EDUARD PETIŠKA Alenčina čítanka Ilustrovala Helena Zmatlíková
Kdo si přečte všechny řádky, dostane se do pohádky, doví se, co ještě neví.
Tomu, kdo jen trochu sleví, kdo vynechá dvě tři slova, tomu se moc věcí schová a bude musit číst znova.
9
Ráno se slunce dívá domu do oken. „Svět je krááásný,“ zpívá si Míša. Míša je Alenčin bratr. Chodí už do školy. Do první třídy. Po ránu si v koupelně vždycky zpívá. Míša si v koupelně víc zpívá a míň se myje. Alenka smí do koupelny až po Míšovi. Alenka má dost času. Nechodí ještě do školy. Alenka se myje dlouho. Učí mýdlo plavat v umyvadle, a mýdlo plavat nechce. Ne a ne. Vždycky se potopí. „Světe, zboř se,“ říká maminka na chodbě, „Míša si umyl sám uši.“ Potom přijde do koupelny babička. V umyvadle je voda bílá jako mléko, ale jako mléko nechutná. Voda je bílá od mýdla.„Svět to neviděl,“ řekne babička. Vytáhne mýdlo z vody, opláchne Alence ruce a postrčí ji k ručníku. Alenka si pomalu osušuje ruce a myslí na ten svět. Copak to asi jen svět je? Je krásný – zpívá si Míša. Dá se zbořit. Jinak by přece maminka neříkala: Světe, zboř se. A svět má asi také oči. Jinak by babička neříkala: Svět to „Maminko,“neviděl. běží Alenka do kuchyně, „maminko, maminko, co je to svět?“ Míša snídá, má plná ústa rohlíku s máslem a huhňá: „Teda, ta naše Alena má ale otázky.“ „Co jsi chtěla vědět?“ zeptá se maminka. Chystá Míšovi do školy svačinu. „Co je to svět?“ „Míša„Svět?“zpíval, že je krásný.“ „Přece„Kdo?“ svět.“ „To má pravdu.“
Alenka a svět Jeden, dva, tři, čtyři, pět. Pět poschodí má veliký bílý dům. A ve čtvrtém poschodí bydlí Alenka.
„A dá se svět zbořit? A má oči?“ Míša vyprskne. Ještě štěstí, že už dojedl. „Míšo, nesměj se Alence,“ okřikne ho maminka, „když chce vědět, co je svět, musíme jí to vysvětlit. Svět,“ řekne maminka, „to je všechno kolem nás. Lidé, domy, stromy, hory,„Hvězdyřeka...“a měsíc a slunce a oblaka,“ řekne babička. Právě se vrátila z koupelny. „Auta a rakety,“ řekne Míša. „Kočky a pejskové taky?“ zeptá se Alenka. „A krokodýlové,“ řekne Míša. „Všechna zvířátka,“ ujišťuje babička, „i kamení i květiny.“ „A co paní Popelková?“ zkouší Alenka babičku. Paní Popelková roznáší v ulici poštu. „I paní Popelková,“ přikyvuje babička, „i my patříme do světa. Všechno, co vidíš, je svět.“ „Já se nevidím,“ řekne Alenka. „Tak se postav před zrcadlo,“ poradí Alence Míša. Hm. To by šlo. Míša na všechno přijde. Je to asi tím, že už chodí do školy. A jakou má školní brašnu! Žlutou se sklíčky. Alenka také dostane školní brašnu. Ale až k Vánocům.„Míšo,pospěš si!“ volá maminka. „Vždyť pospíchám,“ říká Míša, ale moc nepospíchá.
Teprve když Míša odejde do školy, jde Alenka snídat. Sedí u stolu s maminkou a babičkou. Sedí a nejí. „A skříň je taky svět? A stůl je taky svět? A co rohlík? Rohlík je taky svět?“ Alenka se ptá a ptá, dokud jí maminka neporadí, aby víc jedla a míň mluvila. Po snídani jde Alenka do pokoje, kde má ve skříňce svoje hračky. Jen otevře dvířka skříňky, už jí vypadne medvěd Medoušek.
10
„Ty můj chudáčku,“ řekne Alenka, „neuhodil ses? Nebudeš mít bouli? Počkej, já ti pofoukám záda.“
11
S Medouškem si Alenka sedne do křesla. Za oknem je vidět domy sídliště a mezi domy modré pruhy oblohy.
Tak tohle je svět, přemýšlí Alenka. „Medoušku, víš, co je svět?“ hladí Alenka medvídka. „To jsem si mohla myslet, že nevíš. Svět je všechno, co vidíš. Tamhleta moucha je taky svět. A ty, Medoušku, jsi světMedoušektaky.“ se tváří učeně. Jako vždycky, když mu Alenka vypráví. To by tak hrálo, aby holčičky byly učenější než medvídkové.„Takco,Alenko, půjdeme do světa?“ vejde maminka do pokoje. Maminka dneska nejde do práce. Má volno. „Medouška mám vzít s sebou?“ „Jak chceš, Alenko.“ Alenka chce. Často brává Medouška s sebou do města. Ale dneska poprvé ho vezme s sebou do světa.
12
„Medoušku, dávej pozor, teď půjdeme okolo školy, kam chodíMedoušekMíša.“ se rozhlíží a vidí veliký dům s červenou stře chou. Dům má hodně oken. Míša chodí do třídy hned vedle vchodu do školy. To už Medoušek zná.
„Chtěl bys taky chodit do školy?“ zeptá se Alenka med vídka se zavřenou pusou. „Nechtěl,“ řekne Medoušek stejně jako Alenka, aby ho nikdo neslyšel, jenom Alenka. „Ale Medoušku, to by ses nenaučil číst a psát.“
„To je s tebou práce,“ vzdychne si Alenka. „Když do školy nechceš, tak nechoď. Až odejdu do školy, budeš doma„Maminko,“sám.“ řekne Alenka nahlas, „že může Medoušek se mnou chodit do školy?“
O Medouškovi Alenka něco umí, ale to je její tajemství. To tajemství se jmenuje: mluvení se zavřenou pusou. Pusa se zavře, nahlas není nic slyšet, jenom se v puse pohybuje jazy kem, jak se říkají slova. Opravdu, slyšet není nic. Medvěd Medoušek mluví také se zavřenou pusou. Proto ho není slyšet. Jinak se s Medouškem ani mluvit nedá. Alenka jde s maminkou do města, Medouška nese v náručí. To se Medouškovi líbí. Nerad chodí pěšky. Alenka ho učila chodit, ale Medouškovi se nechtělo. Vždycky upadl a dělal, jako že si ublížil. Jednou si dokonce řekl, aby mu Alenka zavázala koleno. Totiž, neřekl si o to nahlas. Mluvil se zavřenou pusou. Tou řečí, která je Alenčino tajemství.
„Já nepotřebuju číst a psát.“ „No tohle,“ řekne Alenka, jako říká maminka, když se diví. „Ale to z tebe vyroste docela hloupý medvěd.“ „To je to nejlepší,“ řekne Medoušek a oči se mu smějí. „Jen když bude dost medu.“
A tak jde Alenka s maminkou do města a nahlas neříká nic. Zato se zavřenou pusou toho napovídá moc.
13
„Co tě napadá,“ řekne maminka. „Do školy se nosí brašna s tím, co je třeba k učení. Medvídci k učení nejsou třeba.“Alenka zavře pusu a řekne Medouškovi, aby maminka neslyšela:„Nicsiz toho nedělej. Vždycky když se ze školy vrátím domů, budu ti o škole povídat. A sama tě naučím číst a psát. A když budu ve škole, můžeš spát.“ Medoušek je spokojený. To je nápad! Medvídkové ze všeho na světě nejraději spí. A už je tu mlékárna. Sem chodí Alenčina maminka praco vat. Prodává za pultem mléko, housky a sýry. Dnes prodává
14 paní Bártová. V krámě právě nikdo není. Maminka se dá s paní Bártovou do řeči a paní Bártová podá Alence karamelku. „Děkuju,“ řekne Alenka pěkně nahlas. „Ať ti dá paní Bártová tamhletu sklenici s medem,“ na vádí medvídek se zavřenou pusou Alenku. To se rozumí, že Medoušek chce med pro sebe. Protože medvídkové mají kromě spaní med ze všeho nejraději. „To tak,“ řekne Alenka se zavřenou pusou, „aby ses upatlal jako posledně, když jsem ti dala lžičku medu. Maminka tě musela umýt v umyvadle.“ „Tak co, Alenko, taky budeš prodávat?“ zeptá se Alenky paní„NejdřívBártová.se musí naučit počítat,“ řekne maminka. „Já umím,“ brání se Alenka, „jedna, dvě, tři, čtyři, pět,“ zamyslí se a počítá dál, „šest, sedm, osm, devět, deset...“ „Osmnáct, padesát, tisíc,“ řekne medvídek tajnou řečí. „Počítat umíš,“ řekne paní Bártová, „tak pojď mamince prodávat.“Alenkajde za pult, posadí Medouška na desku stolu a prodává. Maminka chce deset rohlíků, mléko a jogurt. Alenka dá mamince rohlíky do sáčku a nesplete se ani o jeden. Opatrně donese mléko a jogurt. Maminka chce zaplatit korunou.
Do krámu přijde nějaká stará paní: „Copak, copak, dneska máte novou pomocnici?“ „To víte,“ řekne paní Bártová, „musíme si pomáhat, viď, Alenko,“ a pohladí Alenku po vlasech. Alenka jde s maminkou zpátky domů a cestou si zase povídá s Medouškem. Tou svou tajnou řečí. „Vidíš,“ povídá Alenka medvídkovi, „kdyby ses nenaučil počítat, ani bys nemohl prodávat, ani kupovat. Každý by tě ošidil.“
„No tohle,“ řekne Alenka, „asi jste z laciného kraje,“ a paní Bártová se dá do smíchu.