0043606

JSEM

ZLATÝ KRIPL DAVID DRAHONÍNSKÝ VERONIKA MACKOVÁ

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 3

17.02.2023 13:11:25

JSEM ZLATÝ KRIPL

David Drahonínský, Veronika Macková Text © David Drahonínský, Veronika Macková, 2023 Photos © Český paralympijský výbor, archiv Davida Drahonínského, 2023 Cover photo © Petra Šebestová, 2023

ISBN 978-80-242-8725-6

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 4

17.02.2023 13:11:26

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 5

17.02.2023 13:11:27

PŘEDMLUVA (JIŘÍ JEŽEK)

Poslední dobou až podezřele často slýchám, že jsou lidé málo odolní. Že se psychicky hroutí z každé maličkosti, fyzická kondice dnešních čtyřicátníků je doslova tristní, že s prvním podzimním počasím se hned plní ordinace lékařů. Asi je to pravda. Většina lidí v produktivním věku žije v přílišném po­ hodlí. O dětech nemluvě. Ty se možná nevědomky snažíme rozmazlovat a hýčkat ještě víc.

Bohužel místo toho, abychom si vážili životního kom­ fortu, který naše generace zažívají, sklouzáváme k lenosti a rozmazlenosti. Logicky to vede k té zmiňované nízké odol­ nosti. No a při první krizi se to projeví sobeckostí, zoufalou obranou vlastního pohodlí. Lidé jsou podráždění, málo­ kdo je ochoten slevit ze své životní úrovně, i když občas­ ná společenská nebo ekonomická situace objektivně jistou míru skromnosti vyžaduje. Naakumulovaný stres pak plodí

7

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 7

17.02.2023 13:11:27

DAVID DRAHONÍNSKÝ

špatnou náladu přerůstající v chronické deprese, lidé jsou fyzicky nemocní a celkově nešťastní.

Ale zase tak úplně zlé to naštěstí není. Jsou mezi námi totiž tací, kteří mají téměř neustále úsměv na tváři a z nichž doslova září světlo optimismu. Tihle lidé si dokáží vážit kaž­ dého dne, jsou vděční za komfort, který prožíváme.

Vždyť z dlouhodobého hlediska si žijeme opravdu nejlépe v historii. Netrpíme hlady ani zimou, nemusíme se bát, že by nás chtěl někdo připravit o život, můžeme si vybrat práci, smíme cestovat po celém světě, můžeme se neustále učit nebo pěstovat nejrůznější koníčky. A i když je nejhůř, nezů­ staneme v tom sami. Zdravotnictví umí téměř zázraky, věda pomáhá zmírňovat většinu katastrof a společnost obecně je velice vstřícná, což je vidět v případě velkých krizí. Máme se zkrátka dobře.

Paradoxně si to ale nejčastěji uvědomují lidé, kteří něco nebo někoho ztratili, něco těžkého prožili nebo se ve svém životě museli vyrovnat s nepříjemnou překážkou. Jistě, ne­ musíme zrovna přijít o nohy, abychom si vážili svobody po­ hybu. Není nutné bojovat s rakovinou, abychom si užívali každého dne. A rozhodně není nezbytné přijít o partnera, abychom dokázali ocenit životní lásku. Naopak. Je snadné a obrovsky obohacující nechat se inspirovat. Takovou inspi­ rací nám mohou být lidé, kteří svůj těžký moment zvládli.

Ti, kteří svůj život opravdu žijí.

8

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 8

17.02.2023 13:11:27

PŘEDMLUVA

Většinou mého života prostupuje sport. Sportovci jsou často symbolem překonávání obtíží, příkladem odhodlání a silné vůle, vzorem cesty k úspěchu. I mě naučil sport pra­ covitosti, vytrvalosti a neustálému hledání hranice, jak se zlepšovat. Jsem vděčný, že mi život nabízel inspiraci od těch nejlepších a nejsilnějších. Častokrát právě ti, kteří na jedné straně rozdávali radost milionům fanoušků, měli svůj život plný překážek, bolesti a protivenství. Přesto zůstávali zářivými hvězdami optimi­ smu a dobré nálady. Za všechny vzpomenu fenomenální gymnastku Věru Čáslavskou a cyklistu Honzu Veselého.

Díky nim jsem chápal, jak důležité je předávat dál úsměv, pokoru a životní elán.

A právě životní elán jsem čerpal i mezi svými parťáky z paralympijského týmu. Handicapovaní sportovci jsou totiž přesně tou skupinou, která by mohla optimismus a vnitřní sílu vyučovat. Možná to zní jako klišé, stejně jako to okříd­ lené spojení „překonávání překážek“, ale popište to lépe…

Jedním z těch nejvýraznějších a nejvýznamnějších kolegů z českého paralympijského týmu, který v mých očích nejlépe naplňuje definici inspirativní osobnosti, je bezesporu David Drahonínský. Měl jsem tu čest být u jeho první zlaté paralym­ pijské medaile v Pekingu. Už tehdy na mě obrovsky zapůsobil.

Viděl jsem jeho zklamání ze stříbra v Londýně a v Riu. I když zklamání… Kdo může říci, že mu jen o pár milimetrů

9

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 9

17.02.2023 13:11:27

DAVID DRAHONÍNSKÝ

unikla pozice nejlepšího na světě? Ale stejně, viděl jsem, že David je šampion, který neustále hledá cestu k dokonalosti.

Jeho světové rekordy mluví jasně. Ví, co chce, a ví, že si za tím musí jít sám. Nikdy jsem od něj neslyšel výmluvy, nikdy si nestěžoval.

Proto jsem věřil, že ještě jednou tu zlatou paralympijskou medaili vybojuje. Stalo se tak v Tokiu. Jeho cesta za spor­ tovním mistrovstvím ale určitě nekončí. Přesto už teď může sloužit jako obrovská inspirace.

Jeho životní příběh je v mnohém neuvěřitelný. Proto i ta­ hle knížka je plná sebeironie a humoru, stejně jako nezlom­ né životní energie!

Davide, díky za to!

10

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 10

17.02.2023 13:11:27

KAPITOLA 1

TY UŽ NIKDY CHODIT NEBUDEŠ Probudil jsem se a stál u mě doktor, který se mě vyptával, jestli si pamatuju, co se stalo. Já měl v hlavě plno myšlenek a scénářů. Jako první mě napadlo, že v baráku bouchl plyn a já jsem to jako jediný přežil. V ten moment se mi honily hlavou i další podobný věci a já si uvědomil, že v baráku plyn vůbec nemáme. Byl jsem hodně zmatený a vlastně jsem si nepamatoval, co se přesně stalo.

Pak přišla od doktora ta otázka, na kterou nikdy nezapo­ menu. Ptal se mě, jestli dokážu pohnout nohama. Nedo­ kázal jsem to! Ruce jsem sice zvednul, ale prsty jsem hýbat taky nemohl. Prostě to nešlo. Pravou ruku jsem měl navíc zlomenou, takže jsem ji měl v dlaze a nemohl jsem hýbat zápěstím. Cítil jsem se jako vězeň ve svém vlastním těle.

13

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 13

17.02.2023 13:11:27

DAVID DRAHONÍNSKÝ

Bylo toho docela dost na první probuzení a pak jsem zase usnul.

Mé druhé probuzení bylo na áru, kam za mnou přišli oba rodiče. Bylo na nich hodně vidět, že chtějí brečet, ale přede mnou to udělat nechtěli, aby vypadali jako ti silní. Podle mě si pak pobrečeli na chodbě nebo doma a není se čemu divit.

Byl jsem před úrazem docela neposedný dítě a teď mě viděli jen ležet na posteli a moje vyhlídky nebyly nejlepší.

Měl jsem v puse dýchací přístroj, takže jsem nemohl pít, jíst, mluvit, prostě nic. Jediný pohyb, který jsem měl stopro­ centně pod kontrolou, byl pohyb očima. Nebylo to rozhodně růžový, ale aspoň byly na áru pěkný sestřičky, po kterých jsem mohl koukat. Hodně jsem sledoval taky hodiny, které jsem měl v pokoji, a dost často jsem očima tlačil ručičky, aby čas utíkal rychleji a já měl třeba návštěvu nebo aby přišel doktor, prostě aby se něco dělo. Tehdy jsem i poprvé slyšel, co se skutečně stalo.

Občas jsem býval náměsíčný a ten den jsem došel na bal­ kon a přepadl přes zábradlí ze třetího patra. Najednou začal prý štěkat pes a brácha mě viděl, jak ležím pod balkonem, a pak přiběhla i máma. Já si to vůbec nepamatuju, ale oba byli u toho, když mě odvážela sanitka. Brácha byl tehdy tři­ náctiletý kluk, což není úplně ideální doba, aby se vám zrak­ vil starší brácha a skončil na vozejku. On mě navíc našel jako první, což asi taky nebyl nejhezčí pohled.

14

Jsem zlaty kripl_sazba1.indd 14

17.02.2023 13:11:27