0043745

EVA VYCHODILOVÁ

NĚKDY JE POTŘEBA PROHODIT

ROLE

Nekdy je potreba prohodit role_vstupy.indd 3

02.03.2023 13:25:08

V Š E C H N O J E , JA K M Á BÝ T

Pravou dlaň vší silou zaboří do jeho beder a na rozdíl od té levé, kterou se mu o záda jen jemně opírá, s ní pomalu sjede k jeho boku. Pak obě ruce posune o něco výš a postup zopakuje. „Netlačím už moc?“ ptá se snad posedmé a opět přichází ta samá odpověď. „Vůbec, klidně můžeš ještě víc,“ ozývá se odkudsi zespoda tlumený hlas. „Nééé, ty seš fakt nezmar, víc už to vážně nejde,“ vzdychne naoko rozčileně a pobaveně dodá: „Leda mi za chvíli věnuješ ten ručník, co máš pod hlavou, abych si mohla utřít pot z čela. Nejenom. Možná budeš muset navalit rovnou osušku.“ Láďovi se na lehátku smíchem zatřesou ramena a Monika se spokojeně zatetelí. „Takže ještě jednou to zopakuju, provádíme odtláčení podél páteře. Je to prohřívací hmat,“ odříkává rytmicky lektor, zatímco obchází jednotlivé dvojice v obou masážních místnostech, aby zkontroloval správnost 5

provedení tahů. „Nyní můžeme zařadit krátké odsekávání, u kterého také postupujeme od beder ke krku, opět ukážu.“ Tentokrát si vybírá vedlejší dvojici, od pohledu trochu vyplašený chlapec s čerstvě vyhojeným beďarem dělá lektorovi místo a úzkostlivě sleduje, jak zaráží silnou masitou ruku do útlých zad jeho slečny, aby se pak na zčervenalém úseku její kůže neumětelsky pokusil napodobit totéž.

Monika cítí, jak jí po zádech stéká další čůrek potu, ale i ona podél Láďovy páteře dlaní poctivě vytáčí jednu vrtulku za druhou, jak si pro sebe ono odsekávání popsala do skript. Přemýšlí, jak se sem ti dva mladí asi dostali.

Pojí je zájem o fyzioterapii? To asi těžko. Spíš jim nějaký chytroprd nakukal něco v tom smyslu, že možnost vzájemného poskytnutí masáže ve vztahu je ten nejlepší vklad do dlouholetého partnerství. Nebo to byl dárek od nastávající tchyně? Než se stihne zamyslet nad tím, jestli to mohla být jeho nebo její matka, je to tentokrát ona, komu lektor jemně pokyne, aby poodstoupila a on mohl na Láďových vysportovaných zádech předvést aku-stlačování kolem kosti křížové. „Jooo, tam, to je přesně ono, to potřebuju,“ libuje si Láďa a Monika se pak usilovně snaží proceduru co nejvěrněji zopakovat. Při tom si zálibně prohlíží každý milimetr těla, které má pod rukama, a snaží se nemyslet na to, kam ústí rýha, jejíž začátek čouhá z ručníku zastrčeného za stažené trenky. Nikdy dříve by ji to nenapadlo, vždyť byli léta jako bratr a sestra. Kolikrát ho viděla 6

polonahého jen v plavkách, kolikrát ho na koupališti mazala opalovacím krémem, držela ho za ruku, spala vedle něj ve stanu nebo mu ležela hlavou na rameni, když u něj doma do noci koukali na videoklipy. I přes tenhle důvěrný vztah ji donedávna fyzicky nechával naprosto chladnou. To on byl ten, který s ní kdysi, ještě na vysoké, chtěl chodit, a ona ho tenkrát tak potupně odmítla. „Ládínku, co blbneš, vždyť jsi kámoška. Ale já jsem na kluky, víš,“ škádlila ho.

Asi po měsíci to zkusil ještě jednou. A pak už nikdy.

Když tehdy podruhé nepochodil, sbalil natruc jednu spolubydlící z kolejí. Moniku nesnášela, a tak se tenkrát skoro nevídali. Trvalo to asi půl roku. Pak si chvíli nato kluka našla Monika a její roční známost prodloužila rozluku mezi ní a Láďou na téměř dvě léta. To třetí spolu odjeli stopem po Evropě. Oba opět sami, ovšem s čerst­ vým diplomem magistra Univerzity Karlovy. Užívali si poslední prázdniny, svobodu, mládí a horké jižní slunce.

Aby tam svůj zvláštní vztah navždy zakonzervovali do intimního sourozeneckého přátelství, kterého nikdy ani jeden z nich nezneužil. Není to od ní podlé, chtít teď po všech těch letech zarýt osten otvíráku do neporušeného kovového víka, projet jím kolem dokola a celé ho vyklopit? Nepořežou se?

Monika chytne Láďovu paži a projíždí na ní prsty jednotlivé dráhy, to samé pak udělá s předloktím. Z lehátka slyší spokojené smyslné zavrnění.

7

„Ten nápad s masérským kurzem nebyl vůbec špatnej. Máš u mě dneska oběd i s drinkem,“ zahuhlá Láďa do otvoru v lehátku. „A víš, že opilí se masírovat nesmí, jo? Takže drink až večer, zlato,“ opáčí Monika rozverně a vyšle směrem ke svému objektu vzdušnou pusu a nahlas u toho mlaskne, protože ví, že ji Láďa nevidí. „Já si ale můžu dát už k obědu, pusinko. Aspoň jed­no točený, po masáži je potřeba doplnit tekutiny,“ směje se Láďa do díry a Monika si všimne, že pod ní na zem něco ukáplo a nenechá to bez komentáře. „No, když pozoruju, jak si tu slintáš, asi ti jedno zrzavý dovolím, abys nebyl dehydrovanej.“ „Vy tu teda máte legraci, to vypadá na dlouholeté manželství,“ směje se lektor, který jim právě přišel vysvětlit, jak se zpracovává palcový val a hřbet ruky.

Monika zrudne. „My nejsme manželé. Bohužel.“ „Bohužel?“ ozve se z otvoru. „Dala mi kopačky dřív, než jsem ji požádal o ruku!“ „Přece si tě nevezmu, dokud se nenaučíš masírovat,“ využije situace Monika a nahlas se zasměje, aby skryla svou nervozitu a on ji neprokoukl, že to s tím sňatkem myslí vlastně tak trochu vážně. „Jéje, to jsem asi kopnul do vosího hnízda,“ komentuje lektor a pokračuje raději v popisu dalších masérských hmatů. Láďa ještě něco zabručí do otvoru, začátek věty Monika nezachytí, ale zaslechne konec: „… jen tak popichujem.“ No jo, popichujem. Já bych ale raději, 8

aby to sloveso nemělo na začátku ‚p‘ a už vůbec bych ráda, aby to nebylo jen tak, pomyslí si.

Vlastně vůbec neví, kdy se to v ní zlomilo. Přišlo to nějak postupně. Nejdříve zjistila, že navzdory svému dřívějšímu přesvědčení nezakládat rodinu a dělat raději kariéru, cestovat a užívat si, ať už s někým nebo klidně i sama, by vlastně ráda měla klidnější domov ve dvou anebo možná i ve třech. Jenže najít si partnera, natož takového, se kterým to po všech stránkách funguje, bylo čím dál těžší. S přibývajícím věkem a stále řidší frekvencí vztahů, jejichž délka se navíc nebezpečně zkracovala někdy na pouhých čtyřiadvacet hodin, přicházely stále častější obavy a úzkosti, že vybírala, až přebrala. Vždyť jí bude třiatřicet. Pro Kristova léta, má nejvyšší čas. „Hele, a proč ty vlastně nejsi s tím Ladislavem?“ slýchala navíc stále častěji a musela si přiznat, že ji to už párkrát samotnou taky napadlo. S Láďou srovnávala všechny své muže odjakživa, a možná i proto jí vztahy krachovaly. S nikým neprožívala tak niterné napojení, s nikým neměla tak vycizelovaný smysl pro humor a vlastně ani tolik bohatou historii zážitků. „Škoda, že seš kámoška,“ posteskla si mu párkrát. Až letos v létě se něco stalo. Poprvé na Láďu koukala jinou optikou a sama sebe vylekala, když si uvědomila, jak se nezvykle dlouze zahleděla na jeho šlachovité ruce nebo do jeho zakroucených zrzavých chlupů na hrudníku, které jí vždycky připadaly víc legrační než sexy.

Naplno jí to došlo při roztírání opalovacího krému 9

během jednoho sobotního koupání v lomu za Prahou, kdy cítila, že má chuť ho po zádech hladit déle než jen do chvíle, kdy se poslední bílá šmouha vpije do jeho sluncem zčervenalé kůže.

Právě tenkrát jí v hlavě začala klíčit myšlenka, jestli by jim nebylo nejlíp spolu. Vždyť on už taky neměl ženskou, ani nepamatuje. Ale co když se to pokazí? Co když ji vlastně dávno vůbec nechce? A jestli jo, bude jim to fungovat v posteli? Co když se nakonec rozejdou a rozbijí si vzácné celoživotní přátelství? Monika probírala jednu pochybnost za druhou, psala si doma rozvahu s plusy a mínusy, počítala míru risku i utopené náklady. Nad ránem se budila zpocená z temných snů, ve kterých jí Láďa oznamoval, že se bude ženit nebo že se chystá vzít pracovní nabídku v Japonsku.

V září se rozhodla, že už nechce ani nemůže dál čekat.

Už se s ním nedokázala vídat na kafi, aniž by si představovala společný divoký sex na dámské toaletě. Už nedokázala sedět vedle něj v kině a klidně chroupat děj filmu a k němu popcorn. Cítila jeho imaginární ruku na svém stehně, na břiše i pod ním. Párkrát vůbec nevěděla, na co se dívali. „Ty seš úplně mimo, nebylas náhodou v jiným sále?“ kroutil Láďa hlavou, když pak u vína rozebírali některou ze scén.

Po posledním podobném zážitku se rozhoupala.

Musí mu to říct. Vždycky si přece říkali všechno. No dobře, skoro všechno. Pár pikantních historek, které se 10

jí tu a tam přihodily, si pravda nechala pro sebe. Dlouho přemýšlela, při jaké příležitosti to na něj vybalit, a pak jí kolegyně z práce vyprávěla, jak byla s manželem na masérském kurzu. To je ono! Fyzicky se na sebe namotají a téma jejich partnerství půjde nakousnout líp než Adamovo jablko. Monika si hned vyhledala nejbližší termíny v jednom nedalekém školicím středisku.

Volno v nejbližších pár týdnech už měli jen na jakousi backhand therapy. Co na tom, že netušila, o co jde. „Je hojně využívána pro regeneraci sportovců,“ psali na webu. Pro Láďu značka ideál! Rovnou zarezervovala a zaplatila dvě místa. „Ládínku, pls, viď, že si můžeš vzít 23. září volno?“ odpinkla dotaz v jejich WhatsApp vlákně. Za tři minuty přišla odpověď. „Kam jedem?“ „Jdeme.“ „Seš ňáká tajemná.“ „To já vždycky, nebo ne?“ „Tak to vybal.“ „Potřebuju parťáka na masérský kurz…“ „Fiiiuuu. Mrknu do diáře.“ Poslala gif s nervózně žvýkající ženou. Za pár minut přišla další zpráva. „Mám tam mít jeden důležitý meeting, ale prý půjde přehodit.“ „Cool!“ Tak to bylo hladší, než čekala. Trošku se bála, že ho bude muset přemlouvat nebo použít nějakou citově 11

vyděračskou fintu s kamarádkou, co s ní měla jít, ale nakonec nemůže, a ona shání náhradu, protože přece nebude sahat na někoho cizího a pak ho ještě nechat sahat na sebe, ať už by to byla ženská nebo chlap, a koho jiného než jeho, ostatní kámošky nemají čas. Zhluboka si oddychla, ale hned vzápětí se zarazila. „Já jsem kráva,“ řekla nahlas. Vzala do ruky telefon a otevřela aplikaci s menstruačním kalendářem. Růžová čísla svítila od 26. do 29. září. No uf, jak jsem blbá, tak mám z prdele kliku, řekla si už jen v duchu.

Prsty levé ruky vykružuje Láďovi po páteři vlnky a pravou si do skript slovo „vlnky“ zapisuje tužkou.

Oficiálně se tomu totiž říká jemné vibrace, to by pak doma věděla prd, co to znamená. „Po dokružování kosti křížové a presování boků klienta přikryjeme ručníkem,“ uzavírá lektor a všechny úkony opět předvádí na slečně momentálně neuhrovatého kluka.

Monika Láďovi přikrývá záda a ještě ho přes ručník párkrát láskyplně pohladí. „Tak hotovo dvacet, pane kliente.“ „Uuuh, dík, bejby. Lahoda!“ zavrní Láďa a vyprošťuje hlavu z otvoru lehátka. „Kam půjdem na to jídlo?“ ptá se jí už z očí do očí. Monika vyprskne smíchy. „Ježíš, ty máš teda perdu.“ Láďa nechápavě zakroutí hlavou s pomuchlaným obličejem, obtiskem ručníku na čele a pytli pod opuchlýma očima, jaké neměl ani kdysi ve Španělsku, když 12

protančili na místní diskotéce celou noc a pak usnuli na sluníčku a připekli se jak kuřata v remosce. „No, pěkný,“ prohlíží si Láďa svou podobenku na fotce, kterou Monika narychlo cvakla svým mobilem. „Ta piva si tím pádem dám dvě a budu si z každé strany jedním půllitrem ten ksicht chladit,“ směje se. „To je dobrý, to si nechej patentovat. A já ti k tomu udělám grafiku s takovou tou koláží před a po,“ směje se Monika a podává Láďovi tričko. Najíst se jdou sami, mladý páreček žvýká vsedě na lehátku bagety a k té hlučné čtveřici kamarádů, co se masírují ve vedlejší místnosti, se jim přidávat nechce. Přejdou proto na druhou stranu ulice a za rohem zaplují do nejbližší hospody. „Já bych se vlastně neměla moc nacpat, co? Ať si pak celý odpoledne neležím na svíčkový se šesti.“ „Přinejhorším se otočíš a nacpeš si do toho otvoru břicho. Třeba pak nebudeš vypadat jak po botoxu jako já.“ „Tos mě teda uklidnil.“ Monika se zahledí do jídelního lístku, který jim mezitím číšník přinesl, a zkouší si představit, jak by to vypadalo, kdyby si na to lehátko skutečně lehla s břichem v díře, a hned tu představu zase zaplaší, protože by to znamenalo, že by v podstatě stála nohama na zemi a byla předkloněná a… už je to zase tady, už je zase vidí kopulovat, a na to teď ještě nechce vůbec myslet. No dobře, myslí na to pořád, dnes od rána vlastně nonstop, a teď si to bude už úplně živě představovat, až na ni Láďa bude sahat… ale 13

ne, ještě ne, teď se musí soustředit na jídlo a na kurz a na svou připravenou řeč, kterou ho večer u sklenky vína odzbrojí. „Tak co to bude, vážení?“ vyruší ji číšník z úvah. „Já poprosím colu a k jídlu… moment.“ Monika konečně rychle začne pročítat jídelák s hotovkami. „Já bych si dal ty hovězí kostky se špenátem a plzeň,“ vysype ze sebe Láďa. „Tak já plněný papriky, ale s rýží, prosím.“ „Ano, samozřejmě. A taky si dáte pivko?“ „Ne, já opravdu jen tu colu, děkuju,“ zopakuje Monika a zaklapne desky jídelního lístku. „Teda to máš pěkně česnekový, to budu mít masáž i s aromaterapií,“ poznamená během oběda a Láďa se ten den už pokolikáté rozesměje. „Jojo, to bude speciální protizánětlivá wellness procedura na podporu imunity před podzimníma plískanicema,“ mrkne na ni spiklenecky. A už se zase smějou oba. Monika je šťastná a je jí dobře jak psovi v jeho pelechu, že si vůbec neuvědomí, jak jí jídlo mizí z talíře. Že ho vyluxovala do posledního zrnka rýže, si všimne, až když pokládá příbor na prázdný porcelán. „A sakryš, já to všecko snědla,“ lekne se. „No a co bys s tím chtěla jinýho dělat?“ diví se Láďa a žvýká u toho poslední knedlík. „Já takovou obří porci rozhodně nechtěla spucovat, teď budu muset vážně s tím břichem do díry,“ povzdychne si naoko nešťastně. „Tak si dej trochu piva, ať vytrávíš,“ podává jí Láďa 14

svůj půllitr a Monika zalije papriky a colu třemi pořádnými loky zlatavého moku. „Nyní provádíme kloubové odvalování vzpřimovače,“ poslouchá vleže o pár desítek minut později lektorův monotónní hlas a cítí, jak jí Láďa klouby prstů šolichá svaly podél páteře. Od jeho prvního doteku je jako na trní, po těle ji příjemně mrazí, ale zároveň je roz­ teklá a vláčná jak čokoláda na fondue. „Pak zařadíme vytáčení pěstmi,“ pokračuje lektor a Monika na svých zádech ucítí cizí ruce. To je hned jiná, říká si v duchu. Ve chvíli, kdy na ni znovu sáhne Láďa, jí okamžitě po zádech přejede další elektrický výboj. „Z toho si udělám mnemotechnickou – jestli mě vytočíš, dám ti pěstí!“ směje se Láďa. „Ty mě vytáčíš! Tohle nééé, to strašně lechtá,“ křičí chvíli nato Monika, když Láďa trénuje vytírání jednotlivých segmentů žeber, a celá se u toho svíjí. „Klid, ty jsi jak kapr, vždyť mi vyskočíš z lehátka,“ tiší ji Láďa, ale nakonec musí s vytíráním přestat, jinak by to tak asi skutečně dopadlo. „No tak vytírání holt nic, budeš si ta žebra muset doma přeluxnout,“ vtipkuje. Monika se směje a pokorně čeká, jestli bude stejně lechtivá i při hmatu zvaném plíživé palce, který lektor právě vysvětluje skupince ve vedlejší místnosti. „Když už teď umíš masírovat, tak jsi úplný kluk na ženění a klidně si mě můžeš vzít.“ Monika opatrně skládá slůvko za slůvkem, zatím však jen ve své hlavě, 15

zatímco jí Láďa prsty rejdí pod týlní kostí. Kdyby tak věděl, co se odehrává v mozku jen pár centimetrů od jeho rukou. Že by navázala na dnešní situační humor? Pořád si není jistá, jestli má zůstat na rozverné vlně plné legrace, nebo má spustit vážně. Zvolí variantu číslo jedna a snaží se dál nemyslet na budoucnost, ale naopak si užívat přítomný okamžik, Láďovu blízkost a jeho doteky. Ono to nějak vyplyne, uklidňuje se a cítí v kalhotkách příjemné teplo. Za celý den je v ní nastřádáno tolik vzrušení, chvění a očekávání, až má pocit, že za chvíli praskne. Jediné, co jí kazí náladu, je břicho. To chce totiž prasknout taky a je to minutu od minuty horší. S těmi paprikami to vážně přehnala.

Má pocit, že leží na hroudě kamení a ve střevech se jí honí Niki Lauda s Emersonem Fittipaldim.

Ve chvíli, kdy si Láďa chystá židli na promasírování paží, to nevydrží. „Sorry, musím si odskočit,“ sleze z lehátka a spěšně zamíří na WC. Motá se jí hlava, jak prudce vstala, ale nic jiného nezbývalo. Stihne to taktak. Z Formule 1 se stává Rallye Dakar. Svíjí se v křečích a má pocit, že jí to rozcupuje střeva na cimprcampr. Dává se do ní zimnice a začíná jí třeštit hlava. „Moni, jsi vpoho?“ slyší za dveřmi známý starostlivý hlas. „Jo, dej mi chvilku, to bude dobrý,“ lže a zkroutí se v dalším poryvu křečovitého stahu. Je jí do breku. Tak takhle si dnešní odpoledne nepředstavovala ani trochu.

Proč to doprčic všechno bezmyšlenkovitě snědla? Ale 16

ono to asi bude spíš víc faktorů najednou. Kombinace přejedení spolu s únavou z brzkého vstávání, několikahodinového masírování, kdy bojovala s Láďovými svaly, až jí oči lezly z důlků, vlastní masáže a nervozity z dnešního večera nejspíš udělaly svoje.

Před očima se jí rozplývá romantické rande plné porozumění a vášně, nejraději by se okamžitě teleportovala do své ložnice, zavřela oči a spala až do Vánoc.

Je slabá, malátná, ale křeče v břiše už naštěstí ustaly.

Odmotá toaletní papír, a když se utírá, zahlédne jasnou šmouhu od krve. „Do prdele! Ještě tohle. O tři dny dřív,“ sykne zlostně do prostoru kabinky a z očí jí vytrysknou slzy. Má pocit, že celý dnešní den, všechno úsilí a všechny přípravy jsou zmařeny. Ani neví, jak se jí podaří dopotácet se zpátky do masážní místnosti. „Zavoláš mi prosím taxíka, viď?“ špitne. Láďa ji pohladí po vlasech a vymění si s lektorem souhlasné gesto. „To víš že jo. Zbytek mě doučíš ty, až se dáš do kupy.

Tak se oblíkni a lehni si, já to tu sbalím.“ „Děkuju, seš poklad.“ „Poklad pojede s tebou a uloží tě.“ Pak udělá dramatickou pauzu a o něco tišeji, aby to neslyšeli ani mladí, kteří zrovna trénují presování boků, dodá: „To jsem ostatně měl v plánu tak jako tak.“ Monika se na něj tázavě zadívá, Láďa se k ní nakloní a dá jí pusu do vlasů. „A že to přišlo o pár hodin dřív, mi vůbec nevadí,“ pošeptá jí významně do ucha.

17

Monika má pocit, že blouzní. Chápe to správně?

Myslí to vážně tak, jak tomu ona rozumí? Ale co ten dvojsmysl na konci? No to snad ne, propánakrále. Jak by to mohl vědět? Říkají si toho sice dost, ale aplikaci s kytičkou s ním zatím nesdílí. A i kdyby, vždyť ji ještě neaktualizovala.

K dalším myšlenkám se už neprobojuje, jen Láďu pevně chytne za ruku, zavře oči a vysílením usne. * * * Babí léto svádí poslední bitvu s lezavým podzimem.

Monika s Láďou chodí po parku, na sobě mají oba džíny a tričko s krátkým rukávem, ale v jednu chvíli téměř unisono sundají mikiny uvázané kolem pasu a přiobléknou se. „Amálko, pojď už si vzít taky něco na sebe,“ volá Monika na holčičku závodící na odrážedle s černým kníračem, který pobíhá kolem nich. Kolo zabrzdí a blonďatá hlavička se otočí k matce. „Pojď, my už jsme se taky oblíkli, začíná být zima,“ láká Monika dítě, v ruce miniaturní softshellovou bundu. „Co teda ta degustace, půjdem?“ zvedne hlavu od zipu. „Já s tím počítám. Je to 13. listopadu, že?“ ptá se Láďa a listuje kalendářem v mobilu. „Přesně. Tak super. Říkala jsem si, že bychom mohli předtím zajít na večeři, máma může přijet hlídat dřív.“ „Dobrej nápad, ale prosím tě, někam, kde nedělají plněný papriky.“ „Vtipálku.“ 18

„Já na to náhodou vzpomínám docela rád, vždyť to byla svýho času legrační historka. Pamatuješ, jak jsme je chtěli mít na svatebním menu?“ Monika si povzdychne a nostalgicky se na Láďu usměje.

Pomalu brouzdají spadaným listím a vzpomínají na staré časy, jen Láďa občas zapíská na psa, který utíká před Amálčiným odrážedlem na travnaté přilehlé plochy i do remízků za nimi. „A vy už víte, co budete mít na menu?“ „No, říkali jsme si, že bychom to celkově hodili do japonskýho stylu. Bude sushi, udon a ramen nudle a pak večer teppanyaki.“ „Takže taky svatba s příběhem,“ zasměje se Monika a píchne ji u srdce. Jeden z občasných okamžiků, kdy na setinu vteřiny zalituje, že to tenkrát podělala.

Tenkrát, kdy se po kratičkém a slibném začátku jejich vztahu vyplnila její letní noční můra, Láďa dostal neodmítnutelnou nabídku v Japonsku. Na rok. Myslela si, že jejich pouto je natolik pevné, že to zvládnou. Že mu zůstane věrná a on tam někde na druhém konci světa zůstane věrný jí. Vždyť na sebe čekali tak dlouho, další rok je přece nezabije, i když kristusky ťukají na dveře a vyvolávají znepokojivé myšlenky. Věděla, že Japonsko je Láďův dlouholetý sen, který ho posune v kariéře zase o kus dál. Nechtěla mu bránit v jeho realizaci, dokonce ho sama přesvědčovala, ať opravdu odletí, protože to byl on, kdo nakonec váhal.

19

V prvních týdnech si psali kilometry zpráv, obden skypovali a několikrát do týdne provozovali sex po chatu. Někdy to bylo skoro lepší než ve skutečnosti, protože v té stihli z počáteční opatrnosti jen zlomek toho, kam sahaly jejich představy. Skoro nikam tehdy nechodila ani nejezdila, šetřila dovolenou i peníze. Během zimy však vášeň trochu opadla, měla pocit, že na drátě je spíš zase ta stará dobrá kámoška, ale věřila, že naživo se vzájemné jiskření obnoví. Na srpen si koupila letenku, plánovali třítýdenní dovolenou po Asii. Po ní zbývaly už jen dva a půl měsíce odluky a konečně vysněná společná budoucnost.

Jenže pak přišel ten večírek u Daniely, pár skleniček vína, svůdné oči jejího bratra a za tři týdny dvě čárky na testu… Copak mohla jít ve třiatřiceti coby bezdětná na potrat? To období má celé v mlze, i když jarní paprsky žhnuly jako pominuté. To, že první tři měsíce prozvracela, bylo to nejmenší. Nejhůř nesla své selhání a zradu. Nedokázala snést pomyšlení, že zklamala někoho, kdo ji miluje. A koho miluje ona. I když se z nich v poslední době staly vzájemně jen jakési virtuální figurky. Navíc Martin byl tak živý, přítomný, okouzlující a sexy.

První tři týdny po večírku si svůj přešlap omlouvala kdečím. Přemíra alkoholu, měsíce fyzického strádání, byl to prostě omyl, momentální úlet, třeba už poslední do konce života, nic to přece neznamenalo. Martinovi se vyhýbala, snažila se zachovat si chladnou hlavu a na jeho zprávy odpovídala sporadicky, i když se jí při 20