Martina Skala
TO JE MÁ ZEMĚ D I N É T A H
Nejdůležitější setkání, které člověka v životě potká, je setkání se sebou samým. Yves St. Laurent
5
NAROZENINY Opět byla středa a nebe bylo zase stejně modré jako včera a predevčírem, ale blankytná modř oblohy, kterou mnozí obyvatelé Los Angeles milují, uváděla Gabrielu často do hluboké deprese. Měla pocit, že šmolkové nebe je stejně tupé a prázdné jako město, ve kterém žila, a zrovna tak se před ní prostíral stejně tupý a prázdný den. Bosa vyšla ven na terasu, kde kamenné dlaždice byly ještě studené a příjemně chladily do nohou. V úzkém kaňonu hollywoodských kopců se jásavé sluneční paprsky s příslibem horkého dne prodíraly skrze větve pepřovníku a monotónní hluk, který vzdáleně připomínal vlny oceánu, byl pouze echem nepřetržitého provozu dálnice 101, která protíná Los Angeles a vede podél pobřeží pacifického oceánu až do státu Washington. Rozkvetlá bougainvillea u vchodu zahrady nadšeně vítala první doteky slunce a rozehrála v brzkém ránu plejádu červených a fialových odstínů. Bastien, Gabrielin manžel, odejel na tři měsíce na natáčení mimo Los Angeles a dospívající Max se objevoval doma jen zřídka. Obyčejně se přišel domů najíst, převléknout, vyprat si oblečení a většinou přinesl s sebou nějaký problém, který také potřeboval přeprat a který Gabriela musela řešit. Vzpomněla si, že má za tři dny narozeniny, a představa, že je bude slavit sama, ji trochu rozladila. Nebylo to ale poprvé. Většinu svého manželství byla sama, protože Bastien byl neustále na exteriérech a občas jí připadalo, že se provdala za námořníka, který pravidelně vyjíždí na moře ulovit rybu a za tři měsíce se vrátí domů s úlovkem. Bylo to manželství tak trochu na půl úvazku. Čas, kdy byl manžel na cestách, byl mnohdy úměrný času, který trávil doma, a Gabriela si postupně zvykla na to, že vedou paralelní životy. Komunikovat přes telefon příliš nešlo, protože během natáčení měl Bastien telefon vypnutý, večer byl po více než dvanácti hodinách natáčení unavený, v sobotu spal, v neděli si pral, a když točil v noci, spal přes den a už se s ním vůbec nedalo mluvit. Nebylo vždy lehké znovu sladit společné soužití, když se po 7
dlouhé době vrátil domů. Gabriela měla pocit, že k ní přijel neohlášený host na dobu neurčitou, a Bastien v ní viděl vetřelce ve svém vlastním domě. Obyčejně toto křehké období trvalo dva týdny, ale někdy i déle, než se oba opět vzájemně našli. Bylo nebezpečné se během tohoto procesu sbližování pohádat, protože pocit odcizení se tak mohl protáhnout donekonečna. Bastien byl povahou citově uzavřený člověk, žil hlavně svojí prací a Gabriela měla často dojem, že ona a Max jsou diváci sedící v poslední řadě hollywoodského cirkusu. Ostatně celý filmový průmysl v Hollywoodu jí připadal jako obrovská estrádní továrna s mentalitou střední školy. Když jednou popisovala své přítelkyni, jak žije většinu času sama, Kathy na ni soucitně pohlédla a poznamenala: ,,Ví Bastien, že je ženatý?“ Výchova Maxe s náročnou mimoškolní aktivitou, jejich pes a kocour ji ale zaměstnávaly natolik, že svou samotu snášela relativně dobře. Nicméně poslední dobou se Max stále více zdržoval mimo domov s tlupou svých problematických kamarádů, kocour dostal s jarem také vítr do plachet, a tak si řekla, že bude nejlepší na nikoho nespoléhat a raději si zorganizovat narozeniny sama. Prošla rozkvetlou zahradou osázenou růžemi a pitoreskními kaktusy, kde uprostřed pěšinek z říčních kamenů stála nefunkční kašna naplněná hlínou, ze které nyní přes kamennou obrubu přetékaly v bohatých trsech modré květiny. Vešla do svého ateliéru, který byl kdysi zahradním domkem, ale Bastien ho šikovně předělal na miniaturní studio s pracovním stolem zabudovaným do okenního výklenku. Její pohled padl na zarámovanou fotografii na poličce. Mladá, štíhlá žena s výraznými lícními kostmi a živým pohledem šla zavěšena do vysokého pohledného muže přes Karlův most. Přes kaštanové vlasy svázané do volného drdolu měla ležérně přehozený hedvábný bílý šál a sako kalhotového kostýmu poodhalovalo dekolt, před kterým držela malou půvabnou kytici bílých a růžových květů. Muž měl také šálu, která mu nonšalantně splývala po bílé košili a ladila se světlým lněným sakem. Jejich svatební fotografie. Před osmi lety takhle kráčeli jednoho letního rána z jejího rodného domu na Malé Straně přes Karlův most, on Francouz, ona Češka, do svatební auly na Staroměstském náměstí. Pod fotografií bylo napsáno rozevlátým písmem: Bastien a Indigo. 8
Gabriele se od dětství přezdívalo Indigo, protože už jako pětiletá začala kreslit a její nejoblíbenější barvou byla odjakživa tmavě modrá. Přezdívka jí zůstala a mnoho lidí ani neznalo její pravé jméno. Chvíli se na fotografii dívala a zpytovala svoji a manželovu tvář. Tehdy jim bylo něco málo přes třicet, byli ještě mladí a Indigo netušila, co ji za oceánem čeká. Když oznámila svým přátelům v Paříži, kde žila, že se stěhuje do Los Angeles, jen se zasmáli a prohodili: ,,Tak daleko od kultury?“ Tehdy tato slova odehnala jako dotěrnou mouchu, ale nyní se jí nepříjemně vtírala do mysli a jen nerada jim v duchu dávala za pravdu. Los Angeles je, jak kdysi výstižně popsal Raymond Chandler, „the most of everything and the best of nothing“, (úplně všechno a zároveň nic). Za osm let si zde ještě nezvykla. Bulvární život Hollywoodu ji nudil a všudypřítomné levné pozlátko zasazené do betonové džungle ji rozčilovalo. Kdysi nechtěně urazila hostitelku jedné party, když na otázku, zda se jí v Los Angeles líbí, odpověděla, že v Los Angeles se může líbit jedině kovbojům a prostitutkám, protože tak většina obyvatel vypadá. Ovšem Hollywood měl jednu nezastupitelnou kvalitu; každý se mohl přes noc stát slavným, a to i pes. Sama vyrostla na Malé Straně ve staré rozpadající se vile, kde z každého okna byl výhled na Hrad a kostel sv. Mikuláše. Dětství strávila ve stínu malostranských paláců a v malebných zákoutích Petřína, a na univerzitu docházela přes Karlův most. V Paříži žila na levém břehu Seiny a její malý byt v sousedství katedrály Saint-Sulpice se nacházel v podkroví paláce markýze Soubise z osmnáctého století. Později se přestěhovala na avenue Breteuil, které vévodila Invalidovna s pozlacenou kopulí, kde odpočíval pod kohortami vítězných bitev Napoleon. Indigo rozeznávala v architektuře historických budov vznešenou myšlenku lidského ducha, která neomšela pod nánosy času jako jejich zdi. V Los Angeles jedinou myšlenkou, kterou kolem sebe rozeznávala, byla frenetická touha po slávě a kostely, paláce a půvabné pražské a pařížské uličky nahradily reklamy gigantických billboardů, které mezi sebou brutálně soutěžily o pozornost. Celé své mládí byla zvyklá na krásné prostředí, které brala automaticky jako samozřejmost, a jen těžko se smiřovala s chaotickým, nehezkým Los Angeles protkaným betonovou pavučinou nekonečných, sluncem rozpálených dálnic. Jakákoliv forma 9
krásy ji vždy uklidňovala a dávala pocit bezpečí, o který nyní natrvalo přišla, i když si stále slibovala, že se s tím popere. Zatímco v Paříži, kde vířila z jedné kavárny do druhé, žila intenzivním kulturním životem a byla jako malířka respektována, zde se přes noc stala osamělou ženou s přízvukem, která přišla o svou identitu a většinu času trávila v domácnosti. Zajímavé rozhovory s přáteli v elegantní pařížské kavárně nad skleničkou šampaňského nahradily telefonáty s mexickým údržbářem, se kterým se nemohla přes svoji lámanou angličtinu o ničem domluvit. Vzhledem k tomu, že ani on jazyk neovládal, jejich rozhovor vypadal, jako když spolu namáhavě skládají puzzle, kterému chybí polovina políček. Když pravidelně venčila jejich psa Olivera mezi auty na nekonečné Mulholland Drive, s nostalgií vzpomínala na Lucemburskou zahradu a procházky podél Seiny. Často si kladla otázku, jak se do podobné situace dostala. Podcenila hluboký kulturní rozdíl mezi Evropou a Amerikou a zamilovaná, zbrkle následovala filmového kameramana na druhý konec světa, aby se nakonec ocitla osamělá v rozpálených hollywoodských kopcích v domě pod pepřovníkem, který se jí pomalu stával vězením. Shledávala jako paradox, že se vydala za oceán do světa, a nakonec skončila v domácnosti. Samotu cizího prostředí prohloubily manželovy dlouhé absence, nedostatek přátel, výchova Maxe, se kterou se také většinu času potýkala sama, a hodiny strávené u malířského stojanu. Stejně jako vydlabané figurky ruských bábušek, jedno osamění zapadalo do druhého, až byla najednou té samoty přejedená. Před jejich svatební fotografií ležel náramek, který jí kdysi Bastien daroval během jejich prvního výletu do arizonské pouště. Pamatovala si přesně den, kdy se zastavili u jednoho z mnoha malých stánků u cesty, kde Indiáni prodávali levné suvenýry a šperky. Široký stříbrný náramek byl vykládán modrým tyrkysem v komplikovaných geometrických obrazcích. Před očima se jí vybavila magická scenérie Monument Valley a divoká jízda na koni. Náhle pocítila radost, která se rychle proměnila v nadšení. Během hodiny si zarezervovala letenku do Phoenixu, auto na tamním letišti a tři noci v Goulding’s Lodge, jednom ze dvou hotelů v Monument Valley, který se nacházel v indiánské rezervaci kmene 10
Navaho na hranici států Arizona a Utah. Navlékla si náramek, rychle si sbalila pár nezbytných věcí a jezdecké boty, do kterých si dala dvě láhve burgundského. Maxovi nechala vzkaz v hlasové schránce jeho stále vypnutého telefonu, že odjíždí, ať nezapomene nakrmit kocoura a psa a vyzvedne ji v neděli na letišti. Půjčovna aut na letišti ve Phoenixu zela prázdnotou a Indigo se za necelou hodinu řítila v malém bílém Fordu po silnici vedoucí na sever. Odjakživa dávala přednost severu. Měla pocit, že je více organizovaný a soustředěný než lenivý jih, temný západ, co vede do noci, a nejistý východ. Dálnice se odvíjela předměstím jako nekonečná, nudná věta, pravidelně osázená vykřičníky vychrtlých palem, až poslední řada nízkých domků ustoupila ploché pustině. Po třech hodinách jízdy provoz zeslábl a dálnice se zúžila ve dvouproudou silnici. Počasí se náhle změnilo, nebe se zatáhlo a jasnou modř zakryly podmračené, deštěm napité mraky. Prudké poryvy větru přivály z pouště kotouče uschlých křovisek, které se jako smyslů zbavení tvrdošíjní zápasníci vrhaly pod kola aut, aby se zakleslí do sebe nakupily v hromadách podél silnice. Bing! Na palubní desce se rozsvítilo kontrolní světlo. Indigo zamrazilo a pocit bezpečí, který si s sebou vezla z domova, ji náhle opustil. Silnice byla pustá a nikde neviděla označení blízkého města, odpočívadla či benzinové pumpy. Jen výstražné upozornění U-turn, místo, které umožňovalo se otočit a vrátit se zpátky do Phoenixu. Koutkem oka zahlédla ve škarpě u silnice trčet kostru velkého zvířete, jejíž vybělené kosti přízračně svítily ve zšeřelé krajině a vzbudily v ní úzkost. Rychle sáhla po telefonu a stiskla číslo půjčovny aut. „Svítí mně výstražný signál, že je něco s motorem, co mám dělat?“ chrlila ze sebe. „Tak se vraťte a my to skouknem,“ ozvalo se žoviálně v telefonu. „Ale já jsem čtyři hodiny od vás!“ vykřikla zděšeně. „Tak to vám nepomůžu,“ řekl muž a zavěsil. Indigo se napřímila, pevně sevřela volant oběma rukama a rozhodla se předat autu svoji vůli. V hlavě se jí vybavila vzpomínka, jak kdysi její otec předjížděl Trabantem v příkrém kopci v rakouských Alpách obrovský kamion a pomáhal si přitom zády. Trabant byl po střechu naložený 11
kastroly a věcmi na kempink a uvnitř se tísnila čtyřčlenná rodina. Tenkrát se tomu jako dítě srdečně smála, jak táta zoufale pumpoval vlastní sílu do motoru. Teď už jí to tak veselé nepřipadlo. Měla před sebou ještě přes dvě hodiny jízdy, světla rychle ubývalo a byla v arizonské poušti úplně sama. Šlápla na pedál a upřeně sledovala silnici před sebou. Po levé straně opět minula výstražné silniční znamení, které varovalo, že je zde poslední možnost se vrátit. Fantazie jí začala pracovat na plné obrátky. Je to osudné varování? Má se otočit, anebo pokračovat dál? Ze křoví náhle vyskočil kojot a těsně před jejím autem přeběhl silnici. Na poslední chvíli náhle dupla na brzdy a světla reflektorů zviditelnila částečky rozvířeného prachu. Houstnoucí šero na zlomek vteřiny zažehly oči prchajícího kojota, který stejně jak se náhle objevil, tak zmizel v pustině obydlené pouze kvílením větru, který v pravidelných intervalech lomcoval malým autem. Podvečer pohltil kostnatou krajinu a úzký pruh oranžového světla na horizontu byl již jen dovětkem uplynulého dne. Indigo se rozhodla definitivně ignorovat výstražný signál na palubní desce. Kdyby tušila, že kojot, který přeběhne cestu, je v indiánské tradici varováním, zvláště když míří na sever, možná by se vrátila do Phoenixu. Ale vzhledem k tomu, že to ještě nevěděla, pokračovala dál, až se před ní ze tmy vynořila cedule s reklamou Goulding’s Lodge. Konečně byla v indiánské rezervaci. Zhluboka se nadechla a rozhodla se risknout dalších padesát mil, které snad tohle auto ještě dá. Za necelou hodinu projela opuštěnou, spoře osvětlenou vesnicí Kayenta a minula zavřenou benzinovou pumpu. Kayenta znamená Prsty vody, které stékají po úpatí kopce; zvláštní jméno pro místo s notorickým nedostatkem vody. V duchu věnovala svému autu děkovnou modlitbičku, že pod ní nepadlo, a zatočila na Mustang Boulevard, který ji navedl k Monument Valley. Zanedlouho zaparkovala na poloprázdném parkovišti před recepcí motelu Goulding’s Lodge. Zaregistrovala se u netečné indiánské recepční a popojela k jednomu z nízkých bungalovů, které na sebe navazovaly v dlouhé v řadě. Když vešla do pokoje, ovanul ji zatuchlý pach dlouho nevětrané místnosti. Rychle přešla místnost, otevřela dveře na malou terasu a pohlédla na noční nebe poseté myriádou hvězd. Z pouště zavanul chlad. Prostor objalo hluboké ticho, jen v dálce ve světle měsíce se proti setmělému nebi rýsovaly kulisy Monument Valley. 12
Monument Valley za soumraku
Fanfáry slunečních paprsků se drze draly do pokoje skrze neprodyšné závěsy a vycházející slunce nemilosrdně vytlačilo pobledlý měsíc z oblohy ven. Když vyšla na terasu, naskytl se jí výhled, který představil rozlehlou krajinu se zvláštními kamennými formacemi v celé její nádheře. Indigo se v duchu usmála. Dnes má narozeniny. Podívala se na svůj telefon, který hlásil, že je mimo signál. Uvědomila si, že se jí nikdo z rodiny ani přátel nedovolá a tím pádem jí nikdo nepopřeje. Překvapilo ji, že jí to vůbec nevadí. Obula si jezdecké boty, nasadila klobouk pouštních dobrodruhů, který si kdysi přivezla z Namibie, a vydala se na snídani do hlavní budovy. Cvočky podrážek jejích jezdeckých bot křesaly jako kopyta koně o kamenné dlaždice jídelny, kde byla prvním hostem. Goulding’s Lodge nese jméno po Harrym Gouldingovi, který se sem přistěhoval v roce 1921 se svojí tehdy mladičkou ženou. Nejprve žili ve stanu, ale postupně si zde postavili dům a založili Trading Post. Obchodovali s Indiány a vyměňovali jejich nádherné ručně tkané koberce a šperky za mouku, cukr, látky a nářadí. Harry se vydal v roce 1938 do Hollywoodu přesvědčit režiséra Johna Forda, aby přijel do Monument Valley natáčet film a pomohl tak ekonomicky zubožené indiánské rezervaci. Jedny z nejslavnějších filmů éry amerického westernu se odehrávaly právě zde. Indigo přemýšlela o tom, jaké to asi bylo pro dvacetiletou Mike Gouldingovou žít uprostřed pouště s drsným podnebím a se svým o dvacet let starším manželem jako jediným společníkem. V přilehlém muzeu, které bylo kdysi jejich domovem, viděla na videu poslední rozhovor s již velice starou Mike, která tvrdila, že léta strávená v poušti patří v jejím životě k těm nejšťastnějším. Ke stolu neslyšně přistoupil mladý indiánský číšník a slušnou angličtinou se zeptal, co si přeje k snídani. Indigo v duchu obdivovala jeho havraní lesklé vlasy svázané v zátylku do zvláštního uzlu a říkala si, zda to, co vlasům Indiánů dodává lesku démantů noci, je kaktusová šťáva, kterou si vlasy myjí. Rychle se zahloubala do jídelního lístku, který odrážel bohatou filmovou historii místa. Měla na vybranou mezi hamburgerem Charlese Bronsona, grilovanými kuřecími křidélky Johna Forda, sendvičem s krůtím masem Toma Hankse, dalším sendvičem 14
s krůtím masem, který tentokrát patřil Kirku Douglasovi a byl obohacený o vejce natvrdo, grilovaným párkem Johnnyho Deppa a nakonec se jídelníček překvapivě vytasil s jedinou bezmasou nabídkou, ovocnou miskou Clinta Eastwooda. Indigo vrátila trpělivému indiánskému číšníkovi umaštěný plastikový jídelní lístek a objednala si pouze kávu, o které předem věděla, že bude mít mdlou chuť vařených bukvic, ale potřebovala se zahřát. Také se donutila sníst dva tousty chleba, které byly tak měkké, že připomínaly slisovanou mycí houbu. Popíjela mdlou kávu a přes okraj hrnku pozorovala indiánského číšníka, který s jistotou kmenového náčelníka klidnými, soustředěnými pohyby roznášel hostům snídaně. Předměty bral do rukou pomalu, nespěchal a proplétal se neslyšně mezi stoly, ponořený sám do sebe, ale přesto zdvořile pozorný k objednávkám hostů. Nechala na stole bohaté spropitné, opustila restauraci a rozjela se ke vchodu do navažského kmenového parku. Přestože bylo brzy ráno, na plácku u informačního centra bylo živo. Indiáni postávali roztroušeni na parkovišti a nabízeli služby a vyjížďky v džípu či na koni. Indigo si vzpomněla, že když poprvé před několika lety navštívila s manželem poušť, zamluvili si vyjížďku na koních u Thunderstorm stables a pamatovala si, že stáje se nacházely kdesi uprostřed údolí. Obrátila se na Indiána v informační budce a zeptala se, jak se k nim dostane. Masitý Indián se zašklebil a řekl, že tady žádné stáje nejsou, ale jestli si chce zajezdit na koni, tak jeho bratranec je přiveze z Kayenty. „V žádném případě. Dobře si pamatuji, že stáje jsou přímo v údolí,“ odporovala. Indián ale trval na svém a začal někam živě telefonovat. „Za hodinku tu bude bratranec s koněm,“ potvrdil radostně. Indigo se rozpálila. „Žádnýho koně sem nevozte. Říkám vám, že chci jenom Thunderstorm stables a nikoho jiného. Vím, že tu jsou, před několika lety jsem u nich jezdila. Kde to je?“ Ze stínu informační budky se vyloupl mladý Indián a utrousil: „Já vím, kde jsou.“ Indigo se na něj zkoumavě podívala a pak nesmlouvavě řekla: „Tak si sedni ke mně do auta a ukaž mi cestu.“ 15
Indián se k tomu moc neměl, ale Indigo byla neúprosná. Přestože byla drobné postavy, v rozhodujících chvílích vyzařovala obdivuhodnou determinaci a sebejistotu a často se jí podařilo přesvědčit ostatní, aby udělali to, co zrovna nechtěli. Natáhla se přes sedadlo pasažéra, otevřela dveře auta a nastartovala. Indián neochotně nasedl do auta a Indigo okamžitě šlápla na plyn, aby si to ještě nerozmyslel. Rozjela se k údolí a rozvířená oblaka prachu pohltila informační budku a překvapeného masitého Indiána. „Tak kam mám jet?“ zeptala se netrpělivě. Indián mlčky ukázal před sebe na kamenitou cestu, která se prudce stáčela dolů do údolí. Hrboly, hluboké průrvy vymleté zimními dešti a ostré zatáčky činily cestu téměř nesjízdnou a Indigo v duchu trnula, kdy urazí kolo. Po chvíli mlčení se Indián zeptal: „A jak se dostanu zpátky?“ Indigo se zarazila. Na to nepomyslela. „Vezmu tě zpátky po vyjížďce. Jestli chceš, můžeš být můj průvodce. Jsi Navaho, tak na koni jezdit umíš.“ Indián se hluboce zamyslel a pak pomalu řekl: „To jsem ale dnes neplánoval.“ Indigo se raději nechtěla ptát, co jiného měl v plánu než lelkovat celý den u informační budky na parkovišti, ale nic neřekla a soustředila se na výmoly před sebou. „Tři sestry,“ přerušil Indián mlčení a kývl směrem ke kamenné formaci, pod kterou právě projížděli. Siluety tří pískovcových skal, které se tyčily proti blankytné obloze, opravdu připomínaly přízračné osoby, které vypadaly, jako by vystoupily z dávné minulosti a nesly v sobě svědectví věcí, o kterých lidé neví. Konečně auto doklopýtalo k místu, kterému se říká Ford Point na paměť hollywoodského režiséra Johna Forda, který svými filmy představil Monument Valley světu. Zaparkovala u dřevěné boudy s nápisem „Office“, která patřila k ohradě s malým stádem koní a nedaleké maringotce. Krajinou vládlo ticho, jen na kůlu se ve svěžím ranním větru třepala indiánská vlajka se vzpínajícím se mustangem a vydávala zvuk, jako když někdo klepe koberec. Indián beze slova vystoupil z auta a šel pomalu vstříc Indiánce středního věku, která vyšla z maringotky, a dlouho spolu něco projednávali. 16
Hogan u Three Sisters (Tří sester)
Indigo si všimla, že Indiáni se pohybují většinou pomalu a klidně. Sama byla zbrklá a ve chvílích stresu si nezadala s neurotikem. V duchu si slíbila, že se zkusí uklidnit a také se pohybovat s elegantní rozvahou, která jí imponovala a kterou považovala za známku vnitřní rovnováhy. Indián se vrátil, otevřel ohradu a vyvedl ven dva koně. Zatímco je sedlal, Indiánka k ní přistoupila a dala jí do ruky pomačkaný papír. „Jméno, adresu, telefon. Musíš podepsat, že jedeš na vyjížďku na vlastní nebezpečí,“ řekla a nepřítomně se dívala přes její hlavu kamsi do dálky. Indigo rychle podškrábla papír a zaplatila za vyjížďku dopředu. Nasedla na menšího mustanga jménem Shadow a následovala Indiána, který se mlčky houpal v sedle statného hnědáka s bílými skvrnami. Pobídla svého koně a zařadila se vedle něj. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se a poprvé se na něj usmála. „Chayton,“ odpověděl a opět se rozmlčel. Údolí se před nimi prostíralo donekonečna a vlahý, jarní vítr něžně hladil svěží trsy modravé trávy. Byl začátek dubna a poušť se rozehrála pastelovými odstíny probouzející se přírody. Cihlová barva půdy kontrastovala s jasně zelenými křovisky protkanými drobnými, žlutými květinami. Obzor se ztrácel v dlouhých tazích štětce blankytného oparu a bylo těžké rozeznat, kde končí zem a kde začíná nebe. Vzduch voněl jarem, všudypřítomnou šalvějí a jalovcem. Chayton si začal pro sebe zpívat indánskou píseň, která připomínala melodické halekání, a Indigo pocítila nával svobody a štěstí, který již dlouho nezažila. Asi po hodině jízdy si všimla uprostřed údolí semknutého pískovcovými skalami malé, kruhové stavby, která připomínala hliněné iglú. Chayton jí vysvětlil, že je to tradiční indiánský hogan. „Kdo tam bydlí?“ zeptala se. „Lidi,“ odpověděl. „A co dělají?“ „Jsou na volné noze,“ řekl klidně Chayton a začal opět zpívat. Když dojeli k velké kruhové jeskyni, přikázal Indigo sesednout z koně, aby je nechali chvíli odpočinout. 18
„Sluneční oko,“ řekl stručně a ukázal k otvoru v klenutém stropu jeskyně. Uvázal svého mustanga k větvi suchého křoviska a Indigo učinila totéž. Všimla si, že Indián se dívá na její tyrkysový náramek. „Před několika lety jsme ho koupili zde v Monument Valley,“ řekla a sundala náramek z ruky, aby se na něj mohl lépe podívat. Chayton náramek zblízka dlouze studoval. „Co ty obrazce znamenají?“ zeptala se. „To jsou oblaka a křídla ptáků,“ vysvětlil a náramek jí vrátil. Poodešel, natáhl se do písku a zavřel oči. Indigo si sedla opodál a pozorovala uvázané mustangy, kteří měli oba pokrčenou zadní nohu, zavřené oči a zdálo se, že spí. Indigo si také lehla do písku a skrze Sluneční oko ve stropu jeskyně pozorovala rychle plynoucí oblaka. Měla pocit, že se ocitla v prostoru, kde čas dostal mimozemskou identitu, a pocítila v sobě neznámou lehkost. Za chvíli Chayton vstal, opět nasedli na koně a ponořili se hlouběji do pouště. Cválali po dně písečného koryta a Indigo lehce udržovala rovnováhu v těžkém kovbojském sedle, přestože byla odjakživa zvyklá jezdit v sedle anglickém. Kdysi v mládí zajížděla dostihové koně v Chuchli a od té doby nadevše milovala jezdit tryskem, pokud to terén a kůň dovolili. Indián ale za chvíli zpomalil a začal si stěžovat, že ho bolí kolena. Indigo se nedala odradit. „Dnes mám narozeniny a tenhle výlet je můj dárek, takže cválat budeme,“ řekla vzdorovitě, pobídla opět koně do cvalu a Indián ji neochotně následoval napříč plání, směrem k písečným dunám. Když se koně zabořili do první vlny písku, Chayton ji předjel a písek, který létal od kopyt jeho mustanga ji nemilosrdně bičoval do tváře. To jí ale nevadilo, jen přimhouřila oči a zcela se oddala divoké jízdě. Koně se stále více bořili po kolena do písečných dun, potili se a těžce oddychovali, až museli zastavit a nechat je vydechnout. Indigo se rozhlédla po tiché majestátní krajině, která je obklopovala. Chayton ukázal k obzoru, kde se v dálce rýsovala hora se zasněženým vrcholkem. „Tohle je Dinétah. Moje země, můj domov,“ řekl hrdě. „Je to víc než místo. Je to země mé duše, se kterou jsem spojen skrze generace mých předků. Nepatří bělochům, patří nám, kmeni Navaho. Před námi zde 19
Camel Butte (Monument Valley)
žili kdysi dávno Anasázi. My jsme je považovali za nepřátele. Někde můžeš vidět ještě jejich petroglyfy na skalách, kde si vydlabali příbytky.“ Odmlčel se a dál zamyšleně hleděl do dálky. Indigo také mlčela a po chvíli uznale řekla: „Máš krásnou zemi a domov.“ Chayton se na ni dlouze zadíval a zeptal se jí, jakou má barvu očí. „Já nevím, asi zelenou,“ odpověděla nejistě. Indián zblízka studoval její oči a pak usoudil, že má oči kočičí. Opět se oba odmlčeli a jako při mši v kostele tiše stáli vedle sebe a dívali se do dálky na kamenité údolí se stříbrnými trsy šalvěje, které se před nimi prostíralo mezi siluetami surrealistických pískovcových spirál obklíčených tabulovými horami. Ticho pouště rušily jen hlasy ptáků a cinkání uzd koní, kteří občas pohodili hlavou. „My neříkáme Monument Valley ale Údolí skal,“ pronesl pomalu Chayton. Náhle si strhl z krku malý hrot šípu, který nosil na umaštěném provázku, a podal ho Indigo. „Když máš dnes narozeniny,“ řekl. „Ten hrot šípu tě ochrání a ode dneška bude tvůj štít.“ Překvapená Indigo vzala opatrně z jeho hrubé dlaně oštěpek a schovala si ho pečlivě do kapsy. Jeho gesto ji hluboce dojalo a nevěděla, jak na neočekávaný dárek reagovat. „Děkuji,“ řekla prostě. Indián neodpověděl a pobídl koně. Byli v sedle již dobré tři hodiny a bylo načase se vrátit. Vzali to ke stájím zkratkou, vyšplhali se s koňmi na příkrou skálu a opatrně ji zdolali na druhé straně po strmé stezce dolů. Za necelé dvě hodiny Indigo rozeznala v dálce skalistou formaci Tří sester a pod ní ohradu se stádem koní. Odsedlali mustangy a uložili sedla, deky a uzdy do přilehlé sedlovny. Indigo pohladila Shadow po pleci, prohrábla jeho hustou hřívu a poděkovala mu, že ji vzal na narozeninovou vyjížďku. Chayton odvedl oba koně do ohrady k dalším třiceti mustangům s několika hříbaty. Bylo již pozdní odpoledne a stíny skal se dloužily a napříč mřížovaly prašnou cestu. Chayton naskočil k Indigo do auta a zamířili zpátky k parkovišti 21