0043610

ALENA LADOVÁ

Můj táta Josef Lada

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 5

03.08.22 15:02

Svému synkovi, také JOSEFU LADOVI, napsala a obrázky nakreslila Alena Ladová

Text and illustrations © Josef Lada – heir, 1963, 2016, 2022 ISBN 978-80-242-8333-3

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 6

03.08.22 15:02

Předmluva

Chci vyprávět o svém tátovi – Josefu Ladovi. O českém malíři a ­spisovateli, který byl za své dílo vyznamenán titulem národní umělec – tím nejvyšším a nejčestnějším, čeho ve svém uměleckém životě dosáhl. Žila jsem s ním dvaa­třicet let a za ta krásná léta zůstalo v mém srdci mnoho vzpomínek na dobrého a ušlechtilého člověka. Nechci však ve svém vypravování jeho život idealizovat.

Nikdo z jeho přátel nezapomene na radostnou pohodu, kterou rozdával svým úsměvem, svým vyprávěním, hlavně však svým dílem. Obrazy a knižní ilustrace ke mně promlouvají blízkou a srozumitelnou řečí. Vracím se často ve vzpomínkách na své dětství do jeho rodných Hrusic, vzpomínám na dobu ­pozdější, kdy mi byl učitelem, rádcem a přítelem. Často mi vyprávěl, mnoho jsme spolu prožili. Strávili jsme pěknou pohodu nad milovanou knihou, zaposlouchali jsme se s radostí i něhou v srdci do krásné hudby, naučil mne věřit v dobré lidi, poctivá srdce a věrnou lásku.

Tato víra byla v celém jeho životě tím nejčistším uměleckým zdrojem. Radost dětí i dospělých a jejich láska a úcta mu byly vždy nejvyšší odměnou.

S vámi všemi, kteří jste ho znali a kteří ho máte rádi, chci svým skromným vyprávěním oslavit jeho nedožité pětasedmdesátiny.

7

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 7

03.08.22 15:02

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 8

03.08.22 15:02

Hrusice

Posázavská vesnička Hrusice při železniční trati do Benešova, vzdále­ ná jenom 35 kilometrů od Prahy, přitahovala tátu až do smrti. Tady se 17. prosince 1887 narodil v rodině venkovského obuvníka. Vesnička uprostřed kopců a zalesněných vrchů, s průzračnou vodou v potocích a rybnících, s tetkami a strýci, s kamarády z hrusické trojtřídky.

Vzpomínal na drobné povinnosti i zábavy, na chudé, ale šťastné dětství, v němž bylo vše bájné a tajemné – opředené jakýmsi kouzlem. Opustil Hrusice několik dní po svých třináctých narozeninách a vydal se do ­světa – do Prahy – za živobytím, tak jako mnoho jiných hrusických rodáků. Na studie nebylo ani pomyšlení. Také se nevyučil malířem pokojů a divadelních dekorací. Vyučil se knihařem-zlatičem. Ale ještě než dostal výuční list, otiskuje mu časopis „Máj“ první čtyři kresby. Tato radost je zkalena smrtí otce v roce 1904. Po vyučení opustí řemeslo, usedne na chvíli mezi budoucí malíře na umělecko-průmyslové škole, avšak bez pomoci z domova nemůže studovat. Učí se sám, maluje pro různé ­časopisy, a když vyšla jeho první obrázková knížka pro děti „Moje abeceda“, vrací se do Hrusic, aby se navždy rozloučil s maminkou.

V řídkých chvílích odpočinku jezdíval na vrch Mužský, kde se sezná­ mil s malířem Panuškou, nebo do Krušovic, do krajiny malíře Václava Rabase. Vzpomínky z dětství však byly silnější. Krajina kolem Hrusic – to byl jeho život, jeho inspirace.

V létě 1926, to mi bylo půl roku, jsme bydleli, táta, máma a já, v Hrusi­ cích. Byli jsme „na bytě“ v domku porodní babičky Ptákové, měla stále sladký úsměv v růžové tváři. Její muž byl tesař, člověk klidný a praco­ vitý. Jen někdy, stávalo se to čtyřikrát do roka, přišel domů značně zmožen a potom schovával hlavu pod malinký kobereček v parádní ­světnici a úpěnlivě prosil tátu: „Pane redaktor, kdyby přišla ta moje, tak jí ­řeknou, že ještě nejsem doma!“ Domek měl slunný dvorek a na ten mne mnohokrát ve vysokém ­ko­čárku vystrčili na výsluní. A tam mne táta jednou našel, když jsem

9

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 9

03.08.22 15:02

držela za rohy bradatou kozu a cloumala jí, seč mé skrovné síly stačily.

Byl velmi hrdý na to, jak jsem se postavila rohatému nebezpečí, a hned to běžel říci mamince. Táta totiž toužil po synkovi Ivánkovi a dcerušce Alenušce. Jména si oblíbil z krásné ruské pohádky od Afanasjeva ­„ Alenuška a Ivánek“. Ivánek se nenarodil, na svět přišly dvě holky. První byla Alenka, druhá Evička. Ale i tak byl táta spokojen, jak mi říkával, poněvadž jsem už od útlého věku řešila situace svého života rázně a neohroženě – jako kluk.

Příští léto jsme my tři trávili v Stránčicích u Říčan. Nevím, jak daleko a hluboko sahají lidské vzpomínky do dětství. Snad proto je pro mne vše tak živé, že táta často vyprávěl o příhodách z mého dětství. A proto vidím, jak mne drží za ruku a jdeme cestičkou v poli; na hlavě mám klobouk uvázaný červenou stužkou pod bradou. Vedla-li cestička přes mez a on zůstal jakoby bezradně stát, vyškrábala jsem se kousek výš, podala mu ruku na pomoc a námahou celá zrůžovělá jsem tátu táhla přes travnatý kopeček. Jak jsem byla pyšná na svou sílu! A on říkával: „Ještě že mám tu svoji děvečku, která mi vždycky pomůže.“ Náš letní byt byl u lesa a jednou týdně jsme s tátou chodívali přes ves k zahradníkovi.

Táta znal každý strom, květinu, ptáka. I mě učil znát naši přírodu a já měla toto vypravování raději než pohádky o princeznách a dracích, o rytíři a panu králi.

Ale napřesrok jsme byli zase v Hrusicích a vraceli jsme se tam každé léto. Nastěhovali jsme se k tetě Svobodové, kde jsme byli jako doma.

Hrusice shlížejí na západní straně mírným svahem do údolí na hubačovský rybník. Celým údolím protéká potok mezi loukami, mezi břehy zarostlými vrbami a olšemi, místy mezi lesem a stráněmi, kde je v létě plno malin a ostružin. Kousek od Hubačova je mlýn stejného jména. Pěšinka k němu nás vedla kolem staletého dubu, spoutaného železnými obručemi, a už z dálky jsme slyšeli klapot mlýnského kola. Táta se zastavil na kus řeči s obtloustlým, srdečným panem otcem, mne zase lákala drůbež na dvoře a pec na chleba, která byla postavena v stráni pod starými modříny. Od mlýna vedla cestička kolem náhonu až k rybníku, jehož hladina dosahovala k hranicím Mnichovic.

V tom rybníku jsem se s tátou jednou koupala. Táta měl pruhované tričko a černé, krátké trikotové kalhoty; jak se přiznal, byl to jeho cvičební úbor do sportovní školy pana Hojera, kam za svobodna chodíval.

Někdy se pochlubil i fotografií, na které stojí za černým exmistrem svě-

10

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 10

03.08.22 15:02

ta v boxu „the famous Jack Johnsonem“. Ale to bylo poprvé a naposled, co jsme se koupali v hubačovském rybníku. Dostala jsem totiž kopřivku, a tak mi raději koupili plechovou vaničku a ohřívali v ní na sluníčku vodu, abych se mohla do sytosti „vyhádit“. Táta si sedl vedle s nohama křížem jako Turek, na hlavě měl mokrý kapesník se čtyřmi uzly a vyprávěl mi různé zážitky ze svého dětství. Když jsem se vykoupala, vyšplhala jsem se tátovi na záda, chytla ho pevně kolem krku a šli jsme prodávat mámě. Už za dveřmi táta vyvolával: „Kupte sůl, kupte sůl! Není slaná, ale posjaná!“ Maminka nic nekoupila, ale zato vyhubovala tátovi, že přede mnou tak mluví.

Každým rokem nám Hrusice přirostly víc k srdci, a tak se naši rozhodli a koupili od tety Svobodové část vedlejšího pole, oplotili, založili zahradu a toužili postavit rodinný domek. To jsme byli už čtyři. V prosinci 1928 se narodila sestra Eva, velmi jemné a něžné stvoření, které se

11

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 11

03.08.22 15:02

bálo i mouchy. Z Evy vyrostla velmi hezká dívka s hlubokým citem pro hudbu. Všechno, co v ní bylo krásné, všechna touha po životě, který zasvěcovala hře na klavír, studiu cizích řečí, hlavně italštině a francouzštině, to všechno mladé zahynulo na dláždění před emauzským klášterem za leteckého bombardování Prahy 14. února 1945.

Dobře že jako děti nevíme nic o lidských osudech a tragédiích, které na nás snad čekají. My jsme byly v dětství ušetřeny všeho zlého. Táta s mámou se velmi milovali. Jejich vzájemná láska byla utužena v době tátova existenčního strádání za mladých let a maminčinou obětavostí a vírou v jeho práci, houževnatost, píli a skromnost. Ona byla jeho oporou v těžkých dobách nepochopení a zůstala až do své smrti jasnou a jedinou hvězdou jeho bohatého a krásného života. Po všechen čas mu stírala chmury z čela – jak táta říkával.

Pravý ráj nastal nám dětem na naší zahradě. Bydleli jsme stále u tety Svobodové a táta celé prázdniny pracoval v její podkrovní světničce. Dvě okénka vedla do krajiny, kde za hustými černými lesy nebydlela čarodějnice, ale vykukovala kopule ondřejovské hvězdárny. Souvislý tmavý pás lesa se táhl celým obzorem až daleko za Kostelec nad Černými Lesy.

Když v pozdním večeru vyšel za tmavým lesem veliký zlatý měsíc, objevil se přede mnou obrázek z tátovy knížky „Moje abeceda“ s verši: „Měsíček vychází nad ty lesy, už mě v těch Klatovech nic netěší; těšívalo, už nebude, budu si hledati štěstí jinde.“ Právě takový měsíček jistě viděl malý Pepík Ševců, jak tátovi v Hrusicích v dětství říkali, když jej táta po létech nakreslil do dětské knížky. V té malé podkrovní světničce byl jen pracovní stůl, židle, polička na knihy a stolek pod gramofon.

Tady kreslil veselé kresby pro „Kvítko z čertovy zahrádky“. Velký hnědý gramofon pěkně voněl lakem a vesele vyhrával. Na spodní straně víka byl namalován pejsek se skloněnou hlavičkou, poslouchající „hlas svého pána“. Toho pejska jsem měla velmi ráda, a kdykoliv jsem přišla za tátou naho­r u, vždycky jsem gramofon otevřela a se strakatým pejskem se pozdravila. Když pršelo, sedávaly jsme my holky, já, sestra Eva a Jindřiška Svobodová, na podlaze a hrály různé holčičí hry a řešily sporné otázky našeho věku. Táta se mi později přiznal, že se znamenitě bavil posloucháním, ale tak, abychom nebyly rušeny ve svém naprosto soustředěném projevu. Tak získával mnoho zajímavých postřehů pro své pozdější knížky pro děti. Sem do Hrusic jsme jezdívali už v květnu a vraceli se do Prahy koncem září, někdy i v říjnu, byl-li slunný a teplý podzim. To se

12

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 12

03.08.22 15:02

nezměnilo, ani když jsme s Evou začaly chodit do školy. Dokončily a začínaly jsme každý školní rok v hrusické obecné škole. Můj první školní den byl velmi radostný. Táta mne doprovázel a posadil do lavice na místo, kde před osmatřiceti lety sám sedával. Na otázku, vypadám-li aspoň trochu jako Pepík Ševců, táta přisvědčil – podoba by tady byla!

Do školy jsem nosila krajíc chleba s vydlabaným důlkem, v němž byla natlačena lžíce tvarohu nebo másla. Táta říkával, že za jeho dětství to byla veliká pochoutka. Ostatní děti měly většinou totéž, jen přespolní dvakrát tak velký krajíc – také k obědu. Mezi venkovskými dětmi jsem se otužovala po všech stránkách, neboť na vsi nebylo místa pro nějaké cimprlíny, jak Hrusičtí říkávali, a naši měli radost, že k takovým nepat­ řím. S dětmi jsem prožívala vše, co dává venkovské prostředí, a brzy jsem mezi ně zapadla jako jedna z nich.

V létě nosíval táta slamák, plátěné kalhoty a košile bez límečku, který byl tenkrát odpínací. Zato v každé době v roce hůl, kterou si sám v lese uřízl a uhladil. Barva kalhot byla prý velmi důležitá. Když bylo dlouho sucho a pole potřebovala vláhu jako sůl, říkali hospodáři: „Pane redachtor, vezmou si ty bílý kalhoty, ať zaprší!“ Vzal si tedy na vše­obecné přání bílé čaromocné kalhoty, a ono opravdu vždycky pršelo. Dodnes nevím, jak je to možné, ale staří zkušení dědkové tátovi radili, aby si ty bílé kalhoty dal patentovat, nebo je prodal obci. Byl tu však jeden vážný problém, zda by se obecní rada dohodla, kdo ty kalhoty bude nosit a zda je kouzlo přenosné. A tak nakonec zůstaly tátovi a fungovaly dlouhý čas. Dnes je mám uschovány na památku. Ale tátovi nedělala móda nikdy starosti.

Sotva jsem se trochu oťukala při drobné práci na poli a při vynalézavých hrách, které si v Praze děti nehrály, vodil mne táta po všech místech, kde prožíval své šťastné dětství. Stromy, lesy, pole, říčky, potoky, rybníky – celá ta nádherná příroda s temným nočním nebem a třpytnými hvězdami, to vše na mne od té doby nesmírně působí. U rybníka Hubačova jsem marně vyhlížela hastrmana Brčála a jeho synka Pulce. Vlaštovky létaly ve velikých kruzích nad hladinou rybníka a rákosí u břehu šumělo. Stavidlo na mlýnském náhonu bylo prázdné. A táta, vida mé zklamání, podotkl, že Brčál bude už dávno na penzi kdesi v zastrčeném opuštěném rybníce a Pulec kdovíkde ve světě.

Chodívali jsme spolu do turkovského lesa na houby. Byl to obecní les a rostlo v něm plno krásných bříz a pod nimi hříbky s bílými hlavička-

13

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 13

03.08.22 15:02

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 14

03.08.22 15:02

mi, kozáky a křemenáče. Ukázal mi, kudy chodíval odvádět hotové boty do okolních vesnic, kterou cestičkou spěchal do nedalekého Ondřejova svému otci pro kůže na boty. V létě to bývaly pěkné cesty, ale v dešti, zimě a nepohodě mnoho zkusil. Většinu roku chodíval bos jako jiní hrusičtí kluci, a když jsem si představila Pepíka Ševců s botami přes rameno nebo pod kabátem, jak běží v dešti odvádět, bylo mi ho velice líto, a potom jsem se pevně držela jeho ruky. On říkával: „No nic, vždyť ty jsi taky ševcova, my dva už něco vydržíme!“ Březovým hájem jsme došli do smrčin, kde rostly maliny a ostružiny. U Ondřejova před hvězdárnou býval (nebo ještě je? – nebyla jsem tam léta) břečťanem obrostlý památník z červeného pískovce s nápisem: „Památnjk – znamenjm Křjže swatého ozdobený – ke cti pluku akademického w roce 1800 z Prahy do Budějowic proti Frankům, wlasti našji zhaubným wpádem hrozjcjm, spěchagjcjho, postawil w roce 1843 Wáclaw Horáček, tehdáž téhož pluku aud, chtěwšj bogowati pro krále mileného pro milenou wlast.“ To bývala naše nejdelší procházka. A v lesích bylo tolik zajímavostí – jako v údolí Šmejkalky, kde bylo pracoviště strašidla Mulisáka a místo nezvedených her jeho syna Bubáčka. Bylo vzdáleno od silnice a od vsi, a proto tak tiché. Jen hmyz bzučel a někde v lese zakřičela sojka. Tady se opravdu muselo moc líbit starému Mulisákovi, přidala jsem se k tátovu vyprávění, a on mne ujistil, že strašidlo si dovede vždy vybrat vhodné prostředí a místa, kde člověka přepadá takový divný a úzkostný pocit, že kouká, aby už byl co nejdál. Pro nás byla Šmejkalka ostrůvkem ticha v tmavých lesích. Ale poněvadž se sestře i mně tolik líbilo vypravování o Mulisákovi a Brčálovi, o jejich povedených dětech, napsal nakonec táta knížku „Bubáci a hastrmani“, aby i ostatní děti z toho také něco měly.

Podobně vznikla i další knížka „O Mikešovi, kocourkovi, který mluvil“. Mikeš byl černý kocourek, kterého měl táta doma, když byl ještě malý chlapec. Vyprávění o tom, jak táta tohoto neobyčejně chytrého kocourka naučil mluvit a jak mu ho všichni kluci ve vsi záviděli, nás velmi zaujalo, a táta si musel vymýšlet stále nová a nová dobrodružství. V té době přijel do Hrusic redaktor časopisu pro mládež „Radost“ Ferdinand Krch a vyptával se mne a Evy, o čem nám táta vypráví. Hned jsme se

15

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 15

03.08.22 15:02

pochlubily Mikešem a brzy se dostal kocourek Mikeš nejdříve na stránky dětského časopisu a potom do knížek. A když vycházela Mikešova dobrodružství v časopise na pokračování, dostával táta mnoho dopisů od dětí, které si chytrého kocourka velmi zamilovaly a dychtivě čekaly na další příhody. Pak se však stalo něco neočekávaného. Mikeš rozbil krajáč s mlékem, a protože se za to velice styděl, raději odešel do světa!

To ale neměl dělat. Nejen já a Eva jsme tátovi vyčítaly, že ho mohl pustit samotného do velikého cizího světa jen s ranečkem a ve starém kabátku, ale nepřejte si číst dopisy ostatních dětí! Když se dověděly, jak se Mikeš naposled na kopci Myšlíně obrátil, aby se ještě jednou podíval na Hrusice, a pacičkou si utíral uslzené oči, nemohly přenést přes srdce, že takový chytrý kocourek musel pro rozbitý krajáč do světa. A na tátu se snesla nůše výčitek.

Mikeš se však měl ve světě dobře a vrátil se do Hrusic s poctivě vydě­ lanými penězi, aby babičce Ladové koupil nový krajáč na mléko.

V době, kdy byl Mikeš ještě ve světě, trápily jsme tátu a chtěly s­ lyšet, jak se mu vede tak daleko od domova. Byl srpnový večer, nebe plné hvězd a nám se nechtělo do postýlek. Seděli jsme všichni na zápraží před chalupou Svobodových. Dospělí si povídali a já a Eva jsme tiše poslouchaly.

Náhle jsme radostí vykřikly. Kolem vrat se mihl stín – přeběhl přes dvorek – byl to černý kocour! „Táto, táto, Mikeš se vrátil! Mikeš se přišel na tebe podívat!“ To bylo radosti – ani nás nenapadlo, že Mikeš už dávno nemůže být na světě. Radost z jeho věrnosti byla veliká, a tak měla maminka notnou práci dostat nás do postýlek a ještě tam jsme si vzrušeně povídaly. Sotva jsme se ráno probudily, spěchaly jsme hledat Mikeše a teta Svobodová musela uplatnit svou výmluvnost, aby nás upokojila.

Nastaly žně. Táta mne posadil na žebřiňák a jeli jsme kolem Svobodových na pole. Učila jsem se dělat povřísla, a hlavně jsem nosila svačinu. Večer jsme na cestě u naší zahrady sbírali slámu, spadlou z vysoko naložených vozů. Zapřáhla jsem se do malého žebřiňáčku a táta hrabičkami shraboval a nakládal na vozík. Když jsem mu ujela, volal: „Fuksa, neblázni!“ V Hrusicích se totiž každý kůň jmenoval Fuksa.

Zafoukalo ze strnišť a už tu byla doba ohníčků, pasení dobytka a husí.

Táta chodíval s námi mezi děti a dobře mezi nás zapadl. Pekly se brambory, jablka a švestky, bradaté kozy nám mlsně koukaly přes ra­me­­no a táta odborně řídil ohníček. Co on se jako chlapec napásl krav a husí; kaž­ dý den ráno, než šel do školy, vyháněl na pastvu s ostatními ­dětmi. Znal

16

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 16

03.08.22 15:02

všechny hry, každého ptáka i květinu. A když dnes cítím vůni páleného pýru, hned si vzpomenu na skupinku dětí kolem ohníčku, na vůni spáleného dřeva a šťávu z ovoce. To byl šťastný pocit, sedět s koleny u brady, s pytlem přes záda, dívat se do neposedných plaménků, které se odrážely v očích dětí. A potom táhl dlouhý průvod – děti, krávy, kozy, husy – do vsi a s námi v jednom houfu náš táta. Doma mne pak každý večer drhli kartáčem, ale v postýlce jsem ještě cítila dým z ohníčku. K naší veliké radosti postavil starý Štěpánek podle tátova plánu v rohu zahrady na malém pískovišti opravdová kamínka. Měla plechový komínek, který kouřil jako parník, a byla vymazána jílem. Při slavnostním zahájení jsme tátu uctily bramborovou polévkou a bramborovými plackami pečenými na plotýnce. Seděl na cihle u kamínek a liboval si, že je polévka silná.

Sem tam nějaká ta větvička mu nevadila, a když jsme se my kuchařky omlouvaly, prohlásil, že při vaření v přírodě to ani jinak nejde, to on na pastvě snědl taky lecjaký šmórn!

Ty letní a podzimní večery v Hrusicích byly nejkrásnější. Táta vyprávěl o svém bratru Františkovi, se kterým jako malý chlapec spával v přístodůlku na seně. František byl železniční dělník; v mužném věku tragicky zahynul – spadl pod vlak. Táta na něho často vzpomínal. U Ladů – Ševců měli jen jednu světnici, kde spali, jedli a provozovali ševcovské řemeslo. Za letních nocí se tátovi moc spát nechtělo, a jak uslyšel ponocného Frantáka troubit na volský roh u kostela, vyběhl ven z přístodůlku, jen tak v košilce, počkal si na starého slouhu, který byl na jeho doprovod zvyklý, a prošel s ním celou ves. Starý Franták sloužil v roce 1848 u Windischgrätzových dragounů, bojoval u Novary a učil tátu italsky.

Těch zážitků, zapsaných do vnímavé dětské duše za měsíčných letních nocí! Všechny dojmy byly tak silné a krásné, že si je malíř uchoval až do dospělého věku a odraz citlivého dětského srdce přenesl do svého uměleckého díla. Celá krajina kolem Hrusic nutí k zamyšlení, k zasnění; tátovi dávala trvalou inspiraci a zůstal jí do smrti věrný. Všechno, co prožil, bylo vykoupeno poctivou, neumdlévající prací. Nic nesetřela léta, prostředí města; zůstal věrný zážitkům, které jako malíř pře­ vedl v obraz nebo kresbu, a nám všem tak daroval stejnou radost a něhu při pohledu na českou krajinu, na českého člověka, na vše, co je nám tak drahé. Ať to jsou měsíčné noci plné tajemného kouzla, nástupy jara s kyticemi rozkvetlých stromů, zimní krajina s tiše padajícím sněhem nebo podzim s hýřivými barvami a dětmi kolem dýmajících ohníčků.

17

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 17

03.08.22 15:02

Vše bylo přijato se srdcem otevřeným kráse a vše bylo vráceno pro potěšení jiných srdcí.

Také já bych byla ráda chodila v noci za ponocným, kdyby ještě ­troubil na volský roh, ale to už by nebylo ono. Po vsi chodil a hlídal starý Malinovský, který by měl stěží pochopení pro malou holku, čekající, až půjde na obchůzku.

Večery na zápraží před domkem, kde se občas zastavil známý strejček nebo dědeček, byly dozníváním starých historek z vojny a vandrů.

Byli to jedni z posledních pamětníků tátovy doby mládí, se kterými často sedával u sklenice piva v hospodě u Sejků; zde vznikaly ony veselé a neuvěřitelné příběhy hrusických tatíků, kteří si tenkrát rozhodně uměli svůj těžký život osladit. Jednou z těchto historek je ta tátova o houbařích. »Obyčejný houbař, který se houbařením živí, bývá už ve tři hodiny ráno v lese, jímž se prodírá tiše jako duch, na svých známých „placech“ nasbírá vrchovatý košík hřibů a jde zas klidně domů. Potom teprve snídá a lhostejně se dívá, jak žena houby čistí a ukládá na bílou misku. Nad svým úlovkem se nenadýmá a více si cení toho, když máma houby dobře prodá.

Zato houbař sváteční si počíná často pyšněji než vítězný ­vojevůdce.

Svou časnou výpravu do temných lesů pokládá za podnik mnohem významnější, nežli jsou výpravy na severní točnu, ale málokdy přinese co domů. Najde-li však přece náhodou pár hřibů, tak s nimi jde okázale přes celou vesnici a pozoruje, zdali se někdo dívá, jak velkou kořist nese.

Koše, které si sváteční houbař bere na houby, jsou často tak velké, že se těch pár hřibů po jejich dně zrovna potácí. Ale chytrý houbař dovede neúspěch tak dovedně zamaskovat, že se zdá, jako by se z lesa vracel s tučnou kořistí. Dospodu naklade klouzky, ryzce, kozáky a holubinky a vršek teprve vyparádí hříbky tak dokonale, že to dělá dojem, jako by nesl jenom samé hřiby. Ba – jsou i tací šizuňkové, že se nestydí už za nic na světě a nestydatě klamou důvěřivou veřejnost: dospoda nacpou listí, mech nebo chvojí a na to teprve narafičí těch několik hřibů, o ­které náhodou zakopli.

Mnozí houbaři se však snaží vyzrát na lakomou přírodu. Ze zkušenosti vědí, že čím více se na ty hřiby připravují a důkladně vyzbrojují, tím bývá obyčejně kořist menší; proto se do lesů vypravují jen tak s holýma rukama a ještě poťouchle prohlašují, že jdou na kytičky nebo na ­nádraží.

18

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 18

03.08.22 15:02

A pak se jim z božího dopuštění vskutku někdy přihodí, že padnou na takové „placy“, že se to tam hříbky zrovna hemží. Tehdy se místo lovecké­ ho rozjaření ozývá lesem zlostné brumlání a houbaři si marně ­lámou hlavy, jak tu kořist dopraví domů.

Nacpou si hřiby kdejakou kapsu, kapesník i klobouk, a když už opravdu nevědí, kam by je ještě nacpali – tak přijdou často na loviště ještě bohatší. To se potom jásot mění v bohapusté klení a šťastný houbař by les nejraději zapálil.

Když je hřibů neúroda, nebo když je houbař nedovede hledat, tu si často hledí náhodný nález rafinovaně prodlužovat. Nalezený hříbek ihned zbrkle nevyřízne, ale poodejde kousek dál a pak zase hledá onen hříbek znovu. A to opakuje třeba desetkrát, dokud se mu z toho kolotání nezamotá hlava, nebo ten hříbek nerozšlápne. Vypadá to nepravděpodobně a dělají to snad jenom blázni, ale je to vskutku pravda, neboť já sám se tak často bavím.

Nebo se stane, že prší, jen se leje, a mnoho houbařů myslí: „No – dneska tam jistě nikdo nebude – kohopak by rarach v takovým psovským nečase do lesa nosil?“ Ale tak si obyčejně řekne více houbařů nežli za krásného počasí.

Má-li houbař už své známé „placy“, kde pravidelně houby nacházívá, cítívá se skoro okraden a poškozen, když vchází do lesa s představou, jak s rozkoší hřiby vylupuje – a najde svá místa už vysbíraná! Třeba to byl cizí les, ty čerstvě uřezané kořínky hub rozladí houbaře více nežli hospodyni vykradený kurník. A ještě bolestnější bývá případ, když si unavený houbař po dlouhém a marném bloumání lesem namíří s poslední troškou naděje na svoje nejjistější místa a tam najde kolegu, jak vyřezává celá tratoliště krásných hřibů. To pak bývá houbař někdy vzteky zelenější nežli les!

Potkají-li se dva houbaři v lese, nikdy se neminou, aby jeden druhému nemrkl do košíka, kolik a čeho už má nasbíráno.

Někdy je v lese jako o jarmarce. Nejvíc ovšem v lesích selských, neboť panské jsou důkladně střeženy. To je halas, tartas a les je plný houkání, hvízdání i radostného jásotu. Jde třeba osmičlenná rodina. Ta má svůj rodinný signál, kterým se svolávají v lese zabloudivší členové, ale mimo to má každý svůj osobní signál, kterým ostatním oznamuje, jakou houbu právě nalezl. Pro obyčejnou houbu má například dcerka signál: „Koko!“, pro lepší: „Koko, koko!“ a pro hřiba: „Koko, koko, kdák!“ Synek

19

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 19

03.08.22 15:02

má signál: „Kykyryký!“, otec: „Haló!“, matka: „Kuku!“ a babička: ­„ Alelu­já!“ Potom to hlaholí lesem jak na emauzské pouti: „Fít, fít; tratá, tratá; kykyryký; haló; aleluja; koko, kokoko, kdák; rachy, rachy; pác, pác!“ Nahoře, na hraničním panském kamenu mezi selským a panským lesem, sedí panský hajný a zrovna jím to hází rozčilením: oči má vykule­ ny jako starý výr, vousy rozježené a ruka křečovitě svírá tlustou sukovici. A myslí si: „Krajc-tyrkn-element, bejt todle tak v panskym lese! Já bych je ztišil!“ A hajný se v duchu vidí, jak by vztekle vyskočil a mávaje sukovicí, hnal by všechny lesem dolů se strašlivým proklínáním: „Krucinálfagot, piliárhromů, basama patalión, bando sec sakramentská, já ti ty hnáty zpřerážím!“ A to by byl požiteček!

Po bohatém lovu táhne houbař vítězně k domovu a zúmyslně vyhledává lidi. Je-li to poblíže nějakého letoviska, nemívá o ně nouzi a někdy potká procesí pozdnějších houbařů. Ti se obyčejně tváří, jako by ho neviděli, ale sotva kolem něho přejdou, ihned se poohlédnou a očima mu obsah košíku či tašky div neprobodnou! Uvidí-li větší kořist, zanechají ihned hovoru a rychle pospíchají k lesu.

Hledání hub je zábava velmi vhodná k uklidnění nervů a všelijaké příhody ji činí ještě zábavnější. Tak jsme jednou šli s manželkou na houby. Tehdy zrovna málo rostly, a proto jsme dlouho nemohli nic nalézt, prolézajíce les křížem krážem. Bezvýsledně – až tu pojednou jsem zvolal radostné: „Halali!“ A už tahám z mechu pěkného hříbka. Žena mi tu kořist velmi záviděla a hledala s ještě větší ­horlivostí. Namlsán tím štěstím, škrabu se dál dychtivě vzhůru příkrou ­strání a jsem asi v polovině, když tu žena strhne dole vítězný pokřik: „Pojď sem honem!!

Sláva! Podívej se, co jsem našla! Kam se hrabeš s tím svým pišišvorem!“ Já se honem valím strání dolů s proklínáním, že mě manželka v lovu překonala, ale zároveň jsem zvědav na ten úlovek. Nedívám se skoro ani na cestu – a v tom překotném spěchu div neskočím na ohromného hřiba, velkého jak obuvnická třínožka. Popadnu ho skoro v letu – ale pak jsem tak nepospíchal. Dal jsem si ruku s hřibem za záda a jsa si vědom svého vítězství, pomalu jsem scházel ze stráně. Dole pod lesí­ kem po pěšině mi běží naproti žena a ruku s pěkným hřibem má vysoko vztyčenu. „Ten je – co?“ vykřikuje radostně. A nato já ukážu svého hřiba: „A tenhle je – co?! Ten by s tím tvým pišišvorem ani nemluvil!“ Ženě klesla ruka a drahá choť se div závistí nezhroutila. Já ti dám pišišvora!

20

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 20

03.08.22 15:02

Když jsem potom pyšně vykračoval k domovu, nesa hřib namáhavě na rameni, podložený holí jako těžké břemeno, budil jsem všeobecnou pozornost. Potkával jsem strýce jdoucí z pole a z těch mne žádný ne­propustil, aby neutrousil poznámku: „A že něco neřeknete! Koně mi doma stojej – byl bych vám rád toho hřibce dovezl, i kdybych si musel zjednat přípřež!“ A jen Kaliba od topola pohrdlivě řekl: „Že se táhnete s takovejma padavkama! Já mám v lese hřiby větší nežli kolotoč a hnije to tam bez užitku!“ A ještě něco poučného: Jdou-li dva houbaři domů s těžce shledávanou kořistí, ať se nikdy nepouštějí do divokých polemik! Ať raději mlčí a jsou přírodě vděčni za ten dar! Nedělal bych kazatele, kdybych byl sám jednou neviděl, kam taková hádka vede: Dva Pražáci šli k večeru z komořanských lesů, upoceni dlouhým probíháním příkrých strání, ale velmi spokojeni, s plnými ranci. Bavili se, chechtali se – jak už to ani nebývá jinak, když má někdo z něčeho radost. Až jsem jim to záviděl.

Tu se pojednou zastavili a mlčky na sebe chvilku hleděli. Patrně mezi nimi padlo nějaké nemilé slovo, které okamžitě zkazilo oběma náladu. Pak začala padat slova hlasitější a prudké potřásání hlavami a rozkládání rukama svědčilo o tom, že se zábava rázem zvrhla ve vášnivou polemiku. A pojednou, aby dodali slovům patřičný důraz, se počali mazat tím, co měli právě v rukou – plnými ranci těžce nasbíraných hub!

Jejich tvrdé hlavy tím patrně tuze netrpěly; zato houbám v ­rancích šla pranice špatně k duhu. Když pak měli konečně za to, že to pro vzájem­ né přesvědčení stačí, zanechali boje a zkrotle si prohlíželi obsah splasklých ranců. A to, co shledali se smutkem v očích, byla jenom drť a řezanka, s kterou už nemohli dělat nic jiného nežli to, co s ní vskutku tehdy udělali: vysypali ji do příkopu.

Největší houbař v naší obci býval krejčí Voříšek. Svoje řemeslo uměl dobře, ale radši dělal všechno možné, jenom ne krejčovinu. Byl obecním hlídačem, chvilku ponocným, dělal studny, pomáhal na polích a nejvíce dělal po vsích ostudu. Ještě dobře, že neměl žádné děti.

Dlouho u ničeho nevydržel, ale to, co dělal, dělal vždycky dobře.

I když dělal psinu. Jednou o maškarním bále se přivalil do hospody v samodílné maškaře, která by jistě obdržela první cenu i v maškarním plese skotských držgrešlí. Bylo vidět, že si s kostýmem dlouho hlavu nelámal a že s ním byl ancvaj hotov, ačkoliv si jako krejčí mohl snadno zřídit něco nádherného. To by snad udělal každý krejčí, ale Voříšek chtěl

21

MUJ TATA J. Lada-2.vyd 2022 K1.indd 21

03.08.22 15:02