Issuu

Adam Gebrian

Sedm měsíců v Raleigh, New Yorku a Chicagu

Bez Petry, Václava, Radima, Miloše, Natálie, Mirka, Arnošta, Jitky, Martiny, Báry, Heidi, Theresy, Dana, Květy, Milany a Felipeho by byly naše zážitky z Ameriky poloviční. Děkujeme.

Předmluva Miluju města. Nejvíce města s dlouhou historií, velkou hustotou osídlení, intenzitou dějů. Města, kde mohu bez velké námahy sledovat tisíce nejrůznějších situací, prohlížet si detaily, přemýšlet nad tím, co vidím, vytvářet si vlastní teorie o tom, jak to či ono mohlo vzniknout, jak se to stalo, proč to vypadá tak, jak to vypadá, představovat si, jak se tato čtvrť promění v následujících letech, kde má rezervy, kde se ještě bude stavět a kde bourat, co dělá tamhleten člověk a co se chystá udělat ten na druhé straně ulice. Mám rád náhodné, nečekané situace. A rád mám i ty nepříjemné, které jsou pro mě často zdrojem poučení. Třeba když do vás někdo vrazí nebo na vás začne křičet, a vy nevíte proč. Přemýšlíte, zda jste udělali nějakou chybu, něčím ho naštvali, anebo zda jste v tom tentokrát nevinně. Či když vás v kavárně odmítnou obsloužit, protože jste při vstupu zapomněli odpovědět na pozdrav. Dodnes si pamatuju, když mi na Václavském náměstí před mnoha lety z deseti centimetrů zakřičel do zamyšleného obličeje náhodný kolemjdoucí: „Humor, vole!“ Stejně tak, když mě bezdomovec v tramvaji slušně upozornil, že šťourat se v uchu na veřejnosti není zdvořilé. Ne nadarmo se říká, že člověk se učí vlastními chybami. Mimochodem poučit se z chyb druhých umí skutečně málokdo.

Rád chodím pěšky. Je to můj preferovaný způsob pohybu po městě. Stíhám při něm vnímat, co se kolem mě děje, a pružně reagovat na nejrůznější situace. V průměru určitě ujdu přes deset kilometrů denně. Mám rád, když náhodou potkám někoho známého a dám se s ním na chvíli do řeči, a stejně tak si užívám, když na nikoho známého delší dobu nenarazím. Sousedské vztahy a dobrou znalost vlastní čtvrti vnímám jako důležité, ale stejně tak si cením anonymity měst, kdy mě nikdo k vzájemné interakci nenutí a každému je úplně fuk, co dělám a proč. Rád se projedu na kole, ale ne ve městě. Jízda je příliš intenzivní na to, abych stihl vnímat situace kolem sebe. Dávám přednost pohybu venku a exteriéru před interiérem, ať už je jakýkoli. Asi i proto mě u staveb zajímá jejich vztah s okolím a venkovním prostorem, jejich propojení s tím, co tam bylo před nimi. Mám rád veřejný prostor, který patří všem a ve kterém si v rámci zákonných pravidel můžete dělat, co chcete, pokud tím výrazně nezasahujete do života jiných. Už méně tíhnu k prostoru, který se na první pohled tváří jako veřejný, ale ve skutečnosti má soukromého vlastníka. To obvykle zjistíte hned ve chvíli, kdy začnete dělat něco, co se nelíbí majiteli nebo těm, kteří dohlížejí na jeho zájem. Často to bývá tak prostá činnost jako fotografování nebo sezení na zemi. Moje náklonnost k městům neznamená, že bych neměl rád vesnice a místa s nízkou hustotou obyvatel, ale ztotožňuju se s trefnou glosou Andy Warhola, že zatímco v každém městě najdete kus vesnice, obráceně to neplatí.

Věděl jsem, že naprostá většina mých zálib a zvyklostí dostane během pobytu v Americe pořádně zabrat. A bylo mi jasné, že se nebudeme pohybovat v prostředí, které bych nazval ideálním nebo aspoň vhodným pro můj, respektive náš způsob života. Ale nevadilo mi to. Střet s jinakostí bývá ve výsledku obohacující a věci, které máme sklon považovat za normální a samozřejmé, se znovu stávají výjimečnými. Téhle konfrontaci se věnují následující stránky. Technická poznámka: Tato kniha byla objednána jako kniha o našem pobytu v New Yorku a Chicagu. Já jsem se ale na tyto návštěvy nedokázal podívat bez toho, aniž bych se dotknul našeho pobytu v Raleigh, který jim předcházel. Následující kapitoly, které tedy neměly být ničím jiným než stručným úvodem, se tak trochu vymkly kontrole. Psát o New Yorku a Chicagu má svou logiku. Jsou to světově proslulá města a jejich podobu znáte možná z vlastních návštěv, stoprocentně pak z filmů. O Raleigh jste možná slyšeli, možná taky ne. Určitě ale není pravděpodobné, že jste ho navštívili nebo že ho máte vysoko na svém seznamu míst k navštívení. Následující text se vás nesnaží přesvědčit, jak skvělé místo Raleigh je, spíš je pokusem o autentický záznam mého jistě zkresleného vnímání tohoto životního prostoru a o určitý vhled do našeho způsobu života tam. Jestliže vás to nebude bavit ani zajímat, můžete přijmout moji omluvu za ztrátu svého času, nebo přeskočit pár desítek stran a ocitnout se rovnou v New Yorku či Chicagu.

Raleigh a výlety do okolí

Úvodem Jaro roku 2018 jsme ve trojici já, Markéta Gebrian a dvouapůlletý Filip Gebrian strávili v Barceloně. Pokud by vás zajímalo, co jsme tam dělali, můžete si to přečíst v knize Tři měsíce v Barceloně. O rok později jsme jaro prožili v Lisabonu a já ten pobyt zachytil v knize Dva měsíce v Lisabonu. Na stejné období roku 2020 jsme si naplánovali Soluň. Markéta si domluvila pobyt na místní univerzitě, vše jsme měli zařízené, ale přišel covid-19 a z naší cesty tam rázem sešlo. Vidět v té zvláštní době zblízka liduprázdné centrum Prahy ale mělo svoji sílu a umožnilo mi vnímat města zase trochu jinak. Roku 2021 padla volba na Spojené státy americké, konkrétně na město, které zrovna nepatří k těm nejznámějším. Markéta se rozhodla vydat na studijní stáž do Raleigh, hlavního města Severní Karolíny. Oproti Markétě jsem byl tentokrát v drobné výhodě – v Raleigh už jsem jednou byl, a to na týden, na jaře 2016. Od roku 2013 totiž učím v Praze na Malém náměstí americké studenty z North Carolina State University (NCSU), univerzity v Raleigh. V rámci semestrálního kurzu architektonického navrhování se každý rok zabýváme tématy bourání, rekonstrukce a novostaveb na místech v Praze, která si sami zvolí. Musím přiznat, že je pro mě obohacující konfrontovat svoje myšlenky, úvahy, nápady a otázky s někým, kdo vidí svět úplně jinak. Po

třech letech jsem zatoužil poznat, z jakého prostředí moji studenti pocházejí, kde bydlí a studují, a udělat si o nich lepší představu. Spolu s kolegou architektem Igorem Kovačevićem jsme je tehdy v Raleigh na týden navštívili. Když se Markéta rozhodla zažádat o Fulbrightovo stipendium, které by na univerzitě v Raleigh podpořilo její výzkum v oblasti virtuální reality, už jsem trochu tušil, co by nás v Severní Karolíně čekalo. Týden je ovšem o hodně kratší doba než sedm měsíců a tehdy jsem tam byl bez rodiny. Model našeho pobytu už jsem znal z Barcelony a Lisabonu – Markéta by studovala a já, tentokrát už s více než pětiletým synem Filipem, bychom se snažili zabavit sami. Ovšem nikoli v historické evropské metropoli plné nádherné architektury, živoucích veřejných prostorů náměstí, ulic a parků, ale ve městě na americkém jihovýchodě, které bylo v občanské válce v letech 1861–1865 na straně Konfederace, s hustotou osídlení nižší než Praha (a to už je co říct) a hromadnou dopravou, která je s tou pražskou naprosto nesrovnatelná. Ve městě, kde téměř nikoho neznáme a kde si život bez auta dokáže představit jen málokdo. Markéta se svým záměrem u Fulbrightovy komise uspěla a mně bylo jasné, že ani ztížené podmínky pro pohyb osob v souvislosti s celosvětovou pandemií nemohou Markétu zastavit a že se dříve či později v Raleigh objevíme. Původní termín skutečně dostal mírný odklad, ale v polovině března roku 2021 do sebe nakonec všechno zapadlo.

Na americkém velvyslanectví pár stovek metrů od našeho pražského bydliště jsme získali víza a hned druhý den ambasáda na pár týdnů zavřela. Absolvovali jsme úspěšně asi devatero negativních testů na covid-19 a vydali se na celodenní cestu letadlem s přestupem v Amsterodamu a Atlantě. Filip si v malém batohu nesl své nejdůležitější hračky, a především dalekohledem vyhlížel sochu Svobody. Reagoval tak na ﬁlmovou scénu ze svého oblíbeného Titanicu, kdy Jack v podání Leonarda di Capria vbíhá na příď lodi vyplouvající z přístavu v anglickém Southamptonu, vyklání se a volá: „Už v dálce vidím sochu Svobody.“ Doufal jsem, že naše cesta nedopadne podobně. Nedopadla, a tak jsme v parném odpoledni téměř o 24 hodin později vystoupili na letišti Raleigh-Durham.

První postřehy

V Americe jsme nebyli poprvé, tedy až na Filipa. Markéta před dvaceti lety projela snad všechny národní parky na západě USA a jedno léto pracovala jako záchranářka u bazénu ve Washingtonu D.C. Já jsem strávil týden v Raleigh, pětkrát navštívil New York a v letech 2007–2008 studoval v Los Angeles. To všechno už ale bylo dávno a my teď znovu viděli Ameriku čerstvýma očima a řadu situací zažívali jako poprvé. Hned během cesty z letiště, kdy nás na několikaproudové dálnici předjížděla auta z obou stran, což zde není porušením dopravních předpisů, ale běžným standardem, jsem si vzpomněl na svého vyučujícího, profesora Jiřího Suchomela. Ten nám během univerzitních studií v Liberci často vyprávěl o svých pobytech v USA. „Jo, v Americe, tam je větší úplně všechno. I nebe, hvězdy a měsíc,“ říkával. A přestože jsme se tomu tehdy všichni trochu smáli, musím mu dát zpětně za pravdu. Stačil mi jeden pohled na obrovskou ocelovou konzolu semaforu, která vynášela světelnou signalizaci na vzdálenost dvaceti metrů až doprostřed křižovatky, na rozpětí mezi sloupy v podzemních garážích, které místo našich běžných sedmi metrů a dvaceti centimetrů dosahovalo dvojnásobku, na výjezd z parkoviště u supermarketu, běžnou šířku nepříliš vytížené komunikace nebo velikost porce označené ve fastfoodu jako „malá“. Na prvních několik dnů jsme se ubytovali v hotelu v downtownu a dodržovali karanténu, nařízení, na které

nás upomínala i SMS, co nám v mobilu pípla krátce po přistání. Nijak nám to nevadilo. Po delší době jsme měli chvíli klidu, vyrovnávali jsme se s časovým posunem a k Filipově radosti sledovali televizi a objednávali si jídlo na pokoj. Když Filip zjistil, že v koupelně se nachází i vana, a ne jen sprcha jako u nás doma, bylo jasné, že adaptace na cizí prostředí proběhla hladce. Další radost mu udělal kávovar. Brzy ráno vstával a připravoval nám kafe. A když později došlo, tak čaj. Vydrželo mu to celý náš americký pobyt a bavilo ho to tak moc, že to, zda na pokoji bude kávovar, ho při hledání ubytování zajímalo víc, než jestli tam mají bazén. Ven jsme vycházeli jen brzy ráno. Jaro podle kalendáře ještě oﬁciálně nezačalo a na místní poměry byla docela slušná zima. Zas a znovu jsem si uvědomil, že downtown středně velkého amerického města a historické centrum evropského města jsou dvě velmi odlišné skutečnosti. Procházeli jsme se úplně sami místy, kterými se honil vítr a kde potkat někoho v exteriéru bylo téměř zcela nemožné. Během ranních procházek si všímám místního centra demokratické strany v domě, jenž svou podobou vychází z antických tradic, několika mrakodrapů, respektive výškových budov, které zde vyrostly od mé poslední návštěvy a které neslouží jako kanceláře, nýbrž jako byty. Důkaz toho, že trend zahušťování převážně monotematického pracovního místa o bytovou funkci dorazil i sem. Párkrát přejdeme tzv. Moore Square. Abych byl přesný, my s Markétou ho přejdeme, Filip ho přeběhne. Vnímá totiž kolem sebe spoustu prostoru, a tak běhá v kruzích až tam, kam mu

to dovolíme. V tuto chvíli nevěnuju Moore Square příliš pozornosti. Zahlédnu sice některé kultivované detaily, avšak zatím netuším, jak moc oblíbeným místem se pro nás stane. Navštívíme ho v následujících měsících tolikrát, že si zaslouží samostatnou kapitolu. Po skončení karantény se k běžícímu Filipovi přidává i Markéta a oba téměř sprintují do jedné z blízkých restaurací. Teprve až když o něco přijdete, začnete si toho doopravdy vážit. Kolikrát jsme jen spolu byli v kavárnách a restauracích po celém světě! Jen málokdy jsem to ale považoval za něco výjimečného… Teď po několikaměsíčním lockdownu a karanténě sedíme u stolu, Filip má před sebou první americkou colu a hranolky a šťastný úsměv na tváři máme všichni. Ještě poněkud unavený, ale skutečně šťastný. Začínám si uvědomovat, že následující měsíce strávíme převážně jenom spolu, ale ještě neznám ten pocit, který se dostaví až na konci pobytu: že nikomu nechybíme a nikdo nechybí nám. Při procházkách okrajem centra si všímám prvních verand. Časem se z nich stane jeden z hlavních předmětů mého zájmu. Filip si skrze otevřená vrata hasičáren prohlíží trucky a hasičské vozy. Mají jeho milovanou červenou barvu, spoustu nádherných lesklých kovových detailů a houkačku, která si dokáže zjednat respekt. Na konci prvního týdne zkouším aplikaci Turo. Jde o takové Airbnb uzpůsobené na auta – nepůjčujete si auto v půjčovně, ale od konkrétního člověka v místě, které si zvolíte na mapě. Odjíždíme do našeho nového bydliště. Strávíme tam následujícího půl roku.

1 Arium Trailwood aneb rezidenční komplex připomínající kemp v lese

Místo, kde budeme v Raleigh bydlet, jsme si vybírali s několikaměsíčním předstihem ještě v Praze, a to na základě několika kritérií. Muselo být blízko univerzity, kam bude docházet Markéta, ale ne nutně přímo v jejím kampusu či v pěší vzdálenosti od něj. Stačilo nám, aby se tam dalo rozumně dopravit autobusem, anebo ještě lépe – na kole. S americkou hromadnou dopravou jsme už nějaké zkušenosti v životě měli a velké iluze o její kvalitě, spolehlivosti a dochvilnosti jsme si nedělali. A to nemluvím o časových intervalech mezi jednotlivými spoji, které v Raleigh dosahovaly nejčastěji jedné hodiny. Další kritérium se týkalo stínu. Hledali jsme místo s množstvím vzrostlých stromů, protože teplo a vlhko letních měsíců jsme si uměli představit téměř realisticky. Markéta chtěla, aby se nedaleko daly pořídit běžné potraviny, což se jí splnilo v podobě nákupního řetězce Food Lion, a já zase hledal místo s venkovním sportovištěm. Bylo mi jasné, že s Filipem budeme trávit hodně času spolu, a chtěl jsem, abychom ho trávili venku, ne téměř pořád v interiéru. Stačil by mi plácek, kde si můžete

zahrát fotbal nebo basket, ale nakonec jsme našli areál, ve kterém byl 24 hodin denně přístupný tenisový kurt, a něco jsme se na něm s Filipem i Markétou nahráli. Tenisový kurt byla na modrozeleno natřená betonová plocha za vysokým plotem. Vzpomněl jsem si na své dětství na prázdninách v Lysicích, jak jsme spolu s mými bratranci Jirkou a Tomášem ilegálně pronikli na tenisový kurt v zámecké oboře poblíž letního kina. Po pár minutách přišel správce a nevěřícně sledoval partu malých kluků, jak se snaží pinkat. „Jak jste se sem, kluci, dostali?“ ptal se tenkrát. Tomáš, nejstarší z nás, pohotově odpověděl: „Když nás tu chvíli necháte hrát, tak vám to řekneme.“ K našemu velkému údivu tehdy správce přikývl, a když se mu dostalo lakonické odpovědi „Přelezli jsme plot!“, dostal záchvat smíchu a s určitým obdivem si změřil nás i ten plot, co měl na výšku něco k pěti metrům. Skutečně nás tehdy nechal hrát, když jsme slíbili, že po sobě antukový kurt uvedeme do původního stavu. Vysoké ploty amerických sportovišť není potřeba přelézat. Naprostá většina z nich je veřejně přístupná komukoli, kdo si otevře vrátka. Považuju to za fantastickou věc. A hodně mě mrzí, když se z veřejných sportovišť stávají specializovaná místa. Jsou možná skvělá a perfektně vybavená, ale již nejsou volně přístupná všem. Rozumím tomu, že údržba sportovišť s sebou nese určité náklady, ale stejně si myslím, že není moc smysluplnějších nápadů, kam investovat veřejné peníze než právě do míst, kde se mohou na vzduchu pohybovat a učit ti nejmenší od ostatních.

Sportovní areál uprostřed Arium Trailwood tvořily dva stejně velké prostory – hřiště na basketbal, které bývalo každý večer obsazeno partou osmi až deseti lidí, a tenisový kurt, na němž jsme naprostou většinu času hrávali pouze my. Teprve snad po měsíci jsem na kurtu spatřil dvojici mladíků asijského původu, jak se snaží hrát. Chvíli jsem je pozoroval a zase si jednou uvědomil, jak moc je mi sympatické, když se někdo ve veřejně přístupném prostoru pokouší provozovat sport, u kterého očividně nezvládá ani ty nejsamozřejmější základy, ale nestydí se a zkouší to. Pár minut jsem je pozoroval a pak jsem se odhodlal krátce si s nimi promluvit. „Ahoj, můžu vás na chvíli přerušit a něco vám k tomu říct?“ Kluci na kurtu souhlasili a já jim ukázal, že u základních úderů včetně podání je dobré stát bokem, a nikoli čelem k soupeři, jak a kam se nadhazuje míček při podání, že je dobré začít hrát blíž jeden k druhému, a ne třicet metrů od sebe, daleko za svými základními čarami, a hlavně, že není dobrý nápad mít s sebou jenom jeden míček, protože naprostou většinu času strávíte chozením pro něj. Musím se přiznat, že mi udělalo radost, když jsem je zahlédl o dva týdny později, jak na mě z dálky volají, smějí se a ukazují na přenosnou klec, košík, který měli postavený na kurtu a ve kterém bylo na padesát míčků. Naší specialitou se na místních kurtech stala trojhra. Markéta proti Filipovi, který stál přibližně na čáře pro podání, a já za ním odehrávající míčky zpátky na Markétu, když Filip promáchl. Přestože byl kurt obklopen vzrostlými stromy ze všech stran a z jihozápadu