0043697

Strana 1 – titulní list – výtvarník

Kerry Fisherová MLČENLIVÉ ŽENY

Mlcenlive_zeny.indd 1

04.10.2022 10:58:33

K APITOL A PRVNÍ

Maggie R A DNICE V BRIGH TO NU, 15. L EDEN 2016

Když se ozvalo: „Povstaňte, prosím, a přivítejte nevěstu,“ instinktivně jsem se začala rozhlížet po nějaké ženě v bílém.

Moje svatba se odehrála jednoho obyčejného odpoledne uprostřed ledna, zcela mimo jakékoliv významné svátky, jako jsou Vánoce nebo valentýn. Bylo mi třicet pět a nikdy předtím jsem s žádným mužem nežila. Ne že bych žila životem matky představené – s tím už by bylo trochu pozdě začínat, když jsem měla desetiletého Sama –, ale měla jsem návyk na špatný typ mužů. Na muže, kteří by klidně mohli svoji dceru věznit ve sklepě a lít z okna na hlavy kolemjdoucích rozpálený olej.

Otce jsem nikdy neměla; jenom matku, která v každém z mých nápadníků viděla ztělesněné dobro. Snílci, muži na dně, labilové – máma jim prostě udělala toust se sýrem a jejich ubohé zadnice přivítala na našem gauči. Místo, aby s nimi vyrazila dveře, pousmála se a řekla: „Má srdce na správném místě, zlato, je jenom trochu nevybouřený. Vyroste z toho.“ Nikdy z toho žádný nevyrostl. A pak jsem potkala Nica, který nemusel vyrůstat vůbec z ničeho. Po všech těch letech, co jsem se přehrabovala podivnými muži z výprodeje, jsem našla někoho, kdo nepotřeboval napravovat. Někoho, kdo dokázal ráno vstát, byl schopen chodit do práce, uměl se vypořádat se zklamáním a frustrací, aniž by po sobě zanechával hromadu plechovek od piva, a kdo se širokým obloukem vyhýbal všem potížím a dluhům. Chlápek, 3

Mlcenlive_zeny.indd 3

04.10.2022 10:58:34

který vždycky přišel včas, nechlastal, nekradl a nenazýval mého syna Sama výrazem „děcko“. A navíc – veliké plus! – si myslel, že jsem úžasná čili incredibile, což mi říkal, když chtěl poukázat na své italské předky.

Místo toho, aby jeho nadšení časem ochablo, mě požádal o ruku.

Což bylo pro ženu z rodiny Parkerových stejně vzácné jako znát s jistotou jméno vlastního otce.

Takže když jsem vešla, ruku v ruce se Samem a připravená složit svatební slib, byla bych si měla připadat jako horolezec, který po letech zdolal vrchol hory, u jejíhož úpatí do té doby postával a přemýšlel, jak se dostane nahoru. Cítila jsem se ovšem jako špatný fotbalový trenér, který na svých bedrech nese smutek tisíců fanoušků.

Procházela jsem uličkou a snažila se zachytit pohled Francescy.

Chtěla jsem jí ukázat, že jí rozumím a že to nebude taková katastrofa, jak se obává; že nám to bude klapat – zkrátka, že to spolu dokážeme. Ale ona odmítala vzhlédnout a svůj náctiletý pohled nadále upírala do země. Podle všeho nevěděla, jestli má být nevraživá, nebo úzkostlivá.

Chtěla jsem se zastavit a požádat skupinku hostů, aby na chvíli vypadli a já mohla pohladit ta vzpurná, ale poražená ramena a říct jí, že jsem na její straně. Pořád jsem přemýšlela, jestli Nicova strategie oženit se a postavit svou dceru před hotovou věc je úplně ideální.

Teď už je však pozdě něco na ní měnit.

Stiskla jsem Samovi ruku; snažila jsem se mu tím naznačit, že jsem tohle rozhodnutí neudělala jen kvůli sobě, ale i pro něj. Moje matka Beryl sice Sama zbožňovala, ale aby to můj chlapec v životě někam dotáhl, bude muset umět mnohem víc než schovat se v den placení nájmu před domácím.

Když dohrála písnička Chapel of Love, snažila jsem se nevnímat nic kromě Nica. Chtěla jsem si vychutnat tu chvíli, kdy muž, se kterým se nejen doplňujeme, ale který ze mě udělal ženu, kterou jsem vždycky chtěla být, učiní cosi nemyslitelného a vezme si mě.

Poprvé za tři generace rodiny Parkerů.

4

Mlcenlive_zeny.indd 4

04.10.2022 10:58:34

Podívala jsem se na vlasy na jeho týlu, kde je měl přes všechny pokusy je učesat stále zcuchané, a pocítila jsem náhlý příval štěstí. V jeden nebezpečný okamžik jsem zvažovala, jestli bych několikametrovou vzdálenost, která byla mezi mnou a oddávající, nemohla urazit na vozíku s občerstvením. Nakonec jsem se rozhodla, že něco takového hned první den v rodině Farinelliových neudělám. Soudě podle výrazu většiny jejích členů se ve svých poklidných životech sotvakdy urvali ze řetězu. Pěstovala jsem si naději, že s trochou trpělivosti a štěstí se spojíme a již naši potomci se budou podobat „normální“ rodině. I když, co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému.

Spokojíme se s tím, co je „normální“ pro nás.

Zatímco píseň se blížila svému konci, moje touha něco provést – rozvlnit boky nebo aspoň křupnout klouby – se vytratila. Zbyla jen potřeba udělat tu velkou, dospělou věc, a sice vdát se. Oddávající se prošišlávala ceremonií; zeptala se, zda kdokoliv z přítomných zná jakýkoliv důvod, proč bychom se nemohli vzít. V tu chvíli jsem zadržela dech a čekala na pronikavý, mladý hlas, který zazní celou místností, dostatečně nahlas, aby byl slyšet až v hotelovém baru, kde všichni nechají své sklenice stát a půjdou se podívat, copak se to děje. Snažila jsem se nevnímat všechny ty drobné pohyby za mnou. Ani se mi nechtělo přemýšlet nad tím, jak se teď musí tvářit jeho rodina – posměšný a zároveň znechucený výraz v obličeji jeho matky Anny, její uražený postoj; úšklebek ve tváři jeho staršího bratra Massima, který si myslí, že Nico dělá hloupost… Zase.

Doufala jsem, že když svou lásku posvětíme oficiálním aktem, snad si tihle lidi uvědomí, že Nico je teď konečně spokojený a šťastný.

Místo toho byla nálada v místnosti asi jako v čekárně na kolonoskopické vyšetření.

Ohlédla jsem se, abych našla morální podporu. Moji kamarádi mi ukazovali zvednuté palce. Otočila jsem se zpět pro případ, že by začali nahlas povzbuzovat, jako když se kůň, na kterého si vsadili, dostane do vedení. Úplně jsem viděla svou brzytchyni, jak se s tichým nesouhlasem rozhlíží po místnosti, sleduje praskliny ve stropu a řeší příliš hlučnou ventilaci. Kdovíco si asi Anna myslí 5

Mlcenlive_zeny.indd 5

04.10.2022 10:58:34

o klobouku mé nejlepší kamarádky, který vypadá jako čokoládové vosí hnízdo. Raději jsem se pro kuráž podívala na svoji mámu.

Její úsměv byl přesně to, co jsem potřebovala. Vybavila jsem si její slova: „Vždycky se dívej hrdě před sebe, zlato. Jsi to nejlepší, co tu rodinu potkalo. Jeho dceři dej bezpečí a lásku.“ Aspoň jednou ve svém životě jsem chtěla být romantická; věřit, že láska je něco nablýskaného a mimořádného, a ne jen něco, co vás přiměje hledět do zrcadla a kroutit hlavou nad svou vlastní blbostí.

Odříkávala jsem svůj manželský slib a nespouštěla při tom oči z Nica, který se tetelil jejich něhou a vřelostí, a bylo vidět, jak přestává vnímat okolí. Ale Francesca mě propalovala pohledem tak, že když jsem vyslovovala Nicovo prostřední jméno, Lorenzo, zakoktala jsem se. Představovala jsem si, jak celá jeho rodina obrací oči v sloup. Nico stiskl moji ruku pevněji, a připomněl mi tak, že jsme se na tohle připravovali. Jak rádi říkají politici – „jedeme v tom společně“. Stále jsem však cítila, jak se mezi námi vznáší Francescino rozhořčení, které usilovně hledá sebemenší skulinku či štěrbinu, kudy se mezi nás vztekle vetřít, rozhořčení nad tím, že po dvou letech od smrti matky se Nico rozhodl znovu oženit.

I přes nejlepší úsilí ji lépe poznat mě buď zcela ignorovala, nebo byla vysloveně hrubá. Někdy se jí rozzářil obličej, když jsem navrhla vyrazit si do kina nebo na večeři, hned poté se však zase uzavřela, jako kdyby sebemenší nadšení pro mé nápady bylo neuctivé k její matce. Svou přítomnost na naší svatbě mohla chápat jako úplnou zradu svojí mámy, proto jsem Nicovi navrhla, abychom jí dali svobodně na výběr, jestli se chce, nebo nechce zúčastnit. Ovšem Nico byl pevně rozhodnutý: „Chceme být rodina, a ne nějaký klub.

Musíme dát všem najevo, že patříme k sobě. Nakonec se s tím smíří a bude v pohodě.“ Ale jak by fakt, že se váš otec znova žení, mohl být důvodem k oslavě? Pro třináctileté dítě bez mámy to musí znamenat jediné.

A sice, že památka její mámy slábne. Že její otec, člověk, jehož žal byl stejně silný jako ten její, se naučil žít bez ní, a Francesca se teď v zármutku brodí sama.

6

Mlcenlive_zeny.indd 6

04.10.2022 10:58:34

Jakmile jsem za sebou zaslechla vřískot, srdce mi prudce poskočilo, protože mě napadlo, že se Francesca konečně přestala ovládat.

I matrikáře zarazilo, jak se výkřik rozlehl po místnosti. Lehké kroky, které mohly patřit jedině Nicovu sedmiletému synovci Sandrovi, zněly na mramorové podlaze příliš hlasitě. Následoval klapot podpatků a pak se zabouchly dveře.

Odolala jsem nutkání otočit se, přemohla jsem se a znovu se soustředila na oddávající, která se teď dostávala ke slovům, jichž jsem se zvlášť obávala: k části „v nemoci i ve zdraví“. Nemohla jsem se soustředit na to, co jsme jeden druhému slibovali, jen na to, že Nico bude tahle slova už říkat podruhé. Napadlo ho někdy, jaké břemeno může tenhle slib znamenat? Realitu, které možná bude muset čelit?

Opravdu Nico očekával, že Caitlin s perfektně opálenýma rukama a hedvábnými vlasy prostě odříká slib o nemoci, a on se pak bude dívat, jak mu týden po týdnu mizí před očima? Když kdysi přemýšlel o tom, že někdy bude mít děti, napadlo ho, že bude sedět u stolu pro tři, vesele mluvit se svou náctiletou dcerou a při tom se snažit ignorovat to třetí místo, kde kdysi sedávala Caitlin? Místo, které děsí svou prázdnotou?

Jeho hlas se na těch slovech zarazil. Položila jsem svou ruku na tu jeho, abych ho ujistila, že příštích padesát let neočekávám žádnou vážnější nemoc než ploché nohy. Způsob, jakým mě chytil za ruku, mě donutil si uvědomit, že jeho druhé manželství je jaksi výsledkem toho prvního.

Díky Bohu, že jsem dost stará na to, abych čekala, že to bude jako v pohádce.

7

Mlcenlive_zeny.indd 7

04.10.2022 10:58:34

K APITOL A DRUHÁ

Lara Shromážděním proběhl malý záchvěv nesouhlasu – členové klanu Farinelliů se do jednoho mračili –, když do sálu vstoupila Maggie, bosá a s jedinou slunečnicí v ruce. Pokud přímo netančila, její pohyby něco takového rozhodně připomínaly. Když kráčela uličkou, ruku v ruce se svým synem Samem, rytmus Chapel of Love jí pronikal do chodidel a prozařoval její postavu radostí.

Sam díky svému cylindru a způsobu chůze vypadal, jako kdyby měl tancovat na ragtime. Doufala jsem, že nikdo neslyší mého manžela Massima prohlašovat, že je to, jako kdyby do města přijel cirkus. Nemohla jsem odolat ani nenápadným pohledům na svou tchyni Annu, která tam stála jako svíčka. Na hlavě měla klobouček se závojíčkem a ozdobou a vypadala jako orel, který se právě chystá vrhnout na kořist. V její tváři se zračilo opovržení, ačkoliv se viditelně soustředila, aby nezačala křičet: „Zastavte to někdo!“ Její závoj se poněkud zavlnil, když se naklonila a zachytila můj pohled. Byla příliš kultivovaná, aby se na mě zašklebila, protože by si toho mohl někdo všimnout, ale já zatraceně dobře věděla, že neodolá, aby nesrovnávala svou druhou snachu právě se mnou.

Možná jsem dokonce měla šanci to ustát – po tolika letech průpovídek typu: „Caitlin měla po porodu Francescy svou figuru zpátky poměrně rychle. Ale pravda, tys rodila císařem, což ti určitě neprospělo.“ Následovaly různé rady, jak by se „to břicho“ dalo zakrýt, a podivný výstřižek z Daily Mail, na kterém stálo: „Zhub8

Mlcenlive_zeny.indd 8

04.10.2022 10:58:34

něte o jednu velikost do deseti dnů!“, který se zničehonic objevil na kuchyňském stole. Také jsem byla shledána neschopnou, co se týkalo zahradničení, vaření a toho, čemu Anna souhrnně říkala „péče o domácnost“. Takže jsem doufala, že Maggie neoplývá pestrou škálou utajených schopností a dovedností, ve srovnání s nimiž ty moje opět neobstojí.

Maggie nepůsobila dojmem, že se přehnaně zajímá o to, co si o ní ostatní myslí. S malou vytetovanou růží těsně nad chodidlem, zářivě modrými nehty na nohou, vlnitými vlasy, které jí splývaly po zádech, vypadala spíš jako někdo, kdo slaví pohanský rituál, než jako nevěsta, která se snaží zapadnout do nové rodiny, kde proti ní byly vztyčeny snad všechny zátarasy. Bude potřebovat mnohem více sebejistoty, aby obstála před Anniným souborem pravidel „Jak se chovat v rodině Farinelliů“.

Jak znám Annu, určitě zkoušela Nicovi zabránit, aby si Maggie vzal. „Po dvou letech je to příliš brzy, pořád truchlíš. Není to fér vůči Francesce. Nepotřebuje novou matku, potřebuje, aby se jí plně věnoval otec. Vážně se chceš starat o parchanta nějakého jiného muže?“ Přesně taková slova pravděpodobně použila.

Cokoliv, co není v souladu s Anniným pohledem na svět, musí být odstraněno.

Očividně se jí však nepodařilo Nica přesvědčit, aby se Maggie vzdal. Jeho obličej byl rozjasněn silnými emocemi, jako by nemohl uvěřit tomu, že se jeho nezávislá divoška uvolila žít v perfektně uspořádané domácnosti Farinelliových. Bylo neuvěřitelné, že Maggie je pouze třicet pět, stejně jako mně. Dospělost nesla tak lehce, jako by si za žádnou cenu nehodlala kazit zábavu starostmi, co přinese zítřek. S mým mikádem, perleťově růžovými nehty a šaty ke kolenům, které Massimo miloval, by mi mohli hádat klidně o deset let víc.

Takže i přestože si Anna mumlala něco o manželství, které je předem odsouzeno ke špatnému konci, mi Maggie nebylo líto. Záviděla jsem jí. Záviděla jsem jí intenzitu jejich nové lásky. Jejich optimismus. Jejich naději.

Představila jsem si Nica, jak se směje, zatímco ona zpívá s nahlas 9

Mlcenlive_zeny.indd 9

04.10.2022 10:58:34

puštěným rádiem. Jak ji líbá na čelo, když usedá ke stolu, jak jí upravuje šálu předtím, než vyrazí do práce. Pocítila jsem záchvěv nostalgie. Připomněla jsem si ty časy, kdy Massimo vklouzl ke mně do kanceláře a jedním plynulým pohybem smetl všechny pečlivě srovnané papíry ze stolu a účty, které jsem přezkoumávala, se ztrácely a mizely v jeho divokých polibcích. „Pracovní“ večeře, kdy jsme se od sebe odtrhli až tehdy, když to chtěl po nás personál.

Bolestně jsem toužila po spojení, díky němuž bych se zas mohla cítit součástí rodiny.

Přála jsem si, aby na téhle svatbě byl táta. Massimo dělal všechno jen v tátově nejlepším zájmu: nechtěl, aby ho všechny ty nové tváře mátly. Ale táta pořád ještě miluje hudbu a tahle písnička z šedesátek by se mu určitě vybavila. Jakýkoliv záblesk vědomí, kým je, by mi prozářil celý den. A tak moc bych ho chtěla vidět v obleku, bystrého a usměvavého, jaký kdysi býval.

Jací jsme bývali všichni.

Znovu jsem zaměřila pozornost na Nica a Maggie. Právě začali odříkávat manželské sliby a já na okamžik zachytila kamenný výraz v obličeji Francescy. I přes neustálé Annino přesvědčování o manželství odsouzeném k jisté záhubě jsem si říkala, že to, že se Nico znovu žení, je pro Francescu dobře. Má matka umřela, když jsem byla batole, a můj milovaný táta teď postupně blednul jako stará fotka z polaroidu. A byla bych tedy ráda, kdybych měla veselou a příjemnou nevlastní matku, která by mi s tím vším pomáhala.

Měla bych úplně jiný život.

Ale předtím, než jsem se mohla ponořit ještě hlouběji do minulosti, zahlédl můj sedmiletý syn Sandro pavouka, který zaběhl pod sedačku před ním. Od té doby, co před pár dny zmizela naše kočka Misty, byl Sandro ještě citlivější a závislejší na ostatních než obvykle. Jeho obličej byl bledý jako obličej člověka, kdo si přečetl instrukce pro nouzové přistání letadla těsně předtím, než je musí použít.

Sam, Maggiin syn, vyzařoval něco zcela jiného. Vypadal, že největší výzvou pro něj je nezačít se chechtat. Sandro se začal vrtět. Šťouchl do mě a ukázal před sebe. Naklonila jsem se k němu a zašeptala, že to je jen maličký pavouček a že mu neublíží. Pavouk však najednou 10

Mlcenlive_zeny.indd 10

04.10.2022 10:58:34

narazil na Berylinu botu a běžel zpátky přímo k Sandrovi, který zaječel a drápal se co nejvýše na svoje křeslo.

Anna se rozhlížela a mračila se. Bezpochyby shromažďovala munici na další z jejích „Lara dělá, co může, ale nad tím dítětem nemá žádnou kontrolu“. Massimo se naklonil a snažil se na něj přese mě dosáhnout, ale Sandro se rozběhl podél prázdných křesel. Běžela jsem za ním, chytla ho za ruku a vyvedla z místnosti. Moc ráda jsem nechala všechna ta přehnaná očekávání a posměch rodiny Farineliů daleko za sebou. Přesto jsem cítila jejich kritické pohledy i přes těžké zdobené dveře, které jsem se snažila opatrně zavřít. Přivinula jsem Sandra k sobě a čekala, až pláč poleví.

Donutila jsem se klidným tónem říct: „Je to v pořádku, vždyť nebyl vůbec velký.“ „Já ale nebrečím kvůli pavoukovi, mami. Chci zpátky Misty.“ „To my všichni, zlatíčko. Brzo se vrátí, neboj se.“ Doufala jsem, že pochybnosti v mém hlase sedmiletý chlapec nezachytí.

11

Mlcenlive_zeny.indd 11

04.10.2022 10:58:34

K APITOL A TŘETÍ

Maggie Podařilo se nám s Nicem zařídit, že jsme mohli strávit noc v hotelu „jakoby“ z patnáctého století, takové malé líbánky. Rozhodli jsme se, že na delší dovolenou ve dvou pojedeme, až si děti zvyknou na nový rodinný život, což by vzhledem k Francescině chování v posledních dvou týdnech mohlo být někdy na konci příštího století.

To, že mě Nico představoval Francesce v průběhu posledního roku opatrně a postupně, nepomohlo. Snažili jsme se krok za krokem dosáhnout rodinné atmosféry prostřednictvím kari hodů či večerů v kině. Na prstech jedné ruky bych mohla spočítat momenty, kdy nevyslovila nějakou kousavou poznámku o tom, jak byla Caitlin lepší/hubenější/vtipnější než já. Mohla bych být světový přeborník v chození po křídle letadla, a můžete si být jistí, že Caitlin by ty samé akrobatické kousky zvládla taky, a ještě k tomu na pogo tyči. Nakonec se Nico rozhodl, že si bude muset dříve či později zvyknout. Dohodli jsme se, že se já a Sam nepřistěhujeme dříve než týden před svatbou a že tak vytvoříme jasnou hranici, od které spolu budeme muset nějak vycházet. Ať už dobře, nebo špatně. „Vadí ti stěhovat se do domu, kde žila Caitlin?“ zeptal se mě, když mě žádal o ruku, několik měsíců předtím, než jsme měli přesné datum svatby.

Mávla jsem rukou nad jeho obavami; myslela jsem si, že by bylo neomalené mít pochybnosti o stěhování se z malého bytečku, kde 12

Mlcenlive_zeny.indd 12

04.10.2022 10:58:34

jsem žila se svou matkou a Samem, do Nicova sídla s viktoriánskou terasou, dvěma koupelnami a čtyřmi ložnicemi. Snažila jsem se přijít na to, jak říct, že nechci spát ve stejné posteli, ve které spala a zemřela, aniž bych zněla jako necitlivá kráva, ale nepřišla jsem na nic.

Jako kdyby viděl do nejhoršího a nejzkaženějšího koutku mé duše, Nico řekl: „Vybereme si novou postel.“ Dále to nerozváděl a já byla neuvěřitelně vděčná, že nebudu muset přemýšlet, na které straně pěnové matrace s pamětí spala Caitlin.

Jak se ale ukázalo, koupě nové postele mi nijak nepomohla, abych se tam cítila jako doma. Dva týdny po svatbě jsem se stále probouzela s myšlenkou, že jsem vpadla doprostřed focení pro luxusní interiérový časopis. Šedé přikrývky s tyrkysovým motivem, křesla s jemným proužkovaným vzorem. Ošumělé, šik skříně s keramickými držadly, které vypadaly, že byly ručně vyrobeny v Toskánsku.

Všechno mělo svoje místo. I tácy měly speciální zásuvku v kuchyni, místo aby se prostě strčily vedle ledničky a vypadly ven pokaždé, když ji někdo moc prudce zavře.

Velkorysost prostoru v Nicově domě vytvářela dojem, že tu nikdo nebydlí. Opak matčina bytu, kde se nářadí na Samovo kolo válelo v chodbě, květiny rostly jako Adéla ve skleníku a klec Samova křečka zabírala víc místa než kdokoliv z nás. Ať už by bylo třeba zabalit dárek, vyměnit trubku nebo podepřít slunečnici, mohla jsem si být jistá, že Nicova odpověď na moji otázku, kde najdu potřebné věci, bude obsahovat slova „ve svém šuplíku“. Přičemž já jsem se vždycky spíš hrabala ve skříňce pod umyvadlem jako pes v zaječí díře.

Předpokládala jsem, že Caitlin si dala záležet, aby každá maličkost někam patřila.

Zoufale jsem se chtěla z matčina bytu odstěhovat. Sam a já jsme poslední tři roky museli sdílet rozkládací pohovku v její předsíni, jelikož vlastní podnájem už jsem si nemohla dovolit.

S chabým osvětlením, záplatovanými polštáři a potahy barvy duhy to bylo, jako byste byli ubytovaní v marockém hotelu. A teď maličkosti, po nichž jsem tolik toužila – nezakopnout o kopačky, když jsem v noci vstávala, najít klíč k radiátoru během několika vteřin a mít tak akorát velkou misku na omáčku –, mě nutily připadat 13

Mlcenlive_zeny.indd 13

04.10.2022 10:58:35

si, že jsem tu host a že se musím snažit nikoho nevyrušit a nezanechat po sobě žádnou stopu.

Začala jsem si pomalu myslet, že by bylo pro všechny z nás lepší odstěhovat se někam, kde budou jen ty vzpomínky na Caitlin, které se Nico rozhodne vzít s sebou. Ne ty, které se vplíží dovnitř, aniž by o ně kdokoliv stál; mrtvolné výjevy, které číhaly za každým rohem a které se usadily mezi námi na pohodlné francouzské pohovce.

Někdy jsem si představovala dlouhé, elegantní prsty Caitlin, jak svírají tutéž kliku jako já. Nebo ji samotnou, jak rozhrnuje závěsy v ložnici a otáčí se na Nica, který rozespale mrká a zívá. Záměrně jsem se natahovala hodně vysoko nebo jsem se shýbala, abych nemusela brát za látku ve stejných místech jako ona. Mohla jsem během chvilky sehnat nové závěsy. Asi jsem i měla. Ale tohle nebylo úplně jako napochodovat do domu, který exmanželka vyklidila po brutálním rozvodu, a říct si: „Oukej, teď se zbavíme těch jejích krámů.“ A vyhodit všechno do kontejnerů – včetně různorodých talířů, které by následoval její starý toustovač a hygienické potřeby. Všechno, co jsem vyhodila, byl další malý kousek mámy, kterou Francesce už nikdy nikdo nevrátí. Další kousek, který ji tlačí k tomu, aby přijala fakt, že její otec si našel někoho se zálibou v jiných závěsech. V jiném nádobí. V životě.

Nico a já jsme nápad odstěhovat se lehce naťukli, ale řekli jsme si, že bude lepší počkat, až se situace s Francescou trochu uklidní. Nedokázala jsem si to v blízké budoucnosti představit, když ji z míry vyvedly i ty nejmenší drobnosti. Zrovna tohle ráno si Francesca dramaticky přičichla ke svému školnímu svetru a řekla: „Tenhle svetr divně smrdí. V čem jsi ho prala?“ A připadala jsem si trapně, jelikož jsem skutečně experimentovala s novým pracím práškem. Teď, když jsem nebyla chudá, jsem konečně mohla vyměnit ten obyčejný za nějaký ekologicky šetrný.

Vynechala jsem „na takových věcech by se šetřit nemělo“, a místo toho jsem začala mumlat něco o dopadu čisticích látek na život ropuch. Zuřivá odpověď vyvrcholila směsicí hlášek typu: „Máma vždycky používala persil – a ropuchy, mloci a zejména ty mi můžete být úplně u prdele.“ 14

Mlcenlive_zeny.indd 14

04.10.2022 10:58:35

„Jsi nějak potichu,“ řekl Nico, když jsme ten večer všichni usedli k večeři. Natáhl ruku k té mojí, aby ji pohladil. „Jsi v pořádku?“ Ucukla jsem. Byla to opravdu podivná věc – když byla Francesca nablízku, nedokázala jsem snést Nicův dotek, jakkoliv se k němu celé moje tělo upínalo jako k opoře.

Francesca mezi námi seděla – oči, které vypadaly jako špendlíky koncentrované nenávisti, na stopkách. Bylo to všechno, co jsem mohla dělat, abych se nerozbrečela a nezačala křičet: „Nikdy to lepší nebude. Co si myslíš, že je asi špatně? Tvoje dcera mě nenávidí.

Všechno je z prdele úžasný!“ Nebyla to úplně ideální večeře, kterou jsem si představovala, když jsem Samovi říkala, že svatba s Nicem znamená, že se staneme součástí větší rodiny.

Jako na povel Francesca pohodila svými dlouhými černými vlasy dozadu a rázně od sebe odstrčila talíř. „Nemám ráda špagety carbonara.“ Nico zavrtěl hlavou. „To není pravda. Jedlas je přece v jednom kuse.“ Dovětek „když tvoje máma byla ještě naživu“ visel ve vzduchu jako napsaný ohňostrojem na noční obloze. „Tak mi asi nechutnají Maggiiny špagety.“ Snažila jsem se trochu zklidnit situaci a modlila jsem se, aby Sam nevyužil příležitosti a nezačal předvádět, jaký je ohledně jídla hnidopich. „Až budu příště vařit špagety, tak bys mi mohla pomoct, a uvidíme, třeba se nám povede něco, co ti bude víc chutnat.“ Francesca se na mě podívala, jako kdybych jí navrhla, že se navlečeme do skafandrů a vystřelíme se na Mars. Sam s dokonalým načasováním kýchnul, a protože měl plná ústa, vyprskl napůl sežvýkané špagety přímo do Francescina talíře. Odstrčila židli od stolu a vyběhla nahoru. Následovala pětisekundová pauza, než se dveře otřásly v pantech a Caitlininy ručně barvené střapce se otřásly. „Same! Když se ti chce kýchnout, musíš si dát ruku před pusu a otočit se od stolu!“ Sam se smál, až se za břicho popadal, jako typický desetiletý kluk. Malé kousky slaniny, hub a špaget se mlely v jeho otevřené puse. „Pro Kristovy rány. Zavři tu pusu, tohle je nechutný.“ Tón mého 15

Mlcenlive_zeny.indd 15

04.10.2022 10:58:35

hlasu byl hrubší než obvykle. Nechtěla jsem, aby si Nico myslel, že si do svého života přivedl zoo.

Ale Nico podal Samovi ubrousky a řekl: „Běž a dej se do kupy, ty jeden nešiko.“ Když Sam odešel do spodní koupelny, aby se uklidnil, otočili jsme se jeden na druhého a naráz řekli: „Za tohle se omlouvám,“ což nás oba rozesmálo.

Nico si mě přitáhl blíž k sobě. „Vážně mě to mrzí. Neměla by s tebou takhle mluvit. Ale nevím, jestli ji mám kvůli tomu dusit, anebo se pokusit ji ignorovat.“ Jeho tvář na mém čele mi pomohla, abych se necítila tak beznadějně. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli lituje, že si mě vzal, jestli by si přál, aby vše bývalo zůstalo u randění bez dětí. Ale jak jsme tam tak seděli, u stolu celého od špaget a s dusajícíma nohama nad hlavou, které zněly, jako když se co nevidět proboří strop, raději jsem neřekla nic. Pravděpodobně bych nedostala odpověď, kterou jsem chtěla slyšet. Místo toho jsem se v jeho objetí uvolnila a snažila se naplno prožít okamžik, maličký úsek času, kdy můžeme být pár – doteky, objetí, láska –, aniž bychom museli „být rozvážní a dělat vše pro dobro naší nové rodiny“.

Když se z pokoje s televizí ozvaly zvuky Samova xboxu, Nico uvolnil svoje sevření a začal si pohrávat s roztřepeným rukávem svého svetru. Když jsme spolu byli poprvé, omlouval se za tuhle nedbalost a dodával: „Caitlin to přivádělo k šílenství.“ Ale já jsem právě tohle na něm milovala: to, že byl nejšťastnější ve vybledlých džínách a starých tričkách. Nedokázala jsem si představit, že bych byla s chlápkem jako Massimo, který snad nikdy nesundává svůj dokonalý tmavomodrý oblek a košili s manžetami.

O pár vytažených nitek a trochu větší díru později ke mně Nico konečně vzhlédl. Jeho rty se pohybovaly, jako kdyby stěží hledal ta správná slova. „Nevím úplně jak na to, ale za dva týdny je výročí Caitlinina úmrtí. Moje matka chce, abychom šli společně na hřbitov a pak k ní na oběd.“ Proč ne? Můj společenský život byl fakt vzrušující. Tango na hřbitově s rodinou bývalé manželky?

16

Mlcenlive_zeny.indd 16

04.10.2022 10:58:35

„To se mě netýká, nebo jo?“ „Byl bych moc rád, kdybys tam byla.“ Jo. Jasně. Až na to, že by to bylo fakt zatraceně divný. Opravdu nepotřebuju být svědkem toho, jak si všichni, pravděpodobně i můj manžel, stále přejí, aby Caitlin nikdy nezemřela, aby se jejich život nikdy nepokazil tím, že do něj museli přijmout mě. Ne, napadala mě spousta věcí, které bych dělala raději. Jako šňupat chilli, splést si mouku s pracím práškem, přepižlat si ruku tvarovátkem na sýr. „Myslím, že by z toho vznikla fakt trapná situace. Francesca mě tam stejně nebude chtít.“ Napětí v jeho tváři polevilo. „Díky. Dost mi to usnadňuješ. Vím, že to není ideální. Doufám, že se nám podaří přimět Francescu, aby tam šla. Zatím pokaždé odmítla navštívit Caitlinin hrob, ale říkám si, že kdyby tam šla, třeba by pochopila, že se její matka nevrátí, a bude se s tím muset smířit a přestat být tak naštvaná.“ „A co ty?“ Políbil mě na čelo. „Já jsem měl štěstí, že jsem dostal druhou šanci. Necítím se už naštvaně. Jenom smutně kvůli těm, co umřou moc mladí a přijdou o život, který mohli prožít.“ Pokusil se o vtip. „Však víš, všechen ten kvalitně strávený čas s Francescou.“ Pořád jsem si nebyla jistá, jak se tvářit, když kdokoliv začne mluvit o Caitlin. Připadala jsem si napůl lítostivě a napůl provinile. I když jsme s Nicem začali chodit až dlouho potom, co Caitlin zemřela, nikdo nám nevěřil. Bylo ironické, že jsem Nica potkala jen díky tomu, že jeho žena byla nemocná a moje máma mu pomáhala s úklidem a nakupováním. A seděla vedle ní až do konce.

Když jsem chodívala mámu vyzvednout, Nico mě zval dovnitř, pokud ještě nebyla úplně hotová s prací. Po několika takových „návštěvách“, kdy jsem se zatraceně snažila nezeptat se na nic, na co bych mohla dostat odpověď typu „na hovno“, „je to v prdeli“ nebo „co asi, kurva, myslíš“, jsem se rozhodla, že místo klepání na dveře napíšu mámě sms a počkám na ni v autě. Ale máma asi nepovažuje smsky za nejlepší způsob komunikace. Tak jsme se s Nicem poznali v nejhorších chvílích jeho života a já se nakonec těšila na každé další shledání s ním. Téměř rok po tom, co Caitlin zemřela, jsme 17

Mlcenlive_zeny.indd 17

04.10.2022 10:58:35

jeden na druhého narazili, zašli na kávu a vzpomínali, jak pro nás byla společnost toho druhého důležitá.

Je jasné, že jsem nebyla jediná, kdo se vzhledem k okolnostem cítil špatně. Ale asi bylo načase začít s tím něco dělat, jinak by se mezi nás Caitlinino jméno vtíralo jako pohoršující zápach, který se všichni snaží ignorovat. „A co kdybych udělala oběd pro všechny? Dáš všem jasně najevo, že Caitlin je a měla by být součástí našich životů a nikdo by se neměl stydět za to, že mu chybí.“ Nico se ke mně naklonil a políbil mě. „Jsi tak kouzelná. Mám vážně veliký štěstí. Opravdu bys to udělala?“ „Jasně. Máma mi s tím pomůže. Moc ráda všechny zase uvidí.

A ty se budeš moct soustředit na Francescu, aniž by ses bál, že ti oběd shoří na popel. Budeš potřebovat něco teplýho na sebe. Na tom hřbitově dost fouká. Řekneš to svojí mámě?“ Nico přikývl. „Samozřejmě. Nebo by ses za ní mohla zítra stavit. Jestli se na to cítíš. Je přátelštější, než si myslíš, a určitě tě ráda uvidí.“ Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna v tomhle má Nico pravdu.

Anna, která žila přes ulici, vlastně ovlivňovala to, jak často jsem vycházela ven. Poprvé ve svém životě jsem se dívala do zrcadla, než jsem odešla z domu. Návštěvy u ní jsem nesnášela – proto, jak se ke mně chovala.

Chtělo to víc než jen nablýskaný snubní prstýnek, abychom začali splňovat parametry rodiny. Anna o mámě nejspíš pořád přemýšlela jako o „zaměstnanci“, kterým byla, když se tu starala o Caitlin, s Annou v roli paní domu a hlavního rádce pořád v zádech. A můj malý obchod s šitím ji rozhodně neohromil, když Nico vlastní jedno z největších zahradnických center v Brightonu: „Byla bys překvapená, kolik lidi zaplatí za malou palmu. Rostliny jsou dneska zlatý důl. Vydělává to jmění.“ Ovšem nejvíc a nejraději se chlubila svým prvorozeným synem Massimem, který sotva mohl vejít do místnosti, aniž by za ním Anna neběžela a nenabádala ho, aby si po těžké práci odpočinul. „Je ekonom, víš? Vede si naprosto výtečně v jedné z nejlepších firem v zemi.“ Anna bezpochyby vidí sebe samu stát na 18

Mlcenlive_zeny.indd 18

04.10.2022 10:58:35

vrcholu společenského žebříčku, zatímco na všechny ostatní shlíží, zahalena do svého kožichu. Je proto nepříčetná, že se mně a mámě podařilo vystoupat až k jejím nohám.

Ale samozřejmě jsme si rovny nebyly. Viděla mě, jak vyzvedávám mámu ve své staré, potlučené fiestě. Věděla, že jsme žili na obecním pozemku. Bylo jasné, že si myslí, že jsem se na Nica nalepila jen kvůli velkému domu se šatnou a technickou místností.

Kvůli tomu jsem na Annu ale nemohla být naštvaná. Někdy jsem přemýšlela, jestli jsem to opravdu podvědomě neudělala. Jenže co všechny ty emoce? Kdykoliv jsem byla v jeho blízkosti, všechno se ve mně rozzářilo, jako kdybych ve svém životě měla do té doby obrovskou mezeru, kterou teprve on vyplnil. A ani Francescina nelibost vůči mně mě nikdy nedonutila přát si, abych Nica nebyla potkala.

A tak jsem ukvapeně souhlasila, že si ráno s Annou promluvím.

Než jsem se náležitě vypravila vstříc svému dobrodružství, trvalo to celou věčnost. Odvážit se k temnému prahu děsivé matky rodu, to obnáší vyškubat si předtím obočí, vyčistit si zuby a najít oční linku, kterou jsem nalezla až u křečkovy klece. Odskočila jsem si na záchod a najednou jsem zaslechla, jak v zámku rachotí klíč.

Bylo mi trapně, když jsem si uvědomila, že jsem nezavřela dveře od záchodu a Nico, nebo hůř Francesca, se pro něco vracejí a přistihnou mě s kalhotami u kotníků. Ale ke vší hrůze vpochodovala dovnitř Anna. Její černé kalhoty, hedvábná blůza a šála, kterou měla uvázanou kolem krku, zavlály takovým způsobem, že připomínala piráta na cestě za pokladem.

Bože. Počítala jsem s tím, že má nouzový klíč od domu, ale pokud mi neunikl dým valící se z naší střechy, tak tohle bylo prostě obyčejné, nouzeprosté páteční ráno. Anna udělala dramatický krok vzad, když mě spatřila sedět na záchodě, jako kdybych dělala něco vážně nechutného s křečkem. „Dej mi chvilku,“ vykřikla jsem.

Pravděpodobně jsem nebyla tak vyděšená jako ona. V mámině bytě bychom rozhodně nestíhali přijít do práce a do školy včas, kdybychom se na záchodě střídali jeden po druhém a znemožňovali pobyt v koupelně těm ostatním.

19

Mlcenlive_zeny.indd 19

04.10.2022 10:58:35

O jedno rychlé natažení kalhot později jsem našla Annu, jak sedí v kuchyni. Pokukovala po troskách toustu a másla, které zůstaly po Samovi; její prsty se potkaly s kapičkou marmelády a ucukly, jako kdyby to byl šváb. Při mytí rukou jsem předvedla důkladné představení, aby se na seznam věcí, které nedělám tak dobře jako Caitlin, nepřidala ještě osobní hygiena. „Za tamto se moc omlouvám, Anno. Měla jsem trochu naspěch.“ Čekala jsem, až se omluví za to, že neohlášeně vpadla do našeho domu, ale velice rychle mi došlo, že takhle to nefunguje. Podle toho, jak její tmavé oči skenovaly místnost, jsem brzo pochopila, že tohle nebude přátelská návštěva, aby zjistila, jak se mám, ale že jí jde spíš o to zjistit, jak mi jde péče o domácnost. Což nebyly schopnosti tak samozřejmé jako dýchat nebo chodit. Vypadala tak zklamaně, že jsem se skoro začala chichotat.

Upravila jsem si pásek. „Šálek čaje?“ „Piju jen kafe.“ „Takže kafe?“ „Ne, díky.“ Odolala jsem pokušení začít se jí ironicky ptát: „Kopřivový čaj? Špenátové smoothie? Čokoládu s panáčkem brandy?“ a stejně jsem dala vařit vodu. Neměla jsem jediný důvod umřít žízní. Když jsem brala hrníček z poličky, záměrně jsem vzala ten nejhorší, který by Caitlin rozhodně nikdy nepoužila. Asi bych to tu vyhodila do povětří, kdyby řekla: „To byl Caitlinin oblíbený hrníček.“ Vydolovala jsem na tváři ten nejpřátelštější výraz. Pokud se před ní nechci do smrti schovávat ve svém vlastním domě, musím Annu dostat na svou stranu. Určitě bych s ní nikdy dobrovolně nepořádala dýchánky a nediskutovala o nejlepším prostředku na odstranění vodního kamene, ale možná bych ji mohla přesvědčit, že mám ty nejlepší úmysly s jejím synem, a ne s jeho bankovním kontem.

Nebylo divu, že vůči mně byla trochu podezřívavá. Zpočátku, především z úcty ke Caitlin, jsme se Nico a já snažili držet při zemi.

A navíc jsem čekala, až řekne: „Díky, že jsi mi pomohla vyrovnat se s tím, že mi umřela žena, a tak, ale teď si jdu najít někoho lepšího/ 20

Mlcenlive_zeny.indd 20

04.10.2022 10:58:35