0043887

Nahoře fouká_blok.indd 2

07.10.2022 6:34

KLÁRA KOLOUCHOVÁ

Nahoře fouka

ZAZNAMENALA MARTINA RIEBAUEROVÁ

LABYRINT

Nahoře fouká_blok.indd 3

06.10.2022 12:13

Úvodem Oheň a voda, léto a zima, černá a bílá. To všechno je Klára. Žena nesčetných podob, které by vydaly na sedm kočičích životů. Je zimomřivá, a přesto potřebuje dva měsíce v roce strávit v místech, kde teploty atakují čtyřicítku pod nulou a ona klimbá s tváří pokrytou jinovatkou. V drsných podmínkách hor si vydrží několik týdnů nemýt vlasy, ale tady doma ji ne­uvidíte jinak než v rozevlátých barevných šatech a na vysokých podpatcích. Chce napsat knihu, tady a hned teď, dokud to v ní všechno je, ale pak oddaluje každý termín uzávěrky a smlouvá o hodiny. „Jseš na mě drsná. Ale to je dobře!“ reaguje na mé stále striktnější deadliny. Je svá a nespoutaná, ale ví, že občas je potřeba poslouchat. Nejen trenéry a horské vůdce.

Na oplátku poslechnu já ji, když mě tahá z jedné patálie a přikáže mi naordinovat si aspoň malou dávku sobectví. Tady a teď, žijeme jen jednou, všechno se dá vyřešit, hlavně se v ničem nerýpat a rychle se rozhodnout, jasný? Jasný. Vzdálena tisíc kilometrů se ani na vteřinu neodvážím odporovat a konám tak, jak ona řekne.

Potkaly jsme se před mnoha lety, když vylezla na Mount Everest a já s ní pořizovala rozhovor. Pak se naše cesty zase na dlouho rozešly. Když mě před časem oslovila s nabídkou sepsat tuhle knížku, překvapila mě. Nikdy jsme spolu nebyly ani běhat. Nestačila bych jí, a navíc běhání nenávidím. Vysokohorské expedice mám spojené výhradně s několikametrovým popolezením nad horní konec lanovky na Kitzsteinhorn, abych lépe viděla panoramata. Špatné počasí v horách beru jako boží trest, a kdybych měla spát v minusových teplotách, to radši umrznu rovnou, ať se dlouho netrápím. Nerada vstávám a představa, že bych se měla ještě za tmy pokoušet o něco, čemu se říká summit push, mi připadá naprosto absurdní a bláznivá.

Nahoře fouká_blok.indd 7

6

|7

06.10.2022 12:13

A přece mám pocit, že nás s Klárou mnoho věcí spojuje.

Znám docela dobře svět vrcholového sportu, sama mám za sebou celkem dlouhou cestu ve světě médií. Tuším, jak nahoře fouká, jak obtížné je se tam udržet a vydržet, jaké to je, padat dolů, mentálně se chystat na další výstup a takhle pořád dokola.

Ostatně každý máme v životě své úžasné vrcholy a svá hluboká dna, každý se něčeho bojíme a nějak vnímáme nebezpečí, bojujeme tu s větší, tu s menší vytrvalostí, kráčíme dál i přes bolest a pak se odměňujeme opojnými rituály, které nám dělají dobře.

O tom všem je tahle knížka. Není jen o tom, jak Klára Kolouchová leze na hory. I když bez Kláry a bez hor by nikdy nebyla a já bych nebyla bohatší o dvě životní motta, která si z ní odnáším.

Když jsi na křižovatce a můžeš se rozhodnout, vždy si vyber tu těžší cestu.

A taky: The only easy day was yesterday.

Martina Riebauerová září 2022

Nahoře fouká_blok.indd 8

06.10.2022 12:13

K2, červenec 2019 Včera ráno jsem byla přesvědčená, že to ještě jednou zkusím.

Když to dokážu, dokážu se poprat s jinými věcmi v životě. Přece to nevzdám. Nenechám si ujít ten moment, kdy vylezu nahoru a dál už to nejde, pane bože… Ticho, klid. Nic, a zároveň všechno.

Jenže teď jsem se rozhodla jinak. Nepolezu. Kameny se hejbou, všechno to vylítává. Mám doma dvě malý děti. Riziko je padesát na padesát. Buď to prorazíme, nebo tam zahučíme.

První pokus o summit push nedopadl. V osmi tisících jsme se museli otočit. Sněhu bylo místy až po stehna. Fixační tým nezvládl Bottleneck, lavina jim vzala část věcí. Kdokoli mohl spustit další.

K2 vypadá jako pozvolnej kopec, ale je to kurňa prudký. Není tu místo, kde by se dalo zvolnit. Chybu člověk udělá jen jednou.

Takže jsem se rozhodla. Třikrát a dost, konečná. Myslím, že si už nepotřebuju nic dokazovat.

Jenže pak přijel Nims. „Ne, Kláro. Nevzdávej to. Je to padesát na padesát. Ale takové hory jsou. Nemělo by sněžit až do pětadvacátého. Máme šanci zkusit to ještě jednou. Neposlouchej ty, co selhali. Nikdy neposlouchej druhé.“ Ve čtvrtek 25. července, ve čtyři hodiny ráno pákistánského času, vylezla Klára Kolouchová na vrchol K2. Jako první Češka a dvacátá žena na světě. „Haló, základní tábore, tady Klára! Jsme na vrcholu. My jsme to dokázali. Neskutečný. Dali jsme to… Milá rodinko, ­tenhle ­vrchol je pro vás. A už dám pokoj, jo?“

Nahoře fouká_blok.indd 9

8

|9

06.10.2022 12:13

Nahoře fouká_blok.indd 10

06.10.2022 12:13

Východ slunce z vrcholu K2

Nahoře fouká_blok.indd 11

06.10.2022 12:13

Nahoře fouká_blok.indd 12

06.10.2022 12:13

Nebezpečí

Nahoře fouká_blok.indd 13

06.10.2022 12:13

Nahoře fouká_blok.indd 14

06.10.2022 12:13

Lezu na K2. Pojmenovali ji podle obyčejné kóty, bez jakéhokoli nápadu a poetiky, ale pro mě je to nejkrásnější osmitisícovka na světě.

Ikonický kopec, velkolepý štít, osamocený solitér. Vím, co to obnáší, vím, jaký účet tahle hora vystavuje. Jeden z pěti, kdo se pokoušejí o její vrchol, se už domů nikdy nevrátí. Jako by mi v mozku chybělo nějaké spojení. Jsem máma dvou dětí a jdu do toho s vědomím, že se může cokoli stát. Že se nevrátím.

Moc dobře to vím, a stejně to nestopnu.

14

|15

Nikdy jsem v hlavě neměla varovnou kontrolku, která by mě zabrzdila. Nebezpečí mě přitahovalo už jako malou holku. Rodiče mi nechávali volnou ruku, což je z dnešního pohledu vlastně obdivuhodné. Měli jsme chatu na Kokoříně, v jejímž okolí se tyčily nádherné pískovcové skály, já po nich lezla a stavěla si uvnitř skal domečky. Sama pro sebe jsem si objevila vlastní jeskyni a udělala si v ní pokojíček, do kterého se muselo vylézt nějakých pět metrů nahoru. Párkrát jsem spadla dolů a natloukla si, ale doma jsem nic neřekla, abych neměla průšvih a aby mi to máma s tátou nezakázali. Na borovici na skále nad svým domečkem jsem si později přivázala provaz a lezla s jeho pomocí. Už žádné pády.

Jako malá jsem taky skákala z mostů do vody. Vždycky jsem chtěla zkusit něco víc než ostatní děti. Jezdili jsme hodně do Jugoslávie, protože děda z tátovy strany byl Chorvat. Jadranské pobřeží je plné útesů, z nichž jsme se vrhali do vln. Hlavně starší a větší kluci prováděli různé nebezpečné kousky a mně říkali: „Ty ještě nesmíš!“ A stejně jsem to po nich zkoušela.

Nevybavuji si, že bych jako dítě měla z něčeho strach. Mívala jsem ale časté noční můry a provázejí mě dodnes. Asi si všechny běsy odžívám v noci. A všechny si je pamatuju. Každé ráno,

Nahoře fouká_blok.indd 15

06.10.2022 12:13

když se probouzím, vím, co se mi zdálo. Můra ještě dojíždí, i když už napůl bdím. Některé specifické sny se mi vracejí. Honí mě příšera, už už po mně sahá, ale já vím, co musím udělat, abych se zachránila. Řvu. Hodně, hodně nahlas. Je to jako smyčka, ze které se musím dostat. Vím, že když se vykřičím, uteču a probudím se. Svět je zase v pořádku a já okamžitě usínám, na rozdíl od okolních nocležníků. Tuhle scénu předvádím doma Martinovi zhruba jednou za měsíc. Ještě horší je to v horách. Tam mám sny výrazně živější. V noclehárně v Berninských Alpách dokážu ve čtyři hodiny ráno postavit na nohy půl chaty. A čím výš, tím jsou mé noční běsy intenzivnější. Ve třetím výškovém táboře na osmitisícovce probouzím své parťáky z už tak chatrného spánku křikem, že nám do stanu nejspíš vběhl yetti.

Nevím, čemu a komu za to vděčím, ale při lezení na velké kopce se mi — musím to zaklepat — nic vážného nestalo. Zlomeniny nohy, výrony kotníků a kolapsové stavy v rámci přípravy a tréninků nepočítám. Prostě mi to tam „nahoře“ vždycky prošlo. Nevyhledávám nebezpečí záměrně. Vůbec ne. Jen mě baví zkoušet, kam až lze zajít. Svírá se mi žaludek, nemohu-li být u něčeho velkého, využít příležitost, zažít něco víc, když to jde a dává to smysl, jakkoli to může být nepříjemné. Ráda dělám věci, které druhý neočekává, jen tak. A když je neudělám, připadám si jako lvice v kleci. Jsem vnitřně sevřená a cítím, že je něco špatně.

Jako nedávno na dovolené s Martinem a s dětmi. Je poslední den a já dobře vím, že už bychom neměli nic hrotit. A současně toho chci ještě co nejvíc stihnout. Nesnáším konce, čehokoli.

Po dopoledních povinných běžkách ještě zvládneme nasadit sjezdovky a otočit několik lanovek. Malý Cyril si natluče, srazí se s nějakým lyžníkem tak, až se leknu, jestli jednoho nebo druhého nepovezou na nosítkách, ale oklepe se. A najednou je před námi krásný freeridový sjezd, osm a půl kilometru do

Nahoře fouká_blok.indd 16

06.10.2022 12:13

vedlejšího údolí, vhodný jen pro excelentní lyžaře. To je výzva.

Podmínky sice nic moc, terén je ledovatý, sněhu málo, sem tam kameny. „Ale bylo by to tak krásný!“ našeptává mi můj vnitřní hlas. „Bylo, ale tohle už je asi vážně moc. Takže ne,“ rozhodnu se. Jenže pak ucítím to píchnutí v žaludku. Vážně si to necháme ujít? Otočka o sto osmdesát stupňů. Ne, nenecháme. „Jsi cvok, přece nepotáhneme děcka do takového zbytečného rizika,“ okřikne mě Martin. Ale já už nejsem k zastavení.

Tak dlouho do všech hučím, že my jsme přece ti vynikající lyžaři a že to dáme, až… až to dáme. Emma je po prvních obloucích vyklepaná, ale jede. Cyril nedůvěřivě pozoruje, jak jeho sestra kličkuje mezi kamenitými úseky, ale nakonec se i on kousne. „Pojď, jedeme,“ povzbudím ho. A pak se to všechno zlomí, strach odezní a přijde čistá radost. Euforie. Vidím, že Emma, Cyril i Martin to prožívají stejně, štěstí je společné a absolutní.

Dolů dojedeme ztrhaní jako borůvky, ale když pak sedíme úplně vyždímaní v autě a vracíme se zpátky do Prahy, vím, že ten den stál za to.

Může to vypadat, že jsme zbytečně riskovali. Že to bylo nezodpovědné. Ale o tom to je. To nejhezčí v životě si musíme vybojovat. „Něžně“ jsme děti vystrčili z jejich komfortní bubliny a já jsem teď neskutečně pyšná, že to zvládly. Sáhly si malinko na dno svých sil a mentálních zábran, ale viděly, že to jde. Že se věci dají zmáknout. Je to takový náš malý rodinný teambuilding, který s námi absolvují vlastně průběžně.

16

|17

Martin, manžel Když jsem před deseti lety poznal na narozeninové oslavě kamarádky sympatickou černovlásku, ze které vyzařovala radost ze života, netušil jsem, o koho jde. Že je to známá horolezkyně, jsem se dozvěděl až později v průběhu večera. Procházka letní noční Prahou z Kampy do Podolí se zastávkou v ikonickém baru Blue Light mě přesvědčila, že se tahle žena ničeho a nikoho nebojí. Pro mě byla zajímavá i tím, že se věnovala hobby, které mě v posledních letech velmi naplňovalo.

Nahoře fouká_blok.indd 17

06.10.2022 12:13

Přemýšlím, kdy v životě jsem měla největší strach. Takový ten strach, který člověka úplně dusí. Zaplaťpánbůh asi nikdy.

Strachy v horách samozřejmě prožívám — krátkodobé. Jde o extrémně vyhrocené situace, kdy mi dojde, že tohle může být konečná a že teď je potřeba zabrat. Tyhle momenty strachu jsou přesně ony chvíle, v nichž se překlopím do stavu, kdy konám. Celá se zevnitř zatnu, všechno se ve mně stáhne. Ale není to paralýza, právě naopak. Jsem absolutně koncentrovaná, soustředím se na teď a tady a maximálně efektivně se snažím dostat z průšvihu. Tyhle pocity zažívám téměř na každé expedici, na každém kopci. Poprvé to bylo s Tashi Tenzingem při výstupu na Čo Oju. Je 9. května 2006, vyrážíme z posledního výškového tábora a chystáme se zaútočit na vrchol. Čo Oju, Tyrkysová bohyně, je moje první osmička, vstupenka do Himálaje. Jako taková je logicky spojená s nezkušeností, naivitou a nadšením, že vrchol se blíží a smysl toho všeho, proč jsem tady, se může asi opravdu naplnit. Mimoděk vybočím o několik metrů špatným směrem z výstupové trasy. Nevím, zda si už v tu chvíli uvědomuji svou chybu. Dostala jsem se do lavinové partie, hrozí, že se se mnou masa sněhu kdykoli utrhne a já se zřítím ze stěny. „Stůj!“ zařve Tashi a úplně ztuhne, stejně jako vzápětí i já. Koutkem oka spatřím letící objekt. Prosviští asi sto metrů od nás a zmizí někam dolů.

V té chvíli ještě nevím, že jsem právě byla svědkem první smrtelné nehody ve svém životě, na svém prvním velkém kopci. Ale Tashi to vidí velmi dobře a vědomě to přede mnou tají.

Okamžitě strhne mou pozornost jinam. Soustředíme se na další náročné hodiny našeho výstupu na Tyrkysovou bohyni. Až zpětně se dozvím, že ten letící objekt byl rakouský horolezec ze sousedního týmu. V našem týmu vládne úleva a radost z úspěšného zdolání vrcholu, zatímco v tom rakouském řeší repatriaci

Nahoře fouká_blok.indd 18

06.10.2022 12:13

a odvoz těla. V ten moment mi dochází, co se nahoře odehrálo.

Moje dosavadní pohoda vezme s touto konfrontací se smrtí za své a já si poprvé uvědomím, jaká je druhá strana stejné mince.

Jak je všechno strašně křehké, jak snadno člověk udělá chybu, která ho může stát život.

Strach je moje pojistka, kterou pokaždé trochu pokouším.

Takové něžné škádlení, ve kterém jsem zatím vždycky měla naštěstí navrch. Ale pořád to není ten fatální strach. Tyhle moje strachy jsou ony hraniční momenty, kdy se na expedici láme chleba. Momenty, které rozhodují o tom, jestli vylezu, nebo ne.

Chvíle, kdy by absolutně zdravý a chladný rozum řekl: „Vykašli se na to a padej pryč, tady je všechno špatně.“ Kdybych se tomu poddala, žádný z mých dosavadních vrcholů by nebyl. Podlehnout strachu znamená konec.

Jeden z mnoha takových momentů zažívám při svém třetím pokusu o výstup na K2. Těsně pod vrcholem je velmi těžký ledový úsek, říká se mu Bottleneck. Je zajištěn fixním lanem, které asi něco udrží, ale v těchto extrémních výškách pro mě plní funkci spíše mentální podpory a nechci do něj zahučet, protože ve skutečnosti připomíná šňůru, na které bych raději věšela prádlo v koupelně.

18

|19

Zcela bez zábran jsem se s ní mohl bavit o cestování za lezením ve vysokých výškách, které řada mých známých nechápala, ba dokonce mě od něj někdy zrazovala — jakkoli existuje řada jiných sportů, při kterých lze přijít k úrazu mnohem častěji.

Lezu na předních hrotech maček, v jedné ruce jummar, ve druhé cepín, celá se klepu. Nemůžu dýchat, tep mám snad dvě stě, lýtka mě pálí. Zároveň vím, že tohle je místo, které prostě musím přelézt, pokud mám pomýšlet na vrchol. Nejtěžší místo na celé Ká dvojce. Sto exponovaných metrů ve výšce 8 300 metrů nad mořem, kde se v roce 2008 odehrála jedna z největších

Nahoře fouká_blok.indd 19

06.10.2022 12:13

tragédií v historii hory. Po pádu ledového seraku tenkrát zahynulo jedenáct horolezců. Nesmím na to myslet.

Proč tady jsem? Proč to dělám? Sem tam se tyhle otázky zahryznou do mozku a já mám dvě možnosti — buď sklapnu krovky, pak ale musím vypadnout a už nikdy nikam nevylezu.

Anebo musím okamžitě přehodit výhybku. Tyhle myšlenky naštěstí představují jen vteřiny v desítkách hodin výstupu. Pak se zase dostanu do stereotypu, kdy se mozek přepne — záměrně neříkám vypne — a já jen počítám kroky. Jedna, dva, tři, čtyři, pět… Neexistuje nic než já a kopec. Jdu. Stoupám. Jako stroj.

Rutina, dřina, fyzický diskomfort.

Ty vteřiny jsou přesně tím, co tvoří onu tenkou hranici. Jsou spojené se strachem, který ale není paralyzující. Je to můj druhý motor. Někdo jiný by zvolil ústup, mně vědomí rizika velí jít dopředu. Pomáhá mi naložit si ještě víc. A v takové chvíli funguju výrazně líp. Dokud je klid, dokud o nic nejde, nechávám věci na poslední chvíli. Jsem ukázkový příklad prokrastinace. Když mi hoří koudel u zadku, dostanu ze sebe to nejlepší. Zapnu mozek, vypnu paniku a jedu. Dole doma i vysoko v horách.

Nahoře fouká_blok.indd 20

06.10.2022 12:13

Krátce předtím mě samozřejmě paralyzuje bleskové emoční tornádo. Chvíli jsem úplně mimo. A taky vždycky chvíli brečím.

Je to takový ten úplně zajíkavý pláč, který spustí rychlou spirálu sebenastartování a celé to trápeníčko ukončí. I to je otázka vteřin, protože brečet v sedmi nebo osmi tisících metrech je extrémně vyčerpávající. Pláč tělo vysiluje. Začínám hyperventilovat, tepovku mám zase dvě stě. To je přesně moment, kdy si uvědomím, že musím přestat, protože jinak to bude průšvih.

Dost, teď už se prober! Tohle mentální proplesknutí sebe samé se musí dostavit, abych to stopla. Je to rychlovka, ale je to silný.

Vydechnu a jdu. Jako ten robot. Jedna, dva, tři, čtyři, pět.

Moje bezprostřední, opravdové setkání se smrtí přijde ještě jindy, při druhém pokusu o výstup na K2. Překonáváme téměř osm set výškových metrů v sedmdesátiprocentním svahu, jsme od sebe vzdáleni padesát, sto, dvě stě metrů, každý si leze svým tempem, a tedy vlastně sám. Na kopci je každý sám i na to setkání se smrtí.

20

|21

Samozřejmě že vysoko v horách se může přihodit ledacos nepříjemného a zejména fatálního. Pracujeme s tímhle faktem všichni v rodině — ať už podvědomě, nebo zcela vědomě — pokaždé když Klára nebo já odjíždíme do hor na expedici. Bojíme se o toho druhého, bojíme se hodně, ale každý trochu jinak. Já pravděpodobně ze všech zdánlivě nejméně, protože vím, co ji tam čeká. A vlastně jí i skrytě závidím, že je tam zrovna ona a ne já.

Nejdřív letí dolů termoska. Rychlá a nebezpečná jako projektil. Než mi to všechno dojde, jsem docela obyčejně naštvaná. „Kterej kretén ji pustil?“ Přesně takových věcí se v tomhle nebezpečném úseku bojíme. Jeden jediný letící kámen, skopnutý ze stěny, může být fatální. V takové situaci nemůžeš pustit termosku, prostě ne.

Dolů se kutálí další věci. Spatřím letící čepici, k mým nohám dojede rukavice a kus proteinové tyčinky. Zpozorním, ale stále si

Nahoře fouká_blok.indd 21

06.10.2022 12:13