ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 3
EUROMEDIA GROUP
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 5
Mým rodičům, babičce a Diamond
❀
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 7
P RO LO G
Na vteřinu zavřu oči, vzpomínky se začnou přehrávat a já se ocitám znovu na začátku. Když vchází do knihkupectví, v otevřených knihách se převrátí několik listů. Má na sobě džínovou bundu s vyhrnutými rukávy a pod ní bílý svetr. Začala jsem tu pracovat před dvěma týdny a od té doby přišel už potřetí. Jmenuje se Sam Obayashi, kluk, se kterým chodím na hodiny angličtiny. Celou směnu jsem zírala z okna a přemýšlela, jestli se zase objeví. Ještě jsme spolu nemluvili, bůhvíproč. Jenom si prohlíží obchod, zatímco já obsluhuju zákazníky a doplňuju knihy do regálů. Nedokážu odhadnout, jestli něco hledá. Nebo jestli se mu líbí být v knihkupectví. Nebo jestli přišel za mnou. Když ukládám knihu do regálu a přemýšlím, jestli ví, jak se jmenuju, zahlédnu skrz mezeru v polici záblesk hnědých očí, které se na mě dívají z druhé strany. Dlouho mlčíme. Pak se usměje a já mám pocit, že se chystá něco říct, ale strčím mezi nás knihu dřív, než k tomu dostane šanci. Popadnu krabici, kte-
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 8
8
Du st in t h aO
rá leží vedle mě, a spěchám do zadní místnosti. Co je to se mnou? Proč jsem jeho úsměv neopětovala? Vynadám si za to, jak jsem tu chvíli pokazila, ale pak v sobě najdu trochu odvahy, abych se vrátila a představila se. Když se však vrátím do prodejny, je už pryč. U přední pokladny najdu na pultu něco, co tam předtím nebylo. Třešňový květ z papíru. Obracím ho v ruce a obdivuju, jak je poskládaný. Nechal to tu Sam? Když si pospíším, možná ho ještě zastihnu venku. Jakmile však vyběhnu ze dveří, ulice zmizí a já zrovna vcházím do hlučné kavárny na rohu Třetí ulice, skoro o dva týdny později. Z dřevěné podlahy vyskakují kulaté stolky, kolem nich se tísní teenageři, fotí se a popíjejí z kameninových šálků. Mám na sobě šedý svetr, trochu oversize, a hnědé vlasy mám vzadu sepnuté a sčesané do hladka. Zachytím Samův hlas dřív, než ho uvidím, jak u pultu přijímá něčí objednávku. Ofina tmavých vlasů. Možná to dělá ta zástěra, ale za pokladnou vypadá vyšší. Zamířím ke stolku na druhém konci kavárny a odložím si. Nespěchám, když vykládám sešity. Sbírám přitom odvahu, abych se k němu přiblížila, i kdyby to mělo být jen proto, abych si objednala pití. Ale když zvednu oči od stolu, stojí vedle mě a v ruce drží šálek, ze kterého se kouří. „Ach…“ Jeho náhlá přítomnost mě zaskočí. „Ale já si nic neobjednala.“ „Jo, já vím. Tohle sis objednala minule,“ odpoví Sam a položí přede mě hrneček. „Medovolevandulové latté, že?“ Zadívám se na šálek, na frontu u pokladny a potom znovu na něj. „Mám to tam jít zaplatit?“ Zasměje se. „Ne, to je na účet podniku. Nech to být.“
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 9
a h Oj , taDy sa m
9
„Aha.“ Zavládne mezi námi ticho. Řekni něco, Julie! „Můžu ti udělat nějaké jiné,“ nabídne mi. „Ne, tohle je v pořádku, chci říct… děkuju.“ „V pohodě,“ řekne Sam s úsměvem. Zasune ruce do kapes zástěry. „Jmenuješ se Julie, že?“ Ukáže na svoji jmenovku. „Já jsem Sam.“ „Jo, chodíme spolu do stejné třídy na angličtinu.“ „Jasně. Už jsi zvládla povinnou četbu?“ „Ještě ne.“ „Ach jo,“ povzdechne si. „Ani já ne.“ Chvíli tam stojí, oba mlčíme. Neznatelně voní skořicí. Ani jeden z nás neví, co říct. Rozhlédnu se kolem. „Máš přestávku?“ Sam se zadívá směrem k pokladně a tře si bradu. „No, můj vedoucí tu dneska není, takže se to tak dá říct.“ A přidá úsměv. „Určitě si ji zasloužíš.“ „Dneska je to už pátá, ale kdo to počítá?“ Společně se zasmějeme. Napětí v mých ramenou trochu povolí. „Nevadí, když si přisednu?“ „Jasně…“ Odsunu svoje věci stranou a nechám ho, aby se posadil na židli vedle mě. „Odkud ses sem přistěhovala?“ zeptá se Sam. „Ze Seattlu.“ „Slyšel jsem, že tam dost prší.“ „Jo, dost.“ Usmívám se, když tam tak spolu sedíme a poprvé si povídáme o škole, o předmětech, na které chodíme, a taky trošku o nás samotných – má mladšího bratra, rád sleduje hudební dokumenty a hraje na kytaru. Chvílemi těká očima po místnosti, jako kdyby byl taky nervózní. Ale po pár hodinách se už
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 10
10
Du st in t h aO
smějeme jako staří kamarádi. Slunce se zatím chýlí k západu a světlo, které proniká dovnitř, barví Samovu pokožku dozlatova. Těžko si toho nevšimnout. Až když dveřmi projde skupina jeho přátel a zavolá na něj, oba vzhlédneme a uvědomíme si, kolik už uběhlo času. Dívka s dlouhými blond vlasy obejme Sama zezadu kolem ramen. Podívá se na mě. „Kdo je to?“ „Julie. Právě se sem přistěhovala.“ „Odkud?“ „Ze Seattlu,“ odpovím. Upřeně se na mě zadívá. „Tohle je moje kamarádka Taylor,“ řekne Sam a poplácá dívku po ruce, kterou ho objímá. „Chystáme se všichni do kina. Končím tady za hodinu. Mohla bys jít s námi.“ „Jdeme na psychologický thriller,“ dodá Taylor. „To tě nejspíš nebude bavit.“ Podíváme se na sebe. Nedokážu odhadnout, jestli to má být nějaká drzá narážka. Na stole se mi rozvibruje mobil a já se podívám na čas. Je to, jako bych se probudila ze sna. „V pohodě. Asi bych měla jít už domů.“ Jakmile vstanu od stolu, Taylor se uvelebí na mém místě a mě napadne, jestli spolu ti dva chodí. Zamávám jim na rozloučenou. Ale ještě než odejdu, zamířím k pultu. Když si myslím, že se Sam nedívá, vyndám z tašky papírovou květinu a položím ji vedle pokladny. Strávila jsem týden sledováním návodů, jak složit stejný třešňový květ, jaký jsem našla v knihkupectví. Všechny ale byly pro moje netrénované prsty příliš složité. Lilie byla jednodušší. Zapnu tašku a spěchám ven ze dveří kavárny. Zničehonic jsem na verandě našeho domu a zírám na předzahrádku. Je
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 11
a h Oj , taDy sa m
11
brzo a na trávě se stále ještě leskne ranní rosa. Přijíždí Samovo auto se staženým okénkem. Včera večer mi napsal. Ahoj. Tady Sam. Právě jsem dostal řidičák! Nechceš zítra svézt do školy? Můžu tě ráno vyzvednout, jestli chceš.
Posadím se na sedadlo spolujezdce a zavřu za sebou. Cítím příjemnou vůni citrusu a kůže. Je to jeho kolínská? Sam odstrčí svou džínovou bundu, abych se mohla připoutat. Mobil, který má strčený v kelímku, je připojený na USB kabel. Na pozadí hraje nějaká písnička, ale nepoznávám ji. „Jestli chceš, můžeš si pustit něco jiného,“ řekne Sam. „Tady – připoj se.“ V šoku a panice pevně sevřu svůj telefon. Nechci, aby věděl, co poslouchám. Co když se mu to nebude líbit? „V pohodě.“ „Takže máš taky ráda Radiohead?“ „Kdo ne?“ odpovím. Klidně projíždíme ulicemi v sousedství. Občas si vyměníme pohled, zatímco přemýšlím, co říct. Podívám se na zadní sedadlo. Na rukojeti dveří tam visí sako. „To je tvoje auto?“ „Ne, tátovo,“ řekne Sam a ztiší hudbu. „Ve čtvrtek nepracuje, takže to je jediné ráno, kdy můžu řídit. Ale šetřím si na vlastní. Proto pracuju v kavárně.“ „Taky se pokouším šetřit.“ „Na co?“ Zamyslím se nad tím. „Asi na vysokou. Nebo na bydlení, kdybych se stěhovala, nebo tak.“ „Kam by ses stěhovala? Vždyť jsi sem právě přijela.“ Nevím, co na to říct. Sam přikývne. „Takže je to tajemství…“
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 12
12
Du st in t h aO
Usměju se. „Možná ti to řeknu někdy jindy.“ „To je fér,“ přitaká Sam a podívá se na mě. „Co třeba příští čtvrtek?“ Když odbočujeme na školní parkoviště, stěží zadržuju smích. Cesta sice netrvá dlouho, ale i tak se čtvrtky stávají mými oblíbenými dny v týdnu. Vzpomínky se znovu mění. Procházím slavobránou ze zlatých a stříbrných balónků, tělocvičnou zní hudba a po zdech tančí světélka. Je noc školního plesu a já tu nikoho neznám. Mám na sobě nové šaty, tmavě modré, saténové, splývající od pasu až k zemi. Vybíraly jsme je s mámou. S vlasy vyčesanými do drdolu jsem se v zrcadle sotva poznávala. Chtěla jsem zůstat doma, ale rodiče mě přemluvili, abych šla a seznámila se. Nechtěla jsem je zklamat. Poslední hodinu jsem strávila opřená o betonovou zeď a sledovala jsem, jak se parket zaplňuje lidmi, kteří se smějí a tančí. Čas od času jsem zkontrolovala mobil a předstírala, že na někoho čekám, ale zírala jsem jen na černý, zamčený displej. Možná to byla chyba. Něco mi brání odejít. Sam se zmínil, že by tu dnes večer měl být. Když hudba utichá a dav se rozchází, opouštím své místo u zdi, procházím přes taneční parket a hledám ho. Chvíli mi to trvá, ale v okamžiku, kdy ho uvidím, se mi zastaví srdce. Je tady, ruce má obtočené kolem Taylor a tančí ploužák. Sevře se mi žaludek. Proč jsem sem chodila? Měla jsem zůstat doma. Otočím se, a než si mě někdo stačí všimnout, spěchám ke dveřím tělocvičny. Hudba je tlumenější, kolem se rozprostírá noc a mně se hned lépe dýchá. Parkoviště, osvětlené několika pouličními lampami, se zdá být tak klidné, ve srovnání s tanečním parketem. Venku je mlhavo. Měla bych vyrazit domů, než začne pršet. Přemýšlím, že bych napsala mámě, aby mě vyzvedla, ale je
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 13
a h Oj , taDy sa m
13
moc brzo. Nechci, aby vyzvídala, co se stalo. Možná bych mohla jít domů pěšky a nějak se vplížit do svého pokoje. Začínají mě bolet paty, ale ignoruju to. Když se vydám přes parkoviště, dveře tělocvičny se za mnou otevřou a ozve se hlas, který okamžitě poznávám. „Julie…“ Otočím se a je to Sam, v černém obleku vypadá vážněji než obvykle. „Kam jdeš?“ zeptá se. „Domů.“ „V dešti?“ Nevím, co na to říct. Cítím se jako idiot. Přinutím se k úsměvu. „Je jen trochu mlha. Jsem ze Seattlu, vzpomínáš?“ „Můžu tě svézt, jestli chceš.“ „V pohodě. Nevadí mi jít pěšky.“ Tváře mám celé rozpálené. „Seš si jistá?“ „Jo, neboj.“ Chci odtud prostě pryč. Ale Sam se ani nehne. Zkusím to znovu. „Čeká tam na tebe tvoje rande.“ „Cože?“ Trochu se zajíkne. „S Taylor nic nemám. Jsme jenom kamarádi.“ Chtěla bych toho tolik říct, ale žaludek se mi sevřel a já nemůžu mluvit. Neměla bych se takhle cítit. Vždyť spolu se Samem ani nechodíme. „Proč odcházíš tak brzo?“ Vybavím si ho, jak v záři barevných světýlek objímá Taylor, ale nemůžu mu říct pravdu. „Školní plesy mě až tak neberou. To je celé.“ Sam přikývne a zastrčí si ruce do kapes. „Jo, vím, jak to myslíš. Dovedou být dost trapné.“ „Baví se na nich vůbec někdo?“ „No, možná jsi jenom neměla ten správný doprovod.“
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 14
14
Du st in t h aO
Vstřebávám to se zatajeným dechem. Dokonce i sem proniká přes zdi tělocvičny pomalá hudba, hrají zrovna další ploužák. Sam stojí u dveří a pohupuje se na podpatcích svých polobotek ze strany na stranu. „Ty… nerada tancuješ?“ „Ani nevím… Nejsem v tom zrovna moc dobrá. A nemám ráda, když se na mě dívají lidi.“ Sam se rozhlédne kolem. Po chvíli se zlehka usměje a natáhne ke mně ruku. „No, teď se nikdo nedívá…“ „Same…“ začnu. Na tváři se mu objeví známý úsměv. „Jenom jeden tanec.“ Když Sam vykročí vpřed, vezme mě za ruku a přitáhne si mě k sobě, zatajím dech. Nikdy jsem si nepředstavovala, že můj první tanec bude takový – my dva pohupující se na školním parkovišti. Tvář má lehce orosenou od mlhy; vdechuju známou, sladkou vůni a opřu si hlavu o jeho hruď. Když mu položím ruce na ramena, něčeho si všimne. „Co je to?“ Třešňový květ z papíru. Mám ho uvázaný na stužce kolem zápěstí. Znovu mě začnou pálit tváře. „Nedostala jsem od nikoho květinový náramek. Tak jsem si ho vyrobila sama.“ „Tuhle jsem ti dal já.“ „Já vím.“ Sam se usměje. „Víš, chtěl jsem tě na dnešní ples pozvat, ale bál jsem se, že mě odmítneš.“ „Proč sis to myslel?“ „Protože jsi mi nenapsala. Ten den, co jsme se potkali v knihkupectví.“ Přimhouřím oči a pátrám v paměti. „Ale tys mi nedal svoje číslo.“
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 15
a h Oj , taDy sa m
15
Sam skloní hlavu a sám pro sebe se uchechtne. „Co je na tom k smíchu?“ zeptám se trochu otráveně, jakmile mě vezme za ruku. Sundá mi květ ze zápěstí a začne ho rozkládat. Chci protestovat, ale zmlknu, když mu v rukou zůstane jenom list papíru. Je na něm napsáno Samovo jméno i číslo. „Nikdy mě nenapadlo to otevřít…“ přiznám. „To je asi moje chyba.“ Oba se tomu zasmějeme. Pak mi úsměv ze rtů zmizí. „Co se děje?“ zeptá se. „Teď je to zničené.“ Papír je potrhaný a vlhký od mlhy. „S tím se netrap,“ prohlásí Sam. „Můžu ti udělat jiný. Můžu ti jich udělat třeba tisíc.“ Objímám ho kolem ramen, pokračujeme v tanci a posloucháme hudbu, která se line přes zeď tělocvičny. Mlha se kolem nás vznáší jako mraky, než se vypaří a ztratí v jasné noční obloze, a moje vzpomínky se opět změní. Z druhého patra vyletí oknem oblečení. Vyběhnu ven na trávník, který je pokrytý tátovými věcmi. Rodiče na sebe už hodinu křičí a já v tomhle domě prostě nemůžu vydržet. Vždycky jsem věděla, že to takhle může skončit, ale nečekala jsem, že se to stane tak brzo. Kam mám teď jít? Psala jsem Samovi, aby mě vyzvedl, ale ještě tu není. Cítím, jak mě z oken pozorují sousedé. Nemůžu tady už dál čekat. Sejdu dolů po ulici a začnu utíkat, dokud všechno za mnou nezmizí. Ani nevím, kam mám namířeno. Běžím tak dlouho, až mi už nic kolem mě nepřipadá povědomé. Teprve na okraji města, kde se pastviny táhnou k horám, si uvědomím, kam jsem doběhla a že jsem si zapomněla vzít mobil. Na prázdné silnici svítí pár světlometů. Uhnu z cesty, auto přede mnou zpomalí, pak zastaví a já si uvědomím, že je to Sam.
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 16
16
Du st in t h aO
„Jsi v pořádku?“ ptá se mě, když si sedám na místo spolujezdce. „Chtěl jsem tě vyzvednout u domu, ale nebyla jsi tam.“ Kdybych si nezapomněla telefon, napsala bych mu, kde jsem. „Jak jsi vůbec věděl, kde mě máš hledat?“ „Nevěděl jsem to… Prostě jsem tě hledal.“ Dlouho sedíme v jeho autě s nastartovaným motorem. „Chceš, abych tě odvezl domů?“ zeptá se nakonec. „Ne.“ „Tak kam chceš jet?“ „Kamkoli.“ Sam se rozjede. Kroužíme městem, dokud neztratíme pojem o čase. Světla v obchodech jedno po druhém zhasínají, silnice se noří do tmy. Když už není kam jet, zahne Sam na parkoviště minimarketu, který má otevřeno nonstop, a vypne motor. Neptá se mě, co se stalo. Jen mě nechá, abych si opřela hlavu o okno a zavřela na chvíli oči. Poslední věc, kterou si pamatuju, je svítící nápis Minimart a Sam, který přese mě přehazuje džínovou bundu, když usínám. Probouzím se v trávě před západem slunce. Paprsky mě hřejí na tváři, zatímco se zvedám a rozhlížím se kolem. Stromy jsou obsypané ručně skládanými papírovými květy, na dlouhých provázcích jich tu visí stovky, kývají se ve vánku jako větve vrby. Jakmile se postavím, všimnu si stezky z okvětních lístků, která vede k tónům kytary v dálce. Následuju melodii, procházím skrz závěs z papírových květů a vzpomenu si na to, kde jsem. Naše tajné místečko u jezera. Místo, kde jsme se setkali nejmíň stokrát. V okamžiku, kdy se prodírám stromovím a zachytím odraz slunečního světla na hladině, zjistím, že tam na mě čeká. „Julie…“ zavolá Sam moje jméno, zatímco odkládá kytaru. „Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš.“ „Nebyla jsem si jistá, jestli tu ještě budeš,“ odpovím.
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 17
a h Oj , taDy sa m
17
Vezme mě za ruce. „Vždycky tady pro tebe budu, Jules.“ Nezpochybňuju to. Aspoň ne teď. Sedíme u jezera a díváme se na vodu. Po růžové obloze plynou mraky. Někdy si přeju, aby slunce nikdy nezapadlo, abychom tu mohli zůstat, užívat si společnosti toho druhého, povídat si jako vždycky, smát se vtipům a předstírat, že se nic nemůže pokazit. Podívám se na Sama a prohlížím si jeho tvář, jeho krásný úsměv, černé vlasy, rozprostřené po čele, jeho opálenou pleť a přeju si, abych dokázala tenhle okamžik zmrazit v čase a udržet si jej navždy. Ale nemůžu. Zastavit čas se mi nedaří ani ve snu. Mraky nad námi houstnou a země pod námi se podivně chvěje. Sam si toho musel všimnout taky, protože se zvedá. Chytím ho za ruku. „Nechoď ještě.“ Sam se na mě podívá. „Julie… Kdybych s tebou mohl zůstat, nikdy bych tě neopustil.“ „Ale opustil jsi mě.“ „Já vím… Mrzí mě to.“ „Ani ses nerozloučil…“ „Protože jsem nevěděl, že budu muset…“ Náhle se za námi zvedne vítr, jako kdyby mi ho přišel vzít. Slunce za stromy začíná klesat a vrhá stíny na vodní hladinu. Takhle by to skončit nemělo. Tohle byl jen začátek. Náš příběh sotva započal. Srdce mi buší v hrudi. Stisknu Samovi ruku, abych mu zabránila odejít. „Tohle není fér, Same…“ začnu, ale sevře se mi hrdlo, protože cítím, jak se mi derou do očí slzy. Sam mě naposledy políbí. „Vím, že tohle nebyla součást našeho plánu, Julie. Ale měli jsme pro sebe alespoň nějaký čas, nebo ne? Chci, abys věděla, že… kdybych to mohl prožít znovu, udělal bych to. Každou vteřinu.“
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 18
18
Du st in t h aO
Pokud konec takhle moc bolí, nevím, jestli to všechno stálo za to. Když na to pomyslím, všechno se ve mně svírá. „Je mi to líto, Same…“ řeknu a poodstoupím. „Ale myslím, že nemůžu říct totéž…“ Sam se na mě zadívá, jako kdyby čekal, že vezmu svá slova zpět. Ale už není čas. Sam přede mnou začne mizet, rozplývá se v plátcích třešňových květů. Stojím a dívám se, jak je vítr zvedá do vzduchu. Než zmizí úplně, natáhnu ruku, abych zachytila jeden okvětní lístek, a pevně si ho přitisknu k hrudi. Nějak mi ale proklouzne mezi prsty a mizí na obloze. Stejně jako všechno, co po něm zbylo.
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 19
Ka Pi tO L a PRVn Í
TEĎ 7. BŘEZNA 23:09. Už se nemusíš obtěžovat mě vyzvednout. Můžu jít domů pěšky.
Vážně jsem šla domů pěšky. Celých těch pět mil od autobusového nádraží jsem se táhla nocí s přecpaným příručním kufrem, kterému se ulomilo kolečko. Sam se mi stále pokoušel dovolat. Dvanáct nepřečtených zpráv, sedm zmeškaných hovorů a jeden vzkaz v hlasové schránce. Všechny jsem je ignorovala a pokračovala v chůzi. Když si je teď znovu čtu, přála bych si, abych na něj nebyla tak naštvaná. Přála bych si, abych mu zvedla telefon. Možná by pak bylo všechno jinak. Ranní světlo proniká přes záclonu. Ležím schoulená v posteli a znovu si přehrávám Samovu zprávu z hlasové schránky. „Julie – jsi tam?“ Na pozadí je slyšet smích a praskot ohně. „Strašně mě to mrzí. Byl jsem úplně mimo. Ale hned vyrážím, dobře? Počkej tam! Mělo by mi to trvat tak hodinu. Já vím, cítím se hrozně. Prosím tě, nezlob se. Zavolej mi zpátky, ano?“
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 20
20
Du st in t h aO
Kdyby mě tak poslechl a zůstal s kamarády. Nebo kdyby na mě nejdřív nezapomněl. Kdyby mě prostě jednou nechal naštvanou a nesnažil se nic napravovat, nikdo by mě teď neobviňoval z toho, co se stalo. Neobviňovala bych z toho sama sebe. Přehraju si tu zprávu ještě několikrát a pak ji vymažu. Potom vylezu z postele, začnu otevírat šuplíky a hledám všechno, co patřilo Samovi nebo co mi ho připomíná. Nacházím naše fotky, přání k narozeninám, lístky do kina, papírové květy, hloupé dárky, jako třeba plyšovou ještěrku, kterou vyhrál vloni na pouti, a spoustu cédéček s mixem písniček, která jsem od něj za ty roky dostala (kdo ještě dneska vypaluje cédéčka?), a nacpu to všechno do krabice. Každým dnem je pro mě těžší se na tyhle malé vzpomínky dívat. Říká se, že čas tu bolest trochu otupí, ale teď sotva dokážu držet fotku, aniž by se mi přitom roztřásly ruce. Moje myšlenky směřují vždycky jen k němu. Nemůžu tě tady nechat, Same. Mám pocit, že jsi pořád tady. Že se vracíš. Že bych tě mohla znovu vidět. Když mám všechno posbírané, dlouze se rozhlédnu po pokoji. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, kolik z něj toho tady bylo. Teď je ta místnost podivně prázdná. Jako by prázdnota přímo visela ve vzduchu. Jako by tu něco chybělo. Několikrát se zhluboka nadechnu, pak popadnu krabici a vyjdu z pokoje ven. Tenhle týden je to poprvé, co se mi podařilo dostat se z postele před polednem. Po dvou krocích od dveří mi dojde, že jsem na něco zapomněla. Položím krabici na zem a vrátím se. Ve skříni je Samova džínová bunda. Ta s vlněným límcem a nášivkami (loga kapel a vlajky míst, která navštívil) na rukávech, které si tam sám nažehlil. Mám ji už tak dlouho a nosím ji tak často, že jsem úplně zapomněla, že je jeho. Sundám bundu z ramínka. Džínovina je na dotek studená
ahoj, tady jsem.qxp_Sestava 1 02.04.23 9:04 Stránka 21
a h Oj , taDy sa m
21
a skoro vlhká. Jako by se v ní ještě držel déšť z posledního dne, kdy jsem ji měla na sobě. Sam a já se řítíme ulicemi plnými kaluží. Oblohu křižují blesky. Cestou domů z koncertu Screaming Trees se rozpršelo. Přetáhnu si bundu přes hlavu a Sam drží pevně na hrudi podepsanou kytaru, kterou se zoufale snaží udržet suchou. Čekali jsme venku tři hodiny, než Mark Lanegan, hlavní zpěvák, vyšel ven a zavolal si taxi. „Jsem tak rád, že jsme počkali!“ křičí Sam. „Ale jsme úplně promočení!“ „Nenech si zkazit večer trochou deště!“ „Tomu říkáš trocha?“ Ta bunda mi ho připomíná ze všeho nejvíc. Nosil ji prakticky každý den. Možná je to jenom v mé hlavě, ale pořád voní jako on. Ani jsem neměla šanci mu ji vrátit, i když jsem to slíbila. Přitisknu bundu k sobě. Na okamžik přemýšlím, jestli si ji nemám nechat. Proč bych vlastně měla dát všechno pryč? Mohla bych ji strčit dozadu do skříně, schovat ji pod kabáty nebo něco takového. Přijde mi škoda vyhodit takovou skvělou bundu, bez ohledu na to, komu kdysi patřila. Ale pak se zahlédnu v zrcadle a vrátím se do reality. Vlasy mám neučesané, pleť bledší než obvykle, na sobě triko ze včerejška, svírám Samovu bundu, jako by byla stále jeho součástí. Přemůže mě stud a odvrátím pohled. Byla by chyba si ji nechat. Všechno musí pryč, jinak nebudu schopná pokračovat ve svém životě. Zavírám dveře a pospíchám, než si to stihnu rozmyslet. Dole v kuchyni najdu mámu, jak se sklání nad dřezem a zírá z okna. Je neděle, takže není v práci. Pod nohou mi zaskřípá poslední schod. „Julie – to jsi ty?“ zeptá se máma, aniž by se ohlédla. „Jo, neboj.“ Doufala jsem, že se mi podaří projít s krabicí