0043925

MOŽNÁ JEDNOU COLLEEN

HOOVEROVÁ

EUROMEDIA GROUP

Mozna jednou_reedice 2023.indd 3

31.03.2023 13:22:32

V knize najdete Milí čtenáři, Možná jednou není jen příběh. Není to jen kniha. Je to zkušenost, o niž se s vámi chceme podělit.

Měla jsem to potěšení pracovat s hudebníkem Grif­fi­nem Petersonem, který vytvořil originální soundtrack k tomuto příběhu. S Griffinem jsme úzce spolupracovali, abychom vdechli život postavám i jejich veršům, a vy jste si tak mohli dopřát jedinečný čtenářský zážitek.

Doporučuji poslouchat písně v pořadí, v němž se objevu­jí v knize. Naskenujte si prosím QR kód, abyste si užili sound­track k Možná jednou. Ten vám umožní přístup k písním i k bonusovému materiálu, pokud byste chtěli zjistit víc o tom, co stálo za naší spoluprací a tvorbou tohoto projektu.

Díky, že se ho účastníte. Vytvářet ho bylo pro nás nesmírným potěšením, a doufáme, že si ho se stejným potěšením vychutnáte.

Colleen Hooverová a Griffin Peterson

Pro poslech písní si prosím naskenujte kód nahoře. K tomu si stáhněte zdarma poskytovanou aplikaci Microsoft Tag. Pak přidržte fotoaparát mobilního telefonu několik centimetrů před kódem a užívejte si to, co přijde.

Přístup k obsahu získáte rovněž při návštěvě stránek www.maybesomedaysoundtrack.com možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 7

7

31.03.2023 13:22:32

intro Sydney Právě jsem praštila do obličeje dívku. A ne jen tak nějakou.

Svou nejlepší kamarádku. Svou spolubydlící.

Z nosu se jí hned spustila krev a já se na chvíli cítila provinile, že jsem ji uhodila. Jenže pak jsem si zase vzpomněla, jaká zrádná a prolhaná děvka to je, a chtělo se mi ji praštit znova. A taky bych to udělala, kdyby se mezi nás Hunter nepostavil.

Takže jsem místo ní vrazila jemu. Bohužel mu to nijak neublížilo. Nebo aspoň zdaleka ne tak, jak to ublížilo mé vlastní ruce.

Někoho praštit je mnohem bolestivější, než jsem si kdy dokázala představit. Ne že bych si to snad někdy extra představovala. Ale měla jsem k tomu nutkání i ve chvíli, kdy jsem se podívala na mobil a přečetla si novou esemesku od Ridge. Další adept na ránu. Chápala jsem, že technicky vzato nemá s mou momentální situací nic společného, ale mohl mě varovat trochu dřív. Proto se mi chtělo praštit i jeho.

Ridge: Jsi OK? Nechceš přijít nahoru, než přestane pršet?

Samozřejmě, že nechci. Pěst už mě pořádně bolela, a kdybych šla nahoru do Ridgeova bytu, bolela by mě mnohem víc, až bych si to vyřídila i s ním. možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 9

9

31.03.2023 13:22:32

Otočila jsem se a vzhlédla k jeho balkonu. Opíral se o prosklené dveře, telefon v ruce, a pozoroval mě. Byla už skoro tma, ale na obličej mu dopadala světla z nádvoří.

Tmavé oči upíral do mých a rty se mu stočily do mírného lítostivého úsměvu, po kterém už jsem si jen stěží vybavovala, proč se na něj vlastně zlobím. Volnou rukou si prohrábl vlasy, které mu padaly do čela, a vypadal ještě ustaraněji. Nebo možná lítostivěji. Dobře mu tak.

Rozhodla jsem se mu neodepisovat a místo toho jsem mu ukázala zdvižený prostředníček. Zavrtěl hlavou, pokrčil rameny, jako by říkal já se snažil, a vklouzl zpátky do svého bytu, kde za sebou hlasitě zatáhl posunovací dveře.

Schovala jsem telefon do kapsy, než namokne, a rozhlédla se po nádvoří bytového komplexu, kde jsem už celé měsíce žila. Když jsme se sem nastěhovaly, horké texaské léto právě polykalo poslední stopy jara, ale nádvoří se ho ještě nějak dokázalo držet. Chodníčky ke schodištím i fontánu uprostřed lemovaly modré a purpurové hortenzie.

Teď léto dosáhlo svého nejdrsnějšího vrcholu a voda z fontány se už dávno vypařila. Hortenzie byly jen uschlou smutnou připomínkou vzrušení, které jsem cítila, když jsme sem s Tori poprvé přijely. Nádvoří poničené horkem teď bylo zvláštní paralelou k tomu, jak jsem se cítila já.

Smutná a zničená.

Posadila jsem se na okraj prázdné betonové fontány a opřela si lokty o dva kufry, ve kterých jsem měla většinu svých věcí. Čekala jsem na taxík. Neměla jsem tušení, kam mě odveze, ale radši bych byla kdekoli na světě než právě tady. Došlo mi, že jsem technicky vzato bezdomovkyně.

Mohla jsem zavolat rodičům, ale tím bych jim jen dodala munici pro jejich „my jsme ti to říkali“. Říkali jsme ti, ať se nestěhuješ tak daleko, Sydney.

10

| colleen hooverová

Mozna jednou_reedice 2023.indd 10

31.03.2023 13:22:32

Říkali jsme ti, ať to s tím chlapcem nebereš tak vážně. Říkali jsme ti, že když si místo oboru hudba vybereš práva, zaplatíme to. Říkali jsme ti, že mlátit se má hranou pěsti, ne tam, kde máš palec.

No fajn, možná mě neučili správnou techniku rozdávání ran, ale pokud měli ve všem tak svatosvatou pravdu, pak to možná zanedbali.

Zaťala jsem ruku v pěst, roztáhla prsty a zaťala ji znova.

Bolest byla překvapivě silná. Asi si na ni budu muset dát led. Litovala jsem ty kluky, co tohle dělají pořád. Mys­lím ty, co se pořád perou. Je to k vzteku.

A víte, co je ještě k vzteku? Déšť. Vždycky si najde tu nejnevhodnější dobu, kdy spustí. Jako zrovna teď. Když jsem bezdomovkyně.

Konečně přijel taxík, já se postavila a popadla kufry.

Přivezla jsem je k autu, když taxikář vystoupil a otevřel zavazadlový prostor. Ještě než jsem stačila zvednout první, srdce se mi sevřelo, protože jsem si najednou uvědomila, že u sebe nemám kabelku.

Do hajzlu.

Ohlédla jsem se na fontánu, kde jsem předtím seděla, dokonce jsem si ohmatala rameno, jako by se mi na něm kabelka mohla nějak záhadně objevit. Jenže já věděla přesně, kde je. Stáhla jsem si ji z ramene a hodila ji na podlahu, než jsem praštila Tori do jejího předraženého nosu à la Cameron Diaz.

Povzdychla jsem si. A rozesmála se. Samozřejmě, že jsem tam nechala peněženku. Můj první bezdomovecký den by byl moc snadný, kdybych u sebe měla peníze. „Omlouvám se,“ řekla jsem taxikáři, který už nakládal můj druhý kufr. „Rozmyslela jsem si to. Já vlastně zrovna teď odvézt nepotřebuju.“ možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 11

11

31.03.2023 13:22:32

Věděla jsem, že asi kilometr odtud je hotel. Pokud v so­bě najdu odvahu vrátit se nahoru pro kabelku, můžu tam dojít pěšky, zaplatit si pokoj a rozmyslet si, co mám dělat.

Promočenější už stejně být nemůžu. Řidič mi zase vyndal kufry, postavil je přede mě na chodník a vrátil se do auta, aniž se mi podíval do očí. Prostě nasedl a vyjel, jako by se mu ulevilo, že jsem ten odvoz zrušila. Že bych vypadala až tak uboze?

Vzala jsem zase kufry a vydala se zpátky k fontáně, kde jsem předtím seděla a netušila, že jsem bez kabelky.

Vzhlédla jsem ke svému bytu a přemítala, co se stane, když se tam vrátím pro peněženku. Když jsem odtamtud odcházela, způsobila jsem tam menší tajfun. Ne, radši budu celou noc na dešti, než bych tam šla.

Posadila jsem se na kufr a zvažovala svou situaci. Mohla bych někomu zaplatit, aby mi tam došel. Ale komu? Venku nikdo nebyl, a proč by Hunter a Tori dávali cizímu člověku mou kabelku?

Tohle bylo vážně k vzteku. Věděla jsem, že nakonec budu muset zavolat někomu z kamarádů, ale momentálně jsem se příliš styděla, než abych dokázala někomu vykládat, jak pitomě důvěřivá jsem poslední dva roky byla. Jak naprosto slepá.

Už teď jsem nenáviděla pomyšlení, že je mi dvacet dva.

A budu to muset snášet ještě dalších 364 dní.

To bylo tak k vzteku, až … až jsem se z toho rozbrečela?

Jo. Skvělý. Brečím. Jsem bezdomovkyně bez kabelky, násilnická a navíc ubulená. A sice jsem na to nechtěla myslet, ale musela jsem si připustit, že k tomu všemu mám taky zlomené srdce. „Prší. Dělej.“ 12

| colleen hooverová

Mozna jednou_reedice 2023.indd 12

31.03.2023 13:22:32

Vzhlédla jsem a spatřila nad sebou stát nějakou dívku.

Držela si nad hlavou deštník a rozčileně mě pozorovala, když přešlápla z nohy na nohu, jako by čekala, co já na to. „Celá promoknu. Pohni.“ Její hlas zněl trochu popuzeně, jako by mi prokazovala nějakou laskavost a já se chovala nevděčně. Zaklonila jsem hlavu, nakrčila obočí a zastínila si oči proti dešti, abych na ni viděla. Nechápala jsem, proč si stěžuje, že promokne, když na sobě neměla skoro nic, co by se dalo namočit.

Zadívala jsem se na její tričko, kterému chyběla spodní část, a uvědomila si, že ta holka má stejnokroj z Hooters.

Může být tenhle den ještě bláznivější? Sedím v dešti na skoro veškerém svém pozemském majetku, a teď mě navíc komanduje nějaká panovačná číšnice z Hooters.

Pořád jsem ještě zírala na její miniaturní tričko, když mě chytila za ruku a rozmrzele vytáhla na nohy. „Ridge říkal, že to s tebou bude těžký. Hele, já musím do práce. Ukážu ti, kde je ten byt.“ Popadla jeden z mých kufrů, vytáhla mu rukojeť a strčila mi ji do ruky. Sama se chopila druhého a rychle vykročila přes nádvoří. Šla jsem za ní už proto, že měla jedno moje zavazadlo, a já o něj nechtěla přijít.

Když začala stoupat po schodišti, houkla na mě přes rameno: „Nevím, jak dlouho chceš zůstat, ale mám jen jedno pravidlo. Ruce pryč od mýho pokoje.“ Došla k bytu a otevřela dveře. Ani se neujistila, jestli jdu za ní. Když jsem vyšla na vrcholek schodiště, zastavila jsem se a zadívala se na kapradinu v květináči, které horko nijak neublížilo. Měla svěží zelené listy, které jako by na letní pařáky dělaly dlouhý nos. Usmála jsem se, jako bych na tu rostlinu byla z nějakého důvodu hrdá. Pak jsem se zamračila, když mi došlo, že jí závidím její odolnost.

Zavrtěla jsem hlavou, odtrhla od ní oči a překročila práh možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 13

13

31.03.2023 13:22:32

neznámého bytu. Jeho dispozice byly stejné jako u našeho, až na to, že tenhle měl čtyři oddělené ložnice. My s Tori jsme měly jen dvě ložnice a v dalších dvou místnostech každá z nás obývací pokoj.

A pak byl rozdíl v tom, že v tomhle bytě jsem neviděla žádnou prolhanou, zrádnou děvku s krvácejícím nosem.

Ani Toriiny hromady špinavého nádobí a prádla všude na podlaze.

Dívka v uniformě servírky mi postavila kufr ke dveřím, ustoupila a čekala … vlastně nevím, co jsem podle ní měla udělat.

Když jsem neudělala nic, protočila panenky, chytila mě za paži a vtáhla mě do bytu. „Co je to sakra s tebou?

Umíš mluvit?“ Začala za sebou zavírat dveře, ale vtom se zarazila a otočila se ke mně s vykulenýma očima. Zvedla do vzduchu ukazováček. „Počkat,“ hlesla. „Nejsi …“ Najednou se pleskla dlaní do čela. „Panebože. Ty neslyšíš?“ Ech? Co je to s tou holkou? Zavrtěla jsem hlavou a chtěla jí odpovědět, ale přerušila mě. „Ježíši, Bridgette,“ promluvila sama k sobě, zamnula si rukama tvář a zaúpěla. Vůbec si nevšímala toho, jak vehementně vrtím hlavou. „Ty jsi někdy taková kráva.“ Páni. Tahle holka má zřejmě vážné problémy se sociální interakcí. Asi je trochu mrcha, i když s tím bojuje. A teď si myslí, že neslyším. Vůbec jsem nevěděla, jak na to rea­ govat. Bridgette zavrtěla hlavou, jako by zklamala sama sebe, a pak se podívala přímo na mě. „MUSÍM … TEĎ … DO … PRÁCE!“ zaječela hlasitě a bolestně pomalu. Ušklíbla jsem se a couvla, což by jí mohlo napovědět, že ji slyším až moc dobře, ale zřejmě si toho nevšimla. Ukázala na dveře na konci chodby. „RIDGE … JE … U SEBE … V POKOJI!“ 14

| colleen hooverová

Mozna jednou_reedice 2023.indd 14

31.03.2023 13:22:32

Než jsem jí stačila říct, aby přestala hulákat, vyšla z bytu a zabouchla za sebou dveře.

Neměla jsem ponětí, co si mám myslet. Nebo co mám dělat. Stála jsem tam celá promočená uprostřed cizího bytu, a jediný člověk, kterého jsem kromě Huntera a Tori ještě měla chuť praštit, byl jen o pár kroků dál v pokoji.

A když už jsme u Ridge, proč pro mě proboha poslal tu psychopatickou číšnici? Vytáhla jsem telefon a začala mu ťukat esemesku, když se dveře jeho ložnice otevřely.

Ridge vyšel do chodby s náručí pokrývek a polštářů.

Když jsme se na sebe podívali, zalapala jsem po dechu.

A zadoufala, že si toho nikdo nevšiml. To jenom, že jsem ho ještě nikdy neviděla takhle zblízka, a na vzdálenost pár kroků vypadal mnohem líp než z druhé strany nádvoří.

Nemyslím, že bych kdy viděla tak výmluvné oči. Vlastně ani nevím, jestli je to ten správný výraz. Prostě mi připadalo, že stačí, aby po mně Ridge svýma tmavýma očima nepatrně přejel, a já už věděla, co po mně chce. Byly pronikavé, naléhavé a – panebože, proč na něj tak zírám?!

Koutek úst se mu zvedl chápavým pousmáním, když zamířil kolem mě ke gauči v obýváku, který navazoval na chodbu.

I přes ten jeho přitažlivý a nevinně vyhlížející obličej jsem měla chuť na něj začít ječet za to, že byl takový parchant. Proč čekal víc než čtrnáct dní, než mi to pověděl? Mohla jsem si tohle naplánovat trochu líp. Nechápu, jak jsme se spolu mohli dva týdny jen tak bavit, aniž měl Ridge potřebu mě upozornit, že moje nejlepší kámoška šuká s mým klukem.

Ridge hodil pokrývky a polštáře na gauč. „Já tady nezůstanu, Ridgei,“ ozvala jsem se v pokusu zabránit mu ve zbytečném plýtvání pohostinností. Věděla možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 15

15

31.03.2023 13:22:32

jsem, že mě lituje, ale sotva jsme se znali. Cítila bych se mnohem líp někde v hotelu, než abych spala na gauči u cizích lidí.

Jenže … na hotel člověk potřebuje peníze.

Které jsem momentálně neměla.

Respektive měla, ale v bytě na druhé straně nádvoří, kde byli dva lidi, které jsem zrovna teď chtěla vidět ze všeho nejmíň.

Možná ten gauč není zase tak špatný nápad.

Ridge mi na něj natáhl prostěradlo, ustlal mi a pak přejel pohledem moje promočené šaty. Zadívala jsem se na louži, která pode mnou zůstala na podlaze. „Promiň,“ zamumlala jsem. Vlasy jsem měla přilepené k tváři, tričko se proměnilo jen v ubohou nápodobu bariéry mezi vnějším světem a mou růžovou, velmi nápadnou podprsenkou. „Kde je koupelna?“ Ukázal na ni bradou.

Otočila jsem se, rozepnula kufr a začala se v něm přehrabovat, zatímco Ridge se vrátil do svého pokoje. Byla jsem ráda, že se mě nevyptává, co se stalo u nás v bytě.

Neměla jsem teď náladu to rozebírat.

Našla jsem leginy a tílko, vzala si taštičku s toaletními potřebami a vydala se do koupelny. Zneklidňovalo mě, jak mi všechno v tomhle bytě připomíná ten náš, jen s pár drobnými rozdíly. Stejná koupelna se dveřmi nalevo a napravo, vedoucími do různých ložnic. Jedna z nich byla očividně Ridgeova. Byla jsem zvědavá, komu patří ta druhá, ale ne natolik, abych se podívala. Ta servírka mě varovala, že mám dát ruce pryč od jejího pokoje, a nebyla to zrovna holka, s jakou by si člověk chtěl zahrávat.

Zavřela jsem za sebou dveře z obývacího pokoje, kterými jsem přišla, a zamkla je. Pak jsem zamkla i ty dvoje 16

| colleen hooverová

Mozna jednou_reedice 2023.indd 16

31.03.2023 13:22:32

dveře do ložnic, aby sem na mě někdo nevlezl. Netušila jsem, jestli v tomhle bytě bydlí kromě Ridge a servírky ještě někdo, ale takhle jsem to zjistit nechtěla.

Stáhla jsem si promočené oblečení a hodila ho do umývadla, abych nenadělala louže na podlaze. Pak jsem si pustila sprchu a počkala, až poteče pořádně horká voda. Vlezla jsem si pod proud a zavřela oči. Byla jsem ráda, že už nesedím venku na dešti. Ale zároveň jsem nebyla zrovna nadšená, že jsem tady.

Nikdy by mě nenapadlo, že moje dvaadvacáté narozeniny skončí sprchováním v cizím bytě a spaním na gauči kluka, kterého znám sotva čtrnáct dní. A že to všechno zaviní dva lidé, na kterých mi v životě nejvíc záleželo, kterým jsem nejvíc věřila.

možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 17

17

31.03.2023 13:22:32

1.

O DVA T Ý D N Y D Ř Í V

Sydney Otevřela jsem balkonové dveře a vyšla ven. Byla jsem ráda, že slunce už zašlo za sousední budovu a vzduch se ochladil na celkem snesitelnou úroveň. Téměř jako na objednávku se z druhé strany nádvoří ozval zvuk kytary. Posadila jsem se na lehátko a pohodlně se opřela. Tvrdila jsem Tori, že se mi tady venku líp dělají úkoly, protože jsem nechtěla přiznat, že mě každý den v osm večer s přesností švýcarských hodinek vylákají ven melodie hrané na kytaru.

Už celé týdny sedával na balkonu na protější straně nádvoří kluk a večer co večer aspoň hodinu hrál. A já večer co večer chodila ven poslouchat.

Všimla jsem si, že i další sousedi vycházejí ven na balkony, když začínal hrát, ale nikdo nebyl tak věrným posluchačem jako já. Nechápala jsem, jak někdo může slyšet tyhle písně a netoužit zažívat to znova a znova. Jenže hudba byla vždycky mou vášní, takže na mě ty melodie asi působily víc než na jiné. Na piano jsem hrála, co jsem si pamatovala, a taky ráda skládám texty písní, i když s tím jsem se nikdy nikomu nesvěřila. Před dvěma lety jsem si dokonce změnila hlavní obor na univerzitě na hudební pedagogiku. Chci se stát učitelkou hudební výchovy 18

| colleen hooverová

Mozna jednou_reedice 2023.indd 18

31.03.2023 13:22:32

na základní škole, ačkoli podle táty jsem měla pokračovat v přípravce na práva. „Život v průměrnosti je promarněný život,“ prohlásil, když jsem ho informovala, že jsem si změnila obor. Život v průměrnosti. Připadalo mi to spíš úsměvné než urážlivé, protože neznám člověka míň spokojeného se svým životem, než je táta. A je právník. Vtipné, ne?

Známá píseň dozněla a mladík na balkonu začal hrát něco, co jsem od něj ještě neslyšela. Jeho neoficiální playlist jsem už docela dobře znala, protože každý večer cvičil pořád stejné písně. Ale tuhle ještě nehrál. To, jak opakoval akordy, mě přivedlo na myšlenku, že ji možná teprve skládá. Byla jsem ráda, že můžu být u toho, zvlášť když jsem už po pár tónech věděla, že tohle bude moje oblíbená.

Všechny melodie zněly originálně. Přemítala jsem, jestli s nimi někde vystupuje, nebo si jen tak hraje pro radost.

Opřela jsem si ruce o zábradlí a pozorovala ho. Jeho balkon byl na druhé straně nádvoří, dost daleko na to, abych si nepřipadala divně, že ho šmíruju, ale natolik blízko, že jsem si dávala pozor, abych to nikdy nedělala v Hunterově přítomnosti. Tomu by se asi nelíbilo, že jsem se tak trochu zamilovala do talentu toho kluka.

Což jsem nemohla popřít. Musel to cítit každý, kdo slyšel, jak vášnivě ten neznámý hraje. To, jak měl celou dobu zavřené oči, jak se soustředil jen na doteky strun. Nejvíc se mi líbilo, když seděl v tureckém sedu s kytarou opřenu mezi nohama. Tiskl si její hrdlo k hrudi a hrál na ni jako na basu, celou dobu se zavřenýma očima. Bylo kouzelné ho tak sledovat. Někdy jsem se přistihla, že zadržuju dech, a ani jsem si to neuvědomila, dokud jsem se nezačala dusit.

Moc taky nepomáhalo, jak byl hezký. Nebo aspoň takhle na dálku. Světle hnědé vlnité vlasy se mu nezkrotně možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 19

19

31.03.2023 13:22:32

pohybovaly do rytmu a padaly mu do čela pokaždé, když se sklonil nad kytaru. Byl moc daleko na to, abych poznala barvu jeho očí nebo rysy obličeje, ale na detailech nezáleželo, podstatná byla jeho vášeň pro hudbu. A taky se mi líbilo jeho sebevědomí. Vždycky jsem obdivovala muzikanty, kteří dokázali zapomenout na všechno kolem sebe a soustředit se výhradně na hudbu. Odstřihnout od sebe svět a nechat se úplně unést něčím, co jsem vždycky toužila dělat, ale nikdy na to neměla dost odvahy.

Ten kluk ji měl. Byl sebevědomý a talentovaný. Pro muzikanty jsem měla vždycky slabost, i když spíš ve fantaziích. Patří k jinému živočišnému druhu. K tomu, kde se jen těžko hledají dobří partneři.

Podíval se na mě, jako by mi četl myšlenky, a po tváři se mu rozlil pomalý úsměv. Ani na chvíli nepřestal hrát, ale nespouštěl ze mě oči. Z toho očního kontaktu jsem zrudla.

Spustila jsem ruce ze zábradlí, přitáhla si na klín notebook a sklonila se nad ním. Měla jsem vztek, že mě přistihl, jak na něj nepokrytě zírám. Ne že bych dělala něco špatného.

Jen mi připadalo divné, že on už teď ví o tom, jak ho sleduju. Když jsem znovu vzhlédla, díval se na mě, ale už se neusmíval. Z jeho pohledu se mi rozbušilo srdce, a tak jsem se odvrátila a snažila se soustředit na svůj notebook.

Výborně, teď ses předvedla jako puncovaný magor, Sydney. „Tady je moje princezna,“ ozval se za mnou vřelý hlas.

Zaklonila jsem hlavu a uviděla, jak na balkon vychází Hunter. Pokusila jsem se zamaskovat, jak mě jeho náhlé zjevení šokovalo, protože jsem si nejspíš měla pamatovat, že má přijít.

Pro případ, že by se Kytarista pořád díval, jsem Hunterovo uvítání trochu přehnala, aby bylo jasné, že nejsem 20

| colleen hooverová

Mozna jednou_reedice 2023.indd 20

31.03.2023 13:22:32

žádná šílená stalkerka, jen holka, co náhodou odpočívala na balkoně. Zvedla jsem ruce k Hunterovu krku, přitáhla si ho zezadu k sobě na lehátko, a on mě důkladně zlíbal. „Posuň se,“ vyzval mě potom a zatlačil mi na ramena.

Poslechla jsem ho a pošoupla se dopředu. Hunter přelezl opěradlo a vklouzl za mě. Pak si mě přitiskl k hrudi a objal mě pažemi.

Když kytara náhle ztichla, oči mě zradily a rozlétly se přes nádvoří. Kytarista se prudce zvedl, vrhl po nás tvrdý pohled a zamířil do hloubi bytu. Tvářil se přitom divně.

Skoro rozzlobeně. „Jak bylo ve škole?“ zeptal se Hunter. „Moc velká nuda, než aby stálo za to o tom mluvit. A co ty? Jak bylo v práci?“ „Zajímavě,“ odpověděl a dlaní mi odhrnul vlasy z krku.

Pak mi tam přitiskl rty a postupoval s polibky níž po páteři. „Co se stalo tak zajímavýho?“ Objal mě ještě pevněji, opřel si bradu o moje rameno a napůl si i se mnou lehl na záda. „U oběda se stalo něco hrozně zvláštního,“ začal vykládat. „Byl jsem s kolegou na obědě v jedný italský restauraci, jedli jsme na zahrádce.

Zrovna jsem se ptal číšníka, co nám doporučí jako dezert, když se za rohem objevilo policejní auto. Zastavilo před restaurací, vyskákali z něj dva policajti s namířenými zbraněmi a začali na nás štěkat rozkazy. Číšník jen povídá: ‚Do prdele,‘ a začal pomalu zvedat ruce. Jeden policajt přeskočil plot zahrádky, vrhnul se k němu, srazil ho na zem a nasadil mu pouta, přímo před námi. Když mu odrecitovali jeho práva, odvedli ho do auta. Číšník se na mě cestou otočil a zakřičel: ‚S tiramisu určitě neuděláte chybu!‘ Pak ho nacpali do auta a odjeli.“ Zaklonila jsem k němu hlavu. „Fakt? To se vážně stalo?“ možná jednou |

Mozna jednou_reedice 2023.indd 21

21

31.03.2023 13:22:32