0043992

v blazinci se da zit_sazba.indd 3

MARCELA MLYNÁŘOVÁ

I v blázinci se dá žít

31.01.2023 15:50:58

Podzimní Šumava Nechápu muže, kteří ač dávno za zenitem s odpovídající fyzickou i mentální amortizací, ani o procento nesnížili své nároky na ženy a nekompromisně řeší především jejich vnější parametry, jako jsou věk, figura, barva vlasů, případně v užším kontaktu i vyholenost či nevyholenost. Protože si jsou ale vědomi vlastní, už značně omezené provozuschopnosti, vyhledávají ke svým rychloakcím raději „kamarádky s výhodou“, což je novodobý výraz pro příležitostné milenky. Místo aby byli ve své trouchnivějící etapě života vděčni i za konverzaci v příjemné dámské společnosti, snaží se pod tlakem ega urputně omamovat už dlouho neomamovatelným.

Nedávno jsem potkala svého bývalého spolužáka a už ten fakt, že jsme se vůbec poznali, nás zahnal do první restaurační předzahrádky. On u kávy, já u minerálky jsme probírali humorné studijní okamžiky i méně úsměvné životní peripetie a zvraty. „Skoro deset let jsem rozvedenej, ale už jsem se dostal do fáze, že mi ženská nechybí. Navíc… podívej se na mě, co se mnou roky udělaly. Samá

v blazinci se da zit_sazba.indd 7

7

31.01.2023 15:50:58

Marcela Mlynářová

vráska, vyvalený břicho, téměř dokonalá impotence a k tomu všemu hubený konto. Nemám, co bych jí nabídl,“ uvedl v závěru posezení svůj momentální stav na pravou míru v doprovodu smíchu a všeříkajícím gestu do stran rozhozených rukou.

Když jsme se rozloučili, stále jsem nevycházela z údivu nad jeho sebekritickou otevřeností. Mezi muži byl rozhodně vzácnou výjimkou. Nemaskoval pleš módním sestřihem à la skin a zbrázděnou tvář umělecky tvarovaným vousovým porostem ani netajil, že mu kdysi vzrušující břišní parkety překrývá pivní cejcha a už nepředvede žádný erotický zázrak. Byl svůj a zachoval si humor, který má často větší účinnost než všechny snahy o návrat k dávno vyprchanému.

Když občas druh takových bývalých kohoutů, nyní s opelichaným peřím, leč stálým puzením získat ženy typu modelek, potkávám, pokaždé mi naskočí stejná otázka: „Máš ty retrozjeve s viagrou a práškama na zprovoznění kloubů po kapsách doma vůbec zrcadlo?“ O to víc si vážím té skupiny mužů, kteří ani s přibývajícími roky neztrácejí úroveň, vtip a šarm a dokážou stárnout se ctí a hrdě vztyčenou hlavou bez jakéhokoli ztrapňování v souznění se svým tělem. Jsou ale mezi nimi jedinci, k nimž je příroda štědřejší, což je v jejich případě a v jejich způsobu podání rozhodně vítáno.

Všechny úvahy ze mne spadly po příchodu domů, kde mě čekalo balení. Nastupovalo babí

v blazinci se da zit_sazba.indd 8

8

31.01.2023 15:50:58

I V BLÁZINCI SE DÁ ŽÍT

léto a po ročním výpadku jsem měla před sebou šumavskou dovolenou. Nevyzpytatelné počasí mohlo přinést značné kontrasty od veder až po mráz a bylo nutné tomu přizpůsobit garderobu.

Problém nastal, když jsem zjistila, že mé oblíbené turistické tenisky mají odslouženo. Neváhala jsem, popadla tašku s peněženkou a odjela do chodovského centra pro nové. Spokojena s dobře vypadajícími za slušnou cenu jsem ještě dokoupila pár drobností na cestu a namířila domů.

Před vchodem jsem si uvědomila, že mám sice všechno, co jsem potřebovala, ovšem – kromě klíčů. Marné bylo důkladné prohrabání tašky a kapes s reprízou absolvovaného okruhu, a tak měla pohotovost kšeft. Po zaplacení čtyř a půl tisíce za ani ne desetiminutový zásah jsem litovala, že se syn místo právnické profese raději nedal na zámečnické řemeslo.

Hroutit se nebo si cokoli vyčítat by bylo hořekováním nad rozlitým mlékem. Zaklapla jsem narvaný kufr, padla do pěny napuštěné vany se zklidňujícími účinky a po koupeli kupodivu brzy usnula. O to dřív jsem se probudila a s naloženým Čertem ještě před rozedněním Prahu opustila.

Nabitý program jsem i při spoustě objížděk a rozkopaných silnic zahájila už v půl sedmé ráno na zámku Jemniště. Na parkovišti zřejmě stály jen vozy zaměstnanců, pro které byla i otevřená branka, jíž jsem proklouzla. Opomenout barokní

v blazinci se da zit_sazba.indd 9

9

31.01.2023 15:50:58

Marcela Mlynářová

sídlo Šternberků, kteří v jeho části opět žijí, jsem nemohla proto, že se na něm už v 18. století vydováděli dva velikáni – architekt Kaňka a sochař Braun.

Když jsem stanula před symetrickou, pečlivě udržovanou zahradou po vzoru francouzských obdob barokních zahradnických Mistrů, za níž se v mlhavém ránu probíral z mrákot aristokratickým normám té doby odpovídající zámek, ani trochu jsem se nedivila, že se v něm konají svatby.

Jeho kouzelné prostředí určitě dokonale odbourávalo všechny zbytky vnitřních pochybností obou protagonistů i poslední varovné výkřiky: „Proboha, do čeho to lezeš?!“ Protože bylo možné navštívit interiér až po desáté hodině, prošla jsem se alespoň velkým anglickým parkem. To „alespoň“ mělo ale u mne větší váhu než interiérový mobiliář, který je na všech sídlech tohoto typu velmi podobný. Navíc byl mezi stromy tak svěží vzduch, že mě vyprovokoval ke krátkému běhu s uvolňující rozcvičkou. Místní ostraha cvoka v parku nejspíš nezaznamenala, a tak jsem se vrátila k Čertovi s energetickým nábojem iontové vzpruhy.

Vrchotovy Janovice pod kopcem Větrák byly za rohem a lákaly už tím, že na místním zámku za posledních majitelů Nádherných z Borotína navštěvoval umělecký salon vedený paní Sidonií tehdejší kumštýřský výkvět. Patřil k němu architekt

v blazinci se da zit_sazba.indd 10

10

31.01.2023 15:50:58

I V BLÁZINCI SE DÁ ŽÍT

Loos, malíř Švabinský i poněkud kontroverzní básník Rilke. Paní Sidonie sice zemřela v Londýně, ale její ostatky byly převezeny a uloženy v jejích milovaných Janovicích. Dříve renesanční objekt, v 19. století upravený ve stylu romantické gotiky, s přilehlým parkem kolem poeticky působícího rybníku s nádhernými výhledy na zámek mě nadchl stejně jako paní Sidonii. Musela to být kulturní, vzdělaná a společenská ženská, které určitě nebyly slasti života věcí neznámou. Zvolila si k nim víc než inspirující prostředí.

Všechna dnes navštívená místa mě musela při sestavování programu něčím zaujmout, mít nějakou pikantnost nebo mimořádnost. Měl ji i Borotín, krásná jihočeská vesnička se spoustou malebných chalup, mezi nimiž reklama na prodejnu COOP působila jako rána pěstí. Pocit pachuti naštěstí zahnaly čistým stylem další zrekonstruované statky.

S nakrmeným filmem foťáku jsem se vrátila po okruhu k autu a pokračovala na Vodňany. Záměrně jsem vypustila dálnice a hlavní tahy, na nichž nebyl prostor pro kochání, neboť pádící řidiči ihned svými gesty zpomalujícího šoféra řadili mezi hospodářská zvířata.

Po dalších kilometrech jsem začala netrpělivě vyhlížet odbočku k zámku Kratochvíle, který už svým názvem navozoval představu uvolněné, až nevázané zábavy. I při slabém zraku, který všechno kolem zachycoval jako přes hustý závoj, jsem

v blazinci se da zit_sazba.indd 11

11

31.01.2023 15:50:58

Marcela Mlynářová

směrovku neminula, leč málem přejela výběrčího parkoviště. Šok z leknutí jsem mu vykompenzovala navýšenou částkou, prolezla úzkým vstupním prostorem v zastřiženém živém plotě a areál měla před sebou.

Původně přibližně v těchto místech stával dvůr Leptač, který Vilém z Rožmberka věnoval svému regentovi Jakubu Krčínovi z Jelčan. Neudělal dobře, neboť nový konfliktní majitel využil prostor k vybudování šibenic pro poddané, kteří s ním nesympatizovali. Kruté období skončilo, když rozestavenou tvrz Krčín postoupil k radosti obyvatel opět Vilémovi, který z ní vytvořil půvabný renesanční zámeček.

Obešla jsem dokonale komponovanou zahradu s téměř čtvercovou vodní plochou kolem zámku na umělém ostrůvku a nechala pracovat fantazii, jak bych tu v době rozverného mládí, zasazené do odpovídajícího století, pod vlivem tekuté vinné révy se svou společností bouřila já. Jsem přesvědčena, že by se náplň zábavy příliš nelišila.

Z překrásného zákoutí, které zdobí jihočeskou krajinu už přes půl tisíciletí, jsem si odnesla příjemné dojmy a z jabloňové aleje několik Bohem zakázaných plodů poznání. Přes hluboký příkop mě další můstek vyvedl za vstupní branou ve tvaru věže na cestu k parkovišti. Zámecká expozice animovaného filmu mě k návštěvě dostatečně nemotivovala.

v blazinci se da zit_sazba.indd 12

12

31.01.2023 15:50:58

v blazinci se da zit_sazba.indd 13

31.01.2023 15:50:58

I V BLÁZINCI SE DÁ ŽÍT

Přestože meteorologové vyhrožovali deštěm a bouřkami, při odjezdu jsem musela sklopit protisluneční clonu. Před sebou jsem měla poslední skvost – lovecký zámeček Ohrada. Ten jsem na rozdíl od blízké, několikrát navštívené Hluboké, dosud neznala.

Ohrada nebyl zámeček, ale honosné schwarzenberské sídlo na břehu Munického rybníka uprostřed kdysi určitě bujných lesů, které o svou bujnost se spoustou zvěře bohužel přišly kvůli přebujelé civilizaci. Dnes je v něm muzeum zaměřené na lesnictví, myslivost a rybářství. V době mé návštěvy bylo zavřeno, a tak jsem si pod dohledem ochotného vstřícného vrátného prohlédla alespoň vstupní halu se spoustou nádherného paroží i dalších loveckých trofejí. Kolem velkého vycpaného medvěda ve vzpřímené poloze jsem prošla na vnitřní nádvoří, abych objekt zachytila ze všech stran.

Poděkovala jsem, rozloučila se a podél zoo, která je součástí areálu, namířila víc parkem než lesem k rybníku. Krásné místo i výhled zapůsobily na mou celý den hladovějící tělesnou schránku jako dobíjecí agregát. Byl to dar shůry, neboť krátce nato prověřily kvalitu oné energie a mé křehké trpělivosti šílené, neprůjezdné Budějovice. Než jsem se dostala na krumlovskou výpadovku, připravily mě svými ucpanými silnicemi o spoustu času. Doprovodné výroky, jimiž jsem si ulevovala, už bral Čert s maximálním nadhledem.

v blazinci se da zit_sazba.indd 15

15

31.01.2023 15:50:58

Marcela Mlynářová

Budějovický špunt se konečně uvolnil a já s pocitem prchajícího vězně o to víc přišlapávala plyn.

Když jsem měla za zády i Krumlov a přede mnou se rozprostřela panoramatická nádhera temných lesnatých hor, vytryskly mi slzy. Ve snu by mě nenapadlo, že stesk po Šumavě bude po jednoročním nedobrovolném výpadku tak intenzivní. Můj vztah k ní se nesnižoval, ale narůstal.

Když jsem se vyhoupla nad Černou v Pošumaví, v jejímž lavoru pod lomem paprsků zapadajícího slunce zazářila hladina Lipna, už jsem neslzela, ale regulérně brečela. V jejím centru jsem odbočila na úzkou šíji, protínající v tomto místě nádržovou zátoku, a pokračovala na Lenoru.

O náhlou změnu se ale postarala směrovka k rybníku Olšina. Ležel uprostřed dlouho izolovaného vojenského pásma, což zaručovalo netknutost krajiny, a já se rozhodla vidět ji dřív, než podlehne komerci. Její nekonečné lesy a louky byly skutečně pohlazením, i když český podnikatel nelenil a u samotného rybníka už postavil hotel s chatami. Naštěstí byl natolik ohleduplný, že citlivě zvolil k jejich vybudování přírodní, tedy dřevěný materiál. Navíc bylo v areálu centrum zahrnující historii místa i jeho současné zajímavosti, a tak jsem nakonec uznala, že pro ty, kdo hledají skutečně panenskou přírodu nebo jsou majiteli malých dětí, je odlehlá Olšina přímo ideální.

v blazinci se da zit_sazba.indd 16

16

31.01.2023 15:50:58

I V BLÁZINCI SE DÁ ŽÍT

Vrátila jsem se na původní trasu a přes Lenoru uháněla už padajícím šerem na Horskou Kvildu. Můj hlady kvílící žaludek vydržel k hospodě U Krámu, kde jsem se nacpala smaženým sýrem bez přílohy s hromadou zeleninového salátu, a teprve pak jela bydlet. Na parkovišti hotelu Rankl mi už zase cukala brada, ale zvládla jsem to natolik, že recepční nic nepoznal. V apartmánu jsem ještě stačila vybalit i se osprchovat a pak padla.

Ač jsem byla v Ranklu mnohokrát, netušila jsem, že už ve středověku býval hostincem i mlýnicí na Zlaté stezce, patřil rodině Pollaufů a že v něm začínal děj Klostermannova románu V ráji šumavském. Autorův dědeček pocházel z nedalekého statku U Daniela, později se zabydlel v Dolních Hrádkách a nejspíš posílen zdravým vzduchem zplodil se svou tolerantní ženou deset potomků.

Z nejmladšího se stal známý lékař, otec ještě známějšího spisovatele. Tyto informace byly pro mne dalšími střípky mozaiky místních zajímavostí.

Po snídani, odložené při způsobu mého stravování na desátou hodinu, jsem díky teplu oděná spíš na korzování po pláži než courání lesem vyjela s Čertem k Hartmanicím. I když se po nebi válely mraky všech odstínů šedi, jejich modrými skulinami propašované paprsky ozařovaly překrásné šumavské hvozdy tak dokonale, že při pohledu na ně má rychlost jízdy odpovídala tlačenému vozu.

v blazinci se da zit_sazba.indd 17

17

31.01.2023 15:50:58

Marcela Mlynářová

Veškerá poetika zmizela, když jsem sjela k Rejštejnu. Náhle shluklé mračné zásobníky se rozhodly zbavit zátěže a na sklo začaly padat první kapky. Nevzdala jsem to a dle plánu zaparkovala v Dobré Vodě. Déšť na chvíli ustal, ale při pohledu na oblohu bylo jasné, že nebesa s kropením zdaleka neskončila. Popadla jsem tedy deštník a vydala se lesním stoupákem, v němž by v případě nutnosti stejně nešel při svém širokém průměru použít.

Na otevřené Pustině se do mě opřel vítr, který začal tu hrůzu nad hlavou rozfoukávat tak úspěšně, že se mé obří paraple rázem změnilo v překážející módní doplněk. Kdybych ho ale neměla, určitě by lilo.

Tentokrát jsem se vydala k Vintířově skále s obnovenou kapličkou, u níž měly být uloženy ostatky otce Elišky Haškové, provdané Coolidge, bývalé asistentky neboli pravé ruky několika amerických prezidentů, která dnes žije v nedalekých Kundraticích na rodinném zámečku. Malebnou kapličku i žulovou desku se jménem JUDr. Josef Karel Hašek 1911–2001, dekorovanou celoročně zelenými listy několika rododendronů, jsem si pro vzpomínku zvěčnila, ale celkový záběr se skalou mi znemožnila rozbujelá vegetace. I slibovaný výhled z vrcholku, kam jsem se vyšplhala po kamenných stupních, přišel stejně jako mnoho jiných o svou výjimečnost. Pobouřilo mě to. Kompetentní osoby

v blazinci se da zit_sazba.indd 18

18

31.01.2023 15:50:58

I V BLÁZINCI SE DÁ ŽÍT

rozhodující, kde kácet a kde ne, by se měly u všech rozhleden a výhledů postarat, aby nezanikl důvod jejich vzniku. Zasloužila by si to i Vintířova neboli Vrcholová skála Březníku, z níž se stala jen jakási náletovinou zarostlá homole.

Při návratu jsem se zastavila u studánky vedle kostela sv. Vintíře pod střechou téměř lázeňského pavilonu a posílila se její údajně zázračnou vodou.

Podle pověsti měl jakýsi hartmanický chalupník slepou krávu, která se při pastvě zabořila do prohlubně, z níž vytryskl pramen. Krávu zasáhl do očí a ta prozřela. Stal se zázrak, který dle počtu lidí plnících si butylky přetrvává i v současné kybernetické době.

Před sebou jsem měla zlatý hřeb dnešního dne, brožurami popisovaný jako nejkrásnější vyhlídka s nezapomenutelnými zážitky – Hadí vrch. Zaparkovala jsem za bývalou osadou Keply, smetenou bolševikem, který její obyvatele vměstnal do jediného paneláku, symbolu svého zrůdného vkusu.

Nažhavena už jen představou, co uvidím, jsem se vydala k onomu šumavskému skvostu.

Nadšení po hodině hledání, jak se k němu dostat, už dávno vyprchalo a vystřídala ho známá zabejčená urputnost. Rozcestník Pod Hadím vrchem sice zlokalizoval původní návnadu, ale ta byla kolem dokola obehnána tyčemi s propletenými dráty. Zátaras jsem oblézala pro normální lidi neprůchodným terénem, dokonce narazila i na

v blazinci se da zit_sazba.indd 19

19

31.01.2023 15:50:58

Marcela Mlynářová

náznak cesty pokryté pokácenými stromy a větvemi, ale žádnou škvíru nebo průlez neobjevila.

Odrbaná, poškrábaná, ale hlavně otrávená jsem nakonec byla ráda, když jsem našla pěšinu s modrými značkami směřující přes Kepelské mokřiny, v nichž jsem si znovu vyráchala tenisky, k autu. Superlativy krás Hadího vrchu nahradily jadrné superlativy mého slovníku. Vydržely mi až do Hartmanic, kde jsem u směrovky Kundratice spustila pravý blinkr. Byly vzdáleny jen jeden kilometr, a tak jsem se rozhodla zjistit, jak vypadá současný domov paní Elišky.

Zámeček z 18. století, na kterém občas pobýval i prezident Beneš, byl usazen v malebném koutě na konci obce s překrásným výhledem do krajiny.

K dokonalé vizáži, stejně jako hospodářské objekty přilehlého atriového dvora, ale potřeboval značnou dotační vzpruhu. I tak měla paní Eliška Hašková-Coolidge můj velký obdiv. Naskočil už u kapličky před náhrobkem jejího otce a znásobil ho pohled na zámeček, jehož „pouhé“ udržování musí stát jak spoustu úsilí, tak peněz. Přesto jsem ji chápala.

Hodit na jednu stranu vah mamon z prodeje a na druhou vnitřní uspokojení ze záchrany rodinou oblíbeného objektu, který koupil otec, bylo by rozhodnutí ihned patrné. Prošla jsem se okolím, pročistila si hlavu, a než jsem sedla do auta, si uvědomila, že oproti skutečným starostem některých lidí byla nedostupnost Hadího vrchu naprosto nepodstatná.

v blazinci se da zit_sazba.indd 20

20

31.01.2023 15:50:58

I V BLÁZINCI SE DÁ ŽÍT

Když se přede mnou znovu objevily Hartmanice, vybavilo se mi, že je v jejich blízkosti jakýsi mlýn, který už několikrát použili filmaři – namátkou ve snímcích Cesta pustým lesem, Tři životy, Milada, Šarlatán, Nabarvené ptáče nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Protože v kontaktu s lidmi nemám problém, zastavila jsem před místní vilkou u vstřícně vypadajícího pána, který se právě vrtal v motoru auta, a poprosila ho o informaci. Cestu popsal a jako bonus přidal, že se barokní mlýn původně jmenoval Sterzmühle a překřtěn byl až později podle nového majitele na Hrabánkův.

Téměř zapomenutá silnička vedla tak malebným údolím, že mi – přesněji Čertovi – nevadila ani její místy značně zhoršená kvalita. Po pár kilometrech kodrcavé jízdy se přede mnou objevil domek s chlapem u vrat. Po mém dotazu, zda jedu správně, zahřměl: „To musíte asi pět set metrů zpátky a dát se ze svahu vpravo. Auto ale radši nechte u silnice. Je tam malej plácek. Jó, možná narazíte na policajty. Von byl mlejn totiž vykradenej.“ „No, pokud si nebudou myslet, že jsem ho vybílila já a jdu si ještě pro mlejnský kolo, vadit mi nebudou,“ zareagovala jsem se smíchem a zaskočeného chlapa opustila.

Ze svahu po kamenité cestě jsem skutečně sestoupila po svých už zase nabušená zvědavostí, co uvidím. Policajti tu nebyli, zato se za malou

v blazinci se da zit_sazba.indd 21

21

31.01.2023 15:50:58