0043674

EDUARD PETIŠKA

Stříbrné dobrodružství

Ilustrovala LUCIE DVOŘÁKOVÁ

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 3

07.03.2023 11:07

1.

Dějí se neuvěřitelné věci

Bertík chodíval na hodinu houslí za bílého dne. Ale teď je podzim a tma přichází brzy.

Hudební škola stojí v parku. Bertíkův tatínek říká, že by hudební škola měla stát v hustém lese. Aby nebylo široko daleko slyšet, jak žáci trápí struny. To tak, myslí si Bertík, ještě chodit přes les. Stačí, že musím přes park.

5

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 5

07.03.2023 11:07

Pouliční svítilny při cestě v parku zlobí. Když některá zhasne, rozlije se přes cestu široký pruh tmy. Takový černý pruh Bertík vždycky přeběhne. Listí v parku šustí, jako by někdo mezi stromy chodil. Možná že po spadaném listí chodí myši, možná že jenom kapky mlhy. Jak to má Bertík poznat, když do tmy není vidět?

Ty dvě řady rozsvícených oken patří hudební škole. Svítí se i u vchodu. A chlapec, který právě vyšel za dveří a postává s pouzdrem na housle před hudební školou, je Bertík. Skončil svou hodinu a půjde domů.

Je sychravý a tmavý večer. V suchém listí někdo chodí a přes cestu zase leží široký černý pruh. Jedna svítilna zhasla.

Bertík se zhluboka nadechne a vyběhne na cestu mezi stromy. Už běží v pruhu tmy a najednou vidí, že neběží sám. Vedle něho utíká nějaký kluk. Bertík přestane běžet. Když jsou dva, proč by utíkal? Cizí kluk také přestane běžet. Jdou vedle sebe. „Utíkám, abych se zahřál,“ vymlouvá se Bertík. „Já taky,“ povídá cizí kluk. Není větší ani starší než Bertík. „Nemysli si, že se bojím,“ řekne Bertík, „chodím už do školy a ničeho se nebojím. Ani tmy.“ „Já taky,“ povídá kluk. „A proč jsi utíkal?“ zeptá se Bertík. „Protože jsi utíkal ty.“ „Utíkal jsi stejně rychle jako já.“ „Umím utíkat jenom tak rychle jako ty.“ „Chodíš do hudebky?“ zeptá se Bertík. „Ne. Ale jestli chceš, budu chodit.“ „A do které školy chodíš?“ „Nikam. Ale jestli chceš, budu chodit i do školy,“ povídá ten chlapec. „A jak se jmenuješ?“ zeptá se Bertík do třetice.

6

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 6

07.03.2023 11:07

„Nemám jméno,“ povídá ten kluk. „A proč nemáš jméno?“ „Protože jsi mi žádné jméno nedal.“ „Já?“ diví se Bertík.

A jak si tak povídali, vyšli z parku na ulici, kde svítily zářivky a večerní výklady. „Já?“ opakoval Bertík. „Copak sis mě nepřál? Přál sis mě, ale zapomněl jsi mi dát jméno.“ „Vůbec nic si nepamatuju,“ řekl Bertík. „Právě proto tu jsem,“ zakýval chlapec vážně hlavou. „Přál sis mě, ale pak jsi na svoje přání zapomněl. Ty asi nevíš, že se zapomenutá přání mohou splnit.“

7

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 7

07.03.2023 11:07

2.

Musíme se na chvilku vrátit „Copak si už nepamatuješ na to odpoledne v létě, jak jsi chtěl jít k řece?“ řekl cizí chlapec. „Chtěl jsi jít k řece a něco sis přál.“ To se rozumí, že si Bertík vzpomněl. Toho letního odpoledne se chtěl jít koupat, ale maminka ho nechtěla pustit samotného. A jít s ním také nemohla. Měla plno práce se Štěpánkou. Štěpánka je Bertíkova malá sestřička. Neumí ještě sama jíst, někdo ji musí krmit. Štěpánka neumí chodit, někdo ji musí vozit. Jednou prý bude také sama jíst a sama chodit. Jednou. Prozatím má maminka se Štěpánkou moc práce. Maminka bez ustání pospíchá. Všichni dospělí pospíchají. Toho si už Bertík dávno všiml. Také tatínek pospíchá. Jenom babička nepospíchá. Ale ta by k řece nedošla. Nohy jí už tak neběhají, jak by měly. A přece, když maminka odejde do zaměstnání, stará se babička o Štěpánku. Jinak všichni pospíchají. Maminka, tatínek i Štěpánka. Štěpánka pospíchá na jídlo.

Když jí maminka nebo babička nedá hned jíst, tak křičí. Až Štěpánka povyroste, určitě bude pospíchat jako tatínek a maminka.

Nesmíme zapomenout na kočku Fanynku. Toho letního dne také nepospíchala. Ležela na zahrádce u domu, natahovala ve slunci tlapky a ukazovala, jak je má pěkně bílé. Na takových tlapkách by jistě došla k řece. Mohla by Bertíka doprovodit. Ale co by tam dělala? Ještě tak, kdyby v řece teklo mléko.

8

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 8

07.03.2023 11:07

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 9

07.03.2023 11:07

Bertík se posadil k Fanynce, měl zlost, že se nemůže jít koupat, a díval se plotem do vedlejší zahrádky. Vedle bylo ticho. Sousedovy děti odjely na prázdniny. Všude bylo ticho. Nikdo na mě nemá čas, litoval Bertík sám sebe. A když na mě nikdo nemá čas, tak se jim schovám a nenajdou mě.

U plotu rostla jabloň. Bertík vylezl na jabloň, schoval se mezi větvemi a liboval si. Tady mě nikdo nenajde. A jídlo tu mám také. Na jabloni rostla letní jablka. Bertík si jedno utrhl, pak druhé a třetí a přitom se díval na sebe a na oblaka a uvažoval.

Kdybych měl bratra, bylo by všechno jiné. Anebo kamaráda. Musel by být tak veliký jako já. Sousedovy děti jsou moc malé. Ale umějí chodit, a jedí také samy. O to jsou na tom lépe než Štěpánka. Jenže moc veliká legrace ani s nimi není. Kdybych si tak mohl něco přát, povídá Bertík a dívá se na letní oblohu s oblaky, kdybych mohl, hned bych si přál kluka, jako jsem já. A šel by se mnou k řece.

Toho dne vydržel Bertík na stromě dlouho. Na veliká přání je zapotřebí hodně času. Bylo to velké a moc hezké přání.

A pak na ně zapomněl.

10

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 10

07.03.2023 11:07

3.

Bertík se nepřestává divit

„Máš pravdu,“ řekl Bertík cizímu chlapci, „V létě jsem si přál kamaráda.

Víš, já jsem pořád sám. No, tak docela ne, je tu tatínek a maminka, ale ti pořád pospíchají. Štěpánka ještě neběhá a babička běhat nemůže.

V naší ulici nejsou vůbec kluci. No, tak docela ne, jsou, ale moc malí, anebo zase moc velcí.“

11

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 11

07.03.2023 11:07

„Nejsem ani moc malý, ani moc velký,“ promluvil chlapec. „To nejsi. Vypadáš skoro jako já,“ řekl Bertík. „Jsem stejně veliký jako ty, jsem stejně starý jako ty, jenom jsem silnější než ty. Abych ti mohl pomáhat.“ Bertík povzdychl. „Co je ti?“ otázal se ho chlapec. „Jenom mě napadlo, že tvou pomoc budu asi brzy potřebovat,“ řekl Bertík. „Bydlím až na druhém konci města a dneska mě ještě čekají dvě trápení.“ „Samá trápení,“ potřásl chlapec hlavou. „Raději o tom nebudeme mluvit,“ řekl Bertík, „raději mi pověz, jak ses tu vzal.“ „To je tak,“ začal chlapec vyprávět, „všichni lidé si něco přejí. Jedni si přejí a přivírají přitom oči, druzí si přejí a dívají se přitom do dálky. Jak jsi tenkrát seděl na jabloni, přál sis s otevřenýma očima. A tomu, kdo si přeje s otevřenýma očima nějaké přání, tomu se může poštěstit, že uvidí stříbrný oblak. A pak se mu přání vyplní.“ „Máš pravdu,“ řekl Bertík, „vzpomínám si, že mě z toho koukání do oblak bolely oči.“ „Ano,“ přikývl chlapec, „měl jsi štěstí, že jsi zahlédl stříbrný oblak, právě když sis něco přál. Jsou kluci, kteří vidí oblak a nic si nepřejí, anebo si něco přejí a nevidí oblak. Tobě se to pěkně sešlo. A navíc se ti ještě podařilo na svoje přání zapomenout. Proto mě tu máš.“ „Prima,“ řekl Bertík, „ještě mi řekni, kde bydlíš.“ „Bydlím u tebe.“ „U mě?“ Bertík se polekal. Představil si, co mu asi doma řeknou, až přivede do jejich malého bytu tady toho kluka. Maminka stejně čas od času naříká, že u nich doma není k hnutí.

12

Stribrne dobrodruzstvi 001 az 160-2023.indd 12

07.03.2023 11:07