1
Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí. 3. května 1977 v šest třicet ráno nikdo neví nic, až na jeden nevinný fakt: Lydia ještě nepřišla ke snídani. Matka jí jako vždy položila k misce cereálií ořezanou tužku a domácí úkol z fyziky, šest příkladů nenápadně zatržených. Lydiin otec jede do práce, právě přeladil na WXKP, nejlepší zpravodajskou stanici v severozápadním Ohiu, protože ho iritoval šum. Lydiin bratr schází ze schodů a zívá, stále v zajetí doznívajícího snu. A na své židli v koutku kuchyně se Lydiina sestra s očima jak talíře hrbí nad cornflaky, cumlá jeden po druhém a čeká, až Lydia přijde. To ona nakonec řekne: „Lydii to dneska nějak trvá.“ Marilyn otevře dveře dceřina pokoje a spatří postel, v níž nikdo nespal, cípy prostěradla stále pečlivě zastrčené pod peřinou, polštář oblý a načechraný. Nezdá se, že by něco nebylo na svém místě. Hořčicově žluté manšestráky pohozené na zemi, jedna duhově pruhovaná ponožka. Na stěně řada stuh z přírodovědných soutěží, pohlednice s Einsteinem. Lydiina plátěná taška se válí na dně skříně. Zelený školní batoh u psacího stolu. Na komodě stojí flakon parfému Baby Soft, ve vzduchu se vznáší sladká pudrová vůně milovaného děcka. Ale Lydia nikde. 7