Anna Bolavá Vypravěč vypravec_sazba_zdroj.indd 5
11.09.2022 17:57
Vyprávím to já. Když se neudržím, vylezu a je to tučně. Nejsem vševědoucí, a ani být nechci. Nevyprávím líp, vyprávím jinak.
Chraňte přírodu.
vypravec_sazba_zdroj.indd 7
11.09.2022 17:57
Legenda o zámečku na Běstvinách Kdysi dávno nebyly Běstviny pouhými nepřehlednými lesy, ze kterých pocestným naskakovala husí kůže. Uprostřed rozsáhlého panství stál nevelký zámek. Hrabě, jenž ho pro sebe a svou ženu poručil postavit, miloval rostliny všech velikostí a barev a své jmění neutrácel za vybavení přepychových komnat, nýbrž za rozšiřování čarovných zahrad. Těm vévodila vysoká prosklená budova, vzbuzující úžas a respekt příchozích. Magický skleník, jenž se zdál v noci žhnout modrým světlem, však návštěvám neotvíral dveře dokořán. Bez boje k sobě dovnitř pouštěl jen běstvinského pána, který shromažďoval cizokrajné květiny, aby se pnuly kolem jeho končetin, aby vedly jeho kroky, aby hýbaly jeho rukama i otáčely jeho hlavou. Postupem času zahrada vzkvétala, panství kolem však bujelo neukázněností. Lidé nerozuměli sladkým vůním neznámé květeny a v hraběcí zálibě spatřovali rozmařilost. Nad zámečkem visel temný stín. Sloužící se tu necítili dobře. Jako by jim tu cosi četlo myšlenky a pak je vyměňovalo za neklid a marnost nad sebou samými. Jeden po druhém mizeli lidé, stejně tak prasata, koně i krávy v okolí. Vyšlechtil snad hrabě masožravou květinu, která polyká bez rozkousání? Přes den panuje v zahradách tichá tíseň, v noci strašidelné dunění, křik a sladká pachuť krve. Země se otřásá, až zdi zámečku praskají. Hlavní zahradník má ve tváři málokdy smích, spíš starost mu prohlubuje vrásky, v nichž poddaní, prahnoucí po vysvětlení, neumějí číst. Hrabě mlčí. Jeho pohyby jsou trhavé a zbrklé, světlo v očích spalující. Sžívá se s divokou zahradou
9
vypravec_sazba_zdroj.indd 9
11.09.2022 17:57
a je hystericky šťastný. Opravdu vytvořil cosi neskutečného a je třeba to krmit. Obrovského červa plného myšlenek místních lidí, jenž si vyhloubil hnízdo pod rozsáhlým kompostem u zdi. Z jakého kontinentu pochází? Na jakém listě či v jakém kořínku byl jeho zárodek do zahrady zavlečen? Nebo se zrodil až zde, z nepřirozené lásky člověka k tlející půdě? Červ v zemi uprostřed Běstvin se stává svědomím celého kraje. Bez ostychu polyká směšné člověčí touhy a strachy a zpátky na povrch je vrací v podobě výčitek svědomí. Tvor z podzemí s nepříliš vyvinutým zrakem vyniká v manipulaci myšlenek a v teplejší části roku je pořád hladový. V zimě pak usíná na tak dlouho, aby lidské uvažování přivyklo myšlence, že je to celé pouhý zlý sen. Nic skutečného, proti čemu je možné se bránit. Dlouhá léta podřizoval ješitný majitel panství koloběhu života exotických rostlin vše. Až jednou, když se zámecký kompost rozrostl tak, že nahnilé lupení začalo padat přes zeď do lesní obory a v kraji už nebylo žádného výživného špatného smýšlení, pohnula se země natolik, až prasklo levé křídlo zámku a zdivo zasypalo manželské lože. „Co ještě chceš?“ zvolal pán poté, co vlastníma rukama rozryl podzemní hnízdo a narazil na pancéřová záda stočeného červa. „Potřebuju toho, koho miluješ nejvíc,“ zaskřípala kulatá ústa plná ostrých jehliček. Hrabě se zhroutil. Nabídl červu nejvzácnější stromy, rostliny i zvířata celého světa, jen aby nemusel obětovat svou ženu. „Co když ti ji nedám?“ rozkopal opět kompost uprostřed noci. Červ se usmál a poslal pánovi svou myšlenku. Představu toho, co nastane, neukojí-li svůj mučivý hlad. Pán Běstvin se rozplakal. Nejedl, nepil, nemluvil a jedné noci za úplňku probodl dýkou svou nejmilovanější. Ještě teplé krvácející tělo zanesl ke zdi, přesně podle pokynů. Hromada zeminy vydechla spokojeností. Země se přestala třást. Stromy roztáhly větve ke slunci a ptáci spustili veselé švitoření. Málokdo však pamatoval, že by se pán ještě kdy usmál. Divoká zahrada rozpínala své tělo a bez rozpaků si brala
10
vypravec_sazba_zdroj.indd 10
11.09.2022 17:57
vše, co potřebovala. Ani zahradník neměl to srdce krotit zhoubné šlahouny, vždyť to bylo jako sekat ruce samotnému hraběti. V době velkého požáru nezůstával z poddaných na místě téměř nikdo. Legenda praví, že poté co zámeček shořel, majitel Běstvin dožil za matnými skly svého modrého skleníku. Zbylý majetek odkázal zahradníkovi, který jako jediný věděl, co zdejší rostliny potřebují…
11
vypravec_sazba_zdroj.indd 11
11.09.2022 17:57
Může-li mít vypravěč našeho příběhu ruce a nohy, potom právě vylezl na strom a uvelebil se v jeho koruně. Má jeden oblíbený, ve zplanělém zámeckém sadu, jenž právě očekává návrat svého majitele. Pošle ho tam vypravěč již dnes? Rozhodne se konečně? Nevrlý tvor, vládnoucí nad těmi, jež proměnil ve své postavy, dřepí na oloupané kůře nejsilnější větve, nohy svěšené dolů, zvesela jimi komíhá sem a tam. Tváří se nerozhodně, v očích mu však hrají jiskry zaujetí. Kručí mu v břiše a začíná se potit, proto pomyslí na vítr. Milovaný vítr. Opravdu stačí jen myšlenka, nikoliv slovo vyřčené nahlas nebo napsané na papír, a čerstvý poryv mu projede srstí na zádech. Větve kolem se mírně rozhoupou. To mu dělá radost. Dobrodružství. Na první pohled náhoda, ve skutečnosti rozmařilost. Jeho nápady, nudně šedivé jako pověšené prádlo schnoucí mezi paneláky, anebo fantaskní, které ostýchavé posluchače stranící se experimentálních barev spíše znejistí. Možná si nechá fouknout vítr přímo do příběhu. Zvedne hromadu spadaného listí a roztočí ji nad hlavami malých dětí. Představuje si stránky své jediné knihy, jak je poskládá a které nakonec vytrhne. Protože všechny tam nebudou, ničit se musí, to si ujít nenechá. Fragment jako vítězství. Jako ta zvláštní věc vzadu na zádech.
13
vypravec_sazba_zdroj.indd 13
11.09.2022 17:57
Lze ji podrbat o kmen, rozedřít do krve, a pořád tam je. Vyprávět od začátku se mu nechce. Raději kousne do části předposlední, kterou dobře zná ze svého hladového nyní. Nazve ji Příjezd. Anebo Návrat. Zaryje černé nehty do jabloňového dřeva, zakloní hlavu a zabublá. Nemá rád malé děti. Raději poslouchat ryčení prasat v chlívě než to protivné koktavé dětství z jejich osmdesátých let. Nervózní vševědoucí věc na stromě je vybíravá, sobecká i zlá a zrovna teď ji zajímá jen to, co si povídají dospělí bratři v otlučené dodávce. V ní už je totiž dětem tohoto příběhu čtyřicet a rozhodli se vrátit, přijedou přímo sem! Vnitřní uspořádání lidského těla se v mnohém podobá uspořádání těla vykrmeného vepře. Kdo z vás rozezná srdce zabitého prasete od toho svého? Víte, že své první chirurgické řezy zkoušejí budoucí lékaři na jatkách? Prasata, prasata, prasata! Proč ho zajímají hlavně ona?! Kdyby seskočil dolů, proběhl ojíněnou trávou k obrovské hromadě tlející země a začal hrabat, zajisté by nejeden pazneht v hloubce našel a svému divákovi ukázal. Jenže on oplývá lakotou téměř lidskou. Bájný pěvec měl nejlepší učitele v oboru záludných vlastností, nakazil se přímo od svých pozemských hrdinů. Je vytrvalým sběratelem prasečích končetin, ale neukáže je nikomu. Dostává je darem. Na uklidněnou, aby vydržel ve své neviditelné kůži sám se sebou. A tak se ten, kdo dokáže vyprávět, na prastaré větvi dokonce postaví. Narovná hřbet, aby viděl do dálky. Přivolává si je zpět. Cestou je vystraší a trochu rozhádá, byl dlouho sám a nemůže se dočkat zlosti v opravdových hlasech. Čím více se přibližují, tím pevněji může držet opratě kolem jejich hlav. Vítr!
14
vypravec_sazba_zdroj.indd 14
11.09.2022 17:57
Dnes musí pořádně foukat! Studený proudící vzduch slyší všechno.
15
vypravec_sazba_zdroj.indd 15
11.09.2022 17:57
Návrat (květen 2011)
„Nikdy nepřijedou včas.“ Bára je protivná už od rána. Má sto chutí posadit se na chodník vedle kufru, ale zem je studená a bolí ji břicho. Fouká ledový vítr a z mraků, které nad město nahnal, začne každou chvíli pršet. „Zavoláš mu teda?“ vyjede na Jáchyma zbytečně ostře. „Je to jen pět minut.“ Jáchym stojí zády k ní. Sleduje svůj telefon a výpadovku vedle benzínové pumpy, u které čekají na odvoz. Minuty ubíhají. Byli tu s předstihem, ten se ale započítává do čekání jen jim. Otlučené dodávce, jež v řadě přijíždějících vozidel stále chybí, nikoliv. Jáchym se otočí ke své ženě. Bára mlčí, ale on stejně ví, co se jí honí hlavou. Bez auta tu teď trčí kvůli němu. Trapně se povezou na zadních sedadlech pracovního vozu jeho nespolehlivého bratra. Na Běstviny. Není co dodat. „Tak mám dojít pro kafe?“ Jáchym si všiml, že se Bára třese. Ona zavrtí hlavou. Jak by asi kupoval kafe s rukou v sádře? Musela by jít s kufrem i ona a udělat to za něj. Jako všechno v posledních dnech. Nebo spíš v posledních letech? Navíc kafe za padesát korun, dokáže tohle Jáchym skousnout? „Hele,“ ukáže Bára na příjezdovou cestu a v břiše ji sevře křeč. Už jedou. Vítkovo auto nejde přehlédnout. Staré a obrovské a obvykle plné zbytečných krámů. Jako
17
vypravec_sazba_zdroj.indd 17
11.09.2022 17:57
nostalgická obluda nakrmená vším možným z dávných časů, polepená samolepkami a počmáraná podpisy fanoušků a dlouhovlasých hudebních kolegů. Největším překvapením dnešního rána však nebudou svérázná zavazadla, ale dívka sedící vedle řidiče. „Tak jak,“ kývne Vítek, když vystoupí z auta a vítá se s příbuznými. Jáchym mladšího bratra zdravou rukou zlehka obejme. Bára se trochu zdráhá, ale vzápětí taky dostane pusu na tvář. Začervená se a raději uhne pohledem. Vítek má kruhy pod očima, polkne ještě myšlenku. A vlasy rozdrbané zase jako malý kluk. Za Vítkem stojí jeho dívka, která je sice připravená podat ruku, nakonec ale jen zamává. „Miu znáte?“ „Známe,“ prohlásí manželé současně. Oba si vybaví její sporé oblečení, jež měla na sobě ten večer, kdy jim byla představena. Když se pak svlékla úplně, z kulturní akce odešli. Oba jsou nyní překvapeni, že je tahle dvojice pořád spolu. „Dáme ještě kafe?“ obejme Vítek Miu kolem ramen, ale na odpověď nečeká. Naloží dozadu Jáchymovy kufry a odběhne pryč. Zbytek posádky se zatím usazuje ve vozidle a obává se trapného ticha, které už klíčí u stropu a slézá k nim po stěnách jako pavouk. „Takže ty jedeš s Vítkem…“ Bára má sucho v puse. Opravdu s ní celou tu dobu zůstal? „Co jsi p-provedla, že musíš taky?“ dodává Jáchym. „Co bych prováděla…“ Mia se nechápavě usměje. „Těším se.“ „Na co, prosím tě?“ vyjede Bára zbytečně ostře. Jáchym jí položí zdravou ruku na koleno. „Na všechno. Potřebujeme změnu, budeme na Běstvinách chvíli bydlet.“
18
vypravec_sazba_zdroj.indd 18
11.09.2022 17:57
Manželé Křížovi se na sebe podívají. „Na Běstvinách se ale nedá bydlet, to snad víš?“ zeptá se Jáchym. Doposud byla nevrlá jen jeho žena. Teď začíná být rozčarovaný i on. Cíl jejich společné cesty je předem daný a žádná hloupoučká striptérka z baru ho nebude narušovat. „To se uvidí…“ řekne Mia téměř pro sebe a opře se o sedadlo. Dozadu už se dívat nebude. „To se neuvidí, to už se ví,“ řekne Bára. Jáchym ji vezme za ruku. Ona se zhluboka nadechne. Co jim to tu ta holka vykládá! Za týden už budou vyklizené Běstviny na prodej, jednoduchý plán s jednoduchým výsledkem, šmytec. Konečně se do auta vrací Vítek. Nese dva horké kelímky. Jeden podá Mie, druhý opatrně pošle dozadu. Bára je překvapená. Milé gesto. Kafe si zahanbeně převezme a poděkuje. „Bolí to?“ zeptá se Vítek bratra, zatímco si zapíná pás. „Ruka ani ne. Ale žebra.“ „A záda,“ dodá Bára. „Měl jsi štěstí…“ prohlásí Mia, ale dozadu se na ně neotočí. Bára si opatrně usrkne z otvoru v kelímku a na moment zavře oči. Vždyť nemusí té holce odpovídat. Nemusí se s ní vůbec bavit. Přijedou, vyřídí, co potřebují, a pak už se třeba nepotkají. Vítek nastartuje. Vyrážejí. Jáchymovi kručí v žaludku, nedokázal ráno nic sníst. Nikdy nejí, když má někam jet. Když sám řídí, soustředí se na cestu a nervozita se dá zvládnout. Když se veze, je to pekelné. Jenže kdy zase bude řídit sám? Bára mu nabídne kafe, Jáchym zaváhá. Musí si vsugerovat, že o nic nejde. Je tu s rodinou, Vítek pojede opatrně, ne příliš blízko kraje, a kdykoliv bude zapotřebí, zastaví mu. Nic jim, kromě toho, že se s každým
19
vypravec_sazba_zdroj.indd 19
11.09.2022 17:57
kilometrem přibližují k Běstvinám, nehrozí. Jáchym Kříž si zdravou rukou pomalu vezme nabízený kelímek, pak si spálí jazyk i horní patro a jeho mozek tak na moment obrátí pozornost jinam.
20
vypravec_sazba_zdroj.indd 20
11.09.2022 17:57
Před pár dny jsem nechal uhodit do sousedního stromu blesk. Seschlá švestka, provrtaná vosími hnízdy, shořela, a tak mám mnohem lepší výhled do kraje. Smrtelník by neviděl nic, vrcholky stromů by ho neudržely. Vyhládlá bytost jako já však rentgenuje lesy a daleká pole a užívá si svou moc. Z blížící se dodávky mě začíná nepříjemně brnět tělo. Jako bych i já byl člověkem a bál se s nimi potkat. Jsou celí mí, ale rád je nemám. Jeden z nich je nebezpečný. Odmalička dokáže zatnout zuby a vyklouznout z utažených souřadnic přesně daných kapitol. To by se nelíbilo žádnému tvůrci. Už mi ji veze, rozesměju se spokojeně do větví. Ona bude mým kořením. Plná chuti a vášně, jež udrží hladinu přežití nezčeřenou další desítky let. Ale jedno po druhém. Oni se vracejí… jenže kam vlastně? Na mapě existuje mnoho míst připomínajících konec světa. Hrůza a děs a běs. Co si tu vlastně počnou? Čím je připoutám do doby, než bude sousto připravené na skus? Chlupatý neřád seskočí ze stromu do trávy a peláší zahradou pryč. Kvíká, až se ptáci plaší, a od kopýtek mu lítá jinovatka do stran. Chvátá dozadu ke zdi, na zámecký kompost, po své pomyslně vyšlapané pěšině. Rozbíhá se a skáče proti hromadě země, která je dnes na jeho přání měkká. Rozhrnuje rukama zem nasvícenou ranním sluncem, nohama se zapírá… pořádně se nadechne a pak se zaboří hlavou co nejhlouběji… Vrčí jako ztracené mládě, ale v zámeckém parku to nikdo neuslyší. Jenom zdejší zem jako by zaduněla v odpověď. Otřásá se v základech, protože hluboko mezi kořeny rostlin se proplétá netrpělivý červ. Ať jsou teď dětmi! A ať jsou dětmi dlouho! Dokud se nezačne ze všech vrstev čerstvě vyhozeného materiálu
21
vypravec_sazba_zdroj.indd 21
11.09.2022 17:57