0043670

KNIŽNÍ KLUB

Kronika meho zivota_opravy.indd 5

22.08.22 15:50

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 4

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 7

RODNÉ HNÍZDO ůj otec prožil v životě hodně strastí i bolestí: v neradostném dětství jako nevítané a odstrkované dítě; v učení i mužném věku, kdy musil stále zápasiti o existenci rodiny a vydělávat jenom na úroky, protože byl donucen začíti s dluhem; a v pozdějších svých letech byl k tomu ještě trápen úpornou rozedmou plic, jíž konečně i podlehl ve věku 57 let.

Tuto nemoc prý si uhnal schvácením, když jednou v zimě táhl nakoupené kůže na sáňkách z Kostelce nad Černými lesy. Pamatuji ho už vážně nemocného. Když mi bylo asi sedm let, zkrušila ho nemoc tou měrou, že se dal poprvé zaopatřit svátostmi umírajících. Potom žil ještě asi deset roků. Nikdy nenaříkal, a jakmile nemoc polevila, býval i veselý. Nemoc, starosti i příležitostné rány osudu snášel se stoickým klidem a přijímal je z rukou božích s odevzdaností věřícího křesťana. Když jsme byli okradeni nebo přišli o dobytče, matka vždycky naříkala, ale otec jí klidně domlouval: „Co je pryč, je pryč a je marno naříkat! Pánbůh dal, Pánbůh vzal – tak už nelamentuj!“ Byl velmi nábožný a ve víře, že rány osudu jsou křížkem od Boha, dovedl je snášet bez nářků a proklínání. Můj otec byl také člověk velmi pracovitý. Dělal od rána do noci. Pracoval pilně se synem Františkem, s učedníkem i tovaryšem, a přece jsme z toho všeho nic neměli. Lidé chtěli práci téměř zadarmo

M

7

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 8

a ještě zůstávali dlužni. Často jsem takové neplatiče chodil také upomínat.

Bývaly to pro mne vždycky velmi trapné cesty. Otec ostatně přišel mezi lidmi o mnoho peněz; materiál ovšem musil zaplatit ze své kapsy a dělníkovi také. A přece práci nikdy neodbýval a dílo z jeho rukou nesmělo mít chybičky. Jeho zvláštním oborem byly vysoké boty, shrnovačky, s několika varhánky nad kotníky. Šíval je hodně vojákům, kteří sloužili u dragounů, a od nich prý si je dlužily i šarže, když jeli chlapci domů na dovolenou. Není ostatně dávno, co jsem mimoděk vyslechl rozmluvu a slyšel chválit práci svého otce – po tak dlouhé době ještě: „Jó – potřeboval byste na to pořádnou botu, jak dělával nebožtík švec Mlejneček. Teď už takový nikdo ani nedovede!“ Jako člověk nábožný, byl otec i krajně poctivý. Nikdo o něm nesmí říci, že někoho o něco připravil: vědomě ani o haléř. Jednou sestra Marie přinesla z Mirošovic peníze za boty, a přinesla o šesták více. Sotva to však otec zjistil, musila se sestra ihned obrátit, třeba už bylo téměř tma, a běžet do Mirošovic vrátit šesták sedlákovi. Domů jsme my děti nesměly přinést nic cizího. To by nás otec pěkně hnal s tím zpátky. Jenom chodit na ovoce nebo na lusky do cizí zahrady mi otec zvláště nezakazoval, patrně z těchto důvodů: předně, bylo to odpradávna výsadou všech pořádných kluků, a pak, bylo to vždycky riskantní a často končilo důkladným výpraskem. A ještě něco směli jsme bez obavy přinést domů: zajíce, který se chytil do oka. Polní a lesní zvěř se tehdy, podle názoru všech venkovanů, pokládala za obecný a společný majetek. Zato mě však otec nehnal zpátky, když jsem jednou přinesl o pětník méně. Odváděl jsem totiž opravené boty do statku a dostal jsem za ně pětatřicet krejcarů. Když už jsem byl pěkný kousek cesty od statku, dohonila mě selka a kázala, abych jí ukázal, kolik mi sedlák vyplatil. Rozevřel jsem dlaň s penězi a tu selka beze slova vzala si z toho pětník a vrátila se zpět. Plačky jsem to otci žaloval. Neřekl ani slova o lakomé selce, jen mávl rukou. Nu, a co ta selka z toho měla? Dostala ještě lakomější snachu a zemřela v chlévě vysílením.

Přes všecky svízele měl otec rád švandu. V mladších letech chodil s pytlem v masopustním průvodu a v hospodě se účastnil scény zabíjení ohromného kopyta. Pro tuto scénu také ušil z kůže velikou jitrnici, jež byla pak při té zabijačce podána ctí a darem panu starostovi. Uměl zpívat mnoho posměš-

8

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 9

ných písniček o ševcích, a chtěl-li někdo otce rozzlobiti nějakou ševcovskou historkou, odbyl ho vtipem ještě větším a zkazkou jedovatější a posměváček už dal pokoj. Pro svůj humor byl zván na veselky i do sousedních obcí. Když někdy místo mne pásl krávy „Na dolích“, zpíval klukům písničky o ševcích za to, že mu zaháněli. Ale přede mnou nikdy tak nežertoval. Rád si pohovořil o starých i nových událostech a měl k tomu dosti příležitosti. Přicházeli k nám na besedu pamětníci starých časů Franták a Čihák, a sousedé, kteří si přicházeli objednat boty, vždycky rádi chvíli poseděli. Otec si zašel do hospody na trochu pohovoru a ještě spíše na partii dardy, již dlouhá léta hrával se stejnými hráči. Opilého jsem ho však nikdy neviděl. Také jsem nikdy nebyl svědkem, že by se byl hádal s matkou; trapných domácích scén a křiků byl jsem, bohudíky, ušetřen. I když ho matka něčím někdy dopálila, vždycky to hleděl vyřídit spíše nějakým vtipem než zlým slovem. Hádky a křiky nebyly u nás doma obvyklé ani mezi sourozenci.

9

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 10

S přibývajícími lety se tatínkova nemoc zhoršila. Musil si dávat hodně pod hlavu, aby mohl spát, ve vodorovné poloze se dusil. Choroba se stupňovala, až konečně mohl spát už jenom sedě, maje hlavu opřenu o lenoch židle, jenž byl obalen starými kabáty, s polštářem navrchu. Tak musil spát mnoho let, a nikdy na to neklel, ani nezanaříkal. Spíše mi každý večer říkával s humorem: „Tak mi, Jozífku, osedlej toho valacha!“ Býval to trapný pohled pro nás, kdo jsme se mohli pohodlně protahovat na posteli. Někdy přitom vzpomínal na starého Šindeláře, jenž trpěl rovněž rozedmou plic; přišel k nám občas, a lapaje po vzduchu, žadonil: „Půjč mi, mistře, prosím tě, knejp! Já si ty prsa rozříznu, abych se mohl – ke všem čertům – podívat, co mě to tam vlastně dusí!“ Pro úlevu užíval otec jakési čtyřhranné svíčičky; když nemohl dýchat, zapálil ji a kouř vdechoval. Pak se mu vždycky velmi ulevilo. Bohužel, byly ty svíčičky dost drahé, a proto si toho léku mohl dopřát jenom málokdy. Nejhoršími měsíci byly duben a listopad; těch se strašně obával a vždycky byl hned veselejší, jakmile ty dva měsíce už minuly.

Jak otec žil, co jsem odešel do Prahy na učení, nevím. Lépe mu však jistě nebylo. Do Prahy jsem se vydal v létě r. 1902 a za dva roky, v létě 1904, přijel mi bratr oznámit, že otec už nežije. Byl krásný letní den, když jsem ho doprovázel na poslední cestě, ale já všechnu tu krásu, jíž jsem jindy věnoval tolik pozornosti, tehdy vůbec nevnímal.

Když jsem se narodil, byla matce čtyřicet tři léta. Bylo jí tedy padesát, když mně bylo sedm. Pamatuji si ji tehdy jako starou ženu, unavenou prací a starostmi. Také, myslím, trpěla neurastenií, kterou jsem po ní podědil.

Ačkoliv bývala ráda dobré mysli, upadala snadno pro každou maličkost do pochmurné nálady i pláče. V mládí prý byla velmi veselá a nikdy neplakala.

Stále jí bylo něco k smíchu. Často, měla-li potkat některou váženější osobu, raději se jí včas vyhnula, aby se nemusila před ní smát, protože by to mohla ona osobnost vztahovat třeba na sebe. Když jí zemřela matka, moje babička, tu prý si před pohřbem stále říkala: „Jak já jenom na ten pohřeb půjdu? Co když se tam budu třeba smát?“ Její obavy se však nesplnily a o pohřbu si

10

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 11

zaplakala, jak se sluší. Bývala už za mého časného dětství, když se blížila k padesátce, velmi roztržitá. Tak třeba tloukla v moždíři kávu a vysypala ji pak do putýnky s pitím pro krávy. Teprve po chvilce si uvědomila svůj omyl a dala se do takového pláče, že bylo těžko ji utišit. Snad to byly právě projevy její neurastenie. Při ní člověk bývá buď stále výstředně veselý, nebo bez příčiny smutný, a u někoho se obě ty nálady přečasto a náhle střídají. Také u mne veselost a melancholie se velmi často střídá jako u mé matky v pozdějším věku.

Jako malému chlapci povídala mi matka pohádky. Proti všem výchovným pravidlům byly to pohádky strašidelné, o čertech, loupežnících, ježibabách a podobné havěti. Pamatuji se, mráz mi běhával po zádech, když mi matka večer potmě vyprávěla pohádku, v níž se dva loupežníci dělí o lup v noci v kostnici a huhlavě při tom počítají: „Tohle tobě – tohle mně! Tohle tobě – tohle mně!“ Po této pohádce nikdo by mě nebyl dostal ze světnice ani za šesták! – Jakmile jsem však trochu povyrostl a pak prosil matku o nějakou pohádku, odbývala mě už, že jsem na pohádky velký a že je na ně mrzuta.

A já bych byl ještě tak rád poslouchal! Někdy v neděli odpoledne si také zazpívala, hlasem už poněkud třaslavým: „U kovárny bubnujou, bubnujou, to na vojnu verbujou“, a potom jakousi posměšnou píseň o kantorově krávě. Po té písni vzpomněla často svých školních let. Chodila ještě do staré doškové školy. V zimě musily děti chodit samy do lesa na dříví, nechtěly-li ve škole zmrznout. Učily se ve světnici, kde žena kantorova vařila i prala, při čemž jí větší děvčata pomáhala, zatímco starší kluci štípali na dvoře dříví. Musíme uvážit, že má matka chodila do školy sotva několik let po zrušení roboty a školské poměry se od poddanských dob ani trochu nezlepšily. Uměla číst latinku i frakturu či švabach, ale psát jsem ji nikdy neviděl; podepsat se však uměla i v padesáti letech. K své šedesátce onemocněla šedým zákalem a musila se podrobit operaci v Praze. Tu dobu jsem se učil v Praze knihařem a každé odpoledne směl jsem jí, s dovolením mistrovým, donést svou odpolední kávu. Při zápisu v přijímací kanceláři nemocnice se patrně přeslechli, když hlásila své jméno, a tak se octlo na černé tabulce nad její lůžkem místo Ladová – Hladová, kteréžto jméno – možná – bylo, vzhledem k nemocniční stravě, případnější.

11

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 12

V posledních letech svého života žila má matka u své vdané dcery, mé sestry Marie, jež bydlila v podnájmu. Tam kolem ní skotačila čtyři vnoučata, ale babička už byla čím dál mrzutější a někdy upadala i do takové melancholie, že bez příčiny dlouho plakávala. Tak se v podivném kontrastu její lehkomyslný smích z mládí změnil ve stáří v trudnomyslnost bez jakékoli zjevné příčiny. Matka zemřela v listopadu r. 1912. Bylo jí osmašedesát let.

Sestra Marie, jako snacha kostelníkova, měla povinnost každou sobotu uklízet v kostele. Matka ji v této práci někdy zastala a při jednom takovém úklidu byla stižena záchvatem mrtvice. Odnesli ji do bratrova bytu, kde se už k vědomí neprobrala. V pochmurné deštivé podzimní neděli jsem spěchal k domovu, abych matku zastihl ještě naživu, ale ona mne už nepoznala; jenom jednu chvilku, když jsem tak na ni promluvil, pohybovala před sebou rukou, jako by dělala křížek. Asi za týden po záchvatu zemřela, neustále slzíc a plačíc.

Bratr František byl nejstarší sourozenec. Téměř o sedmnáct let starší než já. Ještě jsem nechodil do školy, a on už byl vojákem. Narodil se r. 1870.

V mládí byl asi povedené kvítko. I z náboženství míval trojku. Dostával ji prý jen proto, že práskával hlučně bičem, kdykoli hnal krávy na pastvu kolem fary. Ještě než chodil do školy, zlomil si nohu, když se vozil po příkrém svahu na ševcovské třínožce. To se však stalo jistě spíše z nedostatku jiných, vhodnějších prostředků k hraní než z bujnosti. Třínožka mu byla i jinak osudnou, neboť se na ní vyučil ševcovině a zůstal na ní i jako tovaryš. Pracoval však stále jen doma, pomáhaje otci. Nebyl ani na obvyklém vandru. I s tou nalomenou nohou byl odveden a sloužil osm neděl jako záložník šestatřicátého pěšího pluku mladoboleslavského. Jako chasník byl chování slušného. Nikdy se neopíjel, nebyl ani karbaník a také se nikdy nepral v hospodách. Rád tančil a rád si zazpíval některou národní písničku. Zpívával se sestrou Marií. Od nich jsem se také naučil mnohým našim jímavým lidovým písním a radostně přiznávám, že ty písně právě velmi ovlivňovaly mou fantazii.

Otcova vleklá nemoc způsobila, že se František dlouho neženil. Až když už mu táhla čtyřicítka. Tehdy také zanechal řemesla a dal se do služeb dráhy

12

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 13

jako dělník vrchní stavby. Pro svou spolehlivost a svědomitost mohl se po čase stát i dozorcem nad dělníky. Byl by si velmi polepšil, ale bál se odpovědnosti. Ostatně i tak se mu vedlo mnohem lépe než u řemesla: nemusil platit materiál a nikdo mu nezůstával dlužen za vykonanou práci. Brzy si poplatil všechny dluhy a konečně ukládal i do záložny.

Byl pod penzí, jak se říká – ale předpovídal si dobře, že se penze nedočká.

R. 1929 – bylo mu devětapadesát let – zabil ho vlak nad mnichovickou zastávkou. Krásný, červnový den. Dopoledne jsem byl s rodinou na procházce na silnici vedoucí k Hrušovu a stále jsem si jen pochvaloval: „To je překrásně!“ Už v poledne přiběhl syn hostinského Sejky vyřídit Jobovu zvěst, že je bratr mrtev.

Pracoval na trati. Když přijížděl vlak, poodstoupil František na hromadu štěrku. Buď měl závrať, nebo ztratil rovnováhu při pohledu na blížící se vlak, a možná také, že se hromádka šutru pod ním sesula a on spadl pod kola. Tehdy se mi nejpříšerněji vyplnilo staré přísloví: Nechval dne před večerem.

Sestra Antonie se narodila v r. 1877. Bylo to hezké, zdravé černooké děvče, ale život brzy ten květ sežehl. Doma se málo zdržovala, byla stále v Praze ve službách a domů se vrátila jen zemřít. V poslední své službě musila nosit na zádech putny s vodou, voda stékala jí někdy i po těle, a to se jí stalo v zimě osudným. Od častého promáčení ledovou vodou dostala zápal ledvin a domů přijela stonat. Po delší době se pozdravila, a měla se, jak lékař nařídil, hodně šetřit. Ale sestra nedbala; z radosti, že už zase může pracovat, šla jednoho rána s matkou na trávu, a chtíc ušetřit matku, vzala těžký pytel s mokrou trávou na záda. Vlhká, studená tráva ji znovu zastudila choulostivé ještě ledviny a sestra znovu ulehla. Recidiva se již hůře léčila, lékař se marně snažil sestru zachránit. Bylo to dlouhé a kormutlivé stonání ve světnici, kde jsme spali ještě čtyři. Posléze nemohla ani ležet a musila, chudák, stále jen sedět v koutě místnosti na židli na chatrné podušce. Jednou se kdosi u nás zmínil, že na faře mají starou pérovanou lenošku, v níž sedávala zemřelá farská kuchařka. Sestra prosila rodiče, aby tu židli vypůjčili, že už má celé tělo od svého tvrdého lože probolené. Rodičům se však zdál tento poža-

13

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 14

davek velkou troufalostí, vymlouvali to všelijak, a teprve když děvče úpěnlivě prosilo, rozhodl otec, že faráře o lenošku poprosí. Farář vyhověl a sestra si libovala, jak se jí teď pohodlně odpočívá. Avšak za nějaký čas i pérovaná židle jí byla tvrdá, a to byl začátek konce. To už nemohla sestra ani hlasitě mluvit, a když něco v noci potřebovala, zatloukla jen na okno plácačkou na mouchy.

Jednou – ve stodůlce jsme mlátili – přišla za námi „tetička z pastoušky“, aby se poptala po zdraví Antonie. Matka si jí stěžovala, že je to pořád horší, že sestře už otekly nohy. Zkušená teta poradila, abychom se přesvědčili o skutečném stavu nemocné. Máme prý otok smáčknout prsty, a vyrovná-li se hned, je stále ještě naděje. Zůstanou-li však důlky po prstech, není pomoci.

Matka mě hned poslala, abych to nějak nenápadně zkusil. Sestra právě spala, ani nic nezpozorovala. Vmáčkl jsem prst do oteklé nohy a důlek zůstal. Když jsem to pak ve stodůlce sdělil, matka, sestra Marie i tetička hořce zaplakaly.

Opravdu brzy potom nastal konec. Jedné noci jsme byli všichni probuzeni silným zabušením plácačkou na okno. Když matka přispěchala k nemocné, neměla už, ubohá, žádného přání. Uchopila jenom matku za rameno a tak je stiskla, že na něm měla matka dlouho modřinu. Poslední projev života mé

14

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:07 AM

Page 15

sestry Antonie. – Tu smutnou noc mám stále na paměti. Dlouze jsem se díval na sestru a viděl už jen bědné trosky kdysi svěžího dívčího těla; hlava zmučeně opřena o zeď nejnevlídnějšího kouta naší světnice.

Mladší sestra Marie se narodila r. 1881. V mládí byla živé letory – tak živé, že jí tatík často musil pohrozit potěhem. Pamatuji se, jak jsem, malý hošík, seděl v posteli, zatímco sestra se sestřenicí Annou Ladovou prováděly po světnici své divy. Oblékly se do starých kabátů otce a bratra a v nich potom vyváděly, že kolem všecko padalo: tancovaly, vyskakovaly do výšky a ječivě výskaly. Vtom zaklepal kdosi na dveře. Děvčata se domnívala, že to klepe žertem některý známý mládenec, a proto zvala dál rčením, obvyklým v takovém případě: „Nejste-li připosr…, můžete dál!“ Dveře se pomalu otevřely a do světnice vstupoval starší, vážný pán s aktovkou pod paží. Děvčata se na okamžik zarazila, a potom se dala s jekotem na útěk – po židli, po stole a okénkem na zahrádku, kde se ukryla za hromadu pařezů. Pán se chvíli rozpačitě rozhlížel po světnici a konečně odešel, aniž na mne promluvil. Patrně jsem ještě za to nestál. – Ale pamatuji se tento příběh živě. Působil na mne záhadně. Proto jsem jej musil zvěčnit.

Když vychodila obecnou školu, odešla Marie do Prahy do známé rodiny, kde se učila švadlenou. Po vyučení se však šití už nevěnovala a sloužila v Praze na několika místech, s malými přestávkami až do své svatby r. 1905.

Provdala se za Antonína, syna hrusického krejčího a kostelníka Jedličky, jenž byl rovněž krejčím a hudebníkem. Sestra s ním žila až do světové války. Byl pak odveden a zemřel na tyfus v ruském zajetí. Zůstala sestra se čtyřmi malými dětmi, úplně bez prostředků, odkázána pouze na malou podporu. Nezoufala. Všechny děti řádně vychovala, a jeden její syn, Josef, vystudoval reálku s vyznamenáním. Teď konečně žije ta vzorná matka, má sestra, u své nejmladší dcery Marie, provdané v Mirošovicích.

15

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:08 AM

Page 16

Vzpomínám-li dob svého nejčasnějšího dětství, mohu se jistě pochlubiti upomínkou na okamžiky tak daleko sahající, že mi to nikdo nechce ani věřit.

Pamatuji totiž dobře, že jsem ležel ještě v kolébce, když do dveří vstupovala příbuzná místního kováře. Po nějaké době mne matka v neděli strojila na stole do čisté košilky s krejzlíkem a ta ženská k nám přišla opět. „Ten už je velkej od tý doby, co jsem tady nebyla,“ divila se, a mně se to vrylo nesmazatelně v paměť. Nemůže to být žádná fantazie, vždyť jsem si celou příhodu vždycky připamatoval, jakmile jsem začal chodit a někde tu ženu znovu uviděl!

Náš starý domek číslo 15 stál pod mírným svahem, takže skoro celá jeho zadní boční zeď byla opřena o násep hlíny. V baráčku byla jediná obytná světnice, malá síňka, chlév, stodůlka a menší chlívky pro husy a čuníka. Ze síňky se vcházelo nejen do světnice, ale i do chléva. Za barákem byla malá, ale útulná zahrádka. V jediné světnici se vařilo, spalo a provádělo obuvnické řemeslo. Spalo tu někdy nejen šest členů rodiny, ale často ještě pocestný, nad nímž se otec ustrnul, když v celé vsi nemohl sehnat nocleh. Mnohý z těch noclehářů uměl pěkně vyprávět, a tak jsem i od nich slýchával o všelijakých lidských osudech, v nichž – bohužel – bylo málokdy co veselého.

Obytná světnice byla jediná z kamene, vše ostatní bylo dřevěné. Snad kdysi býval celý domek ze dřeva a některý bývalý majetník měl prostředky jen k přestavění světnice. Ale i to bylo jistě už velmi dávno, neboť krovy a stropní trámy byly tak ztrouchnivělé, že musily být venku i ve světnici podepřeny zvláštními sloupy. Třeba byla chaloupka nizoučká, že dospělý člověk snadno dosáhl stropu, byly kamenné zdi skoro metr silné. V létě býval proto ve světnici milý chládek, ale v zimě se kamenné zdi tak potily, že ze stěn tekly celé potůčky vody. Od toho se nám kazil chudý nábytek, obrázky na stěnách a šatstvo v almaře. Ale i tento stav býval zdrojem mnohých zábav. Chodíval jsem po posteli a prstem sváděl jeden malinký potůček do druhého, až splynuly dole u země v jediný velký proud. Podlaha se nám vlhkem nekazila, protože jsme měli ve světnici jen udusanou maznou hlínu, jaká bývá ve stodolách na

16

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:08 AM

Page 17

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:08 AM

Page 18

mlatech, a místo suků z ní někde vyčnívaly drobné kaménky. Proto jsem snadno mohl udělat lžící ve zvlhlé hlíně malé stružky, kterými jsem sváděl vodu ze stěn do malého rybníčku. Tím rybníčkem ve světnici jsem se potom rád chlubíval před ostatními kluky, a když jsem si pozval některé synky ze statků, aby tomu uvěřili, často jsem vídával, jak mi to závidí a jak se potom mrzutě loudají k svým výstavným a suchým domovům.

Když mě potůčky omrzely, hrával jsem si s kopyty a botkami. Jak už víte, byl můj otec obuvník, a v naší světnici se stále válelo plno dřevěných kopyt a obuvi, přinesené do správky. To byly moje první hračky. Pár bot, zapřažený za šněrovadla do zouváku, mi úplně nahradil dřevěné koníky a s tím podivným spřežením jsem sjezdil celou světnici. Ale raději jsem zapřahal do zouváku kopyta, protože mi v dětské fantazii připadala životnější než botky a střevíce. Patrně proto, že se často při návštěvách strýců mluvilo o našich kopytech jako o věcech, které při různých příležitostech oživnou a potom jsou prý neznámým lidem mnohem nebezpečnější než vosy nebo sršně. Pantáta Mlejnek říkával, že kopyta jsou nejhorší, jestliže se rojí nebo jsou rozdrážděna. Tou dobou je prý nejlépe vyhnout se jim na hodinu cesty. Vždy jsem s velkým uspokojením slýchával, že zdivočelá kopyta může ukrotit jen starý, zkušený mistr ševcovský, kterého kopyta dobře znají jako svého ošetřovatele, hospodáře a dobrodince. To byl náš tatínek. Proto jsem s kopyty, zapřaženými do zouváku, zacházel vždy šetrně, nikdy jsem je netloukl a spíše vlídnou domluvou je hleděl přimět k pohybu. Byl jsem tedy s našimi kopyty vždy v přátelském poměru, a přece mě rodiče často varovali, abych k nim pod kamna nelezl nikdy v neděli. Prý proto, že i kopyta chtějí mít svůj nedělní klid; mně to ovšem říkali rodiče proto, abych si neušpinil nedělní šaty.

Pokud se pamatuji, měl jsem jako malé děcko tuze málo opravdových hraček. Malou plechovou lokomotivu a pestrého dřevěného ptáčka, který měl v ocase píšťaličku. Ale mne to nijak netrápilo. Jako každé dítě, i já viděl v mnohém předmětu živé zvíře nebo člověka a podle toho jsem s takovou věcí zacházel. Dřevěnému kopytu jsem předkládal k jídlu trávu nebo brambory za odměnu, že musilo tahat zouvák s nákladem polínek. Ale obratem byla ze zouváku zase kráva nebo kůň a zapřahal jsem je do kopyta, do krabi-

18

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:08 AM

Page 19

ce nebo do převrácené stoličky. Se zouvákem bývalo však někdy těžké pořízení; nechtěl tahat, plašil se, kopal a svými dvěma výčnělky trkal do všeho, co se mu připletlo do cesty.

Na naší půdě, nebo jak se u nás říkalo „na hůře“, leželo v tmavém koutě ohromné kopyto, z kterého jsem měl opravdu strach. Jak jsem se později dověděl, dal si je otec udělat pro jakési masopustní představení a potom je na půdu uložil „pro strýčka Příhodu“. Leželo tam v přítmí skloněné střechy na podestlaném seně a já se ho v útlém věku bál víc než zlého psa. Nikdy jsem k němu nešel, a když už jsem vylezl na půdu krást sušené švestky, vždycky jsem je obcházel velikým obloukem a ustrašeně se ohlížel, jestli se snad neodvázalo. Těch pár sušených švestek věru ani nestálo za ten strach, a když maminka zjistila, že se jí ve špižírně, to je v podlouhlé truhle na zásoby vařiva, švestky nějak podezřele sesychají, uvázala jednoduše ono zlé kopyto k noze špižírny, a hned jsem nechal švestky na pokoji. Čím však jsem byl starší, tím menší strach jsem měl z pantátova kopyta. Pomalu jsem k němu chodil blíž a blíž, až jednou jsem si dodal tolik odvahy, že jsem je i pohladil.

Potom jsem si vedle něho lehl a zanedlouho, když už jsem si myslil, že mě dobře zná, odvážil jsem se v jeho blízkosti i krást švestky. Vylezl jsem na vysoký pytel s moukou a odtud již snadno dosáhl na prkno, kde byla mísa se sušenými švestkami. Ale hrábl jsem tam jen jednou a už jsem cítil, jak se pytel pode mnou hroutí a já padám dolů na slámu vedle špižírny, a potom už to šlo jako s červivým jablkem. Od špižírny jsem se skulil půdním otvorem na žebřík a žuchl na hliněnou podlahu síňky jako pytel otrub. Snad jsem přitom také ustrašeně vykřikl, hned potom se rozlétly dveře u světnice a polekaný otec vnášel mě ve svém náručí do světnice. Tam mě složil na zem a v rychlosti prohlédl všecky moje údy, aby zjistil, zdali jsem si nic nezlámal.

A potom bystře skočil k verpánku pro nějakou medicínu. Já ovšem už na další ošetření nečekal, vyrazil jsem ze světnice jako jelen a zastavil se až v druhé vsi. To by se býval měl potěh dobře, kdybych se byl jen o minutku omeškal! Dlouho potom ještě jsem pevně věřil, že zlé kopyto ten pytel s moukou pode mnou podrazilo. Starší bratr se mi pro tu nehodu dlouho posmíval – až na posměváčka také došlo. Jednou šel na půdu pro trochu slámy a patrně si tam počínal tak furiantsky, že to ztrouchnivělý strop nad

19

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:08 AM

Page 20

chlévem nesnesl a milý bratr propadl stropem do chléva na naši starou Straku. Naštěstí to však pro oba dobře dopadlo a Frantík i Straka to odnesli jen pořádným leknutím.

Z našeho dvorečka se vcházelo do malé síňky, z níž vedly jedny dveře do světnice a druhé do chléva, kde byly vždy tři kusy dobytka; stará kráva, jalovice a telátko. Ostatní děti se mi proto ve škole i na pastvách vysmívaly, že bydlíme, jíme a spíme společně s kravami. Vídaly u nás jedním vchodem vcházet i vycházet lidi i dobytek. Ale já si z toho docela nic nedělal, protože jsem měl naše kravičky rád, a posměváčky odbýval jsem vtipy na různé nedostatky jejich vlastních obydlí, kterých bývalo někde ještě daleko víc než u nás. Často se však u nás přihodily věci, o kterých se vesnické děti naštěstí nedověděly. Někdy, když nikdo nebyl doma, odvázala se stará Straka a vyšla si z chléva trochu na procházku. Našla-li dveře na dvorek zavřené, otevřela si rohem polootevřené dveře do světnice a tam vždy nadělala plno škod; na

20

Kronika meho zivota_zlom_final

4/23/07

6:08 AM

Page 21

okně okousala květiny, z hrnce na plotně vypila kávu, rozšlápla škopek, porazila ševcovský verpánek, a když ji zábava omrzela, lehla si pohodlně na zem doprostřed světnice a klidně přežvykovala. Jindy se stalo, že odvázaná Straka zůstala v tmavé předsíňce, když k nám právě přicházel vážený pan starosta v vedlejší vesnice. Chtěl mít na pouť nové boty a přišel, aby mu vzal otec míru. V šeru tmavé předsíňky viděl, že se něco strakatého pohnulo, a jako zdvořilý člověk slušně pozdravil a čekal, až mu někdo poděkuje, aby se potom teprve zeptal, kde bydlí pan mistr. Ale místo zdvořilého poděkování dostal něčím chlupatým přes obličej a hned potom byl vystrčen na dvorek důkladným dloubnutím. Pan starosta byl ovšem velmi překvapen takovým neočekávaným přivítáním. Postál na dvorku a čekal, až někdo vyjde ven, netroufaje si podruhé vstoupit. A když nikdo nevycházel, dopálil se, odešel a víckrát jsme ho u nás neviděli. Tak otec přišel o dobrého zákazníka. Často k nám přicházeli také podomní obchodníci. Jak nám vždy bývalo do smíchu, když se některý u nás ve světnici zeptal, zdali by snad také „naproti v sekničce něco nekoupili“. Vždycky jsem si v duchu představoval, jak naše Straka kupuje obrázky, malované hrnečky a látky na šaty pro sebe, jalůvku i telátko. Podomním obchodníkům bývalo vždy divné, že jim naši neodpovídají a jen se tak nějak divně usmívají. Jistě si myslili, že my s „těmi naproti“ asi nežijeme v dobré shodě.

Naše světnice byla můj celý svět. V ní jsem se učil poznávat různé předměty, jak se jmenují a k čemu slouží. Na všecko se pamatuji. Nejdříve to byl plechový hrneček na kávu, rendlíček na kaši, malá stolička, a potom, když jsem začal lézt po zemi, objevil jsem kopyta, všelijakou obuv a nářadí, potřebné k obuvnickému řemeslu. Na verpánku bylo mnoho věcí vhodných k hraní, ale s těmi jsem si hrál, jen když nebyl nikdo doma, protože otec nedovolil, abych se v nářadí přehraboval. Byla tam ozubená kolečka s držadlem, v nichž jsem viděl jakýsi trakářek, ale byla tam i šídla a knejp, o který jsem se také často citelně poranil. Když pak za mnou přicházeli kamarádi, měli i oni neodolatelnou touhu přehrabovat se ve všech těch roz-

21