0043968

Vesnicanka_001 az 003.qxp_Sestava 1 15.12.2022 15:48 Stránka 3

MIRKA SKOČÍLKOVÁ

•••

Můj život je jako scvrklá třešeň a já jsem bezvýznamný červ v ní. Někdy mám pocit, že už jsem všechno snědla, viděla a zažila. Tlačí mě pecka, takové ty všednodenní povinnosti, a mám strach, že se brzy prokoušu ven a vypadnu do neznáma. Je mi čtyřicet pět. Věk, který byl pro mě ještě donedávna naprosto nedosažitelný, takový ten pocit, který si kvůli zkreslenému vnímání času nelze představit. Bude to znít blbě, ale čtyřicátníci mi přišli jako chudáci s přibývajícími vráskami, šedivějícími vlasy, ­počínající menopauzou a důchodem na krku. Nikdy bych si ­nepřipustila, že mezi ně budu někdy patřit.

Vždyť já jsem byla pořád mladá! Všichni mě dlouhou dobu ­oslovovali slečno, když přišly děti, patřila jsem do kategorie mladá paní. A pak se to stalo. Realita je mnohdy příliš krutá a vesmír s námi hraje sadistické hry. Roky plynou děsně rychle, nejdou zastavit a pak ani nepostřehneme, že nám je čtyřicet pět. Já vím, že to je lepší než padesát pět, ­uznávám.

Ale stále je mi záhadou, jak jsem se tu ocitla.

Naštěstí se některé mé představy nezakládaly na pravdě. Tak třeba to s tou menopauzou nebo důchodem, který by mi ovšem jako jediný vůbec nevadil. Mám tři děti, divného přítele, psa, chronickou bolest zad a hromadu starostí. Věčně nic nestíhám, ale pořád dokola se o to snažím.

Dostihnout čas. Je to boj, který samozřejmě nikdy nemůžu —7—

Vesnicanka_OK.indd 7

14.12.22 15:25

vyhrát. Jenomže jsem ženská, která se za žádných okolností nevzdává.

Začalo to na střední škole. Nepatřila jsem mezi ty tiché studijní puťky, ale přesto jsem si plánovala, jak odmaturuju a budu pokračovat ve studiu na vejšce. Měla jsem takovou tu postpubertální představu, že mi svět leží u nohou a všude na mě čekají s otevřenou náručí. Jenomže pak přišel náraz do zdi! Dva měsíce před maturitou se mi na těhotenském testu ukázaly dvě čárky. Bylo po všem. Místo přihlášky na další školu jsem si vyplnila těhotenskou průkazku a nakoupila plínky. Viktor se zachoval jako opravdový gentleman, k dítěti se hlásil, jenomže jako můj spolužák neměl ani potuchu o tom, jak se postarat o rodinu. Tu ostatně nemá dodnes. To by ani tak nevadilo, ve svých rodičích jsem vždycky měla oporu, postarali se o mě, jenomže já blbka si ho v návalu těhotenských hormonů ještě před porodem vzala. V dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí! Smrt nás nedělila, nakonec to byla exekuce, která za naším manželstvím udělala pomyslnou tečku.

Viktorovi k tomu stačily necelé čtyři roky, aby nás zadlužil do konce života. Jeho příbuzenstvo od něho dalo ruce pryč, já se o to snažila taky, ale v našem pošahaném státě to není tak jednoduché. Ani rozvod nevyváže manželku ze společného dluhu. A tak jsem brzy zjistila, že život nebude žádné peříčko, a pověstná růžová zahrada se mi ve třiadvaceti rychle proměnila v nepropustnou džungli trnitých keřů.

Už je to dlouho, co naši kvůli mně prodali statek a já si naivně plánovala, jak jim to někdy v budoucnu vrátím.

Jestli mi tato zkušenost něco dala, tak hlavně to, že rodičovská láska nezná hranic. A taky to, že bych neměla lidem tolik věřit.

—8—

Vesnicanka_OK.indd 8

14.12.22 15:25

Ve chvíli, kdy zjistíš, že v životě žádná spravedlnost neexistuje, teprve potom jsi dospělým člověkem.

Vesnicanka_OK.indd 9

14.12.22 15:25

Kapitola 1

Pach nemocnice mě štípe v nose. Směs léků a dezinfekce ve mně vyvolává strach. Nespecifikovanou obavu, křeče kolem žaludku, ztěžklé svaly, hukot v hlavě. Nedokážu racionálně přemýšlet.

Už jen vstřebat zážitky posledních dvaceti čtyř hodin je pro mě nadlidský úkol. Nejprve obrovský strach, pak beznaděj. Dlouhá chladná nemocniční chodba odráží mé kroky v dutou ozvěnu.

Jano parkuje a já hledám pokoj číslo dva.

Neochotná starší sestra v ošuntělém stejnokroji mi nezauja­ tě ukáže směr. Najednou mé kroky nejsou tak sebevědomé. Ob­ rovskou úlevu střídá nejistota. Pomalu položím ruku na kliku a stisknu. „Maximálně půl hodiny! A pak všechno, na co sáhnete, vy­ dezinfikovat!“ štěkne na mě. Tupě přikývnu, aniž bych vnímala význam jejích slov, a vstoupím dovnitř. Na pokoji jsou dvě lůžka, ale jen jedno je obsazené. Rychle se k němu přesunu a vezmu důvěrně známou máminu ruku do své. Má ji studenou, v paži zabodnutou kanylu, skrz kterou jí do těla proudí životodárná tekutina. Doktor mi říkal, že je na tom špatně, ale se stejnou jistotou tvrdil, že ji zachrání. „Nevzdávej to,“ zašeptám. Hlas se mi zlomí. Takhle svoji mámu nechcete vidět. Toho člověka, který vás odmala vodí za ruku, zvedá ze země, fouká bolavá kolínka, její ruka vás pro­ vází dětstvím, dospíváním, dospělostí a pak? Pak je najednou — 11 —

Vesnicanka_OK.indd 11

14.12.22 15:25

studená a bledá, na nemocničním lůžku, odkázaná na vaši pomoc. Role se obrací, kruh se uzavírá. Jste to vy, kdo musí být silnější, kdo hledá slova naděje, že to všechno dobře dopadne.

Musím několikrát zamrkat, abych zahnala slzy, které mi mlží svět. Kéž by otevřela oči. Mámin pátravý pohled, jímž bděla celý život nade mnou i nad mým bratrem, mi teď moc chybí.

Ksakru, kde ten Jano vězí? Už tu dávno měl být! Najednou ale vtrhne do pokoje jako velká voda. „Nemohl jsem to najít!“ vyhrkne místo pozdravu zadýchaně a pevně mě obejme. Jeho vysoká postava se třese, možná vzruše­ ním, možná vztekem. Nedivím se ani jednomu. Zahlédnu v jeho očích bolest, když pátravě prohlíží mámino zubožené tělo. Zafa­ čovaná od hlavy až k patám, jen obličej z těch obvazů vykukuje. „Která zrůda jí to mohla udělat!“ vyštěkne teskně a zatne obě ruce v pěst. Přesně tohle se mi honí hlavou celou dobu od chví­ le, kdy přišla zpráva, že ji konečně našli. Kdo to mohl udělat?

Snažím se nepředstavovat si tu situaci. Jak mámino bezbranné tělo nabírá vůz na kapotu a odhazuje mimo vozovku do křoví, jak se řidič ani neohlédne a co nejrychleji ujíždí z místa. Jak tam máma leží, sama, úplně sama, bez pomoci. Rozpláču se, dlaněmi si zakryju tvář a už se ani nesnažím potlačovat vzlyky.

Co to bylo za člověka bez kousku svědomí?!

Jano mě vezme do náruče. Je pevná a hřejivá, tolik podob­ ná té otcově, kterou si moc dobře pamatuju. Zdědil po něm nejen vysokou svalnatou postavu, kaštanové vlasy, ale hlavně srdečnou povahu. Vždycky mi chováním připomínal rytíře z pohádky. „Vyplač se,“ slyším jeho konejšivá slova. Hladí mě při nich po vlasech. Jano, můj milovaný bratr Jano! Člověk, na kterého se mohu vždycky spolehnout. Můj nejbližší. Opatrně se ohlédnu — 12 —

Vesnicanka_OK.indd 12

14.12.22 15:25

po ležícím bezvládném těle a znovu mnou projede vlna bolesti.

Nechci o tebe přijít, mami! *** Každé situaci, ve které se nacházíme, něco předchází. Já tomu říkám soubor momentálních rozhodnutí. Pokud jsou špatná, výsledek se dál opakuje. Ale i když jsou správná, není ještě zaručeno, že to celé dopadne dobře. Už dávno jsem pochopila, že žít život nebude žádná procházka růžovou zahradou. Tolik toho musím zvládnout! Nejde tu o to, co bych chtěla, můj výběr se časem omezil na to, co potřebuje mé okolí a co bude výhodnější pro nás všechny.

První polovinu života jsem prožila na vesnici. Žádný velký shon, cinkání tramvají, záplava pouličního osvětlení nebo davy lidí proudící na metro. Prostě práce, klid, prostor, příroda a hlína za nehty. Žádná zjednodušená verze zpovykaného městského života, ale docela drsná realita!

Nikdo se tu nepředhání v nejnovějších módních trendech nebo drahých telefonech. Ještě z dob minulých se tu udrželo jiné měřítko úspěchu, a to v podobě velikosti domu, jestli máte na zahradě bazén, jaké auto vám stojí v garáži, kolik se vám letos urodilo jablek nebo z čeho všeho se vám podařila vyrobit zavařenina. Ve stejné době jsou na dvou různých místech diametrálně odlišná hodnotová měřítka.

Vedle toho ovšem stále platí, že na vesnici lidi zdrbnou na počkání kdekoho, protože se tu samozřejmě všichni znají do třetího kolene. Nicméně pokud někomu o víkendu dojde mouka, hned je několik možností, kde ji rádi půjčí nebo vymění. Každý tu totiž něco má. Někomu přebývají domácí vajíčka, jiný má med nebo česnek. Na lakotu si tu většinou — 13 —

Vesnicanka_OK.indd 13

14.12.22 15:25

nikdo nehraje. Žít na vesnici není zas tak jednoduché a nikdo neví, kdy bude potřebovat pomoc druhého. Když na domě děláte novou střechu, pár lidí vám ji bude závidět, ale jakmile se přižene bouřka, věřte, že se vmžiku vedle vás objeví několik párů šikovných rukou, aby pomohly dům zakrýt. Večer se společně v hospodě všichni opijí, pohádají, třeba padne i nějaká ta facka, ale druhý den se obyvatelé jedné vesnice zase sejdou a budou společně dělat na něčem dalším. To je vesnice, jakou já si pamatuju.

Všechno se ale může omrzet, zvlášť pokud je člověk mladý a zjistí, že existuje i jiná alternativa. Město nabízí mnohem víc možností. Všechno je tu na dosah ruky. Do obchodu můžete prakticky kdykoli a pro cokoli. Odpadá cestování, únava z brzkého ranního vstávání a hlavně s bytem máte o mnoho méně práce než s domem. Na lepší se rychle zvyká, a když jsem se vdala a narodila se mi malá Viki, tak jsem si městský život tak zamilovala, že jsem si nedokázala představit návrat na vesnici. Když bylo potřeba, přijeli naši za mnou nebo já za nimi. Dopoledne jsem si zašla s kočárkem do centra, jindy na hřiště, všude byla spousta lidí, vůbec jsem se necítila špatně, ba naopak. Ale to je už hromada let, co se mi malý byt a kulisa sídliště staly domovem. Všechno má samozřejmě své plusy a minusy, prozatím má pro mě město více toho prvního. „Jsem doma,“ oznámím a položím klíče od bytu do ošatky na botníku, který co pamatuju, stojí za vchodovými dveřmi. Ticho. Že by nikdo nebyl doma? Ve čtyři odpoled­ ne by bylo zvláštní, kdybych tu byla první. Odnesu těžké tašky s nákupem do kuchyně, kde je s hlubokým výdechem konečně položím. Narovnat záda a vteřinku počkat, než — 14 —

Vesnicanka_OK.indd 14

14.12.22 15:25

bolest ustoupí. Zavřu oči a ucítím podivný zápach, díky kterému hned na své bolístky zapomínám. Co tady kdo dělal? Nevěřícně přehlédnu plotýnky na sporáku, někomu něco vykypělo a muselo to dost čudit. Odsunu špinavé nádobí do dřezu, otevřu okno a analyzuju hrnec s připáleným dnem. Smrdí to po nějakém polotovaru, snad v tom byl sýr nebo těstoviny. „Mikuláši!“ Zamířím najisto do pokoje za kuchyní. „Jsi hluchý?“ vřísknu na syna sedícího u kompu. Se sluchátky na uších opravdu nic neslyší. Hbitými prsty levé ruky brouzdá po klávesnici, až je s podivem, že z ní nelétají písmenka. Pravačkou masíruje podobnou vervou myš. „Kreklej! Kreklej! Jde do bílejch, bílý! Nééé, mě nokli! Do piči! Dodělejte ho, než ho zvednou!“ ječí do mikrofonu na sluchátkách. Vyvalené oči má upřené na monitor, kde jeho postavička, prsatá štíhlá bojovnice s koltem u pasu, spadla na všechny čtyři a pomalu jí dochází životy. „Žádný zachraňování nebude, dobijte ho!“ zařvu naštvaně na celý pokoj a strhnu Mikulášovi, který o mně stále neví, sluchátka z hlavy. Ten se samozřejmě lekne, dokonce až tak, že mu podjede herní židle pod zadkem a panáček složí své tělo k zemi. „Ty vole… chodíš jak duch,“ utrhne se na mě můj patnáctiletý syn naštvaně, snad ještě v zápalu právě prohraného boje. Poslední část věty postupně raději spolkne, takže z ní vznikne jen neslyšná kletba. Přesto jsem ji zaslechla. „Vstávej a jdi vynést odpadky!“ ukážu na něho prstem a natáhnu se pro špinavé nádobí za monitor. Hrneček od snídaně, miska stejně páchnoucí jako celá kuchyň a byt, — 15 —

Vesnicanka_OK.indd 15

14.12.22 15:25

a sklenička. Prázdnou PET lahev a papírky od bonbonů už nepoberu. Proč zrovna můj syn musí být takové prase! „Nepočká to? Hrajeme kap!“ oponuje chabě Mikuláš.

Posbírá své tělo a rovná kabely, do kterých se zamotal. Připomíná mi nemocného na přístrojích. Od sluchátek vede šňůra, další je od myši, od klávesnice, mezi tím se motají nabíječky. „Kámo? Slyšíš mě? Už jsem zas tady,“ nasadí si zručně obrovská sluchátka s mikrofonem na hlavu, znovu zaujme svou herní pozici a moji přítomnost dál úspěšně ­ignoruje.

Naštvaně odejdu z pokoje a zabouchnu za sebou dveře.

Vážně netuším, kde jsem udělala chybu, ale mám čím dál větší pocit, že už ji nenapravím.

Vybalím nákup, umyju horu nádobí, poklidím byt, vynesu odpadky a se zoufalstvím zjišťuju, že už je zas večer. Tak snad, abych si šla lehnout, ne? *** Cestou do práce si na silnici vychutnávám pořádnou břečku. Nesnáším ten bílý sajrajt. I přes den se teploty drží kolem nuly a silnice se tak ne a ne zbavit nepříjemného nánosu. Už několik let jezdím svým malým červeným Hyundaiem. Pravou část blatníku má odřenou, palubovka vydává hrkavý zvuk a nefunguje ostřikovač zadního skla, ale je můj. Nedokážu si představit, že bych jezdila v něčem jiném. Každé ráno v něm strávím svých krásných dvacet minut cesty a jsem ráda, že nemusím dojíždět autobusem.

V kanceláři na mě dýchne příjemné teplíčko a vůně čerst­ vě uvařené kávy. Nemám to jako spousta jiných lidí, kteří s nechutí kroutí každý den svých osm hodin a nedočkavě — 16 —

Vesnicanka_OK.indd 16

14.12.22 15:25

očima popohání minutovou ručičku na firemních hodinách.

Já mám svou práci ráda, vyřizování papírů, objednávek, pošty. Mám kolem sebe příjemné lidi, v kanceláři jsme tři, a i když jsme každá jiná, sedíme si. Alespoň to tak cítím. Jen o pět let mladší Monika je skvělá parťačka. Mluví trochu jadrně a upřímně, ale jinak je hodná. Vždycky řekne přesně to, co cítí, nijak to neobaluje a dokáže podržet. Moc dobře ví, že život je pes, ale ona je ta studnice inspirace, která dává návod, jak na to.

Před necelým rokem náš kolektiv doplnila dvacetiletá Zoe. Je to naše srdíčko s drobnou postavou, jemnými rysy ve tváři, krátce střiženými černými vlasy jako uhel a nakažlivě otevřeným srdcem. Ráda nosí bílé košile a dlouhé sukně po kotníky. Všichni chlapi ve firmě jsou z ní paf, ale ona dělá, že se jí to netýká. Je pracovitá a nesmírně šikovná.

O všem dlouze přemýšlí a pak použije nejelegantnější řešení. Tak trochu ji beru jako své čtvrté dítě. Je to možná zvláštní, ale strašně mi připomíná Viktorku, mou prvorozenou dceru.

Svléknu zimní kabát a pověsím ho do skříně. Podle dalších dvou bund poznám, že jsem poslední. Prohodím s Monikou pár vět a zapnu počítač. Chci si vyřídit poštu a dokončit inventuru skladu. Jakmile dorazí šéf, dá si voraz s cigárkem a novinami a pak nás začne úkolovat. Potřebuju si udělat náskok, abych tady nemusela trčet odpoledne přesčas. Jenomže dnes je všechno jinak a on vtrhne do kanceláře jako velká voda nečekaně brzy. „Potřebuju, abyste šla jedna z vás převzít závoz do skladu,“ zazní jeho hlas místností. Zvednu k němu zrak. Sekne mu to. Přestože bude mít brzy padesátku na krku, je to — 17 —

Vesnicanka_OK.indd 17

14.12.22 15:25

pořád kus chlapa. Charismatický, sportovní postava, milá tvář, veselé oči, ostře řezané rysy, přímý pohled… sakra, kde je nějaká spravedlnost? Teda spíš, kde jsme to chodily, když se tihle chlapi rozdávali? „Už zase? Likviduju objednávky,“ zamručí Monika mrzutě. Ohlédnu se po ní, a nakonec rezignovaně přikývnu. „Udělám to, ať chvíli počká,“ vykouzlím na tváři nucený úsměv. Prokop se rozzáří, děkovně na mě mrkne a zmizí v útrobách budovy. V místnosti po něm zbyde jen závan ­kolínské. „Třeba vůbec žádný závoz není a čeká tam na tebe sám,“ ozve se Monika do ticha, které je protkané pouze klapotem klávesnic. To by nebyla ona, aby si nerýpla. „Dej pokoj,“ odseknu chladně. Časy, kdy mi nadbíhal, lichotil, kupoval dárečky, jsou dávno tytam. „Prokop, idol žen a dívek, lamač srdcí a kazitel vztahů,“ zaculí se kolegyně a začne si pobroukávat nějakou písničku. Čas od času si ze mě utahuje. Není to totiž tak dávno, co mi nadbíhal, připomínal lovce, který láká svou oběť do pasti.

Pro mě to bylo ze začátku velmi těžké, věděla jsem, že bych měla odolat, že tohle nemůžu. Doma jsem měla chlapa a tři děti. Bylo pro mě nemyslitelné, že bych znovu prožívala to lákavé, tajemné svádění a zamilování, kdy se tají dech už jen při myšlence na toho druhého, když člověk hodiny a hodiny kouká do blba a nemůže z hlavy dostat obrázek, který se mu tam z nepochopitelných důvodů nahrál. A pak se mu to podařilo. Nejsem silný člověk, jsem slaboch, který podlehl.

Ztratila jsem se v něm a regulérně se do Prokopa zamilovala, jenomže pak se to stalo a on najednou vzal zpátečku. Bylo to pro mě ponižující a strašně zvláštní, dlouho mu trvalo, — 18 —

Vesnicanka_OK.indd 18

14.12.22 15:25

než mě zlomil, a pak najednou konec. Jako by ho odradila ta jediná noc, kterou jsme spolu strávili. Jedna jediná noc, na kterou ale nikdy nezapomenu. Jedinkrát v životě jsem se cítila být opravdu milovaná. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem se s žádným chlapem tak necítila, jako s ním. Nikdy jsem nepřišla na to, kde jsem udělala chybu. On to zničehonic stopl. Začal se mi vyhýbat, nechtěl být se mnou sám, nechtěl o tom mluvit, prostě se z něho stal ledovec, chladný, odtažitý a odměřený. Dost to se mnou otřáslo, potřebovala jsem vysvětlení, něco, co by mi pomohlo se v situaci zorientovat, ale nepřišlo to. Tisíckrát jsem se chystala vytočit v mobilu jeho číslo a tisíckrát jsem to vzdala. Nechtěla jsem dolézat a on se na mě už nikdy neobrátil. Jenom jsme se potkávali na pracovišti, on mě odměřeně instruoval, já zklamaně kývala. To byla jediná doba, kdy se mi do práce nechodilo dobře. Dokonce jsem uvažovala o tom, že odejdu, ale pak se to nějak usadilo. Prokop si vzal delší dovolenou, já měla čas se vzpamatovat a pak za nějakou dobu s ním jeho žena otěhotněla. Z něho se stal zase spokojený chlap a mně se chtělo umřít. Jedinou oporou mi tehdy byla Monika. Ona ví vše a jako správná kamarádka to nikdy nikomu neřekla.

Nesouhlasila s tím, co dělám a do čeho se řítím, ale neodsoudila mě, a když bylo potřeba, nastavovala mi své rameno, abych se měla kde vyplakat. Jeho synovi bude pomalu pět let, je to už poměrně dávno, ale vzpomínky se vymazat nedají. Někdy mi to ještě probleskne hlavou, ale opravdu jen zřídka. Nastavila jsem si rozumem mantinely, hranice, za které nechodím, zbytečně je nepokouším a raději o nich nepřemýšlím. Funguje to. Prokop je krásný chlap, pořád mu to sekne, stále se potkáváme, ale není a nikdy nebude můj.

— 19 —

Vesnicanka_OK.indd 19

14.12.22 15:25

Nakonec je to vlastně dobře. Já jsem se vrátila do své role mámy tří dospívajících dětí a skoro ženy jednoho chlapa, se kterým jsme si čím dál vzdálenější. Na druhou stranu žiji dál a nemusím nic řešit. Žádný rozchod a nový začátek. Nic. I když bych asi měla, netrpím výčitkami svědomí. Vláďovi bych se nikdy nepřiznala, ale už tenkrát to mezi námi nebylo dobré a já jsem alespoň na chvíli cítila, že na mně někomu opravdu záleží a možná mě má i rád. „Mám pocit, že by tě měl Prokop víc zaměstnávat, máš moc energie a vymýšlíš blbosti,“ ušklíbnu se jejím směrem.

Monika rozpustile přikývne. Blbka jedna! Zvednu se, natáhnu si svetr, abych v tom našem studeném skladu nenastydla, a vydám se za pupkatým závozníkem s nechutně dlouhými licousy, který má vždycky úlisné řeči, a než přeberu celou zásilku ochranných pomůcek, stihne mě třikrát pozvat na oběd. Ve dveřích se míjím s naší nejmladší členkou kanceláře. Nechápu, kde v sobě bere Zoe tu nakažlivou pozitivní energii. Stále kolem sebe rozhazuje úsměvy. Jako třeba právě teď. „Ahojky,“ vítá mě srdečně. „Kam utíkáš?“ „Na cigárko, to víš,“ opáčím pohotově. Zoe je smíšek, okamžitě se ještě víc rozzáří a modré očí jí blýskají jako diamanty. „Dřív než tebe někdo naučí kouřit, se stanu já chlapem,“ zajíká se zvonivým smíchem a zamíří ke svému stolu, který je do posledního místečka zaplněn fotkami a drobnými soškami různých andílků. Možná všechny ty papíry kolem nebesky očarují a naše firma tak nikdy nezkrachuje. Vůbec se mi za tím chlapem nechce, ale člověk nemůže dělat pořád jenom to, co ho baví, že?

— 20 —

Vesnicanka_OK.indd 20

14.12.22 15:25

*** Krásně mi to vychází. Cestou z práce se stavím v Tescu pro větší nákup, na čerpací stanici si kromě nádrže doplním i kapalinu do ostřikovačů, protože zbytečně moc čistím přední sklo, jak mi neustále vyčítá Vláďa, a sebevědomě si to zamířím do svých rodných Vračic. Na to, že je to malá vesnice, mají zde silnice vymydlené jak dětskou prdelku.

Nespravedlnost! Kde se stala chyba, že to ve městě vypadá jako v zákopové válce? Nemělo by to být naopak?

Vračice mají něco kolem pěti set obyvatel. Když jsem byla malá, přišlo mi, že jsou strašně velké a členité. Postupem času jsem zjistila, že tomu tak není. Je tu školka, škola, obchod, radnice, knihovna, hospoda, hasičská zbrojnice, fotbalové hřiště, nově také autoservis nebo třeba pizzerie. Poslední dobou to tu žije. Mladé rodiny se sem spíše stěhují, než by odcházely, staří se snaží udržovat tradice a kulturní vyžití. Do města to není daleko. Řada stavení slouží jako chalupy, ale od dob covidu se sem mnoho lidí uchýlilo, protože zjistilo, že je jim tu dobře a mohou odtud bez problému pracovat na home office.

Za kostelem zabočím doprava a zastavím ve dvorku staršího domku. Zkontroluju pohledem komín. Kouří se z něho, to je dobré znamení. Nemusím zvonit dvakrát, mamka je u dveří hned, jak se rozštěká Alda, její desetiletý ořech, potomek Jacka Russela a dalších psích plemen, která se jednoho dne potkala a stvořila bílohnědou vrčící hromádku chlupů. „Ahoj,“ usmívá se a hned mě pouští do tmavé dlouhé chodby, studené a přeplněné spoustou věcí, které by klidně mohly být uloženy někde jinde. Alda velice rychle vymění nepříjemný štěkot za vítavé pokňourávání a skáče — 21 —

Vesnicanka_OK.indd 21

14.12.22 15:25