd 13

13

08.03.23 14:38

v Itálii vyzkoušela lasagne i pravé italské rizoto. Každé jaro podnikám kulinářské výlety, ochutnávám cizokrajná jídla a vzpomínám na kuchařské umění slečny Irmy. A jestli ji jednoho dne tam nahoře potkám, budu moct s čistým svědomím říct, že její výtvory byly stejně dobré, ne-li lepší, než originál. Určitě proto, že byly vařené s láskou.

14

Ve skole i za skolou.indd 14

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

08.03.23 14:38

„Jak se těšíš na zejtra?

První vražda v životě,“ uchechtne se Miro.

Ve skole i za skolou.indd 15

08.03.23 14:38

Ve skole i za skolou.indd 16

08.03.23 14:38

PETRA DVOŘÁKOVÁ řezníkem Do týhle školy já nikdy nechtěl. Nikdy! Mezi tyhle odporný kluky, který nezajímá vůbec nic. Teda zajímá – pivo a debilní porno. A taky xanax. Jeden netáhlo vedle druhýho. Na první pohled se mezi nimi ztratím. Obtloustlej, brejlatej, v kostkovaný košili, jako skoro všichni tady. Co má člověk uvnitř, to nikoho nezajímá. Ani kluky, ani učitele. Ti mají co dělat, aby to stádo aspoň nějak uřídili. „Tak co, Teploušku, jak se těšíš?“ poplácává mě po zádech Miro.

Tuhle přezdívku mi dal hned druhý den školy a všichni ostatní ji okamžitě přejali. I když vůbec nechápu, jak to mohli poznat. Několikrát mě napadlo, že je to kvůli těm kulatejm brejličkám, že vypadají trochu jak holčičí, ale zase si říkám, že o tom tihle týpci zas až tak nepřemejšlí. Možná, když je člověk jinej, tak se to pozná vždycky. A zákonitě řezníkem

Ve skole i za skolou.indd 17

17

08.03.23 14:38

na to nejdřív přijdou ty největší hovada. Ale třeba naši, ti to nepoznají vůbec. Těm je totiž taky jedno, jakej jsem uvnitř. V jejich očích jsem budoucí řezník. Od začátku měli jasno, že půjdu na tenhle učňák. I když známky jsem měl vždycky celkem v pohodě. Nebýt toho, že jsem chytil trojku z češtiny a z dějáku, mohl jsem to zkusit na střední.

Jenže naše výchovná poradkyně řekla, že trojkaři nemají na střední co dělat. A naši se toho hned chytli, protože to byla voda na jejich mlejn – kluk se vyučí řezníkem, bude to v rodině a řemeslo je dneska zlatej důl. Chvíli jsem je zkoušel přesvědčit, že bych dělal aspoň něco se dřevem nebo třeba kováře, ale to táta nepřipustil. Starší brácha šel na opraváře zemědělských strojů, tak já prý musím k masu. „No tak, Teploušku, nespi,“ drbne mi pěstí o rameno Jirka, Mirova pravá ruka. Miro totiž nemá zdaleka takovou sílu jako Jirka, tak k sobě potřebuje pořádnou gorilu. Chodí spolu i čurat. Teda oni tam nečurají, ale hulí. I když je to na škole zakázaný. „Já nespím,“ zvednu se a začnu sbírat z lavice učebnice.

Chci hned po poslední hodině vypadnout a jít tam dozadu k řece. Vzal jsem si skicák a uhly a zkusím nakreslit kus té skály, co připomíná obrovskou hlavu. „Jak se těšíš na zejtra? První vražda v životě,“ uchechtne se Miro. „Já teda nechápu, proč se musej ty prasata omračovat proudem, já bych to vzal jako souboj – prostě kudla 18

Ve skole i za skolou.indd 18

PETRA DVOŘÁKOVÁ

08.03.23 14:38

a probodnout. Ať se ukáže, kdo s koho,“ chechtá se Jirka. „Ale některý by to možná mohlo stát život, že jo?“ Tím „některý“ myslí samozřejmě mě. Slabej kus. Už t­ rnu, že mě začne pošťuchovat, ale naštěstí ho přeruší učitel na techny. Tak se tady říká předmětu, kde se učíme, jak správně skladovat maso a všechny ty hlouposti, které normálnímu člověku dá zdravý rozum. Rychle zapadnu do lavice a jsem fakt rád, že už je hodina.

Koukám ven z okna a pozoruju padající listí. To je jediné, co se mi tady v té škole líbí – že jsou všude kolem stromy.

Teď, když začíná listopad a po parku se válí mlha, jsou snad ještě krásnější než v létě. A romantičtější. Pokradmu se dívám na Aleše, sedí v první lavici a má takovou nádherně tvarovanou šíji i profil a nějak cítím, že sem taky úplně nezapadá. I když se o to dost snaží, mluví proto příšerně sprostě, kouří, a kde může, tam se uleje. Aniž bych si to uvědomil, začnu do sešitu na techny kreslit jeho portrét, jen tak čmrkám čáry, naznačuju hlavní křivky, jde mi to od ruky samo. Nemusím se ani nijak moc snažit, a i tak okamžitě trefím jeho podobu. „Matěji, k tabuli,“ zavolá zničehonic učitel. Teda ono to možná není zničehonic, určitě volá už po několikáté, protože třída se sborově řehtá. „A vezmi si sešit, ať se podívám, jak to vedeš.“ Nejsem si jistý, jestli se mi učitel hodlá taky posmívat, ještě ho tolik neznám a neumím odhadnout, jaký je. Tváří řezníkem

Ve skole i za skolou.indd 19

19

08.03.23 14:38

se ale celkem neutrálně, má na sobě takový červený sympatický tričko a vlasy do culíku. Kdybych ho potkal na ulici, řekl bych si, že vypadá fakt dobře. „Tak třeba…“ zalistuje stránkami, jako by šlo o něco zajímavého, „skladování výsekového masa.“ Všimnu si, že Miro vzadu v lavici ukazuje zvednutý prostředníček a pak naznačuje, že mi ufikne koule. Jako že to je to výsekové maso. Idiot.

Přivřu oči a mumlavě přeříkávám zápis ze sešitu. Co si nedokážu vybavit, to si dost jednoduše odvodím. Hodně se učím přes ruce, takže mi stačí, když si ve škole udělám pořádně zápis a víceméně si to pamatuju.

Dostanu ještě tři otázky, všechno zodpovím, doufám, že bude konec. Učitel ale listuje sešitem dál, začínám se modlit, aby to už zavřel, protože po pár listech narazí na tu kresbu. Začínám se potit, s každou další otočenou stránkou se mi svírá žaludek. Přísahám sám sobě, že už si budu dávat pozor a zapomenu na jakýkoliv malůvky do školního sešitu, hlavně ať na to teď učitel nepřijde.

Už to vypadá, že to zavře a propustí mě sednout. Pak ale ještě jak naschvál přehodí stránku a je to tam. Zarazí se, dlouze se na obrázek dívá, pak rychle mrkne na Aleše v přední lavici, který pod stolem civí do mobilu, a znovu si prohlíží obrázek. „Tak to bychom měli,“ pokývá vážně hlavou, nic dalšího ale neřekne, zaklapne sešit a strčí mi ho zpátky do ruky.

20

Ve skole i za skolou.indd 20

PETRA DVOŘÁKOVÁ

08.03.23 14:38

Cestou do lavice se mi podlamují kolena hrůzou, že k tomu dodá nějakou jedovatou poznámku. Jen mi ale stroze oznámí, že mám jedničku. Pak ještě vytáhne další dva kluky, ale vůbec nedokážu vnímat, o čem s nimi mluví. Znovu se dívám z okna, mlha je pořád hustší, myslím na to, že než se po škole dostanu k řece, bude tam skoro určitě tma.

A taky chladno. Na procházku ne, ale na to, aby tam člověk seděl a hoďku dvě kreslil, to asi dneska nedám. „Tak rychle, ať ještě něco naženeme,“ volá na mě taťka, jen co vejdu do vrat. Myslí tím, že přerovnáme na půdě balíky slámy, aby se pak přes zimu líp braly a nemuseli jsme lézt až dozadu, kde jsou nízký krovy.

V kuchyni na sporáku stojí hrnec s polívkou, zůstala tu od včerejška, jinak máma v týdnu nevaří. Rychle si naleju pár naběraček a strčím talíř do mikrovlnky. V chlebníku najdu rohlíky, vezmu si rovnou tři, a pustím se do jídla. Je to taková ta hustá gulášovka, mám ji strašně rád a mamka ji vaří fakt nejlíp na světě. Potom si natáhnu starý tepláky a ten olezlý svetr a jdu za tátou.

Už když vejdu do stodoly, vidím, že táta má dost. Mamka šla na směnu do kravína a on se tu už nejmíň hodinu tahá se slámou sám. „Počkej, já tam vylezu,“ přidržím žebřík, aby táta mohl dolů. Pozoruju, jak se pod každým jeho krokem prohýbají šprušle. Pak se vyškrábu nahoru místo něj a přehazuju řezníkem

Ve skole i za skolou.indd 21

21

08.03.23 14:38